Staří známí - část 18

Uběhlo dalších pár dní, než černý mercedes zaparkoval před nemocnicí naposledy. Bylo ráno něco po osmé, ale venku už bylo pořádně teplo. Petr vcházel dovnitř s taškou v ruce, a tvářil se nad míru spokojeně. Na to, jaká tragédie se málem stala, byl už teď o dost víc v pohodě. Za dva dny odjíždí do Francie, i když to chtěl odříct. Ale Pavel mu dal jasně najevo, že nechce, aby tu kvůli němu zůstával.
„Přijede se na vás podívat Jana. Tak žádné hlouposti,“ balil Petr Pavlovi věci do tašky. „A Dana slíbila, že vám uvaří, takže hlady neumřete.“
„Umíme se o sebe postarat,“ zamračil se Pavel, když se jednou rukou snažil naskládat toaletní potřeby do malé taštičky. „Myslel jsem, že s tebou přijede Alex,“ podal tátovi věci a posadil se na postel. Naposledy. Času tu strávil víc než dost a on se už těší domů.
„Alex říkal, že dojede k nám, ještě prý musí něco zařídit. Když už ho zmiňuješ… Měl jsem tu čest vidět, jak vaří, takže lepší bude, když vám Dana nachystá jídlo. Pak to bude stačit jen ohřát. To zvládnete,“ nedal se Petr odbýt. „Pokud se ti to nelíbí, odvezu tě rovnou k Janě.“
„Nejsem malé děcko,“ povzdechl si Pavel, ale víc už nic nenamítal. Věděl, že je to zbytečné. Vzal jsem ze stolku propouštěcí papíry a podal je tátovi, který je schoval do tašky.
„To sice nejsi, ale občas se tak chováš.“
Podívali se na sebe a nakonec se rozesmáli. No, tak trochu to byla pravda. Ale nahlas to zatím nikdo neřekl.
„Tak jdeme?“ ukázal Petr rukou ke dveřím. Vzal tašku do ruky, pomohl Pavlovi slézt z postele. „Zvládneš to?“ podíval se dolů na jeho nohu.
„Jo, už to tak nebolí a doktor říkal, že to mám rozhýbávat.“
Pavel se ještě jednou rozhlédl po pokoji, aby se ujistil, že opravdu nic nezapomněl a pomalu vyrazil ke dveřím. Na chodbě se ještě rozloučil se sestřičkou a pak už v závěsu s tátou za sebou zamířil ven k autu.
„Co máma?“ zeptal se Petr, když nastoupili do auta a vyrazili domů.
„Dal bych si zmrzlinu,“ odpověděl Pája, jako by ani nevnímal, co se ho táta právě zeptal. Nepotřeboval se bavit o mámě. Jo, byla za ním, dvakrát. Ale návštěva krátká a rozpačitá. Jako by si neměli co říct. Jednou dokonce přišla s tím svým přítelem a to ho naštvalo. Jejich vzájemná antipatie byla víc než znatelná. Nikdy se neměli rádi. Pavel věděl, jaké on má názory na gaye a jeho přetvářky, typu milý úsměv, ho ještě víc rozčilovaly. I když se snažil s mámou jakž takž komunikovat, prostě ta odtažitost tam pořád byla. Stále ji nemohl zapomenout, jak se zachovala, i když se snažil sebevíc.
„Ptal jsem se na něco,“ přibrzdil Petr, když dojížděli ke křižovatce. „Byla za tebou, ne?“
„Jo byla,“ zazněla odpověď s mírným povzdechem. Pavel se tak strašně těšil domů a zatím ho táta jen nervuje. Pořád nějaké otázky a připomínky.
„Mluvil jsem s ní. Ví, že jedu na týden do Francie a říkala, že za tebou přijede a jestli budeš něco potřebovat, tak ti pomůže.“
„Nechci, aby k nám jela. Není důvod. Jestli chce přijet, tak ať se zeptá mě, ne tebe. Jsem svéprávný,“ začal být Pavel o poznání nervóznější. „Kdo se ještě chce přijet podívat, jak jsem domlácenej a neschopen se o sebe postarat?“ vyjel o něco hlasitěji, protože ho to začalo už hodně štvát. Těšil se na to, jak budou mít s Alexem týden jen pro sebe a zatím to vypadá, že to bude jak na nějaké sešlosti.

Jak výstava… Přijďte se podívat všichni, kdo máte nohy. Vstup zdarma.

Auto se znovu rozjelo a během chvilky byli na výjezdu z města.
„Podívej, nemůžu ji to zakázat. Je to tvoje máma a opravdu o tebe měla starost. Dokonce i odešla z nějaké oslavy, když slyšela, že jsi měl havárku. Byla tam, dokud tě nepřevezli na pokoj z operačního sálu. Seděla celou dobu na chodbě.“
Pavel se zarazil. Tohle mu nikdo neřekl. Proč? A chtěl to vůbec vědět? Vždyť měl myšlenky celou dobu úplně někde jinde. Ten první den dokonce skoro celý prospal a pořádně o sobě nevěděl. Až teprve druhý den k večeru, byl schopen trochu komunikovat.
„Jo, ještě jedna věc. Ptal se na tebe Milan.“
„Jaký Milan?“ zatlo v Pavlovi, když to jméno slyšel, ale vzápětí mu to došlo. „Jo, ty myslíš Milana. Co po mě chce? Vždyť jsem jen polámaný. Nic víc. Hlavu mám v pořádku. Vidíš snad, že bych vyváděl? Nemám snad ještě požádat o audienci u pana prezi…“ náhle se zarazil.
Díval se upřeně ven na jedno místo, ke kterému se blížili. Petr jen na něj letmo pohlédl a mírně zpomalil. Ani on z tohohle místa neměl dobrý pocit.

Vždycky když tudy projíždí, má před očima to, co se tenkrát stalo.

Jenže Pavel tudy jel poprvé od jejich havárky, kterou tu připomínalo už jen pár věcí. Odřené stromy a malý dřevěný kříž.
„Zastav,“ ozvalo se náhle do ticha.
„Jseš si tím jistý?“
Odpovědí bylo jen přikývnutí. Auto najelo ke krajnici a zastavilo. Pavel ještě chvilku seděl a díval se ven na to jedno místo. Cítil, jak se v něm začíná všechno svírat. Ale musel tam jít. Neví proč, ale prostě musí.
Petr jen tiše a trpělivě čekal. Když cvakl pás a Pavel se natáhl po klice dveří, vypnul motor a rychle vystoupil. Obešel auto, aby mu pomohl vystoupit. Stáli přesně tam, kde tenkrát viděl sedět Alexe. Jen to místo přeletěl zrakem a raději se rychle otočil k autu. Nepříjemný pocit, který z toho všeho měl, potlačil. Teď se musí soustředit na Pavla. Nechápal, proč chce vystoupit, ale nic nenamítal.
Pavel s tátovou pomocí vystoupil. Jen bezděčně se chytil za loket zpevněné ruky, jako by měl strach, že si ublíží. Ale byl to jen tak podvědomý pohyb, kterým maskoval svoji nervozitu, když se blížil k jednomu ze stromů, kterému chyběl kus kmenu, a druhý byl celý sedřený z kůry. Stál tam a rozhlížel se kolem, jako by si chtěl na všechno vzpomenout. Ale jen malé střípky se mu vybavovaly. Pamatoval si ten shon kolem, když se probral a doktor na něj mluvil. I to, jak ho nakládali do sanitky. Ale co se dělo víc, to nevěděl. Nevěděl ani to, že tam byl Alex s Tomášem, že tam byl táta a Jana.

Ví to jen z vyprávění.

Opatrně, aby na té rozryté trávě nezakopnul, popošel k dřevěnému kříži. Stála vedle něho vázička s mírně povadlou kytkou a tři vyhořelé svíčky. Díval se na to vyryté jméno a datum. Datum, které snad nikdy nezapomene. A to jméno taky ne…
Nikdy nikomu nic zlého nepřál, ale v tuhle chvíli byl moc rád, že tam není jeho jméno. Že to nebyl on, kdo nebyl připoutaný a nevyletěl z auta, které ho potom přimáčklo. Prý zemřel na místě. Museli celé auto zvednout, aby ho mohli vytáhnout.

Nesnášel ho. Nenáviděl za vše, co udělal. Ale zasloužil si takový konec?

Pavel se mírně třásl a nebyl schopen se z místa hnout. Petr k němu popošel blíž a stiskl mu zdravou paži.
„Pojď, půjdeme,“ řekl tiše. Viděl na svém synovi, jak ho to všechno vzalo. Možná teprve teď si naplno uvědomil dopad toho všeho. A proto chtěl, aby zašel za Milanem. Pavel potřebuje teď pomoc. A on nechce, aby se mu přitížilo. Aby dopadl stejně, jako tenkrát.
Odváděl Pavla k autu. Ten se nechal vést bez jediného odporu. Pomohl mu usadit se na sedadlo a zapnul mu pás, aby se nemusel zbytečně namáhat. Nastoupil a pak se pomalu rozjel pryč.

Pryč z tohoto místa, které pro ně znamenalo mnohé. Nejvíc však velký strach, že mohli o Pavla přijít.

„Půjdeš za Milanem. Jeho číslo máš, tak mu zavolej a domluv si s ním schůzku. Nebo může přijít k nám. Stejně je u nás jako doma,“ promluvil Petr, když ujeli polovinu cesty a Pavel stále jen nepřítomně zíral před sebe a nevnímal ani cestu.
Odpovědí mu bylo jen tiché přikývnutí.
Byli skoro u domu, když náhle Pavel promluvil.
„Mrzí mě to, tati. Promiň,“ řekl skoro neslyšně, když si celou cestu v hlavě přehrával, jaké to pro ně muselo být, vidět tohle všechno na vlastní oči.
Petr zaparkoval před domem a vypnul motor.
„Stalo se, Pavle. To už nevrátíš. Nikdo nemohl předpokládat, že se to takhle semele. Jen,“ na moment se odmlčel a otočil se na svého syna. „Jen bych chtěl, aby ses dobře rozmyslel, co bude s Petrem. Neber teď v úvahu to, jak na tom je. Ber v úvahu to, co ti všechno udělal. A nejen tobě, ale i Alexovi,“ naklonil se mírně dopředu a podíval se směrem k domu, kde Alex právě vycházel ze dveří.
„Já vím. Jen si to prostě musím rozmyslet. Víš, není to pro mne lehké,“ odpověděl Pavel a také se podíval tím směrem.
Měli jet spolu na moře a místo toho, teď bude jezdit po doktorech a rehabilitacích. Zamrzelo ho to všechno ještě víc.
Alex se k nim blížil se svým typickým úsměvem.
„Je mi líto, že jsi zaplatil tu plavbu na moři. Škoda, že nemůžu jet. Zaplatím ti to,“ natáhl se Pavel po pásu, aby se rozepnul.
„Pavle,“ zastavil ho Petr a sám mu ten pás rozepnul. „Důležitější je tvůj život. Kašlu na nějaké peníze. A navíc – rozhodli jsme se s Janou, že pojedem místo vás a vy můžete jet na chatu. Ale jen za předpokladu, že tady,“ ukázal na jejich okna, „bude všechno v pořádku. Pokud budeš pořád tak paličatý, nepojedem nikam.“
Pavel se konečně pousmál. Chtěl tátovi odpovědět, ale to už cvakl zámek a dveře se otevřely.
„Tak vítej doma, marode,“ sklonil se Alex do auta, aby se letmým polibkem na tvář přivítal. „Chtěl jsem tě překvapit, tak jsme se domluvili, že tu přijedu rovnou a budu tu na tebe čekat.“
Ten špatný pocit a bolest kolem žaludku pomalu začal ustupovat. Byl doma.
Tohle jsem už jednou zažil, pomyslel si Pavel, když pozoroval tátu, jak odnáší do koupelny jeho kabelu s věcmi.

Vyprat, aby to tu nesmrdělo nemocnicí. Stejně jako tenkrát. Jen osazenstvo se z jedné třetiny změnilo. Nebylo to on, táta a Lenka. Byl to on, táta a Alex. A teď měl dokonce i o něco málo lepší náladu než tenkrát.

Sundal si boty, nechal je ležet, tak jak mu odpadly z noh a zamířil do kuchyně. Zastavil se mezi dveřmi a jen hleděl na prostřený stůl.
„Co to je? Teda, ne že bych neměl hlad, ale ty jsi vařil?“ otočil se na Alexe, který mezitím uklidil jeho boty a došel za ním.
„Co?“ vykoukl Petr ze dveří koupelny. Moc Alexovu kuchařskému umění nevěřil. Jednou mu to stačilo.
„Né,“ rychle Alex odpověděl. „Já ne. To jen máma mi nabalila, když slyšela, že budeme sami,“ obešel Pavla a otevřel lednici, která byla nacpaná vším možným, od slaného až po čerstvě upečenou bublaninu.
„A to ses tím tahal autobusem?“ podivil se táta, když také došel do kuchyně a viděl to. Odložil na stůl zprávu z nemocnice a šel se blíž podívat, co jim to vlastně v lednici přibylo. „Měl jsi něco říct, vzal bych tě autem,“ brblal s hlavou zabořenou vevnitř a už se natahoval po bublanině, protože tu on měl opravdu rád.
„To je v pohodě, naši mě sem hodili,“ Alex přešel k troubě a otevřel ji. Do místnosti se roznesla vůně pečeného masa. „Sedněte si, nachystám vám,“ ukázal ke stolu a už vytahoval pekáč z trouby.
Pavel ještě hrábnul do lednice, než ji táta zavřel, a vytáhl si džus. Zdravou rukou si ho otevřel, a aby se nemusel natahovat pro sklenici, napil se přímo z krabice.
„Já se ještě zajdu převlíct,“ postavil džus na linku a otřel si pusu. „Pořád cítím tu nemocnici a je mi z toho smradu už fakt blbě,“ otočil se a zamířil do svého pokoje, aby si vytáhl čisté věci.
Alex držel v ruce pekáč s masem a bylo vidět, jak moc přemýšlí, co teď má udělat.

Nachystat jídlo, nebo jít pomoct?

Stál tam nerozhodně a díval se, jak Pavel mizí v předsíni.
„Běž mu pomoct,“ ozval se najednou před ním Petr a vzal mu pekáč z ruky. „Nachystám to,“ přišlo mu úsměvné, když sledoval Alexe, jak se nemůže rozhodnout. „A nezapomeňte si umýt ruce!“ zavolal ještě za ním, než za sebou zavřel dveře od Pavlova pokoje.
„Počkej, pomůžu ti,“ zastavil Alex Pavla, když viděl, jak pomalu polovina věci vypadává z poličky, když se snažil vytáhnout právě to nejspodnější triko. Přešel ke skříni, vytáhl tričko, které Pavel chtěl a zbytek naskládal zpět. Z vedlejší mu pak vytáhl volné domácí kalhoty a skříň zavřel.
„Tak pojď, invalido,“ usmál se Alex, odložil věci na postel a přistoupil k Pavlovi. Vyhrnul mu triko, aby z něj mohl vysoukat zdravou ruku a pak mu ho opatrně přetáhl přes hlavu a dlahu dolů. Rozepl mu opasek a začal mu stahovat kalhoty ke kotníkům. Pavel se jen zapřel zdravou rukou o jeho rameno, aby z nich mohl vystoupit.
„Nebude lepší, když si sedneš?“ zeptal se ho Alex, když bral do ruky tepláky.
„Ne. Naseděl jsem se víc než dost. A stejně bych musel vstát. Vsedě bych to přes zadek nenatáhl,“ usmál se Pavel a znovu se opřel o Alexovo rameno a nastrčil nohu, aby mu mohl navlíknout nohavici. Pavel přešlápl a nastavil druhou nohu. Přestal se opírat a díval se dolů, jak mu Alex natahuje tepláky.
„Jseš samá modřina,“ přejel mu prsty Alex po stehnech těsně před tím, než mu je skryla látka. Potáhl ruce po jeho bocích a zastavil se s nimi na břiše, kde také ještě měl viditelné tmavé fleky. „Bolí to ještě?“
„Jen trochu. Už to není tak strašný,“ zatajil Pavel dech, když ucítil ty teplé dlaně na svém těle. „Jsem rád, že jsem už doma. Už mi z té nemocnice hrabalo,“ díval se na Alexe přivřenýma očima. Ruce na svém těle vnímal víc, než kdy jindy. Po celou dobu, co byl v nemocnici, neměli možnost se takhle sebe dotýkat. Neustále je někdo rušil a i při té jedné jediné příjemné chvilce, je málem nachytala sestřička.
Alex přejížděl prsty po modřinách, jako by je chtěl spočítat, až se zastavil těsně u Pavlových bradavek. Pousmál se, když viděl, jak se mu postavily do pozoru a vyloženě si žádaly další zkoumání.
Neodolal. Sklonil hlavu a jemně jednu olízl. Spíš se jí dotkl jen špičkou jazyka a odměnou mu byl Pavlův povzdech.
„Po jídle ti pomůžu s mytím,“ řekl tiše a polibky již směřoval nahoru na krk. Ruce putovaly na Pavlova záda a hladily ho po celé délce páteře, až se zastavily u gumy kalhot.
„Strašně jsi mi chyběl,“ tiskl Pavla k sobě. Políbil ho na lícní kosti a otřel se nosem o jeho ucho. „Strašně moc, musel jsem si to dělat sám,“ přiznal se mu do druhého ucha, kde také zanechal vlhký otisk svých rtů.
„To…“ povzdechl Pavel, když se Alex znovu přisál na jeho krk a přitiskl si ho k sobě tak silně až pocítil, jak se jejich kalhoty nebezpečně zaplňují v místech, kde se navzájem dotýkali.
„To myslíš vážně?“ sevřel Alexovo triko na zádech, když ho vzrušila představa toho, jak si to Alex sám dělá.
„Naprosto vážně,“ jejich rty se dotkly a Alexův jazyk se nekompromisně dral do úst jeho milence.
Po dlouhé době přebíral iniciativu. Pavel se jen rád podvolil jeho útočnému polibku. Tiskl se na něj, a jeho dech se nepatrně zrychlil, když se o sebe párkrát až moc nebezpečně otřeli.
„Alexi,“ zašeptal, když se na moment oddálili, aby se mohli pořádně nadechnout. „Nemůžeme… táta…“ kývl nepatrně hlavou ke dveřím. V tuhle chvíli, by ale nejraději svého milovaného tátu vyprovodil okamžitě na letiště a ještě by počkal, aby měl jistotu, že opravdu odletěl do Francie o dva dny dříve.
„Neboj, zamkl jsem,“ nedbal Alex a pokračoval v polibcích, které opět směřoval na Pavlův krk.
„Ale…“ Pavlovi se v hrdle zadrhl hlas, když ucítil rty nebezpečně blízko uší. „Jen… neumím být…“ snažil se ze sebe vysoukat souvislou větu, ale vůbec se mu nedařilo. Věděl, že pokud to nechá zajít dál, neudrží se v tichu. To on prostě nedokáže, když je na druhé straně.
„Neumíš být tiše? To zvládnem,“ nedal se Alex odbýt a zasunul ruce do jeho kalhot a jemně promnul ty oblé tvary jeho zadečku.
Pavel zatajil na moment dech, ale při výdechu z jeho úst vyšlo polohlasné zasténání. A to se ještě nikam nedostali.
„To nejde…“ zasténal znovu, zaklonil hlavu a další vzdech poslal do stropu.
„Neboj. Bude to rych…“

„Jídlo je nachystané! Tak pojďte, ať se to nemusí znovu ohřívat!“

„Do prčic! Říkal jsem ti to,“ zaskučel Pavel, mírně od sebe Alexe odstrčil a rychle oddechoval. Potřeboval se nutně uklidnit, než vyleze z pokoje. Nechtěl zas poslouchat tátovy uštěpačné poznámky.
„Jo, už jdeme!“ otočil hlavu ke dveřím a zavolal dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet i přes zavřené dveře. Ještě jednou políbil Alexe na rty a pak ho od sebe jemně odstrčil. Ty dva dny, než táta odjede, budou k zbláznění. Přešel k oknu, otevřel ho, aby se nadechl čerstvého vzduchu a trochu se uklidnil. Ale bylo to spíš, jako by dostal facku. Město bylo rozpálené od poledního slunka tak moc, že okno raději zase zavřel. Cítil, jak mu po zádech stékají kapky potu, a nebyl si jistý, jestli je to tím horkem nebo tím, co před chvílí proběhlo.
„Po obědě se fakt budu muset osprchovat,“ přešel zpátky k posteli a zvedl odložené triko. Podal ho Alexovi a s pohledem, který jasné říkal, že nemá zkoušet nic jiného, než mu to oblíct, mu ho podal.

Po chvilce kluci vyšli z pokoje a ještě zamířili do koupelny, aby si umyli ruce. Však dostali jasný příkaz. Oba dva si pořádně opláchli obličej studenou vodou, ale podle toho, jak stále cítili to teplo ve tváři, to zřejmě moc nepomohlo. Zasedli ke stolu právě ve chvíli, kdy Petr naložil poslední talíř a usadil se také.
„To horko mě jednou zabije,“ ozval se Pavel, když se snažil jednou rukou najíst. Nabodl brambor na vidličku a celý ho strčil do pusy. Musel se usmát, když viděl, že mu táta dopředu i nakrájel maso a udělal z nich vojáčky. Jako kdysi, když byl malý...
„Jasně, horko,“ neodpustil si Petr a přejel je pohledem.
Oba dva se tvářili, jako že je strašně zajímá jen ten oběd, co jim připravila Alexova máma.
„Jo, myslím, že by pomohla studená sprcha,“ přikývl Alex a hned si vysloužil od Pavla kopanec do holeně. Ten jen sykl a málem se zakuckal soustem, které mu vklouzlo do krku.
„V kolik hodin jedeš?“ zeptal se Pavel jen tak mimochodem.
„Zítra večer v devět. Letím v noci, protože druhý den dopoledne už mám domluvenou schůzku,“ Petr se bezděčně podíval na hodinky, jako by měl dolétat už dneska. „Jana pro mě přijede a odveze mě na letiště. Jen si ještě musím sbalit nějaké věci. Jo,“ zvedl hlavu od jídla a zadíval se na Pavla. „Je dobře, že jsi tady, ještě bych potřeboval, aby ses mi na něco podíval, než odletím. Alex to bez tebe chvíli vydrží. Potřeboval bych to ještě dneska, a musel bych kvůli tomu jet k Martinovi domů. Nechce manželku nechat bez dozoru, když má každým dnem rodit. Je to jejich první a jsou z toho strašně vyplašení.“
Pavel potlačil povzdechnutí a jen se usmál. Prostě to budou muset ještě vydržet. Jen dva dny. Zítra večer už budou sami. Konečně.

„Tady máš,“ přiklekl si Met na rozloženou osušku vedle Lenky a podával jí zmrzlinu.
Lenka otevřela oči, ale musela si je zastínit rukou proti slunku, aby vůbec viděla, co ji Met podává.
Posadila se a na hlavu si dala klobouček. Pak si od něj převzala zmrzlinu a ochutnala.
„Výborná. Jahodovou mám ráda, díky,“ zadívala se na něj. „Ty si nedáš?“ nahodila úsměv, který mluvil za vše.
„Nooo, myslím, že si dám na nějaký čas pohov,“ pohladil se Met po břiše, při vzpomínce, jak mu tenkrát bylo špatně. Nakonec u Tiny strávil víc času na záchodě, než klábosením o tom, co si holky vezmou na moře. Natáhl se do tašky a vytáhl opalovací krém. „Nechceš namazat?“ zvedl ruku, aby Lenka jasně viděla, co má v ruce.
„Mazal jsi mě před půl hodinou!“ zavrtla hlavou a dál se věnovala konzumaci té sladké dobroty, která se rychle v tom vedru rozpouštěla.
„Prevence!“ zvedl Met varovně prst. „Víš, že sluníčko ej nebezpečné!“ nečekal co na to Lenka a rychle se přemístil za její záda. Přece si nenechá ujít to, že se jí může beztrestně dotýkat. Nalil si trochu oleje na ruku a začal Lence natírat záda jemnými krouživými pohyby. Jeho dlaně klouzaly po její opálené pokožce, která byla rozehřátá od slunce.
„Chtěla jsem jít do vody,“ zaprotestovala na oko Lenka, ale přesto mírně předklonila hlavu, aby ji mohl namazat i krk.
„Nevadí, namažu tě potom znovu,“ rychle odpověděl Met a v duchu zajásal. Klidně by ji mazal do rána do večera. „Aspoň se nespálíš. A stejně, teď je tam narváno,“ otočil hlavu k bazénu, kde opravdu bylo spousta lidí. Raději měli jít k řece. Měli by větší klid.
„A vody si užiješ víc než dost, až budeš na moři,“ povzdechl si.
Je to pár sní, kdy si dali první pusu a začali spolu chodit. Zatím se dál jak k polibku nedostali. No, sem tam nějaký ten letmý dotek, ale tohle mazání Lenčiných zad, je proti tomu, co zatím proběhlo, úplný erotický zážitek. Ale nechtěl na ní tlačit. Poprvé je to někdo, kdo se mu opravdu líbí a na kom mu záleží.
„Kdy vlastně jedeš?“ zeptal se právě, když nepatrně z Lenčiných zad sjel mírně na její boky, ale raději se hned vrátil zpátky, aby ji namazal ramena a krk.
„Za deset dní.,“ zazněla odpověď.
Lenka si s přivřenýma očima užívala ty doteky Metových jemných rukou. Systematicky začala okusovat okraj oplatky, když už slízala skoro celou zmrzlinu a přemýšlela.
Už od včerejšího dne si začala pohrávat s myšlenkou, že pozve Meta na plavbu. Pořád měla jeden volný lístek. Kamarádka ji to odřekla a ona teď nevěděla s kým má na moře jet.
A Matyáš… No, chyběl by jí, co si namlouvat. Jsou sice spolu pár dní, ale vždycky, když musela do práce, posouvala očima hodinové ručičky, jak se nemohla dočkat, až s ním bude.
„Máš pas?“ zeptal se náhle a Metovy ruce se zastavily na jejích ramenech.
„Proč?“ zeptal se a žaludek e mu mírně sevřel, protože mu hned došlo, kam Lenka míří.
Otočila se k němu, sundala mu sluneční brýle z očí a zadívala se mu do nich.
„Jel bys se mnou?“
Met se na ni díval, a i když věděl, že si nedělá srandu, stejně se zeptal: „Myslíš to vážně?“
Lenka jen přikývla.
„Ale jak? Nestihl bych si koupit lístek a pochybuji, že se ještě najde volné místo. Leda bych přespal někde ve skladišti mezi bednami a cestu bych si odpracoval mytím nádobí.“
„Mám jeden volný lístek. Táta nám každému koupil dva a já to ještě nikomu nenabídla. A s tebou bych jela ráda.“ Lenka zamlčela fakt, že měla jet s kamarádkou, aby se Met necítil, jako nějaká náhrada za někoho. Opravdu by byla ráda, kdyby s ní jel.
Met se tetelil blahem, když to slyšel, přesto však zaváhal.
„To nejde. To je blbý, přijmout takovou drahou…“
„Prosím tě, mlč,“ přetočila se k němu Lenka úplně a zvedla se na kolena. „Kašli na to, kdo to zaplatí, nebo mě naštveš,“ zamračila se na něj a vzápětí přitiskla své rty na jeho, aby umlčela další jeho námitky. „Chci, abys jel se mnou, Mete,“ znovu ho políbila.
Matyáš ji chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Po těle se mu rozlil příjemný pocit, když se její ňadra dotkla jeho hrudi.
„A budeme spát spolu?“ podíval se na ní. „Teda jako v jedné kajutě?“ dodal rychle.
Lenka tuhle otázku brala jako souhlas a na odpověď jen s úsměvem přikývla.
„Dobře,“ povzdechl si teatrálně Met, jako by ji tím prokazoval, kdo ví jakou službu. „Ale příští rok vyberu dovolenou já. A jestli ne, tak nikam nejedu.“
Moc neměl dobrý pocit z toho, že pojede na tak drahou dovolenou, na kterou ani haléřem nepřispěl. Ale na druhé straně chce být s Lenkou. A tohle byla možnost, jak s ní být několik dní v kuse od rána do večera.
„Ale jídlo budu platit já,“ chtěl aspoň nějak zmenšit možnost, že se bude plavit po moři úplně zadarmo.
„Plná penze. Na moři to ani jinak nejde,“ rychle dodala Lenka, když viděla, jak se Met zašklebil. „Ale souhlasím s tím, že příští dovolenou vybereš ty. Ráda bych jela někam na hory, třeba na Slovensko.“ nenápadně mu už vnutila svou představu o dovolené a navíc nechtěla, aby si kvůli tomu musel brát půjčku.
Met si povzdechl. Tak ani tohle mu nevyšlo. Ale jet třeba do Tater, by mohlo být fajn, a on rád lozí po horách. I když měl pořád divný pocit z toho, že pojede zadarmo na tak drahou dovolenou, přesto se usmíval. Byl šťastný, protože pojede s Lenkou.
Náhle vstal, sehnul se a podebral ji do náruče tak nečekaně, až ji spadl klobouček a odkutálel se kousek po trávě.
„Už jsem na to přišel. Budu vám k službám krásná dámo. Jsem profesionální gigolo. Budu platit svým tělem. Každé přání vám splním. Nic není nemožné,“ s každým slovem se blížil k bazénu a usmíval se, když se ho Lenka křečovitě chytla kolem krku. „Udělám vše, co vám na očích uvidím, má paní,“ udělal poslední krok do prázdna a oba se během vteřiny ponořili pod vodu.
Když večer seděl v autobuse a vracel se domů, spokojeně se usmíval. Probírali celý tenhle nápad ještě hodně dlouho. Všechna pro a proti. Met dokonce volal i rodičům, a mluvila s nimi i Lenka, když i jim se to moc nepozdávalo.
Ale nakonec došli k jednomu závěru. Pojedou spolu na moře.
Za deset dní.

Skoro se stmívalo, když Pavel došel zničeně do pokoje a zastavil se vedle Alexe, který seděl u počítače a hrál hry. Tátovo na chvilku nakonec bylo na skoro celý den. Ale co chtěl. Byla to převážně práce, kterou dělal on a tím, že byl tak dlouho v nemocnici, bylo toho potřeba hodně dodělat. Navíc, když táta druhý den odlétá.
Ani na to osprchování neměl moc času. Alex mu pomohl rychle se umýt a za chvilku už zase seděl u táty v pracovně a potil se nad těmi šílenými smlouvami, které musel přeložit.
„Promiň, nevěděl jsem, že to bude tak dlouho trvat,“ omlouval se Alexovi, když sledoval, jak úplně s přehledem kosí nepřátelské vojsko.
„V pohodě, je to jen jeden den a zítra tvůj táta odletí. Jen doufám, že ti nenaloží moc práce, když než odjede,“ vypl Alex hru a podíval se na Pavla. „Zajdu se ještě osprchovat, jo?“ zvedl se, vytáhl i čisté prádlo z tašky a zamířil do koupelny.
„Jo, počkám tady!“ zavolal na něj ještě Pavel, než mi zmizel za dveřmi.
Přešel k posteli a posadil se. Nejraději by se teď někde prošel, protože ho od toho sezení už bolela záda. Ale teď večer se mu ven už nechtělo. Ještě chvilku jen tak hleděl před sebe, a když se znovu ozvala bolest v zádech, naznal, že by bylo lepší se natáhnout. Zvedl se a začal se svlékat. S menšími potížemi sundal triko. Kalhoty už šly lehce a spodní prádlo za chvilku leželo na zemi také. Přešel ke skříni, a vytáhl si kalhoty na spaní. Ale když se málem zamotal do nohavic, jak mu to s tou jednou rukou nešlo, vztekle je zahodil a plácl sebou do postele jak dlouhý, tak široký.

No co, stejně je horko…

Natáhl se pro deku a jen lehce se přikryl. Zdravou rukou si založil pod hlavu a upřeně sledoval dveře, kdy se konečně otevřou, a Alex se vrátí z koupelny. Byl utahaný, jak dlouho už ne. Myslel si, že když se vrátí z nemocnice, že snad ani nebude ležet, jak byl přespaný. Ale dnešek ho úplně vyčerpal a on během chvilky začal pravidelně oddechovat a už ani nevnímal, že se dveře konečně otevřely.
„Taťka ti vzkazuje, že máš zítra ještě dodělat jednu smlouvu,“ ozval se Alex, jen co vešel dovnitř. Jenže se nedočkal odpovědi. Přehodil své věci přes židli a popošel k posteli. Zadíval se na Pavla.
No, tak dneska se bude opravdu jen „spát“, usmál se v duchu, i když si původně myslel na něco jiného. Vrátil se ke dveřím a potichu je zavřel. Vypl počítač, pozhasínal a pak pomalu došel k posteli, aby se o nic nepřerazil. Opatrně si lehl vedle Pavla, aby ho nevzbudil. Nadzvedl deku, aby se přisunul k němu blíž, když se zarazil. I v tom přítmí viděl, že Pavel spí zcela nahý.

Že by si to nakonec rozmyslel a čekal na něj, i když původně nechtěl, dokud táta neodjede?

Ať už to bylo jakkoliv, tenhle pohled se mu moc líbil. Opatrně se k němu přisunul a položil ruku na Pavlovo břicho. Ale ten spal tak tvrdě, že to s ním vůbec nehlo. Jen se mírně zavrtěl a pootočil se na bok.
„Pavle?“ naklonil se k němu Alex. „Spíš?“ zašeptal mu do ucha.
Bez odpovědi. Alex si povzdechl.

Nejspíš opravdu bude muset počkat, až jeho táta odjede. Ale když on by rád, kruci. Už odpoledne měl chuť a nakonec z toho sešlo. Ani v té sprše neměli čas.

Stejně mu to nedalo, a jeho ruka na Pavlově břiše se pohnula. Pohladil ho a nasměroval ji níž. Jen konečky prstů se dotkl jeho penisu, ale nakonec ruku stáhl zpátky.

Ne, tohle fakt nejde.

Odhodil deku bokem a začal si prohlížet to krásné nahé tělo. Přiblížil se k němu a jemně ho políbil na břiše. Pohladil Pavla po boku a lehce zajel i na jeho zadeček.
Cítil, jak se na něj žene vzrušení, které se už nedalo zastavit. Už jen ten pohled mu stačil, natož teď, když se ho dotýkal. Jako kdyby si bral zakázaného ovoce. Znovu Pavla opatrně políbil a jeho ruka se pomalu přemisťovala na jiné místo. Na to, které se Alexovi probouzelo k životu. Stáhl si trenky, promnul si penis a tiše zavzdychal.
Jo, musel si to dělat sám, protože mu Pavel chyběl. Tak ještě jednou to snad nezaškodí.
S pohledem upřeným na Pavlovu klidnou tvář a na jeho nahé tělo se s postupně zrychlujícími pohyby ruky přiváděl do příjemného stavu.
Pokojem se ozývaly jen jeho rychlé a tiché vzdechy, když ho pohlcoval ten skvělý pocit a on se tomu poddával a s přivřenýma očima se snažil pochytat do ruky vše, co by ho mohlo usvědčit z toho, co právě dělal.

Když pak později vyhazoval kapesníčky do koše, myslel na to, co bude, až opravdu budou sami.
Už aby byl druhý den devět hodin večer. Ten den bude nejspíš strašně dlouhý.
Lehl si zpátky vedle Pavla a teď se už bez dalších postranních úmyslů zasunul k němu pod deku, opatrně přes něj položil ruku a s pozorováním jeho obličeje za chvilku ani on nevěděl o světě.