SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Tajemství rasy 09

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 9 – Značka
Zero seděl v cukrárně a do podvědomí mu vstupoval veselý hlásek Yuki, který neustále štěbetal. S bradou podepřenou v dlani ruky, která se opírala loktem o stůl, přemýšlel, jak to mohlo s tím cizím klukem zajít tak daleko. Jak to vlastně celé začalo? Co se stalo s jeho ostýchavostí a studem? S jeho nevraživostí a odtažitostí vůči ostatním lidem? Zdálo se, že pokud šlo o tohoto konkrétního dotyčného, pak vše padalo. Vypadalo to, že v jeho přítomnosti je jak ryba na suchu – v lepším případě jen v malé louži, ze které stejně není úniku.
Zerův nepřítomný pohled se upíral jen na jednu osobu, která shodou okolností seděla přímo proti němu. Jeho oči putovaly neustále tam a zpět po tom, co mu bylo právě teď tak ochotně vystavováno. Tmavé, hedvábné vlasy jemně se vlnící po krku a padající za rozepnutý límec košile. Košile, která díky dvěma nezapnutým knoflíkům u krku rafinovaně odkrývala malou část nádherně zbarvené pokožky Kanameho hrudi. Košile, s rukávy končícími u zápěstí, jež druhým dovolovaly vidět perfektně tvarované ruce s dlouhými prsty. Ruce, jejichž dotek cítil ještě teď. Ruce, v nichž jeho tělo tak ochotně tálo a kterým se tak chtivě poddal…
‚Grrrr.‘
Zero zvednul pohled a prohlížel si Kanameho tvář zezdola nahoru. Dokonalé rty byly prohnuty v jemném, pobaveném úsměvu. Náhle se pohnuly a objevila se růžová špička jazyka, která je rozdělila a lehce přes ně přejela, zanechávajíce za sebou vlhkou, lesknoucí se stopu. Zero si nevědomky v reakci na to co viděl, olízl své vlastní rty. Kdyby tak teď mohl Kanameho políbit -
‚Uf, uf..‘
Přes ostrý, rovný nos se Zero konečně propracoval k těm strhujícím očím. Právě teď byly přivřené a kryté dlouhými, hustými řasami, protože Kaname se díval na Yuki, která seděla vedle Zera a byla o dost nižší, ale stále to nebylo dost na to, aby byly skryté celé. Tmavě rubínové duhovky se leskly a Zerovi se zdálo, že s každým Kanameho mrknutím se výraz těch očí víc a víc mění. Cítil se jako myš, kterou lákají na prvotřídní sýr, a ona nedokáže odolat.
‚A jednou past sklapne…‘
„Bože, já jsem fakt ztracenej,“ zamumlal si pro sebe.
Jeho pohled spadl zpět dolů na Kanameho ruce na stole. Lehce naklonil hlavu a zamračil se. ‚Co to dělá?‘ přemýšlel, když pozoroval Kanameho prsty, které se střídavě pohybovaly a psaly něco na desku stolu. Chvíli se soustředil a najednou pochopil. Jeho jméno! Kaname psal jednotlivá písmena jeho jména! Zamrkal a podíval se znovu, jestli se nespletl. Ne, bylo to tam. Začátek byl vždy stejný. Ukazováček – Z; prostředníček – E; prsteníček – R; malíček – O.
‚Hm a co palec?‘
Skoro jakoby ho Kaname slyšel, rychle na Zera mrknul a zlehka se ušklíbl.
Palec – SRDÍČKO.
„Co?!“ vykřikl Zero, ale okamžitě se zarazil, když se všechny pohledy stočily k němu. Kanameho pobavený, naprosto si vědomý toho, co se stalo. Yori škodolibý a lehce posměšný, ukazující, že Zera už nějakou dobu sleduje, a že jí ani jeho mumlání rozhodně neuniklo. Yuki vytřeštěný, jak jí přerušil v půli věty a naprosto nechápající, na co se Zero ptá.
„Co – co, Zero?“ šťouchla Yuki Zera loktem do žeber.
„ Co jaký co?“ vrátil Zero otázku na kterou neměl odpověď. Nedokázal v tuto chvíli ani improvizovat, protože vůbec netušil, co že to Yuki celou tu dobu povídá.
„Ale no tak Zero, slíbil jsi Yuki, že s námi strávíš dnešní večer. Takže teď už to nemůžeš zrušit,“ usmála se Yori na Zera sladce. „Co myslíš ty, Kaname, neměl by Zero jen souhlasit?“
Zero polknul. Její pohled nepřipouštěl výmluvy, natož odmítnutí. Znal Yori od té doby, co se kamarádila s Yuki a už dávno pochopil, že ta hodná, něžně vypadající dívčina je vlastně velmi nebezpečná a cílevědomá šelmička.
„Jistě Yori, zdá se, že máš pravdu. Sliby se musí plnit, že Zero?“ odvětil Kaname a výraz v jeho očích byl výrazem hladového žraloka, který krouží okolo vyhlídnuté pochoutky.
Zero polkl. ‚O čem to tu sakra mluví? A proč jsou oba najednou tak -‘
„Slíbil jsi to Zero! Slíbil!“ začala fňukavě Yuki.
„Vlastně je nejvyšší čas, abychom už šli, viď Yuki,“ usmála se na ni láskyplně Yori. „Ať si to užijeme.“
„Eh, no, samozřejmě, že sliby se musí plnit,“ soukal ze sebe Zero a ošíval se na židli. „Co jsem slíbil, taky splním Yuki. Vždyť to víš, ne?“ pohladil ji zlehka po vlasech. ‚Snad ty trhy přežiju‘, modlil se v duchu.
„Vážně?! Ty jsi skvělý Zero, díky, díky, díky! Já se tak bála, že nebudeš chtít,“ vykřikla Yuki nadšeně a její tvář se znovu celá rozjasnila. V tu chvíli víc než kdy jindy, připomínala náhlou proměnou svých výrazů předsedu. „Bez Kanameho by nás tam nepustili a on by bez tebe nešel a já tam tak moc chci jít! Slyšela jsem, že je to tam opravdu pěkné a Yori souhlasila, že tam se mnou půjde. Jen jsme potřebovaly doprovod,“ chrlila ze sebe rychle, naprosto nadšená.
‚Eh? Co? Kam by je nepustili? Copak se nejde na trhy?‘
„Vidíš Yuki, já ti říkala, že si dá říct, když s námi bude i Kaname,“ slyšel Zero smát se vzdalující se Yori, která pospíchala za Yuki hrnoucí se už ze dveří. Ani nemusel vidět jak se tváří, aby věděl, že něco pořádně prošvihl a Yori toho využila na sto procent ve prospěch Yuki. Ona vždycky dělala všechno pro ni. Tak dlouho, jak si jen dokázal vzpomenout.
„Co?“ zavrčel na Kanameho, který se stále pobaveně usmíval.
„Hmm, zdá se, že jsi neslyšel ani slovo z toho, o čem jsme se zde bavili, viď?“ líně protáhl Kaname.
Zero se ušklíbl, vstal a šel za děvčaty. Když procházel okolo Kanameho, ten se náhle zvedl a zastoupil mu úzkou uličku mezi stolky. Zero už nestačil zareagovat a narazil do něj. Kaname předstíral, že padá, trochu se nad Zera naklonil a chytil se ho pevně okolo ramen jako opory. Plně si vychutnával ten krátký okamžik intimity mezi nimi na veřejnosti.
„Ty jeden zatracenej…,“ zavrčel Zero podrážděně, ale neodstrčil ho.
Kaname se tiše smál a těsně u ucha mu zašeptal: „Neboj se Zero, budu tam s tebou.“
Díky jeho tónu to skoro znělo jako nebezpečný slib a Zero si vůbec nebyl jistý, jestli to chtěl slyšet. Kanameho rty zanechaly lehký, nikým neviděný polibek na Zerově tváři, když se narovnával zpět a propustil jej ze svého sevření.
Zero zalapal po dechu a uši se mu rozhořely jasnou červení. „Uh! Ty, ty…!!“ rozčiloval se potichu. Jeho podrážděná slova a rázný dusot kroků provázel zlomyslný smích toho, kvůli komu tohle všechno vlastně vzniklo.
Kaname počkal, až bude Zero z doslechu a vytáhl telefon. Rychle vyťukal číslo a netrpělivě čekal. Okamžitě po prvním zazvonění někdo telefon zvedl.
„Dobrý den, jak Vám mohu pomoci?“ ozval se příjemný, ženský hlas.
„Dobrý den, rád bych si u Vás objednal pokoj se speciální službou dle mých požadavků. Rezervace na jméno Kuran Kaname.“

----------------------------------------
Venku před kavárnou na ně už netrpělivě čekala Yuki s Yori. Obloha ještě nebyla plná hvězd, ale rychle se stmívalo. Už brzy budou všude zapálené lampióny, které dodají tu správnou atmosféru nočnímu městu. Bylo překvapivě teplo a vánek byl příjemně osvěžující. Jakmile za Zerem vyšel i Kaname, Yuki hned vyrazila dál do středu města. Neustále si špitala s Yori a bylo vidět, že je opravdu nadšená. Občas se obě podívaly na kluky za sebou, daly Kanamemu významný pohled a se smíchem se otáčely zpět, aby si znovu začaly špitat.
Když to Zero viděl, zamračil se, ale mlčel. Sice neslyšel, co si holky šeptají, ale podle těch pohledů to určitě nemohlo být nic nevinného. Nicméně i nadále šel vedle Kanameho a snažil se nevnímat jeho vůni. Jen občas na něj po očku mrknul. Pro jistotu.
Kaname se usmíval. Ty holky mu poslalo samo nebe. Na první pohled poznal v Yori svého spojence. To děvče bylo chytré a bystré a – zamilované. Ale rozhodně ne do Zera. Tiše se zasmál. Zachytil Zerův nechápající pohled a rozpustile na něj mrknul. Odpovědí mu bylo nejasné zavrčení.
‚Ano, ano Zero, jen tak dál, tak je to správně,‘ liboval si v duchu Kaname. Když byli v kavárně, i přesto, že poslouchal Yuki s Yori, neuniklo mu naprosto nic, co se týkalo Zera. Ovládání se a vytváření dojmu zájmu o rozhovor s holkami ho sice stálo hodně sil, když koutkem oka pozoroval Zera, jak jej sjíždí pohledem od shora dolů a zase zpět, ale zvládl to. Nicméně když se začaly dívky zmiňovat o Domu nočních tanců, místa, které bylo mládeži bez doprovodu dospělého zapovězeno, dostaly jeho opravdovou pozornost. Domyslel si, že Zero vůbec neposlouchá, protože jinak by se určitě dávno ozval. Jen tak ze srandy, když viděl, že se mu Zero dívá na ruce, se ho rozhodl pozlobit. Poslal mu nevinný vzkaz. Netušil ovšem, že to dopadne takhle. Takhle – skvěle!
A znovu si nedokázal odpustit aby Zera trochu nepoškádlil, když odcházeli z kavárny. Jako maličkou pomstu za to duševní týrání, které musel vydržet. Byl si vědom pozornosti Yori a tak se Zera nepokusil dotknout ani nohou pod stolem. Ale objetí na konci a hřejivý pocit z letmého políbení, skrytě, ale přesto na veřejnosti, mu to mnohonásobně vynahradilo. A Zerova reakce byla tak sladká – ‚Mmmm Zero...‘
Skoro si šťastně povzdechl nahlas. Zdálo se, že dnešní večer bude opravdu skvělý. Aniž by holky cokoliv tušily, pomohly Kanamemu v jeho plánu. Nepochyboval, že jakmile se dostanou dovnitř domu, děvčata se od nich oddělí a on bude mít Zera jen pro sebe. Zvlčilý úsměv a divoký výraz se na chvíli objevil na jeho tváři. On je lovec a Zero nic netušící lovná zvěř. Vzrušené zachvění mu projelo tělem.
Přemýšlel, jestli Zero ví, co vše se v domě nočních tanců skrývá. Předpokládal, že ne. Nebyl to jen svůdný tanec polonahých tanečnic a tanečníků, čím byly tyto podniky proslavené mezi určitou třídou obyvatel. Byly tam krom jiného, tiché pokoje plné těžkého vzduchu naplněného opiem, pokoje, kde to vonělo masážními oleji a vášní, pokoje vedoucí přes terasu do soukromých jezírek s horkou vodou pro neurčené množství osob…., a také tetovací pokoje, v nichž pracovali opravdu nadaní umělci. Některé tyto Domy lákaly zvláštními službami – měly speciální pokoje s nevšedním servisem pro zákazníky, jakým by mohl být například Kaname. Ale tento drobný detail byl znám jen těm, kteří byli stejného druhu jako on nebo těm, kteří pro ně pracovali. Majitelem byl většinou upír. A Dům nočních tanců, kam právě mířili, byl jedním z nich.
Zero se začal lehce ošívat, když si uvědomil, že hlučný střed města je již dávno za nimi a oni míří do odlehlejší části, kde byly většinou jen soukromé vily nebo podniky pro opravdu bohatou klientelu. ‚Kam to sakra jdou?‘
Cestu začalo lemovat více okrasných, kvetoucích stromů. Když procházeli kolem tradiční čajovny, uslyšeli tichou, vzdálenou hudbu. Zero zpomalil a zaposlouchal se. Melodie se mu zdála povědomá, ale nevzpomínal si, kde ji slyšel. Kaname, který si toho všimnul, se zastavil a poslouchal také. Díval se na Zera, který byl v tuto chvíli zády a pomalu se k němu vracel. Jemný, ale tesklivý hlas se přidal k tónům strunného nástroje a zpíval o zakázané, tajné lásce milenců.

………V závoji z bílých květů, v očích touhu a strach, zmámeni jeden druhým, v objetí změněném v prach, žiji náš sen dál. Tvůj obraz v zasněných očích, vídám tě v představách a přeji si, ať to nikdy neskončí……….

Hlas se vytratil a Zero se pomalu otočil. Vytušil, že Kaname stojí těsně za ním a také poslouchá. Nemohl si pomoci, ale chtěl vidět jeho výraz.
Ve velkých, temně rubínových očích hořel oheň. Ale nepálil, hřál. Stejně jako dlaň, která se dotkla Zerovi tváře a krásný úsměv, co zvlnil rty.

…….. Když démon ukázal svou tvář, zbyla jen bolest a pláč, ale já věřím, žiješ ve mně dál, i démon je anděl, když miloval………

Smutný hlas se na chvíli vynořil a zase zmizel. A Zero si uvědomil Kanameho náhlou změnu. Jeho teplá dlaň prudce odskočila od Zerovy tváře. Výraz očí se na okamžik změnil. Objevil se tam stín něčeho, co si neuměl vysvětlit. Možná – strach? Proč? Z čeho? Ne, musel se splést. Ale ani Kanameho rty se už neusmívaly, spíše byly pevně stisknuty k sobě, jakoby v bolesti.
„Kaname?“ zašeptal, „děje se něco?“
Byl to jen mžik a pak tam byl opět ten známý, hlídaný výraz Kanameho tváře. Příjemný, usměvavý, i když přeci jen trochu nucený.
„Ne, ne, jistě že ne. Měli bychom jít.“ Kaname se otočil a odcházel. Jeho hlas byl naprosto bez výrazu, bez emocí. Kdyby Zero necítil přetrvávající teplo z jeho dlaně na své tváři, myslel by si, že si to všechno jen představoval.
‚Co to bylo?‘ ptal se sám sebe, když se vydal neochotně za ním.
Dívky dohonili rychle, Yuki i Yori stály před velkou, otevřenou, na červeno natřenou a černo-zlatými ornamenty zdobenou bránou a čekaly na ně.
„Tak můžeme?“ ptala se netrpělivě Yuki, když dorazili.
Zero stál vedle Kanameho a nevěřícíma, do široka rozevřenýma očima četl nápis na vrcholu brány znovu a znovu. ‚Sem?! To přeci nemůžou myslet vážně! Vždyť je tam ani nepustí!‘ Slyšel už o těchto domech a nebyly to jen pěkné věci.
„Er, hm, Yuki – proč chceš jít zrovna sem?“ zeptal se podrážděně. „Proč ne ty trhy?“
„Ale no tak, Zero, tohle je o tolik lepší než trhy! Na ně chodíme každý rok, ale tady jsme nikdy nebyli. A díky Kanamemu sem dnes můžeme jít.“
„Díky Kanamemu?“ opakoval Zero. ‚Kaname sem chodí?‘
Velký otazník se objevil na celé jeho tváři. Yori se začala smát.
„Slyšel jsi to přeci v kavárně, ne? Yuki se zmínila, že slyšela dívky ve třídě mluvit o Domě nočních tanců tady ve městě, že tam mají venkovní horké lázně. Kaname se nabídl, že nás tam dnes pozve. Je – ehm, jediný dospělý, takže s ním nás tam pustí.“
‚Cože? Tak o tomhle se bavili? A on fakt neslyšel ani slovo?!‘
„Tak můžeme?“ škemrala znovu Yuki.
„Jistě, jen jděte, jsme hned za vámi,“ odpověděl Kaname a děvčata nadšeně prošla branou do vnitřní zahrady rozlehlého komplexu. S neskrývaným, širokým úsměvem a neplechou v očích, Kaname lehce objal Zera okolo pasu a přitáhl si jej bokem k sobě.
„Objednám pokoj se speciální službou, Zero,“ předl Kaname u jeho ucha. „Chceš?“ A lehkým tlakem jej donutil vstoupit.

-------------------------------------------------
‚Speciální služba? Co to asi je? Má se ho zeptat? Nebo raději ne, ať nevypadá hloupě?‘ Zero se nemohl rozhodnout, co je lepší. Jestli dál nic nevědět nebo se prostě zeptat. Ale než tohle dilema stačil vyřešit, vstoupili na recepci za dívkami.
„Vítej, Kaname-sama! Je to pro nás veliká čest!“ uvítala je nádherná žena v tradičním kimonu a dlouhými, černými, složitě vyčesanými vlasy. Půvabný úklon hlavy a ruka přitisknutá na levé straně hrudi. ‚Tam, kde je srdce,‘ projelo Zerovi hlavou. ‚Proč mě napadlo zrovna tohle?‘
„Je mi potěšením,“ odvětil Kaname. „Zdá se, že nejen zahrada je zde krásná,“ dodal.
Úsměv jejich hostitelky se změnil z profesionálního na skutečný, osobní. Zdálo se, že se napjatá atmosféra uvolnila a i zbytek zaměstnanců přestal být tak strnulý. I když Zero nechápal, proč by měli být. Oni jsou jen další zákazníci, ne?
„Jaké je tvé přání, Kaname-sama? Cokoliv a kdokoliv je zde, je ti plně k službám.“ Příjemný hlas se nesl místností zdobenou spoustou květů. Vzduch byl naplněn jejich vůní. Tlumené světlo vycházelo z mnoha elektrických svíček v mohutných stojanech na zemi i držácích na zdech. Imitace skutečného plamene byla dokonalá.
„Chtěl bych objednat pro dívky pokoj s horkou lázní a s veškerým servisem, který k tomu patří. Rád bych, aby každé jejich přání bylo splněno.“
„Jistě, Kaname-sama, bude o ně postaráno s největší péčí,“ zazněla rychlá odpověď a na ladné mávnutí zápěstí dvě dívky z recepce oblečené také v tradičních kimonech a se zdobenými, splétanými vlasy, odváděly Yuki a Yori pryč.
„Pro nás bych chtěl využít speciální nabídky tohoto domu,“ pousmál se Kaname. Zero neklidně přešlápl.
„Prosím, následuj mě, Kaname-sama. Bude mi ctí doprovodit tě osobně.“ Její hlas byl stále stejně příjemný, jako na začátku, ale z nějakého důvodu se Zero necítil v její přítomnosti už tak dobře, jako když přišli. Zachytil její pohled těsně předtím, než se otočila, aby je dovedla k jejich pokoji. A pak si to uvědomil – ‚To ty oči!‘ Ještě nikdy neviděl takovou barvu očí. Ani u Kanameho ne. Kaname je měl tmavě rubínové, ale tyhle, tyhle byly jasně, zářivě červené.
‚Jak to, že jsem si toho nevšiml předtím?‘ divil se Zero sám pro sebe.
Žena je vedla dlouhou chodbou dál, hlouběji do budovy. Na obou stranách byly posuvné dveře do jednotlivých pokojů, ale oni se před žádnými z nich nezastavili. Čím víc se vzdalovali od recepce, tím méně pokojů míjeli. I chodba sama se změnila. Její výzdoba začala plynule přecházet ze světlých, vzdušných barev do více tmavších, přidalo se zdobení dřevem a kresby zvláštních symbolů. Vzduch byl těžší a jakoby nasládlý nějakou pro Zera neznámou vůní.
Chodba končila na první pohled hedvábným, okrasnými symboly zdobeným závěsem. Zdálo se, že jsou velmi podobné těm na stěnách. Jejich průvodkyně se zastavila přímo před ním, ustoupila na stranu a s lehkou úklonou směrem k nim a významným pohledem na Zera se beze slova vzdálila. Její pískově žluté oči se zúženými zorničkami měly zvláštní výraz.
Zero zmrznul na místě. ‚Jak?!’ blesklo mu hlavou. ‚Přeci to viděl naprosto jasně!’
„Zero? Děje se něco?“ zeptal se zvědavě Kaname, i když tušil, o co asi jde.
„Viděl jsi to?“
„Co?“
„Její oči - “ nedokončil Zero, protože jej Kaname přerušil.
„Neobvyklé, že?“ Kaname se v duchu ušklíbl. Přeci mu nemůže říct, že si také všimnul. Byla to jen chvilka, ale jak je vidět, Zerovi to neuniklo. ‚Další důvod, proč si dávat pozor.‘
„To nemyslím. Ta barva...“
„Ano, je výjimečná. Stejně jako ta tvá,“ usmál se Kaname a jemným tlakem ruky na Zerova záda se jej snažil přimět k pohybu.
„Půjdeme?“
„Eh, jasně.“
Jak by mu to měl říct? A co vůbec? Nebude vypadat jako blázen? S největší pravděpodobností ano. Muselo to být předtím tím světlem na recepci. Musel se splést. Přeci není možné, aby se lidem měnila barva očí, ne?
Kaname odhrnul závěs stranou a nechal Zera vejít jako prvního. Zera udivilo, že za závěsem nebyly žádné posuvné dveře jako jinde v chodbě. Vešel přímo do středně velké, spoře osvětlené místnosti. Po pár krocích se zastavil a překvapeně se rozhlížel. Podlaha tmavé barvy byla pokryta velkým množstvím polštářů a kožešin různých barev. Kde byla náhodou bez krytí, mohl Zero vidět, že je zdobena symboly ve zlaté barvě. Podle odhalených kousků podlahy v celé místnosti se zdálo, že tvoří kruh okolo jejího středu. Tam stál kulatý, nízký stolek, naplněný ovocem a sladkostmi. Dvě zpola plné karafy z broušeného křišťálu a dvě skleničky stály na kraji a odrážely záblesky světla pocházejícího od svíček v místnosti. Na první pohled se zdálo, že osvětlení je stejné jako v recepci, ale když se Zero podíval pozorněji, zjistil, že to jsou skutečné svíčky. Stěny byly částečně obloženy vyřezávaným dřevem a částečně kryty vzdušnými, malovanými závěsy. Ty byly také volně spuštěné od stropu po celé místnosti a nenásilně ji rozdělovaly a vyvolávaly dojem ještě větší intimity.
Kaname se zastavil těsně za Zerem a pozorně sledoval jeho reakci. Vypadalo to, že byl ohromen. Kaname se spokojeně ušklíbl. Vše bylo připraveno tak, jak žádal. Zhluboka se nadechl. Zaznamenal lehkou, skoro neznatelnou vůni drogy ve vzduchu. Byl rád, že je v tu chvíli za Zerem, protože nedokázal skrýt svůj výraz, ne nepodobný šelmě číhající na svou kořist.
‚Ta vůně ti neublíží, Zero,’ skoro vrněl, jakoby jej Zero opravdu mohl slyšet. ‚Naopak, pomůže.’
Kanameho pohled přejel po Zerovi a zastavil se na straně jeho krku. Rty se lehce pootevřely a objevily se ostré špičky jeho prodlužujících se tesáků. Duhovky očí se rozhořely jasnou červení. Paže se samy zvedly a stáhly si Zera zády k němu. Zabořil nos do jeho vlasů a přerývaně se nadechl vůně, kterou vydávaly. Třel se tváří o ty jemné, stříbrné prameny a jeho rty se pomalu přesouvaly k Zerově krku.
„Kaname?“ ozval se nejistě Zero. Kanameho akce jej vytrhla z ohromení nad touto místností. Jeho těsná blízkost, jeho teplé tělo a nynější chování bylo omamující.
Jakmile se rty dotkly Zerova krku, objevil se jazyk. Kaname přejel jeho špičkou pomalu, rozkošnicky po straně Zerova krku. Hlasité, nárokující si zavrčení vyšlo z jeho hrdla.
„Kaname?!“ zaznělo lehce vyděšeně. ‚Co to bylo?!´
„Co se děje Zero?“ Hluboký, vláčný šepot zazněl u jeho ucha. Kanameho paže kolem něj se sevřely pevněji. Vzápětí se mu jedna posunula z hrudi vzhůru a Kaname jej uchopil za bradu. Jemně mu naklonil hlavu a znovu jej olízl.
„Hah…“ Zero sebou škubnul. „Kaname!“ Kňouravý tón v Zerově hlase momentálně jen povzbudil Kanameho divokost a nebezpečnou, hravou náladu.
„Máš strach, Zero?“ Tichý, jako med táhnoucí se hlas.
Zero v něm neslyšel hrozbu, ale i přesto se mu z nějakého důvodu zježily všechny chloupky vzadu na krku. Co to sakra Kaname dělá? Proč se tak chová? Myslí mu problesknul obličej ženy, která je sem přivedla. Její rudé, jakoby svítící oči a výraz dravce. Ale – to přeci nebylo skutečné, ne? Nebo ano?
Kaname cítil, jak celé Zerovo tělo náhle ztuhlo. Lehká vůně drogy ve vzduchu v blízkosti Zera byla přebita ostrým pachem adrenalinu. Ano, v tuto chvíli mohl Kaname skutečně cítit Zerův strach. Jak vzrušující - a také varující. V duchu uviděl sebe a Zera v parku akademie. Jeho vyděšený výraz a snaha dostat se z jeho osobní blízkosti.
‚Ovládej se!’ vynadal Kaname sám sobě a pevně zavřel oči.
V následující vteřině se Zero vší silou vytrhl z jeho objetí a prudce se otočil. Jeho široce rozevřené oči se okamžitě zaměřily na Kanameho.
„Co?!“ vyštěkl.
‚Právě včas,’ pomyslel si Kaname a pomalu otevřel oči, jejich barva už byla skoro úplně normální. Díval se na Zera, jehož celé držení těla dávalo najevo odhodlání se bránit.
‚Ah, sakra, to si mohl čekat, ne?’ plísnil se Kaname v duchu, že si nedovedl pomoci a prostě musel Zera dráždit.
„Klid Zero, všechno je v pohodě. Jen hloupá sranda,“ snažil se jej uklidnit. „Ty – vážně ses bál?“ Lehce pobavený tón v jeho hlase nešlo přeslechnout.
„Csss….,“ zasyčel Zero místo odpovědi. „To zrovna.“ Znělo to nejistě, ale aspoň už ne vyděšeně. Kaname se usmál a znovu si ho k sobě přitáhnul.
„Jsi tu se mnou, Zero,“ řekl a jemně jej políbil na špičku nosu. „Není se čeho bát.“
Zero se na něj díval a nic neříkal. ‚To je přesně to, Kaname, čím si přestávám být tak nějak jistý,’ pomyslel si. ‚Někdy mi přijde, jako bys to ani nebyl ty.´
Vlastně to celé byla záhada. Kdy si poprvé všimnul, že Kaname občas není sám sebou? Že je něco jinak? A bylo to skutečně tak nebo to byl jen jeho pocit? Jeho představa? Není možné, že je Kaname opravdu nemocný a proto mu přijde občas mimo? Vážně se ho na to bude muset nějak zeptat.
‚Ale přesto všechno, i kdyby to tak bylo,‘ dumal Zero. ‚Co znamenal ten pocit ohrožení? Proč jsem se tak vyděsil?’

-----------------------------------------------------
Seděl opřen v hromadě polštářů v černém, světle fialovým proužkem lemovaném kimonu a tiše obdivoval Kanameho. Zdálo se, že tomu klukovi by slušel i pytel, kdyby si jej na sebe vzal. Kanameho kimono mělo temně červenou barvu a lemované bylo stříbrně. Barva kimona perfektně kontrastovala s jeho světlou kůží a proužek jakoby zářil a vytvářel dojem luxusu.
„Tak, co budeme dělat Kaname?” zeptal se Zero a otočil se od něj pryč, aby nebylo tak zřejmé, jak zírá. Nicméně Kaname si toho všimnul a schválně se s dooblékáním zdržoval, aby dal Zerovi čas.
„Cokoliv chceš, Zero,” usmál se a pro změnu teď zase on sjel Zera od hlavy k patě. Kimono vytvářelo oslnivý kontrast se Zerovými vlasy a jeho lemování nádherně ladilo s barvou Zerových očí. Kanameho pohled sjel po odhalených, dlouhých, štíhlých nohou a zastavil se v místě, kde se kimono neúmyslně rozevíralo do stran. Kotníky od sebe, jedna noha natažená, druhá mírně pokrčená a v koleni lehce přitisknutá k druhé. A tahle krása se ztrácela zhruba patnáct centimetrů nad koleny mezi hladkou látkou, která ji kryla.
Kaname polkl. ‚Dělá to Zero naschvál? Nebo si není vědom toho, jak mě dráždí? Jak neuvěřitelně svůdně působí? Vážně k sežrání.‘
Zero se obrátil ke Kanamemu, který rychle přesunul zrak k jeho tváři.
„Co tady vlastně můžeme dělat?“ zeptal se lehce znuděně.
„Víš, co znamená pokoj se speciální službou?“ vyzvídal opatrně Kaname. Předpokládal, že ne, ale jistota je jistota.
„Vlastně – ne,“ přiznal Zero neochotně. „Nejsem na takovýchto místech zrovna pravidelný host,“ dodal ironicky.
„Tahle služba není pro každého. Tolik v sobě skrývá,“ předl Kaname.
„No, tak to díky za objasnění, teď už mi to je všechno jasné!“ kousavě si odfrkl Zero.
Kaname se na něj pobaveně díval. ‚Ještě pár chvil, Zero a sám uvidíš,’ usmál se spokojeně.
„Něco k pití?”zeptal se nevinně.
“Ah, jasně, díky.”
Sledoval Kanameho, jak obratně nalévá třpytivou, tmavě červenou tekutinu z karafy do broušené sklenky.
„Ty si nedáš?“ zeptal se překvapeně, když mu ji Kaname podal, ale sám si nenalil.
„Ne, nemám žízeň,“ usmál se Kaname a sledoval, jak Zero důvěřivě sklenku vyprázdnil.
‚Ach, taková lež!’ Opatrně vzal prázdnou skleničku Zerovi z ruky. ‚Jsem tak moc žíznivý! Tak strašně moc! Ale tohle víno mou žízeň neuhasí. To můžeš udělat jen ty Zero, jen ty a tvé vlastní víno.’ Zatnul pěst a přitiskl si ji k hrudi, kde hořel oheň, který jej pomalu stravoval.
Zero převaloval na jazyku poslední doušek vína. Bylo těžké a zdálo se velmi silné. Sladké, s lehce nahořklým podtónem. Sledoval Kanameho a v jednu chvíli se lekl. Vypadalo to, že se mu udělalo zle. Na okamžik se zdálo, jakoby byl Kaname v bolesti. Sevřená pěst na hrudi a pevně stisknuté čelisti – nebylo pochyb. A pak to bylo pryč, pěst se uvolnila a nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco stalo.
Kaname položil sklenku na stůl a zamrkal.
„Chtěl by sis to tady prohlédnout? Komplex je poměrně velký, ale aspoň něco. Pár pokojů – speciálních míst...” Přisedl si k Zerovi. Dlouhé prsty jeho ruky se lehce dotkly Zerova kotníku a pokračovaly směrem vzhůru. Pomalu a beze spěchu se posouvaly k jeho koleni, kde se na chvíli zastavily. „Nebo bys raději využil mých zvláštních služeb?“ zavrněl a jeho prsty se daly opět do pohybu.
Zero cítil, jak se mu z toho doteku dělá horko. Kanameho prsty se přehouply přes koleno a on místo prstů ucítil dotek celé dlaně. Jemně, ale pevně se přisála k jeho kůži a sunula se vzhůru. Po celou dobu Kaname neodtrhl své oči od Zera. Jeho pohled se do něj propaloval a do Zerových tváří se zuřivě hnala červeň. Pootevřel rty a zalapal po dechu, když Kanameho dlaň překonala hranici zahalené kůže a vklouzla po stehně pod jeho kimono.
„K-Kaname,“ vydechl. Měl pocit, jakoby se s ním místnost začala lehce houpat. Dýchání se náhle zdálo být těžší. Zavřel oči.
Kaname se spokojeně díval na reakci Zera. Byl opravdu potěšen. Zero skoro vždy reagoval na jeho blízkost kladně. ‚Tedy – až na těch pár drobných nedorozumění,‘ ušklíbl se v duchu.
„Ano, Zero?“ Dlaň se zastavila těsně za půlkou stehna a lehce se chvěla. I když zněl Kanameho hlas klidně, on rozhodně klidný nebyl. V blízkosti Zera se musel vždy velmi ovládat, a jak bylo vidět, ne pokaždé se mu to povedlo. Cítit ho tak těsně u sebe, moci se ho dotýkat…. Naklonil se až těsně k Zerovi. Ramenem a částí své hrudi se o něj otřel. Jeho rty se zastavily těsně před těmi druhými, ale nedotkly se.
„Zero?“ zašeptal, oči přivřené. Jeho smysly zaplavila vůně těla druhého chlapce, smíchaná se sprchovým gelem.
„Nn….Kaname.“ Zero se snažil zpomalit zběsilý tlukot svého srdce, ale ukázalo se to jako nemožné. „Počkej, dost,“ zasténal a chytil Kanameho neposednou ruku v zápěstí.
Kaname se mírně odtáhnul a pozoroval Zera, jehož víčka se třepetavě otevřela a odhalila zakalený pohled. Pootevřené rty se chvěly. Slyšel Zerův tep, který nepřestával divoce bít. Zkusmo pohnul rukou, kterou mu Zero držel, ale stisk nepovolil.
„Amm - takže?“
„Já – ty – chci říct -, “ snažil se Zero uspořádat myšlenky. „Eh, myslím – nezdá se ti, že je tu nějak těžký vzduch?“
„Hm?“
„Trochu se mi točí hlava a připadám si tak nějak – divně,“ zamumlal Zero. „Možná by bylo dobré se trochu projít.“
„Určitě je to tím vzduchem Zero?“ usmál se Kaname. „Jestli se necítíš dobře, možná bychom neměli nikam chodit.“
„Ne, ne, jsem v pohodě. Nějaký pohyb mi jen prospěje,“ pospíšil si Zero s odpovědí a zavrtěl se v polštářích. Když Kaname nereagoval, začal být podrážděný.
„Myslíš, že bys mě mohl pustit? Nemůžu se ani pořádně pohnout, když na mě skoro ležíš!“ sykl.
Kaname se na něj dál díval naprosto bez odezvy. Pak se jeho rty stáhly do malého úsměšku. „Takže speciální tajná prohlídka tohoto místa Zero? Určitě to chceš?“
Zero sebou lehce trhnul. Zamračil se. Kanameho tón hlasu byl najednou jiný. Jakoby jízlivý a posměšný. ‚Že by uražená ješitnost?’ blesklo mu hlavou.
„Jo. Jo chci, tak už ze mě vypadni!“
Kaname jej okamžitě pustil a vstal. Výraz jeho tváře se nezměnil, jen v očích se mu rozhořel zlomyslný plamen. ‚Ale jistě, Zero, jak si přeješ.’
„Tak tedy pojďme,“ vyzval ho, aniž by na sobě dal znát, zda jej Zerova podrážděná reakce nějak zasáhla. Kaname šel k protější stěně, než byl vchod a zastavil se před jedním z malovaných závěsů visících na zdi. Otočil se zpět na Zera, který sice vstal, ale nehýbal se. Jen jej sledoval. „Já své sliby plním, Zero,“ řekl pevným hlasem a vztáhl k němu ruku. „Všechny.“
‚Co tím sakra zase myslí?’ Zero se dal pomalu do pohybu. ‚A proč stojí u zdi?’
„Bude tam trochu těsno,“ prohodil Kaname jen tak mimochodem, když se k němu Zero konečně přiblížil a on jej chytil za ruku. „A málo světla,“ doplnil a pevně sevřel Zerovu dlaň. ‚A taky trochu víc drogy ve vzduchu, lásko,’ pomyslel si divoce.
Kaname odhrnul závěs a Zero se nestačil divit. Za závěsem byl skryt vstup do chodby. Bez dveří, jen zakryt závěsem. ‚Jak to, že se ani nehne?’ přemýšlel udiveně.
Jemný tah jej přinutil vstoupit do chodby za Kanamem. Byla opravdu velmi málo osvětlená. Světla ve tvaru svící připevněná přímo na zdi byla od sebe vzdálena zhruba po šesti nebo sedmi metrech a jejich slabý svit rozhodně nestačil. Vzduch zde se zdál ještě těžší než v pokoji, který právě opustili a Zero v něm zaznamenal zvláštní, silně sladkou vůni. Po pár krocích se mu zatočila hlava. Potřásl jí, aby se trochu vzpamatoval. S dalším krokem narazil do Kamaneho.
„Aaa, promiň,“ vypadlo z něj. „Měl jsi pravdu, není tu moc světla.“ ‚A prostoru taky ne. Co to se mnou sakra je?! ’
„V pohodě,“ zazněla tichá odpověď.
Kaname se otočil a prohlížel si Zera. Pro něj bylo světlo perfektní, viděl naprosto jasně. Zerův zmatený výraz, když si projel vlasy prsty. Jeho pootevřené rty, když se zhluboka nadechl.
„Jsi v pořádku, Zero?“optal se nevinně. „Zníš tak nějak – divně.“
„No – ne, to je dobrý, to bude tím vínem. Bylo dost silné,“ snažil se Zero o normální tón.
„Fajn,“ zazněla pobavená odpověď. „Protože za chvíli už to začne.“
‚Oh, Zero, ty jsi takový bojovník! Nepřiznáš slabost a bojuješ až do poslední chvíle, než ti dojde i ta poslední kapička sil. Nevzdáváš se. Miluji tuhle tvou vlastnost.’
Kaname vedl Zera dál do nitra chodby. ‚Máš naprostou pravdu,’ usmíval se pro sebe. ‚Je to i tím vínem.’
Náhle se ozvaly tiché tóny hudby, které s každým jejich krokem sílily. Zero šel za Kanamem a snažil se vzpamatovat. Nečekaná hudba jej překvapila.
„Co – “
„Naše první zastávka. Zde klienti relaxují při hudbě a tanci,“ zašeptal Kaname, jakmile si Zera přitáhl těsně k sobě. „Chceš se podívat?“
Horký dech ovanul Zerův obličej. Ztěžka se o Kanameho opřel.
„Jasně,“ špitl.
Kaname jej od sebe jemně odstrčil a otočil. Pevně Zera chytil okolo pasu a znovu si ho přitiskl k sobě. Na zdi před nimi nadzvedl symboly ozdobený, krátký závěs. Zero ovšem zaznamenal jen pohyb Kanameho paže a pak před sebou najednou spatřil rozlehlou místnost. Teplé, měkké světlo se linulo z lamp s barevnými stínítky. Celá místnost byla poseta polštáři, kromě jejího středu. Tam bylo něco na způsob vyvýšeného pódia, na kterém bylo několik tanečnic a tanečníků. Jejich těla se vlnila do rytmu hudby jednotlivě i společně. Průhledné, vzdušné oděvy halily i odhalovaly pěkné křivky a tvary. Tam, kde bylo látky více, bylo ponecháno jen na fantazii zákazníků, co mohla skrývat. Okolo tančících postav odpočívaly v polštářích postavy kouřící vodní dýmky. Náhle se hudba změnila. Stala se rychlejší, náročnější. Tančící pružná těla zareagovala a začala se zmítat v rychlých pohybech.
‚Skoro, jako by byli v transu,’ napadlo Zera.
Pak začali sestupovat z podia, jeden po druhém. Tanečním krokem se přibližovali k odpočívajícím postavám, aby klesli do polštářů vedle nich. Pár nádechů z vodní dýmky a jednotlivá těla se začala navzájem proplétat. Třela se a tiskla k sobě, nedočkavé ruce se hladově dotýkaly, ústa se otevírala k hříšným vzdechům…
Kaname pustil závěs. Zero se ani nehnul. Tiskl se zády na hruď Kanameho a široce rozevřenýma očima se díval na zeď před sebou.
„Zero?” oslovil jej Kaname tiše. Cítil Zerovo napnuté tělo i sílu, kterou se do něj opíral. Těžký dech unikal z chlapcových úst.
„K-Kaname, co vlastně jsi myslel tím uvolněním? Jak přesně relaxují?“
„Není to zřejmé?“ bavil se Kaname.
Jemně otočil Zerovu hlavu na svém rameni tváří k sobě. Díval se do široce rozevřených očí s obrovskými zorničkami. ‚Ach ty drogy, Zero,’ usmál se na něj. ‚Dostanou tě, ať už chceš nebo ne.’ Pomalu se sklonil a lehce přitiskl své rty na jeho. Tak lehce, jakoby se bál, že by je mohl rozbít.
„Půjdeme?“ zašeptal.
Zero pevně stiskl Kanameho ruku ve své a nechal se vést dál. Zavřel oči a doufal, že se mu hlava přestane alespoň trochu točit. Bylo to, co právě viděl skutečné? A pokud ano, v jakém domě a s jakými službami to vlastně jsou?!
Šel pomalu za Kanamem a poslouchal různé zvuky nesoucí se skrze stěny. Hlasy, hudba, zvuky vody, smích. To vše pronikalo do jeho vědomí a on se to s obtížemi snažil vnímat. Pochopit význam toho, co slyšel.
Voda. Smích. Známý smích. Dívčí smích. Prudce otevřel oči. „Yuki,“ vydechl.
„Jsme na místě, Zero,“ prodral se k němu Kanameho hlas. „Chceš vidět Yuki a Yori?“
Neodpověděl, jen kývl, aniž by si uvědomil, že jej Kaname nemůže v té skoro tmě vidět. Nechal se obejmout. Zdálo se mu, jakoby jeho tělo vážilo snad tunu. Opřel se o Kanameho a tvář si podepřel jeho ramenem. Druhou rukou pevně sevřel kimono na Kanameho hrudi.
Kaname si byl jasně vědom všeho, co se se Zerem děje. Vlastně se divil, že Zero ještě vnímá. Vypadalo to, že je velmi odolný. Navíc, droga na něj neúčinkovala úplně tak, jak by měla. Byl sice omámený, ale tento stav měl plynule přejít do spánku. Místo toho se Zerovi ’jen’ točila hlava a měl zpomalené reakce. To dělalo Kanamemu trochu starosti. Ale na druhou stranu, Zero byl v tuto chvíli příjemně mazlivý a vůbec neprotestoval.
Kaname jej podepřel svým tělem a natočil se tak, aby se oba mohli pohodlně dívat. Znovu nadzvedl krátký, ornamenty zdobený závěs. Před nimi se tentokrát objevila malá, ale krásná zahrada. Bylo v ní mnoho rozkvetlých květin, které i navzdory tomu, že byla noc, měly stále rozevřené květy. Hvězdy jasně zářily a svůj třpyt zanechávaly na zčeřené hladině malého jezírka, ze kterého stoupala pára. Z něj také přicházel dívčí smích.
Zero zamrkal a snažil se vnímat něco jiného, než jen svůj hlasitý tep, který mu bušil v uších a Kanameho vůni. Nadzvedl hlavu a zatřásl s ní. Tichý, měkký smích, který se vzápětí ozval, tentokrát nepřicházel od jezírka.
„Lechtáš,“ zašeptal Kaname. Zvedl ruku a jemným tlakem přinutil Zera hlavu znovu položit.
„P-promiň,“ podařilo se Zerovi zformulovat slovo. Jeho zrak se trochu vyjasnil. ‚Cítím se jako opilý,’ proběhlo mu myslí. ‚Zatracené víno.’ Ale tak rychle, jak ta myšlenka přišla, zase zmizela. Upřeně se díval před sebe a vnímal obraz dvou dovádějících dívek navzájem se škádlících v jezírku. Slyšel jejich smích i slova, ale nedokázal jim porozumět. Pronikaly k němu jakoby skrz hustou mlhu.
Dívky klečely na kolenou a navzájem na sebe stříkaly vodu. Střídavě vyskakovaly na nohy a vzájemně se snažily potopit. Po dvou neúspěšných pokusech se to Yuki přeci jen povedlo. Skočila šikmo na Yori celou vahou svého těla a srazila ji na záda do vody, pod sebe. Ta se bleskurychle zpod Yuki osvobodila, chytla ji za pas a spolu s ní sebou plácla dozadu. To Yuki nečekala a bez nádechu se naprosto celá potopila. Oči i ústa se pod vodou otevřely. Když to Yori viděla, rychle ji popadla a zvedla nad vodu. Yuki se sípavě nadechla.
„Ty...!“ vykřikla Yuki a skočila zpátky po Yori. Ta se s hlasitým smíchem útoku vyhnula a popadla Yuki zezadu. Po krátkém zápase ji dotáhla k okraji jezírka a opřela zády o kraj, zatímco si klekla mezi její nohy. Dvě rozesmáté tváře dívající se zblízka na sebe pomalu dostávaly vážnější výraz. Prsty na rukou se propletly. Oči se přivřely.
„Yuki,“ vydechla Yori. „Smím?“
Yuki si olízla rty. „Musíš,“ zašeptala.
Poslední, co Zero z toho všeho viděl, byly dvoje rozkošné, měkké rty blížící se k sobě. Kaname pustil závěs.
„Yuki?!“ vykřikl Zero a prudce se odtrhl od Kanameho. „Viděl jsi to?“ snažil se formulovat slova. ‚Měl snad halucinace? Yuki a Yori?! Kdy? Nikdy si nevšiml! ’
„Viděl. A?” zazněla Kanameho pobavená odpověď.
Vzápětí do něj Zero tvrdě vrazil a přitiskl zády ke zdi. V uších mu hučelo a hlava se točila tak, že bez držení se něčeho nebo někoho, už nebyl schopný ani stát. Obraz Kanameho před ním se pomalu rozplýval a nahrazovala jej tma.
„Co je to sakra za barák? Kde to jsme?” Zero s vypětím sil shromažďoval myšlenky. „A co do pekla bylo v tom víně?!“
‚Muselo to být to víno, bušilo mu v hlavě. Kaname ho nepil a je v pohodě. Co do něj ten zmetek jenom dal?’ Jeho vědomí se ztrácelo. Než jej pohltila naprostá tma, zůstalo v něm jedno jediné slovo.
KANAME!!!
Kaname Zera pevně držel. Díval se do těch široce rozevřených očí, kde pro neuvěřitelně rozšířené zorničky už vůbec nebylo vidět duhovky. Ale i přes silné omámení byly schopny vyjádřit pocity, které jejich majitele v poslední chvíli zaplavily. Zlost a – strach.
‚Tak, konečně jsi na to přišel Zero? Sice ne na vše a trvalo ti to docela dlouho, ale i tak máš bod,’ šklebil se Kaname v duchu. Pozoroval, jak se ty velké oči pomalu zavírají a cítil se jako lovec, co právě uštval svou kořist. Bylo to neuvěřitelně vzrušující.
Zvedl Zera do náruče. Jemně opřel stříbrnou hlavu o svou hruď. ‚Není se čeho bát, Zero. Nelhal jsem. Ale - ’
„Je na čase splnit tvůj slib mě, Zero. Je na čase vybrat si mou odměnu. Výhru z naší malé sázky.“

------------------------------------------------
Díval se, jak tatér dokončuje svou práci. Hlídal každý jeho pohyb. Střežil svůj poklad, který sem v bezvědomí přinesl a položil do sklápěcího křesla. Toho, koho chtěl chránit i ve své nepřítomnosti. Toho, koho miloval.
Černá barva na tom krásném, bledém krku ostře zářila. Vůně z drobných kapek krve se vznášela ve vzduchu. Ovládal se. Neukázal ani náznak rozrušení. Jeho tvář byla naprosto hlídaná a bez výrazu. Stejně tak jeho postoj a držení těla. Byl čistokrevný. Nemohl si to dovolit.
Poslední očištění a dílo bylo hotovo. Tatér vstal a s úklonou odstoupil. Kaname přišel blíž a pečlivě si prohlížel tetování. Malý květ rozvité, dokonalé růže uprostřed čtyř pečlivě propracovaných dýk, šikmo postavených proti sobě a mířících čepelemi na růži. Byl spokojen. Pokývl tatérovi na známku uznání a opatrně svůj poklad zvedl do náruče. Vyšel z místnosti zpět do úzké chodby, kterou sem skrz malovaný závěs přišel.
‚Teď už neseš můj znak, Zero. Od teď - už navždy.’

------------------------------------------------------
Ležel vedle něj v polštářích a obdivoval jej. Ve spánku vypadal tak nevině, tak bezbranně. Stříbrné vlasy rozhozené na polštáři, hlava nakloněná lehce doprava. Na levé straně ostře vystupovalo tetování. Bledá pokožka okolo něj byla zarudlá.
‚Hm, jistě. Lidé se hojí pomalu,’ přemítal Kaname. ‚Má krev by mohla pomoci, ale - . Ne, nemělo by se nic stát, nikdy jsem se jeho krve doopravdy nenapil. Byly to vždy jen kapky.’
Zvedl ruku a stáhl rukáv. Ostré tesáky prorazily jemnou kůži na zápěstí. Nasál. Tmavě červená tekutina naplnila jeho ústa. Oddálil ruku a rány se ihned uzavřely. Jemně pootevřel Zerova ústa a rty přitiskl k jeho. Lehce mu zaklonil hlavu a pomalu nechal svou krev proudit do něj. Pak olízl Zerovy rty aby je očistil.
Pohladil tu snící tvář a čekal. K jeho spokojenosti zarudnutí skoro okamžitě zbledlo. Zároveň se Zero začal probírat. Kaname v údivu zvedl obočí. Vzduch v pokoji byl svěží, droga v něm už nebyla, ale on nečekal, že by se Zero probudil ještě tady.
„Zero,” zašeptal a zlehka mu shrnul vlasy z čela.
Víčka se zachvěla a zvolna otevřela. Objevily se dvě zastřené, fialové duhovky.
„Kaname,” splynulo tiše z těch světle růžových rtů. „Kaname…“
„Chceš jít domů Zero?“
Žádná odezva. Řasy se zachvěly. Omámený výraz v očích zůstal.
„Vezmu tě k sobě, Zero. Chceš?“ zkusil to Kaname znovu.
Lehký úsměv zvlnil Zerovy rty. Zamrkal a znovu se na Kanameho zadíval.
„Chci…“ Úsměv se stal znatelnějším. „Polib mě, Kaname,“ vydechl Zero a lila duhovky skryla opět víčka.
Kaname se zaraženě díval na tu znovu spící tvář. Byl Zero vážně při vědomí nebo – nebo to bylo co? Že by něco, co skutečně chtěl, co měl v podvědomí? Co se Zero bál při plném vědomí přiznat? A komu? Jen Kanamemu nebo i sám sobě?
Špičkou ukazováčku přejel po Zerově obočí a zkopíroval úzkou linii. Pak láskyplně přitiskl své rty k jeho. Ty se náhle pootevřely a skrz ně unikl tichý, spokojený povzdech.

Dodatek autora:: 

Ahoj všichni! Tak tu mám další pokračování jen pro vaši zábavu Smile Je to o něco delší kapitola než ty předchozí, tak doufám, že vám tím vynahradím to delší čekání Smile
Bavte se!

5
Průměr: 5 (32 hlasy)