Tajemství rasy 14

V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.
Yaoi – párování muž/muž; „slash“; „AU“ - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)
+18 - sexuální scény, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.
Psáno pro všechny fandy Yaoi.
Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

KAPITOLA 14 – Osudové rozhodnutí
Živý cvrkot na akademii a v jejím okolí pomalu utichal. Bylo páteční odpoledne a s nadcházejícím týdnem prázdnin se každý pakoval domů.
Zero si povzdechl. Dokonce i Yuki odjela. Yori ji pozvala k sobě a Yuki nadšeně přijala. ,To bylo poprvé, co byla sbalená během půl hodiny,’ zavrtěl Zero hlavou a pobaveně se při té vzpomínce ušklíbl. Yori si to pro Yuki nechávala jako překvapení a mlčela do poslední chvíle. Evidentně nepochybovala, že nabídka bude přijata.
„Ty holky jsou samá záhada,“ zamumlal si pro sebe a znovu, už asi po sté, zkontroloval čas. Bylo za pět pět. „Tak snad už abych šel,“ vypustil další povzdech. Neochotně se odlepil od stromu, o který se celou dobu opíral a pozoroval, jak z areálu mizí noha za nohou. V pět měli všichni sraz v Crossově kanceláři kvůli očekávané návštěvě. Ta sice měla přijet až za další hodinu, ale jak bylo Zerovi zdůrazněno, bylo to proto, aby se nikdo neopozdil.
Už když bral za kliku u dveří ředitelovy pracovny, měl neodbytný pocit, že je poslední a všichni na něj čekají. A že byl tento odhad naprosto přesný, se ukázalo, jakmile vešel. V kanceláři, která bývala skoro vždy prázdná, až na Crosse za stolem, teď seděly další čtyři osoby.
„Zdravím,“ řekl neutrálním tónem a rychlým pohledem přejel po přítomných. Kaname a Takuma Ichijo seděli v křeslech a Kain a Aidou na gauči. Ředitel postával u okna, ale jakmile se Zero objevil, hned se k němu rozběhl.
„Právě včas,“ zahlaholil Cross s významným pohledem na hodinky na svém zápěstí. „Skoro jsem se začínal obávat, jestli se něco nestalo,“ popostrkoval Zera blíž k ostatním. „Už tu není moc kam se posadit, ale na pohovku se snad ještě vejdeš.“
„To je v pohodě, já postojím,“ ozval se Zero a vzepřel se Crossově ruce, která jej tlačila přímo ke Kainovi.
„Není třeba, rád se posunu,“ usmál se Kain, „místa je tu dost.“ S tím si poposedl blíž k Aidovi a dlaní přejel po uvolněné ploše.
Zero cítil, jak se mu začínají potit dlaně. Ředitel jej znovu šťouchl. Zerovi neušlo, jak soustředěně jej Kaname pozoruje.
„Fajn,“ odfrkl si nakonec vědom toho, že jeho další odpor by jen vyvolal údiv ostatních. Neochotně si sedl a nalepil se na opěradlo, aby byl od Kaina co nejdál. S neutrálním výrazem, o který se urputně snažil, se podíval na Kanameho, kterému hrál na rtech jemný úsměv. Vzápětí ucítil, jak se polstrování pohovky prohnulo a Kain se sunul směrem k němu. S drobným trhnutím stočil pohled jeho směrem.
„Hanabusa, máš dost místa?“ obrátil se Kain na Aida a ještě o kousek se posunul. Jeho rameno se dotklo Zera.
„Spoustu, díky Akatsuki.“
„V pohodě?“ otočil se Kain vzápětí k Zerovi a nezapomněl si opřít své stehno o jeho. S pobavením sledoval, jak Zero nejprve zbledl a vzápětí po té, co střelil rychlým pohledem po Kanamem, začal rudnout.
„Mohl jsem zůstat stát,“ sykl, ale lehce nakloněná hlava Kanameho a zřejmé otazníky v jeho očích jej umlčely.
„Tak už můžeme začít?“ vložil se do toho Cross a položil před každého z nich papír, které vzal ze svého stolu. „O tom, jak důležitá tato návštěva je, zde nemusím hovořit. Snad bych se jen zmínil, že s nástupem Kanameho naše akademie obdržela značnou finanční dotaci od jeho rodiny. Je tedy v našem vlastním zájmu, aby výsledný dojem byl co nejlepší,“ uzavřel úvodní řeč a významně mrkl na Zera. Ten se pod tím vědoucím pohledem zavrtěl, ale okamžitě od jakéhokoliv dalšího pohybu upustil, protože pocit Kainovy blízkosti rapidně vzrostl. Zatím co ředitel dál hovořil, Zero v rychlosti mrknul na Kaina. Jeho pobavený pohled směřoval nyní ke Kanamemu.
„……takže jsme spolu s Kanamem dali dohromady návrh, jak nejlépe návštěvu pohostit a postarat se o ní,“ dolehla další Crossova slova k Zerovým uším. „Projděme si teď společně celý koncept a zastavme se u jednotlivých bodů. Jak můžete vidět, jsou doplněna již i jména, kdo bude naše hosty u jednotlivých aktivit provázet. Pokud by někoho ještě něco napadlo, prosím neváhejte a řekněte to. Jakýkoliv váš návrh je vítán.“
Zero mechanicky zvedl papír ze stolu, stejně jako všichni, kromě Kanameho. Zaostřil na stránku.

Bod jedna – uvítání a ubytování – účast všech.
Bod dvě – občerstvení a společenská konverzace – účast všech. Při slově konverzace protáhl Zero obličej.
Bod tři – sobotní odpolední prohlídka akademie – Kaname Kuran; Zero Kyriuu.
Bod čtyři – oběd – účast všech.
,Oběd? Skoro večer?´ nadzvedl Zero udiveně obočí.
Bod pět - ukázka města – Takuma Ichijo; Akatsuki Kain; Hanabusa Aidou.
Bod šest – večeře a volná zábava v Čajovém domě při hudbě a tanci – účast všech.
Bod sedm – neděle odpoledne úřední záležitosti – Kaien Cross.
Bod osm – oběd – účast všech.
,Už zase?´zavrtěl Zero nechápavě hlavou.
Bod devět – rozloučení a odjezd – Zero Kyriuu; Kaien Cross.

,Eh?? A co zbytek? Ten se loučit nebude?´
Zero zmateně odložil papír
„Nějaké dotazy? Návrhy?“ zeptal se zvědavě ředitel.
Zero se podíval kolem. Vypadalo to, že je asi jediný, komu není něco jasné.
„Jestli ne, tak…“
„Ehm, já bych si chtěl upřesnit dvě věci,“ zhluboka se nadechl Zero. Pohledy všech se k němu okamžitě stočily.
„Ano?“
„Proč je oběd psaný až na večer?“ zeptal se lehce nesvůj ze všech těch upřených pohledů.
„Proč?“ opakoval po něm Cross a nervózně si poposunul brýle na nose.
Zero zvedl zrak od papíru na stole a překvapeně se na něj zadíval. „Jo. Proč?“
„No, já vím, je to trochu nezvyklé,“ tahal se ředitel za šátek na krku, jakoby se mu náhle nedostávalo vzduchu. „Víš Zero, oni žijí trochu jinak než my, obyčejní smrtelníci, hahaha,“ snažil se odlehčit situaci, ale když viděl, jak Zero údivem rozevřel oči, snažil se to co nejrychleji napravit. „Chci říci, že lidé z vyšších společenských kruhů tráví svůj čas jinak. Jejich práce většinou začíná, když nám končí a tak i jejich odpočinkový čas a spánek je oproti nám posunut. Oni chodí spát až v brzkých ranních hodinách, když jim skončí veškeré jejich společenské povinnosti. A aby to pro ně nebylo stresující, přizpůsobili jsme náš časový rozvrh jim.“
„Aha,“ zamumlal Zero. Ovšem dojem, že ředitel nemluví až tak úplně pravdu, zůstával.
„A to druhé?“ snažil se Cross rychle o změnu tématu.
„No, proč jsme u odjezdu uvedení jen my dva? Copak ostatní vyprovázet nebudou?“
„Aaa, ano, ano, to jsem ti ještě neřekl. Úplně jsem na to zapomněl. Ostatní jedou na prázdniny domů. Jejich odjezd bude stejný jako odjezd návštěvy.“
Zero zamrkal. Pomalu kývl hlavou, jakože pochopil. Tak tohle byl podraz. Proč mu to Kaname neřekl? Zaraženě se na něj podíval. Kaname uhnul pohledem.
„Jestli chceš, vezmeme tě s Aidem s sebou,“ zahlaholil Kain do náhle nastalého ticha a objal Zera pevně okolo ramen. Koutkem oka viděl, jak sebou Kaname v křesle trhl.
„T-to ne, díky,“ vyjekl Zero a snažil se nenápadně Kaina zbavit. ,Jak vůbec může něco takového po včerejšku říct? Myslí si snad, že jsem se zbláznil?´
„Takže – nějaké další dotazy?“ Cross mrkl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na šest. „Jestli ne, pak bychom možná měli jít čekat ven. Sice je ještě čas, ale kdyby náhodou přijeli dřív….,“ odběhl ke svému stolu a odložil list, který stále držel. „Vezměte si své rozvrhy prosím k sobě, ať se kdykoli můžete podívat, kdyby bylo náhodou něco nejasného.“
Zero popadl papír ze stolu a vystřelil z pohovky, jakoby zazněl výstřel ze startovací pistole. Chtěl být od Kaina tak daleko, jak jen to bylo možné. Byl už u dveří, když k němu dolehla ředitelova slova.
„Tak je to správně, Zero. Nadšení já oceňuji. Škoda jen, že tu není i Yuki,“ posteskl si.
Zero skoro zabouchl již pootevřené dveře. V poslední chvíli se ovládl a vyšel na chodbu. Ovšem místo ke schodům si to zamířil do koupelny. Papír od Crosse nacpal do kapsy. Prudce rozrazil dveře a pustil studenou vodu. Nejprve si umyl ruce a po té i obličej a krk.
,Takže Kaname jede domů. Proč to drží v tajnosti? Bál se snad, že bych chtěl jet s ním?´
Vyšel z umývárny a zamířil zpět. Pomalu scházel ze schodů. Nikde nikoho neviděl, všichni už byli zřejmě venku. Když šel od schodiště ke dveřím, zastavil ho známý hlas.
„Zero.“
Nerozhodně se zastavil. Nemusel se otáčet. Nejen hlas, ale i tu vůni, která s každým Kanameho krokem sílila, by poznal mezi tisíci. Po chvíli váhání si projel prsty vlasy a znovu vykročil. Nicméně silný stisk na jeho zápěstí jej stáhl zpět.
„No tak, Zero,“ žadonil Kaname, ale Zero se k němu neotočil.
„Co chceš?“
„Neřekl jsem ti to, abys nebyl smutný,“ začal Kaname, ale Zero mu skočil do řeči.
„Kecy!“
„Prosím, Zero. Myslím to vážně. Bolí mě, když tě vidím se něčím trápit,“ zašeptal Kaname a přitiskl si jej zády na hruď. Tvář schoval do Zerových vlasů. „Proč mi nevěříš?“
„Proč?“ sevřel Zero ruce v pěst a proti své vůli se vytrhl z Kanameho objetí. Teplo, které z Kanameho sálalo, zmizelo. Postavil se mu tváří v tvář a zamračeně na něj zíral. „Ty bys snad věřil někomu, kdo lže?“
„Co?“
„Nemusíš to na mě hrát,“ frajersky se ušklíbl, ale srdce mu krvácelo. „Já jsem takovej idiot,“ posmíval se sám sobě s hořkostí v hlase.
„O čem to mluvíš Zero? Já to nechápu…“
„Ale no tak, Kaname, nech toho. Viděl jsem tě včera s tím tvým nejlepším přítelem.“ Jeho pohled se změnil a zlost vystřídala bolest. „A já hlupák ti vážně věřil, když jsi říkal, že jsem jediný, o koho stojíš.“ Poslední slova byla pronesena tak tiše, že je Kaname slyšel jen díky svému extrémně dobrému sluchu.
„Ty myslíš včera navečer? Jak na mě Takuma čekal, když jsem byl u ředitele?“
Když Zero místo odpovědi jen odvrátil hlavu, Kaname se usmál.
„Děkoval mi za překvapení, které jsem pro něj nachystal. Škoda, že neslyšíš stejně dobře, jako vidíš,“ neodpustil si rýpnutí.
Zero strnul. ,Kaname vážně ví, že tam byl? Ale - ´ Jeho myšlenky se splašily a on znovu slyšel Kainova slova: Pst, Zero, tiše nebo ho Kaname uslyší a zjistí, že jsi tady….
„Když jsem říkal, že chci jen tebe, byla to pravda,“ otočil si Kaname Zerovu tvář k sobě, aby se mu mohl dívat zpříma do očí. „A to se nezměnilo a nikdy nezmění.“
Zero se na něj díval a nic neříkal. Ty velké oči vypadaly tak vážné a upřímné. Jako by říkaly, že ony nemohou lhát. ,Ale čí jsou? Kdo doopravdy jsi Kaname?´
Když se Kaname nedočkal žádné reakce, sklonil se a jemně Zera políbil. Skutečnost, že Zero neuhnul, ale místo toho váhavě odpověděl, vzal jako nevyřčené ano. Ano, věřím ti.
„Tak ty takhle žárlíš?“ zašeptal pobaveně a okamžitě jej silou sevřel do náručí. Zerova reakce byla tak předvídatelná. Začal sebou v Kanameho objetí škubat a snažil se osvobodit.
„Tsss!“
„Ani nevíš, jak jsem šťastný,“ předl Kaname a znovu jej políbil. Tentokrát to ovšem bylo chtivě, a když se jazykem probojoval do Zerových úst, kde svedl krátký, ale o to vášnivější souboj, jeho odměnou bylo vláčné Zerovo tělo, které se místo pokusů vymanit z jeho paží k němu vstřícně tisklo. Zadýchaně propustil Zerovy rty, když uslyšel vzdálený hluk přijíždějících aut. Uvolnil svůj stisk a místo toho popadl Zera za ruku.
„Pojď. Ukážu ti to překvapení, které jsem pro Takumu nachystal,“ pronesl. „Uvidíš skutečného partnera a milence Takumy Ichijo.“
--------------------------------------------------

Černá limuzína s pochromovanými doplňky projela hlavní branou akademie a pozvolna se blížila. Čekající mohli slyšet tichý motor a skřípání štěrku pod jejími koly, než konečně dorazila až k nim. Jako první z vozu vystoupil řidič a svižným krokem se dostal k zadním dveřím. S úklonou je otevřel.
Zerovi poklesla čelist. ,Co má tohle sakra být?!´
Kaname koutkem oka zachytil Zerův výraz. Potměšile se ušklíbl a šťouchl do něj loktem. Ale Zero nereagoval. Se stále stejným nechápavým pohledem sledoval, jak z auta jako první vystoupil tmavovlasý, vysoký, štíhlý muž a rychle všechny přejel pátravým pohledem. Rysy jeho tváře nenechaly Zera ani na chvilku na pochybách, že tohle je Kanameho otec. Poté se otočil zpět k autu a jemně uchopil ruku, která se ve dveřích objevila.
„Má paní,“ zaslechl Zero tiché oslovení a z auta se vynořila štíhlá žena s dlouhými, tmavými vlasy a bělostnou pletí. Její výrazně zbarvené, velké oči, dominovaly jemnému obličeji.
,Jsou jako jeho,’ napadlo Zera., ,Jako Kanameho.’
Po té za sebou v rychlém sledu vystoupili světlovlasý muž s pichlavým, pronikavým pohledem a zarostlou tváří a hnědovlasý kluk zhruba v jejich věku s modrýma očima a smutným pohledem.
„Vítejte na Crossově akademii,“ vykročil Cross dopředu, jakmile všichni vystoupili. „Doufám, že čas strávený zde s námi bude pro vás příjemný a odpočinkový.“
„Děkujeme za milé přivítání,“ ozval se jemný alt. Následoval okouzlující úsměv a lehké pokývnutí směrem ke Kanamemu.
Zdálo se, že se napjatá atmosféra uvolnila.
„Prosím, následujte mne do svých pokojů,“ vyzval ředitel hosty už znatelně méně formálním tónem, než který použil před chvílí.
Všichni až na Zera, Takumu Ichija a toho modrookého kluka se dali do pohybu. Zero se šokovaně podíval za Kanamem, který stejně jako ostatní následoval Crosse.
,Co to sakra bylo?! Takhle se vítá rodina? Nejsou to snad Kanameho rodiče? A co ten dědeček Ichija? Ani se na svého vnuka nepodíval! Všichni se chovají jako naprostí cizinci, kteří se vůbec neznají.´
Kaname cítil Zerův upřený pohled. Otočil se. „Ty nejdeš?“
Když se Zero stále nehýbal, jen pohledem sjel z Kanameho na poslední dvě osoby, které ještě zůstaly stát venku, vrátil se k němu.
„Co se děje? To jsi na Takumu a Senriho tak zvědavý?“ škádlil jej.
„C-cože?“ trhl sebou Zero. „Jasně, že ne! Ale neříkej mi, že tobě teď připadalo všechno naprosto normální.“
Kaname jemně svraštil obočí. „Co tím myslíš?“
„Jak to myslíš, co tím myslím? Jsem tady snad jediný, komu připadá přivítání se s rodinou tímto způsobem úplně uhozený?“
„?“
„Nejsi snad jejich syn? A oni tví rodiče? Tak co takhle nějaké ahoj nebo objetí nebo prostě něco?“
„Ah, tohle. No, víš, oni jsou zde spíše pracovně, než na návštěvě syna. Proto ta formálnost. I když - tohle chování je pro nás na veřejnosti běžné. Je důležité před ostatními udržet určitý společenský status. Jde jen o zvyk.“
Zero na něj nechápavě koukal a asi by koukal ještě hodnou chvíli, kdyby jeho pozornost náhle neupoutal tichý rozhovor blond a hnědovlasého chlapce.
„Tolik jsem se těšil, Senri. Nevím, jak se to Kanamemu povedlo, ale jsem tak rád, že nastoupíš už teď.“
Na tváři pro Zera neznámého chlapce se objevil náznak úsměvu. „Zdá se, že jsi mě opravdu postrádal.“
„Jistěže ano, jak o tom vůbec můžeš pochybovat?“ ozval se Takuma dotčeně.
„Hmm, a jak moc jsem ti chyběl?“ objal hnědovlasý Takumu. Ten se poplašeně rozhlédl kolem. Upřené pohledy Kanameho a Zera nešlo přehlédnout.
„Počkej Senri, tady –“
„Není tu nikdo, komu by to vadilo, Taku,“ naklonil se Shiki blíž k Takumovi. „Tak jak moc?“ zavrněl.
„Senri..“ vydechl Takuma a vzápětí přitiskl své rty na čekající, pootevřená ústa druhého. Jeho vzdech se ztratil v hladových polibcích, které si navzájem vyměňovali.
„Tak už mi věříš?“ pošeptal Kaname Zerovi, který se fascinovaně díval na líbající se chlapce. „Takuma je jen přítel, ale ty Zero, ty jsi můj život.“
Hned poté s uspokojením sledoval dvě fialové duhovky, které se pomalu schovávaly pod víčky, když jeho rty pokryly Zerovy.
--------------------------------------------------

Ubytování proběhlo hladce a tak teď všichni seděli okolo velkého stolu a poslouchali ředitele, který měl připravený projev, ve kterém návštěvníky seznamoval s programem, který byl pro ně naplánován.
Zero se snažil poslouchat, ale kvůli zasedacímu pořádku se mu to až tak moc nedařilo. Seděl totiž přímo naproti Kanamemu, který jej griloval upřeným pohledem v tváři naprosto bez výrazu. Zero se zavrtěl a snažil se soustředit na proslov. Nicméně to vzápětí vzdal, když ucítil Kanameho nohu, jak se o něj pod stolem nestoudně tře. Podíval se na něj, ale Kaname se tvářil stále stejně nezúčastněně jako předtím. Na Zerových tvářích se začala objevovat lehká červeň. Vzápětí se jej Kaname přestal dotýkat.
„…na závěr vám všem přeji dobrou chuť,“ zaslechl Zero Crosse. Podíval se po ostatních u stolu, ale nevypadalo to, že by si někdo něčeho všiml. Všichni se pustili do jídla a Zero tiše poslouchal konverzaci okolo sebe. Nezapojil se, protože stejně nevěděl, o čem by měl mluvit a místo toho si jednotlivé spolustolovníky nenápadně prohlížel. Nebo si to aspoň myslel.
Po večeři se k jeho zděšení všichni přesunuli do ředitelova obývacího pokoje, kde tato takzvaná lehká společenská zábava pokračovala. Postavil se k oknu za pohovku a modlil se, aby už byl konec. Ale vypadalo to, že byl jediný, kdo si něco takového přál. Ostatní se, jak se zdálo, dobře bavili.
„Zero Kiryuu?“
Fialový pohled se okamžitě stočil za hlasem, který jej oslovil. Patřil tomu novému klukovi, který, jak už si Zero domyslel, bude dalším studentem na akademii.
„Ano?“
„Senri Shiki, rád tě poznávám,“ nenechal se dotyčný vyvést z míry Zerovým odměřeným tónem.
„Kiryuu, těší mě,“ zamumlal.
Shiki se pousmál a lehce naklonil hlavu. Jak to tak vypadalo, vše, co mu Takuma o tomto chlapci zatím stihl povědět, byla pravda. Ale jeho skutečný zájem upoutal Zero až během večeře. Vzhledem k tomu, že seděl přímo vedle něj, nemohl si nevšimnout jeho reakcí a pohledů, které občas na Kanameho vrhl.
„Po prázdninách sem nastupuji jako nový student, ale to už asi víš,“ pokračoval Shiki a nespouštěl ze Zera oči. „Byl bych rád, kdybys mě zde provedl.“
„Já?“ vyhrkl překvapeně Zero, než si připomněl ředitelova slova. „Ehm, jistě, to není problém, ale nebylo by lepší, kdyby ti to tu ukázal Ichijo?“
„Myslíš Takumu? A proč?“ přistoupil k němu Shiki blíž.
„No, taky to tady zná a jak je vidět, tak k sobě máte opravdu - ,“ Zero se zarazil a nervózně přešlápl na místě.
„Ano?“ povzbudil jej Shiki.
„Blízko,“ zahuhlal Zero a byl by si nafackoval. Tohle teda rozhodně nechtěl říct. Kdyby ho slyšel Cross, tak by si to pěkně slízl. Ale nezdálo se, že by to tomu novému klukovi nějak vadilo. Spíše naopak. Bylo vidět, že se baví.
„Zdá se, že toho o mě a Takumovi hodně víš, Zero Kiryuu. Prozraď mi, jaký je vztah mezi tebou a Kanamem?“
Zero zalapal do dechu. Tohle nečekal. Přímý útok a bez varování. Co by měl říct?
„Jsme kamarádi,“ dostal ze sebe. Zároveň se začal modlit, aby někdo přišel nebo aby někdo něco potřeboval a on mohl odejít.
„To jsem si přesně myslel,“ usmál se přidrzle Shiki. „A máte k sobě také tak blízko jako my s Takumou?“
„Jak vidím, Shiki, už jste se stihli seznámit,“ ozval se za Zerem další pobavený hlas. „Jaká škoda. Říkal jsem si, že kdyby neměl Takuma čas, rád ti jej představím sám. Zdá se, že jsem přišel pozdě.“
„Ale vůbec ne, Kain, právě jsme se domlouvali, kdy by byla nejvhodnější chvíle k prohlídce zdejší akademie,“ odvětil s ledovým klidem Shiki a s údivem sledoval změny výrazu v Zerově obličeji od chvíle, kdy zaslechl Kainův hlas.
Zero měl pocit, že omdlí. Jakoby nestačil ten nový kluk s těmi svými dotazy. Teď ještě přijde Kain! Proč zrovna on?
„Prohlídka? Není naplánovaná na zítřek?“ podivil se Kain. „Nebo je to něco speciálního jen pro studenty? V tom případě bych se rád připojil,“ položil ruku na Zerovo rameno.
Zero sebou trhl, ale neuhnul. Kainovu přítomnost opravdu nevítal, ale na druhou stranu, rozhovor se vrátil zpět na začátek a to bylo plus.
„Ne, ne, nic speciálního není. A ano, seznámení s areálem akademie je zítra, takže každý, kdo bude chtít, se může přidat,“ rychle potvrdil Zero.
„Chápu,“ usmál se Shiki. „Rád se zúčastním. Bylo mi potěšením, Kiryuu.“ A s těmi slovy je opustil.
„Mě ne,“ zavrčel si pro sebe Zero. Stisk na jeho rameni zesílil.
„Šššš,“ sklonil se Kain k jeho uchu. „Jsi rád, že jsem přišel?“
Zero nejistě pootočil hlavu, jakoby se připravoval na to, co uvidí. Ale místo čehokoliv děsivého se střetl s teplým, ohnivě zbarveným, uklidňujícím pohledem. Nikdy by neřekl, že se tento kluk, který teď vypadá tak přátelsky, dokáže neuvěřitelně změnit.
Setřásl Kainovu ruku a postavil se mu čelem. „Měl bych být?“ odsekl.
„Lidi jsou tak nevděční,“ posteskl si pro sebe Kain. „Ale i přesto mám pro ně slabost.“
Zero na něj vykulil oči. Přísahal by, že na okamžik tou teplou barvou Kainových očí probleskla červená.
„No nic, povinnosti volají,“ dal se Kain do pohybu. „A jo, měl bys být,“ sykl ostře, když jej míjel.
Zero z něj na chvíli nemohl spustit oči. Sledoval, jak se Kain bez potíží zapojil do hovoru s Aidem a Ichijem. Po té došel k závěru, že už na tomto dýchánku byl dost dlouho a je tedy načase zmizet. Pomalým, nenuceným krokem, aby nevzbudil pozornost, se sunul ke dveřím. Pohledem střelil po Crossovi a ujistil se, že je opravdu v zápalu konverzace s Kanameho rodiči a Ichijem starším a tudíž nemá na nic jiného čas. Následně vyhledal Kanameho, který právě mluvil s tím novým klukem Shikim. Mrzelo jej, že neměl příležitost s Kanamem prohodit pár slov sám, ale jak během večera viděl, Kaname byl stále v obležení. Takže se nedalo nic dělat.
Vyklouzl ze dveří a tiše si to pádil pryč. Nestihl však dojít ještě ani na konec chodby, když se za ním ozval známý hlas.
„Už na odchodu?“
„Kaname,“ otočil se Zero. „Myslel jsem, že – “
„A já myslel, že si spolu dnes večer příjemně popovídáme,“ přerušil jej Kaname. „Nebo bys raději v soukromí?“ předl a pomalu se k němu blížil.
Zerovi se rozbušilo srdce. ,V soukromí? Jasně, že by bylo lepší, povídat si s Kanamem někde o samotě, bez všech těch diváků okolo.´ Vzrušující obrázky zaplnily jeho vizi. Horkost mu začala stoupat do tváří. Zavrtěl hlavou a snažil se ty myšlenky zaplašit.
„Měl by ses vrátit, budou tě postrádat,“ pokusil se o úhybný manévr a nerozhodně o krok ustoupil. Ne, že by nechtěl, aby se jej Kaname dotkl, ale jeden nikdy neví, kdo by mohl vyjít ze dveří a vidět je.
„To tebe taky,“ vrátil mu Kaname a chytil jej za ruku, kterou Zero nevědomky zvedl, jakoby na obranu.
„To stěží,“ zamumlal, ale to už si jej Kaname přitáhl k sobě a objal okolo pasu.
„Kaname počkej, co když někdo – “
„Uslyšíme ho dřív, než opustí místnost,“ zašeptal Kaname a jemně si Zera přidržel za bradu, aby neuhnul. Ale Zero na jeho polibek nereagoval.
„No tak, uvolni se, všechno je v pohodě,“ jemně na něj naléhal Kaname. Chtěl si užít Zerovy blízkosti, dokud mohl. Než šel na večeři, vypil pohár Takumovi krve a pak také sklenici s krevními tabletami, aby před ostatními přítomnými skryl tu lákavou vůni, kterou by snad mohli zvětřit. Takže teď byla ta správná chvíle pro alespoň částečné naplnění jeho stálé touhy po Zerovi a on se jí rozhodně nehodlal vzdát.
„Mimochodem, líbila se ti večeře?“ zavrněl a čekal na vhodný okamžik.
Zero při zmínce o večeři skoro nadskočil. „Ty hnnhn!“
Slova se stala nesrozumitelná, když Kaname okamžitě využil příležitosti, na kterou čekal. Svými rty bleskově překryl Zerovy, jakmile se jeho ústa otevřela a jazykem vnikl bez váhání dovnitř. Byl to dobře naplánovaný úskok a dokonale se zdařil. Během chvíle držel ve svém náručí ochotného milence, který zapomněl na zlost i na okolí a který mu naprosto důvěřoval.
Zero se přitiskl ke Kanamemu a jeho ruce pevně sevřely Kanameho sako. Jeho touha po blízkosti a dotycích této osoby se uvolnila náhle a naprosto nečekaně v celé své síle a doslova v něm vybuchla. Silou přirazil Kanameho ke zdi a nedočkavě drancoval vlhkou jeskyni jeho úst. Lehce se třesoucí prsty horečně přejížděly po oblečeném těle, a toužili se dotknout té hebké kůže ukryté pod látkou. Jeho boky se chtivě vzpínaly proti Kanameho a vyvolávaly bouři v obou z nich.
Zero propustil Kanameho rty a přesunul se na krk. Už několikrát předtím si všiml, že je Kaname na krku velmi citlivý. Líbal, lízal a jemně kousal každičký kousek krémové kůže, která pod jeho dotyky růžověla. S tichými vzdechy potěšení, které z Kanameho získával, se dostal k límečku košile, který už stihl rozepnout i s dalšími dvěma knoflíky.
Kaname omámeně zvrátil hlavu. Zerova nečekaně až agresivní proměna jej překvapila, ale zároveň si ji také neuvěřitelně užíval. Takového jej neznal. Byla to další ze skrytých stránek stříbrovlasého chlapce. Jedna a z těch, které Kaname toužil poznat.
„Zero…“
„Zero počkej,“ snažil se Kaname sám pro sebe posbírat těch pár pádných argumentů, kvůli kterým už jej nemohl nechat zajít dál, i přestože on sám o to tak moc stál.
Ale Zero neposlouchal. Jeho ústa se vrátila zpět nahoru, aby umlčela Kanameho protesty a prsty se konečně probojovaly až k té hedvábné kůži, která v něm při každém doteku posilovala požár, který v něm zuřil. Dlaněmi chtivě zkoumal každé místo, kam dosáhl a rozdmýchával v Kanamem hlad, který se nedal tak lehce utišit.
Temné vrčení zdušené hlubokým polibkem se ozvalo těsně předtím, než Kaname zachytil obě Zerovy ruce a prudce obrátil jejich pozice. Zlostný sten, tentokrát od Zera se tiše rozlehl chodbou, jako protest proti zabránění mu i nadále se Kanameho dotýkat a líbat jej.
„Zero, už dost,“ popadal dech a zároveň se snažil ovládnout. Tohle už nebylo škádlení, a jestli v tom budou pokračovat ještě chvíli, tak –
„Zero, musím se vrátit, ale jestli nepřestaneš, tak už to nebude možné,“ naléhal na něj.
Bylo to tak zatraceně těžké. Přesvědčoval toho, koho miloval, aby přestal dělat to, co si on sám přál z celého srdce. A přesvědčoval sám sebe, že tohle je jediná správná cesta, a že vše, co tak moc chtěl, si opravdu nemůže vzít. Ale cítil, že čím víc si odpíral Zerovu přítomnost, jeho doteky a vše s tím spojené, tím víc ztrácel schopnost kontrolovat sám sebe v touze po něm. A jeho vlastní ochota dodržovat pravidla prudce klesala. A to i přesto, že znal riziko.
„Zero?“
Už přestal bojovat. Přestal se vzpouzet a snažit se uvolnit si ruce, aby se jej dotkl. Cítil jeho horký dech i tělo, které jej znehybnilo. Postupně k jeho uším dolehla slova, která s tím, jak začínal znovu normálně vnímat, začala dávat smysl. Bylo to, jakoby někdo sundal závoj, který mu na určitou dobu zatemnil mysl.
„Kaname?“
„Takového tě neznám, Zero. Jestli budeš pokračovat, budu se s tebou chtít milovat a budeme mít problém.“
„Co?“ Zero se na něj nechápavě zadíval a najednou mu došlo, jak vlastně Kaname vypadá. Rozcuchané vlasy, naběhlé rty a zrudlý krk. Kravata nakřivo a košile rozepnutá do půl hrudi. Dole byla vytažena z Kanameho kalhot a její cípy teď volně visely přes pásek. Sako – to ještě jakš takš šlo.
„P-promiň,“ vydechl překvapeně. Netušil, že by se z něj mohlo stát takové zvíře. Jak by to asi dopadlo, kdyby jej Kaname nezastavil? Cítil, jak jeho tělo stále brní a vibruje vzrušením. Jeho touha po Kanamem byla velká, obzvlášť, když byli v těsné blízkost tak, jako tomu bylo teď, ale Zero si nikdy nemyslel, že by se mohl přestat ovládat.
„Musím se tam vrátit, bohužel.“ Kaname pomalu pustil Zerova zápěstí, na kterých byly vidět jasně rudé značky po velmi pevném stisku.
„Jasně, jasně. Ehm, můžu nějak pomoci?“ nabídl se Zero skutečně v rozpacích po tom, co viděl.
Kaname se na něj pobaveně díval, zatímco se upravoval. Zerův obličej měl barvu zralých malin a jeho obyčejně světle fialkové duhovky byly stále ztmavlé vášní.
„V pořádku, zvládnu to,“ rozhodl se nakonec už Zera nijak nedráždit, protože kdo ví, jak by to opravdu nakonec mohlo skončit. Jeho sebeovládání začínalo být na hraně a Zero byl právě teď naprosto k sežrání. A on měl obrovskou chuť spolknout ho celého přímo tady hned teď.
„Fajn, měl bych raději jít,“ zamumlal Zero a přejel si rukou obličej. Kaname si nebyl až tak úplně jist, komu ta poznámka vlastně patřila.
„Nechceš –“
„Ne, v pohodě, dojdu sám. Díky.“
Kaname se díval za vzdalující se postavou a lítost a vztek se v něm mísily stejnou měrou. A pak jej poprvé napadla. Myšlenka, která se rodí v myslích šílených touhou a je jedno jakou. Myšlenka, která jakmile jednou projde tvou hlavou, už tě nikdy neopustí a navždy bude s tebou, dokud ji nezkusíš, i kdyby to mělo být to poslední, co uděláš. Myšlenka, o které se nikdo nikdy nesmí dozvědět.
,Nestálo by za to, Zero, pro ty nádherné, nezapomenutelné okamžiky s tebou, všechno obětovat?´
--------------------------------------------------

Zero dorazil do své části ubytovny, ale místo do pokoje zamířil rovnou do sprch. Shodil ze sebe oblečení a pustil vodu. Vlažnou, protože studená by v tuto chvíli už na jeho současném stavu stejně nic nezměnila. Jedna ruka zamířila k rozkroku, zatímco druhá se pro podporu opřela o kachlíky na zdi. Štíhlé prsty obejmuly vzrušené mužství a koupelna se naplnila vzdechy. Proudy vody masírovaly jemnou pokožku zad a drobné kapky nepřetržitě stékaly z volně visících, stříbrných pramenů skloněné hlavy. Dech se stal těžším a namáhavějším, jak se za zavřenými víčky odehrával milostný příběh, který viděl jen Zero. Ruka zrychlila pohyb a prsty se sevřely křečovitěji, když ze rtů krom stenů stále hlasitěji začalo vycházet jméno toho, s kým byl v objetí ve svých představách právě teď.
„Kaname…Kana…me….Ka…na…me!!“
Posledních pár rychlých tahů a štíhlé tělo se napjalo, aby vydalo svou vášeň probuzenou touhou. Její síla vzala Zerovi dech a srazila jej na kolena. Třes zachvátil celou postavu a chvíli trvalo, než odezněl. Zero otevřel oči. Jejich barva dostávala znovu odstín světle fialové, ale tak nějak zářivé.
Smutný úsměv se objevil na jeho rtech. Teď už nebyl překvapený sám sebou. Ne, nebylo proč. On bytostně toužil po Kanamem. Toužil tak moc, až sám sebe ztrácel. A to, co Kaname zmínil zřejmě jen v žertu, Zero pochopil, že chce. Splynout s Kanamem v jeden celek, v jednu bytost. Navždy.
--------------------------------------------------

V sobotu dopoledne to vypadalo na krásný slunný den, ale odpoledne slunce zakryly mraky. Zerova nálada, jak se zdálo, kopírovala počasí. Po probuzení se cítil odpočatě a v pohodě, ale čím více se blížila hodina prohlídky akademie, při níž měl asistovat, tím víc rozmrzelý byl. Přesto teď, když se ručičky na hodinách doplazily do té správné polohy, trpělivě čekal u fontánky, kde se měli všichni sejít. Ale jak se zdálo, dochvilnost zrovna nebyla silnou stránkou jejich hostů.
„A kde sakra vězí Kaname?“ vztekal se tiše pro sebe a z kapsy džínsů vytáhl rozpis, který jim ředitel dal. Zkontroloval čas schůzky, jestli se nespletl. Ne, nespletl. Mrkl na hodinky. Deset minut zpoždění!
„To mám za svoji…“
Jeho zlostné mumlání přerušily tlumené kroky. Otočil se. Z opačné strany, než očekával, se blížil jediný příchozí. Žena. Kanameho matka.
„…..ochotu,“ vydechl.
Sledoval ladné pohyby, které připomínaly spíše tanec, než chůzi. Dlouhé, tmavé, nesepnuté prameny vlasů volně splývaly na ramena a vlnily se okolo jejích boků. Štíhlé, drobné tělo zahalené v kimonu karmínové barvy s drobnými, stříbrnými kvítky růží, připomínalo mladou dívku.
„Prosím za prominutí mého malého zpoždění,“ zazněl tichý, melodický hlas.
„A-ah, to nic,“ zakoktal se Zero a přistihl se, že na ni ještě stále zírá, i když už byla až u něj. „Ostatní tu stejně ještě nejsou,“ ošil se, celý nesvůj.
„Mám vyřídit jejich omluvu,“ usmála se a Zero si uvědomil, že podobný výraz ve tváři viděl i u Kanameho. „Zdržela je neodkladná záležitost, která si vyžádala přítomnost všech, včetně Kanameho. Dnešního odpoledního programu se tedy nemohou zúčastnit.“
„Aha.“ Zero nervózně přešlápl a uvědomil si, že takto zblízka je její barva očí přeci jen o něco jiná, než Kanameho. Jakoby v ní měla více purpuru.
„Doufám, že má společnost bude dostačující. Jsem Yuri.“ Okouzlující úsměv ozdobil její tvář.
„Kyriuu,“ zamumlal Zero a začal se potit. ,To si musí dělat ředitel srandu! Jak ji má asi tak sám zabavit? To má být bobřík odvahy nebo co?!´
„Nesedneme si na chvíli? Kaname mi ukázal okolí akademie již včera. Není tedy nezbytně nutné držet se předepsaného programu. Pokud to tedy nevadí.“ Pobavený tón se začal vkrádat do jejího hlasu. Zero měl pocit, že každou chvíli omdlí.
„Ne, nevadí,“ snažil se nepanikařit. ,O čem si s ní má asi tak povídat?!´
Když dosedl na lavičku, tak mu to došlo. ,Řekla včera? Kdy včera? Ještě před večeří? To těžko, tam byl stěží čas na prohlídku. A pak už byla tma, tak-´
„Není proč být nesvůj, Zero,“ dotkla se Yuri zlehka jeho ruky. „Zde v soukromí, mimo očí a uší ostatních, není třeba formalit.“
Zero překvapeně vzhlédl. Tok jeho myšlenek byl přerušen. Na chvíli byl naprosto zmatený.
„Huh?“ vypadlo z něj. ,To tedy nebylo zrovna moc inteligentní,´vynadal si vzápětí.
„Ráda bych si povídala o Kanamem. Tráví mimo domov tolik času… Velmi mi chybí, přeci jen jsem jeho matka,“ vysvětlovala Yuri. „Proto, jestli tě to nebude obtěžovat, chtěla bych slyšet alespoň něco o jeho pobytu zde.“ Na chvíli se odmlčela a čekala na Zerovu reakci. Když se nic nestalo, dodala: „Třeba o vašem kamarádství.“
Zero dělal, co mohl, aby zůstal navenek v klidu. Ale uvnitř něj, mu srdce zahájilo zběsilý úprk a myšlenky se v hlavě rojily jedna za druhou. ,Kamarádství? Co by jí asi tak měl o nich vyprávět? Ó ne, ne, ne, ty obrázky, které se mu právě teď vtírají, tak o těch tedy rozhodně mluvit nebude!´
„Zero?“ S maximálním sebeovládáním k ní vzhlédl a pousmál se. Ale náhlá červeň v jeho tvářích, ani splašený tlukot srdce, jí nemohl uniknout.
„Já- vlastně ani pořádně nevím, o čem povídat,“ začal a snažil se nevnímat vlastní odraz v jejích zorničkách. „Neznáme se až tak dlouho. Vlastně, i naše seznámení byla náhoda,“ ušklíbl se nehlídaně Zero, „ takže nebýt toho, tak se asi ani neznáme.“
„Ah, omlouvám se. To jsem netušila. Podle toho, jak o tobě Kaname mluví, mi přišlo, že jste dobří přátelé,“ odvětila Yuri a pozorně jej sledovala. „Také včera, když tě ředitel Cross hledal, byl jediný, kdo dokázal říci, kde jsi. Prý tě doprovodil na pokoj, protože ti nebylo dobře,“ usmála se Yuri a zlehka naklonila hlavu. Její oči se nepatrně přivřely. Za normálních okolností by to Zerovi přišlo roztomilé, ale v tuto chvíli se cítil jako myš v pastičce, kterou si prohlíží hladová kočka.
„To ano, ehm, nebylo mi moc dobře už na večeři,“ vyhrkl rychle. „Ale po té, co mi pomohl, se mi udělalo hned líp.“ Cítil, jak mu hoří uši. ,Co to sakra blekotám? Jaký – po té co mi pomohl? A jaký – hned líp?!´
„Myslím tím na pokoj, uh.“
„Chápu.“ Za pěkně vykrojenými rty se zableskly bělostné zuby. „Včerejší večer-“
„Vlastně,“ přerušil ji Zero rychle, protože netušil, co Kaname své matce řekl a on by se do toho nerad zamotal, „jednou jsme spolu šli plavat.“ ,Tedy skoro spolu,´ opravil se v duchu. Ale tato vzpomínka mu teď zrovna moc nepomohla. Kanameho nahé, pěkně stavěné tělo a jeho rty na….. Zero krátce zavřel oči. Když je otevřel, viděl zájem a zvědavost vepsanou v Yuriině tváři.
„Ano?“ usmála se Yuri povzbudivě, aby pokračoval.
S Kanamem mluvila večer jen krátce předtím, než se rozešli do svých pokojů, ale to hlavní, co chtěla vědět, se od něj nedozvěděla. Co způsobilo, že se dostal až na hranici příčetnosti z bolesti? On vlastně i nepřímo popřel, že by vůbec k něčemu takovému došlo. Ale Yuri věděla své, byla jeho matkou a její pouto k synovi bylo silné. I když se od Kanameho nic moc nedozvěděla, zdálo se, že to nevadí. V tomto chlapci před sebou mohla číst skoro jako v otevřené knize.
„Taky jsme byli v –“ Zero se zarazil. ,Může tohle vůbec říct? Že byli v Domě nočních tanců? Podle toho, na co si vzpomíná, tak raději ne…´
„ - v horkých lázních,“ dokončil a nevědomky se dotkl skrytého tetování na krku. Čtverec náplasti držel pevně na svém místě i dnes.
„Vážně? To se Kaname ani nezmínil,“ naklonila se k němu Yuri blíž a zhluboka se nadechla. Nic necítila. Zdálo se, že zranění, které bylo skryto, se již zhojilo. Nebo – nebo tam možná bylo něco, co má zůstat před zraky ostatních skryto. Třeba jako značka po kousnutí. Yuri se zarazila. Ne, tomu nevěřila. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že jí něco důležitého uniká. O přátelství a náklonnosti jejího syna k tomuto stříbrovlasému klukovi a naopak, nebylo pochyb. Zerovy reakce za něj říkaly vše ještě dřív, než vůbec otevřel pusu. Ale co v tom mohlo být víc? Kaname znal pravidla a striktně je dodržoval. Nic jiného se od něj ani neočekávalo. Byl tak vychován. Také mu od malička vštěpovali, co je jednou z nejdůležitějších povinností čistokrevného. Mít potomka. Čistokrevného potomka. Nic míň nebylo přípustné.
Yori se smutně usmála. Nikdy nechtěla svého syna do něčeho nutit. Ovšem každé postavení ve společnosti nese své povinnosti a někdy to znamená obětovat víc, než bychom chtěli. Mít milence na sex je jedna věc, ale zamilovat se – to je něco naprosto jiného. A tento kluk, Zero Kyriuu, jak to tak vypadá, zamilovaný je. A protože Kaname něco skrýval, tím si byla jistá, byl zřejmě nejvyšší čas zajistit, aby oba pochopili, jak se věci mají.
„Možná Zero – když teď máte ty prázdniny, nechtěl bys jet zítra s námi? Kaname by byl moc rád. A když by to pro něj zůstalo až do odjezdu tajemstvím, bylo by to i příjemné překvapení.“
„Jako jet s Kanamem k vám domů?“ vykulil Zero oči a vmžiku zapomněl na rozpaky, které jej ještě před malou chvílí sužovaly. Cítil, jak mu mysl i tělo zaplavuje nadšení. ,Ke Kanamemu domů? Co víc by si mohl přát? Strávili by týden spolu a – No jo, jenže -´
„No, já bych moc rád, ale Yuki tu není a předseda by zde zůstal sám. Myslím, že by to nebylo fér.“ Sice týden o samotě s ředitelem ho nijak nelákal, ale Cross byl jeden z mála lidí, na kterých Zerovi opravdu záleželo.
„S předsedou Crossem jsem již mluvila,“ zalhala Yuri bez mrknutí oka. „Říkal, že jestli chceš, bude jen rád, když budeš s kamarády.“
Poprvé od chvíle, kdy se dnes Yuri se Zerem setkala, uviděla jeho skutečný, vřelý úsměv. A teplo, které na ten kratičký okamžik sálalo z těch fialkových očí a rozzářilo je, ji pomohlo poznat, proč u Kanameho vzbudil takový zájem. To ji jen víc utvrdilo v přesvědčení, že je potřeba, aby Kaname pochopil.
„Vždycky je takový,“ zamumlal.
„Promiň?“
„Vždycky myslí na ostatní víc, než sám na sebe,“ upřesnil Zero, co chtěl říct. „Pojedu rád. Jen se ještě ujistím, že je to opravdu v pořádku.“
„Samozřejmě,“ usmála se Yuri a vstala z lavičky. „Nepochybuji, že dnes večer v Čajovém domě budete mít příležitost si promluvit. Co se týká odjezdu, stačí, abys byl připraven zítra okolo šesté hodiny. Pojedeš spolu s Kanamem. Řidič bude informován.“
Zero se zvedl také. Skoro nemohl uvěřit. Den se pro něj stal opět slunným, přestože mraky na obloze zůstaly. Stínu v Yuriiných očích si nevšiml.
„Děkuji. Mám Vás doprovodit?“
„Ne, to není třeba. Ještě se chvíli projdu. Chci se podívat na záhony růží ředitele Crosse, o kterých každý mluví,“ pousmála se.
Zero se mlčky díval za její vzdalující se postavou. Bohaté lokny se vlnily na stříbřitých růžích vetkaných do kimona a Zera zničeho nic napadlo, jak je možné, že Kanameho matka vypadá tak mladě. Ani obličej neukazoval věk na to, že by měla mít dospělého syna. Ale na druhou stranu – Cross jak se zdálo, se také moc neměnil. Co jej znal, připadal mu stále stejný. A na svůj věk také nevypadal.
,Takže,´ uzavřel Zero debatu sám se sebou, ,asi to bude stravou.´
--------------------------------------------------

Yuri nechala Zera v zahradě a spěchala zjistit, jestli je Cross ve své pracovně. Musela s ním mluvit dřív, než to udělá Zero, aby její malá lež nebyla odhalena.
Vstoupila hlavním vchodem do budovy, kde vládlo naprosté ticho. Přesto, zhruba tak v půlce schodiště už věděla, že Cross ve své pracovně je, a že je sám. Zlehka zaklepala, a aniž by čekala na vyzvání, vstoupila. Nepochybovala, že už věděl, kdo je za dveřmi.
Cross cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Ale ne vzrušením, to by cítil ještě tak před čtyřmi roky, než došlo k té události s Yagarim. Byla to nervozita a pocit ohrožení, který se dostavil hned, jakmile jeho lovecké smysly čistokrevnou zaregistrovaly. A i přesto, že díky její moci žil, neznamenalo to, že žil, protože to chtěla ona. Proto neměl žádné výčitky, že necítil vděčnost.
Zhluboka se nadechl a vstal. Ve chvíli, kdy se dveře otevřely, měl již na tváři úsměv a zdvořile chvátal návštěvě vstříc.
„Jaká to vzácná a vítaná návštěva,“ švitořil a jen doufal, že moc nepřehrává.
„Kaien Cross. Už je to dlouho,“ usmála se Yuri. „Smím dál?“
„Jen směle, jen směle! Mohu nabídnout šálek čaje ze sušených lístků růží?“
„Moc ráda ochutnám,“ nechala se Yuri odvést k pohovce a pozorovala Crosse, jak chystá šálky a nalévá do nich růžovou tekutinu.
„Prosím,“ nabídl jí jeden a usadil se do křesla naproti ní.
„Velmi zvlášní chuť,“ poznamenala Yori s jemným ušklíbnutím po prvním doušku. „Něco speciálního?“
„Hm, ani ne. Jen pár krevních tabletek,“ poznamenal suše. Jeho zářivý úsměv zmizel. „Od jisté doby mívám někdy podivné – hm, chutě. Zřejmě daň za dar, který jsem obdržel.“ Viděl, jak sebou Yori znatelně trhla, ale jeho komentář přešla mlčením. Jen se na něj zadívala, jakoby snad hodnotila, kolik a co doopravdy ví.
„Přišla jsem k Vám s malou žádostí, Kaiene,“ změnila téma s konstatováním, že formalit již bylo dost.
„Ano? Co pro Vás mohu udělat?“
„Všimla jsem si, že Kaname a ten chlapec Zero Kyriuu spolu dobře vychází. Zdá se, že jsou dobří přátelé. Nemyslíte?“
„Zdá se,“ odtušil Cross.
„Kaname má hodně přátel, včetně kruhu svých nejbližších,“ dívala se na něj Yori upřeně. „Přesto se zdá, že si jej z nějakého důvodu oblíbil. Všiml jste si toho?“
„Ano, jistě. Jejich přátelství, ehm, se v poslední době docela upevnilo,“ odkašlal si Cross. Samozřejmě, že si všiml. Musel by být slepý a hluchý, aby ne. Ovšem otázkou je, jestli to bylo dobře. Od té doby, co zjistil, co Zero skrývá pod šátkem na krku, začínal pochybovat, jestli to byl dobrý nápad ty dva seznámit.
„Co tím myslíte?“ nadzvedla Yori obočí.
„Ch-chtěl jsem říci,“ lehce se zakoktal Cross, „že spolu tráví docela dost času. Zero také nabídl svou pomoc, když se dozvěděl o vaší návštěvě akademie.“ Skutečnost, že to bylo celé trochu jinak, ji přeci nemusela zajímat.
„Ach tak,“ pousmála se Yori. „To ráda slyším. Chtěla jsem Vás požádat, Kaiene, aby Zero mohl strávit nadcházející týden prázdnin u nás. Kaname by byl nadšen.“
Cross ztuhl. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré! Člověk o samotě mezi upíry? Neprobuzený lovec mezi smrtelnými nepřáteli? Co na tom, že nevěděl, kým skutečně je? Co kdyby to někdo zjistil? A co lovecká asociace? Určitě by tím jen zbytečně vzbudili pozornost!
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekl vážným tónem. „Mohlo by to vzbudit nežádoucí zájem.“
„Vážně? A čí?“
Sakra! Jistě, čí? Ona přeci neví, kým Zero ve skutečnosti je.
„Vaší rasy. Bylo by to přinejmenším podivné, kdyby obyčejný člověk jen tak trávil svůj volný čas v přítomnosti čistokrevných. Toto právo přeci náleží přinejmenším vznešeným z vašeho druhu.“
Zvonivý smích se rozlehl Crossovou pracovnou.
„Ah tak, jistě, ale není to náš společný zájem, Kaiene? Vzájemné soužití lidí s upíry, bez ohledu na jejich postavení ve společenské hierarchii?“
„To ano, ale oba víme, že do cíle je ještě dlouhá cesta a my jsme teprve na začátku. Mohlo by to být bráno jako drzost nebo opovážlivost a v řadách vznešených nebo jiných čistokrevných by to určitě nebylo přijato kladně.“
„Chápu Vaše obavy, Kaiene. Ale myslím, že jsou zbytečné. Široký okruh našich přátel sdílí stejnou filozofii jako vy nebo já a proto není třeba se obávat. Navíc, i čistokrevný má naštěstí právo si vybrat, v čí společnosti by chtěl být.“
Cross se odmlčel. Díval se na Yuri a stále nechápal, proč tolik stojí o to, aby u nich Zero strávil týden. I přesto, že sdíleli stejnou filozofii, jak řekla, čistokrevní nikdy nedělají nic jen tak. A to on za ta léta zatraceně dobře věděl.
„Přesto – “ začal, ale byl přerušen.
„Zero by jel rád,“ skočila mu Yuri do řeči. Když Cross pochybovačně zvedl obočí, dodala: „Už jsem s ním mluvila. Před chvílí. Při prohlídce akademie. Byl nadšen. Jen Vás tu nechtěl nechat samotného, ale myslím, že to není problém, ne?“
„Ne, to opravdu není problém,“ zamumlal na půl pusy. Nechtěl Zerovi kazit radost. Chápal, že chlapec, který nikdy nejel na prázdniny ke kamarádovi, kterých měl poskrovnu, je nadšen. Nicméně to riziko….
„Stále nejsem přesvědčen. Chápejte…“
Cross se zarazil. Pocítil nepříjemný tlak na hrudi a svědění na krku v místě, které ukrýval pod šátkem před zraky druhých stejně, jako to dělal Zero. Dýchání se ztížilo. Jeho lovecké instinkty začaly bít na poplach.
„Zdá se, že náš společný zájem –soužití- v tomto případě pro tebe není dost. Vypadá to, že máš jiné priority,“ naklonila se k němu Yuri. „Je zřejmé, že potřebuješ slyšet pádnější argumenty, Kaiene,“ přešla do tykání a její hlas se stal podivně vláčný.
„Žiješ z mé vůle, dlužíš mi svůj život!“
Tichý a přesto ohlušující sykot mu naplnil uši. Krk místo svědění začal pálit a v ústech měl naprosto sucho. Kapičky ledového potu mu sjížděly podél páteře.
„Nedlužím ti nic!“ zachraptěl a snažil se nevšímat rudě zbarvených očí před sebou. I když to bylo už tak dlouho, co bojoval, nikdy nezapomněl. A právě v tuto chvíli v něm vše křičelo, aby se bránil. Ale on nemohl! Ne proti tomuto konkrétnímu čistokrevnému.
„Vůbec nic!“ Hlas se mu zlomil. Zavřel oči. Tlak trochu polevil.
„Tak? Takže už to konečně víš?“ Ošklivý úšklebek zkřivil Yuriiny rty. „Ale že mu to trvalo.“
Její posměšný tón a jeho vlastní zlost jej přinutil otevřít oči. Stále ještě byla nakloněna k němu a její rysy byly staženy nelibostí.
„Skutečně, skoro by se dalo říct, že je hoden obdivu,“ pronesla sarkasticky. „Nechat tě tolik let žít v nevědomosti. Svou jedinou lásku! Že by masochista? Tss! Co jsi asi udělal, že to nakonec prozradil?“ Zorničky v Yuriiných přivřených očích se zúžily. „Řekni, bolelo ho to hodně? Alespoň tolik, jako mě tenkrát?“
Podezřelé vlhko zalilo Crossovy oči. Ne, nechtěl na to myslet. Nechtěl!
„Přestaň,“ zašeptal. „To stačí…“
„Když ne kvůli mně, pak to udělej kvůli němu. Ať ti nedaroval tvůj život za cenu svého nejvyššího přesvědčení a sebezapření nadarmo! Naplň jeho víru v tebe. Obětoval dost, aby ti pomohl splnit tvůj životní sen. Dlužíš mu to!“
Kaien se na ni nechápavě díval. Bolest i tlak pomalu mizely a on dokázal opět jakš takš jasně vnímat.
„Co?“ Netušil, o čem to mluví. On už věděl, že jej Toga miloval, ale než mu to před čtyřmi lety v záchvatu vzteku Yagari sám řekl, žil až do té doby v životním omylu a Yagariho považoval jen za skvělého kamaráda. Nic víc. Neměl ani ponětí o jeho citech, Toga se vždy perfektně ovládal, a pokud někdy dal něco najevo, on, Kaien, si toho nevšiml nebo to prostě jen pokládal za projev přátelství. Teprve až tehdy, před těmi čtyřmi lety, zjistil svůj obrovský omyl. Skutečnost, že Yagari jej nevnímal jen jako kamaráda, ale jako svou lásku. Životní, platonickou lásku, protože jak sám tenkrát přiznal, bál se Kaienova opovržení.
„Takže tohle ti nakonec neřekl?“ Spokojený, sadistický úsměv se objevil na pěkně vykrojených rtech. Oči s chladným výrazem si užívaly Kaienův zmatek a strach, který se mu pomalu začal vkrádat do duše.
Ne, neřekl. Toga v zuřivosti jen vykřikl, že kdyby ji nepřesvědčil, aby jej zachránila, tak by tam tenkrát zemřel. Protože ta, kterou on, Kaien, tolik zbožňoval, neměla na jeho životě nejmenší zájem. Pro ni byl jen jeden z mnoha lovců, s jejichž ztrátou se počítalo. A jaká byla cena, kterou musel Yagari zaplatit? To se Toga nezmínil a jeho vlastně ani nikdy nenapadlo, co by to mohlo být. Ale když se teď na Yuri díval, byl si jist, že to bylo víc, než by kdy byl Yagari ochoten obětovat. A přesto to pro něj udělal.
„Tvůj život v podstatě vykoupil svým.“ Každé slovo bylo vysloveno zřetelně a nahlas, aby mělo ten správný účinek. A každé z nich se krutě vrývalo Kaienovi do mozku.
„Obětoval své přesvědčení, že upíři jsou nepřátelé lovců a stal se sluhou těch, které nenáviděl z našeho druhu nejvíc. Sluhou králů. Nás, klanu Kuran.“
Zorničky v Kaienových očích se v šoku rozšířily.
„Je vázán slibem stvrzeným starodávným kouzlem ze strany lovců. Nelze jej zrušit, dokud nezemře. Přísahal, že bude chránit mé dítě, dokud bude dýchat. Že nedovolí nikomu, ať už to bude kdokoliv, aby jej zabil. I kdyby to znamenalo smrt jeho blízkých nebo jeho samotného.“
Slzy zalily Kaienovy oči. Yagari, hrdý Toga Yagari, obětoval svou hrdost, svou svobodnou vůli, jen aby jej zachránil?
„I když mne prvně odmítl, nakonec se mi kvůli tobě dobrovolně sám daroval,“ prořízl neúprosně hlas krátké ticho. „Nechal se kousnout, aniž by se bránil a dal mi tolik své sladké krve, kolik jsem jen chtěla. A to až do doby, dokud ses ty plně neuzdravil.“
Na chvíli se odmlčela. A zatímco z Kaienových očí kanuly skutečné, horké slzy, ty její měly zasněný výraz plný rozkoše.
„Stále si to pamatuji, jako by to bylo včera. Jeho zrychlený dech, vůni strachu ve vzduchu okolo nás, pevně sevřené pěsti a ztuhlé tělo. Černé vlasy rozhozené po polštáři. Překvapivě jemnou pokožku krku, do bronzova zbarvenou sluncem. Vůni a nezapomenutelnou chuť jeho sladké, omamné krve. Bez ohledu na to, kolikrát jsem jej kousla, vždy to bylo stejně vzrušující.“
Yuri se podívala na Crosse. Jeho tvář jasně ukazovala obrovský šok.
„Celé čtyři měsíce, Kaiene. To vše výměnou za tvůj život.“
Yuri se zvedla a šla ke dveřím.
„Teď je řada na tobě. Vrať mu, co ti dal. Naplň svou vizi. I kdyby to znamenalo vystavit nebezpečí někoho z tvých blízkých. Názorná ukázka soužití člověka s čistokrevným je jen dalším krokem v tom, co jsi už začal.“ Stiskla kliku. „Očekávám, že Zero Kyriuu bude zítra v šest sbalen a odcestuje s námi. Bylo mi potěšením.“ Její poslední slova se ztratila v zaklapnutí zámku dveří.
Kaien se nepohnul. Slzy nekontrolovatelně stékaly z jeho do široka rozevřených očí. Tělo se chvělo a dech zadrhával.
,Proč? To jej Toga vážně tolik miloval? Tak moc, že beze zbytku obětoval sám sebe? A jak mohl být on, Kaien, tak slepý? Jak to, že nic z toho neviděl? Jak je možné, že si nikdy nevšiml?´
Kaien zavřel oči a schoulil se v křesle do klubíčka. Jediné jméno, splývalo z jeho rtů mezi spoustou vzlyků.
„Toga…Toga…Toga…“
--------------------------------------------------

Následný oběd v podvečer, jak Zero s úšklebkem zkonstatoval, proběhl bez větších problémů. Přestože seděli stejně jako den předtím, Kaname se jej nepokusil dotknout a Zero vědom si zvědavých pohledů Shikiho, si dával velký pozor, aby neudělal nic, co by mohlo být považováno za divné.
Ředitel byl jako obvykle plný humoru, ale Zero si všiml, že je nějak bledší, a že jeho oči schované za brýlemi vypadají bez lesku a jakoby ztrápeně. Připomnělo mu to nepříjemné vzpomínky na dobu před lety, kdy byl Cross po návštěvě černovlasého cizince po nějakou dobu nemocný.
Nicméně když se spolu po jídle bavili, ředitel mu jen s úsměvem oznámil, že jestli chce, on nemá nic proti tomu, aby u Kanameho strávil prázdniny, ale ať je opatrný, protože tam jistě bude spousta cizích lidí. Tak aby na sebe dával pozor. A poté jej objal, ale tak nějak zvláštně, asi tak, jako když matka objímá své dítě, které poprvé pouští do světa a neví, jestli se jí vrátí a Zero celý zmatený se nejen obejmout nechal, ale také bez diskuzí ředitele objal zpět.
Nyní Zero seděl pod stromem blízko fontánky, kde se setkal s Kanameho matkou a zatímco se ostatní plahočili po městě při jeho prohlídce, Zero znovu, už poněkolikáté, studoval blok, který nechtěně odnesl z Crossovy pracovny. Střídavě si prohlížel jednotlivé obrazce a znaky a snažil se nahlas správně vyslovit některá slova nebo spojení, která u nich byla napsána.
Nespokojeně potřásl hlavou. Neznal význam latinských slov, která četl. Nechápal jejich podstatu a spojení se znaky. Jen odhadoval, že tyto části jsou svou nedílnou součástí, aby něco fungovalo, ovšem - nevěděl co. Zkusil přečíst odstavec a do vzduchu nakreslit symbol, který u něj byl, ale nic se nestalo. Zkusil to tedy znovu a pokusil se změnit výslovnost. Zase nic. Pak se pokoušel soustředit víc na znak, který vytvářel, ale ani tak z toho nic nebylo. Přešel tedy k jinému odstavci a zkusil to znovu. Ale výsledek byl stejný. Nic.
Na chvíli se zamyslel. Pokud si správně vzpomíná, v tu noc, která se zdála tak neskutečná, přeci něco řekl. Vykřikl nějaká slova. Jemná vráska se vytvořila mezi jeho obočím. ,Co to jen bylo?´
Narychlo začal listovat blokem a projíždět očima stránky, jestli jej něco neupoutá. ,Tady!´ zajásal v duchu, když se zrakem zastavil na slovním spojení Vade retro – ustup. Tohle bylo to jedno z mála, pokud ne jediné, co si tehdy po svém výzkumu v knihovně zapamatoval.
,No jo,´ zarazil se, ,jenže tady není nikdo, na kom bych to mohl vyzkoušet.´ To byl fakt. Byl tam sám. A i kdyby nebyl, těžko by tomu někomu mohl říct, že si na něm chce zkusit kouzlo. Udělal by ze sebe blázna a ještě by se totálně ztrapnil. Tak co s tím?
Ve svém hlubokém zadumání, jak to vyřešit, úplně přeslechl hlas, který jej volal a kroky, které se chvatně blížily. Až když se hlasité „Zero!“ ozvalo velmi blízko, pronikl ten ostrý zvuk do jeho mysli.
,Ředitel,´ ušklíbl se Zero. ,Co se asi zase děje? Vždyť to není tak dlouho, co se vidě –
„Sakra ředitel!!“ vyděsil se, až nadskočil, když mu to došlo. Blok mu vypadl z ruky. Chňapl po něm a v nastalé panice honem nevěděl, kam s ním.
„No tak, Zero! Proč mi neodpovídáš, když na tebe volám?“ ozvalo se náhle přímo za ním.
V tu chvíli měl Zero v hlavě naprosto prázdno a ruce bez přemýšlení udělaly něco, co by ho normálně asi ani nenapadlo. Hodily mu ten zpropadený sešit za triko. S trhnutím se otočil.
„Eh, o-omlouvám se, musel jsem na chvíli usnout,“ vyhrkl to první, co mu slina přinesla na jazyk. A k jeho štěstí vypadal opravdu naprosto dezorientován, takže se zdálo, že mu to Cross i věří.
„No to nic,“ přešel to ředitel po chvilce ticha, při němž si nervózně pošoupl brýle. „Jak se zdá, trochu se nám poposunul program. Dostal jsem vzkaz, že se naše návštěva rozhodla jít po prohlídce města rovnou do Čajového domu,“ vysvětloval Zerovi chvatně. „Takže já jdu hned a ty prosím počkej na Kanameho před vchodem do hlavní budovy. Bude tam do půl hodiny. Pak přijďte za námi.“
„Ale-“
„Nedá se nic dělat, Zero, musí to být. Bylo by krajně nevhodné, kdyby tam Kaname přišel sám. To jistě chápeš.“
„Jistě, ale-“
„Musím běžet, povíš mi to pak, ano?“ skočil mu Cross znovu do řeči a pádil zpět, odkud přišel.
„Hmf,“ odfrkl si Zero. „Vade retro,“ zamumlal, aniž by přemýšlel o tom, co vlastně říká. V úžasu sledoval, jak se najednou ředitel ve svém úprku na místě zastavil, jakoby narazil do neviditelné stěny.
„Říkal jsi něco?“ pootočil prudce hlavu bokem, ale zůstal i nadále zády.
„Ne, neříkal,“ vyděsil se Zero. Náhle se cítil velmi nepříjemně. Zřetelně viděl, jak je ředitelovo tělo napjaté. Jeho ruce ztuhly v pohybu a i jeho hlas zněl nějak divně.
„Určitě?“
„J-jo. Co bych měl jako říct?“ zeptal se nejistě Zero.
„To nic,“ uvolnil se Cross, „asi už jsem trochu unavený. Tak nezapomeň – sraz u hlavní budovy do půl hodiny.“
„Jasně, jasně, už tam jdu,“ pospíšil si Zero s odpovědí a s úlevou se díval za chvátajícím ředitelem.
,Co mě to proboha napadlo?´ nadával si. ,To mohlo skončit pořádným výslechem. Je logické, že když je ten blok jeho, tak že bude znát i obsah, no ne? Navíc to stejně nefungovalo, nic se nestalo.´ I když, v tuto chvíli za to byl Zero rád.
Pomalu se vydal na místo srazu s Kanamem. Blok jej zlehka dřel rohem do břicha. Vyndal ho a zastrčil do zadní kapsy kalhot, kterou překryl trikem.
,Vypadá to, že jeho obsah i důvod, proč jej ředitel má, pro mě navždy zůstane skryt,´dumal. ,Škoda. Už jsem skoro začal věřit na zaklínadla.´
Uvolněný, pobavený smích se smísil s hlasy ptáků v korunách a paprsky zapadajícího slunce rozzářily stříbřité prameny vlasů. Pro tuto chvíli byl svět krásný a plný barev.
--------------------------------------------------

Kaname se zlehka opíral o jednu stranu obdélníkového sloupu podporujícího terasu u vchodových dveří do akademie a využíval šera, které mu tento prostor poskytoval. Se zájmem pozoroval pomalu se blížící postavu. Slunce zapadalo přímo za budovu a svým jasem oslepovalo nově příchozího. To ovšem pro Kanameho nebylo na škodu. Mohl si alespoň nerušeně na chvíli užít přítomnost Zera, aniž by byl sám spatřen.
Uvolněné pohyby, lehce rozcuchaná kštice, spokojený výraz tváře. Černé volné triko s dlouhým rukávem lemované fialovými proužky, džíny, botasky. Kaname se svým pohledem do Zera přímo vpíjel a čím blíže Zero byl, tím víc nebyl ochotný se ukázat. Díval se, jak se Zero nerozhodně zastavil a podíval se na hodinky. Pak si zastínil dlaní přimhouřené oči a díval se jeho směrem.
Kaname se posunul více do šera a doufal, že to bude dost. Ale zdálo se, že ho Zero přeci jen zahlédl, protože se zamračil a znovu se rozešel jeho směrem. Kaname se schoval za sloup tak, aby jej Zero nemohl vidět. Sice jej neviděl ani on, ale to nebylo potřeba. Díky svým ostrým smyslům věděl přesně, kde Zero je.
,Kde zase vězí?´ přemýšlel Zero a posadil se na jeden ze schodů před budovou. Předtím měl pocit, že něco zahlédl, nějaký pohyb, ale nikdo tu nebyl, takže se mu to asi jen zdálo. Pravda byla, že do smluveného srazu zbývalo ještě necelých deset minut, ale Zero si myslel, že když se jedná o Kanameho rodiče, bude tu už nervózně stepovat a popohánět ho, aby šli. Ale asi ne.
Kaname opatrně vykoukl ze své skrýše. Musel se sám pro sebe usmát. Lidé byli tak nedokonalí, tak lehce oklamatelní. Zero tu před ním seděl a neměl ani ponětí o tom, jaké nebezpečí by se zde mohlo skrývat. Možná, lehce dostupná kořist.
,No, i když -, ´ ušklíbl se Kaname ,Zero už ukázal, že i kořist, která se zdá bezbranná, má zuby a může kousnout.´
Slyšel, jak si Zero začal broukat nějakou melodii. Už ji slyšel, stejnou si prozpěvoval ředitel, když je poprvé vedl k jejich pokojům po vstupu na akademii. S myšlenkou na Crosse se mu mezi obočím vytvořila jemná rýha. Byla to jen chvíle, co s ním mluvil, respektive jej Cross informoval o změně plánu jejich hostů na tento večer. Nijak jej to nepřekvapilo, znal své rodiče a vlastně s tím i počítal. Proto měl teď na sobě oblek světlé barvy a tmavou, vínově červenou košili doplněnou sponou udržující konce límečku u sebe. Co jej ovšem zarazilo, byl ředitel sám. Po té, co mu oznámil čas a místo schůzky se Zerem, se výraz jeho tváře prudce změnil. Crossovy oči dostaly výraz, který Kaname dokázal stěží popsat. Něco mezi nerozhodností a vnitřní roztrhaností, strachem z poznání o nevyhnutelném. Kaname nechápal, co se děje, ale než se stačil na cokoliv zeptat, ředitel promluvil a tím jej uvedl do ještě většího zmatku.
Řekl mu: „Zero je jako můj syn. Miluji ho stejně, jak by jej miloval jeho vlastní otec. Stojím za ním a budu za něj bojovat. Pomstím jej, bude-li třeba, bez ohledu na následky, které by to mohlo mít pro mě samotného. Protože jsem jeho otec. Protože své děti miluji.“
A pak byl pryč. Kaname stál v údivu, celý zkoprnělý ve svém pokoji a nechápal, o co jde. Co se stalo? Mělo to být varování? Objevil snad Cross skutečnou podstatu jejich přátelství? Ne, to si nemyslel, protože podle toho, co ředitel řekl, by už teď měl on, Kaname, zatraceně velké problémy. Tak o co tedy šlo?
Kaname ani teď nevěděl. Stále ještě skrytě pozoroval Zera a poslouchal, jak si pobrukuje. A když už se chtěl ukázat, Zero se náhle pohnul a vytáhl nějakou malou knížečku ze zadní kapsy kalhot. Znovu mrkl na hodinky, povzdechl si a pak se opřel o kolena a něco si četl.
Kaname chvíli nerozhodně stál, ale nakonec jej přeci jen přemohla zvědavost. Potichu, bez sebemenšího zvuku se přesunul přímo za Zera a zvědavě mu nakoukl přes rameno. Vzápětí měl pocit, že dostal kamenem do hlavy. Vytřeštil oči na to, co držel Zero v rukou. Neměl sebemenší pochybnost o tom, co v bloku je. Zaříkávání a ochranná a útočná kouzla lovců!
,Jak k tomu Zero přišel? Dal mu to ředitel? Proč? Na obranu? Před čím? Před ním? Ale k čemu by mu to bylo, když nic z toho nemůže použít? Nebo snad nějakým způsobem přeci jen může?´ Šílená smršť myšlenek se mu přehnala hlavou. Své zalapání po dechu už nedokázal potlačit a vzápětí Zero polekaně vyskočil a otočil se.
„Sakra, Kaname! Málem jsem z tebe dostal infarkt! A jak dlouho tu už zatraceně jsi?! Neslyšel jsem dveře a navíc pochybuji, že bys šel hlavním vchodem.“ Zamračil se a zaklapl blok, ale než jej stačil dát znovu do kapsy, Kaname jej chytil za ruku.
„Můžu se podívat? Co to je? Vypadá to zajímavě,“ ignoroval Kaname Zerovy dotazy.
„To nic není,“ snažil se Zero uvolnit, ale Kaname jej držel pevně. „Není to moje, jen jsem si to půjčil,“ dodal, když pochopil, že jej Kaname jen tak nepustí.
„Půjčil? A od koho?“ opakoval po něm Kaname a lehce naklonil hlavu na stranu. Jasně si vzpomínal, jak nedávno cítil Zerovu přítomnost v ředitelově kanceláři a Cross o tom evidentně neměl ani zdání.
Zero uhnul pohledem. Rozhodně neměl v úmyslu bavit se s ním o svém malém nočním dobrodružství v Crossově pracovně.
„Já-já nevím, co to vlastně je,“ pokusil se odvést řeč od svého drobného deliktu. „Myslím, že je to psané latinsky.“ Vzápětí jej napadla spásná myšlenka. „Ale ty bys možná věděl, ne? Ty latinsky přeci umíš.“
A Kaname byl znovu překvapen. ,Jak může Zero vědět, že ovládá latinu?!´ Povolil sevření a dovolil Zerovi vyklouznout z jeho stisku. Ten si s nevrlým mručením třel bolavé zápěstí.
„Tady,“ zamumlal a podal Kanamemu blok.
„Ehm,“ odkašlal si Kaname a prsty přejel po růži v rohu bloku. Byla jako ta, kterou měl jeho rod v erbu. „Možná něco málo budu umět přeložit.“
„Něco málo jo?“ odfrkl si Zero. „Viděl jsem, co sis půjčil v knihovně, takže musíš umět víc, než jen něco málo.“
Kaname, který se právě chystal blok otevřít, se zarazil a podíval se Zerovi přímo do očí. ,Tak odtud Zero ví…´
„Líbily se ti tituly?“
„Děláš si srandu?!“ vyjekl Zero dřív, než se stačil zarazit. Výraz, který Kaname vzápětí nasadil, se mu vůbec nelíbil. „Hele, víš co? Měli bychom jít. Už tak máme zpoždění. Ředitel bude zuřit,“ snažil se Zero dostat blok zpět.
Ale Kaname se nedal. Bleskově uhnul a s potemnělým pohledem zachytil znovu Zerovu ruku. Tentokrát ovšem jemněji, než poprvé.
„Jistě, půjdeme. Ale nejprve mi slib, že mi ten blok půjčíš.“
„Proč bych to dělal?“ cukal se Zero. „Už jsem ti říkal, že není můj.“
„Já vím, já vím, jen sis ho půjčil. Ale ty chceš přeci také vědět, co v něm je, ne? Když ho pro změnu teď půjčíš ty mě, až se po prázdninách vrátím, řeknu ti to.“
Zero nevěděl, co dělat. I když Kanamemu bylo evidentně jasné, jakým způsobem si ho půjčil, nemohl mu otevřeně říct, že se bojí, aby na to skutečný vlastník nepřišel, a proto ho musí co nejdřív dát tam, odkud jej vzal. Na druhou stranu, protože se chystal na celý týden pryč, tak by jej zatím stejně vrátit nemohl. A fakt, že by se mohl opravdu dozvědět a nejen si domýšlet, co v bloku skutečně je a možná i jakým způsobem a k čemu se to používá – to byla velmi lákavá nabídka.
„Fajn,“ povzdechl si nakonec. „Jen ho pořádně schovej a nikomu ho neukazuj.“
Kaname s úsměvem jemně políbil Zerovy prsty. Poté zastrčil právě získanou kořist do vnitřní kapsy saka a s pohledem neviňátka se zeptal:
„Půjdeme?“
--------------------------------------------------

Tichá, příjemná melodie se nesla celým prostorem až ke vchodu Čajového domu, kterým Kaname a Zero právě vstoupili dovnitř. Zero ještě cítil teplo z Kanameho dlaně, která jej pustila jen chvíli předtím, než vstoupili. Když šli skrz město, tak se s Kanamem sice za ruce nedrželi, ale jakmile byli z nejrušnější části pryč, nenechal si to Kaname ujít a popravdě, Zero si toho cenil. Sice byl pořád rozmrzelý z toho, jakým způsobem si od něj Kaname půjčil Crossův blok, ale jeho skoro veřejný projev náklonnosti k němu jej hodně usmířil.
Již byli očekáváni. Jakmile vstoupili, hned byli uvedeni k ostatním spolustolovníkům sedícím na tradičních japonských křesílkách a polštářích. Na nízkém stolku bylo před večeří servírováno lehké občerstvení.
Zero byl posazen vedle Kanameho přímo na okraj stolu. Bylo to pohodlné místo s dostatkem prostoru okolo, ale pro tentokrát by byl Zero raději, kdyby seděl někde vzadu v rohu, i kdyby to znamenalo mít nedostatek pohodlí, a ne takto všem přítomným v místnosti na očích. V duchu proklínal ředitele, že mu neřekl, že si má obléknout oblek. Sice to mohl sám předpokládat, ale tak nějak mu to nedošlo, protože to, co měl na sobě, mu přišlo normální. Ovšem zde, v tomto vysloveně tradičním podniku se vším všudy, působil jeho oděv jako pěst na oko. Všichni okolo něj měli buď oblek nebo kimono. Včetně všech u jejich stolu.
Kaname vycítil Zerovo nepohodlí a povzbudivě se na něj usmál. Neměl s jeho oblečením nejmenší problém. Zero v jeho očích vypadal velmi lákavě a podle pohledů, které k nim občas Ichijo starší poslal, si byl jist, že lákavě nevypadal jen pro něj. I když, kdyby byl Zero oblečen v kimonu….
„Zdá se, že pobyt na Crossově akademii Vám opravdu prospívá, Kaname-sama,“ přerušil Kanameho tok myšlenek studený, ale podlézavý hlas. „Jsem rád, že budu moci Radu informovat o vaší skvělé kondici.“
Kaname se podíval na Ichija staršího a úsměv, který mu zdobil tvář při přemítání o Zerovi, náhle nešlo udržet. ,To jistě,´ pomyslel si. ,Raději bys je ale informoval o mé nepříčetnosti.´
„Ano, prostředí na akademii je velmi přátelské a výuka na úrovni. Myslím, že budu mluvit i za všechny mé přátele, kteří sem přišli studovat, když řeknu, že se nám zde opravdu líbí.“
„Tím jsem si jist,“ neodpustil si Ichijo starší a podíval se hladově na Zera. „Zdá se, že i studenti jsou zde velmi vstřícní, že?“
Kaname sebou lehce trhl.
„Udržovat dobré vztahy mezi studenty je jedna z hlavních priorit,“ vmísil se rychle do hovoru Cross. „Snažíme se předcházet všem případným nedorozuměním ještě předtím, než by k nim vůbec mohlo dojít.“
„Není nad to mít schopné vedení,“ odvětil s lehkým pokývnutím hlavy Ichijo starší směrem k řediteli. „A o kvalitách Vaší akademie nejsou nejmenší pochyby, pane Crossi,“ pochleboval mu Ichijo starší. „Nicméně, jak už to bývá, většinou tam, kde se zdá být vše v naprostém pořádku, skryto, ale přímo před našimi zraky, může vyklíčit a vyrůst něco nedovoleného, zakázaného.“ Úsměv Asata Ichijo se rozšířil a mezi úzkými rty se ukázaly zuby.
„Máte na mysli něco konkrétního?“ zamračil se Cross. „Pokud ano, řekněte to prosím na rovinu. Můžeme tomu pak společně věnovat pozornost a prověřit, zda jsou obavy na místě.“
„Jste si jist, že nemluvíte o členech Rady?“ ušklíbl se Kaname a provokativně se na Ichija staršího podíval. „Jak všichni víme, ambice některých jejich členů by se skoro daly nazvat nedovolenými, respektive zakázanými.“
Ichijo starší po něm bleskl pohledem. Jako jediný ze všech okolo stolu přesně věděl, o čem Kaname mluví, protože jejich soukromá, malá válka začala zhruba před osmi lety, kdy se poprvé pokusil ještě stále nedospělého Kanameho ovládnout. Bohužel pro něj a naštěstí pro Kanameho, v té době už Kaname nebyl naivním dítětem a pokus o zmanipulování prohlédl během chvíle.
„Prosím, Kaname-sama, bylo to myšleno pouze jako doporučení k udržení bdělosti, protože Vaše bezpečí a spokojenost, stejně tak jako i bezpečí a spokojenost vašich blízkých je jednou z hlavních priorit pro změnu zase Rady.“
Hlas Asata Ichijo přímo kapal a Kaname měl pocit, že bude zvracet. ,Nějak podobně se musí cítit asi i Cross,´ napadlo jej, když viděl jeho bledou tvář a špatně skrývanou zlost.
„Pokud jsou z Vaší strany nebo ze strany Rady nějaké pochyby, rád bych je během zítřka projednal,“ prořízl ostře tichý šum hovoru ostatních u stolu Crossův hlas. „Jsem si jist, že o výsledku, ke kterému se za přítomnosti hlavy rodu Kuran dobereme, nebude pochybovat ani Rada.“
U stolu nastalo ticho. Ředitel zíral na Ichija staršího a bylo na něm vidět, že se musí hodně ovládat, aby zůstal sedět a neodešel. Kaname po očku mrkl na Zera. Jeho vyjevený výraz mluvil za vše.
„Nekažme si prosím dnešní večer v tomto příjemném prostředí pracovními záležitostmi,“ přerušil ticho Yuriin hlas. „Nicméně Vás mohu ujistit Asato, že pokud by zde bylo něco v nepořádku, byl by Haruka-sama z rodu Kuran první, kdo by se o to zajímal. Jak je Vám známo, jsme jedni z patronů akademie a je tedy v našem zájmu, aby vše bylo tak, jak má být.“
„Omlouvám se, Yuri-sama, Haruka-sama. Nechtěl jsem nijak zpochybnit vaše zájmy na akademii nebo činnost ředitel Crosse. Prosím, přijměte moji omluvu,“ otočil se Ichijo starší ke Crossovi s falešným, omluvným úsměvem. „V tuto chvíli není nic, co by Radu znepokojovalo.“
Ředitel přikývl, ale neodpověděl. Jeho pohled padl na Zera. Když viděl, jak vyděšeně se tváří, povzbudivě se usmál. Ale Zero se nedal zmást. Už v sobotu měl podezření, že s ředitelem není něco v pořádku a nyní se ten pocit ještě prohloubil. Moc nechápal, o čem to mluvili, co je Rada a proč je rodina Kanameho tak významná a důležitá, ale stále se zvětšující tíseň Crosse se mu vůbec nelíbila. Neměl by přeci jen zůstat a nejezdit?
Hovor u stolu se znovu pomalu rozproudil. Kaname se bavil s ostatními a pokusil se do rozhovoru zatáhnout i Zera. Ale zdálo se, že Zero nad něčím úporně přemýšlí a jeho odpovědi byly pokud možno jednoslovné. V následujícím pokusu se s otázkou otočil přímo na Zera a jen tak mimochodem překryl na krátkou dobu svou dlaní Zerovu ruku, ležící mezi jejich křesílky. Udělal to tak přirozeně, že by to uniklo i pozornosti Shikiho, který seděl s Takumou naproti nim, kdyby Zero najednou nevypadal tak zaskočeně.
„Vždycky jsem si říkal, že milovat někoho může být problém, ale nikdy jsem si nemyslel, že být milován může být problém ještě větší,“ usmál se Shiki s pohledem na Zera. „Co myslíš, Taku?“
Takuma, který se rychle snažil zorientovat, sledoval Shikiho pohled. Kaname se usmíval a Zero pomalu červenal.
„To záleží na tom, kým jsi milován a jestli také miluješ. Co myslíš ty, Akatsuki?“
„Bez pochyby. Některá koťata jsou prostě k sežrání všemi způsoby a vůbec si to neuvědomují.“ Kain se podíval na Aidou. „Tvůj názor, Hanabusa?“
Aidou, náhle lehce zrudlý jako Zero, se zavrtěl. Neušel mu Kanameho pohled, ani provokativní úsměv Kaina.
„Z čistě vědeckého hlediska jsou oba procesy stejné. Jsou to jen hormony a chemické reakce v mozku. Pro nás vědce je těžké pochopit, o čem to tu mluvíte.“
Pobavený smích čtyř z pěti chlapců způsobil, že Aidou zrudl jako řepa. Kaname, který byl ten čtvrtý, se z Hanabusy podíval na Zera.
„Tak to jsem rád, že my, ten zbytek, co jsme tady, nejsme vědci.“
Další vlna smíchu byla přerušena personálem Čajového domu, který jim během chvíle naservíroval večeři. Stůl byl bohatě pokryt spoustou misek s různými druhy pokrmů, zeleniny, dresinků a omáček. Zero zvědavě ochutnal vše, na co dosáhl, protože zde byla spousta jídel, která nikdy nejedl. A Kaname, který z něj nespustil zrak, mu podával i vzdálenější misky, aby ochutnal i to, na co už nedosáhl.
Po jídle se podával čaj připravovaný a servírovaný tradičním způsobem. Zero se zájmem sledoval složitou přípravu čaje a přesné pohyby dívky, která jej rozlévala. Po té byli upozornění na zlatý hřeb večera, který představovala Maemi svým zpěvem a hudbou na strunný nástroj.
„Maemi, krásné jméno,“ otočil se Zero ke Kanamemu. „Znáš ji?“
„Ne,“ usmál se Kaname Zerově otázce, „ale slyšel jsem příběh o bohaté, nádherné dívce s tímto jménem, která se kdysi dávno zamilovala do chlapce, který nebyl z kruhů, kam ona patřila. Jejich láska byla zakázaná láska.“
„Zakázaná láska?“ nechápal Zero. „Copak něco takového jako zakázaná láska existuje?“
Kaname se díval na Zera a mlčel. Co mu na to má říct? Vždyť to, co on sám cítí k Zerovi je přesně to, co je zakázané. To něco, co může stát život je oba.
„Ano, Zero, existuje to i v současnosti. Je spousta případů, kdy rodiče nechtějí dovolit vztah svých dětí, jsou-li například z různých společenských vrstev. Ale těch důvodů proč jim v jejich vzájemné náklonnosti brání, může být samozřejmě více. A možná i zásadnějších.“
„Z různých společenských vrstev?“ opakoval Zero pomalu. „Tím myslíš – “
„A jak to vůbec skončilo?“ přerušil Takuma Zera. To poslední, co potřeboval, bylo přitáhnout ještě více pozornosti jeho dědečka. A on nepochybovat, že toto téma by mu rozhodně neušlo. „Překonali nakonec útrapy a žijí šťastně až dodnes?“
„Ne,“ podíval se na něj Kaname a snažil se na sobě nedat znát, jak moc jej to, co teď řekne, děsí. „Ne, Taku. Utekli spolu, ale skutečný problém nebyl v jejich různém společenském postavení. Tajemství, které měla, nedokázala v jeho stálé přítomnosti skrýt. Zavrhl ji. V hrůze zradil jejich lásku a ona v zoufalé snaze udržet je spolu mu dala ochutnat svého života. Možná doufala, že pak pochopí.“ Odmlčel se a podíval na Zera, který mu doslova visel na rtech.
„A?“ nevydržel to Zero.
„Nepochopil. Znechucen jí a zděšen sám sebou si vzal život. Jeho poslední slova, když jej držela umírajícího v náručí a prosila o odpuštění, prý byla: Tohle budiž tvůj věčný trest!“ Kaname se smutně usmál. „Zešílela. Bylo to riziko, o kterém věděla. Cena, kterou za svou lásku zaplatila.“
Takuma polkl. Tohle nečekal. Chtěl odvést pozornost, ale ne tímto způsobem. Proč si sakra Kaname nevymyslel jiný konec?!
„To se nestane,“ ozval se klidný hlas, na kterém nebyla znát sebemenší stopa rozrušení z toho, co právě všichni slyšeli.
„Huh?“
„Říkám, že jsem přesvědčený, že se to nestane, Takumo,“ opakoval Kain.
„Nestane se co?“ ozval se zmateně Zero.
„Znám tento příběh. Ale nic to neznamená,“ ignoroval Kain Zera a díval se na Kanameho. „My sami ovlivňujeme své životy svými činy. A proto i my sami můžeme předejít tomu, aby se minulost opakovala.“
„Myslím, že máš pravdu,“ souhlasil Kaname, kterému už pomalu docházelo, proč Kain dělal různé věci, ze kterých ho on podezíral, že je dělá úmyslně, ale dosud nechápal proč. „Není nad to mít skutečné přátele.“
Opatrně vstal. „Omluvte mě na chvíli.“
„Počkej,“ zvedl se Zero jako na povel. „Ehm, ukážeš mi cestu? Kudy?“ ptal se v rozpacích. Netušil, kudy se dostat na onu místnůstku a bylo mu trapné se ptát. Tak čekal.
„Jistě, rád,“ usmál se Kaname a nevědomky chytil Zera za ruku, aby mu pomohl ze stupínku, který představoval vyvýšení, jímž byl oddělen prostor pro sezení od zbytku podlahy. Šlo o nevinné gesto, které ovšem neuniklo nikomu, kdo u jejich stolu seděl.
Kaien Cross zavřel oči. I když seděl na opačném konci stolu a mluvil s ostatními, nemohl přeslechnout, o čem se chlapci bavili. Bylo to dobré až do chvíle, než zaslechl Kaina. Jeho slova pro něj byla jako ledová sprcha.
Věděl o přátelství mezi Kanamem a Zerem, ale i přes věci, které se staly, jako byly některé pro něj nepochopitelné reakce Zera nebo to tetování, si nepřipouštěl, že by zde mohlo být něco víc. A teď se začal ptát sám sebe, jestli to opravdu neviděl nebo jen vidět nechtěl a jak daleko už to zašlo.
Letmo se podíval na Yori. Její tvář neukazovala nic z toho, co si myslí, ale když se mu podívala do očí, mohl si přečíst rozsudek. Byl nejvyšší čas, aby oba pochopili, kam patří.
--------------------------------------------------

„Nemiloval ji.“
„Zero?“ Kaname otevřel dveře a nechal Zera vyjít na chodbu vedoucí zpět do hlavního sálu jako prvního.
„Kdyby ji skutečně miloval, nikdy by jí nic takového neudělal.“
„Proč si to myslíš?“ zajímalo Kanameho, kterému se podařilo zachytit nit Zerových myšlenek.
„Proč? Není to snad jasné? Jak k ní mohl být tak krutý? Jak mohl trápit a opustit někoho, koho miloval a s kým chtěl strávit svůj život? Jak ji mohl nechat samotnou, když se kvůli němu vzdala všeho, co měla? Jak si mohl přát, aby navždy trpěla, ať už to bylo cokoliv, co udělala?“
Díval se Kanamemu do očí a utápěl se v tom hřejivém teple, které vyzařovaly. Sice nevěděl, proč to co říká, způsobilo tak velkou změnu jeho nálady, ale to vůbec nevadilo. Pro něj bylo důležité, že se Kaname cítil dobře.
„Nemiloval ji,“ zašeptal.
Kaname se vpíjel do těch zářících, upřímných, fialových duhovek a přál si, aby nikdy nemusel zjistit, jak by se Zero zachoval, kdyby v té situaci byl sám. A zároveň doufal a živil naději, že až se stane nevyhnutelné, nebude se příběh Maemi opakovat.
Objal Zera a jemně jej opřel zády o zeď. Slyšel, jak se jeho i Zerovo srdce rozeběhlo rychleji. Zadní stranou svých prstů jej něžně pohladil po tváři.
„Ano, nemiloval ji,“ vydechl, než přitiskl své chvějící se rty na Zerovy. Do následujících polibků a objetí dal vše, co právě cítil, co v něm Zero svou reakcí probudil. Svou touhu, svou lásku, zoufalství i naději.
--------------------------------------------------

Zpozdili se. Skončili ve vzájemném objetí, kdy Kaname s ústy na Zerově krku bojoval sám se sebou jako už tolikrát, ve stále marnější snaze neprohrát. Takumova krev sice dokázala na čas zkrotit jeho přirozené divoké já, ale pokud se k tomu přidaly emoce…..
Když přicházeli zpět, zaslechli hlas, který doprovázela melodie ze strunného nástroje. Zpěv se zdál skoro nadpřirozený, hlas byl plný a přesto tak nějak vzdálený, byl skutečný, živý a přesto jakoby umíral a ztrácel se. Oba se zastavili u vchodu, aby nerušili ostatní od úchvatné podívané, která se naskytla i jim.
V prostoru uprostřed místnosti, okolo nějž byla jednotlivá posezení, tančila nádherná žena. Dlouhé, pod pás spadající, ostře rezavé vlasy svítili jako ohnivé zlato a pod světlem svíček, které byly v šeru místnosti rozžehnuty, házely odlesky po celé jejich délce, až se zdálo, jakoby hořely. Volné šaty v barvě šampaňského vína s řasením na prsou a širokým lemem ve stříbrné barvě pod nimi, zdůrazňovaly štíhlost a výšku majitelky. Neuvěřitelně bílá barva pokožky, která jakoby nikdy neviděla slunce, ostře kontrastovala s barvou vlasů, které se v tanci obtáčely a jakoby hladily její tělo. Štíhlé, dlouhé prsty se po strunách pohybovaly se stejnou ladností, s jakou dívka tančila, až se Zerovi v jednu chvíli zdálo, že se snad ani nedotýká země. Ale vzhledem k délce šatů, se zdál tento optický klam přirozený.
Píseň dozněla, hudba utichla. Tančící postava se zastavila. V místnosti bylo takové ticho, že by snad bylo možné slyšet spadnout i špendlík. A pak se dívka otočila směrem k nim. Chvíli se na ně dívala, popošla pár kroků jejich směrem a náhle se místností rozlehl její smích, který přešel skoro ve vzlyky.
Zero se vyděšeně podíval na Kanameho a už už jí chtěl běžet na pomoc, aby zjistil, co se stalo, když jej Kaname zadržel. V tu samou chvíli se znovu rozezněla hudba a dívčin zpět. Zpívala píseň, kterou už Zero jednou z tohoto místa slyšel. Vlastně ji slyšeli oba, tehdy, když šli s Yuki a Sayori do Domu nočních tanců.
Po očku se podíval na Kanameho. Z jeho pohledu poznal, že si také vzpomíná. Ale výraz v jeho očích byl jiný, než když ji spolu slyšeli prvně. A i přes oheň, který se v těch temně rubínových očích rozhořel, se Zerovi zdálo, jakoby ve světle svící viděl zatřpytit se slzy.

………V závoji z bílých květů, v očích touhu a strach, zmámeni jeden druhým, v objetí změněném v prach, žiji náš sen dál. Tvůj obraz v zasněných očích, vídám tě v představách a přeji si, ať to nikdy neskončí………

Nádherný hlas plný touhy a žalu zesílil. Zero se překvapeně podíval před sebe. Dívčin tanec se zpomalil a s každým dalším krokem a slovem písně, se pomalu blížila přímo k nim. Byla již dostatečně blízko, aby jí mohl vidět do očí. Jejich barva i výraz jej šokovaly. Její duhovky byly stejně černé jako její panenky, s červenými odlesky v barvě jejích vlasů, které hypnotizovaly. A v hlubinách těchto očí neviděl Zero nic, než prázdnotu.
Když se k nim dostala až na délku paže, Kaname nervózně přešlápl. Ale dívka mu nevěnovala žádnou pozornost. Byla zcela soustředěna na Zera, kterému se zdálo, jakoby se její rty maličko prohnuly do skoro neviditelného úsměvu. Zvedla bělostnou paži směrem k němu, ale nedotkla se jej. Ani nepřerušila svůj zpěv.

……..Když démon ukázal svou tvář, zbyla jen bolest a pláč, ale já věřím, žiješ ve mně dál, i démon je anděl, když miloval………

Pak se otočila ke Kanamemu a štíhlými prsty, které se Zera nedotkly, jemně setřela z jeho tváře slzu. To však mohl vidět jen Zero, protože byl tak blízko. A jako by jen pro něj, jen pro Kanameho, znovu šeptem zopakovala:

……..i démon je anděl, když miloval………
--------------------------------------------------

Už by měl jít, ale stále váhal. Dělal si o ředitele vážně starosti. Včera večer, po vystoupení Maemi byl na pochybách, co udělat. Ještě nikdy neviděl Kanameho slzy a zároveň také nikdy neviděl u ředitele takový výraz. Chtěl by být nablízku oběma z nich, ale jako na potvoru musely být prázdniny.
Vrátil se od ředitele asi před hodinou. Byl se s ním rozloučit, říci ahoj a za týden jsem zpět, ale celé se to nějak zvrtlo. Cross jej objímal a držel se těsně u něj od chvíle, co vstoupil do jeho pracovny a Zerovi neušlo, že ty medovo-oříškové oči, skryté za kulatými brýlemi, byly zarudlé a smutné. Neustále něco říkal, takže se Zero pořádně ani nedostal ke slovu, což by zase nebylo až tak neobvyklé, ale Zera udivil obsah. Zdálo se mu, že ředitel mluvil nesouvisle a o věcech, které až tak moc nedávaly smysl. Také si všiml, že se několikrát pokradmu podíval ke svému stolu, ale nakonec nic neřekl. Zjistil už snad, že blok chybí? Ale to asi nebylo to, na co Cross myslel, jak Zero při svém odchodu zjistil. Protože když už byl na chodbě, tak ještě než stihl zavřít dveře, zaslechl ředitelova slova, že až se vrátí, naučí ho střílet. A že doufá, že už nebude pozdě.
Také už nějakou dobu přemýšlel o všem, co se v posledních několika týdnech událo. Znovu a znovu se vracel k vtíravé myšlence, že není vše takové, jak se na první pohled zdá.
Nebýt Kaina a jeho nájezdům na něj, možná by se sám sobě a svým myšlenkám smál, ale nyní už ne. Začínal pochybovat a ptát se sám sebe na těžko uvěřitelné. Začínal se na spoustu věcí dívat jinýma očima. Začínal otevírat svou mysl možnosti, že hororové postavy nemusí být nutně jen fikcí.
Bylo pro něj těžké si Kanameho představit jinak, než jak jej znal. Třeba jako Kaina. Červené oči, tesáky potřísněné krví, divoký pohled. A v běžné situaci, kdy se nijak neliší od něj nebo jakéhokoliv jiného člověka, jako skrytého dravce číhajícího na svou oběť. Ne, to nedokázal. Jediné, co při myšlenkách o Kanamem cítil, byla silná náklonost a touha dotknout se. A při představě Kanameho jako příšery mu cukaly koutky a chtělo se mu smát.
Přesto si uvědomoval, že v některých vypjatých chvílích, když byli s Kanamem o samotě, zažil pár zvláštních situací. Za nejpodivnější považoval tu, kdy Kaname vysloveně chtěl pít a pil jeho krev. Samozřejmě s jeho souhlasem. Živě si pamatoval Kanameho jazyk a rty na své ruce, jeho chtivé sání a pocit, který u něj Kanameho akce vyvolala. Tehdy necítil strach, ale když tuto vzpomínku porovnal s tou na Kaina, pud sebezáchovy se okamžitě ozval. A následné Kanameho vysvětlení se mu už nezdálo tak důvěryhodné.
Také ředitelovo chování bylo velmi nezvyklé, vlastně až divné. Crosse málokdy něco vyvedlo z míry. Býval vždy na vše připraven a o krok napřed, ale během těchto pár dní dostal Zero pocit, že už to tak z nějakého důvodu není. Připadalo mu, jakoby celá ta léta ředitel umně schovával tajemství. Tajemství, o kterém se Zero evidentně neměl nikdy dozvědět. Co si Zero pamatoval, Cross si vždy dělal srandu z upírů, dřevěných kolíků a křížů. A kdykoliv došlo na toto téma, byl doslova ve svém živlu v utahování si z něj a Yuki. Dokonce je jednou odtáhl i do sklepa. Ale pokud se na to podívá z pohledu Crosse, nebylo by zesměšňování a stavění těchto záležitostí na dětskou úroveň tím nejlepším způsobem, jak odradit zvědavce a udržet tajemství bez problémů dál?
Zero se zamračil. ,Může snad ředitelovo chování znamenat, že se o něj bojí? Že má strach?´ To bylo něco, co jej až doposud nenapadlo. Necítil se v přítomnosti Kanameho ohrožen a to ani v případě, kdy mu dal svou krev. A i kdyby mu jí měl poskytnout znovu, pokud mu to pomůže, proč ne. Neměl s tím problém. Trochu bolesti snad snese, ne? Tak co horšího by se mohlo stát?
,Možná, že je ředitel nervózní kvůli tomu, že mám strávit celý týden v neznámém prostředí a s minimem známých.´ Ale to se mu také moc nezdálo, protože Cross jej znal velmi dobře a muselo mu být jasné, že pokud by jej někdo napadl, bránil by se. Člověk nebo – nebo – někdo jiný, neviděl v tom rozdíl. Tak v čem mohl být háček?
Ať to v hlavě převracel, jak chtěl, vždy se dostal jen k dalším otázkám a odpovědí mu byly pouhé domněnky. Žádná plnohodnotná, uspokojivá odpověď. ,Možná, že tento týden je jedinou šancí, jak zjistit, co vlastně Kain naznačuje, kým Kaname ve skutečnosti je a proč má ředitel Cross strach.´
S tím popadl vak a hodil si jej přes rameno. Rozhodl se.
„Promiň, řediteli,“ zamumlal. „Já to musím vědět.“
--------------------------------------------------

Kaname seděl v autě a nechápal, na co ještě čekají. Byl mrzutý, že neuvidí Zera tak dlouho a také kvůli mnoha věcem, které se staly. A ani následující akce, které bude muset v nadcházejícím týdnu absolvovat, mu zrovna na náladě nepřidaly. Ale nejhorší z toho všeho byl sobotní večer, který pro něj skončil doslova katastrofou, když nepočítal tu krásnou, ale krátkou chvíli se Zerem v chodbičce.
Pokud se Zerem dokázali až do včerejšího zlatého hřebu tak nějak před jeho rodiči a Ichijem starším udržet zdání přátel, tak po vystoupení Maemi bylo stejně vše ztraceno. Kaname doslova cítil jako jehličky ostré pohledy Asato Ichija a zájem, který začal o Zera po zbytek večera projevovat, by se dal označit za skoro až nezdravý. Nebylo pochyb, že zavětřil kořist.
Při pohledu na ředitele si říkal, že bledší už ani být nemůže a nejasně tušil, že už asi ví. Jeho rodiče se jako vždy tvářili, jakoby se nic nedělo, ale Kaname se nedal zmást. Očekával opravdu špatný týden.
,Jakoby nestačilo, že budu muset absolvovat ples, na kterém bych si měl vybrat budoucí ženu,´ mračil se. ,Aspoň, že se to nedozví Zero. A když už jsme u něj,´ pousmál se náhle zasněně a nevědomky se dotkl rtů, ,dokud nikdo neví o krevním poutu mezi námi, je stále v relativním bezpečí. Tedy, když nejsem zrovna okolo,´ ušklíbl se sám nad sebou.
„Proč už nejedeme?“ zavolal netrpělivě na řidiče, kterého díky zvednutému matovanému sklu v limuzíně neviděl. Ne, že by mu to vadilo.
„Hned Kaname-sama,“ ozvalo se zepředu.
Kaname popuzeně zavrčel, ale než se stačil zeptat na cokoliv dalšího, otevřely se dveře auta a vzápětí na sedadlo naproti němu zaplul Zero. Se zvukem zabouchnutých dveří se auto pomalu rozjelo.
„Překvapení!“ široce se usmál Zero. „Ahoj Kaname.“
Ticho.
„Tvá máma mě pozvala, abych s tebou strávil prázdniny,“ vysvětloval rychle a ne už tak jistým hlasem, když viděl ten obrovský šok ve tváři Kanameho.
„Jsi rád?“