Temný svit měsíce (01.)

KAPITOLA 1.

Čtvrť Meguro, Tokio, byt Satoshi Ryuukiho, červen 2015

Tichým, tmavým pokojem se jako prásknutí bičem opět ozvalo to nenáviděné ječení telefonu. I teď ho ovšem postava ležící na posteli statečně ignorovala a jen se zavrtěla. Po chvíli vyzvánění utichlo a pokoj se znovu pohroužil do spokojeného ticha. To ovšem nemělo mít dlouhého trvání.

Asi po půl hodině otravného vyzvánění se prudce rozrazily dveře, práskly o zeď a postava ve dveřích zvolala: "Jsi snad hluch..... Uch, Bože, to je smrad!!"

Postava přešla k oknu, rázně rozhrnula závěsy a otevřela ho. Pokoj se ihned rozjasnil a odhalil tak celou svou velikost. Nacházelo se tam celkem drahé vybavení - velké domácí kino, kožená pohodlná pohovka, několik notebooků a jiných více či méně důležitých věcí. Celé místnosti ovšem vévodila obrovská postel, ke které se naštvaný návštěvník otočil.

Muž na posteli se jmenoval Ryuuki, ale jeho partner mu nikdy neřekl jinak než Ryuu. Lehce si povzdechl a pohroužil se do svých myšlenek. Partneři byli už deset let, ale znali se mnohem dýl. Připadalo mu, že se znají snad celou věčnost. Když spolu začali v agentuře dělat, tak jim šéf řekl, že se hledali tak dlouho, až se našli.

Snad to byl osud, že se dali dohromady, snad to byla náhoda.

Partneři byli i z toho důvodu, že ne každý by chtěl dělat se sexuální mašinou, která byla navíc gay. Což o to, v agentuře jich bylo víc, ale s Ryuukim by nikdo dobrovolně nepracoval. Tokimu to nevadilo, sám byl gay a nijak se s tím netajil. Dokonce se spolu s Ryuukim i jednou vyspali, ale Tokimu připadalo, jako by spal s vlastním bratrem, tak to skončilo jen u jedné noci. Ryuu se ho sice čas od času pokusil svést, věděl ale, že by nikdy nic neudělal proti jeho vůli, takže vždy zůstalo jen u narážek a popichování.

Z úvah ho vytrhl charakteristický chraptivý a takřka bezvýrazný hlas, který připomínal sypající se kamení.
"Toki, jestli myslíš na to samé, co já, tak tam nestůj jak solný sloup a pojď blíž."
Toki si lehce povzdechl. Říkal, že se ho pokouší svést občas? No, bylo to skoro pořád. Podíval se na toho svůdce a nikoliv poprvé ho napadlo, že by ho nechtěl mít za nepřítele.
Vlasy černé jako uhel nakrátko ostříhané, drsná, ostře řezaná tvář, ve které plály hluboko posazené ocelově šedé oči, které teď byly přivřené. Z jejich pohledu a z hrdelního hlasu, který čas od času přecházel v nepříjemné chraptění, mohl přeběhnout mráz po zádech i těm nejsebevědomějším. Úzké rty, které se jen málokdy usmívaly a typické třídenní strniště celkový dojem jen umocňovaly.

Někteří, včetně Tokiho, Ryuukiho obdivovali pro jeho ohromnou fyzickou sílu, mnozí se ho naopak báli a nenáviděli ho. Nikoliv bezdůvodně. Ryuu nikdy nešel pro ránu daleko a nikdy moc nedbal na pravidla.

Ležel na boku, hlavu podepřenou rukou, a díval se na Tokiho jako lovec na svou kořist. Jako obvykle byl pod lehkou dekou úplně nahý, takže mohl vidět jeho téměř dvoumetrovou postavu, která hrála pevnými svaly. To, co přes pokrývku už ovšem vidět nebylo, ale o čem Toki samozřejmě věděl, byly větší či menší jizvy pokrývající jeho tělo. Největší jizvy měl na zádech a byly z jejich doposud nejtěžšího případu, na kterém pracovali.
Toki si znovu povzdechl.
"Budeš muset vstávat. Máme další vraždu."
S těmito slovy přešel ke křeslu, vzal z něj pohozené oblečení a hodil ho po Ryuukim. Odpovědí mu bylo zaklení, pak šustění pokrývek a za chvilku už bylo slyšet šplouchání vody.
Toki se pro sebe pousmál. Tohle na něm miloval.
Když totiž nebyl Ryuu v práci nebo s Tokim, tak obrážel bary a naháněl "koloušky", jak jim Toki s oblibou říkal. Pokud se však jednalo o práci, nebo se vyskytl nějaký problém, tak byl hned připraven, ať už byl po jakémkoliv flámu.
Klidně by bez váhání a v jakémkoliv stavu skočil do hořícího domu pro uvězněné děcko a neohlížel se na svůj život. Proto ho musel občas krotit, jinak by nadělal ještě větší škodu, než normálně způsobuje.

Byli skvěle sehraná dvojka, jeden na druhého se mohli bezvýhradně spolehnout a navzájem si naprosto důvěřovali.
O chvíli později přestala téct voda a zanedlouho vyšel už připravený Ryuu. Na sobě svoje oblíbené věci - džíny, bílý nátělník a šedou košili s krátkými rukávy, kterou nosil věčně rozepnutou. Vytřepal si kapky vody z krátkých vlasů a podíval na Tokiho.
"Jdem?"
"Samozřejmě. A příště ber laskavě telefon, už jsme tam dávno mohli být. A zase si budu muset od šéfa vyslechnout přednášku o tom, jak tě mám víc hlídat."
"No, kdybych ten telefon zvedl, tak bych přišel o to vidět tvou krásnou tvářičku hned po probuzení. Jen škoda, že neležela vedle mě," uchechtl se Ryuu.
Toki si teď už velmi hluboce znovu povzdechl. Když vyšli ven, Ryuu vytáhl z džínů pomačkanou krabičku cigaret, zapálil si a dlouze požitkářsky potáhl.
"Tohle tě jednou zabije." podotkl Toki a přešel ke svému autu, které parkovalo hned vedle Ryuukiho u vchodu do domu.
"Pojedeme mým. Myslím, že ve svém stavu by jsi ještě hodně nadýchal."
Ryuu jen něco zamručel, ale nijak neprotestoval.

Když se konečně pořádně rozjeli, Ryuu se na svého partnera podíval, a jako už tolikrát zalitoval, že Tokiho znovu do postele nedostane. Ovšem respektoval jeho přání, a proto se o nic víc než jen nevinné flirtování nepokoušel. Věděl, že kdyby si vzal Tokiho násilím, a to by pro Ryuukiho nebyl problém, ztratil by všechno a o Tokiho by přišel úplně. Za to mu to nestálo, tak si musel vystačit jen s "kolouškama", na které narážel, když obrážel bary. Třeba se jednou dočkám, pomyslel si Ryuu.
Toki byl asi o půl hlavy menší než Ryuu a taky štíhlejší. Přesto, když šlo, do tuhého dokázal rozdávat i tvrdé rány. Což ale dělal velmi nerad. "Špinavou" práci nechával raději vždy na Ryuukim. Měl úzkou, inteligentní tvář s očima barvy čistého nebe, proslulýma svou krásou, do kterých se ovšem nikdo kromě Ryuukiho a jejich šéfa nedokázal dívat dost dlouho. Lidé často pod přímým pohledem Tokiho očí odvraceli tvář. Byl vždy pečlivě oholený, měl plné rty a drobný nos. Kaštanové vlasy nosil sčesané za uši a jejich konce přistřižené po linii dolní čelisti. Vždy byl oblečený v dokonale padnoucím obleku jeho oblíbené šedé nebo hnědé barvy.

Tak, jak měl Ryu velkou fyzickou sílu, tak si s Tokim nikdo nezadal v síle psychické. I proto byli těmi nejlepšími, koho agentura měla. A jejich šéf si toho byl dobře vědom, proto Ryuukiho občasné šlápnutí vedle toleroval.

Než dojeli na místo, stihl Ryuu vykouřit dvě cigarety.
Než zaparkovali, stačil si povšimnout několika obvyklých věci, a jedné neobvyklé.
Jako obvykle postávalo kolem žluté pásky ohraňující místo činu, spousta zvědavců. Pár policistů, kteří vyslýchali svědky a ti kteří obhlíželi místo činu. A u těla, které leželo na chodníku u nějakého rodinného domku, stály tři postavy. Koroner, zástupce jejich šéfa a někdo další, kdo tam tak úplně nepatřil, ale koho nešlo přehlédnout.
"Takže sis všiml," vytrhl Ryuukiho z úvah Tokiho hlas.
"Jo. Sakra. Zase nějaká chytrá primadona, která nám bude říkat, jak máme dělat svou práci. Už mě vážně serou," zavrčel Ryuu.
Toki souhlasně přikývl.
"No hlavně se snaž trochu krotit. Je tam i Ikki, takže to začíná být hodně vážné."
V tomhle měl Toki naprostou pravdu, protože Ikki ani jejich šéf v 99% do žádného případu přímo osobně nezasahovali. Vždy to nechávali na svých "ovečkách" a jen ve velmi ojedinělých a v těžkých případech se ukázali na scéně. Ryuu to za těch deset let zažil jen jednou, při případu "Rudých draků z Tokia" , který jim dlouho nedal spát, a který byl doposud jejich nejhorší případ. Ale na to teď nechtěl myslet, protože jim tenhle případ hodně vzal, a těžce je poznamenal. Nejen po fyzické stránce.

Čtvrť Toshima, Tokio, místo činu o 20km dál od Ryuukiho bytu, ten samý den

"Tak pojď už."
U pásky ukázali policistům legitimaci a ti je za nevraživých pohledů pustili dál. Přece jen, nikdo nemá rád, když se mu do práce plete někdo jiný. Vypadá to totiž pak, že je ten druhý neschopný. Což tohle ale ten případ nebyl. Prostě to bylo něco, na co normální úřady nestačily, protože s tím neměly zkušenosti, jenže to si jen nerady připouštěly. A i když už si agentura za ty léta vydobyla své jméno, vždycky se našel někdo, kdo jejich práci znehodnotil při sebemenším náznaku chyby. A taky nikdy nechtěli spolupracovat.

Když došli až k tělu, nad kterým postávali ti tři, tak Ikki bez dlouhých okolků přešel hned k věci.
"Konečně jste tady. Že vám to ale trvalo. No nic. Představím vás, pánové," otočil se k neznámému.
"Tohle je Chousaku Nae z tajné služby. Bude na případu spolupracovat. A nechci nic slyšet, Ryuuki. Tohle je Satoshi Ryuuki a Misaki Tokito."
Nae byl stejně vysoký jako Ryu, ovšem když stáli naproti sobě, byl viditelný nápadný kontrast mezi oběma muži.
Naeho souměrná, dokonalá hladká tvář připomínala mramorovou sochu. Vlasy do pasu měl svázané v týle, ponechané jen dva volné prameny, které mu vepředu splývaly na prsa. Leskly se jako stříbro, podobně jako jeho neobyčejné, studené a pronikavě hledící oči. Oblečený byl do černého roláku s dlouhými rukávy, úzkých černých kalhot a vysokých bot zapínaných na spoustu přezek. Jak si Ryuu stačil ještě všimnout, tak na pravé ruce měl zvláštní prsten z černého kamene s rytou pečetí. Celkově na něm bylo něco hodně znepokojujícího.

"Ach, takže vy jste ten slavný pan Satoshi. Slyšel jsem, že děláte problémy všude, kam přijdete. Byl bych rád, kdyby jste u tohoto případu držel své emoce na uzdě. Pokud dokážete pochopit, co říkám."
Ryuu pocítil, jak se ho zmocňuje vlna slepé zuřivosti.
"Co jsi to říkal?!" zavrčel Ryuu
"A taky nevím, kdy jsme si mi dva potykali."
"Ehm." Ikkiho odkašlání vytrhlo Ryuukiho z vražedných myšlenek.
"Myslím, že by jsme měli jít, pane Chousaku."
"Jistě. Takže, jestli mě omluvíte, zatímco vy si tu budete hrát, já musím jít pracovat."
Na okamžik se zdálo, že mu Ryuu skočí po krku, ale Tokiho dlaň, kterou ucítil na rameni, jej zastavila.
Po těchto slovech se Nae s trumfálním úšklebkem na rtech otočil a odešel společně s Ikkim.

Má vlčí oči, pomyslel si Nae. Chtěl by se na mne vrhnout a kousat. Ale jak se zdá, vlčku, vytrhal jsem ti tesáky.
Kdyby se dalo pohledem zabíjet, tak by Nae teď vypadal daleko hůř, než ta mrtvola, kterou měli pod nohama.
Se vzteklým vrčením se otočil na Tokiho.
"Proč jsi mě zastavil?! Copak jsi neslyšel, jak nás urážel?! Měl jsi mě nechat, ať mu rozbiju hubu!! A jestli si šéf myslí, že s tímhle arogantním, despotickým pokrytcem budu spolupracovat, tak na to ať radši zapomene!!"
"Počkej, Ryuu."
"Počkat?! A na co mám sakra počkat?! Proč taky něco neřekneš Taku?!" teď se Ryuu otočil na jejich koronera, který zatím jen tiše stál, a pobaveně sledoval Ryuukiho běsnění.
"A vůbec, co je tady k smíchu?!"
Takumi jen pokrčil rameny a dál pobaveně Ryuukiho sledoval.
"Zadrž a uklidni se. Kdybys na chvilku přestal vyvádět, tak bych ti to vysvětlil." znělo to tak vážně, že se Ryuu opravdu trochu uklidnil a pozorně se na Tokiho zadíval.
To co viděl, jej překvapilo. Málokdy měl Toki ve tváři vepsanou takovou obavu jako teď.
"Tak povídej."
"Myslím, že to nebude agent tajné služby."
"Cože?!" dvojhlas Takumiho a Ryuukiho se roznesl po okolí.
"Kdyby jste se pořádně podívali, tak by jste si všimli, jak se ho Ikki bál. A ten se nikoho nebojí. Pouze jednou dal průchod svým emocím a to při případu "Rudých draků". A ani tehdy jsem z něj necítil takový strach. Myslíš, že by z nějakého agenta tajné služby měl takové obavy?"
"To máš pravdu. Toho jen tak něco nevyděsí. Máš ovšem ještě i jiné důvody, proč mu nevěřit, že?"
"Hm. Všiml sis toho prstenu?"
"Jistě, ten nešel přehlédnout."
"Myslím, že jsem ho někde už viděl, a rozhodně to nebylo se spojení s žádnou tajnou službou, FBI, CIA, KGB, nebo jakýmkoliv jiným orgánem. A dokonce ani u členů yakuzy jsem ho neviděl."
"Tak jo, zkus přijít na to, kdo ten chlap je, ať máme aspoň nějakou představu, koho to tu máme. Nerad bych se ráno probudil s nožem v zádech. Jo, no jasně, to už bych se neprobudil."
"Každopádně na sebe dávejte oba dva pozor. Vypadá to, že tohle bude ještě hodně zlé," podotkl Takumi, teď už s vážnou tváří.

Takumi tak nějak se svým vzhledem nezapadal do jejich agentury a už vůbec by o něm nikdo neřekl, že dělá práci koronera.
Hezká a upřímná oholená tvář, která ho dělala mladším, než ve skutečnosti byl, plné rty které si říkaly o polibek, bezelstné hnědé oči. To vše rámovala kučeravá šafránová kštice. Tu zdědil po svém otci, který byl američan, a i když měl Takumi japonské jméno a v Japonsku i žil, tak uměl perfektně anglicky. Jeho hlas hladil kdykoliv promluvil, takže by se spíš hodil pro práci doktora, ale Taku vždycky říkal, že na mrtvých aspoň už nemá co "pokazit". A navíc mu nekecají do práce.
Oblečený byl jako vždy v džínách, pohodlných teniskách a tričku s nějakým nesmyslným potiskem.

"Tak jo. Pokud chcete něco vědět, tak vám toho moc neřeknu. Stejné jako u těch předchozích dvou. Nahý muž, tělo rozpárané, ovšem žádný z orgánů nechybí. Ani tady to nevypadá, že by útočník, nebo útočníci použili k rozpárání nějakou zbraň, nebo že by byl roztrhaný nějakou divou zvěří. Podle mě prostě vybuchl zevnitř a to způsobilo roztrhání. To ovšem nevysvětluje to, že orgány jsou skoro neponičené. U sebe se na to ještě podívám, a až tady skončíte, tak se za mnou zastavte. To už bych mohl něco vědět."
"Díky, Taku. Pokud by jsi chtěl večer vypadnout a trochu se odreagovat, našel jsem včera bezvadný bar, kam by jsme mohli zajít. Myslím, že by se ti to líbilo."
Jestli před okamžikem Ryuu zuřil, tak teď se změnil v pravého svůdce.
Ach jo, ten si vážně nedá pokoj, pomyslel si Toki, vážně to musí pokaždé zkoušet?
"N-no, víš Ryuuki, myslím, že ani tentokrát nepůjdu." zakoktal se Takumi a zčervenal.
"No, kdyby sis to rozmyslel, tak víš, kde mě najít."
"Fajn. Pokud už jsi dosváděl, tak co kdyby jsme se pustili do práce, ať to tu můžem co nejrychleji zabalit?"
"Jo. Jasně. Skočím do auta pro věci."
"Tak jo. Já půjdu taky, ať to mám za sebou." řekl Takumi, otočil se, hvízdl na své pomocníky stojící u auta, a než se stihl Ryuu vrátit, tak už odjížděli i s naloženou mrtvolou.

Ryuuki s Tokim se pustili do práce.
Obhlédnout znovu důkladně místo činu, vyslechnout svědky, kteří našli tělo, vyslechnout rodinu žijící v domě před kterým ležela mrtvola, zjistit, co našli policisté.
Jako v předchozích dvou případech, ani tady toho moc nezjistili. Místo činu už bylo tak znehodnocené, že případné stopy, které by policisté přehlédli, byly stejně ztracené, svědkové nic důležitého neviděli, nebo spíš byli v takovém šoku, že by si stejně na nic nevzpomněli, rodina byla na tom podobně. Ono se ani není čemu divit. Kolikrát ráno, když jdete pro poštu do schránky, narazíte na svém chodníku na rozpáranou nahou mrtvolu?
Policisté jako obvykle drželi bobříka mlčení a snažili se naznačit, jak nejsou důležití. Stejně věděli kulové.

Když se vším skončili, bylo už hodně po poledni, a přestože nic nenašli, měli aspoň pocit, že udělali pro tuto chvíli vše, co se dalo.
"Tak fajn, hurá do agentury a za šéfem. A možná měl Taku větší štěstí než my tady a něco skutečně našel," sedl si z povzdechem Ryuu do auta a jako obvykle si zapálil cigaretu. Autem se rozlinula specifická vůně vanilkového drahého tabáku.
I z toho důvodu nikdy Toki nezakázal Ryuukim v jeho autě kouřit. Kouř z normálních cigaret mu byl nepříjemný, ale tahle vanilková vůně mu nevadila.
Cesta probíhala v klidu, ani jednomu z nich se nechtělo moc mluvit. Velmi dobře si uvědomovali tíhu situace i to, že se na scéně objevila neznámá postava, o které nevěděli vůbec nic, ale tušili, že jim přinese jen samé problémy.

Než dojeli před budovu jejich agentury, museli ještě v občerstvení koupit nějaké jídlo pro Ryuukiho, protože vanilkových cigaret se nikdo nikdy ještě nenajedl. A Toki věděl, že pokud má znovu ustát setkání s Naem, tak se Ryuu musí najíst.

Čtvrť Chiyoda, Tokio, sídlo jejich agentury, 30km od místa činu, ten samý den

Když dojeli k budově, tak Ryuu vypadal přece jenom už trochu uvolněněji. Toki ale věděl, že je to jenom chvilková situace. Doufal jenom, že nedojde na Ryuukiho výhružky na místě činu a že nebude muset použít lékárničku.

Budova se nijak nelišila od ostatních, které stály kolem. Nebyla rozlehlá, měla tři patra a jen ti zasvěcení věděli, co se uvnitř doopravdy skrývá. V přízemí byly laboratoře, pitevna a vyslýchací místnosti, druhé patro obývala nejmodernější technika ke sledování, pozorování a jiným věcem, a v nejvrchnějším patře bylo několik málo kanceláří, z nichž největší byla jejich šéfa.

Když vešli k němu do kanceláře, už na ně netrpělivě čekal. Seděl ve velkém koženém křesle za masivním mahagonovým stolem, který se táhl přes čtvrtinu místnosti.
Jinak byla kancelář zařízena velice střídmě, ale přesto docela útulně.
Jejich šéf byl vysoký, štíhlý, s černýma rovnýma vlasama barvy antracitu, přistřiženýma pod ušima. Nádherná dokonalá tvář s úzkými rty a intenzivně zelené oči schované za hranatými brýlemi, hleděli bystře a chladně.
Za touhle dokonalou krásou se ale skrývalo arogantní, povrchní a bezcitné jednání, které mu vydobylo pověst největšího parchanta široko daleko.
Ovšem pár lidí z jeho nejužšího okolí vědělo, co se za tímhle chováním ukrývá.
“Nazdar šéfíku,” zahalekal zvesela Ryuu, v dobré náladě zřejmě z toho, že nikde v okolí neviděl toho stříbrovlasého parchanta.
“Ahoj Kotetsu,” pozdravil s menším nadšením Toki.
“Pokud jednou přijdeš včas, tak ti osobně pogratuluju a upeču vlastnoručně dort,” řekl Kotetsu svým hlubokým hlasem, který přicházel jakoby odněkud zdaleka. Nemálo lidí zastrašil právě jen zvukem svého hlasu.
“Pfff,” odfrkl si Ryuu a pohodlně se vyvalil na pohovce.
Jejich šéf byl snad jediný muž v agentuře, kterého se nepokoušel sbalit. Ono by mu stejně nic nepomohlo, ani jeho super balící schopnosti, na které byl tak pyšný, protože Kotetsu byl jako led.
Jediný, kdo měl k němu nejblíž, byl Ikki.
Jestli mezi nimi bylo i něco víc, než jen přátelství, nikdo nevěděl. Oba dva si své soukromí pečlivě chránili, a i když se Ikki od Kotetsa pomalu nehnul ani na krok, nikdy na sobě nedali nic znát.

“Předpokládám, že se nic nového neobjevilo, a že s případem nemůžete pohnout dopředu.”
“To, že jsme se s případem zasekli, je pravda, ale snažíme pohnout. A není tak úplně pravda, že se neobjevilo nic nového,” řekl Toki.
“Kdy jsi nám chtěl říct o tom údajném tajném agentu? Nemyslíš, že máme právo vědět o tom, že budeme s někým spolupracovat?” upřel svůj pohled Toki na Kotetsa.
“Má pomoct s případem, to je vše, co potřebujete vědět. Sám jsi teď přiznal, že se nehnete dopředu, a už to začíná být dost ošemetné. Lidi se začínají ptát, úřady mi šlapou na paty,” odtušil Kotetsu.
“To jsem sice řekl, ale to neznamená, že nám tu kolem musí pobíhat nějaký namyšlený bůh ví co.”
“Toki má pravdu, a navíc - kdy jsme nevyřešili případ, ať už byl jakkoliv těžký? To už nám tak málo věříš?” Ryuu vypadal, že se ho to vážně dotklo.
“Není to o tom, že vám nedůveřuju, ale prostě tady musí být. Berte to tak, že čím se případ rychleji vyřeší, tím dřív bude pryč.”
“Ale....” Ryuu chtěl ještě něco namítnout, zastavila jej ale Kotetsua zvednutá ruka.
“Myslím, že místo fňukání nad tím, že se tu objevil někdo nový, by jste měli začít pracovat, Ikki vás čeká v technické místnosti.” s těmito slovy se Kotetsu od nich odvrátil, což bylo znamení, že rozhovor je u konce.

Když vyšli ze dveří Ryuukiho nálada opěk klesla na nulu.
“Zatracený Kotetsu. Někdy mám chuť ho roztrhnout jako hada,” láteřil a rukama naznačoval, jak by to provedl.
“V jednom má ale pravdu. Musíme se do toho už pořádně opřít, protože to začíná být vážné. A taky nechci Naemu zavdat žádnou příčinu aby se nad nás mohl povyšovat. Navíc se mi to celé nelíbí. Napřed Ikki, teď Kotetsu. Co to kruci tají?” dumal nahlas Toki.
“No já to bral vážně už od první vraždy. A taky si nepřeju nic jiného, než aby už to bylo vyřešené. Mimochodem už tě napadlo něco ohledně toho prstenu?“
“Ne ještě ne, ale až se vrátíme z té školy, tak se na to zaměřím víc, a zkusím něco pohledat u sebe v dokumentech.”
Než došli k výtahu, probrali spolu svůj plán na zbytek dnešního dne.
Napřed zajdou za Ikkim, pak se staví u Takumiho na pitevně a nakonec navštíví znovu Vysokou školu Ryuugan, aby si pořádně promluvili s ředitelem.

Konec 1 části