Temný svit měsíce (02.)

KAPITOLA 2.

Čtvrť Chiyoda, Tokio, sídlo jejich agentury, 30km od místa činu, ten samý den

Když sjeli výtahem do druhého patra a vešli do jedné z mnoha místností, Ikki už na ně čekal.
Nae nebyl ani tam. Naštěstí.

Jediný zvuk v místnosti vytvářela hučící technika. Ikki, stojící za jediným obrovským stolem, který zabíral skoro polovinu místnosti, byl zabraný do nějakých lejster a jen mávnul na pozdrav.
Na stole byly pečlivě seřazené fotografie všech tří obětí, na jednom z počítačů byla mapa označující místa nálezu těl, na dalších běžela nějaká data.
Ikki byl vysoký asi jako Toki, měl černomodré vlasy do pasu, které vždy nosil zapletené do copu, úzkou tvář s plnými rty, blankytně modré oči, ze kterých nešly vyčíst žádné emoce a hluboký ale příjemný hlas.
I když na první pohled vypadal přívětivě a na rozdíl od Kotetsa se často usmíval, byla to jen přetvářka. Dokázal být stejně břitký, arogantní a bezcitný jako on, někdy i daleko víc.
„Tak dobrá. Shrňme si co víme,“ S těmito slovy Ikki zaklapl složku a vzhlédl k Ryuukimu a Tokimu.
Přešel k elektronické tabuli a začal psát.
„Za prvé: všichni tři byli muži stejného věku.
Za druhé: všichni tři byli nalezeni nazí.
Za třetí: všichni měli naprosto totožná zranění.
Za čtvrté: všichni pocházeli ze stejného místa, a to Vysoká škola Ryugan, a všichni byli studenti stejného ročníku. Přesto byli nalezeni na různých místech.
Škola samozřejmě popřela, že by s tím měla cokoliv společného, první dvě oběti se navzájem neznaly a kromě již zmíněné školy neměly nic společného. První měl technické zaměření vyuky a chodil na basketbal, druhý měl zaměření na cestovní ruch a chodil do uměleckého kroužku, ten třetí se, z toho co víme, zaměřil na přírodní vědy a jeho koníčkem byla gastronomie. Měli naprosto rozdílný rozvrh, takže se mohli potkat tak maximálně na chodbě nebo v jídelně, pokoje měli každý na jiném patře a prefekti z každého patra přísahají, že se první dvě oběti spolu nikdy neviděli. A vzhledem k tomu, jak přísná jsou pravidla na té škole, tak tam buď všichni lžou, nebo ti kluci kromě smrti nemají skutečně nic společného.“
„Je tu ovšem ještě jedna věc,“ řekl Toki zamyšleně.
„Ano. Vím, na co narážíš. Z té školy si jen tak někdo neodejde, všichni studenti mají speciální čip, který ukazuje jejich momentální pozici, a pokud opustí areál školy, tak se na něj zapíšou data odchodu a příchodu. Ovšem ani na jednom čipu žádná data o opuštění školy nebyla a vedení tvrdí, že všem třem v době smrti hlásil čip pozici ve škole. To už jsme si ověřili. A vzhledem k tomu, že čip mají přímo v těle a nedá se nikomu půjčit, tak aspoň v tomhle jim musíme veřit.
Vy teď musíte zjistit, co všechno je na tom skutečně pravda. Pochybuju, že si nikdo ničeho nevšiml, nebo o tom vedení aspoň nevědělo. Přinejhorším jim pohrozte médii, to by snad mohlo zabrat.“
„Neřekl bych, že nám na tohle skočí, vzhledem k tomu KDO to je,“ řekl pochybovačně Ryuu
„Kotetsu to ustojí, navíc je potřeba jim trochu srazit hřebínek,“ pokrčil rameny Ikki.
„Teď ale dál. K pitevní zprávě. Půjdete sice za Takumim a on vám řekne víc, ale shrnutí neuškodí. Všechny tři oběti měly téměř neporušené orgány, přestože k roztrhání těl došlo podle záznamů zevnitř ven. Dokazují to stopy kůže a svalů. Toxikologie taky nic neukázala.“ S těmito slovy přešel ke stolu a ukázal na vystavené fotky.
„Má někdo nějaký nápad, co to mohlo způsobit?“ zeptal se Ryuu
„Kdyby ano, tak by jste tu nestáli, a já bych měl klidnější den,“ odsekl Ikki
„Příjemný jako vždy, co, Ikki? Ale na mě štěkat nemusíš, já to chci mít taky z krku,“ zavrčel Ryuu a chvíli se s Ikkim měřili kosými pohledy.
„V každém případě se víc zaměřte na tu školu. Jak už jsem řekl, ví víc, než tvrdí. A Toki, vem si to na starosti ty,“ stočil Ikki pohled na Tokiho.
„Proč nemůžu vést výslech já?“
„Protože tě ředitel posledně seřval jako malého školáka, a já nepotřebuju, aby si o nás myseli, že jsme jen banda neandrtálců,“ opáčil Ikki.
„To měl být vtip? Moc ti to nejde. No a když už jsme u toho, kde máš pana Důležitého?“ utrousil Ryuu.
„Nehlídám ho, nejsem jeho hlídací pes. A nic vám o něm neřeknu, pokud to neudělal ani Kotetsu.“ řekl Ikki bez výrazu.
„Každopádně už by jste měli jít, a pokud něco zjistíte, tak se ozvěte. Jo a ještě něco. Buďte opatrní, škola může být jedna velká past,“ s těmito slovy se Ikki opět sklonil k lejstrům a dal tak najevo, že je rozhovor u konce.

„Jako bych mu věřil, že má o nás starost,“ bručel Ryuu. „A taky bych ho nejradši rozrhl. Ať mi nikdo nevykládá, že ti dva spolu nic nemají,“ hudroval ještě když vcházeli do pitevny.
„Koho tím myslíš?“ zeptal se Takumi, který ho zaslechl.
„Koho jiného než Ikkiho a Kotetsa,“ odbyl ho Ryuu.
„T-ty myslíš že oni spolu... jako.... to?“ zakoktal se Takumi červený jako rajče.
„Ano. Myslím tím, že jsou milenci. Bože, Taku, v určitých ohledech ti to vůbec nepálí,“ protočil Ryuu teatrálně oči. „Mimochodem, ještě sis nerozmyslel to rande se mnou?“
„Rande?“ vyjekl Takumi. „Říkal jsi, že by jsme si šli jen sednou na skleničku.“
„A to sis jako myslel, že budeme probírat počasí? Nebo že tě v deset dovezu spořádaně domů? No, i když domů bych tě asi pak odvezl, ale určitě by to nebylo spořádaně,“ zašklebil se Ryuu a bavil se na Takumiho účet.
Rád ho takhle škádlil, protože se mu líbilo to jeho skoro až holčičí vystupování.
„Eh....no....to.....“ koktal Takumi a zrudl ještě víc.
„Netrap ho Ryuu. Ne každý je sexem posedlý maniak,“ uzemnil ho Toki.
„Já že jsem....“ další Ryuukiho výlev zastavila Tokiho zvednutá ruka a výmluvný pohled.
„Tak povídej Taku. Máš pro nás něco nového? Bylo by to docela fajn, protože momentálně stojíme na místě a potřebujeme se hnout. Navíc potřebujeme něco, čím můžeme zatlačit na ředitele školy, aby nám konečně řekl něco víc a nepovažoval nás jen za otravný hmyz.“
„Něco možná mám,“ zasvítily Takumimu oči a jeho stydlivost byla rázem tatam.
Pokud se jednalo o práci, nebylo nikoho lepšího. Pokud by nic nenašel Taku, tak by se to nepovedlo nikomu.
„Podívejte se na tohle,“ ukázal na monitor, když přešli k jednomu z počítačů.
„Co to kruci je?!“
„Zjistil jsem to po důkladném vyšetření. Když totiž nevíš, co hledáš, tak tohle nenajdeš. Navíc je v těle v tak malém množství, že se na ni nikdo nezaměřuje. A za běžných okolností ji ani toxikologie neukáže. Napadlo mě, že zkusím něco neobvyklého, když všechny běžné postupy selhaly.“
„Já věděl, že je na tebe spoleh,“ zahalekal Ryuu.
„No ještě bych se moc neradoval,“ zchladil ho Takumi.
„Už jsi to řekl někomu jinému?“ řekl zadumaně Toki.
„Ne, ještě ne.“
„Fajn. Tak jim to ani neříkej. Prozatím.“
„Proč? To chceš, abych v tak důležitém případu zatajil takovou informaci?“ začal Takumi hysterčit.
„Uklidni se. Berou veškerou zodpovědnost na sebe.“
„Mě by ale taky zajímalo, proč nechceš, aby to někdo věděl.“
„No, když to řekne Ikkimu nebo Kotetsovi, tak se to hned donese Naemu. A tomu chci zabránit. Aspoň do té doby, než budem vědět, na čem jsme.“
„Takumi, běda jak něco cekneš!“ pohrozil Ryuu jakmile uslyšel Naeho jméno. „Tomu parchantovi to nesmíme usnadnit,“ šklebil se škodolibě.
„Pokud z toho nebudou problémy, tak to nějakou chvilku ještě udržím pod pokličkou, ale pokud se něco stane.....“
Takumi byl prostě ve všech ohledech až moc poctivý.
„Teď nám řekni něco víc o té látce,“ pobídl Toki Takumiho, aby odvedl jeho pozornost.
Velice nerad to Takumimu dělal, ale Naemu skutečně nevěřil a obával se, že by to celé mohlo skončit špatně.
Budu mu pak za to muset koupit jahodový dort, který tak miluje, pomyslel si Toki a soucitně se na Takumiho podíval.

„Tahle látka je etherová kyselina. Ve stopovém množství je naprosto neškodná a jak už jsem řekl, běžnými postupy nezjistitelná. Ovšem když její hladina překročí 40%, tak způsobuje přetížení a tlak v krvi a to má za následek přehřívání organismu. Při 60% ta část těla, kde je koncentrace etherové kyseliny (dále jen EK) největší, exploduje. U těchto případů to vypadá, že největší koncentrace byla v žaludku. Proto měli roztrhaný trup, ale orgány skoro nepoškozené.
Co však způsobilo tak masivní nárůst této látky zatím nevím. Rozhodně to ale nebylo nic přirozeného. Možná bych si troufnul říct, že to byla otrava, vzhledem k umístění jsou to ale jen spekulace.“
„Pokud by to byla otrava, tak by to byl sakra problém, já vsázím na nový druh drogy,“ dumal Ryuu.
„A taky, proč studenti té školy?“ zeptal se Taku.
„No, dávalo by to trochu smysl. Ta škola je naprosto uzavřená. Speciální škola pro mimořádně nadané studenty. Mají tam svoje vlastní pravidla, která jsou mimo chápání. Je to zároveň i jejich domov, protože 90% studentů je bez rodičů nebo příbuzných. Nejezdí na výlety nebo mimoškoní akce. Když vystudují, stanou se právníky nebo ředitely světových firem. Defakto mají samostudium nebo mladší studenty učí ti starší. Kromě ředitele je tam ještě jeho zástupce, pět členů vedení a čtyři učitelé.“
„Nechceš tím snad naznačit pokusy?“ zhrozil se Taku
„Nebylo by to poprvé, co by jsme se s tím potkali.“
„Nedává to ale smysl. Proč byli mimo školu a proč až teď? Navíc, pokud by to užívali pravidelně, tak by to bylo poznat. A vyrobit takovou drogu, která by udělala tohle při prvním požití, je nemožné,“ obhajoval dál Taku
„Já bych to viděl takhle – ředitel je zdrogoval, jim začalo být blbě, tak chtěli utéct, což škola samozřejmě zjistila, tak šli za nima a když zemřeli, tak je vyslékli, aby to vypadalo na nějaký útok,“ filozofoval Ryuu.
„Jsi proti řediteli moc zaujatý,“ krotil ho Toki.
„Je to parchant a něco tají, takže zaujatý nejsem,“ trval na svém Ryuu.
„Co se týče těch svlečených těl, tak by tu možná jedna možnost byla. Při zvyšování EK se zvyšuje teplota těla, takže se možná vyslékli sami. I když to by jejich oblečení bylo aspoň někde kolem. A podle zprávy ho nikde nenašli.“
„To máš pravdu. Takže samovysvlečení padá.“
„Tak si to shrňme. Víme, co způsobilo smrt. Byla to EK, která je v těle nezjistitelná a ve velmi malém množství, ale po jejím nárůstu tělo exploduje. Víme, že oběti musely příčinu zvýšení EK sníst nebo vypít. To, co stále nevíme, je to, jaká věc může tohle způsobit, kdo jim ji podal, jak se dostali ze školy a co měli kromě smrti společného,“ vypočítával Ryuu.
„Takže výsledek je, že jsme stále v hajzlu,“ uzavřel.
„Tak tragicky bych to neviděl. Uvidíme, jak bude ředitel reagovat, až mu řekneme o EK.“
„Hlavně buďte opatrní, kdo ví, co všechno za tím je. Já se budu dál pokoušet zjistit, co vyvolalo tak masivní nárůst a jakmile budu něco vědět, tak vám zavolám.“
„Skvěle. A jakmile skončíme případ, tak bys se mnou mohl jít na to rande,“ poznamenal Ryuu.
„Bože!! Ty si opravdu nedáš pokoj!! Máme těžký případ a ty pořád myslíš na sex!!“ durtil se Toki.
„Toki, můžeš mi říct, jak to s ním vydržíš?“
„Protože jsem kouzelný a neodolatelný a Tokimu by beze mně bylo smutno,“ odpověděl za Takumiho Ryuu.
„Tak jo, už pojď, ty svůdníku. Až to vyřešíme, budeš mít na tyhle myšlenky času dost. Teď se musíme zaměřit hlavně na ten případ,“ řekl Toki a táhl Ryuukiho ven z místnosti.
„Moc díky, Takumi! Máš to u nás!“ zavolal ještě ode dveří Toki a byli pryč.

Hlavně buďte opartní, kluci, povzdechl si v duchu Takumi. Nerad bych měl tady na stole jednoho z vás.

Když vyšli před budovu, bylo už pozdní odpoledne a pokud se chtěli vrátit ještě za světla, tak museli vyrazit hned. Přece jen, do Vysoké školy Ryugan to bylo nějakých 50km.
S myšlenkami na to, co všechno je tam může potkat, a co všechno asi zjistí, se vydali na cestu.

Konec 2 části