Temný svit měsíce (3.)

Kapitola 3

Cesta probíhala v tichosti, protože ani jednomu z nich se nechtělo mluvit. Moc dobře si pamatovali, co se odehrálo při předchozí návštěvě. Toki jen doufal, že se to znovu nebude opakovat.

Pozemky Vysoké školy Ryugan, Tokio, odlehlá čtvrť Taito, pozdní odpoledne, ten samý den

Když dojeli ke školní bráně, musel se Toki ohlásit do mluvítka. Chvíli se nic nedělo, až měl pocit, že je snad ani na pozemky školy nepustí.
Naštěstí se po pár minutách ozvalo charakteristické cinknutí a brána se začala otevírat.
Jako první prolomit ticho Ryuu.
"Když se ta brána začne otevírat, přijde mi, jakoby otvíralo tlamu nějaké monstrum."
"Hlavně v klidu Ryuu. Nedej jim žádnou záminku," poučoval ho Toki.
"Jasně, jasně, vždyť mě znáš," odpověděl ledabyle Ryuu, ale i přesto z něho Toki cítil napětí.
"No, právě proto, že tě znám," povzdechl si.

Když dojeli před hlavní vchod čekal tam na ně už sekretář, aby je mohl odvést přímo k řediteli.
Procházeli tichými tmavými chodbami a v každém stínu Tokimu připadalo, jako by na ně někdo číhal. Jako by je někdo pozoroval a čekal jen na to, až udělají chybu. Mimoděk se otřásl.
Když přišli ke dveřím ředitelny, asistent na ně zlehka zaklepal a vstoupil. Vzápětí byl zpátky, aby jim pokynul ke vstupu, a sám odešel.

Kancelář byla velká a prostorná, ale tak nějak pochmurná a temná. Pracovní stůl i skříně byly z tmavého dřeva, na oknech od stropu až k zemi vysely těžké brokátové tmavohnědé závěsy, které byly navíc zpola zatažené, přestože venku ještě svítilo slunce. Tmavý koberec se složitým vytkávaným vzorem a kožená černá sedačka s křesly pochmurný dojem ještě více dokreslovaly.
Ani jednomu z nich tam nebylo dobře. Navíc i tady měl Ryuu intenzivní pocit, jako by je ze stínů někdo pozoroval.
"Dobrý den pánové. Čemu vděčím za tuhle pozdní návštěvu? Každopádně byste si měli pospíšit, můj čas je velmi drahý. Och, jak nezdvořilé ode mne. Samozřejmě posaďte se prosím," ředitelův hlas byl tichý, a kdyby ho Ryuu tolik nesnášel, tak by ho pravděpodobně označil i za svůdný. Přesto ale bodal v hlavě jako tisíc jehliček.
Jeho tvář byla úzká a hladká, modrozelené úzké chladné oči měl přivřené, vlasy barvy písku zastřižené u krku a jen pár neposlušných pramenů mu spadalo do tváře. Štíhlé dlouhé prsty ověšené prsteny měl propletené a znuděně si jimi podpíral bradu. Toki neměl pochyb, že je ředitel naprosto ignoruje a nebude jim věnovat náležitou pozornost.
Z každičkého jeho póru čišela až neuvěřitelná arogance a povýšenost.

Za jeho zády, opřený jednou rukou o křeslo, stál Hayato Emiri. Krom jeho jména a toho, že je ředitelovou pravou rukou, o něm nic nevěděli.
Měl černomodré oči, černé dlouhé vlasy, které měl stažené do copu a přehozené přes rameno na prsa, oblečený byl v černém na míru šitém obleku a navíc měl na rukou černé rukavice. Ostře řezaná tvář s vystouplými lícními kostmi postrádala jakýkoliv výraz.
"Co pro vás tedy můžu udělat, pánové," zeptal se až příliš laskavě ředitel Seiichirou Hiromi.
"Jak jistě víte, další z vašich studentů byl dnes časně ráno nalezen mrtvý v Toshimě. Přišli jsme-" začal Toki, byl ovšem přerušen.
"O tom už samozřejmě vím. A s detektivy jsem mluvil. Nevím, proč znova poslali vás. Myslím, že vás tu není potřeba a místo toho, abyste mě obtěžovali zbytečnými otázkami, byste se měli víc zaměřit na šetření případu," řekl povýšenecky a ignorantsky Hiromi.
Toki viděl, jak po těchto slovech sevřel Ryuu ruce v pěst a stiskl zuby. Pokud chtěl zabránit nejhoršímu, musel rychle přejít k věci.
Než ovšem stihl cokoliv říct, předešel ho Ryuu.
"Ani jeden z nás nestojí o přítomnost toho druhého. Tak buďte tak laskav a nepřerušujte mého partnera, ať může přejít rovnou k věci, vysvětlit vám situaci a my tak mohli v klidu odejít. Nebo je to, co jsem teď řekl na vás tak složité, že to nedokážete pochopit? Budu vám to klidně hláskovat, nebo vám to nakreslím na papír. Přijde mi totiž z vaší reakce, že nedokážete porozumět dlouhým větám," řekl chraptivým lehce posměšným hlasem.
"Ale. I barbaři dokážou mluvit. To je mi novinka. Myslel jsem, že jste jen poslušný pejsek toho druhého. Navíc, pokud chce něco říct, tak ať mi to řekne sám. Nebo je na tom tak špatně, že se ho musíte zastávat?" vrátil mu stejnou mincí Hiromi.
Ryuu se přestal ovládat úplně. Vyskočil z křesla a chtěl se vydat ke stolu, ale Toki ho zadržel. Bohužel tím jen přilil olej do ohně.
"Ale, ale. Vypadá to, že jsem se dotkl citlivého místa, což? Jen si svého pejska udržte na uzdě, nerad bych aby se mu něco stalo," protahoval slovo od slova Hiromi.
Toki věděl, že je zle. Přesně tomuhle se snažil zabránit, ale vypadalo to, že ani tentokrát neuspěje. Rozdíl byl pouze v tom, že tentokrát to vypadalo, že si to Ryuu nenechá líbit.
Vytrh se Tokimu, přešel ke stolu, dlaněmi se opřel o desku a naklonil se k Hiromimu. Emiri se ovšem pohnul taky. Zřejmě chtěl bránit svého šéfa za každou cenu. Byl ovšem zastaven ředitelovou rukou. Tokimu jen tak bezděčně prolétlo hlavou, kdo by asi s těch dvou vyhrál.
"Tak pozor. Moc bych si nevyskakoval. Přišli jsme vám totiž oznámit, že všechno už víme," zachrčel Ryuu svým typickým chraplákem, ze kterého běhal mráz po zádech a Toki si všiml, že i Hiromi trochu couvl a přelétl mu přes tvář překvapený výraz.
"Ano. Víme o drogách, o EK, víme, že jste do toho zapleteni. Důkazy samozřejmě máme. Ještě ale musíme zjistit, kdo z vás to udělal, a máme vás. Spadla klec, pane řediteli," řekl posměšně a výhružně zároveň. A i když Ryuu z části blafoval, nedal to na sobě vůbec znát.
Kdokoliv jiný by se teď už klepal strachy a vyklopil by úplně všechno, ale ředitel byl jiná liga.
"To je lež. Důkazy? To by mě zajímalo jaké. Nemůžete mít nic, protože my jsme v tom nevinně. Byla to jen nešťastná tragická událost. Samozřejmě jsme učinili veškeré opatření, aby se nic podobného už neopakovalo. Pokud je to vše co jste mi přišli sdělit, tak bych byl rád, kdybyste odešli. Mám totiž důležitou práci," řekl ledově Hiromi, ale Toki cítil, že uhodili hřebíček na hlavičku. Taky mu začalo dělat starosti něco jiného, a proto se rozhodl, že protentokrát ustoupí a vyslechnou ho někdy jindy.
"Dobře. Už odcházíme. Ryuu, pojďme," řekl Toki chytl Ryuukiho za paži a naléhavě stiskl.
Hiromi si přivolal asistenta a ještě poznamenal.
"Varuju vás. Příště se falešně obvinit nenechám."
"A já vás varuju, že příště až se uvidíme, budete sedět v pěkné ocelové celičce s výhledem na mříže," oplatil mu Ryuu.

Když odešli, opustil Hiromiho klid a bouchl dlaní do stolu tak prudce až se pár papírů sesunulo na zem.
"Nezapomněl ses mi o něčem zmínit," řekl tvrdě a otočil se do jednoho kouta, který byl celý ve stínu.
"Pokud vím, dal jsem ti jasný úkol. Netušil jsem, že ani něco tak jednoduchého nedokážeš zvládnout! Nebo mi snad lžeš?!"
"Tohle jsem nevěděl. Zřejmě zatajili důkazy a já si nepřipustil, že by to mohli udělat. Jsou chytřejší, než jsem si myslel. A lhát ti? To bych si samozřejmě nikdy nedovolil," pronesla chladně postava a vyšla ze stínu.
"Tak na ně budeš muset dohlížet víc, Nae," oslovený se jen ušklíbl, prohrábl si rukou vlasy a na prstě se mu ve světle zablýskl prsten.
"Je to přece moje práce ne?" řekl ironicky.
"Chceš mi snad naznačit, že se ti ta práce nezamlouvá?" zeptal se Hiromi a opřel se v křesle.
"To by mě nikdy nenapadlo. Jen ho nemám rád," poznamenal Nae.
"Předpokládám, že myslíš toho divocha. Překvapil mne a vytočil. Takhle se mnou nikdo jednat nebude. Vážně jsem nečekal, že dokáže být takhle ostrý," řekl zamyšleně a přimhouřil oči.
"Potřeboval bych teď utěšit," dodal, popadl Emiriho za cop a přitáhl si ho k sobě.
"Potěš mě," rozkázal, tvrdě ho políbil na rty a pak ho donutil kleknout.
Emiri se poslušně vklínil mezi jeho stehna a dal se do práce. Rozepnul knoflík a zip, otevřel poklopec a stáhl spodní prádlo tak, aby se mohl dostat k penisu. Ještě zdaleka neztvrdl, ale i tak byl pořádně velký. Emiri byl už ale zvyklý. Přesně věděl, co má jeho pán rád a co mu udělá dobře.
Hiromimu to taky vyhovovalo, protože i když už měl spoustu milenců a hraček, nikdo ho nedokázal kvůli jeho velikosti tak snadno pojmout a uspokojit jako právě Emiri.
Ten začal pomalu jazykem přejíždět po celé jeho délce od kořenu až po žalud. Dlouhými tahy celé plochy jazyka dosáhl toho, že ztvrdl jako kámen a ještě se zvětšil.
Pak zajel až k varlatům a každé z nich vzal postupně do úst, popotáhl a pustil. To druhé ještě zlehka skousl, za což si vysloužil syknutí a škubnutí za vlasy. Vrátil se tedy poslušně zpátky k penisu a začal ho znovu olizovat. Pomalými tahy přejížděl nahoru a dolů. Pak přešel až k žaludu, který obkroužil jazykem, následně vzal do úst, aby ho vzápětí na to nechal s mlasknutím vyklouznout. Pak několikrát zakmital jazykem na špičce a slízl kapičku rozkoše.
Hiroki měl položenou ruku na jeho hlavě a díval se na něj přimhouřenýma očima. Líbilo se mu, že si ho tak pěkně vycvičil.
Pak se podíval na Naeho, který celou scénu pozoroval s neutrálním výrazem, a řekl zastřeným hlasem: "Zjistíš, co všechno ví. Jaké mají důkazy a co všechno by mohli ještě zjistit. Potřebujeme je nějakým způsobem svést ze stopy. Kdyby se přišlo na to, že si neumím udělat pořádek ve své vlastní škole, smáli by se mi i holubi na střeše."
"Možná by bylo dobré, kdyby jsme je nechali ať v tom pokračují. Dovedli by nás tak snadněj k útočníkovi," řekl zamyšleně Nae.
"Na to zapomeň. Chci, aby to vypadalo jako útok nějakého vyšinutého blázna, který se pak sám zabije. Jenže čím víc bude mrtvol, tím horší to bude pro nás," obořil se na něho tvrdě Hiromi.
"A ještě jednu věc uděláš. Chci toho drzého spratka. Je mi jedno jak to zařídíš ale přivedeš mi ho. Já už mu ukážu, jak se má chovat. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude. A teď už běž," s posledními slovy vzal Emiriho hlavu do obou rukou, vrazil mu penis do úst a začal sám tvrdě přirážet.
"Nikdo mi nebude odporovat," cedil mezi zuby Hiromi a přirážel tak, že si Emiri myslel, že ho zadusí.
Za chvilku už cítil známé zaškubání. Pak přišel poslední příraz, Hiromiho zasténání a už polykal bohatou nadílku. Bylo toho dost, ale věděl, že to musí všechno spolykat, protože jeho pán neměl dnes dobrou náladu a i sebemenší maličkost jej mohla vytočit. Poslušně proto čistil každý záhyb kůže, dokud nebylo všechno čisté, a podíval se na Hiromiho.
Ten ho vytáhl na nohy, přitáhl si ho k sobě a znovu tvrdě políbil.
"Chci, abys pro mě zjistil pár informací. A nezklam mě," řekl tiše, podal mu složku s papíry a pustil ho.
Emiri se poslušně uklonil, políbil Hiromimu hřbet ruky a odešel.

***

Když byli konečně za branou školy, dal Ryuu konečně průchod svým emocím.
"Slyšel jsi toho arogantního nafoukaného hajzla?! A to jak s tebou mluvil! Neskutečné!" zuřil a jeho hlas zněl jako vrčení divoké šelmy.
Byl by ve svém výlevu pokračoval, ale zarazilo ho jak se Toki tváří.
"Co se stalo? Takhle se netváříš jenom kvůli tomu výstupu. Vypadáš jako bys viděl ducha," zeptal se zaraženě.
"Možná, že viděl," odpověděl Toki a Ryuu byl zmatený ještě víc.
"Zavolej Kotetsovi a Ikkimu, že se s nimi musíme nutně sejít. Tam to všechno vysvětlím," řekl a Ryuu věděl, že nemá cenu na něho naléhat, proto zmlkl a udělal, co mu řekl. Pak se opřel pohodlně na sedadle a zapálil si. Aspoň to ho trochu uklidnilo, i když věděl, že pokud by teď někde potkal Naeho, tak by to asi dopadlo hodně špatně.

Konec 3 kapitoly