Ten, jenž z údolí temnoty vyvede tě (part 3 - end)

„Je čas,“ hučí mi v hlavě.

Někdo semnou zuřivě třese. Otevřu oči do tmy a snažím se zaostřit na tvář, kterou mám těsně u obličeje.

„Čeká na tebe zubatá, příteli!“

Odemče mi pouta a já bezvládně dopadnu na chladnou zem. Necítím nohy, jak jsem prochladlý. Muž po mě hodí nějaký kus hadru.

„Už si svých deset minut a na poslední přání zapomeň,“ ušklíbne se muž, kde část jeho zubů v ústech chybí.

Snažím se rozproudit krev ve ztuhlém těle a natáhnu si přes hlavu nějakou dlouhou špinavou tuniku.
Můj konec. Pořád nevím, proč jsem tu. Co znamenají moje sny. Proč mě tak udržují při životě a zároveň mě tolik tíží na duši. Proč mě venku čeká hranice, aby mi vzala můj život. Prý jsem někoho zabil. Prosím, pomozte mi někdo.

Je tu opět. Bílý kocour, našlapuje tiše a pozoruje mě zelenýma očima. Kdyby měl lidskou tvář, určitě se láskyplně usmívá. Otře se mi o ruku. Jeho přítomnost je tak povzbuzující.

Vzpomeň si!

Hlas mi proletí hlavou, hrozně bodá a ať se namáhám jak chci, nic nepřichází.

Jsem tu pro tebe!

Kdo jsi? Co po mě chceš?

Řekni, co po mě žádáš!

Nevím, nevím! Nech mě!

Stačí jen vyslovit přání, můj pane!

Do očí mi vyhrknou slzy. Vzpomínky tak hrozně bolí. Něco uvnitř mě mi brání si vzpomenout. Tisknu bílé chlupaté tělíčko ke svému obličeji.

„Mathiasi,“ šeptám.

Jsem tu pro tebe, pane.

„Mathiasi.“

Udělám cokoliv.

„Mathiasi!“

Miluji tě, pane.

„Miluji tě, Mathiasi.“

-------

Krajina je pokryta sněhem. Bílé vločky se stále snáší na zem a vzduch je mrazivý. Čaroděj má na rukou stále řetězy a shlíží na tu čistou neposkvrněnou krásu. Pak jeho zrak sklouzne na postavu, klečící ve sněhu, s hlavou vztyčenou a pozorujíc ho odevzdanýma zelenýma očima.

Král Aram tam stojí, má vítězný úsměv na tváři a zkroceného čaroděje si přímo vychutnává. Ďábelská Angelique stojí vedle něj, soustředí se na udržení Nilrema v co největších bolestech a má očividně radost, že může tak velkého mága trápit.

„Učiň velké kouzlo, prolij pro mě krev nepřátel a nech na mě spočinout velké vítězství v této nekonečné válce!“ hříme král a rozhodí ruce po okolí. „Na cestě je několik tisíc vojáků vedené mým nepřítelem králem Edwardem, aby se mě snažilo porazit a uchvátilo můj trůn. Ukaž, co umíš, co jsi již několikrát předvedl v bitvách velkých králů a jedním pohybem ruky zachraň život tohoto hříšníka, ať se za něj nemusím stydět. Nechám ho navždy zmizet, můžete spolu odejít a dělat si ty vaše nechutnosti.“

„Nevěř mu ani slovo!“ vykřikne mladík a snaží se rozeběhnout k Nilremovi.

Úder loktu jeho otce ho srazí zpět na kolena a sníh skropí kapky krve.

„Mathiasi!“ trhne pouty Nilrem. „Zůstaň prosímv klidu, udělám vše, co po mě tvůj otec žádá.“

„Slíbil jsi, že už nebudeš sloužit králům,“ křičí Mathias. „Je čas, aby oni sloužili tobě!“

„Mathiasi!“ šeptá čaroděj.

Král Aram znovu udeří prince podrážkou svých bot do obličeje, až mladík upadne na zem a zůstane ochrnutě ležet. Krev se mu řine z úst. Dva vojáci ho chytnou v podpaží a odtáhnou ho ke stromu, ke kterému ho přivážou, aby nedělal problémy, jak se vyjádřil král Aram.

Nilrem přivře oči a zavrčí:

„To stačí. Ať mě Angelique propustí! Hned! Na moje kouzlo budou všichni dlouho vzpomínat a na tvé vítězství nikdo nezapomene! A už nikdy se nedotkni Mathiase!“

Obloha potemněla. I když byla plná černých těžkých mraků, předzvěst padajícího sněhu, dostala ještě hrozivější, kobaltovou barvu. Mezi mraky začala probleskovat modrá světla a všichni na zemi nevěřícně upírali zrak na oblohu, někteří se křižovali a klekali do sněhu.

Mathias se snaží uvolnit z provazů, ale sevření nepovolí.

„Pane, nedělej to!“ snaží se křičet, ale čaroděj ho už nevnímá, je jako v transu a plně se soustředí na svoje kouzlo.

Oči má zavřené, prsty propletené mezi sebou a přitisknuté na čelo. Jeho rty se pohybují v tichém monologu. S rostoucím napětím ve vzduchu se Nilremovi začínají vznášet jeho dlouhé černé vlasy a sníh pod nohami roztávat.

Nebe se protrhává a ze vzduchu se zhmotňují přízračné stíny, které postupně nabývají podoby děsivých draků, snášející se k zemi neuvěřitelnou rychlostí a rozsévající do celého údolí smrt.

Mathias má ústa dokořán a nemůže uvěřit tomu, co se před ním odehrává. Král Aram se tváří vyděšeně, nečekal až tak famózní divadlo a rychlost svého vítězství. Čarodějnice Angeliqua přivírá oči, je ohromena Nilremovou magií, ale nepovoluje v ostražitosti, a je připravena ihned svázat Nilrema svými kouzly. Ví, že to nebude žádný problém, protože taková mocná magie si vyžádá svou daň a pozoruje čarodějovi černé vlasy, jak pomalu blednou, bílý pramínek po pramínku.

Draci se vznáší nad údolím, chrlí oheň, pálí stromy a vše co jim stojí v cestě, nepřátelské vojsko - otcové a synové, nemají šanci své koně ani obrátit k úprku, nemají se kde schovat, vše lehá popelem v jediném okamžiku.

Tak jak rychle všechno začalo, tak rychle to i skončilo. Král Aram se nestačil ani nadechnout a draci mizeli v oblacích, jejich mohutná křídla zakryla oblohu a pak se náhle rozplynuli.

Nilrem dopadl na zem na všechny čtyři, vlasy měl úplně bílé a tvář strhanou vyčerpáním. Pozvedl hlavu a podíval se směrem k Mathiasovi. Mladík ho sledoval svýma do široka otevřenýma zelenýma očima s obavami, zda je v pořádku. Mág se na něj povzbudivě usmál a svezl se na zem. Jeho mozek se zaobíral jen jedinou myšlenkou a to, jak ochránit Mathiase. Angeliqua byla ale rychlá a Nilrem cítil, jak se kolem něj utvořila svazovací bariéra.

Král se nemůže vynadívat na hořící údolí, jeho oči září úžasem, ale zároveň obavami, jakou má čaroděj moc. Obrátí se na Nilrema a uznale tleská.

„Opravdu úžasné, tohle jsem vůbec nečekal, předčilo to moje očekávání, čaroději,“ řekne král.

„Udělal jsem vše, co jsi po mě chtěl! Nyní je řada na tobě, dodržet svůj slib,“ zašeptá Nilrem. „Propusť svého syna!“

„Můj syn?“ obrátí se k přivázanému mladíkovi.

Vytáhne veliký těžký meč a jedním úderem přesekne provazy.

„Vidíš, je volný!“ směje se Aram.

Mathias vyskočí na nohy, kolena má úplně promáčená a špinavá od bláta a pomalými kroky se blíží k čarodějovi, jeho oči jsou plné strachu a obav. Král ho následuje a ve tváři má nepřátelský výraz.

„S tvou mocí můžu dobývat víc a víc území,“ rozplývá se král. „Budu neporazitelný… vládce draků.“

„Nesloužím králům,“ šeptá Nilrem a těžce se zvedne na nohy. „Nesloužím nikomu.“

Ve vzduchu se vznáší popílek a padá na bílý sníh.

„Ach, zapomněl jsem…,“ zamračí se král Aram. „Tvoje srdce patří JEMU!“ a bouchne loktem svého syna do zad. „Takové zklamání!“

Vzdálenost mezi nimi se krátí. Nilrem natáhne před sebe ruku, jako by se chtěl mladíka dotknout a chránit ho, ale je stále daleko a bariéra ho brní do konečků prstů.

„Uteč Mathiasi, uteč!“ křičí jeho vnitřní hlas.

„Tvůj syn za nic nemůže,“ opakuje Nilrem. „Jen jsem ho očaroval a pobláznil. Chtěl jsem jen malou hračku. Nech ho jít. “

„Takže ti nebude vadit, když se takového slabocha zbavíme?“ pozvedne král Aram svůj meč.

Nilrem veškerou svou silou vrazil do neviditelné zdi, sprška ochranného kouzla mu popálila holé ruce i obličej, tlak ho srazil na kolena a skoro zbavil vědomí. Puchýře se ihned mění v krvavé cáry kůže. Mladík propadl bariérou Nilremovi k nohám, aniž by ho bariéra zastavila, protože pro něj kouzlo určené nebylo.

„Mathiasi!“ zachroptěl čaroděj, protože náraz ho zbavil hlasu. „Mathiasi…“

Chytil mladíka za jeho jemné ruce a ušpinil mu je svou krví. Hladí ho ve světlých vlasech a snaží se usmívat. Jeh oči jsou však plné bolesti a smutku. Srdce se mu svírá v hrudníku strachem, cítí, jak Mathiasovo teplé světlo slábne a přesto stačí vysílat hojivé paprsky do jeho ran.

„Nedělej to,“ prosí jeho vnitřní hlas. „Neplýtvej svým světlem!“

„To bylo opravdu skvostné kouzlo, můj pane,“ zašeptá Mathias a z koutku úst mu vytéká tenoučký pramínek červené krve. „Děkuji…“

Nilrem mu prsty přikryje rty, aby nemluvil, a políbí ho.

„Já děkuji tobě,“ šeptá mu do vlasů. „Ukázal jsi mi světlo v mém temném světě… miluji tě, Mathiasi.“

Teplá krev se vsakuje do bílého sněhu a zem se pod nimi barví do růžova. Čarodějovi stékají slzy po tváři, štípou v čerstvých ranách, ale Nilrem je nedokáže ani skrýt ani zastavit. Pevně objímá mladíkovo tělo, přitisknuté k sobě a snaží se jej zahřát. Kolébá ho v náruči jako malé dítě a zahrnuje ho milujícími doteky.

„Odpusť mi, že jsem tě nedokázal ochránit,“ prosí Nilrem a přitiskne svá ústa v posledním polibku na ústa Mathiase, jenž se usmívá, jeho tvář je stále krásná, i když jeho život pomalu vyhasíná.

„Nikdy ti nebudu sloužit,“ pozvedne Nilrem hlavu a pohlédne zpříma královi do očí, který stále drží zakrvácený meč a s velkým opovržením ty dva sleduje. „A nikdo ti už nebude patřit.“

Modrá oslňující záře se zhmotňuje kolem objímajících se těl. Přihlížející si musí zakrýt oči před tím bodavým světlem, i Angeliqua zavrávorá a křičí na krále:

„Zastav ho, pane, chce se zbavit veškeré své moci!“

Mathiasovo tělo se před zraky všech mění na miliony třpytivých vloček, vznášející se v tom nádherném světle, do kterých čaroděj zapečetil veškeré své vzpomínky, svá kouzla, svou moc, své jméno a své touhy a přání. V jediném okamžiku náhle zář pohasne, Nilremovo vyčerpané tělo se složí do rudého sněhu a jeho hnědé oči vyhaslým pohledem zírají do prázdna a nevnímají rozzuřeného krále ani zmatenou Angeliquu, která raději rychle mizí před královým hněvem.

Čarodějovi oči se zavřou a on padá opět do své temnoty, kde bude čekat na své světlo, které mu ukáže v pravý čas cestu zpět.

-----

Sluneční paprsky mě udeří do obličeje, bodají do očí, už si ani nepamatuji, jak světlo vypadá, protože pro mě už dávno vyhaslo. Venku je mráz, ale i přesto slunce hřeje a já se snažím nabrat co nejvíc tepla do svých promrzlých kostí. Nemůžu vypudit z hlavy ten podivný sen, plný smutku a to jméno, které je tak povzbuzující, uzdravující a zároveň šíleně omamující. Kam vždy zmizí to zvíře, které kdykoliv přijde a povzbudí, když mě temnota úplně pohltí a zbaví veškeré naděje?

Na zemi leží rozbředlý sníh, zadupaný do země několika desítkami nohou lidí, postávající kolem cesty, křičící na mě sprostá slova, nejvíc ale „Ty vrahu!“ a na moje tělo dopadají předměty, které se raději nesnažím identifikovat. Pozoruji své dlouhé bílé vlasy, špinavé a mastné, splývající mi k vyhublým bokům. Zápěstí mám čisté, bez jediné jizvičky, bez známek uvěznění v železných okovech. To zvíře vždy přišlo, uzdravilo a zase zmizelo.

Zastavil jsem své kroky a vzhlédl k obloze. Obloha čistě modrá, bez jediného mráčku, určitě ne určená pro smrt nějakého chudáka, který si nic nepamatuje.

„Mathiasi,“ šeptají moje ústa a srdce začne divoce a toužebně tlouct.

Jakoby bůh ukápl slzu pro nebohého odsouzence, se na obloze zhmotnil zářící stín, snášející se na svých krásných sněhobílých křídlech k zemi.

Úder do zad mě donutil pokračovat v chůzi. Bílá sova vytrvale krouží nad mou hlavou, v uctivé vzdálenosti od létajících předmětů určených pro mě. Blízkost toho stvoření mi dodává odvahu čelit smrti, dokonce mi vnutila myšlenku, že všechno dobře dopadne.

Na konci ulice, lemovanou dobře udržovanými domy a před nimi rozzuřené davy lidí, převážně žen, dětí a starců, stálo z prken stlučené pódium, uprostřed dřevěný kůl pečlivě zbavený kůry a kolem dokola úhledně naskládané otýpky slámy a dřeva.

„Shoříš v pekle!“ křičí na mě dav.

Odněkud se objeví krásná mladá žena, dostane se přes několik ozbrojených vojáků v lehkém brnění, kteří mě doprovází, plivne mi do tváře a pak mě surově kopne do nohy, až mi to podlomí kolena a já dopadnu tvrdě na kamennou dlažbu do mokrého sněhu.

„To máš za mého muže, čaroději!“

Zavřu oči a čekám další tvrdou ránu, ale někdo ženu táhne pryč. Čaroději. Jakoby mě zasáhl blesk. Ten sen, sen o bledém chlapci, který nabídl své tělo, svou duši a své srdce bezcitnému čarodějovi, který se do něj zamiloval a přísahal, že už nikdy nepozvedne zbraň ani svá kouzla proti jediné živé bytosti.

Voják mě za vlasy postaví na nohy a dotlačí ke schůdkům, a několika popostrčeními mě donutí vyjít nahoru.

„Vrah našeho prince!“

„Přišla jsem o syna, čaroději!“

„Přisluhovač králi!“

Cítím z davu, jak se mě bojí, jak se nikdo neodváží vyslovit moje jméno. Pak se pohledem střetnu s tou arogantní tváří, s ostře řezanými rysy, mohutnou postavou vznešeného, ale podlého krále, sedící v kožešinách v masivním křesle s nejlepší vyhlídkou na moje utrpení.

Král. Aram. Ten, co mi sebral vše, po čem moje temné srdce toužilo. Ten, co nedodržel svůj královský slib, i když bylo předem jasné, že se k tomu nikdy neskloní a že nikdy nepřijme skutečnost, že jeho syn může sklouznout tak hluboko, sloužit a milovat muže, čaroděje, mě.

„Je čas, Mathiasi,“ zašeptám. „Čas na zúčtování.“

Pozvednu ruce spoutané řetězy a bílý velký pták se mi snese na paži. Vnořím svou tvář do jeho hebkého peří. Chci si vzít vše zpět, vše, co jsem před králem skryl. Z čistého nebe začíná padat sníh, neposkvrněné čisté bílé vločky, dopadající na rozvášněný dav, který se trochu uklidnil, když uviděl bílou sovu a zarazil je ten podivný přírodní útvar padající z bezmráčkové oblohy. Sníh jim dopadá na tváře, nestudí, příjemně hřeje, teplo se rozlévá do krve a naplňuje duši štěstím.

Moje vlasy od kořínků nabývají černou barvu a cítím, jak mě to bílé světlo očisťuje a doplňuje veškerou energii, o kterou jsem byl připraven.

„Zapalte tu hranici!“ křičí král a zvedne se rozzuřeně z křesla. „Nenechte čaroděje omámit vás jeho magií! Zabil Mathiase, zabil mého syna!“

Řetězy dopadnou s řinčením na zem. Sova se vznese do vzduchu, vznešeným mávnutím křídel udělá pár koleček a pak usedne na kůl. Mávnutím ruky změním otrhanou špinavou košili na jelenicové kalhoty, kabát lemovaný bílou kožešinou a širokou kapuci, pod kterou schovám své těžké černé vlasy smotané do uzlu.
Jestli umřu, tak ne jako vandrák a ne dnes.

Stále nespouštím zrak z nervózního krále. Natáhnu mrazivý vzduch do nozder. Je nasycený slanou vodou a utvrzuje mě to v přesvědčení, že jsem v některém přímořském městě. Takže na území krále Edwarda, jehož vojsko zničili moji draci a ti všichni mají právo mě nenávidět, protože kvůli nim jsou v moci jiného pána a přišli o své milované. Usměji se. Dnes je opravdu nádherný den. Den velkého návratu čaroděje Nilrema.

„Nikdy jsem nepozvedl zbraň proti tvému synovi,“ zahřmí můj hlas vzduchem a je namířen přímo na krále. „Z ničeho takového mě nemáš právo obviňovat!“

V davu to zahučí, ale nevěří mi ani slovo.

„Neposlouchejte ho!“ křičí král Aram. „Zapalte to.“

Nějaký odvážlivec přiložil pochodeň na slámu a odté hned chytla otep suchého dřeva.

„Myslíš, že tohle mě zastaví?“ usměji se. „Měl jsi mě zabít, dokud jsi měl šanci. Když jsem bezmocně a bez veškeré moci visel v řetězech ve vězení.“

Ani jsem nepozvedl ruku, aby neviditelná síla dopadla na rozhořívající se hranici a sebrala plamenům veškerý vzduch, takže sám sebe udusil a zahubil do čoudícího černého dýmu.

„Proč jsi mu vzal život?“ přivřu v bolesti na tu vzpomínku oči a hrdlo se mi smutkem sevře. „Tak čistý člověk. Protože se rozhodl mě milovat?“

„Milovat? Tebe? Jak tě mohl milovat? Jak se mohl tak snížit a ležet ti u nohou jak nějaký prašivý pes? Princ, královské krve, můj následník, kdy ty jsi měl sloužit jemu a pomáhat mu v dobývání dalších území. Tak jako mě!“ král pozvedne svůj meč, jenž vzal život Mathiasovi, až se mi skoro slzy vetřou do očí, při té představě.

„Slíbil jsem, že už nikdy nebudu sloužit králům.“

„Neposlouchejte ho,“ směje se král Aram. „Je to bezcitný lhář! Jak by někdo mohl milovat takového člověka? Vždyť to ani není člověk, nemá city. Vzal mi syna, to on vyvolal draky a zahubil všechny vaše muže, syny a bratry. To jeho byste měli soudit! Zabte ho!“

Dav po mě začal opět házet předměty, které se mi však s respektem vyhýbaly a dopadaly neškodně kolem na zem. Ani jsem se nepohnul a pokračoval ve slovní výměně názorů s králem.

„Pořád se jen schováváš za něčí sukně,“ ušklíbnu se. „Co takhle si vybojovat svoje vítězství konečně sám, bez něčí pomoci? Jako správný panovník?“

Král se začal smát, ale takovým tím smíchem, kterým o vtipnosti přesvědčuje jen sám sebe, nikoli ostatní.

„Nemám žádné soupeře! Všechny jsi je zabil!“

„Jsi si tím jistý?“ udělám krok ke kraji pódia. „Víš, proč se tvůj syn v okamžiku smrti usmíval a byl šťastný? Protože na rozdíl od tebe viděl pravdu.“

Zem se začala otřásat, cesta, po které jsem před chvíli přišel a byla prázdná, se začala chvět a vzduch se tetelil v lehkém oparu.

„Já svoje sliby na rozdíl od tebe, králi, plním,“ zamračím se. „Nikdy ti nebudu sloužit a nikdy už nikomu neublížím.“

Dlažební kostky se otřásají pod dusotem koní a jde slyšet řinčení zbraní. Uprostřed ulice se zhmotňují postavy mužů, nevěřícně valící oči, jak je možné, že se ocitli v městě na okraji moře. Na mohutném hnědákovi zdobeného vyšívanými dečkami a erby, vjíždí do ulice v celé své kráse červenovlasý král Edward, který zarazí koně před ještě vyděšenějším davem lidí, shromážděném okolo hranice.

„Jak je…jak je to… možné?“ koktá král Aram a přivolává k sobě gesty svoje vojáky k obraně. „Viděl jsem je všechny lehnout popelem pod plameny tvých draků!“

„Viděl jsi, co jsem chtěl já, abys viděl,“ usmívám se. „Moje nejlepší kouzlo  Stvořil jsem pro všechny velkolepé divadlo plných draků a poraženého vojska. Jen tvůj syn Mathias mohl vidět, že nikomu nebyl zkřivený ani vlásek a schoval jsem je do stínu“.

V této části se mi to trochu vymklo z rukou, protože už jsem nebyl schopen je z časoprostorové bubliny dostat zpět a zůstal bez své moci bůhví jak dlouho uvězněn v pevnosti. Teď přišel čas všechno napravit, i když mi to Mathiase nevrátí a nedokázal jsem ho ochránit. Byl jsem jen schopen upoutat jeho duši do různých pozemských podob, aby mi byl stále na blízku. Je to ode mě sobecké, připravit ho o svobodu a navždy ho uvěznit na tomto světě, dokud budu mít sílu ho kdykoliv přivolat. Ale nedokázal jsem ho prostě jen tak nechat odejít, musel jsem ho mít, jen pro sebe.

Přihlížející nestačili otáčet hlavy napravo, nalevo, nevěřícně zírali na mě, pak na krále a nejvíc na všechny ty muže vystupující odnikud, než si uvědomili, že se to domů vrací jejich drazí milovaní, bez jediného škrábnutí a konečně se jim vrhli naproti, aby je mohli se slzami v očích přivítat.

Král Edward zastavil svého koně těsně před hranicí, sundal si svou kožešinovou rukavici a prohrábl si dlouhé rudé vlasy a podrbal se ve vousech.

„Vypadá to, že jsi měl čaroději nějaké potíže,“ usměje se.

„To nestojí za řeč, pane,“ odpovím a pomalu kráčím po schůdcích dolů k němu. „Omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat a využil vás a vaše muže k malému triku.“

„Nevím, co se stalo, ale očividně tu někdo sedí na mém trůnu a hodlal tě připravit o život. Tvůj pobyt v mé zemi nebyl asi moc přívětivý, že?“

„Nedělej si starosti,“ ujišťuji ho. „Teď mi dovol, abych se vzdálil a nechal tě tu dokončit to, co jsi započal v údolí,“ a pohodím hlavou ke králi Aramovi.

Král Edward se mi ukloní a pobídne svého koně směrem ke svému nepřítelovi, který se pomocí čar chtěl vyhnout střetnutí.

„Je čas na cestu, Mathiasi,“ zašeptám a jako na zavolání se předemnou zhmotní nádherný bílý kůň, jehož hříva se skoro dotýká země, zelené velké oči na mě s láskou vzhlíží a netrpělivě hrabe kopytem ve sněhu. Pohladím ho po nozdrách a otřu se tváří o jeho hebkou srst. „Tolik se mi stýská, Mathiasi.“

Vyšvihnu se mu na hřbet, uchopím několik pramenů jeho hřívy a aniž bych ho musel pobídnout, bělouš s vznešeně zvednutou hlavou, tak jak přísluší králům, nacválá a oba necháme vše za sebou, všechny smutky a bolesti posledních dnů a věříme, že už nás čeká jen to dobré, prožité bok po boku, dokud nás smrt nebo osud znovu nerozdělí.