Ten, jenž z údolí temnoty vyvede tě (part 2)

Seděl ve svém dubovém křesle, potaženém kožešinou, s knihou v ruce, na jejichž obsah se nemohl už delší dobu soustředit, když ho slyšel přijíždět. Už to byl celý týden, kdy ho nemohl vypudit z hlavy. Myšlenky se stále dokola zaobíraly tím mladíkem, který přežil svou vlastní smrt a vryl nesmazatelnou stopu do srdce poutníka. Zaklapl knihu, položil ji na stůl a vyšel před dům.

Nebe bylo zatažené, černé mraky se převalovaly jeden přes druhého a zvedal se silný vítr. Mladík svíral jednou rukou otěže svého koně a druhou se snažil udržet kapuci pláště na hlavě. Nakonec vítr souboj vyhrál a kapuci mu strhl z hlavy a rozmetal mu bílé vlasy do všech stran.

„Mathias,“ zasténal muž.„Proč jsi se vracel, chlapče?“ zeptal se muž a jeho hlas zněl nazlobeně.

Uvnitř však jeho srdce zběsile tlouklo a šeptalo jeho jméno.

„Přišel, přišel,“ jásal hlas.

„Chtěl jsem vám vrátit plášť,“ mumlal mladík a začal si ho svlékat a pak se natáhl ze sedla, aby mu ho podal.

Muž věděl, že bude litovat těch pár kroků k Mathiasovi. Jeho silná vůně ho udeřila do obličeje a zbavila ho dechu. Pevně stiskl podávaný plášť a snažil se nadechnout, aniž by mu plíce nepraskly.

„A pravý důvod tvé návštěvy?“ zeptal se muž, když své tělo uklidnil.

Mathias seskočil z koně. Košile převázaná jen koženým tenkým páskem odhalovala mladíkovu bílou kůži na prsou, bez jediného chloupečku. Muž uhnul pohledem a soustředil se na sledování zelených očí, které ho upřeně pozorovaly a přímo hltaly.

„Přemýšlel jsem, čím se vám odvděčit za život, pane,“ promluvil Mathias tichým hlasem.

Z nebe se spustil déšť. Muž nesnášel déšť. Byl schopen donutit kapky, aby se mu obloukem vyhnuly, ale nechtěl na sebe nijak upozorňovat a dávno se zařekl, že už magii nebude používat. Proto tu teď oba stáli naproti sobě, dešťové kapky se vsakovaly do vlasů, bílá a černá. Mokrá látka kopírovala křehké tělo Mathiase, nechala zviditelnit jeho bradavky, až se muž zachvěl a kousl se do rtu.

„Nic po tobě nechci, vrať se domů!“ odsekl, otočil se na patě a zamířil zpět do domu.

„Nabízím vám sebe!“ křičí Mathias a poklekne do mokré trávy. „Můj život teď patří pouze vám, můj pane.“

Jeho kroky se zastaví. Zatne ruce v pěst a zamračí se.

„Nic mi nedlužíš, vrať se domů!“ opakuje výhružně poutník.

Mladík se dotkne čelem země, tak hluboká je jeho pokora.

„Pane…“ šeptá.

Muž však beze slova vkročí do domu, zavře za sebou dveře a zatíží je svým tělem. Snaží se uklidnit svou mysl, plnou chaotických myšlenek.

„Proč jsi ho nechal na tom dešti?“ diví se hlas.

„Nechci ho ve své blízkosti,“ syčí muž.

„S takovou ho budeš muset znovu uzdravovat, jestli se ti nachladí“.

„Zmlkni!“

„Pořád tam leží…“

„Nezajímá mě to.“

„Myslím, že se nehne.“

Muž se podívá z okna. Venku je černo, nebe křižují blesky a na zem padají provazce vody, které bičují schoulené tělo v blátě. Jeho kůň odevzdaně stojí vedle něj s hlavou sklopenou.

„Zatraceně, i to zvíře je paličaté,“ zavrčí poutník a otevře dveře.

„Odveď koně pod přístřešek a pojď dovnitř, Mathiasi.“

Chlapec se těžce zvedne ze země, déšť bičuje jeho štíhlé tělo a vlasy mu zakrývají tvář. Chytne koně za uzdu a odvádí ho za dům pod přístřešek.

Poutník jedním pohybem ruky rozdmýchá oheň v krbu, postaví na ohřev hrnec s vodou. Mladík přišel až po tom, co odsedlal koně, pořádně ho vysušil senem a dal mu nažrat. Když vstoupil do dveří, voda z něj crčela na podlahu a třásl se zimou. Muž se snažil ho nepozorovat, protože každá myšlenka se stávala zvrácenou a nemohl ji vypudit z hlavy. Nalil horkou vodu do kamenného žlebu a na okraj položil osušku.

„Svleč si ty mokré šaty, nebo se nachladíš,“ pronesl muž a ukázal na horkou vodu. „Tady se můžeš umýt…“

Mathias ze sebe shodil košili, rozepnul si pásek u kalhot, sundal kalhoty a nenechal si na sobě ani své dlouhé spodky. Ponořil lokty do horké vody a pak se začal omývat, voda kapala na dřevěnou podlahu. Ponořil hlavu do žlebu a propláchl si špinavé vlasy. Poutník stál pár kroků od něj, jeho hnědé oči byly vzrušením široce otevřené a hltaly každý kousek mladíkova bílého těla, kupodivu svalnatá záda, pevný zadek a štíhlé nohy.

„Mathiasi…“ zašeptal.

Mladík se zrovna natahoval po osušce. Otočil se a osuškou si začal vytírat mokré vlasy.

„Pane?“ naklonil v otázce hlavu na stranu.

Poutníkův zrak sjel po mladíkově hrudníku a pak ještě níž, až ho ten pohled zalechtal v podbříšku a tiše zachroptěl.

Mladík se s nevinným výrazem zabalil do osušky a schoval svou nahotu.

Muž vzal kožešiny a rozprostřel je na zem.

„Donesu čaj na zahřátí,“ přerušil muž napětí ve vzduchu.

Když se vracel s dvěma hrnky kouřícího bylinného čaje, mladík ležel schoulený do klubíčka na kožešinách, jednu přehozenou jen přes boky. Měl zavřené oči a slabě oddychoval. Poutník odložil hrnky a poklekl k mladíkovi. Dotkl se jeho nahé kůže na rameni a projela ním silná vlna euforie. Oheň v krbu zběsile zapraskal a vyšlehly červené plameny. Srdce se mu v hrudi opět divoce rozbušilo.

„Chci víc,“ oblizuje se vnitřní hlas.

„Nemůžu,“ zašeptá muž, ale nechává svou dlaň položenou na bílé kůži.

Přejíždí konečky prstů po klíční kosti. Mathias otevře své zelené oči a zadívá se na muže, který u něj klečí, vlasy rozpuštěné a lemující jeho krásnou tvář, mírně přivřené oči a přitom napnutě sledující objekt ležící před sebou.

„Pane…“ zašeptá.

Poutníkův prst spočine na mladíkových rtech a zakáže mu mluvit. Jako slepec pokračuje dotyky polštářků dlouhých jemných rukou po Mathiasově tváři, do paměti si vrývá každý detail jeho obličeje, odhrne mu pramínek bílých vlasů z čela a zůstane stát na jeho spánku. Skloní se nad ním a políbí ho na to místo.

„Pane,“ protestuje Mathias, ale jeho další slova umlčí vlhký polibek na spodní ret.

Mladík vnímá polibky a roste v něm nejistota spojená s vzrušením. Zelené oči protestují, ale zároveň se zavírají pod nátlakem rozkoše. Napřáhne proti němu své ruce v obraně, ale nakonec sklouznou pod poutníkovu košili a vnímají horkost jeho kůže.

Muž sjede ústy na bradu, slízne zapomenuté kapky na mladíkově krku, až se zachvěje a zastaví se opět v důlku klíční kosti.

„Pane,“ pokouší se Mathias opět o protest a zvedne se na loktech.

Muž svraští obočí a odhodí černé vlasy z obličeje.

„Chceš mi patřit,“ promluví muž. „Víš, co to obnáší?“

Jeho ruce jsou rychlé, vjedou pod kožešinu a stačí pár pohybů, aby se mladíkovi pochybnosti v extázi roztříštily na tisíc kousků, složil se zpátky do světlých zvířecích chlupů, s výrazem raněného zvířete těsně před smrtí sleduje strop, zatíná nehty do kůže a pořád dokola šeptá prosící „pane“.

Jeho sten splyne spolu s oslnivou září, která zaplní potemnělou místnost. Poutník vytáhne svou ruku potřísněnou kapkami touhy, druhou rukou si svlékne košili a rozetře si to po hrudníku.

„Pane…“ chrčí mladík, ale muž mu nenechá žádný odpočinek, skloní se nad ním a zahrne ho polibky, dotyky, nevynechá ani milimetr jeho bílé hebké kůže.

Shrne kožešinu stranou a přejede dlaní po jeho boku. Mladík má v kůži vypálenou tetovací značku ve tvaru koruny, hovící si na hlavě draka.

„Královská značka,“ zarazí se muž a ucukne rukou, jakoby značka pálila.

„Jsem Mathias…“, začne mladík a lehce se dotkne mužovi paže. „…králův syn.“

„Princ,“ polkne muž a nehýbe se. „Králův syn.“

„Moje nabídka stále platí, pane,“ zašeptá Mathias. „Chci patřit jenom vám, prosím, tohle vše je vaše.“

Položí jeho dlaň na svoje tělo, rozepne mu pásek u kožených kalhot a stáhne dolů. Poklekne na kolena a otočí k němu svůj nádherný pevný zadek.¨

“Mathiasi,“ polkne muž a pohladí ho po zádech. „Nejsem ten… pravý…ten dobrý…“

Mathias zavře oči a kousne se do rtu.¨

„Vděčím vám za svůj život,“ řekne rozhodně mladík. „Není co řešit…“

Bolest mu sebrala další slova z úst, jak se do něj muž ponořil a bez jakékoliv přípravy si ho vzal. Krůpěje krve stékají mladíkovi po bradě, jak si rozkousl ret, podlehl nesnesitelnému tlaku, povolil v ramenou, spadl na lokty a zabořil svou tvář do kožešiny.

„Mé jméno je Nilrem,“ nese se místností, osvětlenou jen plameny z krbu. „Zatracený čaroděj, pro svou krutost a oddanost králům. Už nikdy nechci být služebníkem králů. Pamatuj si to , Mathiasi!“

Vzduch se naplňuje statickou elektřinou, černé vlasy se zvednou do výše a rozvíří kolem čarodějovi hlavy rej černých havranů, všechny neupevněné předměty se odlepují od země, od stolů, odhozené svršky poletují jako duchové, hrnky, talíře, voda ze žlebu se vznáší ve vzduchu, odporují všem zemským zákonům. Muže jménem Nilrem, obklopuje modrá zář, bodá do očí, pohlcuje oheň v krbu, jakoby mu právě došel vzduch a s výdechem jeho vyvrcholení a rozkoše, uhasí plameny, řinčení padajícího nádobí ohluší citlivé uši a pak se vše ponoří do hluboké tmy a absolutního ticha, které narušuje jen divoký tlukot dvou srdcí, spojených osudem.

------

Poletující sláma ve vzduchu mě dost vyděsí. Moje oči nevěřícně pozorují ten úkaz, viditelný v proužku dopadajícího světla stropním okýnkem. Tělo mám napnuté jako strunu a je těsně před výbuchem. Nemůžu to napětí vydržet, nutí mě to křičet, nemám sílu se udržet na kolenou a celou svou vahou visím na řetězech, které mi rozedírají už tak zničené zápěstí, roztrhané na cáry. Uvědomuji si, že křičím jméno, jméno, které mě naplňuje štěstím, ale zároveň na mě vrhá stín obrovského smutku a strhává mě do té nejhlubší temnoty, kterou si umím představit.

Bílé světlo zhmotňující se do podoby kocoura mi opět skočí do klína, otře se mi o hrudník, vyskočí mi na ramena, vrní mi do obličeje, otírá se mokrým čumákem o moji tvář a dokola šeptá:

„Jsem tu. Pro tebe. Patřím jen tobě.“

-----

Leží vedle sebe v mileneckém obětí. Mathias tiše oddychuje, zády k muži, který má přes něho přehozenou ruku a sleduje s obavami v očích značku hyzdící mladíkovu dokonalou bílou pleť.

„Všechno je špatně,“ šeptá Nilrem. „Nikdy jsem ho neměl zachraňovat.“

„Nelíbí se ti snad jeho návštěvy? Chodí za tebou skoro každý den. Když nepřijde, jsi jak bez života,“ odporuje mu vnitřní hlas.

„Slyším je přicházet,“ zamračí se čaroděj.

Přikryje spícího Mathiase, políbí ho na rameno a vstane. Ano, mladík přijíždí skoro každý den. Je skoro víc nenasytnější než samotný Nilrem. Prosí mladíka pokaždé, aby už nechodil, cítí ve vzduchu zlomyslné chvění a nevyhnutelný okamžik tragédie. Ale jejich vzájemná přitažlivost je silnější než nějaké varování.

Nilrem na sebe natáhne kalhoty a vysoké boty. Hlavou se mu honí myšlenky, co by měl udělat, nějaké ochranné kouzlo, aby skryl Mathiase před zraky ostatních, ale tak se mu příčí znovu dělat něco pro krále. Svádí souboj se svým lepším já, vnitřním hlasem, který je pro prince ochoten udělat vše.

Silná bolest v hlavě, jakoby mu někdo sevřel lebku do svěráku, ho povalí na kolena. Snaží se zvednout na nohy, ale neuvěřitelná síla ho tlačí k zemi a nedovolí mu postavit se. Dveře se rozvalí dokořán a do místnosti vletí pár vloček sněhu. Pak nakráčí dovnitř vysoká postava, v okovaných botech, zahalená do těžkého kožichu.

Nilrem otočí pomalu hlavu směrem k Mathiasovi. Mladík sedí na kožešinách, s panickým výrazem ve tváři, s široce otevřenýma zelenýma očima a snaží se zakrýt svoji nahotu.

„Otče,“ vysouká ze sebe.

„Jak nechutné,“ zahřmí hlas. „Potupné. Nemohl jsem svým zvědům uvěřit. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči. Takové zklamání!“

Nilrem se pokusí zvednout ruku a vyslat ochranné kouzlo směrem k Mathiasovi. Zaplaví ho modré světlo, donutí se s velkým úsilím vstát, ale kolem něj je magická bariéra a zabraňuje mu použit jakékoli kouzlo. Nilrem mine pohledem krále a soustředí se na postavu, stojící ve stínu za ním.

„Obávaný mocný mág Nilrem,“ usměje se král a popojde pár kroků směrem k čarodějovi. „Vidím, že jsem udělal dobře, když jsem si vzal sebou drahou paní Angelique.“

Nilrem tlak dostane zpět do kolen. Postava zahalena do dlouhého bílého kožichu přistoupí až k němu. Sundá si kapuci z hlavy a oslní čaroděje svými zlatými vlasy. Usmívá se s ďábelským výrazem ve tváři a mačká jeho vnitřnosti, až se Nilrem začne svíjet bolestí na podlaze.

„Angelique,“ vrčí Nilrem. „Ďáblův anděl.“

Čarodějka přes ochranná kouzla a ovlivňování lidí. Žena s andělským jménem, v srdci prodejná mrcha.

„Otče, prosím, nech…“ ozve se Mathias, ale čaroděj po něm vrhne pohled plný utrpení, zavrtí hlavou a očima ho prosí, ať mlčí.

„Mathiasi,“ obrátí se král na svého syna. „Jak jsi mohl skončit tady, v doupěti čaroděje. V jeho posteli! Tohle byly cíle tvých každodenních vyjížděk?“ udeří ho do obličeje.

„Očaroval jsem ho!“ křičí Nilrem. „Donutil jsem ho, aby mi sloužil!“

Král zastaví svou ránu a pohlédne s opovržením na čaroděje. Vytáhne dlouhý nůž z pochvy a přitiskne ho svému synu na hrudník. Nilrem se zvedne na ruce a přes všechna svazující kouzla vstane. Cítí, jak mu to láme kosti, ale jen zatne zuby a procedí:

„Co chceš za jeho život?“

„Jsi tak chápavý, čaroději!“ udiví se král. „Vemte je sebou na hrad.“

Do místnosti vtrhnou vojáci a svážou Nilrema řetězy. Vyvlečou ho ven na mráz. Obloha je šedivá, na zem se snášejí bílé vločky a usedají do černých vlasů, na holou kůži, kde se hned rozpouští a stékají v kapkách po jeho hrudníku.

Nilrem se stačí ještě otočit, aby se ubezpečil, že je Mathias v pořádku, když se kolona dala do pohybu. Mathias se vyšvihl na svého koně, oblečen do svých šatů, bez jediného škrábnutí, ale stále s vyděšeným výrazem ve tváři. Muž se usmál, vyslal k mladíkovi povzbuzující a hřejivou myšlenku a vydal se na pochod, směrem k hradu, opásán ledovými řetězy, které mu přimrzaly ke kůži a nesnesitelně pálily. Nilrem zavřel oči, nechal do svých žil rozlít šťastnou vzpomínku na Mathiase a na jeho bílé zářící světlo a v tu chvíli mu byla veškerá bolest ukradená.