SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ti po nás: Epilog - Vagón na hlavní koleji

Proč jen tu poslouchám ty jeho plky, kterýma se mě jen snaží svést z prvotního cíle mého tématu k hádce. Vagón na vedlejší koleji se najednou pohnul o pár centimetrů k hlavní trati a já cítil vzrůstající vztek na hrudi, do kterého už mi pár minut silně naráželo srdce. To, co jsem do teď ignoroval a vkládal do složky s názvem dynamit, se najednou rozsypalo všude kolem a mou hlavu to totálně zamlžilo. Jak se říká mezi dospělými, viděl jsem rudě… a to jsem se ještě ani nedostal s tím vagónem k velké vyhybce. Dospělému muži přede mnou asi trochu došlo mé momentální rozpoložení, jelikož přestal mluvit. Mlčel několik minut a jeho omluvný úsměv se změnil na pocerface, což jsem nenáviděl ještě víc. To už jsem přehazoval vyhybku ze silného kovu a jen silou vůle jí nasměroval tak, aby rezavý hořící vagón dojel včas a přesně na hlavní kolej…

Jak jsem se dostal do téhle situace? Jednoduše vysvětlím.

Po našem celkem z poloviny nesplněném úkolu,… kdy jsme hlavní viníky nechali utéct do všech neznámých světových stran…, jsme se samozřejmě vrátili nejkratší cestou domů do Listové. Díky zraněné Hikaru to ani nijak jinak nešlo, i když část jejich nejhorších zakrvácených ran vykryla naše velitelka Sakura-sensei se svými nadpozemskými schopnostmi lékařské kunoichi. A zatímco si dal Shimizu menšího nervózního šlofíka před dveřmi na operační sál, já jsem se rozhodl dojít pro něco k pití a zároveň zkontrolovat ostatní z týmu Písečné. Šokovalo mě vidět Misaki po takové době a hned v takové nebezpečné ráži, ale zároveň to bylo příjemné překvapení vzhledem k okolnostem. Miloval jsem jí a to stále stejně možná i víc, a na tom jediném mi záleželo,… i když jsem měl teď i jinou prioritu, která se mé rusovlásky ale vůbec netýkala. Stejnak jsem byl rád, že je tu semnou, moci jí každou chvíli přivinout až k sobě a políbit kam jsem jen chtěl, mě naplňovala neskutečným štěstím. Pousmál jsem se, když jsem jí i s jejím doprovodem zahlédl na konci chodby, jak se lehkými kroky přemisťují směrem ke mně a nenápadně mi věnuje jeden ze svých lehkých úsměvů.

„Jak je na tom?“ Zeptal se mě nezáživně Toshiro a opřel se o nejbližší stěnu. Já se stále upřenýma očima na mojí krásnou vílu, jsem jen něco zamumlal. Možná, jsem měl být trošičku soustředěnější, ale v Misaki přítomnosti to prostě nějak nešlo.
„Přežije.“
„Chtělo by to být víc konkrétní, Chytráku,“ řekl mi Toshiro a pomalu mu nabíhala žilka na spánku. Musel ale tušit, že to jaksi nedělám schválně a proto mi ještě nepřiletělo nic do obličeje. Trochu jsem zamrkal a tentokrát se podíval na něj. Moje odpověď už musela mít víc jak jedno slovo.
„V zdravovědě se nevyznám, ale její chakra se zdá být ustálená.“
„Tak alespoň něco,“ vzdychl Toshiro a zase se trochu uklidnil. Jeho klidný pohled padl na Misaki, která dál napruženě stála s rukama založenýma na prsou a tvářila se jako zabiják. Jistou představu jsem měl, jako o tom, proč je stále naštvaná. Nechtěl jsem ale začínat první a rozhodl se raději přesunout svůj pohled zpět na ukázku bratrské lásky. Možná jsem jen záviděl, co já vím.
„Nezdá se, že by si o ní měl nějakou přehnanou starost,“ poznamenala klidným a vyrovnaným hlasem Misaki, což nečekal ani jeden z naší trojky. Zamrkali jsme překvapeně a pak se bratři podívali po mně. Jasně čekala na odpověď, a to na mou odpověď. Polkl jsem a trochu se zamyslel, přesto mě nenapadlo nic chytrého… a tak jsem zase něco plácnul s pověstným úsměvem.
„Nechci, abys žárlila ještě víc, Misaki-chan.“
„Přestaň mě štvát, Usuratonkachi!“ Řekla a její hlas lehce zledovatěl, bratři udělali krok od naší dvojice a byli připraveni zdrhnout při první příležitosti. Já ovšem neměl takové štěstí a tak jsem čekal na to, čím mě vezme po hlavě a následně mě prohodí…

„Prostě ví, že bude v pořádku, nic víc Misa-chan,“ ozvala se milým hlasem příchozí osoba, které jsem si do teď ani koutkem okem nikdo nevšiml. Překvapen ale nebyl ani jeden z nás.
„Naruto-san?“
„Co vy tu hledáte v tak vytížených pracovních hodinách?“ Zeptal se za mě pobaveně Toshiro, jelikož jsem měl velmi podobnou otázku. Jen byla o dost tvrdšího formátu, což tomu šklebícímu se písečnému idiotovi neuniklo. Na chvilku jsem chtěl změnit svůj pečlivý žebříček nazvaný, lidi na zabití.
„Zaslechl jsem, že byla Hikaru zraněná… no a, že se Shimizu probudil ze zimního spánku,“ mluvil dál jemně Naruto, jako by se nechumelilo a zcela ignoroval moje nenávistné vlny, které jsem k němu celou dobu vysílal. Bratři pitomci z toho byli úplně hotový a hodně se snažili, aby se nerozesmáli. Misaki se na rozdíl od nich dívala dost skepticky na přístup mého táty k této situaci, jedna moje část mozku jí za to byla nadmíru vděčná. Její černý pohled se zaměřil na Naruta.
„Jak tohle sakra víte?“
„Ale, Hideki-kun za mnou přiletěl hned, jak jste všichni překročily hranici Konohy.“ Začal Naruto s vyprávěním, které podle něj mělo vyznít vtipně. Drbal se u toho v krátkých blond vlasech a lehce se usmíval. Jak moc jsem mu chtěl vrazit! „Skoro ani nezaklepal, což vyděsilo hlavně mojí ženu, která zrovna byla v koupelně a…“ pokračoval, zadrhnul se a trochu zčervenal. „No, prostě jsem to měl hned z první ruky.“
„Aha.“
„Ještě nějaká otázka, Misa-chan?“ zeptal se debilně Naruto načež jsem to nevydržel a ušklíbl se. Tohle tvoje, já jsem nad věcí, ti teď vymažu z obličeje. Zklidnil jsem svůj dech a začal formovat svůj brilantní plán na zničení jeho rovnováhy. To s nadšením pozorovali všichni přítomní.
„Hodně spěcháš?“
„Pár minut obětovat můžu,“ řekl Naruto a pousmál se, jen se směj. „Sakura-chan má teď volnou starou kancelář, takže tam…“
„Fajn,“ přerušil jsem ho a vyšel směrem, který on sám udal. Kancelář byla izolovaná na jiném patře a tak byla skvělým místem na vyřizování jistého problému, mezi mnou a jím.

Ihned potom, co zaklaply dveře na chodbu nemocnice, jsem se otočil k Narutovi čelem a vyprsknul na něj veškerou svou podrážděnost a nenávist. Ta, jež se nashromáždila za celý ty čtyři dny.
„Na rovinu, Oyaji… Tohle si podělal a ničím mi to nerozmluvíš! Ne teď, a ne tady!“
„Chystáš se na něco, mladíku?“ Optal se Naruto a jeho postoj se trochu změnil. Cítil jsem to, atmosféra kolem něj malinko zhoustla, ale mě to teda nevyděsí. Co by mi tak asi udělal?
„Jen ti hodlám rozbít hubu! Tu, kterou si pořád něco vymýšlíš!“
„Zajímavej přístup.“
„Jakoby si to nečekal, Hokage-sama,“ řekl jsem ironicky a sevřel ruku v pěst. „Po tom všem…“
„Možná trochu,“ přiznal, ale nijak se nehnul, ba ani nenaznačil, že bych ho rozptyloval.
„Fajn, takže si ušetřím pár zbytečných slov.“
„Pár by si jich obětovat mohl,“ řekl a věnoval mi jeden ze svých nespokojených pohledů. Proč je sakra pořád tak klidnej a vyrovnanej, štvala mě ta jeho blbá aura! Nechtěl jsem ale ustoupit, nechtěl jsem prohrát. Chtěl jsem, aby mi řekl všechno, co chci vědět. Věděl jsem, že když se zeptám, tak mi odpoví a to na cokoliv. V tom bylo jediné plus, nelhal mi, pokud jsem se zeptal přímo.
„Kdo byli ti dva poskoci?“
„Známí, kteří se den předtím, než jsem vás vyslal na misi, objevili v mé kanceláři, díky jisté záležitosti,“ odpověděl a dál mi zkoumavě hleděl do očí. Hledej, jen hledej, co mě asi tak s**e!
„Něco ti dlužili, co? Jména?“
„Atsui-san a Akanatsu. A ne, tihle mi nic nedlužili.“
„Jak nečekané,“ řekl jsem ironicky a schválně napodobil hlas jeho milovaného Sasukeho, když mu za něco nadává. To se Narutovi samozřejmě moc nelíbilo, ale kromě přivření svých modrých očí na to nijak slovně nereagoval. Naopak pokračoval, trénovaný bastard, jen co je pravda!
„Myslíš si, že jsem celé mládí jen sháněl budoucí dlužníky?“
„Rozhodně si se dost pojistil.“
„Radši ihned řekni, co tě trápí, mladíku?“ řekl mi a už naštvaným hlasem, za což jsem se musel v duchu pochválit. Teď tě mám, staříku! Nemínil jsem skončit, ale tohle jsem asi říkat neměl.
„Proč si to nepřečteš v mých pocitech. Ostatně tak to děláš se všemi, ne?“
„Myslím to vážně, Narumi!“
„Slíbil si, že už mi nikdy nepřidělíš chůvu!“křikl jsem na něj naštvaně a bylo mi jedno, co mi za to udělá, prostě to ze mě vyletělo a já zavřel oči! Tohle nedopadne dobře. K mému překvapení, ale jeho hlas zjemnil a promluvil na mojí maličkost dost zaraženě. To si snad nevšiml?

„Jak to myslíš?“
„Proč si těm dvou poslíčkům přikázal, aby mě drželi dál od člena týmu?!“
„Nic takového jsem jim nepřikázal,“ bránil se Naruto a celkem překvapeně si založil ruce do kapes.
„Tak jak sakra zněl tvůj rozkaz?!“
„Tak za prvé, nebyl to rozkaz, jen jsem je požádal. A za druhé, měli jen zkontrolovat vaší situaci a poslat mi zprávu,“ řekl a přitom mi ukazoval prsty, jako když vás ve škole učí počítat.
„To nedává smysl! Zastavili nás a bránili v pohybu, a to když jsme s Hikaru spěchali na pomoc Shimizovi!“
„Bránili v pohybu, říkáš,“ řekl si to spíš pro sebe, ale jasně přitom koukal na mě. Já jen uraženě nafoukl své už tak zrudlé tváře. Tohle řvaní mojí tváři vůbec nesvědčí. Nejsem na to od přírody moc stavěný a tak nějak mám dojem, že vím po kom.
„Ty mi nevěříš?“
„Trpíš stejným nedostatkem jako tvá matka,“ řekl jen klidně Naruto a pohlédl z jediného okna v neuklizené místnosti, pak se pobaveně pousmál. Já byl ale pořád jako na jehlách.
„A to jako znamená co?“
„Oba neumíte lhát,“ řekl a tentokrát mi věnoval jeden z těch láskyplných úsměvů. Ten, který jasně a čistě tomu druhém sděloval, miluju tě a to hrozně moc. Nedokázal jsem udržet svou tvář v klidu a svůj hlas už vůbec ne. Už zase mě dostal, kam chtěl, parchant jeden.
„Ne-nechápu… C-co se tím snažíš říct, Tó-chan?“
„Zdá se,… že se k něčemu chystá.“
„Jako… ve vesnici?“
„Pochopitelně.“
„A ty s tím nebudeš jako nic dělat?“ Zeptal jsem se a pohlédl na muže, který byl očividně zaskočen, tím co jsem mu zdělil. Nadzvedl jedno obočí a dál se vesele usmíval. Zato já začal vařit vodu!
„Já? Snad ty, ne?“
„Jak jako já?“
„No, já už ženu mám a nehodlám jí teda měnit,“ upřesnil mi a čekal, až mi dojde správný obsah jeho plánu a zároveň i toho nejhloupějšího řešení. Ten jeho úsměv mi lezl na nervy.
„To bych ti teda radil a vůbec, proč teď vytahuješ mámu a…?“

Zasekl jsem se a kolečka mi konečně padla na správná místa. Tohle mě zabije.

„Takže tvůj skoro osmnáct let starý mozek se konečně zapnul.“
„Neříkej, že chceš…?“ Začal jsem nejistě, abych se ujistil o jeho debilní myšlence. Zase ten úsměv.
„Jo, chci.“
„Za-zabije mě, a pak tebe,“ přiznal jsem koktavě ale Naruta to zdá se jen velmi pobavilo.
„A to se ti nezdá lákavé?“ Zeptal se a nadzvedl jedno obočí. Já se nad tím víc a hlouběji zamyslel.
„Hmm,… možná v opačném pořadí.“
„Fajn, jdu zjistit víc. Třebas, kolik máme času,“ oznámil mi stále s dobrou náladou a otevřel dveře od kanceláře, ve které by se stejně nedala provést vražda, natož souboj na život a na smrt. Což jsem jako že plánoval, no a zase jsem skončil uznáním jeho plánu. Jsem to ale ubožák.
„A co mám zatím jako dělat já?“
„Použij představivost, prcku.“
„Chtěl jsem ti nakopat prdel, sakra!“ křikl jsem za ním, když už kráčel po chodbě zpět k ostatním.
„A já měl za to, že toužíš jít na rande s jednou rusovláskou.“
„Už radši nic neříkej!“ Usadil jsem ho a on vážně se spokojeným úsměvem přestal mluvit. Ach jo, a z hořícího vagónu se stala lokomotiva přijíždějící do stanice plného nedočkavých lidí. Že já se vůbec snažím něco s tím tupcem vyřešit. I když, tohle bylo vlastně taky řešení. Zdá se, že Naruto jako vždy věděl, co dělá a co musí udělat, aby udržel mír a klid. Jak já jsem to nesnášel.

Misaki:
Byla jsem totálně v kýblu se svými nervy! Tohle už nešlo dál snášet. Stále si ten blbec někde pobíhal a řešil všechno možné jen ne mě. Musela jsem chvíli odejít od ostatních a vyjít ven z nemocnice. Stejnak nemám ráda tu její atmosféru, nemocní nebo polomrtví lidé. To není nic pro mě. To už lépe snáším hřbitovy. Toshiro ani Yori proti tomu nic neměli a tak zůstali před operačním sálem, kde ti nejlepší doktoři spravovali Hikaru. Ne, že bych z toho měla dobrý pocit, ale jaksi jsem nedokázala myslet na nikoho jiného než na Narumiho a jeho budoucí hádku s otcem. Bůh ví, co si tam nahoře řeknou nebo udělají. Ale to čekání, jestli bouchnou okna, nebo se propadne rovnou celé vrchní patro nemocnice, bylo skoro až bolestné. Nakonec jsem se dlouze nadechla a vydechla všechen stres do okolního světa.
Nepomohlo to ale i tak mi bylo o něco lépe.

Nebo to bylo tím, že se najednou otevřely dveře a v nich stál omráčený Narumi.
„Kde si sakra? Naše rande běží už nejméně půl hodiny.“
„Promiň, musel jsem něco vyřídit s tátou,“ vysoukal ze sebe mladý Uzumaki a mě bylo jasné, že mu zase dal pěknou čočku, ze které se ještě teď a tady vzpamatovává. Pousmála jsem se a vzala ho za ruku. Musela jsem využít příležitost, když jsme konečně sami.
„Takže si mu utrhl hlavu a nabodl jí na kůl?“
„Skoro.“
„Takže tě zase setřel jako drobky od chleba,“ řekla jsem a sledovala jeho rudnoucí tvář, přičemž se snažil o nějakou konstruktivní výmluvu. Byl neuvěřitelně roztomilý. Chtěla jsem jeho ústa.
„No, ne… Tak to úplně nebylo… Já byl připravený a on… Prostě se to zamotalo.“
„Jasně,“ řekla jsem jen smířeně a táhla ho pryč od nemocniční budovy. „Kam půjdeme?“ Zeptala jsem se trochu nesměleji a v doprovodu svého modrookého ďáblíčka a čekala, kdy se trochu přesune zpět do své normální kůže a bude mě chtít jen objímat a líbat. Což jsem tak moc chtěla a…
„Někam,… kde tě můžu v klidu požádat o ruku,“ řekl a v tu chvíli jsme oba naráz zrudly! Asi to nechtěl říct tak na roviny, ale i jeho samotného to překvapilo, natož pak někoho tak kameně založeného jako jsem já. Byla jsem snad tmavší, než moje rudé vlasy a můj dech se dvojnásobně zrychlil společně s tlukotem srdce.

„C-co-že?“
„N-nic, j-já… Začnu znova a… pokusím se, no jako… zpomalit,“ snažil se z toho dostat Narumi ale dál mě držel za ruku. Já ho nechtěla pustit a už vůbec jsem ho nechtěla odmítnout, jen jsem tuhle myšlenku musela vstřebat. Ani nevím, jak dlouho mi to bude trvat. Bože, být jeho žena, jen mi dva sami, to bychom se mohli… ach, to je jako ve snu. Mít ho celého jen pro sebe, každou noc, každou minutu a třeba i ve vaně a to jen v bublinkách a…
„T-to by… bylo fajn,“moje představivost neznala mezí, ale mě to vůbec nevadilo. A po pár minutách se zdálo, že ani Narumimu tahle představa vyhovovala. Pousmál se na mě a já na něj. Ten den byl už tak nádherný, ale ležet v jeho objetí na louce plné pampelišek bylo ještě hezčí. Přímo nádherný, když mě k tomu obdarovával tisíce polibky. Byla jsem ve svém nebi. Takhle sladce jsem se chovala jen s ním a taky jsem to nikdy nechtěla měnit. Přeci jen mám svou hrdost ženy.

Narumi:
Druhý den ráno při snídani mi táta naznačil, že máme minimálně rok, než se dají určití lidé do pohybu. Pochopil jsem, co to pro mě znamená. Ne, že bych se tomu nějak bránil, ale takhle brzo jsem to tedy nečekal a moje budoucí žena, to nečekala už vůbec. Přesto na mojí zcela upřímnou nabídku kývla s velkým zářivým úsměvem, na což mě ihned nadšeně přede všemi políbila. To byl asi ten nejhezčí dárek k budoucím narozeninám, který jsem mohl dostat. No, přeci jen osmnáct je vám jen jednou v životě, ale aby se z toho stalo něco jako důležitý životní zvrat, jsem tedy nečekal.
Moje rusovlasá snoubenka si toho postavení ale náramně užívala a to dokonce i po tom, co nám Hikaru nadšeně další den oznámila, že se teď už konečně její Shimizu vyslovil a že je oficiálně jeho holka. Proječely tak spolu jedno odpoledne a všechny ostatní holky jim záviděly. Měl jsem radost a přitom trochu starost, co všechno vlastně nám tyhle náhlé a příjemné změny přinesou. Ale dost rychle jsem vždycky zapomněl na okolní svět. Po boku krásné Misaki to ani jinak nešlo.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud A je tu slíbený Epilog k povídce o mladých shinobi - O mě se snažit (Ne) musíš Doufám, že se bude líbit a už teď můžu slíbit, že to není úplný konec příběhu. Ještě určitě něco přiletí a rozhodně nebude bez nového láskou pohlceného párečku Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)