SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




"To mě mrzí"...

Ulice hořela, lidé utíkali, křik, pláč malých dětí, smích jednoho z nich…
Země se bořila do temnoty, lidstvo umíralo za své hříchy, jen jediný přežil…
Svět zanikal, bylo po všem, život ve smrt se proměnil… a Bůh Sasuke opět vyhrál…

Černovlasý chlapec se za zavřenýma očima svého světa dostával do transu, když mu tvrdá řvoucí hudba z reproduktorů ve vlastním pokoji dopřávala být pánem všeho. Představoval si, jaké by to bylo, zvítězit nad vším, nad absolutnem. Zvrhle se usmíval, paže složené za hlavou, odpočíval na své obrovské posteli, raději neslyšíc, jak jej rodiče ze zdola napomínají, aby ztlumil zvuk. Bylo mu to jedno a ještě na truc zesílil basy, aby přehlušil jejich upomínky. Znovu se zaposlouchal, skleněné výplně oken vibrovali, svět se nořil do temna, vše bylo v odstínech černé a rudé, cokoliv co nechtěl, neexistovalo, byl jen on a moc. Milovaní mu umírali před očima – lež, nebyli žádní milovaní. Nikdo koho by oplakal, miloval tuhle zatraceně tvrdou muziku. Čím hlasitější, tím lepší. Jen díky ní mohl být kýmkoliv, kdekoliv, jakkoliv… žádná realita, žádné úkoly ani škola, žádní falešní kamarádi ani drzé nanynky, co žadonily o pozornost. Jen on a hudba, co ho naplňovala, chtěl s ní křičet, s ní splynout, ztratit se v notách, ve slovech, v melodii elektrické kytary a dunění bubnů. Vlnil se zlehka do rytmu nástrojů tvrdé symfonie dokonalosti, oči stále zavřené, skousával si ret, jakoby jeho smysly právě zažívaly orgasmus z té nádhery, když v tom najednou vše utichlo. Nic. Rychle se vyhoupl do sedu.
„Říkal jsem, abys to ztišil,“ promluvil klidným, vyrovnaným hlasem Sasukeho starší bratr, než se stejně tak nenápadně, jak přišel, chtěl vypařit z pokoje. Mladší však popadl polštář, co měl za hlavou a hodil jej po něm. Zase on!
„Vážně? Že o tom nic nevím,“ vyjel po něm prudce, přičemž se nebránil smíchu, když se druhému trefil do hlavy a ten se zastavil. Tenhle pohled Sasuke důvěrně znal a nepřál by nikomu, aby se s ním konfrontoval, ale on byl jeho bratr, tak si to mohl dovolit. Itachiho nervy zatím držely a jen on sám znal jejich hranici.
„To bude tím, že´s to neslyšel. Buď tak hodný a…“
„A co zase?!“ Přerušil jej mladší z bratrů, hbitě slezl z postele a zamířil si to před Itachiho. Jeho nálada klesla na bod mrazu. Neměl rád, když jej někdo poučoval, zvlášť ne jeho vlastní sourozenec. Co na tom, že byl starší? Chová se, jakoby spolkl moudrost světa. S veškerou svou Uchihovskou arogancí se mu zadíval do temných očí, v nichž už zažehávaly plamínky odporu, avšak Sasuke se nedal. „Co, bratříčku… co?! Co jsem zase udělal špatně, hm?!“ Mladší to opravdu myslel vážně, měl vztek na to vše, co nesmí a co je mu zakazováno s úmyslem si tu veškerou zlobu vylít na Itachim, který byl právě na ráně. Nedalo se tvrdit, že by si i dřív nějak rozuměli, spíše se tolerovali, každý měl vlastní pokoj, soukromí a vídávali se povětšinou jen na chodbě, někdy u jídla, nebo cestou na WC. I to však Sasukemu stačilo víc než dost, neměl druhého rád. „Tak co mi zase vyčteš? Bude to dneska jen hlasitá hudba? Nebo je ještě něco jiného, co mi chceš říct? Jen do toho… poucháám…“ Provokoval jej záměrně menší, i když si uvědomoval, kam až by to mohlo zajít. Zahrával si, Itachi byl nepředvídatelný.
„Jsi d***l, Sasuke,“ okomentoval to upřímně, než se znovu s úmyslem odejít, otočil ke dveřím. Někdy ho jeho bratr děsil, jak byl prudký a temperamentní. Tak energický, vše by řešil hned a pro slovo nešel daleko. Těžko soudit, zda nebyl vyměněný v porodnici.
„Grrr, kdybys jen…“ začal mladší zostra, protože takovéhle chladné urážky ho skutečně přiváděly do varu, kdy zatínal pěsti, aby nevybouchl a jednu bratrovi nevrazil. Schopný by toho rozhodně byl. Vytáčelo ho, že byl Itachimu lhostejný… ta jeho zasraná ignorace. Ani neměl, co by mu na to řekl, uměl jej jen shodit. Proč? V takových chvílích by jej dovedl opravdu zabít, za to, jaký je. Oči měl vyvalené vztekem a dech zrychlený.
„Kdybych jen… co?“ Zastavil se v půli pohybu starší Uchiha, avšak neotočil se. Zajímal jej konec té věty, čistě ze zvědavosti, co z druhého vypadne. Sasuke povolil sevření pěsti.
„Kdybys jen věděl, jak moc Tě nenávidím, Itachi…“ dokončil to tiše, nedoufal, že mu druhý ještě něco řekne. Bylo ticho, dlouhé ticho, kdy ta slova vyznívala mezi nimi, jako nějaký rozsudek, co měl pouto krve mezi nimi zlomit, aby si nemuseli být nablízku. Itachi stále stál zády k sourozenci, jakoby nad něčím přemýšlel, do tváře mu vidět nebylo. Snad to stále je oba i několik minut, než se volným krokem rozešel pryč z místnosti, jakoby jej nic z toho nezasáhlo. Samozřejmě, Sasuke si to myslel, pořád ten stejný Itachi. Povzdechl si a už měl v úmyslu rozvalit se znovu na postel, kdyby ovšem starší tiše nepromluvil ode dveří.
„To mě…moc mrzí…“ šeptl jemně před tím, než za sebou zavřel a nechal po sobě naprosto nechápajícího mladšího sourozence. A to byl okamžik, kdy Sasuke o Itachim začal doopravdy přemýšlet.

***

„To mě…moc mrzí…“
„To mě…moc mrzí…“
„To mě…moc mrzí…“

„Jo, mě to taky mrzí, sakra…,“ zaklel si jen tak pro sebe Sasuke, když měl opět v hlavě bratrův odchod z pokoje. Byly to už dva týdny, dva dlouhé týdny, co o tom musel černovlásek přemítat, kdy stále měl v hlavě Itachiho nehybnou postavu a ta slova, pronesená s lítostí, možná zklamáním a pokorou. Nemohl pochopit, proč? Vždyť bratra znal, jindy by volil jiné zabarvení hlasu, vysmál by se mu, bylo by mu to jedno. Ale ne, řekl, že jej to mrzí. Bylo k nevíře, že staršího vůbec něco mrzelo, většinou zaujímal ke všemu neutrální postoj, bez názoru, nebo dokonce projevoval naprostou negaci k čemukoliv. Tak proč zatraceně…
Kdykoliv od té doby Sasu Itachiho viděl, bylo mu úzko, snažil se, aby to na něm nebylo znát, ale po očku jej pozoroval. Jak si nabírá rýži do misky, jak tiše myje nádobí, jak si u televize čte knihu, jak hladí jejich kočku, jak k ní tiše šeptá, jak odchází do koupelny, aby se umyl. Všímal si jej víc, neprovokoval, nedráždil ho, ale ani nechtěl vypadat jinak, protože by to bylo podezřelé. Jednou jej přepadla myšlenka, že vlastně ani nezná svého staršího bratra. Nezná. Vnitřně to s ním hnulo, i když si nemyslel, že by kdy měl o něj starost, nebo mu nějak vnucoval svou společnost. Tak najednou… mu chtěl být blíž. Pomoct mu s některou z domácích prací, zajímal se o to, co čte, nebo jaký film sleduje. Bratr jej překvapoval, nebyl to zase až takový ignorant, jak si Sasuke myslel, ačkoliv se nedalo tvrdit, že by jej přímo ohromoval. Itachi byl tichý, jemný a samotářský. Zatímco jeho mladší bratr se někde potuloval s přáteli, nebo mu z pokoje hrála hlasitá hudba, druhý dokázal strávit hodiny nad knihou, nebo se jen mazlil s bílým kocourem Shinyou, k němuž často mluvil, aniž by si toho kdokoliv byl vědom. Sasuke byl zvědavý, co mu asi říká, s čím se mu svěřuje. Nikdy si nepamatoval, že by se bratr kdy doma rozhovořil o tom, co ho trápí. Nejspíše si vše nesl sebou uvnitř sebe. Sice se dokázal rozčílit, a to hodně, když na to přišlo, ale jakmile jej nikdo nevytáčel, tak byl klidný a uvolněný. Co se po něm chtělo, to udělal, neměl rád hádky. Učil se průměrně, nebyl to šprt, ani flákač. Sasuke začal postupně zjišťovat, že ho fascinuje bratrova osobnost, tajemnost, povaha. Chtěl o něm vědět víc. Bylo to zvláštní, absurdní, ale… on si nemohl pomoct. Zvlášť se ptal sám sebe, proč nechce, aby Itachiho mrzelo, že řekl, že jej nenávidí. Teď už by to tak vážně nemyslel, přesto se zdálo, že to staršího z nich trápí, neb byl možná ještě zamlklejší, než před tím. Ani s rodiči příliš nekomunikoval, ale to asi nikdy. Sasu si nepamatoval, že by někdy vedli ryze rodinný rozhovor, nebo že by bratr přišel s nějakým průšvihem. Pokud nějaký měl, uměl si ho vyřešit sám a utajit to před rodiči, nebo byl zkrátka „hodný kluk“, čemuž chlapec moc nevěřil. Tak kdo byl Uchiha Itachi?
„Itachi?“ Oslovil jej nejprve, když zaklepal na dveře jeho pokoje a vyčkával, zda mu bude odpovězeno. Musel tam jít, táhlo ho to tam, i když za veškerá ta léta bratrství tam byl jen párkrát a to většinou, když byl malý. Nevyhledávali se a chlapec neměl potřebu staršího navštěvovat, aby si povídali. Netušil, jak vypadá jeho pokoj, jeho soukromí.
„Ano?“ Tak přece jen… Sasukemu se kdo ví proč, rozbušilo srdce rychleji. Jakoby to ani nebyl jeho bratr. Znervózněl.
„Můžu dál?“ Zkusil to a popravdě neočekával kladnou reakci. Vlastně nečekal nic.
„Pojď, ale mám tu nepořádek, tak se neděs,“ odpověděl mu druhý klidně, zatímco černovlásek za dveřmi ztuhl a vážně netušil, co má v místnosti čekat. Nepořádek ani v nejmenším, tím si byl jistý, protože Itachi takový nebyl. Měl rád, když vše bylo na svém místě, proto ho nepřekvapilo, když otevřel, jak byl pokojík uklizený. Jen přes opěradlo židle u psacího stolu bylo přehozené oblečení a na stole se válel bílý kocour, co ani nezvedl hlavu, když Sasu vešel. Ten se nejprve rozhlédl, aby vše okem zhodnotil. Bylo to tak vzrušující, poznávat něco nového ve vlastním domě a Itachiho pokoj byl určitě jedním z nejzajímavějších míst, kde kdy byl. Vše bylo tmavé. Koberec, vymalování stěn, plakáty na zdech, stínítko lampičky, povlečení na posteli i prostěradlo. Vše bylo laděné do černé, tmavě modré, či fialové. Dokonale gothický prostor pro někoho, kdo miluje svůj klid a samotu. Žaluzie byly zatažené, proto se místnost halila do temna ještě více a pouze světlo lampy u postele dávalo prozradit, kde se Itachi nachází. Ležel natažený jen ve spodním prádle na přikrývce, v ruce knihu a nijak se nezajímal o druhého, který měl pocit, že se právě dostal do jiného světa. Do úchvatného světa, o němž neměl ani ponětí, že jej má tak blízko. Prý „nepořádek, tak se neděs“. Sasuke byl vyděšený už jen z toho, kde jeho bratr žije a že to zděšení bylo krásné. Vedle přeplněných polic s knihami stálo vedle stolu i plátno s něčím rozmalovaným, co vypadalo skutečně epicky, také na polici svítila křišťálová lebka a uvadlá rudá růže ve váze. Na stěně u postele byly schválně udělané červené stříkance a otisky dlaní, jakoby to byla krev, což ovšem protínal bílý text, nepochybně sloka z nějaké písně. Písmo vypadalo rozmazaně, jako by bylo psané ve spěchu, avšak bylo znát, že je to dělané jen na oko. Všechno bylo perfektní, krásné, zajímavé, elegantní a tajemné. Mělo to své kouzlo, jehož se Sasuke nemohl nabažit. To až mladíkův hlas z postele jej opět probral do přítomna.
„Zavřeš?“ Upozornil ho tázavě, než oči opět stočil ke čtivu.
„Jasně, promiň,“ pokusil se chlapec o úsměv a udělal, oč byl žádán. Poté se zadíval pozorně na druhého, jaký že to titul si zvolil a pousmál se. „Není Satanská bible už trochu klišé? Četl jsem ji před lety,“ přiznal se, než se poohlédl, kde by se mohl usadit.
„Já vím, ale některé ty myšlenky jsou zajímavé. I když, pravda, nemám LaVeye moc rád, není přizpůsobivý a moc odsuzuje,“ povzdychl si Itachi, než knihu zaklapl a odložil na zem. Zbystřil, že bratr stojí stále vprostřed pokoje a bylo by nezdvořilé, mu nenabídnout místo k sezení. Nezdálo se, že by jej překvapovalo, že ho mladší přišel navštívit. Skoro, jakoby to čekal. Právě tohle se Sasukemu líbilo, ta Itachiho zvláštnost. „Sedni si, kam chceš,“ pobídl ho s pokynutím rukou po pokoji. Sám přitom obrátil pozornost k mrtvě vyhlížející bílé kouli, rozvalující se na stole. Vytáhl se do kleku, aby na ni dosáhl a nejprve ji jemně pohladil po těle, aby se zvířátko probudilo a až poté jej jednou rukou vzal pod bříškem. Přivinul si Shinyu k sobě, opět se natáhl, položivši si kocoura k sobě a ten nevypadal, že by se mu chtělo pryč. Neustále se lísal k Itachiho ruce, tulil se k jeho tělu a několikrát přejel po jeho břišních svalech jazykem. Bylo to roztomilé, že spolu mají tak dobrý vztah. Sasuke se pousmál, když si sedal na volnou židli obkročmo tak, že byl hrudí k opěradlu a položil si na něj bradu. Cítil bratrův jemný parfém z oblečení.
„Zajímáš mě,“ vyhrkl najednou mladší a ani mu to nepřišlo nepatřičné, takto na druhého vyjet a přejít ihned k věci. Mladík k němu zvedl pohled a chvíli si ho prohlížel, jakoby jej hodnotil, či snad studoval jeho pohnutky. Skutečně bylo neobvyklé, že Sasu k němu přišel, avšak on si již dříve všiml, že jej více pozoruje a stará se, i když nevěděl proč. Tohle bylo trošku moc rychlé přiznání, nečekal to, zmátlo jej to a neměl ponětí, co si o tom má myslet. Něžně podrbal kocoura pod krkem. Nebyla mu tato bratrova přítomnost zvlášť příjemná, zvláště když na sobě vnímal jeho zkoumavý pohled. Cítil na svém těle jeho oči, šimralo to.
„V jakém ohledu?“
„Ve všech,“ přiznal okamžitě chlapec, aniž by na sobě dával znát jakékoliv známky studu, nebo se jen trochu držel zpátky. Sasuke byl upřímnost sama, co na srdci, to na jazyku, většinou si ani neuvědomoval, jak jeho zvědavost může na lidi působit. Druhý přestal hladit zvířátko, zamyslel se. Trápila ho jistá slova, vyřčená z bratrových úst, ačkoliv doufal, že nebyla pravdivá, protože i když si nebyli, kdo ví jak blízcí, tak Itachi měl Sasukeho rád. Chránil by ho, kdyby bylo potřeba, zastal by se ho. Přece jen, byl to sourozenec a tak ho bral, bez ohledu na jeho chyby, na jeho drzost, uštěpačnost a tu jeho zatracenou hlasitou muziku. Možná… v tom bylo i něco jiného.
„Já myslel, že mě nenávidíš,“ procedil skrze rty, přestože věděl, že možná tímhle druhého zraní a skutečně při tom nařčení sebou Sasuke trošku cukl, doufaje, že tohle nebude Itachi vytahovat. Bohužel, stalo se, tak teď je na něm, aby se obhájil. Nejprve sklonil hlavu, položil si ji čelem na opěradlo, aby mu druhý neviděl do tváře, přemýšleje kde by začal a jak by se ospravedlnil. Bylo mu to líto, jen chtěl staršího poznat, nikdy to neměl říkat. Sakra! Několikrát se hluboce nadechl, než se pomalu zvednul s úmyslem přisednout si na postel. V jeho tváři se odrážela podivná směs touhy po poznání a lítosti. Opatrně se posadil vedle Itachiho, jenž v poloze na boku věnoval svou pozornost kočce a přece se trochu posunul, aby udělal druhému více místa. Byl trochu nejistý z takové intimní blízkosti. Nestávalo se mu to často, popravdě už dlouho ne, že by měl vedle sebe jiného člověka, neb z domu vycházel jen málokdy a ve škole zase sdílel lavici jen sám se sebou. Ono také – do školy chodil oblečený, teď byl jen v prádle.
„Promiň mi to,“ začal nesměle Sasuke, přičemž také prsty pročesával bílou srst zvířete. Očima spočíval na bratrovi. „Řekl jsem to, protože jsem byl rozčílený, ale vážně jsem to nemyslel, věř mi…,“ pousmál se.
„Trápilo Tě to?“ Zeptal se tichounce Itachi, což nebyl zrovna jeho obvyklý projev. Ba co víc, jindy se ani nezajímal o pocity ostatních. Vnímal, jak tep jeho srdce zrychluje v bratrově přítomnosti, avšak on se snažil udržet si uvolněnou tvář.
„Trápilo,“ přiznal mladší, sklopil zrak.
„Mě taky,“ nezapíral mladík. „Nikdy jsem nechtěl, abys to takhle cítil, protože i když bývám občas dost nesnesitelnej a vím to, tak…Tě mám rád, bráško.“ Tohle se staršímu neříkalo snadno, měl problémy o emocích mluvit, avšak tušil, že s druhým by měl, protože Sasuke o to stojí. Kdy si to vyříkat, když ne teď? Jsou sourozenci, měli by si věřit, i když možná už je pozdě být jeden druhému opravdovým bratrem, tak pokusit se o to aspoň můžou. Itachi ztěžka vydechl, jakoby mu z hrudi spadl kámen, jenž ho táhl zpět, avšak nedovolil si pohlédnout na Sasukeho, který odmítal uvěřit tomu, co slyšel. On to řekl? Itachi to vážně řekl? Že ho má rád? Nemožné! Ovšem chlapci to udělalo neskutečnou radost, bál se, že bratra ztratil, že už si k němu po tom nařčení nikdy nebude moct najít cestu.
„Jo, bejváš někdy dost nesnesitelnej, pravda,“ pozlobil ho hravě mladší a šťouchl jej do zlehka do boku. Spíše to bylo štěstím, byl veselý. Druhý se toho okamžitě chytil a zasmál se. Popadl chlapce za zápěstí, a když kocour kvůli přílišnému rozruchu uprchl z Itachiho dosahu, tak jej stáhl na sebe. Bylo to neplánované, spíše reflex paže táhnout k sobě, než že by to Uchiha skutečně zamýšlel. Snažil se ale, aby rozrušení vydýchal a za pomoci stažení svalů udržel Sasukeho váhu bez újmy na zdraví. Ten se na něj šklebil, pokoušeje se ho zpacifikovat pod sebe, i když se mladík bránil. Připadal si teď jako šelma na lovu, i když by to měla být jen nevinná hra koťat, ale nikdy se mu nepoštěstilo, takto se starším laškovat, tak si to užíval. Hlavně ten pocit, kdy je nahoře a plně ovládá tělo, na kterém seděl. Podařilo se mu po delší době najít tu správnou polohu, kdy se uvelebil na Itachiho podbřišku a v každé ruce svíral pevně jedno jeho předloktí, které přimáčkl k matraci vedle jeho hlavy. Skláněl se nad ním s vítězným úšklebkem pána situace.
„Seš příšernej bratr, víš to?“ Začal si stěžovat Itachi, jakmile se vzdal a s těžkým dechem přijal porážku. Na chvíli měl pocit, že mu tohle v životě chybělo. Sourozenec, s nímž by si rozuměl, který by ho chápal a mluvil s ním. Snad je tohle začátek něčeho takového.
„Hmm, vím,“ odsouhlasil mu udýchaně Sasuke. „Sem ten nejpříšernější bratr, jakého máš.“
„Jsi jediný bratr, kterého mám,“ pousmál se na něj Itachi s takovým vážným výrazem ve tváři, že rázem, jak to vše bylo hravé a laškovné, tak jejich mysl přepnula a najednou to byla jen TA situace. Hleděli si do očí, zhluboka prodýchávali a s největší pravděpodobností si ani neuvědomovali, kam tohle celé povede. Že ten tichý, upřímný pohled trvající vteřiny není jen uvědoměním si jejich vztahu. Že ta chvíle znamenala víc. Itachi se nepatrně zhoupl v bocích, jakoby hledal příjemnější polohu, avšak nikoliv už hravě, ale s chladnou tváří a druhý se zadečkem posunul níže, aby mu zabránil v dalším podobném pohybu, když zjistil, že má mezi půlkami bratrovo nabuzené vzrušení ve spodním prádle. Sasuke vytřeštil oči. Nezdá se mu to? Nezdá? Je to skutečně tak, jak vnímá? Itachi je… vzrušený? Sasu pomalu polkl a otázkami v očích a naprosto nechápajícím výrazem. Krve by se v něm nedořezal. V ten moment Itachi uhnul hlavou na stranu, nechtěl, aby to druhý věděl. Proklínal se za to! Za svou nerozvážnost, bylo to tak dětinské, že si nedal pozor. Ani to nevnímal, prostě to přišlo samo, ale mohlo ho to napadnout, když byl Sasuke nablízku. Nechtěl to takhle, nechtěl to nijak. Přál si vyprostit se z jeho sevření, nebýt už tak blízko, smět se hýbat, utéct, zmizet pryč, nesouc si vlastní hanbu. Právě proto uhýbal pánví, aby Sasuke nepoznal, jak moc jej jejich společné hraní vydráždilo a kolik po mladším touží. Bylo to celé směšné… celé ty roky, kdy spolu nemluvili, kdy se chovali, jako když se neznají, kdy si dělali naschvály a provokovali se. Itachi celou tu dobu věděl, že ho to k chlapci táhne, že není správný bratr, jímž by měl být, neb cítil něco jiného, než nesobeckou bratrskou lásku, kterou se snažil si odpírat. Musel být na Sasukeho takový, musel ho nemít rád, alespoň na oko, protože jinak by… se stalo přesně tohle. Doufal, že ta fáze přešla, že už to takové nebude, že to zvládne, ale vlastní tělo ho zklamalo. Duše otrokem těla a potom muset snášet otázky, výčitky, nařčení, jak je nechutný, že zamilovat se do sourozence není možné, že se to nesmí! Nesmí! Absurdní. Kdo kdy řekl, jaká láska je správná a jaká špatná? Kdo vymezil hranice, aby se kde začalo a kde přestalo milovat? Jen – tohle nikdo není ochoten přijmout, protože společnost nese jednotný názor a každý, kdo se mu vymyká, tak do ní nikdy nezapadne. Možná proto byl Itachi tak rád sám, věděl, že není jako ostatní, že by nezapadl. Nesouhlasil s názory jiných, protože sám byl důkazem, že nejsou pravdivá. Ano, milovat bratra nesmí, ale miluje ho. A teď? Nezbývá než jej nazvat divným, jiným, vyhodit ho z domu ať se stará sám. Avšak mladík nechtěl přijít o svůj život a ani o chlapce nad sebou. Tak musel mlčet, předstírat, lhát, popírat vlastní pocity a osobitost, jen aby se stal nezajímavým, nudným klukem, co si žije ve svém světě. Klíčem k přežití je neodlišovat se, proto se mermomocí snažil zapadnout, ať už to bylo v očích rodiny, nebo prostě jen lidských. Teď to bylo pryč, bylo po všem.
„Itachi?“ Zazněl po nějaké době Sasukeho hlas, protínající trapné ticho, avšak mladší se neměl k tomu, aby z něho slezl. Byl překvapený, mimo, nechápal. To přece… nemůže být pravda. Celou tu dobu… on to… celou tu dobu… předstíral. To přece… „Itachi?“
„Asi bys měl jít, Sasuke,“ nadhodil lehce starší a stále měl obličej jiným směrem, nechtěl být konfrontován s pohledem druhého. Ne teď, když se tolik styděl a byl tolik ponížen.
„Proč?“ Zajímalo mladšího, který zvolil silnější a naléhavější hlas. Tušil, proč se to celé děje. „Proč Itachi? Protože mě miluješ?“ Ta slova byla ostřejší, než žiletky a opravdu řezala hodně hluboko. Mladík násilně zavřel oči, jakoby to nechtěl slyšet, jakoby to byla facka, co ho udeřila do tváře. Tak je to pravda, bratr ho prohlédl. Itachi se začal chvět, po těle mu nebylo dobře, v té situaci by se vážně nejraději zabil, kdyby měl tu možnost. Tušil, že by mu bylo lépe, že by nemusel na nic odpovídat, k ničemu se přiznávat, byl by konec. Už konečně konec. Aspoň nějaký, ale ten stres za ta léta, to všechno co si musel odpírat, co trpěl jen kvůli osobě, která spala přes chodbu, to už po tomhle zjištění nechtěl dál snášet. Ano, mohl by to zapřít, ovšem nic by se tím nevyřešilo a druhý se domáhal nějakého názoru. „Miluješ mě Itachi? Tak řekni… pletu se? Tak už sakra… mluv, řekni mi, jak to je! Celou dobu sis hrál na toho hajzla, že? Je to přetvářka… no tak už…“
„A co chceš sakra slyšet!“ Obořil se na chlapce starší z bratrů a sebral odvahu podívat se mu do obličeje, i když stále byl v pozici toho slabšího. „Co Ti mám říct?! Myslíš si, že to bylo snadný?! Že jsem to takhle chtěl?! Že jsem… Ti nemohl být bratrem, kterýho si zasloužíš. Myslíš si snad, že jsem si to užíval, být ten nafoukanej, arogantní brácha, co Tě považuje za lůzu a pohrdá Tebou, když ve skutečnosti…,“ odmlčel se. Už nemohl. Už nechtěl nic dál říct, věřil, že druhý si jeho slova domyslí. Cítil se na dně, bez naděje na vysvobození, naprosto se oddal rozsudku. Na čem záleží? Ptal se sám sebe, na čem jen záleží? Na ničem. Teď už je vše jedno, jen ať ho odsoudí, plivnou mu do tváře za to, kým je. Jen nemít strach. Jen se nebát.
„Ale… ale… ale mohl jsi mi to přece…“ začal znovu pomateně Sasuke.
„Říct? No jasně, nebuď hlupák. A jak? Nevíš, jak? Nikdy jsi mě neviděl, pomalu jsem netušil, jestli víš, že existuju. Proto sem musel hrát tuhle stupidní frašku, kde se nikdo na nic neptal. Byl sem prostě tichej, tajemnej brácha, co umí jen líst na nervy. A nebylo to tak lepší? Nebylo, Sasuke? Řekni… Bože, je mi ze sebe špatně, odejdi, prosím…“ vyzval jej Itachi, snaže se rozmrkat slzy deroucí se mu do očí, aby druhý nepoznal, jak slabý v tuhle chvíli je. Krom toho, pořád uvězněn pod jeho tělem se nemohl schovat, ačkoliv si přál ze všeho nejvíce teď nebýt vidět, aby nebyl sledován jeho očima. Proč je tak těžké dívat se mu do očí? Copak on tomu rozumí? Nikdy neporozumí…
„Ne,“ odporoval mu šeptem Sasuke, ačkoliv povolil stisk jeho paží a více se k němu naklonil. Ovšem jen tak, aby bratra jeho vlasy šimraly na tváři, nic víc. Byl z toho ještě pomatený, vyplesklý z takového přiznání vyššího citu, když nečekal vůbec žádnou emoci. Jak mohl být tak moc slepý? Nic nevidět, nechtít se dívat. Styděl se za svou neschopnost staršímu porozumět, nebo se jen kdy zajímat o jeho potřeby, avšak ten mu k tomu nedával důvod. Tak na čí straně je vinna? Kdo na koho se má zlobit, když každý si nese svůj vlastní podružný hřích ve svém svědomí a je hanba ho vytáhnout, protože člověk se bojí selhat. Selhání v očích toho, komu jsme drazí, to se neneslo snadno. Sasuke se zadíval do jemných rysů bratrova ztrápeného obličeje, zkoumaje každičkou vrásku, která mohla být způsobena tím, jak byl jím přehlížen. Kolik musel Itachi strádat? Kolik bolesti, jen z možnosti se dívat, ale neudělat nic, si v sobě nesl? „Nechci… to takhle,“ šeptl chlapec váhavě, a zatímco se jednou rukou opíral o matraci vedle Itachiho tváře, tak druhou položil zlehka na bratrovu klíční kost. Dlaní se dotkl odhalené kůže, nikam nespěchal, jen pod prsty cítil mladíkův tep. „Co bys… co bys chtěl, Itachi?“ Zeptal se najednou Sasuke, i když okolo byla spousta dalších skutečností, jež by vyžadovaly pozornost, avšak on se nyní ptal, protože nikdy jindy tomu tak nebylo. Druhý se pod dotekem teplé pokožky mladšího zachvěl. Tělem mu projelo mravenčení, zhluboka se náhle nadechl, jakoby té blízkosti měl touhu bránit, avšak neřekl na to nic. Jen na chvíli zavřel oči, užíval si to všemi smysly a byl by i kňučel o víc, kdyby jej to neponižovalo. Jemně se pousmál, aby se nezahanbil a snad v tom byla i trocha hrané ironie.
„Já? Já už chci jenom umřít, bráško,“ povzdechl si s úšklebkem, že druhého nebere vážně, protože je nemožné, aby ho Sasuke chápal a nelíbilo se mu, že mladší se o to snaží. Nechtěl, aby se u něj opakovala stejná chyba, jakou prožíval sám. Zamilovat se…
„Přestaň. O tomhle se nežertuje,“ napomenul jej chlapec se zamračením a mírně přitlačil na mladíkův hrudník, když zjistil, že má tendenci vstát. Chtěl si jej nechat pod sebou, aby mu ty oči nemohly uprchnout a tato chvíle by skončila. Už by se nemusela opakovat současná situace a vážná nálada, kterou se Itachi snažil narušit svou jízlivostí. Teď byl ještě čas mluvit. „Řekni mi, co chceš? Neboj se… jen to… řekni,“ zatvářil se černovlásek chápavě, neb tušil, jak druhému musí být, jak se musí stydět a že se snaží vybruslit alespoň nějak. Byl připravený dát mu najevo, že mu rozumí, i když z toho byl ještě dosti zaskočený, ne však nemile. Pousmál se, když si všiml, jak Itachi zvážněl a že skutečně přemýšlí o té otázce, ačkoliv tušil, že z něj vypadne opět něco nesmyslného.
„A kdybych řekl, že chci… no,“ váhal trochu starší, neb se styděl, to říct. „Třeba… třeba polibek,“ pokrčil naoko rameny, aby tak ubral svým slovům na důležitosti, přestože v té situaci chtěl mnohem více, než jeden polibek. Bylo zvláštní vidět Uchihu Itachiho červenat se, on se nikdy nečervenal. Avšak v té chvíli si to nejspíše ani neuvědomoval, když se po několika okamžicích, kdy očima tápal v místnosti ze strachu z očního komatu s druhým, konečně podíval do těch jeho. Polkl a zatajil dech, neb Sasuke se přiblížil tváří k jeho rtům tak blízko, že se téměř dotýkaly, avšak nespojil je s ním, jen jejich oddechování se tmelilo. Ta blízkost byla tak intimní, tak vzrušující, intenzivní, že mladíkovi tělem projelo mrazení, vystřelované bratrovou dlaní na jeho hrudi. Cítil, že tohle už není hra, teď vážně nebyl čas na škádlení, nebo popichování, neb chlapec měl v očích cosi nesmírně vážného, jakoby tohle byla chvíle, k níž jejich životy směřovali odjakživa. Itachi byl značně vzrušený, na jeho rozkroku to bylo znát, kdyby se mladší trochu nadzvedl a podíval se níž, to se ale nestalo. Na čele Itachiho šimraly vlasy druhého, jak stále byl dost blízko, skoro na něm položený. Nemožné, vážně se to děje? Nemohl tomu uvěřit, nezdálo se, že by jej Sasuke měl v úmyslu odsoudit. Kdyby chtěl, už by to mohl udělat. Tohle celé byla výzva.
„Vezmeš si ho sám… nebo…,“ nedokončil s lehkým pousmáním a jen zkusmo se rty otřel o Itachiho nos. Ten se začal chvět, bylo mu teplo z té situace, nervózní a vyplašený z toho stále byl. Zkoumavě si prohlížel Sasukeho uvolněnou tvář, jakoby tohle bylo to nejpřirozenější, co se kdy dělo.
„Sasuke,“ oslovil jej šeptem, více nemusel, druhý se na něj dokonale soustředil. „Jsi… jsi si jistý?“
„A ty víš jistě, že to, co ke mně cítíš, je láska?“ Pozvedl Sasuke jedno obočí, byl trochu nejistý v tom, co dělá, opravdu. Ale jakmile v mžiku na rtech ucítil, že druhý se nepotřebuje přesvědčovat o vlastních citech a je to celé pravda, tak zavřel oči a nechal se tím strhnout. Itachi byl zprvu jemný, nespěchal, mazlil se s druhým, prodlužoval lehký polibek, jakoby stále váhal o správnosti toho, co dělá, v čemž ho druhý usvědčoval tím, jak jejich spojení prohluboval. Byl to právě Sasuke, který staršímu jazykem prostoupil mezi rty v touze po chuti jeho úst, očekával, že mladík převezme iniciativu, ale nestalo se tak. Nechal Sasukeho, aby vedl, aby si sám určoval kolik je na něj dost, kolik snese a chce. Poslouchat vzájemný zrychlující se dech, kdy chlapec konečně ucítil na bocích bratrovi velké dlaně, jež ho tiskli, bylo dokonalé. Jeho prsty zlehka přejížděly mladšímu po zádech až na krk a zpět na bedra, odkud se níže na hýždě neodvážil, jen jej hladil. Itachimu v břiše létali motýlci, nikdy nedoufal, že by se něco tak krásného mohlo skutečně stát, že by se sem mohl proměnit v realitu. Hladově přijímal bratrovi polibky, stále divočejší a vášnivější, na nic nemyslel, jen na tu chvíli. Bylo to neskutečně příjemné, Sasu se nadzvedl na kolenou, aby se následně mohl přikrčit, čímž se rozkrokem otřel o ten Itachiho. Pro toho to bylo tak nečekané, tak náhlé, že jakmile v sobě potlačil slastný sten, tak otevřel oči a prudce se od Sasukeho odtáhl, dívajíc se mu nechápavě do tváře. Jakoby to byl sen, z něhož se vzbudil. Rozum byl zatemněný. Tohle bylo příliš, ne že by to nechtěl, ale pořád si uvědomoval vztah sebe, jako staršího bratra. Přece nemůže Sasukeho využít, to nejde… jsou bráškové… to přece…
„Stalo se… něco?“ Zeptal se tiše, poplašeně druhý, protože pohled na tak vykolejeného Itachiho nabízel spoustu otázek. To to opravdu přehnal? Když jemu se tak líbilo, že staršího vzrušuje. Byl to nedocenitelný pocit, vnímat jeho tvrdé mužství, na svém, přitlačit na něj, vynutit si tím vzdych. Proč je to špatně, když to takhle oba chtějí?
„Běž pryč, Sasuke,“ nadechl se starší a odvrátil hlavu stranou. Tohle bylo na něho moc rychlé, ještě ráno se přece nesnášeli a teď? I když bratra miloval tolik, i když čekal tak dlouho, tak přece… nemohl to nechat zajít tak daleko, když se mu před několika okamžiky nepřímo vyznal. Takhle a teď ne. Chtěl být sám, což ovšem měl mladší problém snést. Zamračil se, než se provokativně otřel stehnem o Itachiho bok, jakoby nebral na vědomí, co druhý řekl a k čemu ho vyzval.
„Proč?“ Zeptal se s nepatrným úšklebkem a snad chtěl tuhle hru posunout ještě o level výš, jakoby mu samotná rychlost stoupání nestačila, tak pomalu vzal jednu bratrovu dlaň do své, navedl si ji na rozkrok a přes látku ji tam přitlačil. „Stojí mi, cítíš to?“ Pousmál se dráždivě, než donutil trochu Itachiho, aby jej tam stiskl, čímž by se v kalhotách vyrýsovala jeho délka a už se chtěl natáhnout k dalšímu polibku, doufaje, že staršího tímhle přesvědčil, avšak ten se mu vytrhl. Jakkoli bylo to, co Sasuke udělal vzrušující, jakkoliv ho dotek na mužství mladšího rajcoval, že cítil, že jen tím nemá daleko k vlastnímu vrcholu, tak stále trval na svém. Odtáhl od něj svou ruku, zatímco tou druhou se zapřel o jeho rameno, aby jej od sebe oddálil a skrčil své nohy k bradě.
„Přestaň,“ šeptem jej napomenul, schovávaje obličej před Sasukem mezi svými koleny a cítil, jak se jeho penis mačká v prádle, což bylo bolestivé, vzhledem k tak pevnému ztopoření. Potřebuje to dokončit – sám, tak jen ať Sasuke už jde. „Běž pryč, Sasu,“ vybídl ho po druhé. Ten se na něj zadíval o to vážněji, pochopil, že tohle není o přemlouvání, Itachi je rozhodnutý. Chlapec byl v rozpacích, měl v hlavě zmatek, tak co tedy druhý chce? Naštvalo ho to. Ano, zlobil se na Itachiho, že jednou žádá to, pak zase něco jiného. Nechtěl si přiznat, že odmítnutí takto zabolelo, že to mrzí více, než si kdy myslel, že může. Sklopil oči, vyškrábal se pomalu na nohy a povzdychl si. Naposledy se podíval po Itachim, který ani nebyl sto mu pohled oplatit, jak se chvěl. Sasu se vydal ke dveřím s přetrvávajícím pocitem odvržení, jakoby za nic nestál, nebo náhle nebyl tak důležitý. Až když vzal za kliku, tak se ohlédl. Kocour spal opět na stole, takže jediné, co v pokoji bylo jinak, byl třesoucí se starší bratr v rohu postele.
„Kdybys mě miloval, tak bys…. To je jedno, jen mě to mrzí,“ řekl, než prošel dveřmi.
„Ale já Tě přece…,“ dveře se zavřeli. O Itachiho slova nikdo nestál. „…miluju,“ dokončil šeptem a stulil se do klubíčka.

***

Bylo to už přes týden, co se to stalo. Už o tom nemluvili, netvářili se, že si rozumí, spíše jeden druhého přehlíželi tak, jako se to dělo vždycky. Jen s jediným rozdílem, Itachiho oči byly o tolik lítostivější, než jindy. Zračilo se v nich více bolesti, více trápení, což Sasuke poznal. Jedno mu to nebylo, přemýšlel o tom, uvědomoval si, proč jej bratr poslal pryč, že to pro něj také nebylo snadné, ale zároveň netušil, co by měl udělat. Byl to mrtvý bod pro oba dva. A kdykoliv se mladík už nadechoval, že by třeba chlapce pozval do svého pokoje, aby si o tom promluvili, tak svá slova zase spolkl. Vlastně ani netušil, co by mu řekl a co by po něm chtěl. Celé to bylo frustrující, zoufalé, jako by nebylo cesty dál ani zpět, jen stání na místě a stagnace času. Chodili okolo sebe, vědomi si toho jiskřivého sexuálního napětí, té pravdy, která se vždy nějak vtěsnala mezi ně, když se míjeli na chodbě. Ale nikdy se nic nestalo. Zatím.
„Shinyo! Číčo… hey, Shin-chan, pojď sem, krmení…,“ oznamoval hlasitě Itachi, volajíc na kočku, co se právě válela na gauči v obýváku, aby vstala. Byl to on, kdo se o zvíře staral nejvíce, proto jej také mělo rádo a často se k němu lísalo. Doma nikdo nebyl, až na druhého z bratrů, který se taktéž v obývacím pokoji díval na televizi, jako by nebylo ničeho jiného, co by měl zrovna na práci. Pravdu bylo, že než se Itachi zvedl, aby dal kocourovi krmení, tak si četl v té samé místnosti a už se to nedalo vydržet v Sasukeho přítomnosti. Nemohl snášet tu blízkost a zároveň odtažitost, kdy mezi nimi nepadlo jediné slovo, zatímco jich měli na srdci spoustu. Dětinské. Proto se sebral, aby unikl tomu napětí, přešel do kuchyně, vytáhl ze skřínky krabici s kočičími granulemi a zachrastil jimi. Společně s voláním na sebe Shinya nenechal dlouho čekat, ačkoliv se dostavil svým aristokratickým krokem pána domu, který má na vše dost času. Lord každým coulem. Mladík se na něj usmál, když se kulička chlupů konečně otřela o jeho nohy, přičemž nezapoměla hlasitě zamňoukat.
„Hodný kluk, tu máš,“ nabídl kocourovi granule a ohnul se k misce, aby je mohl dosypat, nevnímaje, že do kuchyně přišel jeho bratr, postavil se za něj a v jemném náznaku sexu zlehka přirazil rozkrokem proti jeho zadečku a musel Itachiho chytit za boky, aby se nevylekal a nepřepadl. Sasuke už to zkrátka nevydržel, nemohl. Jeden z nich musel udělat první krok, tohle bylo směšné, tak se zvedl, aby s bratrem konečně prohodil pár slov, avšak jakmile vstoupil do kuchyně, kde se mu naskytl tak skvostný výhled na krásně tvarovaný zadeček druhého, tak zkrátka neodolal s takovou klukovinou. Věděl, že je to příliš provokativní, jen si nemohl pomoct, svádělo to k tomu přírazu. Udělal to.
„Co… co to…,“ dostal ze sebe mladík, jenž se v mžiku napřímil, z ruky mu vypadla krabice a její obsah se vysypal po podlaze, což vyplašilo kocoura. Chtěl se otočit, avšak paže mladšího si ho k sobě přitáhly, nedávajíc mu jedinou naději na útěk. Tak rychle v tom úleku Itachiho srdce snad ještě netlouklo a zatímco se jeho mysl vzpamatovávala a ujišťovala, že tohle je skutečné, Sasuke ho k sobě přitulil, šeptajíc mu ze zadu do ucha.
„A já nejsem hodný kluk? Mě nedáš?“ Zasmál se tomu, jak dvojsmyslně to znělo, než trochu povolil stisk, aby to nebyl přílišný nátlak, ačkoliv staršího přesto nepustil. Byl mu konečně tak blízko, konečně ho měl zase u sebe, i když si uvědomoval, že na to jde příliš zbrkle. Proto zjemnil tón hlasu i slova. „Promiň… vážně jsem Tě nechtěl tak vylekat,“ políbil letmo Itachiho na krk. „Nezlob se,“ druhý polibek, cítil, jak je bratr napjatý, přestože neprotestoval. „Už jsem to nevydržel, Itachi. Mrzí mě, co se stalo, ale nechci to takhle nechat. Chci…,“ začal opatrně, natolik povolující sevření, aby se mohl starší pomalu otočit a pohlédnout mu do očí. Pokračoval. „Chci být s Tebou, Itachi,“ řekl, i když to znělo naprosto absurdně. Jak? Byli bratři, to přece nešlo, nebylo možné mezi nimi ničeho víc, než čisté sourozenecké lásky. Copak to Sasuke nevěděl? Copak si neuvědomoval, co žádá po druhém, i když ten prahnul po tomtéž. Ale nešlo to jen říct a padnout si do náruče, tohle bylo o mnoho složitější, což očividně chlapec nebral v potaz, nebo mu to bylo jedno. Starší měl daleko utříděnější myšlenky, neb měl léta času na to, vyzdvihovat pro a proti bratrského vztahu, proto také celou tu dobu mlčel, tušil, že to nikdy nebude moct fungovat, přestože tolik chtěl. Nebylo to dvakrát snadné. Hleděl do Sasukeho očí, byly toužebné, oddané, také se trápil, stejně tak, jako on. Chtěli se, jen se nesměli mít. Celé je to hloupost, musejí zapomenout, není východisko, není, i kdyby chtěli. Itachi se zvolna odtáhl od mladšího, neodcházel nikam, jen si bral trochu odstup. Pod nohama se ozval zvuk křupání od rozsypaného krmiva, ale to ani jeden z nich neregistroval.
„Nejde to,“ šeptl, doplňujíc svá slova o pokývání hlavou ze strany na stranu. U odmítání bylo strašně těžké udržovat oční kontakt, když to bylo to jedné, co mladík nechtěl. Styděl se za to, že to dělá, nalhávání si, že to bude dobré, i když nebude. Nemohl zapomenout léta, tak proč by najednou měl? Lež! To jen druhého musel přesvědčit, že jej nechce, aby netrpěl stejně, protože tohle nikdy nemůže skončit šťastně. „Promiň, prostě to nejde a už nechci, abys…“
„Ticho!“ Okřikl ho náhle Sasuke, protože ta první negace mu stačila. Nehodlal poslouchat, co dalšího ještě nemůže. Odmítal tohle přijmout, celé je to fraška od staršího, to věděl. Proč byl jenom ku*va Itachi tak ohleduplný? Jasně, chtěl ho chránit, svého mladšího brášku, aby se tím neužíral. Kdo mu o to stojí? Dost.
Chlapec v návalu rozrušení, kdy se odmítal smířit s prohrou, popadl Itachiho za ramena a několika spěšnými kroky, kdy se starší nestačil bránit, jej přirazil zády ke zdi. Obklíčil jej svými pažemi, opřenými vedle něho, na nichž se zřetelně rýsovaly naběhlé žíly, jak tlačil na zeď za mladíkem, aby mu znemožnil útěk. Když se Sasuke rozzlobil, byl skutečně nepředvídatelný, sílu měl a rozhodnost mu nechyběla. Vztekem zakalené tmavé oči probodávaly Itachiho, jenž se opíral o stěnu za sebou, bez úmyslu se vymanit z tohoto nepřekonatelného vězení. Chápal Sasukeho reakci, tak moc jí chápal, protože přijmout fakta se neobešlo bez odporu. Uvolnil se, i když mladší vypadal v tu chvíli vážně nebezpečně, tak věděl, že by mu neublížil. Bylo to vlastně hezké, jak se nevzdával, jak chtěl bojovat o to, co chce. Hezké a smutné.
„Tak moc Tě… miluju, Sasuke,“ přiznal tichounce, přičemž jej pohladil něžně po tváři a věděl, co to způsobí. Ubližoval tím i sobě. Díval se, jak se rozzlobený výraz mění na lítostivý, jak pevnost rysů ve tváři chlapce polevuje, protože už neměl tak násilně zatnuté zuby. Tímhle chlad roztával. Druhý se zvolna opřel do doteku, jak se chtěl mazlit.
„Tak mi nezakazuj, být s Tebou,“ řekl Sasuke, povolil napětí svalů na pažích, ohnul je v loktech a přitiskl se staršímu na hruď. Potřeboval to, cítit tu intimitu, objetí, teplo, co by mu bratr předal. I když býval jindy ten dominantnější, tak teď se chlapec chtěl tulit, lísat se jako kočka a vědět, že mu bude věnována pozornost. A když opravdu se kolem jeho těla ovinuly silné paže, co jej konejšivě sevřely v náručí, tak mu bylo dobře, ačkoli tušil, že tohle není konec. „Já vím, že nesmíme. Nejsem už dítě, Itachi, nemusíš se o mě starat, vím, co chci,“ obhajoval se tiše s hlavou opřenou o bratrovo rameno, vdechoval vůni jeho hebkých vlasů. „Tebe chci… jen pro sebe. Všechno ostatní je mi jedno. A neříkej, že to nejde, nebo že nemůžeme. Jsem Tvůj bratr, znám Tě, i když to tak nikdy nevypadalo, tak přece… přece Tě musím znát a ty mě taky chceš, tak… tak…,“ nevěděl najednou, jak by to měl ukončit a přesvědčit tak druhého, že má pravdu a myslí to dobře. Nebude to tak snadné, to mu bylo jasné, jakmile uslyšel pousmání a následně dostal polibek do vlasů.
„Vždycky se o Tebe budu starat, protože i když budeš dospělý, tak pořád budeš můj mladší bratr,“ pohladil jej starší po zádech, konejšivě se s ním pohupujíc. „Nemůžu Ti nikdy zakázat být se mnou, pokud budeš chtít, ale…“
„Žádné ale,“ přerušil ho Sasuke. „Miluješ mě, Itachi?“
„Miluju.“
„Já Tebe taky,“ přiznal se chlapec, pootočil hlavu, aby měl rty přístup k mladíkovu krku, který začal zvolna krášlit motýlími polibky a potěšilo jej, když mu trochu druhý uhnul, aby mu umožnil lepší přístup. „Taky Tě moc miluju, moc…,“ doznal se k tomu citu po druhé, laškovně se celým tělem o Itachiho otřel, vnímajíc, co to s ním udělalo, protože tomuhle Itachi nemohl dlouho odolávat, ještě s tím, co slyšel. Proč bylo tak zatraceně těžké zůstat nad věcí a rozumný, když všechno co v životě chcete se vám tak lačně nabízí. Proč by měl odmítat? Proč si odpírat léta zavrhovanou radost, když teď se k němu teď tak lísala, když se ho sama dožadovala. Byl by neskutečný hlupák, kdyby nepodlehl. Polkl, snaže se ignorovat Sasukeho teplé dlaně, které si našli cestu pod lem trika na jeho bříško, jež začali zvolna hladit a přejíždět po nijak výrazných svalech. Mladík byl spíše štíhlý, než osvalený, ačkoliv takhle mu to slušelo nejvíce. Soustředil se na polibky na svém krku, které se z jemných stávaly kousavými, vášnivějšími a přesouvaly se přes ohryzek k bradě, do níž ho chlapec škádlivě kousnul. Druhý horce vydechl, jak se Sasuke cíleně přesouval k jeho rtům a ještě v sobě zápasil s vlastním přesvědčením o správnosti toho všeho, než ho mladší přesvědčil docela. Dravě si přivlastnil jeho ústa, přičemž rukama sklouzl z bříška přes boky až na mladíkovi hýždě a zatím nepospíchal, neb je tiskl jen přes kalhoty. Pro tohle gesto si vyslechl jemný sten a vybídnutím zadečku se na sebe natiskli jejich mužství, do nichž se zvolna hrnula krev. V tu chvíli to pro ně bylo to nejerotičtější, protože na to celou tu dobu čekali. Sem vedlo veškeré napětí, jiskření a touha posledních dnů, kdy bylo čím dál těžší se ovládat. Už to bylo tak očekávané, tak moc chtěné, že je mladík nechal strhnout tímhle návalem vzrušení, zapojil vlastní ruce, které se uhnízdily na Sasukeho tvářích a přidržovaly si jej v lačném polibku. Tolik to potřeboval. Nebyl sice ve stavu, kdy by chtěl přemýšlet, ovšem bylo tak nějak jasné, kam tohle celé povede, protože jen blázen by se teď vzdal. Neodtáhl se a hladil svého mladšího bratra, zatímco ten jej zuřivě líbal, jakoby nikdy neměl dost a potřeboval toho dohnat tolik, co zameškali. Bylo to celé naléhavé a uspěchané, dech byl rychlý, kdy ani pořádně nenaplnil plíce a ústa už byla pleněna jazykem druhého. Všechny ty dráždivé doteky je rozpalovaly. Dělo se to spěšně, a když Itachi ucítil, jak mladší věnuje svou pozornost rozepínání jeho kalhot, odtáhl se od něj a udýchaně mu hleděl do citu zakalených očí. Sasukemu se také hruď pravidelně vzdouvala, jak hluboce prodýchával prožitý nával vzrušení a aniž by si to uvědomil, sjel rukou k vlastnímu rozkroku, jenž se tam tísnil a promnul si ho.
„Chci Tě… teď,“ vydechl ztěžka chlapec, olízl si polibky naběhlé rty a jakoby si nepřipouštěl vůbec žádný protest z Itachiho úst, uchopil spodní okraj svého svršku a přetáhl si jej přes hlavu. Bylo mu jedno, jestli druhý nechce, Sasuke se už nedal zastavit. Polonahé tělo, kdy triko letělo do kouta, mu hrálo do karet a jakmile mladík shlédl celou nádheru vypracovaného trupu, plochého bříška a světlounce hnědých drobných bradavek, nehodlal se též držet zpátky. Tohle byly jeho sny, tohle a víc. Udělal krok vpřed, vzal bratra za ruku, s níž propletl prsty, políbil jej na čelo a zašeptal.
„Půjdeme nahoru, ke mně.“

***

„Věříš mi?“
„Věřím,“ odkýval chlapci svou připravenost, když se mladší natáhl pro tubu s lubrikantem, co mu Itachi podával, aby si jej mohl uvolnit. Byli oba nazí, nedočkaví a chtiví. Mladíkova postel je vřele přijala, nepočítala polibky, neposlouchala steny ani láskyplná slova a pokoj stal se na chvíli světem za zavřenými víčky, protože jen ve snech bylo vše možné a zde se plnila životní přání. Temná místnost se proměnila v múzu a Sasuke v to nejkrásnější na světě, když se celý svlékl a pomohl i druhému v odhalování těl, aby si mohli být ještě blíž, aby se kůže třela o kůži a nic nebylo překážkou netrpělivým dlaním, co se jako chiméry plazili po tom druhém. Když se mladší z bratrů skláněl nad mladíkem, aby znovu propojil své rty s jeho, koleny se vměstnal mezi jeho stehna tak, aby se dostal přesně tam, kam potřeboval. Prsty jedné ruky se zatím zvolna věnoval Itachiho penisu a tou druhou, již zvlhčenou gelem putoval mezi jeho půlky. Nebyl teď tak dravý, jako prve, tohle se nesmělo tak uspěchat, jakkoliv chtěl, neb v tomhle sexu praxi neměl, nebyl si tolik jistý, tak postupoval opatrně, aby byl jemný a neublížil. Itachi se podepřel na loktech, chtěl vidět druhého, co s ním dělá a to opravdu jen z důvodu, aby si to více užil, neb on se pásl očima na Sasukeho konání, jinak mu věřil. Dlouze vydechl, jakmile se do něj dostával prostředníček jedné ruky a ta druhá v masírování vzrušení přidala, aby odvedla negativní pozornost příjemnějším směrem.
„Umíš to,“ zkonstatoval uznale mladík a jednou paží se probíral v havraních vlasech chlapce, který jej líbal drobnými polibky na bříško, zatímco se věnoval postupnému roztahování jeho svalů. Ač nebyl Itachi zvyklý a popravdě to nebylo vůbec příjemné, tak to snášel dobře. Pokoušel se na to nesoustředit a jen vnímat bratrovy doteky na jiných místech, kde je vítal o to raději. Už jen vidět, jak se jeho prsty dotýkají vlastního penisu, jak jej pevně svírají, ale zase ne tolik, aby to bolelo. Jak palec přejížděl po citlivé spodní straně, až na špičku s níž si pohrál mazlivým dotekem, který Itachiho nutil k trhanému dechu a stahování svalstva na pažích, jak chytil v hrsti Sasukeho vlasy. Toho potěšilo, jak dobře si vede a ještě raději posečkal s přidáním třetího prstu. Přesouval se pomalu níže na posteli, aby měl lepší přitup k naběhlému vzrušení druhého, co už se dožadovalo více, než jen doteku. Zatímco měl v úmyslu s penisem staršího seznámit svůj jazyk, dva prsty uvnitř něho hledaly to správné místo, kde být užitečné, aby si to Itachi více užil a ačkoliv byl v tomhle Sasu nezkušený, po nějaké chvíli se mu podařilo docítit toho, že bratr se najednou celý rozechvěl a napjal.
„Tam?“ Zeptal se jej zvláštně něžným hlasem, jenž u něj byl nezvyklé slyšet.
„Hm,“ přitakal mu stydlivě Itachi, položil se na záda, neb tohle znovu ustát nemusel v této poloze a paží, kterou už se neopíral za sebou, si zakryl ústa, protože nechtěl být tak slyšet. Kousl se do ní, zavřel oči a napjatě očekával, až si pro něj zase přijde ten neopakovatelný pocit, kdy mladší přejede bříškem prstu po jeho prostatě. Chlapec si dal na čas, škádlil jej a chtěl zároveň přidat i třetí prst s tím, jak druhého posílal do ráje. Tak to aspoň mohlo být příjemnější. Dlaní, v níž zpracovával jeho délku, sjel až ke kořenu, než jej najednou pojal do úst a s tím vyplnil i to, co měl v plánu. I přes to, jak hlučný nechtěl být, pokojem se ozvalo silné souhlasné zamručení, že právě tohle dělá Itachim strašně dobře. Ani nezaregistroval, že se v něm pohybují už tři prsty, krčí se v něm, oddalují se od sebe, aby byl dostatečně připravený na mnohem intenzivnější vpád. Sasuke, kterého tohle celé vzrušovalo až na půdu, se sotva držel na pokraji nějaké své hranice rozumu, kdy už zkrátka potřeboval být v druhém, ztrácel poslední zbytky ovládání. Nechápal, jak se dokázal ještě kontrolovat, když viděl Itachiho výraz v opojení. Bylo to magické, hypnotizoval jej očima a ještě několikrát jej celého vzal do úst, pohrával si s ním jazykem, dráždil jej na špičce, než ho nechal vyklouznout ze svých rtů. Znovu se letmými, něžnými polibky v přímočaré cestičce vracel k jeho tváři, přičemž z něj vytahoval své prsty. Doufal, že udělal vše proto, aby mu neublížil, to nechtěl ani v nejmenším. Vytáhl se k němu, pousmál se při pohledu na tu rozechvělost a očekávání. Neuměl si představit, kolik to musí pro mladíka znamenat, že jej má u sebe, že s ním bude milovat, když po tom takovou dobu prahnul. Muselo to být výjimečné, Sasuke nechtěl zklamat v jediném ohledu. Chtivě jej políbil, usídlil se boky mezi jeho nohama a pažemi si pomohl upravit polohu mladíkova zadečku. Nechtěl ovšem být neohleduplný.
„Smím?“ Dožadoval se souhlasu, znovu se natahoval po lubrikantu, aby ho rozetřel po svém vlastním penisu. Příjemně chladil na tak rozpálené kůži.
Itachi místo jakékoliv odezvy objal chlapcovy boky svými stehny a jemně jen na sebe přitlačil, což bylo vnímáno jako výraz kladné odezvy a tak si Sasuke navedl svou erekci ke konečníku druhého a jen velmi opatrně se začal do něj tlačit, nespěchal. Palcem jedné ruky se věnoval tření jedné z bratrových bradavek a druhou se opíral vedle něho, nechtěl na něm ležet celou vahou. Celou dobu, co do něj vnikal, plenil jazykem Itachiho ústa, byť ten v nich dusil své steny. Hladil Sasukeho po zádech, na hýždě a zpět k lopatkám, které pro jeho prohnutou pozici byly vystouplé, jako u kočkovité šelmy. A když se už nemohl dočkat úplného naplnění, protože chlapec byl skutečně velice pozorný, tak se mu sám pohybem pánve vybídl a přitlačil jej na sebe. I pro mladšího to bylo tak vnitřně prožité, že se neubránil vzdechu, vnímajíc horkost a úzkost těla pod sebou. Tohle bylo zcela jiné, než u dívky. Jistě krásnější. Nepotřeboval ni chvíli na zvyknutí, přesto v něm několik okamžiků Sasuke přetrval bez pohybu, než začal s táhlými dlouhými přírazy. Sklonil se k Itachimu, aby jej mohl líbat na krk, do něhož jej občas kousl, než ono místo šetrně olízl, jakoby se mu omlouval za hrubost. Bylo s podivem, jak taktní chlapec dokázal být, s přihlédnutím k tomu, jak se k sobě oba sourozenci dříve chovali a možná to byla Sasukeho zatím neobjevená přirozenost.
„Nebuď tak… opatrný,“ zašeptal mladík, neb jeho tělo potřebovalo více cítit veškerou potlačovanou živočišnost chlapcovy povahy a dožadovalo se jí v jejich spojení. Skutečně se mladší krotil, netušil, kolik si smí dovolit a kolik je správné. Poslechl, trochu se na kolenou vytáhl výš, aby mohl přirážet razantněji pod jiným úhlem, jak to jemu samotnému vyhovovalo, a rty se vrátil k bratrovým ústům. Bylo okamžitě znát, jak se zrychlené tempo projevilo, když se starší z nich začal sám těm drsnějším pohybům vybízet a podporovat je tak. Přírazy se zkrátily a již nebyly tak hluboké, pokud do něj chtěl Sasuke pronikat rychleji, sám měl co dělat, aby si jej hned napřímo nevzal jako zvíře. Nechtěl to tak. Nějakou dobu udržoval stejný rytmus pleskání kůže o kůži, než se pro blížící se vrchol rozhodl změnit polohu. Uhnízdil se zády na matraci a musel si bratra přidržet u sebe, pokud chtěl jejich pozice vyměnit a nevyjít z něho. Itachi se tak dostal do kleku nad něj, že nebyl problém si sám určovat vlastní rychlost, s kterou mu chtěl být dáván.
Sasukeho ruce se vydaly na pouť přes bratrův hrudník, kde neopomněly navštívit obě bradavky, než se neomylně usídlily na bocích. Ihned druhý začal tam, kde skončili, nebál se skutečně dosednout tak, aby Sasukeho úd cítil hluboko v sobě, jak jej plní a znovu z něj vychází. O to intenzivnější prožitek byl a pohled na chlapce na lopatkách, jak si rozkoší skousává ret a zaklání hlavu, byl omamující. Itachi si nikdy nemohl přát víc, než tuhle chvíli, kéž by to nikdy neskončilo. Propletl prsty jedné ruky s tou jeho a volnou dlaní se vydal ke svému penisu, aby se mu též věnoval v takovém tempu, v jakém dosedal. Pro mladšího to začínalo být příliš, až moc to vzrušovalo, až moc to stoupalo a vnímal, jak k vrcholu nemá daleko. Napětí v rozkroku rostlo s každým pohybem, tak se polibkem vzdal tepla bratrovi paže, popadl jej za kyčle a trochu si ho přidržel, aby do něj ze spoda mohl rychle přirážet. Itachi hlasitě zasténal, jak sám toužil po téhle reakci a pevněji sevřel své mužství. Stačilo mu pár drsných přírazů, aby se celý napjal a bouřlivě vyvrcholil na bratrovo bříško. Prohnul se přitom celý v zádech a stáhl hýžďové svaly, což druhý potřeboval k tomu, aby jej následoval. Mohutně se naposledy pánví natiskl na Itachiho půlky a vystříkl do něj.
Starší se rukama zapřel o chlapcovu hruď, předklonil se a dýchal. Vlasy se mu vyčerpáním lepily k čelu a upoceným tvářím, avšak cítil se nádherně. Pousmál se zlehka na druhého, který měl ještě zavřené oči a jemně palci hladil bratra po bocích. Nechal jej, aby z něho jedním pohybem sesedl, ztěžka si přilehl vedle něj a opřel si hlavu o jeho rameno. Bylo ticho, nepotřeba slov, nepotřeba ničeho, než blízké přítomnosti. Okolní vzduch byl naplněn vůní odeznívajícího orgasmu a jich samotných. Sasuke se po chvíli přitulil ke staršímu, objal jej jednou paží, zatímco tou druhou z pod sebe lovil přikrývku. Nepotřeboval, aby jim bylo chladno, přikryl je. Poté následoval utěšující polibek na čelo staršího, jakoby mu jím děkoval, ačkoli nemusel. Pevně si jej přivinul k hrudi, jako to nejdražší, co má a nikdy již to nemá s úmyslu ztratit. Prsty odhrnul ulepené vlasy z jeho tváře.
„V pořádku?“ Zajímal se, přestože mladík nevypadal, že by mu bylo ublíženo. V odpověď se mu dostalo jen spokojené přikývnutí a zachumlání se pod přikrývku. Pousmál se na něj.
„Půjdeme se umýt?“ Nadhodil Sasuke, i když se mu popravdě vstávat nechtělo. Jen bral ohled na bratra.
„Potom“ přitakal tiše Itachi. „Jsem unavený, chci spát,“ řekl. „Zůstaneš tu?“ Otevřel oči, aby se na mladšího podíval, zda tím po něm nežádá moc a zamrzelo by jej, kdyby druhý odešel a nechal jej tam. Doufal, že se tak nestane, nechtěl teď o něj přijít.
„Zůstanu,“ sklonil se a věnoval Itachimu procítěný polibek na rty. „Miluju Tě, odpočívej,“ pohladil jej po tváři a natáhl se po lampičce. Zhasl.
„Taky Tě miluju, bráško.“

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Zdravím vás Smile
zas něco ode mě, tentokrát je to FF na Naruta...ale číst může každý, je to celé popchopitelné i pro ty, co Naruta nikdy neviděli.

Pairing: ITACHI / SASUKE (reálý svět)

P.S.: Tímto hledám spolehlivého, zkušenějšího spoluautora/ ku, který má čas! a je ochoten se mnou psát povídku žánru Fantasy. Všechno vysvětím po osobní (emailové) poště. Děkuji moc Smile

5
Průměr: 5 (27 hlasů)