Tokyo Dome 1/2

„… Sorrow made you, sorrow made you, sorrow made you, YEAH…“ ozývalo se celou zkušebnou v Tokyo Dome.
„Ještě jednou!“ zařval můj dobrej kamarád Ruki-san. Uru totiž ‘trochu’ změnil půl písničky.
Začali jsme znovu od začátku. Kai se, jak jinak, usmíval jako měsíček na hnoji, Reita zaujal svůj ‘nízký‘ postoj, Ruki zapnul mikrofon, já chytnul trsátko a začali jsme. Šlo nám to dobře, ale nemohl jsem spustit oči z Uruhy a jeho vlnících se bocích.
„Aoi!“ zařval na mne Ruki-san.
„Soustřeď se, sakra! Zítra máme poslední koncert. Néže ho zkazíš!“
„No jo, promiňte.“ stejně jsem se nepřestal dívat na Uruhu…
Pořád mi ale vrtá v hlavě, proč se Uruha celou zkoušku kouká na Rukiho? ‘Žeby spolu něco mněli? Nemůžou, Uruha je přece můj!‘ …
-Po 3 hodinách-
„Končíme, bando! Rozpusťte se a jděte se někam zašít. Ale jděte skoro spát! Povinně!“ rozkázal nám náš manažer.
„HAI!“ svolali jsme všichni najednou.
„Lidi, kdo jde se mnou do bazénu? Platím!“ ozval se Reita. Pár lidí se společnosti se našlo. Dokonce i Ruki a Kai se navzájem přemluvili. Ale mně se nechce…
„Já nemůžu. Chlór mi nedělá dobře na vlasy, a dneska jsem ještě nepil. Půjdu do baru, pak-…“
„JDU S TEBOU!“ houkl jsem na všechny (ovšem že omylem)… nemohl jsem si pomoct. Všichni na mne vyvalili sví bulvy a Reita hned reagoval:
„Že ty po něm jedeš, co?“
„A co když jo?! Vadilo by vám to snad?!“ ani jsem nevěděl, co říkám. Uru se na mne podíval pohledem „co to má být?“. Raději jsem odtamtud zdrhul.
„Aoi! Počkej!“ křičel za mnou Uruha. Utíkal jsem co nejrychleji, ale za chvíli mně stejně doběhnul. Chytnul mně za ruku a prudce zastavil.
„Řekl si, že chceš jít se mnou. Tak neutíkej. Pojď.“ Mluvil úplně klidným hlasem, jakoby se nic nestalo. Zato já byl celej rudej, jak dozretý rajče a celý jsem se třásl.
Šli jsme celkem dlouho, asi hodinu. Začínalo přituhovat a víc foukat. Uru se klepal zimou a jeho tvář pokryli ruměnce. Přišel ke mně a objal svými silnými pažemimou ruku, která se jenom pohoupávala při mém těle. Celej jsem stuhl (opravdu všude) a zároveň mi zůstalo horko.
„C-co to děláš?“ zeptal jsem se, dost překvapený.
„Je mi zima.“ Promluvil Uru hlasem šestiletého dítěte. Svlékl jsem tedy svoji sexy koženou bundu a přehodil ji přes jeho zamrznutá ramena.
„Děkuju.“ Zašeptal a šli jsme dál. Přešli jsme ještě asi 2 ulice a pak mi do očí zasvítil nápis nějaké restaurace.
„Ehm… tady to vypadá útulně. Pojďme sem.“ Ukázal jsem na podnik se jménem Yoshirova restaurace (xD).
„Ale dyť je to restaurace. Nechtěli jsme jít náhodou na sake?“
„No… já tě vlastně chtěl pozvat na večeři. Ale když nechceš, půjdeme jinam.“ Řekl jsem zklamaným hlasem.
„Ne, ne. Moc rád tvoje pozvání přijmu. Už dlouho jsem neměl dobrou večeři. Teď máme toho hodně, takže jíme jenom instantní jídla a Kaiovi se jídla moc nedaří, takže se to moc nedá jíst.“ Usmál se Uru ^^.
“Dobře.” vzal mně za ruku (zase ) a vešli jsme do podniku, kde nás obklopila příjemná vůně a teplo.
Následně k nám přiběhla číšnice, s blond hlavou a dvěma copánky, a už nás strkala ke stolu.
„Chcete si hned objednat?“ vypadá tak trochu jakoby na něčem ‘jela‘. Uruha se ke mně naklonil a zašeptal se smíchem v hlase.
„Hele, ona si snad něco šlehla?“ skoro jsem tam vyprskl smíchy. Musím přiznat, že je velmi hyperaktivní. Pořád sebou smekala a podupávala si nohou do rytmu nějaké písničky.
Poslušně jsme si sedli, a už nám cpala pod nos jídelníček. Moc tady toho zrovna nemají, ale jsou aspoň dobré ceny.
„Já bych chtěl špagety Tarakosupa a sake.“ Objednal si Uru.
„Já bych poprosil tenhle dietní salát a kafe.“
„Jasně kluci, hned jsem zpátky.“ Nestihl jsem reagovat a už svištěla pryč, přičemž nezapomněla po cestě udělat pár baletních kroků a k tomu piruetu.
„Proč dietní?“
„Protože držim dietu ne?“
„No to mi došli, ale proč? Máš nádhernou postavu a krásny svaly. No ne?“ trochu mě to zaskočilo. Slyšet to zrovna od něj, když má nejkrásnější stehna na světě…
„D-děkuju ti.“
„Za pravdu se neděkuje.“ Usmál se Uru, a v mžiku sem přiskočila ta číšnice.
„Tady to máte, pánové. A taky dva zákusky Tokijské srdce, na účet podniku.“ podala nám zákusek ve tvaru srdíčka.
„Eh… k čemu to máme?“ zeptal jsem se, ale pořád na nás hleděla a usmívala se.
„Jenom jezte! Přeju dobrou chuť!… Mimochodem, moc vám to spolu sluší!“ zajásala blondska. Koukal jsem na ni, jakoby spadla z Marsu.
„A-ale my…“
„Děkujeme,“ začal Uru. „nejsme spolu sice dlouho, ale máme se rádi a klape nám to. A taky děkujeme za zákusek! Určitě sem ještě přijdeme.“ odpověděl Uru bez mihnutí oka. Koukal jsem na něho jako puk. Co to má bejt?!
Když číšnice odešla, koukl jsem se na Uruhu nechápavým pohledem. Ten se jenom usmíval a při tom žvýkal zákusek.
„Hele, můžeš mi prosim tě říct, co to mělo bejt?!“
„No co, mněl jsem chuť na koláč. A taky má pravdu v tom, že nám to spolu sluší. Přece jen jsme byli vyhlášeni v nějaké anketě za “nejkrásnější pár j-rocku a visual kei“.“ zkonstatoval Uru. ‘C-cože?! Jak to, že o tom nic nevím?!’
„T-to jako fakt? Tý jo!“ pořád k neuvěření.
„A neříkej, že ti to vadí! Viděl jsem, jak ti přitom zářili oči!“ zasmál se Uru. ‘No, má pravdu. Ale sakra, nemusí mi dělat takoví šoky! Skoro jsem mu to i uvěřil.’ přemýšlel jsem.
„No jo, ale už mi to nedělej, jasný? Nebo se semnou o tom nejdřív poraď!“
„Dobře, už jez! Itadakimasu!“
„Itadakimasu.“ řekl jsem nezaujatě. ‘Fuj, ten salát je tak hnusnej! Jak to jenom můžou servírovat?! No nic, musím to sežrat.’ Odrazu se Uru začal nenormálně smát. Všichni na nás zírají jako na idioty.
„Co ti probůh zas je?!“
„Promiň, ale kdyby ses viděl!“ smál se čím dál víc. „Při tom jídle se ksichtíš, jakoby si snědl citron!“ pořád nepřestával.
„A to mi říká ten, kdo se směje jak kachna!“ ha, trefa do černého!

„No promiň, ale tohle bylo hnusný! Za to já nemůžu, že tak vypadám.“ Smích utichl, a nahradil ho tichý vzlyk.
„Pane, můžete sem na chvíli jít?“volala číšnice směrem k nám. ‘Myslí mně?’ prstem jsem ukázal na sebe a ona přikývla. Pomalým krokem jsem se došoural k pultu a ona hned vystartovala:
„Co to proboha děláte?! Nevidíte, jak mu tím ubližujete? Hned se mu omluvte a polibte ho! No jděte!“ vypadá hodně naštvaně. Ale co jí to zajímá?! To je naše věc, ne? Ale ten polibek je lákavej!
Přišel jsem k Uruhovi, naklonil se a zašeptal:
„Omlouvám se miláčku. Už ti tak nikdy neřeknu, slibuju. Je mi to líto.“ A následně jsem naše rty spojil v jedno. Nejdřív mněl vylekaný pohled, ale pak zavřel oči a připojil se. Nevnímal jsem udivené pohledy lidí, ani pištění yaoi Fanynek. Tenhle polibek jsem si nenejvíš užíval a dával do něj všechny mé pocity. Naše jazyky se proplétali ve víru vášně a chtíče. Byl to nejkrásnější zážitek v mém životě. Odlepili jsme se od sebe, až když nám akutně docházel kyslík.
„Ehm… má to nějaký důvod?“ zeptal se Uru celej červenej s nadzvednutým obočím a otáznikama kolem. Nemám teď zrovna chuť mu tady říkat, že ho dlouhou dobu miluju.
„Eee… ono-…“
„Víš co? Chtěli jsme pít, tak taky budem! Vypadá to, že si se nějakým způsobem opil do němoty, takže já udělám to stejný.“ zahlásil, a už volal hyperaktivní číšnici mávnutím ruky. Když dotančila ke stolu, Uru začal s objednávkou.
Objednal si 10 panáků, 2 vína a šampaňské. A k tomu ještě litrový sake.
„Eto… nepřehnal jsi to kapánek?“
„Ani omylem! Tak na zdraví!“
-Po 10 minutách-
„Aoiii-cháán! Já tě milujú! Vjúú!…“ řval Uru.
„Prosim tě, neřvi tady, buď se ztiš, nebo půjdem pryč. A za prvý, vím, že si to stejně nebudeš pamatovat, a za druhý tě taky moc miluju, ale to si taky nebudeš pamatovat.“ Řekl jsem dost sklesle.
„Hmm… hele, něco ti řeknu… *hyk* … jáá spal s Rukim… ale to je teď jedno… protože … *hyk* já tě stejně milujúú!“ snažil se mluvit tiše a přitom dostal štikovku. Je čím dál víc opilý a taky nezapomněl všechno dvakrát tak natahovat.
„C-cože?! Jak, jak to myslíš, že jsi s ním spal?!“ tohle je jenom zlej sen!
„No normáálně, ne? Svlékli jsme se, líbali se-…“
„Dobře stačí! Málem jsem se tam rozbrečel.
„Dyť už končím, víc si z toho stejně nepamatuju.“ Táhne to z něj až na konec restaurace.
‘Pane bože, on spal s Rukim! Oh, to né, to se asi psychicky zhroutím.’
„Aoiii-cháán… *hyk hyk* … nad čím tak přemýšlíš? Řekni mi tooo… pjoším! *hyk*… “už jenom neřve, ale i šišlá! No, to je dost! Ale musím přiznat, že je roztomylej!
Pořád myslím na Rukiho a Uruhu, jak to … no … spolu dělaj! Jak mi to mohl udělat? Už jsem mu párkrát naznačoval, že je pro mě něco víc…
Po chvíli jsem cítil, jak mi po tvářích tekly slzy proudem. Jenom jsem se tomu pousmál a nevšímal si toho. Pravděpodobně vypadám jako vůl, když tady brečím a směju se najednou!
„Aoi-cháán, no ták, nebrééč!“ řekl a natáhl ruce přes celý stůl až ke mně, a setřel mi slzy z tváří. Podíval jsem se na něj a on mi daroval spitý úsměv. Mněl jsem co dělat, abych tam nevybuchl smíchy.
„Chci se líbat.“zahlásil, což mně dost překvapilo. Koukal jsem na něj, jako kdyby byl z jiné planety. Následně vylezl na stůl, na kterém byli pohárky a skleničky od chlastu. Všechny je svým tělem shodil, sednul jsi na mne a bezdůvodně mně začal líbat. Nejdřív jsem nahodil nechápavý výraz, ale pak jsem mu polibky začal oplácet. Rukou jsem mu zajel do vlasů a druhou jsi ho přidržoval za bok. Uru mi vyhrnul tričko a hladil bříško. Nebude si to pamatovat. Možná má lepší rovnováhu, když je na mol, ale lepší paměť rozhodně ne. Jazykem jsem se probojoval do jeho sladkých úst, a začal boj o nadvládu. Svou rukou jsem přesunul na jeho krásnej zadek, a jemně hladil. Unikl mu z úst sten, a tím, že mi rukou přejel po stehně, mi to vrátil. Jeho těla jsem se nemohl nabažit. Pořád nemám dost. Za zátylek jsem si ho přitáhl blíž a líbal ho drsněji. Přesunul se mi na krk a laskal mi ho jako závod. Prostě nádhernej pocit blaha a nekonečné slasti. Odrazu mi zapípal mobil. Zpráva. No to je úchvatný.
„Kdo nás to ruší?!“ zeptal se Uru, jakoby se nechumelilo, ale pak mně znovu líbal. Polibek jsem si vychutnal, ale pak jsem ho jemně odstrčil.
„Už nás shání manažer. Musíme jít.“ Říkám to nerad, ale rozkazy jsou rozkazy.
„Ale když já nechci jít. Mně se tady líbí!“rozkřičel se, a nahodil kachní obličej. Jenom jsem se tomu usmál a políbil ho do blonďatých vlasů.
„Hmm… Tak dobře…“odpověděl nezaujatě a já se postavil (ze židle). Už jsem chtěl odejít, když mi vyskočí na záda.
„Ale jenom když mně uneseš!“
„Moc rád.“ dneska se usmívám nějak často. Ale to teď neřeším. Nevim jak, ale z kapsy jsem vytáhl peníze a položil je na stůl. Slušně jsme pozdravili, a už jsem si to mířil do Tokyo Domu, i s Uruhem na zádech.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
„No. Že jste se sem uráčili dostavit!“ křičel na nás z dálky Reita. Ještě má vlhký vlasy z toho bazénu.
„Vy ještě nespíte?“ to byla dost neinteligentní otázka na mně.
„Čekali jsme na vás, protože nevíte, kde jsme ubytováni. A taky jsme raději přišli pro vás sem. Bylo jasný, že Uru nevíde z baru bez toho, aby se neudržel na nohou“ zahuhňal se Reita.
„No jo. Kde to tedy bydlíme?“
„V tom stejným hotelu jako minule. Tady máš klíčky od svého pokoje. A seber i Uruhovi a odnes ho do postele. Vypadá spokojeně, když jsi při něm.“ Řekl pro změnu Kai, náš leader. Nezapomněl si taky rýpnout, jak to už tady u nás bylo zvykem. Bohužel, se zasmál jenom on sám, protože Reita byl zabrán do nějakého papírování ohledně zítřka, Uru nevnímá už dobrou hodinu a náš milej zlatej Ruki se nám tady rozvaluje po pohovce v polospánku.
„No jdem, bando, na zítra se musíme prospat. Reito, buď tak hodnej, a vezmi Rukiho. Dneska toho na něj bylo hodně.“ Zahlásil nám manažer, a už k sobě volal Kaie na menší řeč. Reita ochotně vzal Rukiho do náruče jako malou princeznu a už si to šinul směrem k hotelu. Hotel je hned vedle, takže to netrvalo dlouho, a už jsme se vezli výtahem. Proč sakra bydlíme tak vysoko?! Všichni jsou ubytováni na prvních 2 patrech. Zato já i s Uruhem bydlíme, o osm pater víš.
„Aoi-chan! Co znamená tohle tlačítko?“ zeptal se Uru ospale.
„Když to stlačíš, tak se výtah zastaví a budeme muset aspoň hodinu čekat na opraváře.“
„Jo ahá.“ Odpověděl, a už se natahoval za tlačítkem.
„N-ne, Uru! Nedě-…“ nestihl jsem doříct větu, protože jsem se i s Uruhem rozplácl na podlaze.
„Uru, co blbneš, sim tě?! Hele, že ty jsi to udělal schválně?“ hned na to mně otočil na záda a zasednul mně celou svou váhou.
„To si piš, že jo! Jo a mimochodem… *hyk* říkal j-jsem ti… *hyk* … že když je člověk na mol… ř-říká jenom pravdu?“ už pomalu střízliví. To je dobře… Počkat! Cože to řekl?! Lidi na mol říkají pravdu? Slyšel jsem o tom, ale že by to bylo i v Uruhovem případě?
„Takže to, že říkám, že… *hyk* … ksakru… že tě miluju, je asi pravda. A teď si to chci tímhle způsobem prověřit. Tak drž!“ dořekl, naklonil se nade mne, ruce mi chytl nad hlavu a přiblížil se tváří k té moji, až jsme se dotýkali nosíkama.
„Chceš mně?“ zašeptal svůdným hlasem a lehce se otřel rtama o moji bradu, ústa, nos, až mi nakonec políbil čelo motýlím polibkem.
„Uru, opravdu neblbni…“ když jsem to řekl, nechci, aby přestal.
„Ale no tak. Vím, že mně chceš. Líbím se ti. Je tak?“ nemohu odporovat. A kdo by asi odolal blonďákovi, který nosí fialový podvazky? To fakt netušim…
„J-jo. A moc. Strašně moc.“ Řekl jsem to! Já to řekl! Ale opravdu musíme jít spát. Manažer a ostatní kluci nás zabijou, jestli nebudeme na koncertu moct hrát. Když tady tak namáhavě přemýšlím, ani jsem si nevšiml, že Uru je bez trička, a já skoro bez kalhot. Za pár sekund zapípal výtah na ohlášení našeho poschodí.
„Emm… Uru, myslím, že by, jsme mněli jít.“
„Ale no tak, ještě chvilku. P-prosím.“ Nepotrvá dlouho, a bude střízlivý.
„Ne, ne, ne. Pojď, odnesu tě hezky do postele a ty budeš hezky spát, ano? Slib mi to.“ Řekl jsem, a podíval jsem se na něj přísným pohledem.
„A povíš mi aspoň pohádku na dobrou noc?“ proboha, co má být zas tohle?!
„Dobrá, ale budeš pak spát, ano?“
„Dobře slibuju.“ Souhlasil nakonec. Následně mi pustil ruce, zvednul se a vzal jsem ho do náruče. Otevřel jsem vchodové dveře Uruhova bytu, a i po tmě jsem našel cestu do ložnice. Přeci jen, tady mají všechny pokoje stejné. Položil jsem Uruhu na postel a chtěl ho přikrýt.
„Snad si nemyslíš, že budu spát v tomhle.“ Zasmál se a následně si vysvlékl tričko. Cítil jsem, že se opět červenám, tak jsem se raději otočil.
„Klidně se dívej. Už jsi mně přeci takhle viděl.“ Řekl a já neodolal. Dnes už po druhé ho vidím bez trička, polonahého. Řeknu vám, je to pohled k nezaplacení.
„Šáhni si.“ Tahle věta mně probrala z transu, a než jsem stihl něco namítat, už chytl ruku, a položil mi ji na svoje bříško. Jezdil mi s ní po celém jeho hrudníku, bříšku i krku. Je to úžasný pocit, se ho takhle dotýkat.
„Můžu taky?“ zeptal se, nečekal na odpověď, zatáhl mně za ruku do postele, a ladnými pohyby mi nadzvednul tričko. Poté mi jemně přejel po břichu a jezdil všude možně. Zase mně svádí. Dneska už potřetí. Je to jako ve snu. Následně mně znovu políbil a svou neposednou rukou se přesunul na můj zadek. Líbali jsme se hodnou chvíli, ale krucinál, opravdu musíme jít spát! Proboha lidi, kéž byste ho viděli, co tady provádí!
„Nechci pohádku. Chci tebe. No tak, nebraň se mi.“ Říkal mezi tím, jak mně líbal. Chci ho… opravdu, chci ho, jako nikoho doteď.
„M-možná někdy jindy, ano?“
„Ne, ne.“
„Jo, jo!“ těžce jsem ho od sebe odlepil a položil na postel. Přikryl jsem ho a chystal jsem se odejít.
„A pusu na dobrou noc?“ zase ten obličej! On mně mučí! Tak jsem mu tedy dal pusu do vlasů, když v tom mně zastavila čísi ruka.
„Prosím, buď tady při mně. Už opravdu nebudu nic zkoušet. Slibuju!“ řekl, a pohlédl na mně takovým… těžko popsatelným pohledem.
„Dobře tedy. Ale už budeš opravdu spát! Jinak okamžitě odejdu.“ Rozkázal jsem mu, trochu přísnějším tónem. Neodpověděl, nazvedl peřinu a kousek se posunul na stranu. Pomalu jsem si tedy sednul, a když to vypadalo tak, že nic proti nemá, lehnul jsem si. Zhasnul jsem noční lampičku, a následně mně lehce obejmul, a hlavu položil na můj hrudník. Za chvíli bylo slyšet jenom Uruhove plynulé dýchání. Jeho dech mi příjemně zahříval krk, takže jsem za pár minut usnul taky.