Tomorrow

Povídej se mi do tváře.

Co vidíš?

Osamělého muže. Unaveného životem. Životem bez lásky. Bez porozumění. Bez tebe.

Dívám se ti do očí a ty netušíš, jak mne kousek po kousku pohřbíváš. Pokaždé, když jsi ho objímal, líbal a stával se jeho, mé srdce pukalo. Stále znovu a znovu. A já mám pocit, že víc už nevydržím.

Mé vyčerpané tělo kleslo vedle tvého a já vnímal horkost tvé kůže. Ten pocit mi připadal jako rozhřešení.

V mém skomírajícím srdci bys jen těžko hledal vášeň nebo touhu. A tak jsem jen bezděčně ležel u tebe a nechal se unášet proudem času.

Probral ses a objal mne těmi šlachovitými pažemi a lehce mi zafuněl do ucha. Neměl jsem potřebu svalit se na tebe a násilně si tě vzít.

Možná, že by to ani násilné nebylo, možná by ses mi poddal a hlasitě sténal mé jméno.

„Miluji tě, Onewe,“zašeptal jsi z čista jasna. Otočil mou tvář k sobě a zahrnul ji polibky. Slíbal jsi mé slzy a nechtěl mi dovolit plakat dál.

Nepolíbil jsi mne na rty. Ale začal jsi s rozepínáním košile, a když jsem odvrátil hlavu, znovu jsi mne donutil dívat se.

Položil jsi mou roztřesenou dlaň na svou hruď.

„Keyi,“unikl mi bolestný nářek. Zmučeně jsi ke mně vzhlédl.

„Miluju tě, Keyi, miluju,“ přitáhl jsem si tě kvapně a tiskl k sobě, „Tak moc tě miluju….“