TpN: O mě se snažit (NE)musíš (16.část)

Shimizu:
Za okny, která byla jediným zdrojem světla v budově, se ozval do bezvětří tichý hrom. Za malou chvíli se zatáhlo a místnost, ve které jsme s Hikaru stály, potemněla. Krátký agresivnější poryv větru, který se o minutu později zvedl a opřel se do rozbitého skla, předpovídal příchod velké bouře.
Já na to ale nedokázal myslet. Myšlenky a impulzy mého mozku směřovaly svou pozornost k jediné osobě v místnosti. K dospívající nádherné ženě stojící u okna. V takovéto chvíli je běžnou logickou volbou přemýšlet a uvažovat jen nad danou věcí a nebezpečnou situací, ale já to z nějakého důvodu vůbec nevnímal. Prostá otrava.

Zkoumal jsem její křivky a každý nepatrný pohyb obličejových svalů. Snažila se vypadat naštvaně skoro až uraženě ale mě z toho jejího pohledu přišlo na mysl úplně jiné slovo. Ona,… byla smutná. A ne jen takovým tím normálním způsobem, zdálo se, že je úplně zlomená…
Proč jen jsem se nedokázal zbavit myšlenky na to, že za to můžu já?
Jasná odpověď, ty hlupáku. Protože za to můžeš ty! Tak nějak se mi ten příval zvláštního pocitu v hrudi přestával líbit. Začalo to silně bodat, dýchání začalo být krapet těžší než před minutou. Místy jsem měl pocit, že mě to snad zabije. Ale já stále žil. Nadechl jsem se a nic na sobě nedával znát.
Co to se mnou je? Teď se musím soustředit!
Ale na co vlastně? Opravdu chci odstavit ten pocit na druhou kolej? Není to náhodou ten, který bych měl brát přednostně? Nevím. Fakt nevím. V tomhle jsem úplný mimoň. Já to přiznal, no boží voprus.

Trvalo to jen pár minut a já začal mít pocity věčnosti. Začínám přemýšlet jako můj otec, to se mi ani za mák nelíbí. Vůbec nejsem tak výjimečný a rozhodně mi netáhne na důchod. Pousmál jsem se při myšlence na jednoho ze tří rádců velkého Uzumaki Naruta. Snad budu mít jednou taky takovou příležitost, abych mohl sloužit v radě nebo alespoň poblíž ní. Jo, budu jim nosit kafe a sušenky, až se dozvědí, co všechno jsem tady podělal. To se bude v mém konečném přijímacím hodnocení k strategickému oddělení vážně vyjímat. Světová otcovská otrava.
Co vím na sto procent je to, že v tomhle celém spiknutí a boji o moc, musí být nějak zapojen někdo z královské rodiny. Nejpravděpodobnější podezřelý by byl Dai-san, ale toho z nějakého důvodu Narumi vyloučil. Jeho sedmý smysl tu myšlenku odmítá jakkoliv přijmout a tak na ní logicky něco musí být pravdivého. Pousmál jsem se a vzpomněl si na pravou sílu našeho Rokudaime. Pocity srdce.
Neber na lehkou váhu pocity Uzumakiho, ať jsou sebeabsurdnější.
Slova mého otce. Toho, jež vedle jednoho absurdního blbce prožil celý život. Život plný ztrát ale i víry v naději a revoluci. Revoluci, která jeho příčinou, skončila mírem. Chaos se změnil v ještě větší, ale za to krásnější a uspořádanější. Aliance pěti spojených národů se do teď nerozpadla, což se vzhledem k minulosti dá pokládat za druhý největší zvrat v dějinách Shinobi. To musel být voprus.
Nechtěl bych být v jejich kůži. Sláva a věčná zodpovědnost a oddanost mírotvornému cíly. Na to nejsem a nikdy jsem moc nebyl. Ovšem neodsuzoval jsem to. Ještě aby. Zdálo se, že jen blázni, co jsou ochotni obětovat vše,… jen ne to, co milují, za odměnu věčného štěstí pro ostatní,… dokážou měnit lidské osudy a jejich světy udělat lepšími, než byly. Těch se ale rodí málo…

Vzdychl jsem a podíval se zpět na Hikaru, která pořád stála u rozbitého okna a pozorovala blesky, později začínající kapky deště. Její obličej byl najednou uvolněnější, jako by jí ten pohled na plačící oblohu uklidňoval. Svým způsobem to uklidní každého, kdo se nechá. Pozorovat ji nebyla otrava.
Možná, že jsem se jen zbláznil?
A jestli ano? Tak proč právě teď? Mělo to něco společného s tím, co se nám děje, anebo jsem jen něco důležitého přehlédl? Možná obojí. Rozhodně má moje momentální rozpoložení něco společného s Hikaru. Asi mi není tak lhostejná, jak jsem se domníval. I když takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Bral jsem jí prostě jako partnera. Nedělal jsem rozdíly mezi ní a ostatními dívkami, takže jsem jí nediskriminoval za něco konkrétního. Vlastně v tom nikdy nebylo nic osobního. Tak proč je poslední dobou tak nabroušená? Totální voprus.
Nebylo v tom nic osobního. Hm? Možná v tom je ten nynější problém.
Přivřel jsem oči a cítil, jak se do mých tváří nalila trocha horka. Netuším, kde se ta clona náhlého zájmu vzala a jisté bylo to, že mě na pár sekund úplně ochromila. Nadechl jsem se a snažil se to neřešit. Přesto jsem věděl už na jisto, že právě teď je ten náš velký problém jen a jen osobního rázu.

Hikaru:
Miluju déšť. Když prší, mám pocit, že všechen můj stres a špatné pocity odplouvají společně s kapkami a každý blesk je jako křik zoufalství a nahromaděného vzteku. Bouřka mi tak pomáhá ve více směrech. Uklidní mě a zároveň zbaví veškeré bolesti, která mi jako obrovský kámen občas tlačí na stěny mého silného srdce. Ale to se zřejmě děje jen v mém dívčím srdci, které zrovna překypuje láskou. Možná bych měla podotknout, že neopětovanou.
Hrom větší a hlasitější, než ty předchozí s ohromným bleskem, který ozářil skoro celou oblohu, mě vrátil zpět do reality do tohohle strašidelného domu. Můj partner se na interiér díval se směsicí překvapení, podezřívavosti a vnitřní rozpolcenosti. Tedy myslela jsem si, že jeho zájem patří interiéru. Ušklíbla jsem se v domnění, že v něm narůstá strach z prázdného domu.
A to jsem měla za to, že strašpytel jsem tu já.
Prohrábla jsem si pobaveně lehce svoje dlouhé vlasy a nespouštěla z jediného chlapa v místnosti oči. Jistotu jsem sice neměla a klidná jsem taky zrovna nebyla, ale vědomí, že jsem na tom lépe, než ten věčně klidný pařez, neschopný cítit lásku, natož strach, když by měl,… mě uspokojovalo.
"Chci vědět, co znamená ten obličej?" zeptal se mě po chvilce, co jsem se na něj z nepochopitelných důvodů culila. Samozřejmě jen v jeho hlavě byly nepochopitelné.
"Nechceš, věř mi." odpověděla jsem stručně a přešla od okna blíž k němu. Někdy jsem měla pocit, že si tenhle zabedněnec vůbec neuvědomuje, jak hezká holka to po něm jede. Tím myslím sebe a ne ty ostatní nány, co se jen hihňají a nevidí nic jiného než zevnějšek. Ach jo, kdybychom jen nehledali vraha Hibari-sana a byli místo toho někde na louce a užívali si piknik… a slunce.
"Fajn, vidíš stále jen ten malý proud chakry pod budovou?" zeptal se vážně Shimizu a mě nezbývalo nic jiného, než plně vnímat tuhle pekelně neromantickou situaci.
"Hmm…" utrousila jsem a podívala se. "Skoro se zdá, že za tu chvíli ještě víc zeslábl. Jakoby…"
"Musíme za ním, než úplně zmizí a my ne…" přerušil můj tichý hlas a mezi obočím se mu vytvořila známá vráska, která v jeho případě byla známkou přemýšlivosti. Nesnášela jsem tenhle obličej, jelikož mě vždycky dokonale ignoroval. Dívala jsem se svým dokonalým zrakem stále dokola, ale nic se nezměnila a nic nepřibylo v tohle prázdném a strašidelném do…
Jak se to proboha? Vždyť tam nic…!

Zadívala jsem se na jedno místo, na kterém se z ničeho nic objevilo pár postav!
"Počkej!" křikla jsem na svého kolegu, který se překvapeně vrátil nohama na zem.
"Co?"
"N-najednou… se vevnitř objevily čtyři osoby!" vyhrkla jsem zmateně, trochu vyděšeně zároveň a ukázala na zeď před sebou. Shimizu povytáhl jedno obočí a zatvářil se úplně stejně, jako před malou minutkou já samotná. Kdo by tomu taky věřil, že?
"Jak objevily?" promluvil nakonec tiše. "To si je předtím přehlídla, nebo co?"
"Ne!" bránila jsem se. "Přísahám, předtím tam nic nebylo."
"Jen klid." řekl mi Shimizu a položil mi jednu ruku na rameno. To jsem tedy nečekala a tak jsem se neubránila lehkému zrudnutí tváří. "Bože, že by náš RUŠIČ měl schopnost takového rozsahu, že dokáže blokovat i tvůj zrak?" zeptal se jen tak do větru a díval se, se stejným zájmem před nás, jako já samotná. Nehodlala jsem totiž ty objevené lidi jen tak pustit z dohledu.
"To nevím." vzdychla jsem. "Ale faktem je, že koukám pořád na to samé místo a ještě před minutou bylo prázdné." dodala jsem s vážností a stále se soustředila na jeho velkou a hřejivou dlaň na mém rameni. Možná ani netušil, jak moc mě tím uklidňoval. Cítila jsem se ale fajn, ať už to věděl nebo ne.
"Nějak se nám to komplikuje." řekl a otočil svůj zkoumavý pohled k mému obličeji. "Znáš tu chakru?"
"Je to Narumi a okolo něj jsou další tři, co mi někoho při…" zarazila jsem se, když jsem poznala s kým tam náš třetí člen jen tak v klidu postává. "Hoho! To je Misaki!" pousmála jsem se. "A ti zbylí musí být její tým. Hmm…?" zamyslela jsem se. "Už jsem zapomněla, jak se…"
"Toshiro a Yori." dopověděl za mě Shimizu a svojí ruku stáhnul. Moc se mi to nelíbilo, ale nic jsem na to neřekla. Pak udělal pár kroků do chodby a rozhlédl se. Já ho následovala. "Bezva, co ty tu dělaj?"
"Páni, to je mi nadšení." řekla jsem, abych si do něj trošičku rýpla, a přitom jsem vždy neznačila směr, kde se naši staří přátelé nacházejí. Společně s Narumim, a že má co vysvětlovat, pacholek jeden.
"Entuziasmus u mě fakt nečekej." konstatoval Shimizu. "Stačí jeden praštěný člen týmu."
"To by mě ani ve snu nenapadlo, Shimizu." řekla jsem mu a chvilku si zase užívala fakt, že teď vedu naše kroky k cíly já. Takže vcelku vše teď záleželo na mě,… je tak krásný cítit, že mě potřebuje. Podívala jsem se na něj, jak kráčí bez jediného zaváhání vedle mojí maličkosti a v duchu jsem se vrátila k dubovým dveřím a k tomu, co všechno se mohlo stát a nestalo se. Co všechno jsem mohla pocítit a zažít, a kvůli jedinému zaváhání to zmizelo. Možní navždy…
"Co dělají?"
"Hmm…" kousla jsem se do rtu a podívala se. "Stojí skoro bez hnutí v jedné zadní místnosti."
"Asi v ní našli něco dost zajímavého." pokračoval Shimizu a na můj další signál zatočil do leva a šli jsme dál pomalými přešlapy menší chodbou zarostlou všelijakými druhy exotických rostlin.
"Anebo…"
"Anebo co?" zeptal se Shimizu překvapeně a stočil svůj pohled na mě.
"Mají rande." řekla jsem a mrkla na něj. On jen nezáživně nadzvedl jedno obočí. Nepochopil.
"Rande?"
"Ale no tak, prober se přeci." řekla jsem a bouchla ho lehce loktem mezi žebra. "Narumi je do Misaki zamilovaný. Ví to celá Konoha. A upřímně jí taky není lhostejný a tak jsem myslela…"
"Tohle jde mimo mě." řekl Shimizu nezaujatě a pořád si třel místo, kam jsem ho šťouchla.
"Jak taky jinak." řekla jsem naštvaně, nafoukla jsem svoje růžové tváře a jednu větvičku mu naschvál pustila přímo do obličeje a prohlásila: "Kirikabu-sama!"
Raději jsem vyrazila do temné chodby první, aby nezahlédl můj rudě zbarvený obličej s pohledem, který by mohl klidně v tu chvíli i zabíjet, kdyby ho někdo spatřil. Strach mě po pár krocích k našemu týmovému idiotovi úplně přešel. No, alespoň něco do sebe měla ta nová přezdívka na Shimuzua. Dostal mě do vzteklého módu, který se rázem změnil na klidový a hodný ninji pokročilého řádu, který už má za sebou pár nebezpečnějších misí, než tahle.

Cílová místnost byla za rohem. Na žádost mého partnera jsme se k vchodu přibližovali s maximální opatrností, která se tak nějak od nás i čekala. Nikdo nemohl tušit, jestli tam opravdu je to, co jsem tak náhle a z ničeho nic zahlédla. A tak se dalo počítat i s tím, že je to nějaká past nepřítele. Mohli jsme být jen paranoidní ale i tak opatrnosti není nikdy na škodu. Obzvlášť pak v našem oboru.
Pomalu ale jistě jsme se dostávala bez sebemenších problémů až ke dveřím, než…
"Baf!" křikl najednou jakýsi stín, který se nám postavil do cesty! Lekla jsem se, vyjekla a chytla Shimizua nevědomě pevně za paži. Křečovitě jsem se ho držela, než mi došlo, kdo si to z nás tak pěkně a lehce vystřelil. Dostala jsem vztek a chuť něco rozbít.
"Narumi! Ty pitomče jeden zabedněnej!"
"Tohle nebylo moc hodné shinobiho." řekl klidně Shimizu, vzdychl a pak se nenápadně podíval na svojí ruku, ke které jsem stále tiskla svůj vyvinutější hrudník. Podívala jsem se do jeho nervózního obličeje a stejně jako on jsem trošičku zrudla a pomalu ho pustila.
"To jsem ani netvrdil." řekl Narumi potěšeně a stále se usmíval nad svým povedeným vtipem, který pro všechny ostatní moc vtipný nebyl. Za pár dalších sekund, které jsem strávila tím, že jsem se snažila vrátit svoje tváře do klidového režimu, se na prahu objevil další příjemný element.
"Zajímalo mě, kdy se tu objeví zbytek." poznamenal Toshiro a vůbec nezakrýval své znuděné rozpoložení, které jasně říkalo jen to, že by rád domů. Daleko od nás idiotů.
"Tak nám říkáš? Zbytek?" zeptala jsem se naštvaně, dala si ruce v bok a pohodila hlavou.
"Mohli jste dopadnout i hůř." řekl Narumi a znovu se sám pro sebe pohuhňával. Já ho jen srovnala.
"Sklapni, Narumi!"
"Tak tohle se tu řeší?" řekl Shimizu, když naší rozhádanou trojici nenápadně obešel a dostal se dovnitř místnosti. Netušila jsem, o čem to mluví, a tak jsem se přes ty dvě paka procpala a postavila se vedle našeho hlavního strategického myslitele. Tohle se mi ani jednou myšlenkou nelíbilo.
"Našli jsme je asi před patnácti minutami." oznámila nezaujatě Misaki, která celou tu dobu zarytě mlčela a pozorovala nás s trochou toho jejího pohrdání v očích. Upřímně ani jsem se jí nedivila.
"Fuj, to je puch." řekla jsem přidušeně a zakryla si nos i ústa. Nedalo mi to, moje tělo to moc nezvládalo, a já musela udělat pár kroků dál od rozkládajících se těl.
"Krása vypadá jinak." poznamenal Narumi, ale už se nesmál. Hádám, že tohle zapůsobilo i na něj.
"Dokonce i páchne jinak." přitakal Toshiro s pohledem na mě a jak si držím ruce u obličeje.
"Kdo to jen mohl udělat?" zašeptala jsem jemně a snažila se pochopit, co je to za člověka, který takto ublíží jinému člověku. Obzvlášť, když je schopný takhle znetvořit ženu.
"Vrah Hibari-sana." odpověděl bez sebemenšího zaváhání Narumi a přisedl si blíž k tělům. Chvíli je detailně zkoumal, než si sám pro sebe pokýval hlavou a zavřel oči. Netušila jsem, že je až tak obeznámen v oboru lékařství. To šlo vždycky jen Yusukemu, který teď patří k vrchním medikům. Bohužel, brzo nám všem došlo, že to s lékařstvím moc nesouvisí.
"Jak si na to přišel?" zeptal se Shimizu, kterého jeho výrok zdá se zaujal nejvíce.
"Mají úplně stejná zranění a navíc jsou vedena pod stejným úhlem a stejnou silou." popisoval Narumi a přitom nám ukazoval a naznačoval znaky na tělech objetí. Až s nadpřirozenou obratností se lehce smířil se vzrůstajícím zápachem okolní smrti. A dokonce i s tím, že jisté části těl byly drženy pohromadě jen díky těsným přiléhavým oblečkům dotyčných žen.

"Tohle jsme ve škole nebrali." poznamenal Shimizu a pousmál se Narumiho směrem.
"Kdo řekl, že to mám ze školy." řekl Narumi a přetočil se s mírným ušklíbnutím na nás. Blbec jeden.
"Nech mě hádat. Praxe u tatínka na pitevně?" řekl Toshiro a ušklíbl se. "Ty to fakt nezapřeš, co?"
"Raději moc neprovokuj, Kene." řekl mu Narumi naštvaně, ale dle mého názoru zareagoval nějak moc klidně, jakoby mu ani nevadilo, na co to Toshiro narazil. To téma je zatím stoprocentní tabu a to nejen v Konoze. Docela dost lidí to i toleruje a raději si nezahrává, ale tohle bylo divné.
"Já nevím, kdo tu od samého začátku zlehčuje situaci, princátko?" opřel se do něj už Toshiro pořádně, což dělat neměl. Narumi se postavil a zatnul ruku v pěst. Tak to už se mu podobalo.
"Radši si hlídej ty svoje dvě křehký Barbienky." řekl a nuceně se ušklíbl, jako že mu stoprocentně chtěl už dávno jednu ubalit. Pára z něj ale nešla. "Vlasce se hrozně snadno přetrhávají, víš."
"Modrá krev nezaručuje velení, ani přehnanou úctu k někomu, kdo má sotva na to, aby..." pokračoval Toshiro zostra ale stále si držel klidný ironický tón, který měl jasně zajistit…
"Tak dost! Okamžitě toho oba nechte!" křikla Misaki velitelsky a její klid byl ten tam. Trochu mě to překvapilo, přece jen to u naší ledové královny nebylo moc zvykem.
"Misaki má pravdu. Zklidněte se trochu, máme pořád práci." přidal se Shimizu a zamračil se na ně.
"No jo." řekl Narumi současně s Toshirovým: "Fajn." pak se rozhostilo chvilkové ticho.

Začala jsem mít takový divný pocit v břiše. Něco tu bylo špatně, jen mi stále unikalo co. Rozhlížela jsem se všude po pokoji a snažila se najít, to něco, co ve mně vyvolávalo pocit té tísnivé nervozity. Dokonce jsem použila i svůj orlí zrak a zkontrolovala, jako už poněkolikáté, celou starou budovu, ale kde nic tu nic. Byli jsme jediní, kdo se tu skláněl nad mrtvolami a nic si z toho nedělal. Toshiro se svým bratrem zkoumal stejně jako já nábytek, který byl převážně od krve. Narumi detailně prohlížel mrtvolu a Misaki k mému překvapená celou tu dobu hleděla na mého zamyšleného Shimizua.
"Ty už si je někdy viděl, že jo?" řekla a udělala pár kroků k němu. Shimizu se na ní krátce podíval, než sklopil hlavu a se svým znuděným hlasem jí dal kladnou odpověď.
"Před třemi dny."
"To jsou jako ty dvě, Shimizu?" zeptala jsem se a proklínala. "Ty, co na tebe zaútočily?" proč mi to jen nedošlo dřív? Přeci jen to bylo z toho všeho nejjasnější pod sluncem. Dva útočníci jsou mrtví.
"Už to tak vypadá." odpověděl mi přesto Shimizu a pousmál se na mojí mračící se maličkost. Musel si asi všimnout, jak nadávám sama sobě. Takže nejsi až takový pařez, pousmála jsem se taky.
"Takže zřejmě se tu někdo zbavil nepohodlných spoluhráčů." oznámil Narumi a otřel si ruce o kalhoty, pak se podíval na mě a pak na Misaki, která se snažila jeho přítomnost pro své vlastní dobro ignorovat. Jo holka, vím přesně jak ti je. Shimizu jen vzdychl a podíval se z okna ven.
"Z toho vyplývá jediná věc." oznámil nám všem.
"Jaká?" ozvala jsem se a trochu dostávala strach z toho, jak mi na to můj kolega odpoví. Shimizu se na mě podíval se stejným strachem v očích a taky z toho, že se moc často nemýlí. Polkla jsem a neodvážila se naše spojení očí ukončit, nechtěla jsem a zároveň chtěla… chtěla utéct někam daleko.
"Že Sakura-sensei je další v pořadí." odpověděl Shimizu nakonec do naprostého ticha, které za tu malou chvíli, díky sílící venkovní bouři, dostalo tíživou atmosféru do všech našich kostí a svalů. Obešel ty dvě ženská těla, přistoupil k rozbitému oknu, za kterým už pár delších minut panuje déšť s blesky a k naší velké nelibosti dodal i to, co jsme podvědomě věděli i my ostatní. "A MY těsně za ní."