SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




TpN: O mě se snažit (NE)musíš (18.část)

Shimizu:
Skoro jsem nechtěl věřit vlastním očím. Přímo pod námi se nacházel prostor plný nepříjemného pachu hniloby, rozkladu masa a vlhkosti způsobené přerostlými mechy a játrovkami. Mezi kostmi a hnijícími části masa, které jsem ani nechtěl přisuzovat člověku, ležela jediná věc v celku. Skoro jsem jí přehlédl nebýt nápadných zrzavých pramenů, jejichž konečky byly nasáklé krví a bahnem.

"Pane bo-že…" zašeptala Hikaru a raději rychle odvrátila svůj zrak. Já ale potřeboval její oči, už jen k ověření života v té hluboké jámě. Chytil jsem jí proto za ruku a zamračil se. Semknul jsem rty k sobě a přitáhl ji, po pár minutách odporu, zpět k okraji padacích dveří. Děsná otrava.
"Musíš se podívat."
"Ne-nechtěj to po mně…" prosila tiše, ale já jsem jí nemohl vyslyšet. Ne teď. "Prosím."
"Nemůžu." omlouvám se jen, neschopen vyřešit tuhle situaci jinak. "Promiň." přitáhl jsem si jí trochu agresivněji zády na svůj hrudník a pevně jí držel kolem pasu. Druhou rukou jsem jí nasměroval hlavu do jámy a čekal, až se přestane cukat a otevře uslzené a strachem naplněné oči. V tu chvíli jsem se nesnášel, ale museli jsme vědět, zda má dolů do té temnoty cenu jít. Nebo to raději neriskovat.
"Pust mě…, p-prosím."
"Ne." opakoval jsem nekompromisně, ale hrubý jsem nechtěl být ani náhodou.
"Shimizu, já…" poklesla jí hlava a kolena se jí klepala za strany na stranu.
"Víš, že to musíme zjistit ať už je výsledek jakýkoliv." řekl jsem své hloupé vysvětlení, které bohužel bylo v mé hlavě to nejsprávnější. Blbá logika! "Jsi jediné bezpečné řešení."
"Dob-rá, a-le… mám p-podmínku…" vysoukala ze sebe a její ruka mi přestala drtit zápěstí. Přesunula jí pomalu na moje prsty a lehce je pohladila. Což nebyl zas takovej… no voprus.
"Jakou?"
"Nepouštěj mě." zašeptala nervózně s rudnoucí tváří.
"Nepustím." slíbil jsem. "Podívej se, prosím." její tělo sbíralo odvahu, cítil jsem, jak se nadechuje a jak se její ruka klepe. Stiskl jsem jí, aby věděla, že jsem tu stále s ní. Musel jsem to nechat na ní. Nechtěl jsem, ale nebylo zbytí. Ona jediná to mohla zjistit. Život nebo smrt. Musela to říct, i když nechtěla. Její oči se otevřely a ona s nehranou profesionalitou detailně prozkoumávala jámu pod námi. Najednou se její tělo uvolnilo a málem se mi sesunula do náruče. Pak když vydechla, otočila svou tvář k té mé a s poloúsměvem řekla: "Je naživu."

Nevím proč, ale neulevilo se mi. Pohled na zmrzačeného a dlouhodobého učitele, kterého jsem si vážil a nedokázal mu ani moc odporovat, mě nijak neuspokojil. Tudíž jsem ani nemohl ulevit své duši, kterou zrovna svíral strach. Dokonce jsem si přiznal, že by na tom byla i lépe, kdyby byla mrtvá.
Tři dny… ležela tam tři dny.
A čekala na nás

Dostal jsem vztek! Držel jsem dál Hikaru, která se už dávno odvrátila od jámy smrti, ale stále mi svírala pevně ruku. Její bolest a zoufalství mě ničilo ještě víc. Další bod ke všem bodům vztekové pravděpodobnosti, která se stávala pomalu ale jistě pravou realitou. Boží otrava.

Intenzita slunečního záření najednou nabývala na síle!
Jak je to možné, vždy't jsme ve sklepě?!
Podíval jsem se za sebe na ostatní a našel jsem jen další stejně překvapené obličeje. Raději jsem volnou rukou naznačil, ať jsou všichni v pozoru! Nikdy nevíte, jak kdo vstupuje na scénu.
Nic se však nestalo.
Světlo, po pár delších minutách, zase pomalu mizelo, až jsme se opět ocitly v tmavém sklepení smrdutého vzezření. Ach jo, další nevysvětlitelný voprus.

"Co to sakra bylo?" zeptal se Toshiro stále připravený k boji.
"To nevím." odpověděl jsem váhavě, jelikož se mi na tom něco nezdálo. "Možná varování."
"Nelíbí se mi mít nad hlavou tolik pater." prohlásila Misaki stroze.
"Zmizíme odtud, ale nejdřív slezu dolů pro Sakuru-sensei." zavelel jsem jasně a nečekal protesty.
"Proč ty?" zeptala se Hikaru váhavě a sevřela mou ruku pevněji, odhodlaná ji nepustit.
"A není to jedno." nadzvedl jsem obočí a přistoupil k okraji jámy smrti, jejíž hloubka byla až matoucí.
"Není, co kdyby…?" pokračovala krásná hnědovláska, až byla její opatrnost a starost dost nepříjemná.
"Hikaru, půjdu bez debat nebo…"
"Ne! Je to nebezpečné a navíc nevíš, jestli...!" přerušila mě rázně moje partnerka, až jsem chtěl…
"Jen klid, Milenci. Nikdo dolů nemusí." řekla s klidem Misaki a ušklíbla se na naši momentální pozici, která vůbec nepřesvědčovala ostatní, že spolu nic nemáme. Trochu jsem od Hikaru odskočil a snažil se dívat na pavouka v levém rohu místnosti. Naše písečná paní jen zakroutila hlavou a složila pár pečetí. Písek, který ležel všude po baráku a i ten venkovní smíchaný s bahnem, který nikdo z nás teď neviděl, se shromáždil před svou majitelkou a na její rozkaz se přesunul do jámy smrti.
"Takhle to půjde taky." přiznal jsem a s úsměvem na rtech sledoval rudou tvář Hikaru, jak se pomalu uklidňuje. Přiznat to byla fakt světová otrava.

"Přestalo pršet." vyslovil najednou a zcela od věci Narumi šeptem a podíval se na podlahu nad námi. Řekl to tak zvláštně až mě to zaujalo. Chtěl jsem se zeptat, co tím jako mudrc chtěl říct, ale nedostal jsem prostor.
"Shi-Shimizu?" zašeptal slabý hlásek z krvavých úst ženy, kterou jsme dostaly pomocí písku až k nám, do našich bezpečných náručí.
"Sakura-sensei, jak vám je?" zeptal jsem se jemně. "Jsou vaše zranění vážná?" a dodal.
"Ani nee…" řekla unaveněji, než bych čekal. Její stav, takový jsem dlouho nezažil a to ani při drsnějších misích v horších podmínkách. "D-dost jsem toho vyléčila."
"Dobrá. Můžeme s vámi hýbat normálně?" ptal jsem se dál, jelikož nikdo z nás nebyl medik.
"Ji-jistě." povolila nám a pousmála se na mě. Já jí úsměv lehce oplatil. Byl jsem rád, že jí nic není.
"Dostanu z vás ty pečetící provazy. Nehýbejte se." řekl jsem a složil pár uvolňovacích pečetí. Spoutání této divoké dámy bylo rázem ten tam a naše velitelka se zase mohla svobodně hýbat.
"Lepší. Děkuji." zmínila jen tak náhodou a promnula si ruce. "Jak dlouho jsem tam byla?"
"Tři dny." odpověděl jsem a v duchu se za to proklínal. "Zatím jsme zjistili pár zajímavých věcí."
"Až pak, Shimizu. Jste tu všichni?" umlčila mě s tím svým falešným úsměvem, který jsem poznal jen já a Narumi, že není skutečný, a svůj pronikavý pohled upřela do našeho kruhu přítel. Voprus.
"Dokonce i někdo přebývá." ozval se s rukama v kapsách ironicky Toshiro a jeho mladší bratr Yori zpoza jeho zad roztomile a nervózně zamával naší oslnivě nebezpečné Sakuře.
"Sakura-sensei!" vběhla jí při radostném výsknutí Hikaru přímo do náruče. "Ráda vás vidím."
"Jen klid, Hikaru-chan." řekl jí Sakura a pohladila jí jemně po hlavě, stále s tím falešným šklebem.
"Nepochyboval jsem o vaší nátuře, Sensei." zazubil se Narumi nevině.
"Neprovokuj nebo tě seznámím s opravdovou bolestí." podívala se na našeho hlavního blázna se zkoumavým pohledem a pak si začala léčit ostatní menší zranění, která ale taky nevypadala nějak vábivě. Asi za pět minut se postavila ztěžka na nohy a protáhla se.
"Jak to, že jste se nemohla dostat ven?" zajímalo mě a podíval jsem se k jámě…
"Nešlo to." odpověděla mi Sakura stroze. "Jak jednou spadneš dovnitř, nedostaneš se ven bez pomoci zvenčí a navíc..." pozastavila se s vážným zeleným pohledem do mého hnědého.
"Navíc?" nadzvedl jsem obočí. Tyhle její slovní nedokončení začaly bejt otrava.
"Muselo to nějak čerpat sílu z mojí chakry." řekla a těžce vzdychla směrem k jámě. "Den ode dne jsem byla slabší a slabší až jsem omdlela." dodala a znovu se protáhla, asi byla hodně ztuhlá.
"Hmm,... zajímavé jutsu." poukázal jsem na fakt a podíval se do jámy smrti z větším zaujetím a menším zhnusením, než předtím.
"To tedy ano, i když po takové zkušenosti, bych použila i jiná slova." pousmála se Sakura a chvíli na to si začala upravovat svoje mastné vlasy nasáklé krví a blátem ze dna jámy.
"Rozumím."
"Co si plánoval dál?" zeptal se mě a její hlas nabral konečně svou původní sílu vzdoru a odhodlání.
"Je toho dost. Nicméně zeď by jsme měli objasnit situaci i vám."
"To jistě. Ale ne tady..." prudce a s ohromnou rychlostí se otočila! "...A ne před ním!" dodala vztekle Sakura a se svou zabijáckou pravačkou udeřila do malého Narumiho těla silou několika newtonů!
Tak tohle bude zase vysvětlování s názvem… voprus.
"C-co?" ohromeně jsem jen zamrkal do nové díry ve stropě, která vedla až skoro na půdu rozpadajícího se podlaží nad námi! S tím jsem tedy nepočítal a stejně jako ostatní otevřel dokořán svoji jinak semknutou pusu, která povětšinu času zarytě mlčí. Což teď rozhodně nebylo na místě.

Hikaru:
Radost, která mi v jedné minutě projela celým tělem, rychle vystřídalo překvapené zděšení. To asi v té zvláštní chvíli, kdy moje milovaná sensei uhodila tou největší zabijáckou ranou, kterou měla v zásobě úderů třetí kategorie, mého drahého partnera do břicha! Všichni přihlížející ze sebe dostali jen neidentifikovatelný zvuk, jelikož jimi prolézal podobný blesk zmatených pocitů. Vzdálenost, kterou Narumiho tělo udělalo, bych těžko měřila v metrech. Ve stropě po něm zbyla jen velká díra a pár minut dělal v nejvyšších patrech filtrační koláč, než zapůsobila síla gravitace a on se za ohlušujících ran vrátil dost těžkopádně na naše patro. Tudíž do sklepa, patra mínus jedna. Proč jen mi to na malou chvíli přišlo vtipné? I když se nezdálo, že jde o běžnou bouchající scénku alias - dospělé Vysoké čelo Sakura-sama!
"Vzdej se, nebo tě dorazím!" řekla poničenému tělu Narumiho zahaleného v kouři prachu, který se po jeho dopadu zvedl do našich očí. Čekala v pozoru kousek od něj v té nejútočnější pozici, kterou jsem u ní nikdy ani nezahlédla. Tak tohle je ta pozice, kterou jako další generace znám jen z vyprávění.
Úsměv z mé tváře rychle zmizel, ať už to byla vtipná nebo vážná věc poznala jsem, jestli hned neodpoví, zemře a to ne ledajakou smrtí. Krvavé tělo se pomalu překulilo na stranu a snažilo se nabrat trochu čistého vzduchu. Prach pomalu opadával, ale stejnak ho bylo v místnosti moc na jeden slušný nádech. Zdivo a jeho části, se povalovalo všude kolem našich nohou a ty nejmenší částečky zvané štěrk, ještě stále padaly z narušeného stropu. Narumi se dokázal dostat do pokleku a jeho dech byl těžce přerývavý. Mohl mít klidně zlomená žebra. Krev, linoucí se z jeho pootevřených úst by to jen potvrzovala. Asi za minutu pozvedl nepatrně hlavu a jedním přivřeným okem si prohlédl postoj naší, teď už, velitelky. Za další dvě, jeho hlava opět těžce poklesla k zemi a vykašlal spousty krvavých hlenů. Dostala jsem strach a nebyla jsem jediná,… kdo se konečně probral z několika minutového transu.
"Co to sakra děláte, ženská?!" vylítla najednou neklidně Misaki a udělala pár kroků k Narumimu, který měl teď dost starostí sám se sebou. Sakura se jen ušklíbla a promnula si pravou pěst.
"Zaslepená. To mi tu chybělo." řekla Sakura a vypadala, že jí Misaki postoj něco moc důvěrného připomněl, něco z dávné minulosti, kterou měla jistě za sebou.
"V tom případě jsme na tom podobně." řekl Shimizu a pousmál se nad tím, že nechápe.
"Nemáš žádný divný pocit?" obrátila se Sakura na svého jediného spojence v přemýšlení a nadzvedla jedno obočí, jestli si z ní střílí nebo to myslí opravdu vážně.
"Ten mám od doby, co jste zmizela." odpověděl jen Shimizu a těžce vzdychl.
"Kdo ne?" vzdychla jsem také. Bylo toho dneska moc. "To nic přece nevysvětluje." řekla jsem a raději neopouštěla svůj nervózní vyšlapaný důlek.
"Očividně pořád potřebujete velení." vzdychla Sakura do třetice a své vnitřní duši věnovala okouzlující, láskyplný úsměv. Jakoby se jí ta věta zamlouvala.
"Co tím myslíte?" zeptala jsem se asi moc naivně vzhledem k Sakuřině protočení očí.
"Jo, už to sakra vysvětlete!" řekla Misaki naštvaně a její krásné prsty na pravé ruce nepatrně cukaly nahoru a dolů. "Tenhle váš přístup k věci se mi vůbec nelíbí."
"Zvláštní, že to říkáš zrovna ty." odpověděla jí Sakura ironicky. Chvíli se obě měřily ledovými pohledy, které jen tak běžně nezahlédnete u mladých dam a vzduch se v jejich blízkosti dost ochlazoval. Shimizu to zdá se nedokázal dlouho sledovat a raději s naprostým klidem a pokorou požádal jemnou větou nevyjadřující skoro žádný pocit, natož útok.
"Prosím, už to vysvětlete, Sakura-sensei." řekl Shimizu jemně. "Ne každý tu má moje nervy."
"Pravda." řekla sensei s poloúsměvem mířeným na Misaki a její nervózně vypadající tým. Přešla pár kroky až k ní, odhrnula jí kus rudých vlasů z obličeje a sehnula se k jejímu pravému uchu. Misaki nehnula ani brvou, ale napnutá očividně byla po celou dobu. "Zrychlil se ti dech?"
"C-cože?" zakoktala z ničeho nic rusovláska a její tvář trochu zrudla. Až jsem se podivila nad její rychlou a náhlou změnou obličeje, o které jsem si nikdy nemyslela, že má ve svém arzenálu obličejů.

Co se tu teď stalo, že se cítím takhle?
Ptala jsem se vlastního velkého srdce, ale to z nějakého důvodu mlčelo. Sakura ale bez milosti pokračovala ve svém rádoby výslechu dál, jakoby se nechumelilo.
"Ptám se, jestli seš hotová?"
"C-co si to jenom dovol…!" začala se rudá Misaki bránit a odstrčila od sebe dospělou ženu! Ta jí ale chytila rychle za obě zápěstí a zvedla jí ruce nad hlavu. Podívala se jí zpříma do černých očí a s hroutící se trpělivostí na ní křikla svou otázku.
"Tak ano nebo ne?!"
"T-to,… já…" Misaki znervózněla a zaškobrtla se, ale Sakura jí nenechala utéct!
"Odpověz a popravdě!" Misaki sklopila hlavu a zamyslela se. Po chvilce, která mě osobně přišla jeho zbytečná hodina ticha, něco překvapeně zašeptala pod sebe.
"Misaki-sama?" zeptal se Yori starostlivě ale Sakura ho zastavila mávnutím volné ruky. Pustila rusovlásčiny ruce a udělala krok z její osobní bubliny s nepatrným sotva pozorovatelným úsměvem, který byl pochopitelný jen pro ni samotnou.
Tak to už jsem byla trochu v koncích.
Co znamená ten úsměv
?
"N-ne…" zašeptala znovu Misaki, tentokrát šel její jemný hlas zaslechnout. Až jsem se podivila nad barvou jejího ledovce, který teď zněl jako překvapení smíchané se vztekem a zklamáním.
"Misaki, co se dě…?" začala jsem jemně, a udělal krok k ní, ale…
"Nejsem hotová!" křikla najednou do našich tváří a zvedla namyšleně hlavu k zpět k oblakům! Vrátila se jí normální barva obličeje a její postoj neměl žádnou slabinu či příznak slabosti pro někoho z nás. Jako mávnutím proutku vypadala jako princezna, která si zrovna vzpomněla na to, že je něco víc, než mi kolem ní. Zrudla jsem vzteky a nafoukla své tváře.
Ona si snad dělá srandu, nebo co?!
Nepochopila jsem to, ale vytočila mě tím. A zjevně jsem nebyla jediná

"To, dost dobře nechá…" ozval se Shimizu lehce zaskočen mojí reakcí na Misakinino chvilkové rozpoložení a raději opět hrál utišující element mezi ženskými. Což mu docela šlo. Misaki si založila ruce na slušně vyvinutá prsa, to jsem přiznat musela, a hodila po něm jeden ze svých ledových pohledů, který jasně říkal, že je idiot a ubožák v jednom.
"ON." ukázala na potlučené tělo Narumiho, které se jen taktak drželo na kolenou. "Není Uzumaki Narumi." dodala ledově a bez sebemenšího slitování poručila písku a štěrku v okolí, aby se vrhl na podle ní nového nepřítele! Nepřítele, který byl celou dobu mezi námi.

Ani jsem nestačila zareagovat, když tuna písku připomínající velkou ruku, držela Narumiho tělo a drtila ho ve svém smrtelném sevření! Zalapala jsem po dechu a udělal krok k Shimizuovi, který přešel do útočného režimu ve stejnou sekundu, co já.
"Radši ho polož a vysvětli svojí domněnku." řekl Shimizu a přivřel své hnědé oči, které byly v tuhle malou těžkou chvíli dokonale vážné. Měla bych se přestat rozplývat, když jde do tuhého.
"To není domněnka, ale holej fakt!" oponovala mu Misaki a písečné sevření ještě více utáhla a tak jsme byli svědky mírného zakňučení našeho kamaráda. To už se dotklo i mě ale přesto jsem jí nedokázala nevěřit. Ženské srdce nelže…
"Na základě čeho?" zeptal se Shimizu a byl pořád stejně ostražitý.
"Ne…" zašeptala Misaki a spolkla původní slovo, které chtěla vyslovit a pak trochu zčervenala.
"Ne, co?" zeptal se Shimizu a trochu povolil svoje svaly na rukách… ach jo, ty bych moc chtěla.
"Ne-nebuší mi z něj srdce." zakoktala Misaki a znovu se nasadila ledovou masku vítězství.
"Asi mi spadla na hlavu cihla." zamrkal Shimizu znuděně víčky. Zatřepal hlavou a prohrábl si jemně vlasy, což dělá jen ve chvíli, kdy si neví rady s ženskou poznámkou či dotazem. "Cože si to říkala?"
"Prostě, nic… necítím!" křikla Misaki naštvaně jeho směrem. Sakura se pousmála a opřela o stěnu.
"Aha. Bezva." uvolnil se Shumizu úplně a cvrnknul se do čela. "Hned se to vyjasnilo." dodal ironicky.
"Nesnaž se." řekla jsem naštvané rusovlásce a ukázala na Shimizua. "Tenhle Kirikabu-sama to nikdy nepochopí." dodala jsem a složila si ruce na prsou, které taky nebyly k zahození. Misaki vzdychla.
"Já vím, že to moc nedává smysl, Hikaru, ale já…" podívala se na písečnou ruku a chtěla mi…
"Naopak, mě to docela smysl dává." řekla jsem a podívala se tam, co ona. Trochu jí to překvapilo, ale nic na to neřekla. Jen se tak lehce pousmála a zavřela černé oči, které teď byly zranitelné.
"Vážně?" otázal se Toshiro a prohlédl si mě od hlavy až k patě s jistým druhem zájmu. Odfrkla jsem si.
"Alespoň už vím, co bylo špatně." odpověděla jsem jinak, než si představoval, ale to mi bylo fuk.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Další díl na světě, koho to najdou naši hrdinové na dně jámy Smile jsou všichni v místnosti na jedné lodi Laughing out loud

5
Průměr: 5 (1 hlas)