TpN: "Protože jsem Uchiha!" (2.část)

Yusuke:
Táta se jako vždy zasekl se zvláštním výrazem u Naruta. Dělal to docela často a já jsem moc dobře věděl proč. Měl ho rád…Byl pro něj prostě důležitý, i když si to občas nechtěl přiznat. Proč byl a je důležitý, to opravdu nevím. Dělám ale všechno proto, abych to zjistil. Protože mě to začíná štvát!
"Co u tebe znamená nuda, Yusuke?" zeptal se mě Naruto.
Nikdy jsem proti němu nic neměl. Naopak, měl jsem ho strašně rád. Vážil jsem si ho od doby, co jsem věděl, co to slovo znamená. A taky, když jsem byl menší, učil mě společně se svými dětmi různé věci. Teď mě učil také. Zkrátka na mě byl vždycky hodný. Přesto jsem mu záviděl tu pozornost.
"No, dneska nás rozdělovali do tříčlenných týmů."
"Vážně a koho si schytal?" zeptal se mě táta. On sám z toho dne prý nebyl nadšený. I když moje máma říkala, že dostal jí a Naruta. Což podle mě není tak strašný… V hlavě jsem měl pořád tu samou otázku. Proč má můj táta radši Naruta než mě?
Od jistého věku jsem na něj začal proti své vůli strašně žárlit a nepustilo se mě to do teď.
"No, tak za prvé k nám přidělili toho super týpka, co se složí, když vidí krev." řekl jsem normálním hlasem. To by mi zas tak nevadilo, kdyby neomdlel i nad tou vlastní dnes při tréninku.
"Á, ty myslíš mladšího syna Nejiho, že jo?" optal se Naruto a udělal přitom zamyšlenou grimasu. Musel jsem se zasmát. To jak dělá, že přemýšlí a dá tím tak jasný signál mému tátovi aby mu pomohl, je strašně komická scéna.
"Jmenuje se Hideki, Hideki Hyuuga." napověděl mu táta. V tom mu Naruto plácl do zad.
"Jó jasně! Hideki, roztomilej prcek." řekl a usmál se. Já sem ale zkroutil obličej.
"Roztomilost v podobě mdlob se na bitevní pole moc nehodí, nemyslíš?" řekl jsem.
"Aby ses nedivil, mladej. O bitevním poli nevíš přece nic." řekl Naruto a udělal ten jedinej obličej, kterej mě děsil. Takovej ten-dej si velkej pozor-to jsem z něj cítil.
Pak do něj táta šťouchl a on se zase zatvářil normálně. Byli fakt sehraný, až mi to fakt lezlo na nervy! Vzdychl jsem, teď měla totiž přijít ta horší část. Začal jsem…
"No, a za druhé jsem dostal…"
"MĚĚĚĚĚ!" zařval vysoký holčičí hlas. Ze dveří vyběhla moje oblíbená blondýna. Ironie, jasný! Lezla mi na nervy! Před Narutem jsem se ale musel v tomhle ohledu ovládat.
Dívka přiběhla až k nám a já si ji mohl prohlédnout…Ne, že bych to dělal schválně ona je totiž trochu…no, prostě se vůbec nestydí a dělá to ve všem…v oblékání i v konverzaci. Dneska měla na sobě krátkou modrou sukni a oranžové nad pupíkové tričko s dlouhými rukávy.
"Díky, ale já umím mluvit."
"Než ty se vyžvýkneš, dostihne nás stáří." odpověděla mi stejnou. Podívala se na mě světlýma očima Hyuugů a prohrábla si své mikádo. Usmál jsem se. Přiznávám, že se mi vždycky líbila. Ona a já jsme totiž byli něco jako nejlepší a nejžádanější partie ve třídě. Já u zástupů holek a ona u kluků. Proto jsme se tak často hádali.
"A tenhle úchyl je druhým členem mého týmu." ukázal jsem na ní schválně prstem.
"Nejsem úchyl, jen se nestydím, zato ty zrudneš při každém náznaku něčeho nemravného!" bránila se. Zabralo to? Jen trochu. Dospělí už to asi nemohli vydržet.
"Ale no tak vy dva, nechte toho, teď jste tým." řekl Naruto a usmál se na nás. Oba jsme se po něm podívali, jakoby řekl něco velice důležitě trapného.
"Ale tati, všichni přece ví, že se s Yusukem nesnášíme, tak proč…?"
"Tak proč vás dali do stejného týmu? To tě trápí, Ayumi?" zeptal se Naruto své dcery. Jeho princeznička protočila oči. To by mě taky zajímalo.
Naruto se ale jen ušklíbl a mrkl na mého tátu. To jsem tedy nepochopil.
"Jste dost chytří na to, abyste na to přišli sami." víc nám k tomu neřekl. A já věděl, že ani neřekne. Tak to bylo venku. Můj skvělý tým se skládal ze dvou členů s klanu Hyuuga a s jednoho člena od Uchihů. Super kombinace očí, co říkáte? Naši nadřízení jsou pěkně vychytralí.
"Kdo za vás zodpovídá?" zeptal se Naruto a vypadal, že dostane záchvat smíchu. Určitě věděl něco co mi ne! Jako pokaždé.
"Zatím to nevíme. Dozvíme se to zítra. Ty to víš, tati?" zeptala se Ajumi. Naruto jí pohladil po hlavě a udělal jeden ze svých nejlepších šklebů.
"Nechte se překvapit, mládeži."
"Těch překvapení už bylo dost." řekl jsem a sedl si vedle svého otce. Ten zase pohladil po hlavě mě. Nemůžu si pomoc, ale zbožňuju to. Strašně moc to miluju. A strašně moc nenávidím, když se přitom dívá na Naruta. Ucukl jsem a vstal pak si založil ruce na prsou a hodil jsem nějakou výmluvu o tréninku. Zabralo to a já odešel jako trénovat.

Venku bylo krásně a všichni mí spolužáci běhali sem a tam jak blbci. Mávali mi a přemlouvali, abych si s nimi šel zahrát nějakou hru. S úsměvem jsem řekl, že snad jindy a oni to respektovali. Věděli, že se u mě střídají nálady dost rychle…Rozhodl jsem se, že půjdu kousek od nich a lehnu si do trávy.
Chvilku jsem pozoroval mraky. Nechápal jsem co na nich Shikamaru-sensei vidí. Zavřel jsem oči a snažil se usnout. Hlavou mi běhaly známé myšlenky.
To, jak se Naruto a táta spolu smějí nějakému vtipu, který se nechápal…To, jak spolu trénují…To, jak jednou přišli úplně na mol…To, jak se na sebe dívají, když si o něčem vypráví…Sakra, já jsem celou dobu fakt žárlil na to všechno? Jo, záviděl jsem Narutovi každou chvilku strávenou s mým tátou.
Vzdychl jsem a měl chuť něco rozmlátit!
...
Najednou mě zastínil stín.
"Tváříš se, že bys chtěl něco srovnat se zemí?" otázal se hlas. Postava nade mnou se pousmála. Krátké tmavě modré vlasy, světle modré oči. Přesně stejné jako ty Narutovi. A nutno podotknout i stejně velký úsměv. Od ucha k uchu! Zvedl jsem se a usmál se na svého nejlepšího kamaráda. Ani mi nevadilo, že je o rok starší, protože byl stejně vysoký jako já. Kvůli tomu jsem si ho dobíral. Ale hlavně kvůli tomu, že to byl od přírody idiot. Přesně jako jeho otec.
"Ty bys o něčem věděl?"
"Jasně. Jestli teda chceš?"
"Chci do něčeho praštit, Narumi!" oznámil jsem mu naštvaně a zvedl pravačku do vzduchu. Oslovený o krok ustoupil. Všichni dobře věděli, co dokážu, když jsem v ráži. Jsem trochu náladoví, přiznávám ale tímhle,…zkouknul jsem svou ruku…,jsem opravdu známí.
"Dobře, dobře. Ale uklidni se, jasný. Tady nic nerozbíjej."
"Ano mami." řekl jsem vysokým hlasem a napodobil tak jeho mladší sestru Ajumi. To se mu nelíbilo.
"Nech si ty keci a pojď. …Jo a nenapodobuj Ayumi nebo ti vrazím!"
"Ano mami." udělal jsem to znovu. Narumi byl rychlejší než já! A já vůl na to zapomněl.
BUM! A dostal jsem jednu do hlavy. Potom už sem radši nic neřekl.
Jestli Narumi něco nesnáší, tak jsou to narážky na jeho mladší sestru.

Odvedl mě někam, kde jsem si vybyl zlost a stres. Po hodině jsem se cítil fajn. Zlámané stromy, metrové díry v zemi…Odběhl jsem na svačinu a pak se vrátil ke svému příteli. Páni, najednou jsem měl chuť zahrát si tu hru, o které mluvili ostatní dneska na louce. Narumi vypadal, že můj obličej plný štěstí pochopil a oba jsme vyrazili za mými spolužáky. Pořád tam byli a souhlasili s naším zapojením. Narumi byl hodně oblíbenej mezi všemi vrstvami. Jako jediný s třináctiletých s námi hrál fotbal a další společenské hry. Bylo mu jedno, co si myslí ostatní. Na všechno měl svůj nerozbitný názor. A to platilo opravdu ve všem. To jsem na něm strašně obdivoval.
"GÓÓÓL!" zakřičel jsem po perfektní nahrávce od Hidekiho. Divil jsem se, že ještě neomdlel. To přijde. Narumi běžel naproti mně a plácnuli jsme si.
Nějak nám to nedalo a hráli jsme i přes zákazy až do večera.

Pak to ale přišlo!
"UCHIHO YUSUKE! Jak si to představuješ!" zařval silný ženský hlas a já věděl, že je zle.
"Ahoj mami…no víš, my jsme…"
"ANO?!" řekla přísně a za vteřinu stála vedle mě. Bylo nemožné utéct svým vlastním rodičům. Byli moc rychlí. Polknul jsem!
"No,…já…"
"Je to moje chyba, Sakuro-sensei!" řekl najednou Narumi a přiběhl k nám. "Přemluvil jsem ho, aby zůstal déle." zachraňoval mě, jako vždy. Já jen stál a čekal, co na to máma. Zbaštila mu to?
"Dobrá. Odpuštěno. Yusuke, poděkuj Narumimu." řekla a nenápadně se pousmála. Vzdychl jsem.
Nezbaštila to.
Otočil jsem se na svého usměvavého kamaráda.
"Díky. Měj se."
"Nemáš zač,…jo a dobrou, Yusuke." řekl mi a vydal se taky domů. Ve tmě už stejnak nebylo nic vidět. Když všichni zmizeli z dohledu, máma si klekla a objala mě. Bože je stejně náladová jako já.
"Měla jsem o tebe strach, zlato." řekla mi jemně a políbila mě na tvář.
"Já vím, promiň. Mami, Narumi za to nemůže, nechtělo se mi domů."
"Proč?" řekla mamka trochu veseleji. Vzdychl jsem.
"No, já…Je táta doma?"
"Ano. Co se děje, Yusuke? Děsíš mě." řekla prosebně. Dal jsem prst přes ústa a mrknul na ní.
"To je tajný, mami. Jen mezi chlapama." moje mamka spiklenecky kývla a rázem udělala tu podezřívavou grimasu. Přemýšlela a to byl můj záměr. Postavila se a společně jsme vyrazili domů.