TpN: "Protože jsem Uchiha!" (9.část)

Yusuke:
Vůbec netuším, jak mohl ten náš omdlévací pitomec Hideki vyhrát tak rychle. Jeho soupeř nevypadal, že bude slabý a přesto do deseti minut bylo rozhodnuto. Narumi, který společně se svou týmovou partnerkou Hikaru Hyuugou prošli do finálových kol, se na mě asi tři minuty uculoval a mě bylo jasný proč.
Byl jsem na řadě a můj protivník no…to byla záhada. Už když jsem ho viděl, zvedl se mi žaludek. Ayumi, která byla zavěšená na svého staršího bratra, se mi taky trochu pošklebovala. To, že jsou příbuzní, fakt nezapřou.
"Už to vyhlásili, měl bys jít." řekl Hideki, když se vrátil po schodech k nám ostatním.
"No jo." řekl jsem a plácl si s ním pro štěstí. Pak jsem za neuvěřitelně trapného bouřlivého potlesku vyrazil do ringu.
Upřímně se mi tam moc nechtělo. Bylo to horší, než škola ale vcelku to samí. Vždyť nás tu jen dospělí zkoušejí nic víc. Ty trapný mise alespoň měli nějaký smysl, ale co tahle celá šaškárna znamená? Stejnak z nás vyberou jednoho maximálně dva, kteří uspějí úplně z jiného důvodu, než si všichni myslí. A za který bojují. Což bylo docela podlí.

"Přemýšlíš jak mě dostat, Uchiho?" zeptal se mě můj protivník, když jsme stáli proti sobě a lidi kolem nás utichli. Co ode mě sakra čekají? Že mu utrhnu hlavu a napíchnu jí na kůl?
"Ani ne." řekl jsem nezáživně a podíval se s nudným výrazem do toho jeho.
"Já jsem Katsu. Víš, co to znamená?" fakt se jmenuje vítězství? Velmi náročné jméno pro někoho takového. Aby jste rozuměli, ani v nejmenším nevypadal jako vítěz. Spíš jako by hodně ale opravdu hodně krát zakusil prohru a nic než prohru. Možná proto jsem měl ten blbej pocit...a ještě k tomu ta jeho sebevědomá povaha. Vůbec to k jeho vzhledu nesedělo. Že by mi něco ucházelo?
"Ani ne." řekl jsem, protože jsem nedokázal jinak zareagovat.
"Nejsi výřečný, anebo si ze mě utahuješ?" řekl ten kluk, který byl asi jen o rok starší...a přesto vypadal jako stoletý bezdomovec. Jak bych si mohl z něčeho takového utahovat? Bože to je ale idiot! Vždyť se ztrapňuje sám už tím, jak vypadá. Ayumi a Hideki se připravovali roky, než jsme jsem vůbec šli. Proto se mi celou dobu řehtají a pošklebují a z toho balkónu.
"Ani jedno ani druhý. Já jen nemám slov." řekl jsem po pravdě a s klidem.
"To stačí hoši. Už půl minuty vám běží boj." řekl rozhodčí a mi ho poslechli.
"Rozumím. Připraven, napůl Uchiho?" řekl Katsu a vyrazil bez bázně proti mně!
"Cože?" řekl jsem překvapeně. Já se snad přeslechl. Nebo mi vážně řekl...no počkej! Tyhle keci nesnáším!
...
Upřímně jsem to nechtěl brát moc vážně, ale když jsem viděl Hidekiho vyhrát a sledoval pohyby tohohle týpka...no, řekl se si, proč všem neukázat mojí sílu. Žádnou sílu Uchihů ale jenom mojí. Tu, která nepůsobí bolest jiným a nikdy mě nedonutí upadnout do temnoty.
První Katsuho výpad proti mně! Vedle! Moje první rána! Vedle! Nebudu tu popisovat každou ránu, a kam letěla nebo jestli našla cíl. Jasně, že jich bylo hodně. A hodně z nich zasáhli, k mému upřímnému překvapení jen mě. Co se to tu sakra děje? Nejdřív jsem jeho rány viděl a teď...nevidím skoro žádnou!
Jak to udělal? Rychlost? To není ono.
Přelud? To je pravděpodobnější, protože jsem dokázal poznat genjutsu.
A ten pocit, když jste v něm. Co teď ale s tím? Jak ho zruším? Normální způsob nefunguje. Takže...
"Jsi v koncích, že jo?" ozval se Katsu.
"Možná. Co si sakra myslel tím: napůl Uchiho?" přiznal jsem a ujasňoval si jistou věc, která mi byla zcela jasná. Katsu se jen ušklíbl a vychutnal si svojí převahu. Bylo fakt, že jsem ho podcenil. Jsem to ale blbec.
"Ty fakt netušíš?" zeptal se Katsu a pousmál se.
"Ani ne." řekl jsem už naschvál a pousmál se taky.
"Ty jsi vážně zvláštní Uchiha, víš to?"
"Vím. Takže, co si tím mys...?" nedořekl jsem a už sem měl odpověď na talíři.
"To, že někdo jako ty mě nemůže porazit! Ledaže...?"
"Ledaže co?" dorážel jsem a začal chytat nerva. Jsem fakt náladovej.
"Ledaže bys použil to, co ze srdce striktně odmítáš." řekl a já pocítil ten chlad za krkem!
Jak sakra ví, že...Narumi?! Jedinej, komu jsem to řekl, byl Narumi!

Podíval jsem se rychle do míst, kde stál!

Ne. On mu to neřekl...vidím to na jeho obličeji. Už dávno se s Ayumi nesmáli a jen se se strachem dívali. Otočil jsem se zpět a Katsu nikde nebyl! Sakra! Kam zmizel? Určitě pod zem. Rychle jsem uhnul ze svého místa a v tom se za mnou ozvala rána, která mě odmrštila pár metrů pryč. Dopadl se ztěžka na nohy, ale zůstal jsem stát. Rozhlédl jsem se a připravil se na protiútok! Uvidíme, jak si poradí s mojí silou?
"Na to zapomeň!"
"Pak prohraješ,...anebo hůř, umřeš." řekl mi a tím i prozradil svou pozici! Nemohl jsem tušit, že to udělal naschvál. A tak jsem se otočil a levou rukou bouchl do...
...
Větší nůž mi projel rukou, která proti němu samovolně letěla! Nic tak bolestného jsem dlouho nezažil! Ještě, že jsem byl pravák. Vyrval jsem s bolestným křikem ruku nazpět a uskočil od toho psychopata! Teklo ze mě docela dost krve a tak jsem se rozhodl pro taktický ústup do lesíka. Opřel jsem se o jeden strom a začal si léčit ruku.
Zelená chakra. Ještě, že mě to mamka naučila,...trval jsem na tom. Na rozdíl od mích sester vím, že se to může hodit.
"Jau." řekl jsem, když jsem zahájil akci obvazování. Nemám čas to vyléčit celé.
"Jak dlouho se chceš schovávat?" co je ti sakra do toho?! Začal mi fakt pít krev! Podceňovat mě a vyoutovat mě dřív, než jsem předvedl, co umím. To je mi podlost! A k tomu ty jeho řeči o mojí síle? Teda o síle Uchihů. Dobře, možná jsem hlupák, když odmítám sharingan, ale já no...slyšel jsem, co v minulosti moji předci dělali. Po čem toužili a co byli ochotni obětovat, aby toho dosáhli.
NE! Já nechci být stejný! Neudělám stejnou chybu jako oni...jako můj táta. Prostě ne! Jednou jsem si něco slíbil a nehodlám od toho jen tak upustit jen proto, že prohrávám a nemám jinou možnost...Já jí ale mám.

Zvedl jsem se a vyšel z toho umělého ostrůvku porostlého vegetací. Na svojí obvázanou a bolavou levou ruku jsem pomalu zapomínal a rozhodl se použít to, co je na mém žebříčku jedna z posledních možností, jak řešit určité problémy! Já těch možností mám totiž víc.
"Kdo se schovává?"
"Copak, už tě to omrzelo?"
"Ne. Ale tebe brzo omrzí, že sis moc otevíral hubu!" řekl jsem nakvašeně!
"Co mi asi uděláš, když máš strach i sám ze..."
"To stačí!" řekl jsem a soustředil se! Tohle nesmím prohrát! Přemýšlej, a udeř!
Rozeběhl jsem se k jeho osobě, která se jen tak objevila v prostředku arény, a byl připraven na jeho jutsu. Na které jsem mimochodem před chvílí přišel. Je to genjutsu a to znamená,...jak to říkal Naruto?

"Nevěř svým očím tolik, nebo nerozeznáš kolík od kolik."

Byla to docela vtipná věta. Ty Narutovi strašně šli. A to mě tenkrát učil jenom psát.
Hodlám jeho teorii vyzkoušet v praxi a tak, když chtěl Katsu spustil znovu svoje jutsu, které má trvání asi pět minut,...prostě...zavřel jsem oči a běžel na slepo. To vyvolalo slušnou reakci u pozorovatelů...Na to ticho jen tak nezapomenu.