TpN: Vzduch a Písek (7.část)

Nowaki:
Další den jsme vstali docela brzo a rovnou se vydali na cestu. Rozhodl jsem se, že si budu co nejméně stěžovat, abych nebrzdil tolik ostatní. Nikam sice nespěcháme, ale já jsem chtěl být v Konoze co nejdříve. Tak strašně jsem si jí přál vidět už dneska,…škoda, že to mohlo být jen přání. Nebo ne?
Když slunce vystoupalo v odpoledních hodinách přímo nad nás, tak Shin nechal z ničeho nic zastavit celou skupinu.
"Co se děje?"
"Ticho, Matsuri." všichni se rozestoupili kolem mě a mojí matky a pozorně hleděli do lesa. Za tu dobu jsme se totiž docela dost rychle dostali z pouště. Netušil jsem, co na nás vyskočí a ani jsem nechtěl přemýšlet co. Vždyť jsem ještě malý, nepoznám ani odkud to vyskočí…
...
Nic však nevyskočilo a já se začal po pár minutách uklidňovat. Chtěli mě jen vystrašit, nebo co? Asi ne. Shin se po chvíli také uklidnil a s ním i zbytek naší ochranky.
"Dobrý?"
"Vypadá to, že jsem jen paranoidní." řekl a znovu se rozešel směrem Konoha. Já si teda vytáhl bloček a znovu si do něj zapisoval poznámky o složení zdejší krajiny. Les mě naprosto uchvátil a já od něj nedokázal chvílemi odvrátit oči.

Trochu mě ze strany ovál vítr, který před sebou tlačilo něco většího, než já.
Zakroutil jsem hlavou a jen letmo se podíval tam, odkud to přišlo. Docela dost jsem se lekl. Nikdo jiný si ani nevšiml, že už hodnou chvíli jde někdo cizí vedle mě! Dokonce jsem si ho stihl pořádně prohlédnout, než ostatní zareagovali na jeho přítomnost.
Hnědé vlasy, černé oči, dlouhá šála a znak Konohy. Podíval se na mě a já si všiml, že kouří.
"Ahoj." řekl a vyfoukl oblak kouře před sebe.
...
V tu chvíli se teprve probrali ostatní a tvářili se, jako když do nich uhodí. Překvapeni a zároveň naštvaní se dívali na toho muže, kterému nedělalo problém tahat nás za nos několik minut.
"Ty blbče, víš, jak si nás vyděsil?!" řekla moje matka a vraživě se na něj podívala.
"Pardón, Matsuri-san." odpověděl ten muž a znovu si popotáhl. Byl dost klidný na to, že jsme v přesile. Když jsem se však podíval po ostatních, všiml jsem si, že oni tak sebejistým dojmem jako já nepůsobili. To je jeden člověk tak nebezpečný?
"Proč si tady, Konohamaru Sarutobi?" zeptal se Shin a mě stále nedocházelo, kdo že to je. Někdo z Konohy, ale kdo? To jménu mi nic neříkalo. A jak to, že ho ostatní znají? Teď by se mi tu hodila Nee-san. Ta vždycky ví odpověď na mou otázku.
"Běžím vám naproti už čtyři dny, takže si nechte ten vražednej tón, Shin-san."
"Posílá tě Naruto-sama?" řekl Shin a vážně trochu ubral na své vraživosti. Oni dna se asi nemusejí.
"Jo. Když vám Kazekáge-sama psal dopis, řekl, ať zajistím kratší verzi cesty." netvářil se moc nadšeně, jako by si v duchu nadával za to, že poslouchá.
"Kratší verzi cesty? Jak to jako uděláš?" zeptal se nevěřícně až uštěpačně Shin. Takhle jsem ho ještě s nikým mluvit neviděl. On ho asi opravdu nemá rád. Konohamaru-san se na něj ušklíbl a vyfoukl další oblak kouře.
"Nech se překvapit." řekl mu stejně a já si všiml těch dětinských problesknutí v jejich očích. Musel jsem se pousmát. Takže i Shina někdo dokáže rozházet. To si musím zapamatovat.
"Tak už nás nenapínej, Konohamaru-chan." řekla moje matka a dala si ruce v bok. Tahle situace se jí zřejmě moc nezamlouvala. Taky už chtěla být na místě, tím jsem si byl jistý. Oslovený se na ní podíval a přikývl na souhlas. Postavil se k nám zády a hodil zbytek cigarety vedle sebe. Sešlápl jí a dost hlasitě vzdychl. Nepochopil jsem, co to znamená ale po chvíli…
"Moegi, Udone. Připravte se."

Pár minut mi trvalo, než jsem tuhle naší situaci zpracoval. Konohamaru-san nebyl sám. Zavolal na své dva společníky, kteří ho celou dobu i s námi pozorovali. Byli zřejmě stejně staří. Krásná, zvláštně oblečená zrzavá žena a docela pohledný hnědovlasý muž s brýlemi. Moje matka a Shin si příchozí dva měřili.
"Jsi pořád stejně k nakousnutí, Moegi-chan." řekl najednou Shin a já se nestačil divit, jak rychle přešel ke svému starému postoji. Oslovená si ho zrentgenovala černýma očima a pousmála se.
"A ty pořád obtěžuješ zadaný ženský, Shin-san." řekla a Shina její poznámka uhodila jako ráno do břicha. Konohamaru-san se ušklíbl.
"Proč si tak zlá, Moegi-chan?" začal fňukat Shin a sápal se po Moegi-san dokud ho nekopla do obličeje. Pak přestal.
"Hlupáci existují všude." řekl ten muž jménem Udon-san a posunul si vážným gestem své brýle na nose. Shin se ale nenechal zahanbit.
"Sklapni! To, že vy dva ignoranti její krásu berete, jako běžnou záležitost není..."
"Může mi někdo říct, co se děje?" řekl jsem, protože už mě jejich hádky nebavili a navíc jsem chtěl znát odpověď na již řečenou otázku. Jak chtějí tihle shinobi z Konohy zajistit kratší verzi cesty?

V tu chvíli, co jsem se ozval, na mě všichni přítomní dospělí stočily oči.
"Ááá, ty si sladkej." řekla Moegi-san a klekla si ke mně, aby mě mohla pohladit po hlavě. Držel jsem, i když se mi její gesto zdálo pro tuto situaci nevhodné.
"To je normální u osmiletých dětí." řekl jsem a podíval se s otázkou v očích na Shina. Ten pochopil a rozhodl se mi vyhovět.
"Nowa-chan. Tohle je Konohamaru, Moegi-chan a Udon-kun. Dalo by se říct, že jsou to nejlepší studenti Uzumaki Naruto-sama." řekl a já se musel s nehraným obdivem podívat po našich nových společnících znovu. A detailněji než před tím. Moegi-san ke mně natáhla ruku a usmála se. Já ji podal tu svou a stiskl její.
"Ráda tě poznávám, Nowa-chan." řekla a hned na to se k nám naklonili i její společníci a každý přiložil ruku na ty naše.
"Já taky, Nowaki." řekl Konohamaru-san a usmál se stejně jako před tím Moegi-san.
"To je samozřejmé." řekl Udon-san a pousmál se. Nevěděl jsem, proč jsou lidé z Konohy tak milý a praštění zároveň ale…líbili se mi. Oplatil jsem jim úsměv, a pak sledoval, jak se postavili a věnovali se mojí otázce.

"Tady Nowaki, má pravdu. Měli bychom vysvětlit situaci." řekl Udon-san a já jen přikývl. Konohamaru-san hlasitě vzdychl a zapálil si pomalými pohyby novou cigaretu. Popotáhl a vyfoukl. Pak se podíval na mě vážnějším pohledem.
"Asi tě zajímá obrat kratší verze cesty?"
"Ano, prosím." přikývl jsem a sledoval dál, jak střídavě popotahuje a zase vyfukuje kouř.
"Na to jedna jediná odpověď. Jutsu."
"Jutsu?" řekl jsem nechápavě. Konohamaru-san se jen pousmál a dal mi za pravdu nějakým zvláštním slovem. Ztrácel jsem se.
"Jop." ...To bylo ono.
"Omlouvám se, ale vůbec to nechápu." řekl jsem popravdě a zaslechl sem nefalšovaný ženský smích.
"Ani se nedivým. Stejně jsem se tvářil i já, když mi to ten idiot vysvětloval." řekl Konohamaru-san a hodil po Moegi-san nespokojený pohled. Ta se zkusila přestat smát.
"Cože?"
"Myslí Naruta-nii-chana." napověděla mi zvesela Moegi-san a trochu strčila do svého partnera, který se opět věnoval cigaretě místo mě.
"Takže Nowaki, řekněme, že náš Hokage nás naučil určité jutsu."
"Vážně? Je těžké?"
"Zřejmě jo, když ho dokážeme použít jen ve třech." řekl Konohamaru-san a podrbal se nervózně na hlavě. Jeho dva společníci se pousmáli. Shin a moje matka najednou vypadali, že do nich uhodil blesk.
"Vy umíte tamto?" zeptal se Shin a naznačil rukou rychlý pohyb. Konohamaru-san přikývl. Moje matka se pousmála a objala Moegi-san.
"Takže budeme v Konoze dřív. Super!" vykřikla radostí a nezapomněla obejmout i mě. Konohamaru-san si decentně odkašlal, aby obrátil naši pozornost zpět na něj.
"Jdeme tedy na to, ne?" řekl a začal nám vysvětlovat instrukce.
...
Postavili jsme se všichni, co nejblíže k sobě a Moegi-san, Udon-san a Konohamaru-san okolo nás utvořili kruh. Chytili se za ruce a začali se soustředit. Divil jsem se, že se mezi ně vejdeme. Pak jsem si všiml, že jsme nějak menší a hubenější. Prostor se mezi námi ohýbal různými směry, až se mi z toho začal zvedat žaludek. Je tohle tamto jutsu, o kterém mluvili. Brzo se ukázalo, že se mýlím, a to ve chvíli, kdy všichni shinobi z Listové vyslovili naráz název toho jutsu.
"Hiraishin no jutsu!"