Tváří v tvář2

Cítila jsem chlad, který mě zahříval. Cítila jsem strach, který mě uklidňoval, cítila jsem smrt, která mi dávala život.
Byla tma, která všechno prosvítila i ten nejtemnější kout. Byla tu bolest, kterou jsem necítila. Byli tu hlasy, které jsem neslyšela…
Bylo to nesmyslné natolik, že to dávalo smysl.
Kde to vlastně jsem? A co tu dělám? A proč tu nesmysl dává smysl? Je jen jediné takové místo, kde je všechno možné a zároveň nemožné. Byla na pokraji svých sil, byla na okraji propasti, která nesla název smrt…
V hlavě mi paradoxně zněla dokola jedna a ta samá slova, jedna a ta samá scéna:

"Takhle to skončí? Tohle není happyend který lidé chtějí…" pronesla jsem potichu.
"Všechny věci nekončí happyendem! Život není jenom o happyendech. Říkal jsem ti, že pouhým polibkem se moje city nezmění!"
"An-ani tro-trochu?" vykašlala jsem něco, co by se dalo považovat za otázku.
Zarazil se. Možná díky mému zoufalému pohledy. Jeho rysy vypovídaly o zmatení a jeho oči, nebylo v nich nic, z čeho by se dalo cosi vyčíst, ale něco tam přece bylo! Jen jsem nemohla přijít na to, co. Můj instinkt zklamal…
Zavrtěl hlavou, snad aby se probral, nevím. Každopádně hned poté čepel katany vyjela z mého břicha a já cítila, jak se mi krev rozlévá mimo mé tělo. Klesla jsem ještě hloub. Teď už jsem ležela na zemi.
"Proč si se tedy, ehehe, omlouval?" vykašlala jsem krev, která my dráždila chuťové buňky.
Sasuke si z nějakého, mě neznámého, důvodu klekl a jeho dlaň mě zastudila na tváři. Tentokrát jsem si byla jistá, že se trochu pousmál. Zvedl pravý koutek nahoru a pohladil mne po tváři.
"Protože jsem to musel udělat.." řekl a poté mne znovu políbil. Letmo mi dal polibek na rty. Vytřeštila jsem oči, ale polibek mu oplatila a prohloubila jej. Netrval ovšem dlouho. Krev tekla a já začínala pociťovat únavu a zimnici. Chtělo se mi spát a klesali mi víčka.
"Není nám souzeno být spolu.." opět jsem šeptala. Měla jsem zavřená víčka a neměla sílu je otevřít. Cítila jsem jak se zachvěla zem a Sasuke vstal. Chtěla jsem ho zastavit. Jestli teď zemřu, nechci být sama!
"Sasuke neodcházej, prosím…" špitla jsem.
"Musím jít.." promluvil rozhodně.
"Sasuke…" mluvila jsem čím dál tišeji. Ani já jsem se už skoro neslyšela.
A pak jsem slyšela jeho kroky, jak se vzdalují a z plných plic, co mi síly ještě stačily jsem zakřičela.
"Tohle ještě dořešíme!"

Jestli jsem opravdu na okraji smrti, pak vím jen jedno, nechci zemřít. Ne teď a ne jeho rukou. Tenhle paradox mu nedovolím. Zemřít rukou člověka, kterého miluji je blbost! Ale mohu se ještě uzdravit? Jsem ještě vůbec na živu?
…O půl roku později…

Cítila to ve vzduchu. Bylo to magické a kouzelné, bylo to jako, když je vám pět a taťka vás vysadí k vánočnímu stromku, abyste mohli nasadit špičku na vrchol. Jenže tohle bylo jiné, jinak magické a přitom v podstatě stejné.
Seděla na křesle a pohrávala si s látkou jenž bylo potaženo. Její pohled spočíval na krbu, jenž byl ozářen měsíčným světlem. Vlastně nehleděla na krb, ale na římsu krbu, kde se tyčila fotka. Fotka starého týmu sedm.
Nemohla si pomoci, bylo zvláštní sedět tam a hledět na tu fotku. Měla takový zvláštní magický pocit, jako by byla vzdálená a přitom blízko, jako by byla smutná, ale šťastně smutná… Nechápala to, co jí sem vlastně přivedlo? Vždyť nikdy netoužila po otevření starých ran…
Seděla v místnosti, jenž nepatřila jí, stejně jako dům, ve kterém byla místnost. Už jen dle znaku na stěně. Znak, který nosila osoba jí tak vzdálená, a kdysi blízká. Znak, jenž ukazoval na vznešenost klanu, jenž byl vyvražděn, a ze kterého zůstali jen tři lidé živí, tři chlapci.. Itachci Uchiha, Sasuke Uchiha a Madara Uchiha. Nejprve si všichni mysleli, že to byl Itachi, ten kdo vraždil, a taky, že byl, ale za poslední měsíce se ukázalo, že celý ten příběh je zamotanější, než jak ho vyprávějí maminky svým zlobivým dětem před spaním.
Ani já sama nechápu význam toho všeho, jedno bylo ale jasné, celý klan spalovala pomsta, nenávist a intriky, a i ti chlapci, co přežili, i oni se řítili do záhuby, kvůli těmto třem věcem. Nechápu to! Do dnes to nechápu. Znala jsem jen jednoho chlapce z toho rodu, myslím opravdu znala. Vždycky byl plný pomsty, ale nikdy nebyl tak zaslepen nenávistí, jako teď, někdy, ve snách si přeji a pomýšlím na to, že by bylo lepší kdyby byli všichni mrtvý… i on.
Vlastně teď už žijí jen dva z rodu Uchiha, Sasuke a Madara.
Z toho Sasuke, kterého jsem znala, se stala troska intrik a nenávisti. Zabil Itachiho jenže záhy přišel na to, že on byl donucen k tomu, co udělal a proto si našel nový námět na pomstu, jak pomstít to čeho se dopustil omylem. Jeho nový plán? Pomstít se Konoze, vesnici kde vyrůstal, a která za to ani nemůže. Chce povraždit matky, děti i chlapce, kteří za to vůbec nemohou! Zabil Danzoua, který za to byl zodpovědný ale to mu nestačí!
Byla jsem mu tak blízko! Možná kdybych byla rychlejší, už by tu nebyl a bylo by po všem… Jaké by to asi bylo? Zabít Sasuho Uchihu. Vlastně, už jsem to jednou zažila, před půl rokem. Byl to jen dokonalý klon, ale stejně, bylo to zvláštní. Ani teď si nejsem jistá, zdali bych to opravdu chtěla. Jestli bych mohla žít s vědomím, že Sasuke Uchiha nežije.
Jenže jsem se chytila do vlastních sítí. Tenkrát, když jsem Sasukeho požádala o poslední polibek, ve mně znovu vzplály city, jenž jsem si nechtěla dovolit tak dlouho!
Možná byla pravd, že jsem si tím že Sasukeho zabiji chtěla dokázat, že jsem silná, ale co mám teď? Snad jen dobré přátelé, které mi neumožnilo ANBU. Díky neuposlechnutí a nesplnění mise, plus mé zranění, mě vyloučili. A popravdě mi to bylo jedno. Pracovala jsem jako medic v nemocnici. Snažím se svůj život přežít takový, jaký je, ale dala jsem Sasukemu slib, který hodlám splnit a to je, že spolu dořešíme to, co jsme načali ještě dřív než mě zabil…
Ano zabil mě! Zabil tu novou Sakuru za jakou jsem se schovávala. Už jsem zase jen Sakura, obyčejná holka z vesnice skryté v listí.
Mé oči spočinuly na dveřích, které měly vést do zahrady. Byly to takové ty skleněné a já díky nim mohla pozorovat, jak tisíce hvězd krášlí oblohu okolo měsíce. Poté jsem se zvedla a zamířila k té fotce, jenž mi pomohla přežít první chvíle bez Sasukeho.
Nevědomky jsem si sáhla na rty a jakmile jsem si to uvědomila, rychle jsem svou ruku spustila. Cítila jsem tlukot mého srdce, který se neustále zrychloval. Jako by tušil, že se něco stane a nebo jako by jen pouhá vzpomínka na Sasukeho vyvolala ten poslední cit, který jsem cítila než se pokusil mě zabít.
Pořád v sobě cítím zmatek. Ještě pořád se mi v hlavě mihotají dvě otázky… Opravdu jsem si myslela, že když mě Sasuke políbí, změní svůj názor na mě? Že ho přiměji zamilovat se do mě? A poté, co znamenal ten jeho pohled, co znamenalo to jeho promiň?
Škubla jsem sebou, jakmile jsem zaslechla, že se něco venku hýbe. Mohl to být pouhý klam nebo vítr, ale já cítila, že ne! Mé srdce chtělo vylétnout z mé hrudi a já nedokázala identifikovat to, co jsem cítila. Strach? Nadšení? Hrůzu? Naději?
A pak můj pohled spočinul na zdi, jenž ozařoval měsíc přicházející z těch prosklených dveří. Na té stěně se tyčil obraz postavy, zahalen v plášti stínu.
Mé srdce toho dotyčného poznalo dřív, než jsem vůbec zareagovala. Otočila jsem se a cítila jsem, jak se střetly naše pohledy.
Tmavě černá, já vím, že jiná černá být nemůže, ale jeho oči nebyly černé, mohla bych je přirovnat k černé perle, jenž ve tmě zářila, a k jejíž černi nejde nic přirovnat. Snad jen, právě jeho oči.
"Tak se opět setkáváme…" přerušila jsem ticho.
"Kdo jsi?" zeptal se nevěřícně, ale stále s tím svým typickým tónem.
"Sakura…" odpověděla jsem, až po hodné chvíli a ještě to jméno nechala dramaticky vyznít.
"Ne, ty nemůžeš být Sakura, tu jsem před půl rokem zabil…" jeho rysi zkřivilo něco, čemu bych jindy říkala bolestná grimasa, ale on a bolest?
"Jak vidíš, ještě jsem neměla zemřít…" řekla jsem během chůze. Dostala jsem se těsně k němu.
Opět jsme stáli tváří v tvář a dívali si pevně do očí. V mých bylo odhodlání a v jeho? Možná údiv, ale pořád nedostupnost. Nechápala jsem jeho důvody. Nebo vlastně, možná až teď jsem pochopila všechno.
"Máš divné způsoby!" zavrtěla jsem hlavou a pohlédla mimo něj.
"O čem to mluvíš?" jeho tón mě donutil opět se mu podívat do očí.
"Přišel jsi do vesnice jen kvůli tomu, aby ses jí pomstil, ale nikdo neví, že jsi tu, že? Jak chytré vybrat si své teritorium v místě, kde by tě nikdo nehledal, protože si všichni myslí, že je pro tebe bolestné vrátit se sem, ale všichni zapomínají na jednu věc.."
"A to?" nadzvedl obočí.
"Ty nemáš city! Možná kdysi, když jsi byl malý! A taky možná před půl rokem, když jsi mne políbil, možná tehdy se v tobě opět probudilo něco, ale kdo ví jestli to nebyla pouhá lítost, že budeš muset zabít svou bývalou kamarádku a nebo snad úleva? Že zabiješ holku, jenž ti otravovala život a při tom se ti snažila jen pomoci…"
"Nečekal jsem, že jsi až tak bystrá, bravo, odhalila si mě, ale jedna věc ti stále uniká…"
"A to?" napodobila jsem ho.
"Že i nenávist je cit!" procedil skrze zuby.
"Ale všeho moc škodí! Tvá nenávist není cit, nýbrž posedlost! Pomstil jsi se na bratrovy a náhle jsi zjistil, že on za to nenesl zcela vinu, a tak jsi se rozhodl, že se pomstíš celé Konoze jen proto, že si věděl, že zabít pravého viníka by ti nestačilo, ale co bude dál? Zabiješ Konohu a stále budeš cítit křivdu a potřebu zabít, a tak si najdeš jiného viníka, jiný terč!
Když jsi mě zabil, zjistil si, jak snadné je zabít své dávné kamarády a poté odejít, a z toho si měl největší strach ne? Co s tebou udělá shledání a nutnost zabít lidi, jenž ti byli blízcí… a pak jsem ti do cesty přišla já a ty jsi zjistil, že je to snadné…" mluvila jsem tak chladně až mě samotnou to děsilo a já se nepoznávala. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem potřebu tohle a takhle to říct!
"Dobře, než tě konečně zabiji a skončím tvůj život jednou provždy, budu k tobě upřímný. Nebylo to snadné! Vůbec to nebylo snadné! Možná se to zdá neuvěřitelné, ale já jsem tě kdysi měl vážně rád! A pak jsem najednou viděl, jak tam tak ležíš a snažíš se mluvit, a všude je krev. Musel jsem odejít, protože bych ten pohled neustál. Vždycky mi dělalo takové potěšení dívat se do tváře nepříteli, když naposledy vydechuje, ale když jsem viděl tebe, před očima mi náhle vyvstaly ty okamžiky, když jsem tě jako malou chránil a nastavoval vlastní život za tvůj. Snad na zlomek vteřiny jsem pocítil vinu a zklamání sebou samotným, ale popravdě, raději už bych tě nikdy neviděl!" mluvil stejně chladně jako já a poslední jeho slova bodala, jako právě nabroušené dýky.
Cítila jsem, jak mi po tváři sjížděla slza, až nakonec ukončila svou pouť na parketách. Ten dopad byl tak hlasitý, až jsem sebou trhla. Nevím, proč jsem to tak vnímala, ale nebyla jsem sama…
"Dobře i já k tobě budu upřímná, když se mnou tedy hodláš rychle skoncovat. Ani ve snu jsem netušila, co se mnou naše shledání udělá. A když jsem řekla ať mě políbíš, abych věděla o co přicházím, myslela jsem to vážně a věř, že bych raději byla mrtvá a už o sobě nevěděla, než cítit tohle! Tu spalující touhu políbit tě znovu! Ten tlukot srdce a pláč, který se mi dere do očí v podobě slz! Radši bych byla mrtvá s vědomím, že jsem to zažila jednou a víc nemůžu, protože jsem mrtvá, než vědět, že jsem na živu, vím, jaké to je, ale nesmím tě políbit!" mluvila jsem tiše, a každé své slovo jsem dobře rozmýšlela.
"Jestli mě chceš zabít, klidně mě zabij! Já vím, že ty slova s tebou nic nedělají, ale stejně jako ty, jsem k tobě chtěla být upřímná, a proto ti tu teď na rovinu říkám, miluji tě Sasuke! Miluji, i když v některých očích, jsi ten nejhorší zločinec, a i přes to všechno, co jsi udělal, i přes to, že si se mne pokusil zabít, i přes to, že vím že se nedožiji rána, i přes to tě nedokážu nenávidět!" vzlykla jsem a opět jsem si připadala, tak strašně otravně a rozpačitě.
"Tak prosím, zabij mě!" hlesla jsem odevzdaně a konečně jsem se mu zadívala přímo do očí.
"Víš vůbec, co po mě chceš?" zeptal se zaraženě, a tak nějak vyděšeně.
"Prosím tě o smrt." Přikývla jsem rozhodně.
"A tentokrát nemáš žádné poslední přání?" jeho pohled ztvrdl.
"Mám a to je, že ti nechám volnou ruku. Máš možnost udělat cokoliv, než do mě zabodneš katanu, připevněnou v pouzdře na tvém opasku."
Můj tón byl odevzdaný, ale já se tak opravdu cítila! Byla jsem odevzdaná všemu, co se stane. Bylo mi to jedno. Už jednou jsem jen o vlásek unikla smrti a jestli mi není souzeno zemřít, nezemřu ani teď a jestli jo, tak uvolním místo někomu jinému.
"Cokoliv? I kdyby tě to mělo bolet?"
"Je mi to jedno…" odpověděla jsem.
Nestihla jsem zaregistrovat, kde se vzal tak blízko u mě, a kdy mě chytl za pas, a ani to, kdy přitiskl své rty k mým. Prostě to udělal a já ho nechala. Bylo mi to příjemně nepříjemné. Doteky jeho sametových rtů a jeho dlaně do mých boků vypalovaly díru, jak místo pod nimi hořelo.
"Zahráváš si se smrtí a to není dobré.." řekl, když se na chvilku odtáhl.
"Každý si hraje s čím nemá a občas si to ani neuvědomuje…" namítla jsem a tentokrát jsem byla já ta, kdo někoho políbil. Nevím, proč jsem to udělala, ale cítila jsem, že chvíle mé smrti se tak vzdaluje na hodně dlouhou chvíli a měla jsem pravdu…
Cítila jsem, jak jeho prsty uvolnily mé vlasy ze sevření gumičky a viděla jsem, jak jeho oči sledovaly každý pohyb mých růžových pramenů. Poté vzal jeden pramínek do svých rukou a zase ho pustil. Nechápala jsem jeho počínání, ale jakmile se jeho rty ocitly zpět na svém místě, bylo mi to jedno.
Brzy jsem se ocitla bez své červené vesty. Jeho ruce bloudili po mém těle a prozkoumávali každičké zákoutí. Ale ani já nezůstávala po zadu. Vysvlékla jsem ho z košile a rty mapovala jeho pokožku.
V tuhle chvíli jsem neměla ani ponětí o tom, co se bude dít po tom, ale bylo mi to jedno. Nechávala jsem se unášet vlnou vášně a možná si naivně nechala nalhávat, že mě má rád…

Cítila jsem tlukot jeho srdce a v tuto chvíli mi to přišlo, jako nejkrásnější melodie na světě. Bylo stejně rychle, jako to mé a brzy, rozhodně dříve než mé, se ustálilo na normální chod. Jen tak jsem ležela s hlavou na jeho hrudi a vstřebávala jsem silný prožitek dnešní noci.
Měsíc zářil skrze skleněné dveře do místnosti a osvěcoval Sasukeho tvář. Černé onyxové oči hleděly do prázdna, jako by se snažily nalézt důvod k tomu, co se tu právě stalo. Znervózňovalo mě to, jako kdybych tu čekala na soud, jenže jsem si stále stála na svém. Jsou jen dvě možnosti, buď tu zůstane a nebo mne zabije a odejde. Jiná možnost nebyla. Možná pro vás nezabít a odejít, ale kdyby odešel a nechal mě na živu, asi bych se zabila sama.
Myslete si o mě, co chcete. Nevážím si života? Tak ať! Dřív jsem žila jen pro sny a naděje, ale teď? O čem mám snít, když se všechny mé sny se staly skutečností a mají se rozplynout. Možná vzpomínkami, ale vzpomínky mi nenahradí polibky ani doteky. Pro přátelé? Zapomenou tak rychle, jako teče voda v potoce. Bude ze mě jen mýtus o holce, která se zabila, kvůli muži, kterého opravdu milovala a nebo o dívce, kterou zabil muž jej milovala. Člověk si hold nevybere!
Cítila jsem tlak pod hlavou a proto jsem se posadila, stejně jako Sasuke.
Mlčenlivě jsem se dívala na jeho tvář a sledovala jeho pohyby. Oblékal se. Neřekla jsem absolutně nic. Mé přání splnil, teď je čas…
Postavil se a vyhledal mé oči. V ruce držel katanu a hypnotizoval mne pohledem.
"Nic neřekneš?" řekl po chvíli.
"Mám prosit o život? A k čemu? Stejně odejdeš…" pohodila jsem hlavou.
Nic neřekl, jen si mě zkoumavě prohlédl a nadzvedl obočí.
"Mé poslední přání si splnil, vykonej co musíš?" mluvila jsem tvrdě, jako ještě nikdy.
"Nebo to mám snad udělat sama?" pohodila jsem hlavou a stoupla jsem si. Neměla jsem nic, co by zakrývalo snad jen kousíček mého těla, které cukroval měsíc.
Díval se na mě, tak nějak zaraženě, jako by čekal, co udělám.
Přistoupila jsem k němu a uchopila jeho katanu. Nebránil se, stále čekal. Až když jsem měla čepel těsně u místa, kde se nacházelo srdce, zareagoval.
"Toho těla bude škoda…"
"Škoda jen, že to tělo nemá tvoje týmová partnerka, že? Jak, že se to jmenuje?" zaironizovala jsem.
"Karin?"
"Jo, Karin!" odfrkla jsem si.
"Karin má dobré tělo.." pronesl, jako by mimochodem.
"Au?" nadzvedla jsem obočí.
"To říkáš holce, se kterou jsi se právě…"
"Vyspal?" nadzvedl obočí.
"Jo!" přikývla jsem.
"Ne, to říkám holce, která přede mnou stojí nahá a ohrožuje svůj vlastní život mou katanou. Není to absurdní? Co Sak? Pokud vím, před půl rokem jsi mě hledala aby si mne zabila a teď? Usnadňuješ mi práci a snad si i naivně myslíš, že ti v tom budu bránit!"
"A ne snad? Copak ty dopustíš, aby ti někdo usnadnil práci? Jdeš na vlastní pěst, i když máš team a rád zabíjíš, nedovolil bys, aby se nějaká z tvých obětí zabila sama."
"To je fakt," přikývl," ale u tebe mi je to naprosto jedno…" dokončil.
"To ti nevěřím!" pousmála jsem se hořce.
"Ty by sis nedokázal odepřít to potěšení, vidět jak někdo umírá! Ty totiž nemáš srdce!" vyštěkla jsem.
Popadl mě za ruku, kterou jsem držela katanu.
"Ty jsi mě asi neposlouchala! Ještě před tou milostnou scénkou, jsem ti říkal, co se mnou udělal pohled na tvé tělo v kaluži plné krve!"
"To nebyla reakce srdce, ale rozumu. V tvé hlavě jsem zafixovaná, jako ta malá, otravná, bezbranná holčička, co potřebuje ochraňovat, ale jak si mě mohl uchránit před tebou samotným?"
"A co jsi teď? Snažíš se zabít kvůli mně! To není otravné a dětinské? Jsi ubohá!"
"Říká člověk, co zabil svého vlastního bratra!" vím, že jsem to přehnala a taky jsem to poznala na míře trestu. Jeho ruka mě odhodila na stěnu a katana letěla někam na druhou stranu pokoje.
"Ty nemáš právo brát si do pusy mého bratra! Vůbec nic nevíš!"
"Vím toho víc než si myslíš a taky vím, že tvůj bratr by tohle nechtěl! To všechno dělal jen proto, aby se z tebe nestalo to, co se z tebe vlastně stalo! A ty místo toho, aby si toho nechal se za svojí vlastní stupiditu mstíš nevinným lidem! Chceš se pomstít Konoze? Začni mnou! Já jsem jedna z kunoichi!"
Mlčel. Stál nade mnou, jako bůh pomsty a vražedně se na mě díval. Ale nic nedělal.
"Nic o mém bratrovi nevíš!" pronesl po chvíli.
"Vím toho dost, abych mohla říct, že vím proč to všechno udělal! Dělal to kvůli tobě, aby si se nestal tím, čím jsi se stal! Byl by zklamán…" mluvila jsem pomalu a sledovala, jak se mu napnuly veškeré svaly v ruce.
Vstala jsem a přiblížila jsem se k němu.
"Už krucinál sklapni!" zakřičel, ale já neucukla.
"Za pravdu se člověk zlobí!" zavrtěla jsem hlavou a má ruka se vymrštila k jeho obličeji. Má dlaň se dotkla jeho tváře a má ústa se zvlnila v úsměv.
"Jen je škoda, že zrovna tak hezký člověk jako ty, Sasuke, musí být plný nenávisti. Možná je náš úděl dělat chyby a zabíjet lidi, jsme ninjové, ale nikdo tě nenutí, být takový jaký jsi…"
"A co když takový chci být!" odsekl a odhodil mou ruku z jeho tváře.
"Poté ti tleskám, ale lituji tvého bratra! Vše, co dělal vyšlo v niveč! V pomstu, které on chtěl zabránit! Copak ti nedochází, že pomsta nemá žádný konec? Je to spalující kolotoč, který se nikdy nezastaví. Jako bys hledal konec kružnice! Ne to ti nedovolím!" má ruka ho chytla za ruku a mé oči se na něj zoufale podívali.
"A co uděláš abys tomu zabránila? Zabiješ mě?"
"Když budu muset?!" přikývla jsem.
"Tohle tu už jednou bylo, nepamatuješ si, jak to dopadlo?"
"Polibkem…" pousmála jsem se.
"Zab…"
"Jsem živá!" skočila jsem mu do řeči.
"Slíbila jsem ti, že to ještě dořešíme! A svůj slib jsme splnila!"
"Vidíš, já jsem taky dal slib…"
"A komu? Kdysi a sobě, že pomstíš svou rodinu, ale to už jsi přece splnil, zabil si Itachiho! A teď se karty obrátily, mstíš se za Itachiho, že kvůli tvé rodině, jsi musel zabít svého bratra, člověka kterého si měl, jako jediného rád…"
"Myslíš, že vás jsem rád neměl? Tebe a Naruta?"
"Můžeš zabít někoho, koho si měl rád?"
"Ale ty jsi přežila…" napodobil mou reakci.
"Díky Narutovi…" přikývla jsem.
"A s tím si taky spala?" jeho tón se teď nepodobal žádnému, který jsem znala, až jsem se musela usmát.
"Ne! Ty si byl první, ale to sem teď nepleť! Tak aby jsme to ukončili, co bude dál? Zabiješ mě? Mám já zabít tebe? Nebo odejdeš a já se zabiji sama? Vyber si…" posadila jsem se na místo, kde jsme před tím leželi.
Sledovala jsem jeho reakci. Stál a pořád se díval na místo, kde jsem před chvílí stála. Něco mu běželo hlavou. ale nic neříkal. Jako by bylo tak těžké rozhodnout se pro správnou volnu. Jediná správná volba, ta bez smrti byla nepřípustná! A on to věděl, nedokázal by jen tak nechat zabíjení a své pomsty, protože vždy se najde nějaký důvod, proč se mstít a on to moc dobře věděl. Je to jednodušší než být na straně dobra…
Pomalu jsem se oblékla. Kdyby se přeci jen rozhodl zabít mě, nemusí každý vidět jak vypadám bez šatů, ne?
Stoupla jsem si a čekala, jestli se něco bude dít, ale nic se nedělo. Stál na místě a díval se do prázdna, a i přitom vypadal dokonale. Měla jsem chuť ho znovu políbit, znovu být v jeho náručí, znovu cítit teplo jeho těla, ale byla jsem smířená s tím, že už se to nikdy nestane.
"Sasuke!" špitla jsem…
Nic…
"Sasuke slyšíš? Je mi jedno, jak tohle skončí! Je mi jedno, kdo jsi, a co děláš a je mi jedno, jak dlouho budu žít! Jdi si za pomstou! Upaluj pryč! Já jen chci abys věděl, že já jsem nebyla jedna z tvých faninek! Já tě mám opravdu ráda! Je mi jedno jestli se dožiji zítřka! Je mi jedno zda-li mě budeš nenávidět! Já tě miluju a vždycky milovat budu! Bez ohledu na to, jak se chováš, nebo jak moc se snažíš mě od sebe odpudit! Miluju tě! Slyšíš mě!" rozeběhla jsem se k němu a vtiskla jsem mu polibek mezi rty a své kočkovitě zelené oči, jsem na něj upřela v zoufalém pohledu.
Přivřel oči, poté přikývl a můj polibek opětoval. Cítila jsem to. Odejde! Dával mi to najevo tím polibkem. Nezabije mě ani sebe, ale odejde.
"Povedlo se mi to, o to mi celou tu dobu šlo, vidět tvé slzy a ublížit ti! Ničíš mi život a naštěstí už tě nikdy neuvidím no, ale na druhou stranu, bylo to příjemné!" usmál se a poté se vydal pryč.
Stála jsem tam a z očí my tekly slzy. Ty slova bolela, ale věděla jsem, že je tak nemyslí, prozradili ho jeho oči, jen chtěl abych tolik netrpěla...
"Sasuke!" rozběhla jsem se k němu a znovu ho políbila. Byl zaražený a chvíli trvalo, než mi polibek začal opětovat.
"Nesnaž se mi usnadnit tu bolest! Nepomáhá to!" zavrtěla jsem hlavou a nechala se znovu políbit. Tohle je rozloučení a zároveň slib, že mi dá pokoj, mě i Konoze!
A opravdu… jakmile jsme už jen stála s obličeji blízko u sebe. Naposledy mě políbil na čelo a odešel.

"To bylo naposledy co jsem se střetla tváří v tvář se Sasukem Uchihou…"
"Takže můj otec je padouch?"
"Ano Mikoto, a jediné, co po něm zbylo jsi ty a tvoje katana! Byla jsi jediný důvod, proč jsem svou smrt nedotáhla do konce." přikývla jsem a pousmála jsem se na růžovlasou dívku s onyxově černýma očima.
"Kde myslíš, že je mu konec teď?"
"To netuším, je to už patnáct let, vždyť se podívej je mi třicet jedna let, ale Sasuke Uchiha se ve světě nikdy neztratí. A ty taky ne, jsi po něm!"
"Mám tě ráda mami a slibuji, že to rozhodně nebylo naposledy co jsi se, se Sasukem Uchihou setkala tváří v tvář! To ti přísahám!"
Chtěla jsem něco namítnout, protestovat, ale udělala to samé, co její otec. Vlepila mu pusu na čelo a uprchla ven.
"Myslíš, že jí ještě někdy uvidím?" promluvila jsem ke kamarádce, která sotva vešla do místnosti, ve které jsem seděla.
"Je stejná jako Sasuke, když si něco umane, dosáhne toho za každou cenu. Myslím, že nejen, že se setkáš s ní, ale i se Sasukem. Víš jak moc tě obdivuji a z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je být matkou v šestnácti, jenže já mám Naruta, Minato nezná tátu jen z vyprávění a Mikota, ona ti už kolikrát dokázala, že dokáže nemožné!"
"Jo, už na porodním sále jsem věděla, že bude stejná jako její otec, je jedno jak, hlavně se z toho vyvlíknout. Sedm hodin na sále a Mikota nakonec šla po nožičkách. Miluju ji, jen ona mi hojí rány na srdci, ale bojím se, že Sasukemu bude jedno, že je to jeho dcera. Prostě udělá to, co vždycky, půjde si za svým!" povzdechla jsem si.
"Mikota je v boji velice, velice obratná a snad nejlepší v jejím věku! Sama víš. že je nadprůměrná!"
"Nechci ztratit i ji!"
"To by nám, tobě a především Minatovi neudělala!" pohladila mě po rameni.
"Snad máš pravdu Hin!" znovu jsem si povzdechla a pořád si dokola přehrávala ta samá slova:
"Slibuji, že to rozhodně nebylo naposledy co jsi se, se Sasukem Uchihou setkala tváří v tvář!"