Two Weeks - Prolog

Hiroomi si promnul spánky a zamžoural na sklenici před sebou.
Hlava mu třeštila a on měl chuť se zvednout a odejít domů. Věděl ovšem, že nemůže.
Dneska měl totiž dostat svoji první pusu. A to od svého přítele Madoky.


Ohlédl se a zahleděl se na svého přítele, který se podle všeho bavil uprostřed parketu.
„Děje se něco, Hiroomi-kun?“ zeptala se jedna z dívek, která s ním seděla u stolku. Musela skoro křičet, aby přehlušila hlasité dunění hudby. Hiroomi nebyl téměř schopný rozeznat jednotlivá slova, natož melodii. Přemýšlel, proč se tam vlastně pouští nějaká hudba. Stačilo by vzít gong, palici a ustavičně do gongu palicí mlátit. Efekt by byl stejný a Hiroomi by aspoň nemusel soucítit s ubohými przněnými písničkami.
Sáhl po čísi láhvi koly, která stála na stole, a přihnul si. Z bláznivé směsice zvuků, barevných stroboskopických světel, která lítala po celé místnosti, kouře a vydýchaného vzduchu se mu motala hlava a on nevěděl, jak dlouho to ještě snese.
Už tam seděl přes dvě hodiny. Pohlédl na hodinky.
Deset minut do dvanácti.
Ještě deset minut a bude to. Pak bude moct jít.
Při té představě se pousmál a odhrnul si z čela rudé vlasy.
„Tak lidičky,“ ozvalo se několik vteřin poté, „už nám zbývá jen deset minut do konce tohohle roku!“ To dýdžej ztlumil písničku a sáhl po mikrofonu, aby ty návštěvníky klubu, kteří už nebyli s to podívat se na hodinky, aby zkontrolovali čas, upozornil na blížící se půlnoc.
Odpovědí mu byl hlasitý potlesk a jásot. Bylo před dvanáctou, ale všichni už se řádnou dobu činili, aby se dostali do nálady. Hiroomi měl v některých momentech pocit, že je jediný, kdo je ještě víceméně střízlivý.
Vstal a lokty se začal prosekávat směrem k záchodům. Překročil jakéhosi chudáka, který už nebyl schopen vzdorovat gravitaci, vyhnul se dvojici rozněžňujících se puberťáků a ramenem se opřel o dveře. Ty naštěstí hned povolily, i když obvykle měly tendenci se zaseknout.
Vklopýtal do bíle okachličkované místnosti z níž se táhla chodba s kabinkami. V jednom koutě spal jakýsi kluk stočený do klubíčka a bylo slyšet, jak v jedné z kabinek někdo zvrací.
Hiroomi nechápal, jak se někdo stihne opít až do němoty, popřípadě do stavu, kdy je tak maximálně schopný udržet hlavu nad mísou, ještě před dvanáctou.
Zavrtěl hlavou a přikročil k umyvadlu. Pustil kohoutek se studenou vodou a pocákal si obličej. Chvíli na sebe zíral do zrcadla, než si tvář utřel do trika a stále vlhkýma rukama si projel vlasy.
Zkontroloval, jestli je všechno v pořádku a znovu pohlédl na hodinky. Něco přes pět minut.
Otočil se a vyšel z místnosti.
Bylo to jako vejít do… nejlepší přirovnání by bylo asi peklo, ale to Hiroomi nemohl soudit, protože v pekle nikdy nebyl. Ale pokud peklo vypadalo jako tenhle podnik, pak tam tedy nikdy nechtěl přijít.
Hiroomi se protlačil ke stolu, kde předtím seděl a zjistil, že všichni odešli na parket. Povzdechl si a otočil se k místu, kde parta s kterou tam přišel, tancovala. Nechtělo se mu tam, ale věděl, že pokud chtěl od Madoky půlnoční pusu, nic jiného mu nezbývá.
Prosmeknul se v mezeře mezi tancujícími páry a skupinkami.
Tak, pomyslel si, pusa a bude to. Budeš moct domů.
Madoka si ho všiml a usmál se na něj, chytil ho za zápěstí a protáhl ho davem k sobě.
„Tak co?“ zahulákal na něj přes rachot hudby. I Madoka už měl něco vypito.
Hiroomi pokrčil rameny. „Trochu mě bolí hlava, tak to asi brzo zabalím,“ odpověděl hlasitě a zamžikal očima, aby rozehnal jiskřičky, které mu ve velkých vějířích tryskaly před očima. Blikající bílé světlo, jehož přítomnost na každé diskotéce nechápal, ho bodalo do očí, stejně jako modře jiskřící předměty, které v běžném světle mají zcela obyčejnou bílou barvu.
„Jak moc brzo?“ zeptal se Madoka.
„No, ještě chvíli se zdržím!“ Hiroomi ho chytil za ramena, přiblížil se k němu, aby ho líp slyšel. Taky mu tím chtěl nenápadně naznačit, co od něj chce.
Madoka se k němu sklonil, ale ještě než cokoliv stihl, náhle zmlkla hudba a dýdžej se znovu se chopil mikrofonu.
„A už se to blíží!“ zahulákal. Odpovědí mu byl opět jásot, i když Hiroomi nechápal proč. Každý mohl zjistit, kolik je hodin jediným pohledem na velké digitální hodiny, které zářily do šera kousek nad dýdžejovou kabinou.
K Hiroomiho zlosti ho Madoka pustil a společně s ostatními tleskal, jako kdyby dýdžej byl kouzelník, který konec roku vlastnoručně přičaroval. Hiroomi celkově dost opovrhoval tímhle zvykem, ale letos to bral jako příležitost. Dlouho bojoval se svojí sexualitou, a když se objevil Madoka a vcelku slušně jim to klapalo, mohl se Hiroomi konečně soustředit na tu první pusu.
„Deset.“
Hiroomi nejistě polkl a otřel si dlaně do kalhot. Tak…
„Devět.“
Celý klub se zastavil a odpočítával společně s dýdžejem.
„Osm.“
Hiroomi se rozhlédl. Madoka vypadal, že ho odpočítávání strašně zaujalo.
„Sedm.“
No tak, vyzíval ho v duchu Hiroomi nakvašeně. Přišel jsem sem jen kvůli tobě a té puse!
„Šest.“
Ještě pět vteřin a bude to.
„Pět.“
Hiroomi se zhluboka nadechl a potřásl hlavou.
„Čtyři.“
Očima přejel vzrušené tváře lidí okolo sebe.
„Tři.“
Nikdo ho už nikdy nedonutí sem znovu jít.
„Dva.“
Hiroomi si odhrnul vlasy z očí a promnul si dlaně.
„Jedna.“
No konečně…
„Šťastný nový rok!“
Bylo to jako výstřel z děla. Všichni začali hulákat, tleskat a ti rychlejší už popadli nějakého poblížstojícího a vrazili mu symbolickou novoroční pusu. Hiroomi si skousl spodní ret a natáhl ruku, aby chytil Madoku za lem trika.
K jeho zděšení se však Madoka otočil, chytil okolo pasu poblíž stojící dívku, která celou dobu s Hiroomi seděla u stolu a bez jediného zaváhání jí políbil. Bruneta ho objala okolo krku a nevypadalo, že by se od něj chtěla vzdálit.
Hiroomi na okamžik zavřel oči a doufal, že po jejich otevření zjistil, že zkolaboval z vydýchaného vzduchu a Madoka se starostlivě sklání nad ním. Jeho přání se mu ale nesplnilo a tak se otočil na podpatku a začal si klestit cestu pryč. Ušel sotva pár metrů a něco ho donutilo zastavit a ohlédnout se. Jeho přítel tam pořád stál v náruči té holky. Věděl, že Madoka nedělá rozdíly mezi tím, jestli chodí s holkami nebo kluky, ale stejně…
Hiroomi by pravděpodobně stál na místě jako solný sloup až do rána, kdyby ho zničehonic někdo nechytil za ruku a neprotočil ho kolem dokola, jak se to dělává na tanečních. Když se otočil o sto osmdesát stupňů, vzhlédl právě včas, aby se setkal se zkoumavým pohledem pronikavě modrých očí.
Neznámý ho stále držel za zápěstí, ne však jako kdyby ho nechtěl pustit, ale spíš aby mu dal najevo, že to bude pokračovat. Druhou ho jemně chytil okolo pasu.
„Přítel tě, koukám, trochu vypekl,“ řekl měkce tmavovlasý mladík tišeji, než Hiroomi přepokládal, že bude v lomozu okolo schopen slyšet.
„Víceméně,“ přitakal rozpačitě, pohled pořád upřený do těch uhrančivých očí.
„Tak šťastnej novej rok,“ usmál se jeho společník a pustil mu zápěstí. V příští okamžik mu bez dalšího slova přejel dlaní po tváři, prohrábl mu vlasy a jemně mu podepřel zátylek.
Nastal zlomek vteřiny zaváhání, kdy Hiroomi stále nechápal, co se to děje. Ale za nic na světě nechtěl, aby to přestalo. Tohle bylo přesně to, co potřeboval.
Modrooký a stále bezejmenný cizinec se usmál, sklonil a Hiroomiho políbil.
Hiroomi překvapeně zamžikal. Čekal lecco, ale takhle si to nepředstavoval.
Nejistě sevřel do dlaní látku košile svého neznámého zachránce a váhavě se vytáhl na špičky.
A tak dostal svou první pusu…

Hiroomi se nechápavě díval do stropu svého pokoje. Chvíli zmateně těkal očima po místnosti, než si promnul oči a posadil se.
Už zase ten sen.
Protáhl se, odkopl deku a vylezl z postele.
Už se mu o tom nezdálo jakou dobu.
Hiroomi si prohrábl vlasy a popotáhl si o tři čísla větší triko z nějakého festivalu, které nosil na spaní. Přešel k oknu a vyhlédl do jiskřivého rána.
Bylo to víc jak půl roku, co se to stalo.
Hiroomi se opřel o parapet. Pořád se mu o tom zdálo. Tou dobou byl s Madokou asi dva týdny a nemohl se dočkat první pusy. Byl jako malé dítě, které ví, že na Vánoce dostane přesně to, co chce a Vánoce jsou pořád ještě daleko. Proto ho pozvání do klubu nadchlo. Jeho entusiasmus ovšem během večera pohasínal a nakonec se jen modlil, ať už je půlnoc, dostane pusu a bude moc jít domů a tam se pořádně prospat. Bohužel jak se ukázalo, Madoka měl vypito víc, než kolik Hiroomi myslel a tak se o půlnoci vrhl na jednu ze svých kamarádek, za což se pak Hiroomimu omluvil. Vlastně to nebyla ani pořádná omluva, protože to bylo tak mimochodem zakomponovaného do hádky: S kým jsi tam krucinál skončil, Hiroomi?!
To byla další věc. Hiroomi nakonec svojí první pusu dostal od úplně neznámého kluka. Neskončil s ním v posteli ani nic podobného. Prostě ho chytil, políbil ho a pak se ztratil v davu. Hiroomi Madokovi nikdy neřekl, že ten kluk to udělal, protože viděl, jak se Madoka vrhl na tu hnědovlasou čůzu a podle všeho mu bylo Hiroomiho líto.
Hiroomi toho kluka už nikdy potom neviděl. Ptal se na něj, ale buď si ho nevšimli, nebo ho neznali. A tak šel Hiroomi domů s dost rozporuplnými pocity. Druhého dne na něj naběhl Madoka a uskutečnili svou první hádku. Ale nerozešli se kvůli tomu. To Hiroomi udělal až o necelé dva měsíce později, protože mu konečně došlo, jaký je Madoka idiot.
Takže o půl roku později stál Hiroomi ve svém pokoji a přemýšlel, proč se mu opět zdálo o jednom z nejzvláštnějších večerů jeho života. Pak ovšem zavadil pohledem o hodiny a potichu zaklel.
„Mami! Mami! Proč jsi mě nevzbudila!“ zahulákal, když vyrazil z pokoje, zapínajíc si pásek, košili oblečenou jen napůl.
„Ale vždyť máš ještě čas, Hiroomi,“ odpověděla mu flegmaticky vysoká žena, když vpadl do kuchyně a rozčileně se na ní zamračil.
„Čas? Ještě nemám sbaleno a za tři čtvrtě hodiny tam mám být!“
To ovšem Hiroomi přestřelil.
„Jakože nemáš sbaleno?!“ vyštěkla na něj jeho matka a rozehnala se proti němu vidličkou. „Vždyť jsem ti říkala, že si máš zabalit večer!“
„No jo, ale…“ zahučel Hiroomi a urovnával si košili. „No raději nic,“ dodal potichu a vyběhl zpátky do pokoje. Zpod postele vytáhl sportovní tašku a prudce rozrazil dveře skříně. Hekticky začal do tašky cpát veškeré oblečení, které doufal, že mu bude nějak k užitku. Po oblečení se vrhnul na věci, jako sluchátka, sluneční brýle, kšiltovku a jiné zbytečnosti.
Byl hotov během patnácti minut a pak jen rychle kontroloval seznam, který si předchozího dne napsal. Zjistil, že má snad všechno, tak tašku popadl za ucho… a málem se strhl, když se pokusil vyhodit si ji na rameno.
„Ou,“ kvikl jen, než se sesul na tašku a promnul si záda. Druhý pokus už nebyl tak unáhlený a nakonec se mu povedlo tašku vyvléct po až ke schodům, kde ji sešoupl dolů a doufal, že všechny křehké věci to nějak přežijí.
Nato sběhl za taškou, překročil ji a zamířil do koupelny.
Narychlo si vyčistil zuby a umyl si obličej. Na okamžik se zarazil a zahleděl se na sebe do zrcadla. Drobný obličej s výraznýma šedýma očima, většíma než bylo u kluků zvykem. Jeho starší sestra občas tvrdila, že vypadá jako štěně, což Hiroomi popíral.
Projel si prsty vlasy, které na něm byly asi nejvýraznější. Byl od přírody zrzek, on se to však rozhodl přehnat a tak se barvil na karmínovou červeň, jen konečky měl medově blonďaté, což budilo dojem, že mu vlasy hoří.
Rád dával najevo, že je trochu jiný.
Pohodil hlavou, naposledy se na sebe zadíval a vyrazil pro změnu do kuchyně. V podstatě za pochodu do sebe nacpal dva tousty, zalil je hrnkem čaje a odbíhal pro náhodné věci, které ho napadly a u kterých uznal za vhodné mít je s sebou.
„Mami, hodíš mě na nástupiště?“ houkl na matku, když do jedné z postranních kapes tašky cpal zubní kartáček a štůsek sponek, které občas používal, aby mu vlasy nelezly do očí.
„No, co s tebou mám dělat?“ pokrčila rameny.

O dvacet minut později Hiroomi vyskočil z auta a hnal se ke kufru. Už teď měl zpoždění. A mohl za to nějaký další blbec, který dostal chuť zpříjemnit městské dopravě sobotní ráno a tak se rozhodl skočit z tamayorijského mostu. Polovina pruhů byla proto uzavřena kvůli shluku sanitek a policejních aut, jejichž posádky se pokoušely muže bezpečně sundat. Hiroomi měl ve chvíli, kdy se provoz úplně zastavil, chuť z auta vyskočit a toho muže jí vlastnoručně shodit do řeky, aby stihl autobus.
Naštěstí jeho zpoždění nebylo tak hrozné, jak se zpočátku bál. Bylo to jen deset minut a pochyboval, že všichni ostatní tam budou přesně na čas.
Rychle se rozloučil s matkou, vytáhl tašku z kufru a vyrazil ulicí k dvěma autobusům, které stály opodál.
Popotáhl si popruh tašky výš na rameno a rozhlédl se. Všude postávaly hloučky dětí nejrůznějšího věku s rodiči, kteří jim kladli na srdce, jak si mají na táboře čistit zuby, psát domů a nejíst nic, co roste v přírodě a o čem neví jistě, že je nezabije.
Ano, Hiroomi jel na letní tábor.
Dovlekl se až k bližšímu z obou autobusů, kde pustil tašku mezi kufry ostatních a protáhl si záda. Promnul si rameno a rozhlédl se. Zdálo se, že panikařil zbytečně. Už bylo po desáté a nezdálo se, že by se někdo měl k odjezdu.
Prohrábl si rudé vlasy a rozhlédl se, jestli někde uvidí nějakou autoritu.
Nakonec si všiml vysoké černovlasé dívky, která v rukou svírala desky s klipsem a zrovna mluvila s jedním z rodičů, který křečovitě svíral ramena svého syna. Ten vypadal, že by se nejraději propadl do země hanbou a pokoušel se otci vykroutit se zarputilostí, kterou musel Hiroomi chtě nechtě obdivovat.
Černovláska měla na hlavě nasazenou kšiltovku s logem tábora. Když k ní Hiroomi přistoupil, vzhlédla.
„Jdu pozdě,“ zamumlal provinile.
Dívka pohlédla na hodinky. „Ale ještě to jde. Musíš to brát trochu s rezervou,“ řekla klidně. „Ale každopádně dobře, že jsi tady, potřebuju tady s tím pomoct.“
Hiroomi přikývl a převzal od ní desky, zatímco mu začala vykládat, co přesně by od něj potřebovala.
Hiroomi jel na tábor poprvé.
Jako instruktor.