Dr. House přijme nezvyklého pacienta. Mladíka se střelnou ránou, vyvrknutým kotníkem a zlomenýma žebry. House však není typ doktora, který přijímá pacienty s nezajímavou diagnózou. Proč to udělal? Zajímá ho snad pacient sám o sobě? Všichni si myslí, že chce řešit hádanku, kdo onen pacient je a jak k oněm zraněním přišel, ale House po tom nijak moc nepátrá. Navíc se chová naprosto podivně. Tedy naprosto „nehousovsky“. Proč onoho pacienty vlastně přijal? Kdo onen pacient je? A proč se House chová tak prapodivně?

Tak FF tentokrát crossover na Dr. House a Alexe Ridera. Taková oddechovka. Prostě se mi chtělo napsat nějakou blbůstku pro radost.

Krátká povídka k oslavě vydání a dočtení poslední knihy ze série Alex Rider od spisovatele Anthona Horowitze. I když tentokrát by mi ale vůbec nevadilo, kdyby se toto slovo „poslední“ rozhodl porušit.
Pokračovaní na základě škemrání čtenářů nemám ráda. Většinou naruší celý koncept díla, a tak nebývají moc zdařilá. Nicméně Anthony je génius a i když se koncept ne vždy povede, stále se člověk může kochat jeho stylem. Nechápavě jako autorka povídek vrtím hlavou, s jakou pečlivostí přistupuje k popisům a konkretizaci věcí například zbraní, u nichž vám řekne nejen to, že to byla pistole, ale i přesný tip a přesto z knížky neudělá na deset stránek nudného popisu. Stejně jako mě fascinuje svým suchým vtipem. Avšak největší jeho předností je jak dokáže pracovat s dramatizací. Skutečně člověk otevře jeho knížku, začne číst a najednou nemůže přestat. Právě díky tomu jsou knížky o Alexovi... nevím... "Bondovatější" než sám James Bond (od samotného Iana Fleminga), jestli víte jak to myslím.
Takže taková malá poklona autorovi. Drobná krátká povídka. Vím, že to mohlo být delší s daleko větším vyústěním a napětím, ale to víte, já jsem já. Psát dlouhé věci mě velice vysiluje. Jsem „tuze zaměstnaný člověk“. Kromě toho, i když z Anthonyho stylu si beru velký příklad, imitovat ho ve své velkoleposti, by byl vcelku nemožný úkol.

Jde o hodně starou povídku, takže doufám ve shovívavost čtenářů. Zároveň bych řekla, že pro mě je to jedna z těch nejsilnějších v osobním slova smyslu.

Já: Ach ano děkuji ti Persivale za tvůj příspěvek, vlastně ani jsem nečekala, že bys tak dlouho mluvil a tolik toho řekl.
Persival: Bylo mi potěšením, má paní.
Gwain: Whou, tolik slov, brácho ty ses fakt překonal!