Udělám Tě, šílenče!

„Buď už zticha, k***a!“ Zakřičel jsem, aniž by bylo na koho. Proč mě pořád pronásledovaly? Proč už mi nedaly pokoj? Dokonce ani tady, na svatém místě. Můj trhaný dech rozrážel okolní ticho a pro neprostupnost okolní temnoty mi nebylo dovoleno zapojit zrak. Avšak světlou páru, jež mi při každém výdechu stoupala od úst jsem ještě spatřit dokázal. Bylo chladno, nikdy jsem ho příliš nevnímal, nevadilo mi, naopak. V mraze bylo daleko snazší vnímat stahy svalů a jejich třas ve snaze se zahřát. Jindy klidné srdce zvýšilo svou činnost, aby bylo schopné spěšně rozvést teplou krev do mého, už tak dost prokřehlého těla. Všechno fungovalo jak má. Jen má mysl, to ona mne sem přivedla, aby měla možnost mne dál nerušeně trýznit.
Zahleděl jsem se oknem na oblohu v naději brzkého svítání, ačkoli jsem se pouze ujistil, že noc je právě v rozkvětu. Hvězdy se schovávaly za tmavými mraky a jen osamocený měsíc zpoza nich občas vyhlédl, aby osvětlil tohle zapovězené místo v němž jsem se pokoušel najít útěchu. Marně. Odjakživa jsem kostely považoval za zlem netknutou půdu, kde musí veškeré hříchy zanikat a rozkládat se v nicotu, ale mýlil jsem se. Mé duševně zmrzačené „já“ se zde umocňovalo a dralo se napovrch v podobě hlasů. Hlasů, které se snažily mne zabít.

„Proč to protahuješ? Dělej.“
„Řekl jsem, ticho!“
„Ubohý Yuu, uděláš to, stejně to uděláš. Jsi k smíchu.“
„Zavři klapačku, nebudu Tě poslouchat. Už nikdy!“
„Přiznej si to, už to nedokážeš. Neovládneš se. Tak bodni!“

Uvědomil jsem si, že v pravé ruce cosi křečovitě svírám a v domnění, že je to opravdu zbraň, jíž bych si mohl ublížit, jsem stisk povolil. Skutečně. S ocelovým cinkotem dopadl nůž na ledové dlaždice kostela a společně s mým hlasem byl jediným, co zde prozrazovalo mou přítomnost. Stará, leč pevná dřevěná lavice mi poskytovala místo, kde bych se mohl aspoň na pár chvil stulit a zapomenout na svět. Ale vzpomínky mne stíhaly i ve spánku.

„Ale já nechci do ústavu, nejsem blázen! Mami, nedovol jim to!“
„Nemusíš mít strach, Yuu. Postarají se tam o Tebe.“
„Ne, prosím Tě. Já nechci, nechci tam.“
„Promiň, ale ty jsi opravdu šílený. Podívej se na sebe.“
Při pohledu na svoje nahé tělo, jsem si tenkrát musel částečně připustit její pravdivá slova. Jizva sem, jizva tam, komu na tom záleželo. Já nejsem blázen, já to jen…někdy nedokážu zvládnout. Nejhorší na tom všem ale bylo, že to nikdo nechápal. Ne, nikdo se o to ani nesnažil. Proč taky, sebeubližování je jen jedna z diagnóz dnešní mládeže. Ale já takový nejsem. Já to dělat nechci.
Nikomu jsem to nedokázal vysvětlit.

Oddechoval jsem klidně, vnímaje, že mě únava z útěku začíná dohánět. Hlasy v mé hlavě utichaly a jakoby se nade mnou konečně slitovat ten „někdo“ nahoře o jehož existenci jsem měl značné pochybnosti, mě pohltil spánek. Přitáhl jsem si kolena více k tělu, abych v teple udržel alespoň důležité vnitřní orgány a zachumlal se do své, nepříliš hřejivé černé kožené bundy. Usnul jsem.
„Yuu? Yuu, jsi tady? Ozvi se, slyšel jsem Tě.“ Lekl jsem se, probudil mě cizí hlas. Chvíli jsem bojoval s myšlenkou, zda se mi to jen nezdálo a já vážně nemám halucinace. Popravdě, v mém stavu by se ani nebylo čemu divit. Celá tahle situace mi často připadala jako jedna velká nepochopitelná iluze mého života. Přál jsem si se probudit a zjistit, že je všechno jinak. Ale tohle byla realita.
„To jsem já, Hatori. Přestaň se schovávat, vím se tady jsi. Yuu?“ Konečně, poznával jsem ho. Srdce se mi v momentě rozbušilo a já se pokusil za skřípění dřeva na lavici posadit. Ke své smůle jsem si ale pozdě uvědomil, že mi pro chlad zalezlý v kostech dělá problémy pohyb a spadl jsem na zem. Prozradil jsem se.
„Yuu, už jdu, počkej.“ Nechápal jsem, jak mohl vytušit mou svízelnou situaci, ale podle zvuků, které jsem vydával, když se mé rameno intimně seznámilo s podlahou, odhadl mou polohu. Ještě jsem se nestačil ani pořádně nadechnout, a už mě jeho silné paže tahaly zpět na lavici.
„Tori, co tady…co tady sakra děláš? Měl bys vypadnout.“ Kdybych nezněl trochu přidušeně, nejspíš by mi za mé „sakra“ vynadal. Nesnášel, když jsem tak mluvil a já jej zase odsuzoval, za ty jeho proklaté cigarety, kterými neustále krmil své plíce. Nevinný hřích, tak tomu říkal.
„Sklapni a spolupracuj trochu. Seš strašně těžkej.“ Zavrčel na mě a uslyšel jsem, jak nejspíš nevědomě kopl do kovu válejícího se na kachlích. Nůž. Doufal jsem, že si toho nevšiml, neb byl příliš zabrán do sbírání mé drobné maličkosti ze země. Musel jsem se chtě nechtě zasmát, jak mi jeho slova připadala absurdní.
„Lháři, nevážím víc než prašivý psisko. Přestaň se se mnou vláčet a pust mě. Vstanu sám.“ Vyškubl sem se mu ze sevření a znovu padl. Najednou jsem zalitoval své hrané odvahy, protože to opět odneslo již jednou naražené rameno. Zaskučel jsem a podíval se na něj. Měsíc mi nabídl ojedinělou možnost spatřit jeho nádhernou tvář. Bílé světlo se protáhlo oknem a zasvítilo na Hatoriho postavu, která si pyšně dřepla na lavici a vyčkávala, až se konečně sesbírám. Polodlouhé vrané vlasy, jako vždy ledabyle rozcuchané, piercingový kroužek ve spodním rtu i obočí. Jeho jinak zelené oči byly teď temné a hleděly kamsi do stropu. Ačkoli byl jen v lehkém černém triku a upnutých, stejně barevných kalhotách, nezdálo se, že by na něj měl vliv chlad. Spíše naopak, zdál se více svůj, než kdy jindy. Všiml jsem si nového tetování na jeho elegantní šíji. Muselo být opravdu staré jen pár dní, nikdy dřív jsem je na něm neviděl, přestože on zdobil své, už tak překrásně tvarované štíhlé tělo každý měsíc novými obrazy.
Povzdechl jsem si a jen velice neochotně se natáhl k protější lavici o kterou bych se mohl zapřít. Mé končetiny, do teď ve spánku skrčené, se protahovaly jen z obtížemi a já se bál křeče, která mohla v momentě ovládnout mé tělo bolestí.
„Přestaň kňourat, Yuu, já Ti chtěl pomoct.“ Tak výsměšný tón z jeho úst jsem již dlouho neslyšel.
„Nepotřebuju pomoct, idiote.“ Sjel jsem ho a jedním mohutným přítahem se mi konečně podařilo stanout na svých nohách. Kdybych tušil, že se mi tak zamotá hlava, raději bych se ani vstát nepokoušel. Krom toho, osvětlení se z obrovské místnosti kostela zase vytratilo a já pro svou nešikovnost zakopl o vlastní nohy. Proklínal jsem sebe i nebesa za to, že mi vůbec kdo dal tu šanci žít, neboť ač to opravdu bylo neúmyslné, jsem padal přímo na Toriho. Modlil jsem se, ať si minimálně rozrazím lebku o nějaký tupý předmět, jež mne zbaví vědomí, ale to by mě ten černovlasý andílek nesměl chytit rovnou do náruče. Já mám vážně smůlu.
„Měl bys být opatrnější, ublížíš si.“ Uslyšel jsem ho, když se mi podařilo popadnout dech a vnímat svou současnou polohu s hlavou opřenou o jeho hruď a tělem natisknutým na jeho. Jak bylo možné, že tak příjemně hřál?
„Ehm, promiň.“ Podařilo se mi ze sebe dostat a zmateně jsem se od něj začal odtahovat. Teprve teď mi došlo, jak mám být za temnotu vděčný, skryla mé studem zčervenalé tváře i rozpaky. Ale ještě, než jsem se stačil vzdálit z jeho blízkosti, která mi mimochodem vůbec nevadila mě jeho hrubé ruce chytily za boky. Ztuhl jsem.
„Přestaň, Tori. Nechci si hrát.“ Dál jsem mu kladl odpor a na několikátý pokus se mi povedlo vymanit se z jeho sevření. I když jsem mu do tváře neviděl, jeho přinejmenším zklamaným výrazem jsem si byl jistý. Hatori byl můj nejbližší přítel. Vlastně můj jediný přítel. On byl nejspíše první a poslední člověk, který tak trochu rozuměl tomu, co se mi děje v hlavě, i když se často přiznával, že to asi nikdy zcela nepochopí. Já to taky nechápal, ale byl jsem rád, že je alespoň někdo, kdo mne neodsuzuje pro to, kým jsem. Neznali jsme se příliš dlouho, pár let, nanejvýš. A celou tu dobu jsem věděl, že je do mě zamilovaný.
„Ale já si nehraju, Yuu. Přišel jsem si pro Tebe, víš to.“ Jeho rázná slova mne zaskočila. Seděl jsem mlčky vedle něho a snažil se nevnímat jeho vůni ani blízkost. Když začal takhle mluvit, vždy mne to znervóznělo a já se nesoustředil na to, abych zůstával sám sebou. I když mne Toriho přítomnost uklidňovala, každou vteřinou se mohli hlasy v mé hlavě opět ozvat. Děsil jsem se dne, kdy mi místo sebevraždy rozkážou ublížit jemu. Změnil jsem téma.
„Co tady vůbec děláš, ty blázne? Měl by ses vrátit, než…“
„Jak jsem řekl, přišel jsem si pro Tebe. Zastavil jsem se u Vás a už z dálky sem viděl fízlácký auto. Bylo mi jasný, že si zase zdrhnul. Trvalo mi dost dlouho zjistit, kde bys mohl bejt. A vidíš? Našel jsem Tě.“ Zasmál se a poté začal šmátrat v kapse. Věděl jsem, co hledá a jako důkaz pravdivosti mého mínění se tmou mihl krátký plamen, jež se okamžitě zakousl do cigarety. Neodpověděl jsem mu. Nebylo nač odpovídat, přestože jsem jeho „přišel jsem si pro Tebe“ chtěl vysvětlit. Avšak bál jsem se toho, co by mi řekl. Za dobu, co se známe se jistě musel mnohokrát přemáhat, aby své pudy udržel na uzdě a ovládnul cit, který mu přikazoval se na mě vrhnout. Byl jsem mu za to vděčný, pro mě byl jako bratr. Nic víc. Nyní společně s párou vydechoval i cigaretový kouř, který jsem tolik nesnášel. Najednou se znovu ozval.
„A jak se cítíš? Vidím, že ještě žiješ, takže gratuluju. Zvládl jsi to.“ Díval se na mě, jeho oči mě i v té tmě probodávaly.
„Je to čím dál horší, Tori. Už to nebude moc dlouho trvat a udělám to. Dnes jsem ani netušil, že mám v ruce nůž. Byla náhoda, že jsem se vzpamatoval. Ale příště už takový štěstí mít nemusím. Už brzy bude konec, cítím to.“ Oba jsme se nahlas rozesmáli. Moc dobře jsme věděli, že už mi moc času nezbývá, nebylo proč to připomínat. Zkrátka to tak bylo, nezlomný fakt mého bytí. Proč se tím zabývat, nesmysl. Černovlasý Hatori si opět přiložil filtr k ústům a nasál nikotinový opar. Znal mě a věděl, jak setsakramentsky nenávidím lítost.
„Chceš, chceš abych byl s Tebou, až to skončíš?“ Mluvil upřímně, bez známky soucitu ani strachu. Tenhle den prostě musel přijít, oba jsme si toho byli vědomi a přestože by tohle nemusel být poslední, nějak mi došlo, že lepší a vhodnější příležitost prostě nebude. Že jindy už to nemusí být tak tiché, tak temné a ani to nemusí být s Torim, který by mne držel za ruku. Slabošské gesto, ale já nevěděl jaké to je, když člověk umírá. Já nechtěl být sám. Byla to má vlastní vůle. Možná poslední věc, kterou udělám zcela při smyslech.
„Jsi tu se mnou Tori, skončíme to teď.“ Zněla má myšlenka o které jsem nepochyboval. Tak to muselo být, nějak jsem to jednoduše vytušil. Lepší teď než v situaci, kdy bych o sobě nevěděl. Rozhodně jsem neměl v úmyslu zbláznit se úplně a skončit ve vypolstrovaném pokojíku bez naděje na ukončení vlastní existence. Hatori se zarazil a z úst mu vypadl nedopalek. Byl očividně zcela v šoku z toho, co jsem právě řekl a ještě více ho děsil fakt, že to nebyl vtip. Nesmál jsem se.
„Myslíš to vážně, Yuu?“ Nic mi nerozmlouval, to jsem na něm měl rád. Bral má tvrzení stejně vážně jako svá vlastní. Nejspíš mu bylo jasné, že by stejně nic nevyřešil. Vždy mi pomáhal a právě tuhle noc ho žádám o poslední záchranu. O to, aby zůstal se mnou až budu umírat. Bez toho, abych byl povinen mu odpovídat jsem se sehnul pod lavici a po hmatu prozkoumával podlahu. Někde tam přeci musel být, i když byl Torim odkopnut o zanedbatelnou vzdálenost dál, určitě byl poblíž. Hatori se neobtěžovat ptát se, co hledám, byl zabrán do vlastních úval a právě si uvědomoval, že moje slova mají nezměrný dopad na další život. Na jeho další život. Co jsem po chtěl? Aby se díval, jak mu člověk kterého ze srdce miluje chřadne před očima? Ano, přesně to jsem chtěl.
„Konečně, mám ho, Tori.“ Sevřel jsem v dlani ledovou ocel a těžce se posadil zpět vedle mého přítele, neschopen se mu podívat do tváře. Beztak bych nic neviděl. To jediné mě mrzelo, že ho nevidím, že nespatřím případné slzy. A budou nějaké? Stojím mu vůbec za pláč? Bylo ticho, ani jeden jsme netušili, co by se slušelo říct, nebo jak začít. Existuje vůbec fráze, která by vystihovala co jsme v té chvíli cítili? Hatoriho zrychlený dech se mísil s tím mým, jedině tak jsem poznal, že si konečně dovedl přiznat, co jsem po něm vlastně vyžadoval. Ne, opravdu to nebylo ukvapené rozhodnutí. Celý život jsem žil jako někdo jiný, ovládaný zvuky a hlasy z mojí pomatené hlavy. Neustále živený prášky pochybných názvů i účinků, nemluvě o těch vedlejších. A nakonec teď. Právě nyní se před námi zjevilo konečné řešení mých problémů. Nechtěl jsem, aby poslední hlas, který uslyším byl ten, jež nikomu nepatří.
Tori se o mě opřel a položil mi ruku na ty mé, v nichž jsem tiskl nůž. Promluvil.
„Miluju Tě, Yuu.“ Ulevilo se mi. Nepochyboval jsem, že i jemu. I když to po celý ten čas nebyl schopen vyjevit, teď, na úplném konci se mi skutečně vyznal. Proč? Mé odhodlání nemohl zvrátit a já jeho city znal. Možná si jen přál, abych v nich našel jistotu. Mé srdce v hrudi zdivočelo a zběsilo mi tlouklo do žeber.
„Já vím, Tori.“ Řekl jsem chladně a v přesvědčení sebe sama, že na sebe ruku vztáhnout nedokážu, jsem mu zbraň pomalu a opatrně vložil do dlaně. Nebránil se tomu, ani na okamžik nezaváhal. Byl to můj Tori, vždy statečný, pokaždé odhodlaný mi pomoct. Ať se jednalo o cokoliv. Pokusil jsem se už tak napjatou chvíli odlehčit, byť se mi do očí draly slzy. Už není cesty zpět, už se to nedá zastavit. I přesto jsem se zasmál při vzpomínce na větu, kterou jsem si nedávno pročítal v jednom článku.
„Jednou jeden zvrhlej chlápek řekl: Absolutní orgasmus zažiješ, když umíráš.“ Ani nevím, proč mě to napadlo, nejspíš to nebylo ani příhodné tvrzení. Prostě jsem jen nechtěl, abychom se utápěli v depresi a beznaději z toho, co má následovat. Avšak jakoby to Hatoriho v jeho činu povzbudilo, obrátil se na mě celým tělem a náhle byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech na své tváři. Popadl mě za bundu a natiskl se na mne.
„V tom případě….“ Zašeptal mi do ucha a já už s jistotou věděl, že jeho obličej skrápějí slzy. Vnímal jsem jeho ruku, jak mí přejíždí od bříška k hrudi, kde se zastavila a následně ostrý hrot chladné čepele, jež se uhnízdil po levé straně hrudní kosti. Tak je to správně, pomyslel jsem si a vyčkával. Neskutečně jsem se třásl, tak tohle má být ono? Tohle má být spása?
„V tom případě…“ Zopakoval Tori tiše. „Tě udělám, šílenče.“ Vytřeštil jsem oči, když mi špička nože rozrazila kůži, vměstnala se mezi žebra a vulgárně zaútočila na nechráněné srdce. Ostrá bolest stravovala mé nitro zevnitř. Byl bych i vykřikl, kdyby mne neutišily Toriho rty. Líbal mne, hrubě a naléhavě. Snad toužil po tom, abych jeho snahu ještě ocenil odezvou, než se mu jako neživá panenka zhroutím v náručí. Já však již neměl sílu cokoliv mu oplácet. Cítil jsem v sobě něco, co mi bralo život i když už bych to cítit neměl, nejspíš nebyl tak přesný, jak bych si přál. Udělal to.
„Yuu!! Odpust mi to! Yuu! Prosím Tě……“ To poslední, co jsem slyšel byl hlas. Nebyl smyšlený. Patřil Torimu. Člověku, který mne miloval.