Ukončení novým začátkem 1:První z posledních dnů

Život se musí nějak ukončit a já ho ukončuji novým začátkem.
Jmenuji se Aseno Ayumi , bude mi 18 let a s rodiči jsme se přestěhovali do Tokya. Nastoupila jsem do školy v polovině semestru, tak mě bude jistě čekat velmi příjemné uvítání. Nikdy jsem nebyla ta, co prahne po oblíbenosti, i když bych mezi ty nějaké fifleny i zapadla. Jenže jsem ze sebe vždy dělala pravý opak, chudá, prostá děvečka. Vždy mě zajímala budoucnost a to co chci jednou dělat, i když už k tomu nemám důvod, pořád jdu tam, kam jsem chtěla směřovat.

První z posledních dnů

Po ranní diskuzi o tom kdo mě poveze do školy, jestli taťka nebo mamka, vyhrál autobus. Dojela jsem do školy, která byla snad největší, v jaké jsem doposud chodila, a to jich už bylo mraky. Všichni se už zbíhali do školy a do svých tříd, každý se svou taškou a uniformou.
Dívky v bílých košilích, červených pletených vest; károvaných, nabíraných sukní nad kolena, v červeno-bílých odstínech; hnědé mašle s červenými proužky a tmavě vínové sako, spolu s černými punčocháči dokonale ladili k chlapeckým uniformám.
Chlapci stejně bílé košile, hnědočervené vesty s bílými a červenými proužky, které vytvářeli kosočtverce. Jejich sako mělo nádech hnědé s jistou vínovou a kalhoty měli v hnědých tónech barvy. Všichni dokonale upravení, jenom já bez uniformy a k tomu ještě jsem zaspala, tak jsem nestihla ani zrcadlo pozdravit a vlasy jsme stáhla jenom gumičkou do drdolku.

S hlubokým nádechem, jsem odkráčela do ředitelny. Ohlášena jsem byla už dopředu, takže tam na mě už čekal můj třídní učitel. Nějaké nepodstatné formality a už mě odváděl k třídě. Čekala jsem za dveřmi a poslouchala ten rachot ze třídy. Už teď mi to připadá jako pekelná místnost, a co teprve jakmile vstoupím. Ještě jsem se poškrábala ve vlasech jaká to nebude otrava, zpravila šedou sukni a bílou košili a čekala na slova, které byli pronesené v momentě.
„Vstup!“ Uslyšela jsem učitele. Roztáhla jsem dveře a nedokázala se přimět se podívat do třídy. Když jsem došla k učiteli, hned jsem pozdravila zdvořile celou třídy a prvně se podívala na jejich tváře. Ústa mi zůstala pootevřená a nemohla jsme uvěřit, vlastním očím. Možná mi to zpoza dveří mohla připadat, jako pekelná třída, ale vzhledově to byla třída dokonalých bytostí, ba ne i andělů. Všichni byli v párech kluk a holka, kluk a holka. Připadala jsem si jako nějaký trhan.
„Prosím představ se nám,“ řekl mi učitel.
„Jmenuji se Aseno Ayumi, moc mě těší,“ zdvořile jsem znovu prohlásila přes celou třídu. Jejich šklebící výrazy, falešné úsměvy a vzadu třídy nevítaný šepot, byl zatím nic, v co jsem očekávala, ale i tak mi to říkalo, že mě tu nijak nechtějí.
„Můžeš si jít sednout dozadu do poslední lavice,“ řekl mi učitele a v duchu jsem si oddychla, že už nemusím nic říkat.
„Bacha čtyř očko, ať uvidíš a nenabouráš,“ uslyšela jsem za sebou hlas, jak jsem šla. Ale když jsme se otočila, všichni měli obličeje namířené k tabuli a všude byli známky smíchu.
„Tak třído. Vím, že máme novou studentku, ale už minulí týden jsme se domlouvali na test, takže ho nemíním odkládat.“ Prohlásil učitel a celá třída hned začala bručet a odmlouvat.
„Aseno, ty to psát teď nemusíš, ale později stejně budeš.“ Řekl mi velmi laskavě učitel.
„Ne, to je dobré, já si to napíšu,“ pověděla jsem s úsměvem.
„Tak tedy dobrá,“ otočil se zpět ke třídě a všem rozdal papíry s úlohy. Matika, to půjde snadno.

Ke konci hodiny

„V čase jsem vám ty písemky opravil. Aseno?“ Otázal se ke mně učitel.
„Ano?“ Udiveně jsem hleděla a on jen gestem ukázal, abych šla k němu.
„Jak daleko jste došli v předchozí škole v matematice?“ Hleděl na mě učitel.
„Toto jsme ještě nebrali,“ odpověděla jsem a začala ztrácet svůj klid.
„Pak tedy,…“ odmlčel se a jen mi ukázal výsledek mého testu. „´A?´ Já dostala Á-čko,“ myslela jsem, že to nebude za F, ale že zrovna A?.
„Někdy jsem se učila dopředu,“ vystřelila jsem, tak aby mě neslyšela třída, ale abych ukončila, ten nechápavý pohled třídního.
„Dobře, tak jsi jdi sednou, kdyby něco mužeš se za mnou stavit.“
"Dobře, děkuji," řekla jsem mu a odešla jsme zpět na místo.
„Jinak pro vás třído nejlepší známka byla ´C´, takže byste měli něco dělat, zvlášť když jste o tom dopředu věděli,“ zklamaným hlasem zvolal učitel. Sedla jsem si na své místo a čekala, než zazvoní.

Potom co učitel odešel, mířilo ke mně spousty nepřátelských pohledů, které by mě bůhví, jak moc chtěli zaškrtit. K tomu ten šepot? „Ona dostala ´A´? Nějaká divná šprtka.“, „Co tu vlastně chce?“, „Myslíte, že někdy viděla tu věc, ve které vidíš vlastní odraz. Nevím, jak se to nazývá u ní, ale u nás je to zrcadlo.“ A další podobné řeči, co se týče mého vzhledu, vědomostí a původu, i když je jako každý jiný.

Hodiny ubíhali dál, a když bylo konečně přestávka na oběd, rozhodně jsem neměla v plánu jít do kantýny a něco si kupovat. Nejsem zrovna z chudé rodiny, a bohatou bych to taky nenazývala. Slova jako popularita a pozornost pro mě už dávno ztratili význam. Vzala jsem si svoje bento a šla hledat místo, kde si ho můžu v klidu sníst.
Vyhrála střecha.

Všude bylo ticho a klid. Rozpustila jsem si vlasy a nechala chladný vítr si s nimi pohrávat. Sundala jsem si brýle, které stejně byli jenom na čtení, televizi a počítač, ale jelikož jsem si zvykla je nosit, tak je nosím stále. Jenomže tak krásný výhled, jako mi dopřávalo toto místo, jsem musela prostě vidět bez skel a vychutnávat si tu lehkost. Kdyby byl život tak jednoduchý, jako pohled na modré nebe s krásnými velkými mraky, každý plující svou vlastní cestou.
Když jsem se přestala rozplývat nad okolní krásou, tak jsem si konečně vychutnala oběd. (Přece jsme ráda, že jsme se nenastěhovali úplně do středu města, tak si víc můžu užít okolní výhled na zelenou krajinu.)
Opřená o zděné zábradlí, jsem kousek po kousku dojídala a přemýšlela, co budu dělat ještě zbylých dvacet minut. Pro uniformu si mám přít až po škole a do třídy se mi opravdu předčasně vracet nechce. Znuděně jsem si stoupla, ruce si složila o zábradlí a dál hleděla, do krásného blba.
Mé bezúhonné myšlení, bylo rázem přerušeno bouchnutím dveří. Div jsem nevyletěla z kůže, jak jsem se lekla. Musela jsem se otočit tak prudce, že za mnou ještě vlály vlasy, které si stejně hned zas vzal do parády vítr. Jak jsem ale zjistila, to vylekání bylo příjemné. Ve dveřích se objevil opravdu pěkný kluk. Pro mě, ale nehraje žádnou roli. Už dávno jsem se naučila ne lhát sama sobě. Jeho delší blonďaté vlasy a pramínky, které mu padali z částí do očí k tomu ještě těch pár, co mu skoro stálo na hlavě a oči jako modré tůně byly jedním slovem okouzlující.
Rychle jsem si sehnula pro své věci a nasadila si brýle. Bleskovitě jsem si to namířila k němu, ale ne z důvodu že bych s ním chtěla mluvit, právě naopak. Stál v jediném východu a já chtěla odejít…, ´HNED´.

„Nemusíš odcházet,“ jeho hlas byl hlubší, ale byl tak uklidňující a svůdný,. Celkově vypadal a i zněl na víc, než na věk pro vyšší střední.
„A ty nemusíš předstírat přívětivost,“ odpověděla jsem chladně a odešla. I když bych si ráda myslela, že to byl ten moment, kdy něco člověk řekne a pak toho lituje, nebo že o tom měl aspoň pět sekund přemýšlet, než to řekne, tak jsme udělala správnou věc.

Nejsem tu ani den, ale už vím jak se chovat. Nedělat ze sebe něco, co nejsem a v rámci svých možností nebýt milá. Vlasy jsem si stáhla znovu do drdolu, ze kterého ještě vyčnívalo několik pramenů a se s nuděným pohledem jsem se vrátila zpátky do třídy. Hleděla jsem z okna a snažila se co nejvíce ignorovat okolí třídy.

Hned jak jsem vešla do třídy a představila jsem se, viděla jsem jen dokonalé tváře, avšak ani jednu jsem si nedokázala zcela zafixovat, … to byla chyba.
Se zvoněním vešel do třídy i ´´on´´. Celý den, co tu jsem, jsme si ho nevšimla, někoho jako jeho nejde přeci přehlédnout.
„Tasuku, chyběl jsi nám, kde jsi byl?“ Začala do něj hned valit jedna z holek, ostatně hned se kolem něj motali jako stádo ****.
„A promiňte, byl jsem u doktora,“ začal se usmívat na celé kolo a prohraboval se ve vlasech. Tak strašně nepřirozený, až to nebylo možné.
„Co se ti stalo? Proč jsi tam byl? Jsi nemocný?“ Pořád se ho v kuse vyptávali.
„Děkuji za vaši starost, ale nic mi není. Jenom jsem musel vyzvednout nějaký recept pro babičku, abych jí hned po škole mohl přinést léky,“ začal vysvětlovat.
„Jéé, ty jsi tak pozorný,“ každá se nad ním rozplývala, až mě z toho bylo opravdu na zvracení. Sledovala jsem je a v tichosti se smála jejich nevyvinutým mozkům, dokud si i on nevšiml mého pohledu. Odvrátila jsem hlavu a dělala, jako by nic. Namířil si to přímo ke mně, když v tom už měl pootevřenou pusu a chtěl něco říct…
Moje vítězství bylo, když do třídy vešel učitel a já si mohla oddychnout.

Nevím, za jak dlouho si zvyknu, být obklíčená mezi kluky, byla to jako šachovnice.Jediná výhoda je v tom, že zrovna on sedí ode mne o dvě lavice dál.
„Kdo chybí?“ Zeptal se učitel.
„Už nikdo Tasuku přišel,“ řekl jeden ze spolužáků.
„Aha, takže Kazuyama přišel. Doufám, že se řádně omluví,“ pověděl učitel a nadzvedl obočí, ale nebylo to zrovna, jakože přísně nebo nadřazeně.
On odnesl učiteli omluvenku, ten jen přikývl, a když se vracel zpět, celou dobu jeho oči směřovali na mě nebo na tu zeď zamnou oč pochybuji.
Proč mi ten ***** musí přidělávat takový potíže, všem bylo jasné, kam se kouká a nejhorší na tom bylo, že opravdu neměl nepřátelský pohled, spíš naopak. Pravda, to nebylo to nejhorší, nejhorší teprve bylo, když si toho všichni všimli. Řeči, řeči a řeči, nic jiného po hodině nepřišlo.

Po celkovém konci vyučování jsem si vyzvedla uniformu, a co nejrychleji chtěla odkráčet domů. Plány mi zkazil taťka a jeho auto co mě čekalo před školou. Ale proč ze všech tří aut si musel vzít Nissan GT-R black. Celkem hodně lidí si ho prohlíželo. Už jsem tu pár kousků viděla projet, ale vždy a pořád na to každý civí. Sedla jsem si nabručeně do auta a snažila se neohlížet.
„hm…, ty tati musel jsi pro mě jezdit?“ Zeptala jsem se poněkud vytočená.
„Ještě musíme zajet, ty víš kam a tohle byla nejrychlejší možnost,protože potom musím hned do práce,“ řekl mi a automaticky mi bylo jasné, kam jedeme.
„A musel jsi jet zrovna Nissanem?“ Zeptala jsme se upjatě.
„To jsem měl vzít RX9?“
„Ne to je dobrý, to se dá překousnout,“ zabručela jsme a byla opravdu vděčná, že přijel tím čím přijel a ne autem, co ještě ani nevyšlo na trh.

Doma

„Ahoj zlato, jak se měla?“ Ve dveřích našeho přerostlého domu se na mě vyhrnula mamka.
„Ahoj, popravdě jak si myslíš, že se mám. Vzali jste mě od těch několika málo přátel, které jsem měla, a chcete, abych skončila tady a proč? Já se jen chtěla naposledy pořádně bavit a tady to asi moc nepůjde.“ Řekla jsem zklamaně a zlobu, co jsem dostala ve škole, si teď vybila na ní.
„Ty sama dobře víš, proč jsme tady, jde o čas vždy jde jen o ten blbý čas,“ do očí se div nenahrnuli slzy a já byla nucena ji obejmout.
„Promiň já to tak nemyslela, to jenom… Prostě ten tlak…,“ zašpitala jsem si a utřela si slzy, aby je neviděla.
„Dobře. Jinak co by sis dala na večeři?“ Rychlá změna téma? má mě přečtenou.
„Gyoza, co jiného,“ usmála jsem se na ni a oblízla si rty a to mi oplatila a i mamka. Potom jsem se odebrala do pokoje.

Dříve jsem mohla chodit aspoň za přáteli, ale tady a teď nikoho nemám. A rozhodně nemíním k sobě připustit něco jako nudu. Převlékla jsem se do pleteného šedého trička, jehož rukávy jsem si vyhrnula k loktům a černou vestu taktéž pletenou s lemováním stejné šedé. Tmavší džíny, černobíle kotníčkové tenisky a černou kabelu.
„Mami, jdu si koupit nějaký sešity a knížky, na večeři jsem tady!“ Zavolala jsem na ni od v chodu.
„Dobře!“ Zavolala na mě z přízemní kuchyně a odešla jsem.

Přijela jsem do města, chodníky zaplněné lidmi, auta ve velkém provozu. První jsem si prošla nějaké obchody a něco málo si koupila, nakonec jsem si nechala učebnice. Ještě jsem měla tak hodinu k dobru, než u nás započne hromadná večeře, a tak jsem si zašla do místního parku.
Seděla jsem na lavičce a pozorovala, jak se na stromech objevují pupeny a vrací se zeleň. Výhled na menší jezero plné malých zlatých a stříbrných rybek a páry chodící po chodníčkách mi dávali pocit lásky a naděje.

„Je tu volno?“ Zeptal se mě někdo. Ještě jsem se ani nepodívala, kdo to je a v hlavě mi už běžela myšlenka: „Je tu plno volných laviček, proč si musí sednout zrovna ke mně???“
„Jistě,“ řekla jsem nevědomky a zjistila, že je to opět ´´ON´´.
„Dík,“ pověděl mi laskavým hlasem a opřel se o lavičku, natáhl si nohy a zaklonil hlavu. „Miluji to tady,“ spustil.
„Hm…,“ opravdu mě nic lepšího nenapadalo.
„Já jsem Tasuku Kazuyama, chtěl jsem se ti představit už ve třídě, ale bylo tam nějak dusno,“ řekl znovu mile.
„Jo, já to dusno mám už od rána a ani teď to není jiné,“ odpověděla bez emocí.
„Eh…, promiň. Víš co, tak já raději půjdu,“ pověděl smutněji, možná i uraženě.
„Ne, nemusíš odcházet. Tak jsem to nemyslela. Ty za to nemůžeš. Jinak já jsem Aseno Ayumi. “ Hodila jsem ten nejmilejší úsměv, jaký jsem dokázala a zkusila se podle toho chovat.
„Proč jsi taková nebyla i ve třídě?“
„Jaká?“ Hleděla jsem na něj nechápavě.
„Milá a usměvavá. Tak ti to sluší mnohem víc. I na střeše jsi byla jiná než teď, tam jsi zase byla,hm…, smutná?“ Znělo to jako by hledal správný výraz, který stejně nenašel, ale co ho to vůbec zajímá.
„To se ti asi jen zdálo, a vůbec proč se o to tak zajímáš.“
„Přesněji řečeno se spíš zajímám o tebe všeobecně, než o to jak jsi vypadala a vypadáš,“ usmál se na mě opět do široka a hluboce se mi zahleděl do očí, které přetékali ochotou. Jakmile mi pořádně došlo, kam to asi směřuje, rychle jsem pohledem uhnula a koukala zpět na zeleň kolem.
„Nevím, co tím pořádně myslíš, ale ať se to týká jakkoliv mě, měl bys s tím hned přestat.“ Pověděla jsem chladně.
„Proč jsi pořád taková?“
„Jaká?“
„Nepřátelská,“ řekl bleskovitě, jako by o tom už přemýšlel.
„Nejsem taková, protože bych taková chtěla být. Taková jsem, protože mi záleží na druhých a dělám to pro jejich dobro.“ Pověděla jsem mu bez váhání. Potom jsem se hned zvedla z lavičky se slovy: „Musím jít, čau.“

Kdysi jsem slyšela, že když holka, nebo kluk odchází a on/a se otočí, tak se o toho kluka/holku aspoň trochu zajímá. Nevím proč, ale musela jsem se otočit, ale z důvodu, jestli on sleduje mě. A taky, že sledoval. I když jsem nechtěla, ale usmála jsem se na něj a hodně medově a to jen díky tomu, že to jakým způsobem mě sledoval u mě vyvolávalo pocity, které mě do slova a do písmene hřáli u srdce.
Než jsem si uvědomila, co jsem připustila rozutekla jsem se na autobus a jela na večeři.