Utajované království - 9.kapitola

„Tohle bylo hustý!“ prskla jsem sebou na postel. Srdce jsem měla skoro až v krku. Tohle bylo moc adrenalinu najednou.
„Tohle bylo pěkně o hubu!“ zpražila mě Nettie pohledem hodnýho ceny za nejděsuplnější pohled v dějinách. Jenom jsem nad tím pokrčila rameny a dál to neřešila. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, abych mohla normálně fungovat. Ani si už nepamatuju, co jsem večer dělala. Vim jenom, že jsem to zatla jak zabitá a nic se mi nezdálo. Naštěstí.
Ráno jsme byly obě mrtvý. Ani kdyby mi v tu chvíli slíbili hory, doly, černej les, tak by mě z tý vyhřátý postele nedostali. Nicméně jsme musela vstát, protože se nám někdo pokoušel vymlátit dveře, jak moc chtěl dovnitř a Nettie ještě spala. Nechápu jak, když to rámus, že by to vzbudilo i mrtvýho.
„No?“ otráveně jsem vystrčila hlavu ze dveří. Upřímně, po cestě jsem uvažovala, jak moc toho dotyčnýho vyděsim. Ono, to vrabčí hnízdo, co de rozčesat jenom pod vodou, zrovna elegantní není.
„Ahoj, je tam i Nettie?“ zase knihovník?! Ten chlap se snad kvalifikuje na stalkera. Ne, že bych ho tak úplně nerada viděla, tady ze školy ho mám z dospělejch nejradši, ale zase denně ho potkávat nemusim. Všeho moc škodí.
„Jop.“ Chvíli jsme uvažovala, jestli to myslí, jako, že chce pustit dovnitř anebo tak, že chce, abych jí vzbudila a poslala ji za nim. Po chvíli uvažování jsem ho pustila dovnitř. Přece Nettie nenechám, aby mě svojí zlostí z raního vstávání ublížila. Šla jsem vedle něj a pak sebou znova plácla do postele.
„Měli by nám dávat den volna!“ hlasitě jsem zívla a začala usínat. Celá ta ospalá nálada se vznášela vzduchem.
„No, nicméně…“ taky si zívnul. „… jsem vás chtěl poprosit, jestli byste mi nepomohly s archivem v další škole, kam mě přeposlali. Tady už v tom máte praxi.“ Jinak řečeno, jste takový průšvihářky, že v tom musíte mít praxi, jinak byste se z toho archivu nedostaly, jak je život dlouhej.
„Proč si to nepřerovnaj sami? Lidi na to maj taky, ne?“ skoro už jsem spala. Byla jsem v tom stádiu, za několik vteřin usnu a neprobere mě ani atomovka.
„Protože neznaj novej systém třídění, proto tam jedu já. Bylo by to omluvený. Pár dní, možná i měsíc bez školy…“ ok, ten chlap ví, jak si vydobýt pozornost. Hned jsem byla čilá jako rybička. Měsíc bez školy, veget…
„Jo? A kdy se začíná?“ se zájmem jsem se na něj podívala, stejně jako Nettie. Si říkám, že ten hlubokej spánek snad jenom předstírala.
„Dneska po poledni by se muselo odjet.“ Říkal to, jako by pro nás měl být problém se do tý doby zabalit. I kdybych měla všechno naházet na hromadu a tu potom do pytle, tak bych po tom poledni stála vedle něj, jenom abych odsud vypadla. A neřekla bych, že jsem v tom sama.
„Ok, budem tam. Co všechno si máme zabalit?“ usmála jsme se na něj. Já si zapakuju všechno. Člověk nikdy neví.
„Čekal jsem, že se necháte přemlouvat, ale tohle šlo rychle.“ Usmál se. Kdo by se k tomuhle nechal přemlouvta?!
„Konečně se dostanem pryč.“ Vysvětlila jsem. „Kde to vůbec je?“ uvědomila jsem si, že nezmiňoval místo školy. Upřímně, už pro svou vlastní zvědavost, doufám, že je to někdo hodně daleko. Aby se dalo kam chodit.
„Až na druhý straně země. Blízko ……. .“
„Jé, v tom městě je Rosetta. Můžem jí navštívit!“ řekla jsem radostně. Popravdě, potřebovala jsem se s ní sejít. Mám totiž neblahej dojem, že někdo kontroluje dopisy. Pamatuju si, že když jsem jí naposledy psala, o tom Nettie neví, tak jsem se zmiňovala, že jsem našla souvislost mezi nějakym T.H. a utajovanym králem. A necelý tři dny na to nám dovolej odjet, i přes porušení školního řádu, a to někam hodně daleko, skoro mi přijde, jako kdyby nás nechali poslat co nejdál to de, abychom už na nic nepřilšly. Nejsem pitomá, a ani naivní, tohle možná bylo prosba, ale někdo musel nenápadně doporučit i nás. A ještě, pokud jde o novej systém, mám pocit, že se zaved před třema rokama, takže měli dost času někoho zaučit.
„A myslíš, že nás bude chtít vidět?“ ozvala se Nettie, čím mi přerušila tok mých myšlenek. Musela jsem chvíli lovit v paměti, než jsem si vzpomněla, co jsem řekla naposledy.
„Uvidíme.“ I kdybych jí měla stepovat po okny, tak si se mnou promluví.
„Dobře holky, nechám vás, ať si zabalíte. Všechno máte vyřízený. Tak se s ničim nerozpakujte.“ Usmál se na nás a už byl pryč. Wow, to nám ten den překrásně začal. Poprvý jsem to nemyslela ironicky.
Popravdě s dodržením časového limitu byl nakonec problém. Nemohly jsme se vejít. Vyřešily jsme to podle mě dosti elegantně. Prostě jsme si jedna druhý na ten kufr sedly a počkaly, až to ta druhá zavře. Mám docela obavy, jak to bude s cestou zpět, protože i při normálním balení mám problém s tím, se našlapat zpátky.
„Uf, je to za náma!“ usmála se Nettie.
„Jo, jo. Ještě cesta a konečné svobodá!“ vystřelila jsem pěstí k nebesům, až jsem málem jednu Nettie ubalila, protože jsem zrovna trůnila na jejím kufru a ona se nade mnou skláněla.
„Chceš mi urazit hlavu?!“
„Ani ne.“ Omluvně jsem se usmála.
„Nevypadá to tak.“
„Holky?“ klepal nám na dveře knihovník.
„Ano?“ houkly jsme a popadly svoje ultralehoulinečká zavazadly, pod kterými se nám málem probořila podlaha. Za nic na světe jsem nemohla ten kufr zvednout, tak jsem ho vláčela po zemi, vydávalo to nelibý zvuk, takže Nettie se div a zemi nesvíjela ve smrtelných křečích.
„Dělejte, máte zpoždění!“ proč jeho hlas zněl, jako by mu to bylo od začátku jasný… náhodou na hodiny chodíme včas… pokud to stihnem. Ale snaha se taky cení, ne?
„Otevřete nám prosím!?“ snažila jsem se popadnout dech, jak ten krám byl těžkej. A to je v něm jenom oblečení a hygiena, boty jsou zvlášť.
„Jasně.“ Otevřel dveře a zůstal na nás koukat. Obě jsme vláčely nahrbený po zemi kufry a vypadaly, že se v nejbližší chvíli na zem svalíme a zemřeme námahou.
„Holky, je vám doufám jasný, že se sem budete ještě vracet, že jo?“
„Jasně!“ řekla jsem samolibě, ale ve skrytu duše jsem doufala, že tomu tak nebude. I když, teď když nad tim tak uvažuju, tak by pro nás bylo bezpečnější zůstat tady. Po včerejšku máme jistotu, že náš milovaný a všemi uctívaný pršiplášť si na svém bujném oři odjel někam do temných krajin a my jsme tak v relativním bezpečí. Takhle mu můžem klidně napochodovat pod okna, aniž bychom o tom věděly. Docela by mě zajímalo, koho by z toho trefilo dřív, jestli nás strachy z něj anebo jeho oživlou noční můrou, tedy námi, řekla bych, že je to trefný, zatím nás viděl, jenom když jsme dělaly něco, co nebylo košér. Upřímně, mě to zas tak nevadilo, ale on by nás příště tak děsit nemusel, na to nám bohatě stačí století pavouci v rohu našeho záchoda, který musim pokaždé zkontrolovat, když du kolem. Jeden by se bál, že si ho daj ke svačině.
„No…“ protáhl, „…zatim to totiž vypadá, že jste si zabalily snad všechno, co nebylo přimontovaný.“
„No móc vtipný!“ supěla jsem. Nakonec se nad náma slitoval a dones nám ty kufry dolů. My jsme si jenom nesly svoje decentní taštičky plný bot a nevěřícně na něj koukaly. Na to na jakýho si hraje páprdu nám ty kufry nesl jak nějakej kulturista, div si neskákal jako laňka. Mám pocit, že to každodenní moření kluků na cvičišti asi má svoje výsledky. Že bych se přidala?
„Tak hotovo.“ Hodil nám ty kufry do kufru, byl to luxusní vozejk na konci, celkem jsem litovala, že jsem si tam nepřihodila i vořechy, by se mi nalouskaly, a sedl si k „řidiči“, aby mohl korigovat cestu. Aby to bylo líp k pochopení. I my tady máme post moderní vozítka, jenom se to využívá ve chvíli, kdy je jasný, že kůň by radši dobrovolně sežral bodláky a nechal se sežrat čímkoli, než aby vezl vaše ctěné zavazadlo. V tohle vozítku jedu po druhý v životě, po prvý, když mě sem vez táta, takže si to hodlám užívat. Usmála jsem se na Nettie a zalezla dovnitř.
Po necelý hodině bych dala cokoli za to, abych mohla jet třeba na smradlavym velbloudu. Každej kámen a výmol na cestě jsem cejtila třikrát kolik. Nettie už bolestí ani nemohla mluvit. Řekla bych, že teď se hezkých pár dní neposadí a díky tomu, že jí hned ze všeho naskakujou modřiny, bych řekla, že teď bude vypadat jak oběť školního násilí.
„Jsme tady!“ zavolal na nás, když jsme zastavili. To jsme popravdě poznaly, protože jsme pžistály div ne rozpláclý na stěnách. Tomu se říká pravej luxus.
„Konečně!“ vyvalila jsme se ven. Zpátky jdu pěšo. Popravdě drsný kecy, se zpětně zase povezu jako paninka, ale nebudeme přebíhat.
„Konečně?! Vy jste si tu jízdu neužily?!“ usmíval se na nás.
„Pokud se mučení nebohejch pomocnic považuje za užívání, tak jo.“ Vylezla ven Nettie.
„Mučení? Dyk jste se jenom vezly.“ Nevěřícně kroutil hlavou.
„Si na zpátek můžete vzít moje místo a já si sednu ven. Při mym štěstí povane tak teploučkej vítr, až mi umrzne i mozek.
„Dobře.“ Usmál se na mě a gentlemansky nám vyhodil kufry na zem.
Až teď mi došlo, že bych se mohla porozhlídnout kolem. Byly jsme u budovy, kterou bych stěží nazvala školou, spíš takovej větší rodinej barák.
„To je ono?“ koukla jsem se na něj.
„Ano. Je to komornější škola.“
„Všimla jsem si.“ Našich pět set studentíčků a studentek by sem asi stěží narvali.
„Á, Nathanieli!“ šel proti nám pán tak ve středních letech. Vypadal přátelky. Ale to i náš říďa, z dálky s velkýma diopriema.
„Petere, tak rád tě zase vidim.“ Bylo vidět, že to v minulosti musela bejt nerozlučná dvojka, asi jako já s Nettie.
„Vidim, že sis přivezl posily.‘‘ usmál se na nás.
„Jo, díky tomu, že přerovnaly celej archiv u nás, jim to tady pude jako po másle.“ Tak na to bych bejt jím moc nespolíhala. Nicméně je milý slyšet pochvalu.
„Opravdu? To jste tak vášnivé čtenářky?“ usmál se na nás, ten bude milej i bez dioptrií a z blízka. Chtěla jsemmít hezkej první dojem, tak jsem si připravovala, jak mu povim, jaká jsme vášnivá čtenářka, ale náš knihovník Nathaniel – konečně ho můžu pojmenovat, po těch letech, nikdy dřív mě nenapadlo se zeptat na jméno – mě jaksi předběh.
„Ne, to jsou tak vášnivé průserářky.“
„Aha. Takové rebelky.“ Mám pocit, že jsme hodně klesly v ceně.
„Tak poďte.“ Šli dovnitř a my jsme se za nima jak zamrzlej sliz táhly s našimi objemnými zavazadly. Hned, jak jsem vstoupila do tý údajný školy, tak mi něco nehrálo. Nejenže byla extrémě malá, nikdy jsem neslyšela o tak malý škole, ale hlavně tady chyběly rodové znaky pršipláště, a ty už jsou ve všech školách. Co je tohle za místo?
Zatahala jsem Nettie za rukáv a jemně jí naznačila všechno, co si myslim. Pokývala hlavou na znamení srozumění a sama mi tiše řekla, že si myslí totéž. Vlastně, poslední dobou je všechno nějaký divný. Každej chlap je strašně nervní, víc než normálně a i v normálním stavu je to s nima často k nevydržení, a navíc ta vražda přímo pršiplášti pod nosem. Skoro to vypadá, jak kdyby mu někdo chtěl dokázat, že nemá všechno až tak pod kontrolou.
„Děje se něco?“ zeptal se nás Peter.
„Nic, jenom se kocháme.“ Falešně jsem se usmála, mám v tom praxi, takže je to skoro nerozpoznatelný od pravýho úsměvu.
„Na to budete mít ještě dost času. Teď si dejte věci do pokoje a jděte do společenské místnosti, tu najdete, vždy je v ní největší hluk.“ Podal nám klíče od našeho pokoje a někam s Nathanielem zmizel. Jedná možná cesta byla nahoru po schodech, tak jsme za doprovodu funění lokomotiv vytahaly svoje zavazadla nahoru a vydaly se hledat pokoj dvanáct. Protože ústí schodiště se nacházelo uprostřed chodby, tak jsme se každá vydaly na jednu stranu a svoje zavadla jsme nechaly u schodů. Doufám, že nikdo nepude nahoru, protože jinak se o ně přerazí.
Bylo mi jasný, že to bude na Nettiiný straně. Já jsem tady začínala na čísle dvacet. Ale stejně jsem šla dál po chodbě. Na béžových stěnách visely dobové obrazy. Podle rámu a způsobu, jakym byli lidi na obrazech zachyceni, bych skoro na jistotu řekla, že to jsou vládci, ale to bych je musela znát. Aspoň podle rodovýho znaku, co nám vtloukali do hlavy snad od početí. Šla jsem k nim blíž, abych si mohla přečíst zašlé štítky se jmény. Než jsem to stihla udělat, přilítla ke mně Nettie.
„Maropisso, to jsou poražení vládci!“ chytla mě za rameno. Vzpomněla jsem si na učebnicovou větu.
Poražení vládci: členové královského rodu, který byl v době Války dvou rodů zničen.
„Co tady dělaj poražení vládci? O tomhle pršiplášť neví, protože jinak by tahle budova lehla popelem.“ Řekla jsem.
„A ty se mu divíš? Dyk mu zabili rodiče.“ Řekla Nettie pohoršeně.
„Na druhou stranu, on taky nebyl svatoušek. Dyk, co jim proved on. Nenechal žít ani malý děti.“ Za to jsme ho upřímně nenáviděla. A navíc, stejně do dneška není jistý, že je zabili oni. Sice to tvrdí on, ale nikdy se to neprokázalo, navíc, oni celou dobu tvrdili, že jsou nevinní. A on se nenamáhal nic zjišťovat. Ale co, nad rozlitým mlíkem nemá cenu brečet.
„Taky pravda… myslíš, že se tady učej i něco jinýho, když vyznávaj poražený vládce?“
„Nevim, asi jo. Ale nebudem se jich zbytečně ptát. Nejlepší způsob jak si něco zjistit je pozorování.“ Řekla jsem chytře. Vlastně to je z věty, co se učej kluci na vedlejší škole. Jednou jsem si přečetla jednu stránku jejich učebnice na nevim co. Musim tu knihu pochválit, je to dokonalý uspávadlo.
„Nedělej chytrou, jak to dopadlo na plese, ty nejlepší je pozorování.“ Odměnila jsem ji hlubokým mlčením.
„Teď na to peč, potom se tim budem zabejvat. Našla jsem náš pokoj.“ Táhla mě pryč. Čím víc jsme se přibližovala k pokoji, tim větší jsem měla pocit, že nám Nathaniel lhal. My se už nevrátíme.
„Je to divný.“ Řekla jsem, jakmile jsme vtáhly kufry dovnitř a zavřely dveře.
„Co je divný.“
„Tohle. Když nebudu počítat náš odjezd v době nepřítomnosti ředitele.“ Až teď jsem si uvědomila, že on u nás ve škole minimálně tejden nebude, protože jel jako garde králi – teď myslim jenom modelku krále -. Pršiplášť si jel nejspíš do svýho letního sídla někde v neznámu.
Nettie se zamračila. Začaly jí taky docházet souvislosti. „Nesejčkuj!“ okřikla mě nakonec, ale stejně byl v jejím hlase znát pochybovačný tón.