V zajetí kouře

Dnem i nocí. Neustále. Bez konce. Mučivě. Stále Slamákovi rezonoval jeho hlas v hlavě. I po dvou letech. I po všech zážitcích s ním. Neustále cítil jeho doteky na svém těle. Doteky ledového kovu i horkých rukou. Jeho dech na své šíji, jeho zuby okusující Luffyho kůži, jeho dotěrný jazyk dobývající se do úst. Kolik nocí Luffy probdil s myšlenkami ubírajícími se k němu, kolik snů se mu o něm zdálo. Dlouho si Luffy přiznával, že mu to chybí.

Když ho spatřil v Impel Down, jeho srdce se zmocnil starý vztek. Ale stačilo jen slyšet jeho hlas, vidět jeho obličej a pohlédnout do jeho očí a věděl, že je ztracený. Hněv z jeho srdce rychle vyprchal a sevřel mu jej úplně jiný cit, který zažil v minulosti jen jednou jedinkrát. V náručí toho muže. V krutém, zkrvaveném náručí muže, kterého měl nenávidět. Přesto to po té osudové noci nedokázal. Ale nakonec své kamarády nezklamal a porazil ho. Byť se skrytými slzami ve svém srdci a jeho pohledem vypáleným ve své duši.

Luffy se schoulil do klubíčka sedíc na lví hlavě Thousand Sunny. Jeho posádka spala, tak si užíval své soukromí a vzpomínal na toho muže, co mu ukradl srdce. Nejen jednou, ale dvakrát. Dotkl se konečky svých prstů rtů, které mnohokrát byly pleněné hrubými rty toho zatraceného parchanta. Následně praštil zaťatou pěstí do lodi a slamákem si zakryl tvář, jakoby ho někdo mohl vidět, že brečí. Byl pevně rozhodnut nikomu nedat najevo tyto city. Ani jemu ne, kdyby ho na svých cestách znovu spatřil. Doufal, že ten den znovu nastane, ale také doufal, že ho už nikdy nespatří. Obával se, že by se mu už nedokázal postavit. Stačilo by mu slyšet jeho hluboký hlas. Jeho srdce po něm neustále tesknilo.

Luffy zoufale pohlédl vzhůru a nadechl se.
„Cos mi to provedl?“ vykřikl do tichého oceánu. Pak si jen povzdechl a dál sledoval klidný oceán. Brzo mělo svítat a Luffyho kamarádi budou vstávat. Musí se vzpamatovat a dát se dohromady.

Nenáviděl se za to, že nechal toho parchanta nadále mu ničit život. Věděl, že se do něj zamiloval, ale pochyboval, že by mu někdy tyto city opětoval. Litoval, že své srdce vydal tak lehce na nesprávnou adresu. Proč se nemohl zamilovat do někoho jiného, pro něj blízkého? Třeba Zoro? Sanji? Nami, Robin? Ale přijali by oni jeho pocity? Kor Zoro či Sanji? Sanji určitě ne, ten měl hlavu plnou žen. Radši by se zamiloval i do té hromady mrtvých kostí, Brooka. Luffy se ještě víc schoulil do klubíčka. Byl na pokraji zoufalství provázen jeho smíchem. Krutým, bezcitným smíchem. Nejradši by si zacpal uši, ale ten smích měl v hlavě.
„Vážně si myslíš, že se mě zbavíš?“ ozval se za ním hlas a Luffy se vyplašeně obrátil. Ale nikdo tam nestál, jen ucítil těžký závan dýmu z doutníku. To už začínal blouznit?

Svítalo, první paprsky slunce se pomalu přehupovaly přes horizont. Po chvilce zaslechl hru na housle a nadávky všech spících na lodi. Jen se pousmál, těšil se na další den doufaje v nějaké dobrodružství a na spoustu masa od Sanjiho. Setřel si ještě poslední slzy z očí a vyskočil na palubu s úsměvem na rtech. Když už nic jiného, stále měl své přátele, pro které by nasadil i vlastní život. Tolik už mu přirostli k srdci, že by bez nich nedokázal žít. Ano, toto jediné mu ten parchant nedokázal a nikdy nedokáže vzít, jeho přátele a sen stát se Pirátským králem. Což také slíbil Shanksovi a jeho zradit nemůže. Ani kdyby umřel.
„Mě nezlomíš, Crocodille,“ usmál se zvesela a vyběhl vstříc novému dni po boku jeho věrných přátel.