Každý den se píše vstupní test, na každý den se musíte připravit, co budete dělat, za každý den musíte napsat zprávu a odevzdat ji... Toto jsou podmínky pro klasák z laboratoří anorganické chemie. Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 25 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru, který studuji, je se mnou jen ještě jedna osoba, její jméno je Jaroslava Kladková. Je jí 21 let a znamením je blíženec. Má krátké hnědé vlasy, kulatý obličej, není nikterak éterickou bytostí, ale ráda sportuje, což však nesnáší a já s ní jsou evidentně laboratoře z chemie.

Podmínky, které jsem vypsala na začátku této kapitoly, jsou standardní podmínky naší školy pro zápočet z laboratoří, myslím, že by bylo v lidských silách je zvládnout a normální, kdybychom je měly jednou týdně jako ostatní obory, ale to ne... my se prostě ve všem musíme lišit. Nevešly se nám do rozvrhu, a tak byl vymezen jeden celý týden, ve kterém jsme neměly normální výuku, ale měly jsme laborky, ovšem pravidla pro zápočet upravená podle toho nebyla, takže přeloženo pro studenty: čas, který jste měly na udělání všech těch věcí, se z týdne skrouhnul na pouhých pár hodin. Tomu říkám fér podmínky, co!

Poctivě jsem se snažila všechno splnit, ale sotva jsem díky tomu naspala denně čtyři hodiny a protokoly jsem napsala jen díky starým protokolům, co psali studenti minulého ročníku, které jsem stáhla z opice. Jo, s poctivostí nejdále dojdete, ale než tam dojdete, tak asi pojdete. Ač jsem si připadala dost v háji, většina lidí na tom byla ještě hůř.

Bohémka Jaruš byla bledší a bledší, nevrlejší a nevrlejší každým dnem. Pod očima měla jasně viditelné kruhy a její normálně mluvné já ustupovalo, aby ho nahradil tvrdý sarkasmus a později jednoduché mlčení, které jsem začala bytostně nesnášet. Poslední den se ani nepropsala vstupním testem, ale měla štěstí. Doktorandi si všimli jejího stavu a mysleli si, že je nemocná nebo tak něco, takže ji to nechali napsat ještě znova.

Doktorandi obecně byli prudce inteligentní tvorové. O tom nás přesvědčili hned několikrát, jeden okamžik si však budu já, Jaruš a asi i onen doktorand pamatovat ještě hodně dlouho. Četli jste někdy chemická skripta a máte jazykový cit jako Jaruš, nebo alespoň uvažování normálního člověka jako jsem já, nejste žádný chemický expert, jako jsou ostatní tady na škole? Pokud ano, pak víte, jak špatně jsou koncipovaná a napsaná. (Jarušiným oblíbeným sportem v prvním semestru bylo hledat v nich gramatické chyby, což nebylo nic těžkého, ale to odbíhám od tématu.) V jednom zadání úkolů z laboratoří bylo, že máme odhadnout, co se stane před tím, než provedeme smíchání nějakých dvou směsí. O jaké látky se jednalo, si už nepamatuji. Možná to bylo triviální, ale my jsme patřily do oboru, o kterém se na škole dělaly různé vtípky, a obecně se vědělo, že nejsme žádní chemici a nemáme žádné základy v tomto předmětu. Přesto však, když jsem potřebovala poradit, protože skutečně jak to člověk bez zkušeností nebo vědomostí má vědět, doktorandova odpověď zněla: „No, jste chemik, ne. Tak co vám říká váš chemický cit?" Čímž mě naprosto dostal a rozhodla jsem se mu to náležitě oplatit.

„Já nejsem chemik, ale umělec. Já nemám chemický cit," řekla jsem mu na férovku a mlčenlivá mrzutá Jaruš, která stála opodál a měla toho celého plné zuby, se rozesmála na celé kolo. Chudák mladý doktorand na to neměl co říct a raději odkráčel k zmateným a zoufalejším textilačkám.

„To jsi mu dala ťafku," zašklebila se na mě poté, když byl dostatečně daleko.

„Ano, až to bylo poetické," kývla jsem.

„Velmi poetické."

„Měla bys na to napsat nějakou tu tvojí báseň," navrhla jsem jí.

„A věnuji ji tobě," slíbila mi a také to pak za pár měsíců splnila. Ta báseň stála za to, můj osobní Shakespeare se zase předvedl.