Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a bude mi za týden 26 let. Mám přítele Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl, ale na řemesla dojíždíme do Světlé nad Sázavou. Se mnou na oboru, nebo bych měla napsat v pekle, je ještě jedna nevinná duše. Její jméno je Jaroslava Kladková, je jí 22 let a znamením je blíženec. Na rozdíl ode mě je spíše chladnou hlavou... evidentně.

Do Světlé nad Sázavou jezdíme vlakem a jak už to tak bývá, do kupéčka si s vámi může eventuálně sednout kdejaké individuum. Do Světlé to trvá přibližně dvě hodiny a já se vždy snažím tuto dobu nějak smysluplně využít. Ten týden jsme měly zkoušku z Fyzikální chemie. Vážně hnus, není protivnější a odpudivější předmět, raději bych pitvala než tohle. Jaruš byla lepší v matice, mně šla možná více chemie, obě jsme milovaly pracovat s keramikou... ale Fyzikální chemie! Jak to s naším oborem vlastně souvisí?! Obě jsme to nenáviděly. Naneštěstí pro nás si k nám tentokrát přisedl údajný učitel fyziky. Ten nás chvíli poslouchal a pak mu to nedalo, protože slyšel, že neumíme základní vzorečky. Jistě, pro někoho to může být překvapující, že studentky vysoké školy něco takového neznají, na naši obranu jsme však toho musely umět z jiných oborů mnohem víc. Ne každý se narodí s darem pro techniku, humanitní myslí a šikovnýma rukama. Popravdě, většina lidí má dar jen pro jedno, my musely být renezanční lidé s otevřenou myslí a nevyčerpatelným duchem. Odhodlané pro studium obětovat hodně. Ten chlap vážně netušil, jak moc se v nás plete a co všechno musíme vydržet. Přesto však se do nás začal navážet, urážet nás a zesměšňovat.

Velmi se mě to dotklo, při tom všem... Začala jsem se také do něho navážet, i když Jaruš mi naznačovala, ať to nedělám, že ten blbec, prostě bude mlít to svoje a o obtížnosti našeho studia ho nepřesvědčíme. Vydržela jsem se s ním hádat pomalu celou hodinu, než jsem musela říct průvodčímu, že tento pán nás obtěžuje a uráží a že bychom uvítaly, kdyby tohoto pána přesadili někam jinam.

„To bylo děsné," postěžovala jsem si své kolegyni.

„Ano, hrozný vůl. Napíši ti o tom báseň," kývla na mě.

Toho týdne však nebylo všem problémům konec. Měly jsme mít zrovna broušení skla a to je pro mě vždy horor. Je to velmi fyzicky náročné. Člověk u toho stojí několik hodin, a když to probrousí, může začít znova a znova. Bolí z toho celé tělo. Mistři na tento předmět s námi moc nemluvili, často si někam odběhli a hlavně na začátku nás nezaškolili do bezpečnosti práce. Jak se stroje vypínají a zapínají.

Chtěla jsem si udělat přestávku a odejít si na cígo. Přístroj měl tři knoflíky, prostě jsem zkusila nějaký zmáčknout, aby se to vyplo, bohužel ten nesprávný. Kotouč se uvolnil a vyletěl ze stroje ven. Velký roztočený masivní kotouč, co řeže sklo, minul moji hlavu jen o pár centimetrů a skončil vzadu v rohu učebny. Když přišel mistr zpět a dozvěděl se, co se stalo, jen se smíchem řekl: „No, to vás mohlo také zabít!" Mně to moc směšné nepřišlo.