SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vítězství poraženého

Stmívalo se. Osamělým domem dobře ukrytým v lesním porostu se ozýval křik. Byl to řev, který pronikal chodbami, pokoji, každičkou skulinou velkého sídla Orochimaru – sama. Ta neskutečná bolest, kterou černovlasý zažíval se nedala k ničemu přirovnat. Bodala, drásala, řezala a trhala jej na kousky a on nemohl dělat nic, jen trpět. Jeho ruce byly stále mrtvé, už se to nedalo vydržel, sáhl si až na dno. Voda ze sprchy z něj nemohla smýt všechno to utrpení stejně jako krev, která se s ní mísila. Do výlevky nyní proudily prameny sytě růžové vody, která se chvěla tím bolestným křikem. Oči měl zavřené a snažil se nemyslet na ta příšerná muka, jež ho sžírala.
„Orochimaru – sama, jste tam celé hodiny, ztratil jste příliš mnoho krve. Musím Vám ovázat paže.“ Zazněl přes lehký průsvitný závěs hlas Kabuta, léčitele a pomocníka. V odpověď se mladíkovy dostal jen žalostný sten a pohled na Orochimaruovi siluetu podlamující se v kolenou. Rána.
„Orochimaru – sama!“ Vykřikl Kabuto a chtěl černovlasému pomoci. Ještě ani neodhrnul závěs a jeho pán už k němu mluvil.
„Kimimaro. Přiveď ho ke mně. Hned.“ Tón hadího hlasu byl neúprosný a pevný.
„Ale Orochimaru – sama, Kimimaro je už bezcenný. Jeho tělo je zničené, ta nemoc ho ovládla. Je na přístrojích a bez nich nejspíše…“ Už to nestačil dopovědět.
„Probuď ho. Chci, aby sem přišel.“ Řekl Orochimaru a pohledem studoval své mrtvě vyhlížející ruce. Už nutně potřeboval nové tělo, avšak jeho překrásný Kimimaro už mu jej nemohl poskytnout. Tolik si ho přál, byl silný a krásný, měl jedinečnou dědičnou schopnost a teď je k ničemu. Černovlasý se i přes otřesné bolesti pousmál, neb věděl, jak tato zpráva zasáhne samotného bělovlasého Kimimara. Ten jej obdivoval, uctíval Orochimara stejně jakoby to byla modla a byl vždy připraven mu své tělo, jako schránku jeho duše, poskytnout. To, že již nemá žádnou cenu mu nepředstavitelně ublíží. Kimimaro mohl bez přístrojů přežít, byť by to mělo být pouhou silou vůle. Když si jej Orochimaru žádá, přijde.
Za chvíli muž ve sprše uslyšel lehké kroky, mohli by to být krůčky hodné dívky, ale hlas prozradil skutečného majitele těch stop.
„Orochimaru – sama, jsem tu, jak jste si přál.“ Poraněný černovlasý viděl i přes poloprůhledný závěs Kimimarovu postavu. Delší bělostné vlasy mu dosahovaly po ramena a na čele měl dvě zřetelné rudé tečky. Oděn do bílého kimona Kimimaro vyčkával, oč ho jeho pán požádá. Splnil by mu cokoliv na světě jako odčinění své bezvýznamnosti.
„Pojď sem ke mně, Kimimaro. Prosím.“ Orochimaru nikdy prosit nemusel a patrně to bylo i poprvé, co to slovo vyslovil. Rozmazaně pozoroval jak ze sebe bělovlasý muž jedním pohybem nechává spadnout kimono, odhrnuje závěs a stoupá do zrůžovělé vody sprchy. Voda byla možná až příliš horká, avšak Orochimaru tu horkost necítil, když jeho ruce vystřelovaly bolest daleko hlubší. Stál ke svému podřízenému zády a tak nemohl vidět tu nádheru bělostného těla, možná bledšího, než bylo jeho vlastní. Potom ucítil, jak se ho Kimimaro dotýká, oběma rukama mu obtáčel trup, aby jej mohl obejmout a přitisknout se k jeho bolavému tělu. Orochimaru vydechl, ačkoli jeho dech spíše nabíral na rychlosti, když za sebou vnímal toho božsky dokonalého bělovlasého muže, jehož rty nyní putovaly po jeho hadích zádech, po jeho šíji. Tep se zvyšoval, když mu Kimimaro něžně olízl ouško a pomalu si jej otáčel čelem k sobě ve snaze nalézt Orochimarova bledá ústa.
„Kimimaro, tolik jsem Tě miloval.“ Šeptl do zvuku padající vody Orochimaru a pohlédl do kdysi jasných očí svého milence. Chtěl ho také obejmout a dotýkat se té světlé kůže, avšak mrtvé paže nebyly schopné pohybu. Krev se z nich neustále valila proudem. Náhle si černovlasý uvědomil až patetickou směšnost této situace. Kimimara, jeho ninju ze Zvučné nečeká nic jiného než smrt. Jaká to byla škoda, když vše pro co bělovlasý žil byla pouze oddanost a láska k Orochimaru – sama. A on, muž s nesmrtelnou duší a hadím jazykem by dal cokoli za to, aby mohl vlastnit jeho tělo, to které tu před ním stálo nahé, ve vší své kráse. On se ho však nedokázal zmocnit.
„Já vím, Orochimaru – sama. Je mi líto, že pro Vás již nemám hodnotu. Zasloužím si smrt, odpusťte.“ Hlesl Kimimaro a sklonil hlavu. Z vlasů mu stékala voda, přestože věděl, že by to měla být krev. Orochimaru se k němu sklonil a svým dlouhým jazykem se mu probojoval do úst. Kimimaro ihned splynul s jeho ústy a jemně se černovlasého dotýkal, aby mu nezpůsobil ještě větší bolest. Uvědomoval si, že Orochimaru si jej k sobě přivinout nedokáže, proto sjel rukama až k štíhlým bokům a natiskl se na ně. Cítil mužův vzrušený úd na svém, jak se o sebe třou a snad se i hladí. Kimimara to povzbudilo, proto prohloubil polibek a nedal Orochimaruovi jedinou možnost se nadechnout. Voda stmelovala jejich těla a převalovala se přes zavřené oči, ulpívala na řasách, ve vlasech, polykali ji společně s jejich vlastní chutí. Už nebyla horká, jejich těla byla rozpálenější. Bělovlasý se od svého pána odtrhl, jakoby si až nyní uvědomil, jak hladově si jej přivlastňuje, což se své moci nikdy neměl. Odstoupil krok stranou a sklopil oči, přičemž si oběma rukama zakryl nabuzené mužství. Styděl se za svou naléhavost i spěch, ačkoli mu Orochimaru nikdy nenaznačil, že o to nestojí. Být milencem černovlasého ale znamenalo i jistou a vědomou pokoru a tu musel dát najevo. Pohled na svého zmrzačeného pána zraňoval více než nemoc zakořeněná hluboko v jeho těle.
Orochimaru, potěšený chlapcovou jasně danou podřízeností vůči němu se zvrhle ušklíbl a opět zalitoval faktu, že o něj přijde. Jaká škoda.
„Kimimaro, můj ubohý chlapče. Možná si to neuvědomuješ, ale je jeden způsob, jak se můžeš stát mým tělem. Možná mi nebudeš neužitečný. Jen na chvíli, ale…“ Bledý černovlasý muž se pomalu olízl a shlédl tělo chřadnoucího bělovláska. Mrtvé ruce pomalu přestávaly chrlit krev a voda se stávala průzračnější. Orochimaru se k němu pomalu otočil zády a ramenem se zapřel o chladné, karmínem potřísněné dlaždice sprchy. Prohnul se v páteři a vystrčil na milence zadeček. „…dovolím Ti, být mnou.“ Kimimaro konečně vzhlédl a oči mu nestíhaly pojmout nabízenou krásu světlé hadí kůže a pohled na místo, které jej nutilo nebezpečně tvrdnout. Věděl, co se od něj očekává.
„Orochimaru – sama.“ Vydechl v překvapení a spustil ruce ze svého klína. Jeho nedočkavý pulsující penis byl napjatý a Kimimaro věděl, jak ono pnutí co nejlépe uvolnit, avšak nedovolil si přiblížit se. Ještě nebyl přímo vyzván. Zavřel oči a zřetelně vnímal chvění svého těla. Těžko tvrdit zda nemocí nebo vzrušením. Vztáhl se sebe pravou ruku a promnul si mužství v dlani, aby napětí povolilo, ale to černovlasý neviděl rád. On ho chtěl v sobě.
„Přestaň!“ Okřikl ho a sledoval jak se jeho hlasu chlapec polekal a ztuhl. Znovu ho pobídl. „Vezmi si mě, Kimimaro. Strach mít nemusíš, chci to. Dělej.“ Tohle už byl přímý a jednoznačný příkaz, který i kdyby nechtěl, musel milenec uposlechnout. Bělovlasý se po těch slovech už neodvažoval zdráhat. Pokud si to Orochimaru – sama přeje, udělá cokoliv. Tiše se přiblížil za něj a položil mu jednu paži na rameno. Mírným tlakem jej přinutil se mírně pokrčit v kolenou a druhou rukou putoval mezi nohy svého pána. Sklonil se, opatrně mu přejel prsty přes celou délku penisu až na bříško, kde táhl směrem k sobě, aby se mu Orochimaru více nastavil. Ten němě poslechl a nechal se vést zkušeným milencem. Více se tedy prohnul v zádech a vnímal Kimimarovi doteky ve svém klíně. Už to nemohl vydržet,
„Kimi…maro…“ Podařilo se mu procedit mezi steny, když se do něj začal chlapec dostávat prstem, aby si jej připravil, přičemž Orochimara neustále líbal na záda a něžně kousal do ramen. Přestali vnímat vodu, proklouzávající jim mezi prsty a po tělech a naprosto se poddali okamžiku. Starší muž vnímal, jak se v něm chlapcův prst pohybuje a snažil se více uvolnit. Bylo to těžké, při vší té bolesti a vědomí, že tohle je nejspíš jejich poslední milování. A to to byl většinou právě on, kdo se zmocnil svého bělovlasého chlapce a zdaleka nebyl tak jemný jako on dnes. Nelitoval toho, najde si jinou hračku, i když Kimi byl jedinečný.
„Ššš, tiše, Orochimaru – sama. Já taky nemohl křičet.“ Černovlasý zavřel oči a byl by i zavrčel nad tím, jak je Kimimaro nezpůsobný. Neměl si dovolit jej napomínat. Ale to už vnímal, že z něj prst vychází a chvíli byl klid. Orochimaru za sebou slyšel jen chlapcovi tiché steny, jak své mužství rukou opět více nabuzoval a byl připravený do něho proniknout. Cítil, jak se mu o zadeček tře chlapcův žalud s každým dalším pohybem jeho dlaně. Konečně byl připravený, což starší poznal podle jistého stisku jeho ramene a tlaku na konečníku, když si pomáhal se do něj dostat. Roztažení pouze na jeden prst bránilo bezbolestnému průchodu, avšak chlapec se odmítal vzdát. Znovu a znovu útočil na tělo svého majitele a až velice dobře si uvědomoval, že Orochimaru zatíná zuby a mít zdravé ruce, jistě by viděl i bolestí sevřené pěsti. I pro Kimimaro to bylo nepříjemné a lhal by, prohlašovat, že jej to nebolelo, ale užíval si to. Tak přeci, věděl, že jednoho dne přijde čas, aby měl navrch on a mohl si vychutnávat utrpení, které mu po celá ta léta působil jeho pán. Ne, že by ho potřeboval trýznit nebo mu dávat najevo špatné zacházení, to ani nemohl. Vždy měl na paměti, že on je pánův oblíbenec. Mazlíček.
„Už to bude.“ Zašeptal chlapec do zvuku zurčící sprchy a cítil, že se špičkou konečně dostal dovnitř, přitlačil a sám zkřivil tvář, když jej překvapila úzkost Orochimarova zadečku. Zasunul až na doraz a oběma rukama sjel po bledých zádech až k bokům, které pevně stiskl. Oba neuvěřitelně rychle oddechovali, jakoby právě teď nemělo přijít to nejnáročnější a současně nejkrásnější. Černovlasý si pomalu zvykal na chlapcův penis hluboko v sobě a rozdýchával nejen bolest, ale i vzrušení. Uvolňoval se a jako první se pohnul proti svému milenci, čímž mu dal najevo, že se nemusí držet zpátky. Kimimarovi srdce bylo splašené a místy měl pocit, že se mu točí hlava. Tuhle pobídku však nešlo ignorovat. Opatrně vycházel z úzkého těla, držíc si jej za boky a opět se do něho tlačil. Vody mu zjednodušovala přístup, ale on si musel pána ještě více natočit, aby to i pro něj bylo pohodlné. Potom začal přirážet drsněji a rychleji.
„Kimimaro! Kimimaro… ehm..“ Orochimaru vzdychal jeho jméno a plně vnímal jejich spojení i horkost, kterou mu navozovalo. Všechna ostatní bolest zmizela a místo ní se rodil a opět umíral pocit naplnění a nesmrtelnosti. Teď byl ovšem zranitelnější, než by si kdy byl ochoten přiznat. Bělovlásek jej měl zcela ve své moci a i když starší začínal kňučet, neměl v plánu se nechat ovlivnit. Naopak, bral si jej ještě surověji a zcela jej natiskl na dlaždice. Svými prudkými přírazy si znemožnil jakýkoliv kontakt s mužstvím druhého, který si jej před nepřístupností chladných kachlí chránil mezi nimi a stále ještě vystrčeným zadečkem. Výlevka sprchy nevědomky pohlcovala i Orochimarovy slzy, které se mezi kapkami vody ztrácely a jehož protesty zanikaly v každém dalším průniku hlouběji do něj. Začínalo to být nesnesitelné, Kimimaro na něj nebral vůbec žádné ohledy a naprosto brutálně si jej bral.
„Dost… Kimi.. Kimimaro, přestaň.“ Hadí muž nestíhal s dechem ani neměl v úmyslu dál snášet nepolevující bolest. Chlapec jej však neposlechl a dál udržoval tempo i trhaný dech. Vzrušovalo jej být uvnitř svého pána, moci jej znásilňovat, poskytovat si rozkoš v podobě jeho odmítání. Hlavně měl pocit, že zastavit už nedokáže. Zkrátka nemohl, nešlo to.
„Nemůžu, Orochimaru – sama. Musím…musím, odpusťte…mi…to.“ Omlouval se bělovlásek mezi stále se zrychlujícím a zoufale chtivým rytmem. Měl dokonce dojem, že si svého pána bral v melodii úderů svého srdce. V hlavě se mu zatmělo a on cítil, že už brzy vyvrcholí. Ale proč nešlo přestat? Proč ta extáze ? Proč euforie? Do uší mu pronikalo rytmické pleskání kůže o kůži, když se tempo zdálo už neudržitelné. Orochimaru se mu pod rukama začal hroutit a na nohou stál jen z obtížemi. Kimimaro byl pevně rozhodnutý si jej přidržet, než zcela skončí.
„Už…stačí, přestaň… nemůžu…“ A černovlasá měl skutečně na chvíli pocit, že jsou jedno tělo, jedna mysl naprosto soustředěná a překypující adrenalinem, která ještě podporuje její činnost. Rád by vydržel déle, avšak ztráta krve a celkové vyčerpání organismu mu bralo sílu s každým dalším chlapcovým pohybem. Už to neunesl a to poslední co cítil, když byl při vědomí byl poslední prudký příraz a zvuk svého jména, jakmile se do něj Kimimaro udělal. Oba je pohltilo nevědomí a zhroutili se na podlahu.
„Děkuji, Orochimaru – sama. Splatil jsem svůj dluh.“

„Orochimaru – sama? Orochimaru – sama! Vzbuďte se!“
„Kabuto…kde je.. kde…“
„Kimimaro je mrtvý, můj pane. Když jsem ho našel, už nedýchal.“
„…………………….“
„Co je tu k smíchu?“
„Ten šmejd…..nakonec vyhrál. Nejen že si vzal mé tělo, ale ukradl mi i srdce.“

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Další jednorázovka...

Já nevím proč, ale ubožňuju netradiční párování.. XD

PAIRING: OROCHIMARU/ KIMIMARO

Jo a je to YAOI! XD

4.77778
Průměr: 4.8 (9 hlasů)