Vlkodlak x upír 1

Mysleli si, že tam mi bude líp, kde mi nebude hrozit nebezpečí a nebudu mu vystavován. Mé jméno je Diel Wolgard a byl jsem poslán na Sněžný hrad, kde jsem měl asi i zůstat navějky.

Bylo mi dvacet let. A dvacet let pro vlkodlaka je jako nic. Je malý asi jako desetiletý upír, který má výšku asi sto deseti centimetrů. Dvacet spolu s čtyřiceti roky jsou vyhrazeny k růstu. Roste se jen jeden rok a to se obvykle zvětšíme na dvojnásobek své dosavadní výšky. Takže se batolíme dvacet let, než vyrosteme do puberty. Pak vyrosteme do dospělosti až ve čtyřicátem roku života. Toto platí pouze a jen pro čistokrevné vlkodlaky. Pro ty ostatní nic takového není. Rostou rychleji, ale nejsou dostatečně vycvičení k boji. K boji proti upírům.

Upíři a vlkodlaci se odjakživa nesnášejí a je jen otázkou času, než vypukne válka. Já jsem byl z této věci úplně vyřazen. Nic takového já jako nejmladší z celé rodiny řešit nesmím, protože jsem na vše až příliš mladý. Toto kázání jsem dostal vždy, když jsem se jen zeptal, jestli je vše v pořádku. Ptal jsem se docela dost, protože máma i táta vypadali velice zamyšlení vždy, když přišli domů. Neodpovídali mi na žádné otázky, abych se tím nezabýval, nevšímali si mě, neboť měli svých starostí dostatečně. Nesnášel jsem to. Nic nevědět, na nic se neptat a nedostat žádnou odpověď. Proto jsem nacházel jediné uklidnění v knihách. Četl jsem si knihy o hrdinstvých předešlích králů, různých bájných příběhů o hrdinech a pak v neposlední řadě i snáře o bylinkách. Dále to bylo spousta dalších o upírech, jak se rychle ukvapují v různých situacích, jsou horkokrevní a lehce předvídatelní, ještě k tomu velice hluční. Na druhou stranu jsou ale silnější. Dokáží vytvořit a ovládat oheň v obrovském měřítku.

My jsme jejich přesný opak a to snad ve všem. My ovládáme vodu, jsme tišší a víc používáme mozek. Ale bude to stačit na to, abychom je dokázali porazit nebo nás zničí a my pak budem pod věčnou nadvládou? Dokázali bychom najít společnou řeč a podepsat mír obou zemí?

***************

Vyrostl jsem a cvičil na Sněžném hradu. Sněžný hrad je nedobytná pevnost z ledu. Jeho hradby sice nejsou dostatečně vysoké, aby zastavili útok kanónu, ale pokud někdo zaútočí na hrad, hrad se začne automaticky bránit. Promění vše v okolí jednoho kilometru v ledovou kru vysokou jako ta nejvýše položená věžička s vlajkou modrého běžícího vlka v bílém poli. Obklopí jej ze všech stran, avšak nezabrání palbě seshora. Hrad má tuto vlastnost, neboť po postavení hradu z kamení a jílovité hlíny byl postříkán krví prvního vlkodlaka, který tento hrad postavil a která změnila celý hrad v nedobytnou ledovou kru, tak se to alespoň povídá. Kdo ví, jak to bylo doopravdy? Hrad je ještě k tomu všemu vysoko v horách.
V celém hradu je taková zima, že by tady zmrzl i lední medvěd, ale po deseti letech si zvyknete natolik, že už to nevnímáte. V létě se však krásně ochladíte. Na tento hrad mají povolen přístup jen čistokrevní a nebo musíte požádat o povolení pána hradu nebo mít krev rodu, která tento hrad založila. Což je rodina Wolgard.

Přijel jsem tam, ale sám jsem zde nebyl. Bylo tam pět vlkodlaků, kteří na mě měli dávat pozor. Žili tam už dávno od doby, co jsem se narodil. Až na jednoho byli to všichni sourozenci. Dva bratři, dvě sestry a jeden chlapec, který s nimi neměl nic společného, až na to, že tu byl s námi. Ten chlapec se jmenuje Leo. Je němí. Snažil jsem ho naučit mluvit, ale uměl říct jen: ''Ají.'' Zato umí číst i psát. Po delší době strávené s ním si ale zvyknete a rozluštíte to, co chce říct i bez kusu papíru. Nejstarším ze sourozenců je Herone, dívka s velkými vnady a věčně na sobě má jen spodní prádlo. Snaží se tím najít nějákého vlkodlaka, který by byl jejím manželem (zatím se jí to moc nedaří). Její mladší bratr se jmenuje Ruhino. I když by se dal nazvat nejstarším, je totiž obrovský. Svaly má úplně všude a s jeho mrzutou tváří se ho lekne kde kdo. Dalším je Gerdrow. Gerdrow je zmenšenina jeho staršího bratra, až na ty svaly. Ty však dohání velkým brněním, které neodkládá ani, když se jde koupat. Posledním je Lunien. Lunien je výborná kuchařka a hrozně ráda provádí různé chemické pokusy. Takže se občas kouří z oken hradu. Pokud se neozve výbuch každých deset minut, co vstoupí do její pracovny, tak se něco děje. Jednou když se tak stalo, přiotrávila se plynem.

*************

Klečím na trávě a jehličí, pokryté ranní rosou. Cítím, jak se mi bodlinky zabodávají do bosých nohou. Černý plášť s kapucí mi vlaje za zády a skrývá mé tělo, vždy když přecházím od jednoho křoví k druhému s košíkem a hledám bylinky. Suším je na verandě hradu, kde fouká teplý vítr a není taková zima. Naučil jsem se díky knihám v knihovně rozpoznat jedovaté rostliny a zároveň ty léčivé. Protože mi nikdy nešlo máchat mečem nebo natáhnout luk a trefit se přesně do středu terče, jsem se učil léčit. Léčil jsem zvířata, která byla zraněná. Zvířata byla jediná, jenž jste mohl potkat v tomhle zapadákově. Sbíral jsem různé byliny na odvary a různé masti.

Lekl jsem se, když za mnou v dálce křupla větvička a zvuk se šířil krajinou jako když vhodíte kámen do rybníka v bezvětří, po celém rybníce se začnou tvořit vlnky a oddalují se od středu svého vzniknutí. Rychle jsem vstal z kleku a otočil se za zvukem. Slyšel jsem dusot bot a cinkání brnění. Podle čichu jsem posuzoval nezvaného hosta. Upír. Blesklo mi hlavou. Otočil jsem se a dal se do úprku. Proběhával jsem jehličnatými stromy, posléze smíšenými, jak jsem se blížil k řece. A stále jsem slyšel dupot nohou svého pronásledovatele. Tuto krajinu znám jako své boty, které zrovna nemám na nohách. Neohlížel jsem se, jen jsem se snažil naslouchat. Kousek po kousíčku jsem cítil čím dál větší vlhkost ve vzduchu. Přeskočil jsem velkou kládu a snažil se nevysypat nic z košíku. Což se mi podařilo. U řeky bylo velice vlhko a mokro. Ideální prostředí pro vlkodlaka, který vládne živlem vody. Zabočil jsem do prava k horám k hradu. Kruci! Běžel jsem proti větru, takže pokud mě můj pronásledovatel pořád sleduje, což určitě, tak bude vědět, kudy jsem běžel. Najednou mi kolem tváře zezadu proletěla dýka. Otočil jsem se na obranu proti pronásledovateli. Podíval jsem se směrem, kudy vyletěl nůž. Najednou se z houští vyřítil. Na hlavě měl spoustu větví, která mu splývala s hnědými vlasy, které mu viseli kousek od ramen. Jeho oči byli zelené jako jarní listí a oblečen v plné zbroji. Věděl jsem, že zelené oči mají jen čistokrevní. U nás to jsou zase oči modré. Stříbrný krunýř s rudým drakem na srdci. U pasu měl meč a na rukojeti meče ruku v železné rukavici. Zlostně se na mě díval. Cítil ze mě nebezpečí, ostatně jako i já z něj. Díval se na mě, ale mé oči neviděl, neboť byli zakryté kapucí pláště.

Všude kolem byl cítit příchod dalšího dne. Přesmírně zataženou oblohu začalo svíti slunce. První paprsky dalšího dne projížděli kopečky bílé mlhy, která pokrývala volná místa mezi stromy. Bylo až zabijácké ticho a mezi námi vznikalo čím dál větší napětí. Vždy jsem se učil z knih, že nejrychlejší vyhrává. A nehodlal jsem to nějak popírat. První ptáci se začínali probouzet. Silou mysli se za mnou objevila vlna vody, která následně obklopila celou moji postavu. Nechtěl jsem bojovat, jen jsem se bránil dřív, než mohl zaútočit on. Neútočil jsem. Jen jsem udělal obranou zeď a ustupoval jsem. Udělal jsem rychle tři kroky do zadu. Uslyšel jsem tasení meče, tak jsem se rychle skrčil do dřepu. V pravou chvíli. Málem jsem měl hlavu na zemi. Viděl jsem jen prosvištět meč. Protože se dotýkal vody, tak jsem ho odstrčil od sebe, až mu zaduněl krunýř. Jakmile byl meč pryč od mojí hlavy, uskočil jsem asi tři metry od něj. Stál a jeho výraz se rovnal absolutnímu pohrdání a nenávisti. Já byl úplně klidný a vnímal jsem jeho nepřátelskou auru, která nabourávala na tu moji. V tom jsem si uvědomil, že sem míří někdo další. Posili. Teď bylo jen se rozhodnout. Buďto se nechat zabít nebo zabít někoho. Jsem léčitel, něco takového si mohu dovolit jen v krajních případech. Ten přede mnou však začínal být velice naštvaný a to se projevovalo kolem něj. Začal hořet. Jeho okolí pár centimetrů od jeho těla. Tráva pod ním začala vzplát a jeho obličej se nedal zařadit mezi duševně normální. Jsem zvědavý, jak se z tohoto vylížu...