Vlkodlak x upír 9

Položil jsem dopis s instrukcemi k oddělání toho hnusu na stůl. Vzal jsem Darena, košík a plášť a pomalu se plížil stanem. Když jsem se dostal k východu, zarazil jsem se, neboť mi cestu zatarasil Gil a Hijiry. Vyhoupl jsem se i s Darenem na stropní kovovou tyč, terá tvořila kostru celého stanu. Naštěstí si mě nevšimli. Šli mlčky dál. Ještě že jsem si udělal na vlasech culík a Daren je dnes velice unavený z hrátek se Shinem a je už skoro večer, takže moc hluku nenadělá.
Když šli do zatáčky, seskočil jsem na zem a přitiskl se na plátěnou stěnu tak, abychom nešli vidět. Chvíli jsem čekal, protože se zastavili. Když se zase dali do chodu, nasadil jsem rychlost a vyletěl ze dveří zadělaných tvrdým plátnem. Běžel jsem celým táborem a u lesa jsem vyskočil do výšky. Tři upíři, kteří si mě všimli se za mnou vrhli. Když se upíři blížili čím dál výš, tak se objevili. Byli jen tři: Herone, Ruhino a Gerdrow. Leo s Lunien jsou skrytí v lese a čekají pokud se neobjeví nějaké potíže. Všichni na sobě mají černý plášť s kapucí jako mám já. Jejich výzbroj tak nejde vidět. Proletěli vedle mě a čelili upírům. Odrazili jejich útoky a odstrčili se od nich směrem ke mně. Já jsem již dopadal asi padesát metrů od tábora. Na zemi na mě čekali ti dva zbylí, kteří zůstali nohama na zemi. Jakmile jsem se dotkl země, dal jsem se do běhu a ti dva se mnou. Ostatní se k nám po dopadu připojili. Běžel jsem jako první, ostatní za mnou. Když se objevil někdo, který nám zkřížil cestu, bezkompromisně mu některý z nich udělal ránu, která by ho nedokázala zabít, jen ochromit. Takže většinou šli útoky na nohy, aby ho nenapadlo nás sledovat. Běželi jsme tak až na velký kopec vzdálený velký kus od tábora. Tam již nebyl nikdo, kdo by nás ohrožoval. Ohlédl jsem se za sebe a sledoval, jak se z tábora žene pár pronásledovatelů. Stál jsem tam a v duchu jsem jim dával sbohem. Za zády jsem cítil zacházející slunce. Krásně hřálo. Bylo cítit, že se co nevidět oteplí. Otočil jsem se a pokračovali jsme v cestě. Musíme na hrad dorazit než se snese noc. Jinak bude nesnadné v té kopě sněhu, který napadal ještě v zimě, najít hrad. Proč mám pořád takový pocit, že tady něco nechávám? Něco mi chybí. Je to snad tím, že mám Shina rád? Musím se sebrat. On je přeci upír a já vlkodlak. Tato dvě stvoření by se měla navzájem nenávidět a ne se mít rád. Proč mi to ale přijde jako pitomost? Nedělám rozdíly mezi svými pacienty, tak proč zrovna teď si říkám něco takového? Rychle jsem hodil hlavou z jedné strany na druhou, protože mě z toho přemýšlení začíná bolet hlava. Měl bych se tím zabívat? Vždyť jej asi už nikdy neuvidím. Měl bych to hodit za hlavu a přestat s tím přemýšlením nebo mi pukne hlava.

,,Děje se něco Di-sama'', zeptala se Herone, která přiskočila vedle mě. Držel jsem se rukou za hlavu. Hrozně to bolelo. Moc jsem nespal, spojil jsem sílu s upírem, sice malým, ale i tak. Pak jsem musel Shinovo tělo popohánět k léčbě.

,,Jsem hrozně unavený'', odpověděl jsem Herone. Zastavila naši skupinku. Dýchal jsem hrozně rychle. Byl jsem na pokraji zhroucení. Jediný způsob, jak se znovu nabít energií je odstranění některých zábran na mém těle. Dal jsem si je tam, abych nebyl nápadný vždy, když vyjdu z hradu. Moje síla se mnohonásobně zvětší a pak každý do tří kilometrů ví, kde stojím. Právě proto jsem teď tak slabý. Ty zábrany jsou tři. Každá mi ucpává proud síly, která mnou proudí. Není to nic příjemného, ale kdybych měl stále sílu uvolněnou, bál bych se, že tím někoho zraním. Proto ji nemám rád. V podstatě nenávidím sebe, moje zženštělé tělo, moji až příliš velkou sílu, svoje přetvařování před ostatními... Jsem ze šlechtického rodu, to, co si myslím a je to nevhodné neříkám... Musím být silný, to my vždy říkal otec, ale kdyby na světě nebyl Daren, tak bych nebyl ani já. Jeho krásný úsměv ze mě vyžene všechny tyto negativní a nenávistné myšlenky. On je moje malé světýlko ve tmě.
Dal jsem Darena Herone a košík odhodil na zem. Rychle jsem přiložil dlaně k sobě, až to pláclo. To je způsob, jak odstranit první zábranu. Ucítil jsem uvolnění, které jsem nepociťoval již dlouze. Moje oči změnily barvu na sněhově bílou. S každým uvolněním se se mnou něco stane. Při prvním se mi změní barva očí na bílou, při druhém se mi vlasy změní na šedavě bílou a pak na třetí.. Naskočí mi na hlavě uši a na zadku ocas. Je to docela roztomilé.

Před dávnou dobou takto chodili naši předci, avšak dnes ne.. Zapomnělo se na to, jak se změnit. Upíři zůstávají pořád stejní, právě proto jsou o něco silnější. Jediné, co se jim změní jsou jejich zuby.
Cítil jsem, jak se mi znovu vrací síla a mé smysly se zlepšují. Se zavřenými oči jsem zaklonil hlavu a prasknutí za krkem bylo opravdu velké. Proklepal jsem si ruce i nohy. Pak jsem si všiml, že to křupnutí přilákalo nezvané hosty. Zdá se, že pronásledování nevzdali. Byli jsme kousek od kopce, na kterém jsme zastavili.

,,Jděte napřed, dohoním vás'', řekl jsem již pln energie. Herone se jen usmála, pokývla a dali se s Darenem na cestu k hradu.

Já jsem se ještě trochu protáhl, odhodil plášť na zem a vydal se svižným klusem ke kopci. Na začátku kopce jsem zrychlil tempo a v půlce se zastavil. Trošku jsem si vyskočil a udeřil do země pode mnou. V té chvíli se horní půlka kopce převrhla na ty na druhé straně. Odmrštilo mě to asi deset metrů od kopce. Chvíli jsem jel nohama po zemi, než jsem stál pevně nohama na zemi. Kousek za mnou se povaloval plášť. Chytil jsem ho a vydal se za ostatními. Získali jsme tím o něco víc času, než bychom měli. Běžel jsem za nimi, poskakoval si a užíval si to uvolnění. S tou dobrou náladou jsem si začal i zpívat. Tu písničku mě naučila Frijilion. Zpívám ji Drenovi před spaním, je to vlastně jediná písnička, kterou umím. No i když...Ani neznám slova, jen melodii. Ušklíbl jsem se pro sebe, že jsem tak nemožný a dokážu se naučit jen jedinou písničku a to beze slov. Ale je mi to fuk. Teď mi je v podstatě všechno fuk. Mám tak dobrou náladu, že i kdyby mi nějaký pták pokálel hlavu, tak by mi to bylo jedno. V tom mi těsně před hlavou něco spadlo. Škubl jsem sebou a podíval se, co to z toho nebe padlo těsně před moji hlavou... To jako fakt..? Bylo tam ptačí lejno. Takže jsem rychle změnil téma ve svoji hlavě a rychle utíkal, nebo mi na hlavu padne ještě něco dalšího.

Dohonil jsem je kousek od hor. Nasadil jsem rychlost a zastavil se před nimi. Byli už zvyklí na mé neočekávané vpády, tak se za mnou jen zastavili a Herone ke mně přišla, aby mi dala Darena. Já jsem ho ještě v její náruči ovinul pláštěm, který jsem měl přehozený přes rameno. Sundal jsem si ten hnusný rolák a přehodil ho pro jistotu přes Darena, aby mu nebyla zima. Vzal jsem si ho do náručí a od pupíku nahoru nahý se vydal na mrazivou cestu.

Běželi jsme asi patnáct minut, než jsme narazili na sníh. Tam jsme přidali. Začínala již být tma, tak jsme zrychlil do kroku, abychom hrad nehledali ve sněhové bouři. V noci se bouře vyskytují nejčastěji.

Běželi jsme další půl hodinu a už nám na naší cestě stříbrně svítil měsíc. Naštěstí se dnes počasí umoudřilo a bouře se zatím nedostavila. Šlapali jsme studeným sněhem a u nosu jsme měli bílé obláčky. Už jsme byli kousek od hradu, když jsem zahlédl světýlko v nejvyšší věži hradu. Marionia na nás čeká. Ale už asi ne s teplou nýbrž studenou večeří. Usmál jsem se.

Marionia je míšenka. Je napůl upír a druhou půlku tvoří vlkodlak. Některým ať vlkodlakům nebo upírům se říká čistokrevný, když jsou dostatečně silní a mají správnou barvu očí. Moje rodina se skládá jen z čistokrevných ze všech rodových linií. My nemáme v rodě žádného upíra, což je velice ojedinělé. Ale i tak se neví, jak naši předci získávali svoji sílu. Zapomněli jsme na to, jak být silní. Nová generace totiž nepotřebovala něco takového, tak se zapomnělo.. Upíři se však za tu dlouhou dobu nezměnily. Jejich síla je stále stejně velká jako před několika staletími.

Šli jsme přes zasněžený most, na kterém se leskly při svitu měsíce rampouchy. Pod mostem je velká propast s mnoha ostrými kusy skály vyčnívající ze země. Jsou potažené velkou vrstvou ledu a kdyby na ně někdo padl, nedopal by dobře. Je to hezký pocit být zase doma...

Prošli jsme bránou velkou asi pět metrů a vydali se k hradu. Konečně jsme se dostali do o něco teplejších míst. I když je v hradu zima, je to lepší než venku.

,,Dobrý večer Di-chan'', řekla Marionie se svým krásným úsměvem.

,,Dobrý. Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho Marionie'', řekl jsem a nevině si čechral vlasy vzadu na hlavě. Marionie svůj úsměv jen prohloubila a pokynula mi. Je moc hodná, tak se o nás vždy bojí. Jsme jako její děti, které vždy přichází domů jen na večeři a aby se trochu prospali.

,,Ohřeji vám večeři. Musíte být hladový'', řekla všem.

,,Jako vlci Marionie'', vykřikli všichni za mnou společně. Já jsem se jen usmál. Tím řevem však probudili Darena. Ten otevřel svoje očička, rozhlédl se kolem sebe ospalým pohledem a pak najednou: ,,Abu ab abuuuu!''

,,Myslím, že si dá s námi'', řekl jsem s úsměvem a dal Darenovi pusinku na červeňoučkou tvářičku. Ten se uculil a vydali jsme se směr jídelna.