Vyhnanec - 11

Stěna z listnatých větví se za mnou zavřela.
Šel jsem cestičkou, která byla viditelná jen pro ty, co ji vidět chtěli. Našlapoval jsem opatrně a snažil se zanechávat co nejméně stop. Občas jsem se ohlédl, nastražil uši, ale byl tu klid. Žádný pohyb, který by nasvědčoval tomu, že je zde nějaký člověk či vlk.
Hustý porost mi chůzi vůbec neusnadňoval.
Cesta trvala asi tak dlouho, jako z vesnice do města. Jen nebyla tak pohodlná.
Stromy rostoucí blízko sebe a husté větve začaly pomalu řídnout. Zastavil jsem se. Tady zřejmě má cesta končí. Po hlubokém nádechu jsem odhrnul jednu z větví a zůstal jsem v úžasu hledět na to, co se přede mnou zjevilo.
Zelená plocha končící u skály. Krásně zelený palouček, uprostřed kterého byla vyšlapaná úzká cestička. A ta vedla přímo k malému dřevěnému domku, který z jedné strany chránila ona skála, porostlá mechem a nízkými křovinami.
Stál jsem na hranici lesa a louky a nevěřícně hleděl před sebe. Bál jsem se vykročit, že je to snad sen.

Je tohle právě to, kam mě Saburu poslal?
Je tohle jeho útočiště, které obýval takovou dobu sám? Proč nešel do vesnice vyhnanců? Proč žil tady na samotě? Vždyť uplynuly tak dvě zimy, co Saburu zmizel z vesnice…

Stál jsem tam skoro do setmění. Schovaný za stromy jsem pozoroval okolí, zda se někdo neobjeví. Zda to není nějaká past.
Ale Saburovi jsem vždy věřil. Věřil jsem, že mi nelhal ani před svou smrtí. K čemu by mu to bylo?
Přesto jsem však obezřetně, skoro za tmy, vyšel z úkrytu.
Noha se dotkla měkké půdy a orosená tráva příjemně chladila má rozedraná chodidla. Další kroky již byly automatické.

Už nemám co ztratit…

Stále se ohlížejíc jsem došel k tomu malému domku. Zatlačil jsem na dveře a pomalu je otevřel.
Chvilku jsem stál, ale když se nic nedělo a byl slyšet jen můj dech, vešel jsem dovnitř. Ve svitu měsíce, který procházel malým okénkem, jsem se rozhlížel po místnosti, která nebyla moc velká a už na první pohled skromně zařízená.
Došel jsem k menšímu stolku uprostřed místnosti. Stál na něm dřevěný svícen, s hrubým nánosem skapaného vosku a v něm jedna do poloviny ohořelá svíce. Přemýšlel jsem, zda ji zapálit, ale nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu ve tmě.
Pomalu jsem obešel ten malý pokoj. Zastavil jsem se ještě u dveří a potichu je zavřel. Nahlédl jsem okýnkem ven, ale všude panoval noční klid a ticho.

Jsem někde, kde si konečně můžu odpočinout.

Ale v tu chvíli mi také došlo, v jaké situaci se nacházím.
Ta samota se s opuštěným domkem ještě víc prohloubila. Padl na mne splín, když jsem si tohle všechno uvědomil.
S těžkým srdcem jsem došel k posteli a posadil se. Ruce jsem svěsil a meč, který jsem v nich stále držel, s rachotem dopadl na zem.

Jsem opravdu sám.
Sám…

Tak strašně tísnivý pocit mne zasáhl, že jsem jen seděl a hleděl před sebe do tmy. Nedokázal jsem ani poručit slzám, aby se zastavily, když mi po tvářích stékaly až na krk.
Tma, ticho, samota…
Moje srdce, které churaví pro někoho, koho jsem musel opustit.
Beznaděj… Bezmoc…
Skulil jsem se na postel a jen přes sebe přehodil deku, kterou jsem nahmatal za sebou. Přitáhl jsem si ji ke krku, jako by mě měla před tím vším ochránit. Svíral jsem ji v rukách a jen s tichým pláčem se snažil ulevit mé bolavé duši.
Všechno to na mě padlo víc, než v předešlých dnech. Teď jsem naplno pustil všechny své emoce ven. Jen tiché vzlyky a namodralé světlo zaplňovaly ten malý pokoj, než jsem vyčerpáním usnul.


Příjemné teplo provázelo mé probuzení. Do oken se vedraly sluneční paprsky a vyhřívaly deku, pod kterou jsem se choulil celou noc.
Poprvé za několik dní se mi nic nezdálo. Vyčerpaný pláčem, steskem i únavou z neustálého utíkání, jsem usnul tak tvrdě, že by vedle mě mohl štěkat pes, a já bych se nejspíš nevzbudil.
Chvíli jsem jen tak ležel a díval se přes okno ven na jasně modré nebe, doplňované mírným zabarvením ranních červánků.
Znovu jsem si uvědomil, že jsem opravdu sám. A ta samota na mně teď doléhala víc než kdy jindy.
Po chvíli jsem si promnul oči a vstal z postele. Rozhlédl jsem se kolem sebe, protože teď jsem už jasněji mohl vidět celou místnost, než večer při mdlém měsíčním osvětlení.
Postel, stolek, police, stolička na sezení a další věci, jako například jednoduchá skříň, které chyběly k dokonalosti jen dveře, to všechno bylo hrubě opracováno. Ale bylo vidět, že to dobře sloužilo svému účelu. Ne moc hrubá matrace, na které jsem spal, byla potažená drsnější látkou, sešitou z několika kusů a napěchovaná napevno slámou, jejíž stébla se místy draly ven.
U protější stěny stál druhý stolek, na kterém bylo něco jako hluboká dřevěná mísa a při bližším pohledu mi bylo jasné, že ji Saburo používal k mytí. Menší vědro, které stálo vedle stolku na zemi, bylo do poloviny zaplněné vodou.
Zastavil jsem se u polic s bočními stěnami, které měly představovat skříň. Bylo v nich uloženo pár halen a pár kalhot. Jednu polici zabíral těžký přehoz, sloužící zřejmě jako zimní kabát.
Pravda. Tady v horách bývá brzy zima a dost dlouhá.
Podíval jsem se na zem. Sehnul jsem se a zkontroloval, zda není něco i pod nízkou policí.
Ale nic, Nikde jsem nenašel nic, co by připomínalo teplou obuv. Jen jedny lehké topánky se šňůrkami.
Když jsem byl hotov s obhlídkou mého nového obydlí, vyšel jsem ven.
Zastavil jsem se na prahu dveří a začal se rozhlížet kolem sebe. Natáhl jsem okolní vzduch a zaposlouchal se.
Nemýlil jsem se. Někde tu je voda.
Obezřetně, protože jsem si stále nebyl jistý bezpečností tohoto místa, jsem začal obcházet domek.
Vlhko, které jsem cítil ve vzduchu, bylo silnější a začal ho doplňovat zvuk podobný šumění vody.
Malý potůček, u kterého jsem se zastavil, pramenil ze skály a mizel mezi nedalekými stromy.
Neváhal jsem ani chvilku a vešel rovnou do té studené horské vody.
Měl jsem chvíli pocit, jako by se mi do kůže zabodávalo tisíce drobných jehliček, či jako by mě začali okusovat mravenci, jak moc studená ta voda byla. Ale potřeboval jsem ze sebe spláchnout vše, co na mě ulpělo. Ať už to byla špína a prach, nebo ty nepříjemné pocity, které mě všude doprovázely po celou dobu.
Opatrně jsem po těch kluzkých kamenech postupoval po proudu do míst, kde vodu aspoň trochu ohřívaly sluneční paprsky. Posadil jsem se tam, kde byla voda aspoň trochu hlubší a nechal ji kolem sebe plynout.
Bylo to jako projít očistou. I když mi chybělo mýdlo, omýval jsem pokožku dlaněmi a nakonec jsem celý do té vody ulehl. Vlasy se vznášely na hladině, a kdyby byly zelené, vypadaly by jako řasy, které se občas tvoří ve stojaté vodě. Proud si s nimi pohrával a místy se mi přichytily k tělu, aby je další voda znovu nadnesla a odplavila z nich všechen ten prach.
Když mé tělo začínalo být z té vody prochladlé, postavil jsem se a vrátil se zpátky do domku. Na hrubě opracované podlaze, kde se střídala prkna z různých stromů a tvořily tak barevné obrazce, zůstávaly za mnou mokré stopy až k policím, kde bylo uložené oblečení. Vytáhl jsem si jednu halenu a kalhoty a nehledě na to, že jsem ještě mokrý, jsem si to oblékl. Saburu byl skoro tak velký jako já. Jen kalhoty jsem si musel zpevnit šňůrou, která byla zavěšená na dřevěném kolíku, zaraženém do zdi.
Konečně jsem se cítil jako člověk.
Jen kručící žaludek mi připomněl, že je čas se poohlédnout po něčem k snědku.
Bylo vidět, že Saburu se tady zabydlel dokonale. Měl tu menší krb, kterým si topil a kde si zřejmě ohříval i jídlo.
Dřeva v přilehlém lese bylo dostatek, takže zimou určitě netrpěl. Ale co jídlo?
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Na jedné z polic jsem uviděl něco, co mělo sloužit jako misky k jídlu. Byly tam tři. Vzal jsem je do ruky a prohlédl si je. Byly čisté, ale bylo na nich vidět, že byly používané.
Mastnota, která se vpila do dřeva, nešla smýt ničím.

Kde Saburu uskladňoval jídlo? Přece nelovil každý den…

Jako by uhodil blesk z čistého nebe, vzpomněl jsem si na to, jak jsem uchovával některé kousky masa já. Vždyť tohle je přece nad slunce jasnější! Že mě to nenapadlo dřív!
Vyšel jsem z domku a zamířil znovu k potůčku. Tentokrát jsem však šel proti proudu směrem ke skále.
Mé tušení bylo správné.
Hned vedle místa, kde potůček vytékal ze skály, byl menší otvor, jen tak ledabyle zakrytý velkým kamenem. Odsunul jsem ho a nahlédl dovnitř. Moc dobře jsem tam neviděl, tak jsem dovnitř strčil ruku.
I když jsem se trochu bál, aby mě něco nekouslo, zašmátral jsem a má ruka narazila na něco měkkého. Nejdřív jsem se leknul a ruka mi cukla, ale nakonec jsem to znovu opatrně ohmatal, a když se to nehýbalo a bylo to chladné, vytáhl jsem to ven.
Díval jsem se na ten kus masa, který byl pečlivě zabalený v širokých listech.
Děkuji ti, Saburo…
Děkuji…
I když tu se mnou nejsi, dal jsi mi tímhle naději na přežití. Do konce svého života ti budu vděčný…

Všechno co jsem potřeboval, jsem tu našel. Rozdělaný oheň ohřál prochladlý domek z noci, kdy se už teplota snižuje a ani to slunce už není schopné hřát tolik, co v létě. Končilo letní období, což tady na horách znamenalo brzký příchod chladné zimy.
Vybíral jsem si opravdu dobře vysušené dřevo, abych na sebe neupozornil hustým kouřem. Tenký šedý proužek, stoupající z důmyslně vytvořeného komínu, se ztrácel v okolních mracích, které tu byly vždy níž, než dole ve městě.
S plným žaludkem jsem se cítil o mnoho lépe a po krátkém odpočinku, jsem se znovu pustil do průzkumu svého nového obydlí a jeho okolí.
Saburo zde měl dost věcí, se kterými mohl v pohodě přežít i v téhle divočině. Občas jsem se pozastavil nad tím, kde k nim přišel, ale jediné co mě napadlo, bylo, že si to musel odněkud donést.
Jenže odkud? Vydával se Saburo do vesnice vyhnanců?
Měl jsem spoustu času na přemýšlení.
Ale kdykoliv jsem se zastavil, tak se mi do hlavy vkrádaly vzpomínky na mého milovaného Isau.
U srdce mi pokaždé píchlo, když mi na mysl přišlo jeho jméno. Zabolelo mě pokaždé, když jsem si vybavil jeho tvář. Stejně tak, když jsem si vzpomněl na jeho ruku, kterou mě držel a udivený pohled, když se probral a nechápal, co se děje a já vzápětí utekl.

Co si o mně teď myslí? Uvěří tomu, co mu ostatní namluví? Uvěří tomu, že to já byl ten, kdo ho chtěl zabít?
Nebo si vzpomene na má slova, kterými jsem mu vyslovil své city?
Čemu bude věřit víc?

Snažil jsem se zaměstnávat tak, abych nemusel na tohle všechno myslet, protože každá vzpomínka mě opravdu bolela.
Denně jsem se vydával na průzkum okolí. Našel jsem i pár důmyslných pastí, do kterých se mohl chytit jakýkoliv nevítaný návštěvník. V jedné z nich právě umírala srna, která tu snad omylem zabloudila, a já ukončil její trápení, abych zaplnil skoro prázdnou díru na uskladnění masa.
Postupně jsem také přicházel na to, že tahle louka mi poskytuje víc než samotnou trávu.
Brzy se v domku rozvonělo pár bylinek, které jsem si sušil, abych měl zásoby na blížící se zimu.


Začínal jsem opět žít.
Měl jsem naději na nový život bez nepřátel, kteří by se kolem mne pohybovali.
Ale byl jsem sám. A ta samota na mě doléhala čím dál víc, i když jsem se snažil zaměstnávat, jak jen to šlo.
Když jsem třídil nasušené bylinky, vzpomněl jsem si i na malou Kinu. Snad je v pořádku a Ichi se o ní dobře postará. Potřebuje, aby ji občas zkontroloval a ona měla dostatek bylin na její nemoci, které se u ní střídaly a zvlášť s blížící se zimou, kdy víc byla náchylnější než kdy jindy.
Nejvíc jsem však myslel na Isaa. A ty myšlenky ve mně vždy vyvolaly velký stesk. Touhu se s ním vidět. Obejmout ho a říct mu, jak moc ho miluji a jak moc mi chybí.

Ale bude to vůbec někdy možné? Budu mít ještě někdy šanci se s ním vidět?

Srdce mě vždy zabolelo, když si uvědomil, že už se tak zřejmě nikdy nestane.
S povzdechem jsem zabalil do látky poslední hromádku meduňky, které jsem měl pro tuhle zimu dostatek. Aspoň čaj na uklidnění mysli, si budu moci udělat.
Přípravu na zimu jsem nechtěl podcenit. Spousty dřeva jsem nanosil do přístěnku, který jsem si postavil hned za domkem a chránil ho tak i ze severní strany před největším chladem.
Oblečení, co zůstalo po Saburovi, jsem pospravoval, aspoň jak to šlo s mými omezenými možnostmi. Hrubý přehoz jsem doplnil aspoň kožešinou, kterou jsem získal při lovu a já věřil, že mě dostatečně ochrání před vlezlou zimou.
Jenže mi stále chyběla jedna věc. Začal jsem přemýšlet o něčem, co by v zimě chránilo mé lidské nohy.
Cokoliv mě napadlo, mělo nedostatky. Nedokázal jsem si udělat obuv s pevnou podrážkou, která by v mokru a sněhu neprovlhla. Kterou by dovnitř nenateklo.
Když jsem tak jeden den seděl na zápraží a sledoval cestu slunce, které hřálo den ode dne méně, došlo mi, co budu muset udělat.
I za cenu ohrožení, se budu muset vydat do vesnice vyhnanců a požádat o novou obuv.
Jenže spousta pro proti mi stále běžela hlavou. Jak daleko jejich vesnice je? Věděl jsem, kde se přibližně nacházím. Ale je pravda, že jsem v lese bloudil několik dní, než jsem se usadil právě tady.
Ale při svých toulkách okolím, jsem si všiml jedné věci.
Další nepatrná cestička, která vedle na druhou stranu, než kterou jsem přišel. Že by právě ta vedla do vesnice? Zatím jsem neměl odvahu se po ní pustit. Vždy jsem se držel blízko domku, abych byl v bezpečí tohoto zeleného úkrytu.
Ale zima se neúprosně blíží a kromě bot, by se mi hodilo i pár dalších věcí.
Vstal jsem a zamířil ke stromům vedle skály, kde jsem cestičku našel. Rozhrnul jsem větve a snažil se vyčíst, kolikrát po ní Saburu šel.
Rozhodl jsem se. Zítra, hned jak vyjde slunce, vydám se po ní. Potřebuji zjistit, jak daleko jsem od ostatních vlků.
Už jsem se otáčel, že se vrátím k domku, když jsem se zarazil. Jen nepatrný šustot mě zastavil v pohybu. Nehybně jsem zůstal stát a zaměřil jsem zrak mezi větve stromů.
Lekl jsem se, když se znovu ozvalo zašustění a rychle se podíval směrem, odkud zvuk přicházel. Snažil jsem se uklidnit rychle bijící srdce, avšak již s úlevným vydechnutím, jsem hleděl na zem ke křoví, ve kterém právě mizel ocas černého hada.

Už tak dlouho jsem sám, že mě vyleká i obyčejný had, povzdechl jsem si a konečně se aspoň v duchu pousmál.
Když se nic dalšího nedělo, povolil jsem napětí v těle a pak se pomalu vrátil do domku.
Než zajde slunce, nachystám si ještě pár věcí na cestu. Kdo ví, kdy se vrátím.

Dveře i okno jsem nechal zatím dokořán otevřené, abych se dovnitř dostalo aspoň trochu toho posledního tepla, co zacházející slunce vydávalo.
Bral jsem věci, které jsem si chtěl vzít sebou a ukládal je do plátěného pytlíku, který jsem si upravil ze staré už potrhané košile. Udělal jsem si na něm i popruh z rukávů, kterými v pohodě pytlík připevním k tělu, než se změním ve vlka.
Tak jsem se zabral do chystání věcí, že jsem přestal vnímat i šum okolního lesa.
Až teprve mírné zešeření, které přišlo náhle, mě upozornilo, že čas nejspíš pokročil.
Už jsem se chtěl otočit ke dveřím, abych je zavřel a dovnitř nešel chlad, když se náhle na mně něco vrhlo a srazilo k zemi.
Jen jsem vyheknul, když jsem tvrdě dopadl na zem.
Až teprve v tomhle momentě mi došlo, že venku je ještě jasný den. Že se nešeří, jen něčí postava ve dveřích zastínila slunce těsně před tím, než na mně skočila.
Těžké tělo na mě leželo celou svou váhou a znemožňovalo mi jakýkoli pohyb. Jednou rukou mě držel za vlasy a hlavu mi tlačil do podlahy tak silně, že jsem cítil, jak se mi tvář bolestivě odírá o drsná prkna.
Rychle a krátce jsem oddechoval. Moment překvapení mu dával výhodu. Nebyl jsem schopen se z toho šoku vzpamatovat a ON měl v tuhle chvíli jasnou výhodu.

Jak mě tu mohli najít? Kdo to je? Tak jsem si byl jistý, že jsem tu v bezpečí, že jsem přestal hlídat a kontrolovat okolí?

Váha mužského těla, které mě tlačilo k zemi, se o něco zvýšila, když se ke mně skláněl. Cítil jsem už jeho dech na svém krku.
„Kdo… jsi?“ zachrčel jsem jen dvě slova a snažil se pootočit hlavu, abych zahlédl aspoň kousek onoho vetřelce.
„Co jsi udělal Saburu?!“ vyštěkl na mně hrubým hlasem muž, který mě držel pod sebou a ještě víc mi zatlačil hlavu do podlahy. „Kde je?! Co jsi mu udělal?!“ škubnul mi s vlasy nahoru a donutil zvednout hlavu.
Můj pohled se střetl s jeho.
Zahlédl jsem nebezpečný záblesk v jeho očích a vzápětí ucítil ostří nože na svém krku.
„Zabiju tě!“