Vyhnanec - 21

Proběhli jsme skrz první domky. Jen na poslední chvíli jsme se vyhnuli skupině divokých vlků, kteří se na nás chtěli vrhnout, ale než se k tomu dostali, zaútočili na ně vyhnanci.
Jen jsem se otočil, jak na tom jsou, ale Yakei mě hned postrčil, abych pokračoval v cestě.
Ač jsem nechtěl, sledoval jsem nakonec i to, co se kolem nás odehrávalo.
Do boje už se vmíchali všichni vyhnanci. Vesničané i strážci velmi rychle pochopili, že je to pomoc. Nezvedli proti sobě meče a bok po boku se snažili bránit proti divokým vlkům, které sem tam doplňovala bílá srst.
Několik domků opravdu hořelo a mezi tím jsem zahlédl i ženy a starší, kteří se i s dětmi snažili utéct a někde se skrýt.
Stáhl se mi žaludek, když jsme míjeli můj dům. Snad jako jediný zůstal nepovšimnutý.
Když jsem byl těsně u něj, došlo mi proč.
Na dveřích jsem měl černý znak zrádce a černé magie…

Už jsme mířili na cestu do města k zámku, když se přede mnou mihla šedočerná srst. Vlčice se zoufale snažila vyhnout bojujícím skupinám a chránit své vlče, které běželo kousek za ní a vyděšeně knikalo pokaždé, když se zastavili, aby se schovali před divokými vlky.
„Soro!“ vykřikl jsem a nečekaně se zastavil. Yakei mě chtěl postrčit dál, ale já se mu vytrhnul a běžel k nim.
Schovávali se za hromadou dříví za jedním domkem, ale tenhle úkryt by jim dlouho nepostačil.
Vlčice se s vyceněnými zuby na nás otočila, připravena bránit sebe i své dítě.
Ale když mě uviděla, zastavila se.
„Soro, musíte se někam schovat! Kino! Jsi v pořádku?“ rozběhl jsem se k nim, nehledě na to, jak moc se to ostatním nelíbí.
Zastavili se na různých místech a bedlivě sledovali, zda se k nám někdo neblíží.
„Tame! Musíme jít!“ okřikl mě Ykaei, ale já ho neposlouchal a Sora na něj zavrčela.
„Pojďte ke mně,“ zasunul jsem meč do pochvy a chytl malou Kinu do náruče. „Tam vás nikdo hledat nebude.“
Kina se hned ke mně schoulila a olízla mi ruku. Byla vyděšena k smrti a celá se třásla.
„Tame, na to není čas!“ přistoupil ke mně Yakei a opravdu byl rozčílený.
„Nenechám je tady!“ okřikl jsem ho. „Půjdou ke mně a tam se schovají!“
„Tame!“ chtěl mě zastavit, ale já už běžel schovaný pod stromy, které rostly za domy.
Jen na moment nás ozářil oheň jednoho z hořících domů, když jsem musel přeběhnout přes nechráněnou část.
Neběžel jsem přímo. Ve stínu jsem se schoval a oběhl část potoka, přes který jsem potom přeskočil do své zahrádky. Zadunělo to, když jsem doskočil na poklop své spíže v zemi, kde jsem vždy uchovával čerstvé maso. Ale ten zvuk zanikl v hluku boje a praskání dřeva hořících domů. Pomalu jsem se s Kinou v náruči plížil podél stěny, až jsem se zastavil na rohu a opatrně vykouknul, zda nám nehrozí nebezpečí.
Snažil jsem se zůstat klidný, abych ještě víc malou Kinu nevyděsil. Přesto jsem dýchal překotně a srdce mi strašně rychle bilo, jak jsem měl o ně strach. Musím je dostat do bezpečí...
Když jsem viděl, že můj opuštěný dům zůstává nepovšimnut, přeběhl jsem ke dveřím a drcnul do nich.
Otevřely se potichu, jako by i ony věděly, že musíme být nenápadní. Na okamžik jsem vyčkal, zda se vevnitř něco nepohne, ale bylo tam ticho a tma.
Vešel jsem dovnitř a hned za mnou vběhla i Sora a Yakei.
„Ty hlupáku!“ rozkřikl se na mě. „Nemůžeš tak riskovat! Musíš co nejdříve na zámek!“
„To je mi jedno, oni jsou jako moje rodina!“ nehleděl jsem na to, jak je rozzuřený.
Postavil jsem Kinu na zem, přiskočil k posteli a strhl z ní deku, která byla už mírně cítit zatuchlinou, jak se tu delší dobu nevětralo. Přehodil jsem ji přes Soru, která se už celá roztřesená a vyděšená stejně jako Kina, změnila do lidské podoby a brala hned malou do náruče.
„Ale můžou je najít i tady!“ rozmáchl Yakei rozčíleně rukama.
„Nebudou je tady hledat,“ ukázal jsem mu na dveře.
Otočil se a zůstal civět na ten velký černý znak, který tu někdo ze strážců načmáral ohořelým dřevem.
„A i kdyby sem někdo přišel, mám tu skrýš.“
Vběhl jsem do komory. Skrýš zůstala odkrytá ještě z doby, kdy pro mě přišli strážci a já tam vstrčil Isaa.
„Běžte tam. Je tam všechno, co potřebujete,“ aspoň jsem v to doufal, ale nebyl čas to jít prohlédnout. „Není to velké, ale je tam menší průduch, tak se tam neudusíte. Svíce a křesadlo jsou hned pod prvním schodem. Zasunu sem tyhle police, ale v pohodě to zevnitř odtlačíš i sama, až budete chtít vylézt ven,“ odvázal jsem od pasu měch s vodou a strčil ho Soře do ruky. „Zůstaňte schované, jak nejdéle budete moct. Pokud to půjde, přijdu pro vás.“
„Děkuji ti, Tame,“ na moment se ke mně Sora přiblížila a políbila mě na tvář. „Nikdy jsem nevěřila tomu, z čeho tě obvinili.“
„Nikdy bych to neudělal, Soro,“ pohladil jsem ještě vystrašenou Kinu po rozcuchaných vláskách a pak je jemně postrčil dovnitř. Počkal jsem, dokud jsem neuslyšel, že jsou dole a nezahlédl jiskry křesadla.
Pak jsem přitáhl skříňku, která dokonale zamaskovala vchod do skrýše.
Otočil jsem se, že půjdeme, ale v tom momentě se Yakei prudce rozmáchl.
Skoro se mi zatmělo před očima, jak silná rána to byla. Málem mi čelist vyhodil a já dopadl na podlahu vedle skříňky.
Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval, ale to on už stál nade mnou a výhružně na mě vrčel.
„Jasně jsem ti říkal, že nemáme čas. Máš svůj úkol! Máš chránit krále a Isaa. Jedině s tvou silou můžeme zvládnout i přesilu!“
„Já vím, ale nemohl bych je tu jen tak nechat! Do konce života bych si vyčítal, kdyby se jim něco stalo a já věděl, že jsem měl možnost jim přitom pomoct!“ zvýšil jsem na něj hlas a pomalu se zvedal ze země.
„A co Isao? Na něm ti nezáleží?!“ sklonil se až ke mně a já se po zadku musel posunout dál od něj, abych mohl vstát.
„Záleží!“ vykřikl jsem, protože tahle slova mě hodně ranila. „Ale co oni! Oni nemůžou za to, co se tu děje! Udělal bys to samé. Copak nemáš někoho, pro koho bys udělal to samé? Nechápeš to?!“
Yakei se zarazil. Na moment se na mě mlčky díval, ale pak beze slova natáhl ruku ke mně, aby mi pomohl vstát.

Už jsem byl skoro na nohách, když se rozletěly dveře a dovnitř vpadl náš doprovod. Rychle se rozmístili po celé místnosti a jen jeden z nich zůstal stát u dveří a potichu je zavřel.
Byli napjatí a nervozita z nich přímo kapala. Stáli s tasenými meči a dívali se střídavě ke dveřím a střídavě k zavřenému oknu, jako by skrz okenice chtěli vidět ven.
„Co se děje?“ zeptal se šeptem Yakei.
Ten co stál u dveří, jen posunkem naznačil, že se sem blíží tři divocí vlci.
Yakei jen vztekle mlaskl a pak po mně šlehl pohledem, jako by říkal: „Vidíš? Říkal jsem to!“
Zůstali jsme stát v naprosté tichosti a zaposlouchali se do zvuků, které přicházely z venku.
Opravdu. K mému domu se blížily troje kroky. Ani se nesnažili nějak skrýt svou přítomnost, protože v tuhle chvíli, kdy nečekaně napadli spící vesnici, byli to oni, kdo byl pánem situace.
Kroky se blížily a s nimi i hlasy vlků.
„Někoho jsem zahlédl, určitě to bylo tady!“ ozvalo se kousek od mého domu.
„Jseš si tím jistý? Kdo by tady byl, podívej…“
Nahlédl jsem opatrně škvírkou mezi deskami ve dveřích. Zahlédl jsem jednoho z divokých vlků.
Byl obrovský. V jedné ruce držel velký meč a druhou ukazoval na mé dveře. Dostat se mu pod ruku, tak by mě jedním máchnutím jistě zabil.
„Kdo by tomu věřil, jsou to jen povídačky,“ přerušil ho třetí hlas a ve výhledu se mi ukázal další z vlků. „Kdo věří na černou magii,“ uchechtl se. „Tím se straší jen štěňata.“
„Ale…“
Skoro jsme nedýchali. Pokud se přiblíží ještě o kousek, ucítí nás…
Ohlédl jsem se. Všichni stáli připraveni k útoku a jen bedlivě sledovali ty dveře.

Mysli, Tame! Mysli!

V hlavě mi běželo, jak z toho ven. Pokud sem vpadnou, jistě bychom se ubránili, ale mohlo by to přitáhnout pozornost dalších. Jak se potom dostaneme na zámek? A co Sora a Kina?
Ohlédl jsem se ke komoře.

Obrana… útok… Co z toho vybrat?

Jeho kroky se blížily, i když ho jeho druh nabádal, aby to nedělal. Na okamžik se zastavil a se smíchem se na něj otočil a něco mu vysvětloval.

Musím něco udělat. Je až zatraceně blízko! Obrana… Tame! Mysli!

Naznačil jsem vlkovi, který stál vedle mne, aby odstoupil. Když se potichu oddálil na dva kroky, opřel jsem se dlaněmi o dveře.

Musím to zkusit. Ještě jsem to nedělal, ale je to naděje…
Bojí se černé magie. Ti dva určitě, co zůstali stát dál. Ten co se přiblížil, se nebojí. Myslí si, že to jsou jen povídačky.

Byl už jen pár kroků od dveří…
Ještě víc jsem se o ně zapřel a zavřel jsem oči, abych se mohl soustředit. Moje ruce začaly zářit a modré světlo se vpíjelo do dřeva.
Nevnímal jsem nic co z toho, se dělo za mnou v místnosti. Ani udivené vydechnutí a jejich pohledy, kdy nevěděli, co si o tom mají myslet. Bylo mi jedno, jestli se diví, či teď mají ze mě strach. Musím ochránit Soru a malou Kinu…
V mysli jsem si vybavil znak, který byl z druhé strany načmáraný. Každou jeho čáru…
Pootevřel jsem oči a škvírou mezi deskami jsem uviděl, jak se zvenku kolem dveří rozprostírá modrá zář.
„Podívej!“ přerušil náhle zděšeným výkřikem jeden z vlků jeho smích a ukázal na dveře.
V momentě, kdy se ten, co byl nejblíže, otočil naším směrem, jsem do toho dal vše.
Jen krátce jsem se na něj zaměřil…
Jako čára proletělo modré světlo a udeřila toho vlka do hrudi. Odletěl kus dozadu a dopadl mezi své dva kumpány.
Pozoroval jsem ten výjev a sbíral další síly pro nový úder.
Jejich překvapené výrazy vystřídalo zděšení. Zvedli svého druha, který byl stále otřesen, a rychle ho táhli pryč.
„Říkal jsem ti to! Je to černá magie, žádné povídačky! Rychle odsud pryč, než nás něco uhrane. Proč nás neposloucháš! Vždycky si…“ jejich slova se ztišovala s tím, jak rychle odsud utíkali.
Ještě chvíli jsem napjatě stál a naslouchal, zda se nevrátí. Ale zdálo se, že jsou natolik vyděšení, že se sem už nepřiblíží ani na sto honů.
Ruce se mi roztřásly a já se po dveřích svezl dolů na kolena. Opřel jsem se o podlahu a rychle oddechoval.
Měli jsme namále…
Yakei přiskočil k oknu a opatrně pootevřel okenici. Chvíli se díval ven, ale když se nic nedělo, zas ji zavřel.
„Jsou pryč. Vypadá to, že sem už vážně nikdo nepřijde. Tohle se roznese rychleji než černá nemoc.“
Došel ke mně a přidřepnul si. Chytl mě za ramena a natočil k sobě.
„Jsi v pořádku, Tame?“
Zatočila se mi hlava a já přepadl na něj. Chytil mě do náruče a přenesl mě na postel. Ležel jsem a jen se snažil popadnout dech. Krátké a rychlé nádechy jsem postupně měnil na hlubší a klidnější. Jen ruce se mi stále třásly a cítil jsem mírnou slabost.

Opravdu ještě nejsem plně při síle, a pokud se nevzpamatuji, nedokážu dokončit to, proč jsem tu přišel.

„Napij se,“ pomohl mi Yakei se posadit a podával mi svůj měch s vodou.
Roztřesenýma rukama jsem si ho přiložil k ústům, a aniž bych nad něčím přemýšlel, zhluboka se napil. Málem jsem se udusil, jak jsem se prudce rozkašlal. Yakei na poslední chvíli chytil měch, když mi vypadl z ruky, aby zabránil vylití jeho obsahu na zem.
„Co… co to j-je“ ještě chvíli jsem kašlal, a udiveně se díval na jeho ruce.
„Tohle mi dal Kaida. Mei to pro tebe připravila.“

Kaida nemohl tušit, že jsem ochořel, když tohle nechal připravit. Ale věděl, že bude potřebovat moje síly. Tohle všechno plánoval dopředu…

Vytrhl jsem to Yakei z ruky a opatrně jsem si k tomu přičichl.
Silný odvar…
Poznával jsem dvě byliny, ale pak tam byla nějaká nová, kterou jsem neznal. Snažil jsem se rozpoznat, co to je, ale nepochodil jsem.
„Teď nad tím nepřemýšlej. Není čas,“ postrčil mi Yakei znovu měch k ústům.
Znovu jsem se napil, ale už o něco opatrněji. Svlažilo to mé hrdlo a po chvilce jsem cítil, jak mým tělem prochází nějaká nová energie, která mě každým okamžikem stavěla na nohy, a to doslova.
Ta bylina měla opravdu silný účinek.
Po pár okamžicích třes v mém těle ustával a já cítil, jak moje slabost ustupuje. Chtěl jsem se ještě jednou napít, ale Yakei mi vyrval měch z ruky. Zavřel ho a přivázal si ho k pasu.
„Prý stačí jen pár loků. Větší dávka by ti mohla ublížit. Mohlo by to prý ovlivnit tvou čistou mysl,“ dodal na vysvětlenou. „Můžeš vstát?“
Natočil jsem se a spustil nohy dolů. Jen trošku se mi ještě zatočilo v hlavě, ale jinak se zdálo, že jsem v pohodě. Opatrně jsem se postavil a čekal, co se stane.
Jako bych se právě vzbudil z dlouhého a vydatného spánku. Cítil jsem se náhle jako znovuzrozený. Jako bych dokázal vše a nic mi nebylo překážkou.
„Účinek prý netrvá dlouho. Musíme co nejdříve na zámek. Na zádech tě potom neponesu, Tame,“ zvedl Yakei ze země svůj meč a naznačil ostatním, že je čas k odchodu.
Otevřel dveře a opatrně nahlédl ven. Jeho tvář osvětlila jemně namodralá zář, která stále vycházela ze dveří. Znamení, které bylo z venkovní strany na nich načmáráno, teď mírně zářilo a upozorňovalo všechny, že sem nikdo nesmí.
Neznal jsem hlupáka, který by nedbal takovému varování… A ani divocí vlci nejsou tak hloupí. Je to přirozený strach z něčeho, co si neumí vysvětlit. Sora a Kina tu teď byly v bezpečí.
Ještě jednou jsem se ohlédl ke komoře a pak už jsem s ostatními vyběhl ven, abychom byli co nejdříve na zámku.
S každým dalším krokem mi v těle rychleji proudila krev a já cítil, jak to zesiluje účinky té neznámé byliny.
Najednou všechno kolem mne bylo jak ve snu. Nehleděl jsem na nic, co se kolem nás odehrávalo, všechno šlo mimo mě. Měl jsem jediný cíl, který mi teď plně zaměstnával hlavu. Všechno ostatní šlo bokem. Dokonce jsem si ani neuvědomil, že nás napadla skupina čtyř vlků. Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy jeden z nich ležel pode mnou na zemi a z jeho úst vycházel smrtelný chrapot. Můj meč mu trčel z hrudi a já se jen udiveně díval, jak mi rukáv nasakuje mou vlastní krví a Yakei mi ji stahuje kusem hadru.
Vyhnuli jsme se nejrušnějším částem města. I když byla noc, všichni byli na nohách a pomáhali těm, co stihli utéct z okrajových částí.

Nevěděl jsem, kolik času uplynulo, než jsme se zastavili.
Jen jsem zíral před sebe na zadní bránu zámecké zahrady, která zůstala naprosto nechráněná, a jen pár vlků hlídalo vchody na ubikace stráže.
Jen z dálky k nám doléhal hluk boje z vesnice a okraje města.
Ale tohoto místa, jako by se to ani nedotklo. I v té chvíli jsem si uvědomil, jak dobře je naše stráž vycvičená. Dařilo se jim s pomocí vyhnanců udržet boj dál od středu města a od zámku.
Jenže s odcházejícími účinky té divné byliny jsem si začal naplno uvědomovat krutou realitu.
Nejsou to jen divocí vlci, co napadli naše město. Jsou to i sněžní vlci, které nikdo nepodezíral a taky zrádci v našich vlastních řadách. A ti jsou teď za zdmi tohoto zámku.

Zůstali jsme schovaní za stromy, které nás dělily od zámecké zahrady. Byla to poslední část, kudy jsme museli proběhnout a my budeme všem na očích.
Stráž, která teď přecházela venku, bedlivě hlídala každý pohyb a jejich priorita byla chránit krále.
Viděl jsem nervózní Yakeiho pohled. Usilovně přemýšlel, jak se nepozorovaně dostat do zámku, a dalšími slovy mou domněnku potvrdil.
„Není tu jiná cesta?“ zašeptal a mávnul rukou kolem sebe, jako by mi dával na vybranou.
„Není,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jedině přední brána, ale ta je hlídaná ještě víc než tady, a taky je tam otevřený prostor. Bylo by ještě těžší se dostat dovnitř.“
Yakei nervózně mlaskl a přetřel si dlaní tvář, jako by z ní chtěl smazat své rozčílení.
„Krucinál…“ zavrčel tiše. „Obávám se, že tohle bez zranění nepůjde,“ ohlédl se po našich společnících.
Bylo mi jasné, že se chtěl vyhnout otevřenému boji aspoň do té doby, než bychom byli vevnitř.
„Půjdu první. Promluvím s nimi. Znám je…“ rozhodl jsem se.
„Jseš blázen?“ strhl mě Yakei zpátky. „Víš, z čeho jsi obviněn? Víš, jestli někdo z nich nepatří ke zrádcům? Nemůžeš tam jít sám! Zabijou tě jen, co k nim dojdeš na délku meče!“
„Nějak se tam musíme dostat!“ vrčel jsem už i já. „Když to nejde jinak, tak použiju tohle,“ zvedl jsem ruce před sebe ve výmluvném gestu.
Yakei trhnul hlavou bokem, jako by se bál, že na něj zaútočím. Já ten moment využil. Rychle jsem natáhnul jednu ruku a strhnul jsem mu z opasku měch s odvarem. Ještě rychleji jsem ho otevřel a zhluboka se napil, než mi ho stačil vyrazit z ruky.
„Hlupáku! Co to děláš!“ už se ani nesnažil být tichý.
Podíval jsem se, jak se zbytek odvaru vpíjí do země a chtěl se pro něj sehnout, ale v ten moment ho Yakei odkopnul kamsi do tmy.
„Nemáme na vybranou!“ zavrčel jsem na něj, ale na tváři se mi roztáhl úsměv.
Cítil jsem, jak mi v těle rychleji a rychleji proudí krev. Divný tlak se mi hrnul do hlavy a já na moment musel zavřít oči a opřít se o vlka, který stál vedle mě, jak se všechno se mnou roztočilo.
Vzápětí jsem klesl na kolena, zapřel se rukama o trávu a zhluboka dýchal.
Chvíli jsem tak klečel v předklonu, a když jsem se trochu uklidnil, pomalu jsem vstal.
Náhle jsem měl pocit, že je všechno v pohodě. Že nic pro mne není problém. Že všechno dopadne dobře. Neměl jsem z ničeho strach a jediné, co zaměstnávalo mou hlavu, bylo najít Isaa.
Cítil jsem se pln síly a nepřekonatelný…
Aniž bych se nad čímkoliv pozastavil, otočil jsem se k zámku a vyrazil ke strážím.
Ani Yakei mě nestihl zastavit.

Když mě strážci uviděli, okamžitě byli v pozoru. Hned tasili meče a rozestavěli se tak, abych nemohl projít dovnitř. Když jsem se však přiblížil, a oni mě poznali, zaváhali.
„Zůstaň, kde jsi!“ křikl na mě jeden z nich. „Máme rozkaz tě zabít, pokud se tu objevíš!“
Zarazil jsem se a zůstal jsem stát.
„Kdo to rozkázal?!“ upřeně jsem se podíval na ně a potom na okna zámku.
„Velitel stráže!“ znovu se ozval ten jeden, který měl nejspíš velení hlídky. „Tame! Nechci tě zabít, tak, prosím, odejdi!“
Náhle všichni zbystřili a podívali se někam za mě. Jen jsem pootočil hlavu a viděl, jak vyhnanci v čele s Yakei vystoupili zpoza stromů a pomalu se blížili ke mně.
„Král je v ohrožení! Velitel je zrádce! Chce ho zabít!“ otočil jsem se zpátky ke strážím.
Šok, který jsem viděl v jejich tvářích, byl nepřehlédnutelný.
Znovu zaváhali. Kdybych byl sám, ale v tuhle chvíli, kdy jsem měl za zády spojence, nevěděli, co si mají myslet.
„Nepřijde vám divné, že tady je jen malá hrstka těch, co mají krále ochránit?!“ znovu jsem promluvil.

Není čas… Nemůžeme tu debatovat, kdo ví jak dlouho.

„Kolik z vás chrání krále? Víte vy vůbec, že se k divokým vlkům přidali i sněžní vlci? Že chtějí ovládnout společně tohle město?!“ zatím, co jsem mluvil, blížil jsem se k nim.
Jejich nervozita stoupala. Viděl jsem, jak se jejich nedůvěra v to, co jsem říkal, nalomila, ale přesto pořád váhali.
„Máme své rozkazy!“ křikl na mě znovu velitel hlídky. „Tame, stůj!“
„Nemáme čas na hloupé řeči!“ vykřikl jsem, protože jsem už ztratil trpělivost.
Byl jsem nabitý energií a jediné, co mě zajímalo, bylo, dostat se co nejdříve dovnitř.
„Nechci s vámi bojovat! Ale nemám nazbyt,“ dodal jsem už o něco tišeji a na tváři, aniž bych to mohl ovlivnit, se mi rozhostil zlověstný úsměv.
„Tame, stůj! Ne…!“ vykřikl za mnou Yakei a rozběhl se ke mně, aby mě zastavil.
Ale bylo pozdě.
Ani jsem nemusel vynaložit moc síly. Několik modrých záblesků osvětlilo zahradu a strážci se bez hlesu sesunuli k zemi. Někteří narazili na zeď zámku, kde pak zůstali bezvládně ležet.
„Cos to udělal!“ popadl mě Yakei za loket a trhnutím mě k sobě otočil.
„To, co je potřeba a radím ti, abys mi nebránil!“ zavrčel jsem na něj a zvedl proti němu druhou ruku, která stále zářila jako modrá louč.
Nebyl jsem to já. Neovládal jsem své emoce a můj klid a rozvaha byly potlačeny někde hluboko uvnitř mě. Nedokázal jsem se ovládat. Jako by mě někdo vyměnil. Jediné co jsem vnímal, bylo občasné hučení v uších a tlak v hlavě. Jako bych sto let spal a teď se probudil. Tolik energie jsem v sobě měl, že jsem nevěděl co s ní. Nedokázal jsem ani v klidu stát a poslouchat, jak mi Yakei nadává. Jako by někdo cizí byl v mém těle.
Přesto jsem však měl stále jediný cíl, který mě hnal kupředu.
Najít Isaa a krále. Isaa… I kdyby král zemřel, bylo by mi to v tuhle chvíli i jedno. Isao byl pro mě přednější.
Kdokoliv by se mi teď postavil do cesty, byl pro mne nepřítel…

Vytrhl jsem se Yakei a rozběhl se dovnitř. I kdyby mě chtěli zastavit, nepovedlo by se jim to. Nezbylo jim nic jiného, než běžet za mnou. Rychlost, kterou jsem měl, když jsem probíhal chodbami, sotva stíhali. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že chodby jsou prázdné…
Nedíval jsem se napravo ani nalevo a běžel jsem rovnou k těm těžkým dveřím, které chránily vstup do královské části.
Už jsem byl před posledním odbočením, když na mě Yakei křiknul a já se zastavil. Otočil jsem se k nim. Než jsem se stihl zeptat, co se děje, vyběhli strážci ze sklepení, kde byly vězeňské kobky, a za nimi pár těch, co tam nuceně přebývalo.
I přesto, jak šlo všechno mimo mě, zarazil jsem se. Nejen strážci, ale i vězni byli ozbrojeni. Nebojovali proti sobě. Hnali se přímo na nás...
Okamžitě se strhla mela. Yakei s ostatními vyhnanci se hned pustili do boje. Břinkot mečů, jak o sebe narážely, se rozléhal po chodbě, až mi zaléhalo v uších. Na moment jsem se za ně chytil, avšak hned na to, jsem vytáhl meč a rozběhl se k nim.
Ta malá špetka zdravého rozumu, která mi zbývala, a neovlivnilo ji působení té byliny, mi říkala, že nemám použít svou moc. Že je potřeba tohle vyřešit fyzickou silou…
I přesto, jaký kravál na chodbě byl, nikdo další nepřiběhl. Byli jsme to jen my a oni.
Nehleděl jsem na to, že jsou to strážci. Že jsou to vlci, s kterými jsem kdysi bojoval bok po boku. Pustili vězně a dali jim meče.
Zradili krále a tuhle zem… Teď to byli nepřátelé. Oni zradili…
Jako ve snu se tohle všechno odehrávalo. Břinkot rozbitého skla, když někdo z nich narazil na okno, se rozlehl chodbou a dolů na zahradu padaly velké střepy, které upozornili stráže venku, že vevnitř se něco děje.
Dupot a hlasy několika vlků, kteří přibíhali chodbami k nám, bylo slyšet tak jasně, jako by stáli vedle nás.
„Tame! Pozor!“ vykřikl náhle jeden z našich a skočil po mně.
Na poslední chvíli mě srazil k zemi, když nade mnou prosvištěl meč. Byl to tak silný úder, že se zasekl do dřevěného sloupu a útočník ho nebyl schopen hned vypáčit. Můj zachránce na nic nečekal a v momentě, kdy se zvedal ze země, vězně silně podkopnul, až dopadl na kolena, a dýka, kterou najednou vyhnanec držel v ruce, projela útočníkovým krkem bez kouska zaváhání.
Díval jsem se, jak klesá k zemi a drží se za hrdlo. Skrz prsty mu valila krev proudem a on jen s chrčením a vytřeštěnýma očima sebou škubal, než vydechl naposledy.
V tu chvíli, jsem si uvědomil, že jsem mohl umřít.
Ale tahle myšlenka mi jen probleskla hlavou a vzápětí zas byla pryč.
Nebylo nic, co by zaměstnalo mou hlavu natolik, abych se opravdu zastavil. Nic…
„Jdeme!“ ozval se najednou vedle mně Yakeiho hlas.
Rozhlédl jsem se ještě kolem sebe. Strážci, kteří sem přiběhli, rychle pochopili, co se tu děje a sami zaútočili na vězně a zrádce. Tohle se nás už netýkalo…

„Musíme jít, nech to na nich!“ vytáhl mě Yakei na nohy. „Kam máme jít?! Tame!“
Vzpamatoval jsem se a ukázal rukou před sebe. Rozběhli jsme se k těm těžkým dveřím. Byli jsme už jen čtyři. Tři z vyhnaců zůstali na místě boje. Jeden zraněný, dva mrtví…
„Za těmito dveřmi je královské křídlo,“ zastavil jsem se před nimi a rychle oddechoval.
I když jsem před chvílí bojoval, stále jsem měl plno energie, jen dech jsem nemohl popadnout.
Zůstali jsme na chvilku stát a všichni do jednoho se rozhlíželi kolem sebe.
„Jak to, že tu nikdo není?“ podivil se Ykaei.
Bylo to opravdu zvláštní. Ale neměli jsme čas se nad tím pozastavovat. Hluk boje z druhé chodby, z které jsme přiběhli, se k nám blížil.
Opatrně a pomalu jsem ty těžké dveře otevřel. Připraveni na útok jsme stáli s napřaženými meči a čekali…
Ale nic se nedělo. Nikdo tam nebyl. Vešli jsme dovnitř a dveře za sebou zavřeli. V té dlouhé chodbě, která se před námi ukázala, bylo přítmí. Jen pár loučí ji osvětlovalo…
Srdce mi začalo tlouct čím dál rychleji. Něco mi říkalo, že to není v pořádku, že se něco děje. A nebyl jsem sám, kdo si to myslel. Všichni do jednoho jsme se udiveně dívali před sebe do té prázdné chodby, špicovali uši a sem tam se snažili zachytit nějaký pach.
Ale bylo tu ticho…
Pomalu jsme se rozešli a stále napjatě naslouchali jakémukoli zvuku, který by napověděl, co se děje. U každých dveří jsme se zastavili a vyčkávali. Nemohli jsme se bezhlavě rozběhnout, když jsme nevěděli, co se děje.
Musel jsem se hodně přemáhat, abych nevyrazil dopředu a nechal všechny za sebou. Stále jsem měl nutkání proběhnout celý zámek a najít Isaa. Král mě v tu chvíli opravdu nezajímal. Chtěl jsem jen Isaa… Jen jeho…
Yakei mě místy musel chytit a přibrzdit, když jsem bezděčně zrychloval svůj krok.
Náhle se mnou škubnul prudce zpátky, až mi málem vypadl meč z ruky. Vztekle jsem se na něj otočil, ale to on už mi posunkem naznačil, že mám být zticha a ukázal prstem na uši a pak před nás do chodby.
Zaposlouchal jsem se…
Z chodby, která vedla ke královským pokojům, k nám tlumeně doléhaly hlasy.
Mezi nimi Isaův a velitelův…
Hlasy byly rozčílené, ale nerozuměl jsem, o čem mluví.
A ani jsem nechtěl rozumět. Ale to poslední slovo, které velitel vykřikl a dolehlo k nám zcela jasně a srozumitelně, ve mně probudilo nekontrolovatelný vztek.
„…zabít!“
Stále mi to jediné slovo znělo v uších. Pořád to jediné slovo jsem vnímal, když jsem se rozběhl do té chodby a neomylně zamířil do místnosti, odkud se hlasy ozývaly.
Nevím, zda říkali něco dalšího. Měl jsem v hlavě jen jedno. Strach o Isaa mě poháněl dopředu neskutečnou rychlostí. Za mnou zůstala jen spoušť.
Těch pár strážců, kteří hlídali tuto část, nestihli ani vytáhnout meč. Nestihli ani vykřiknout a upozornit na nebezpečí.
Proletěl jsem mezi nimi jak modrý blesk a oni za mnou zůstali ležet v bezvědomí, aniž by se stihli snad jen nadechnout.
Měl jsem zatmění. Nevnímal jsem nic… Nevím, ani, jak jsem proběhl tou poslední chodbou, ani to, že za mnou běžel Yakei a vyhnanci, kteří mi sotva stíhali a jen silným úderem poslali do říše snů těch pár, co se po mém řádění, dokázali vzpamatovat.
Nevím ani, jak jsem rozrazil ty dveře, u kterých zůstali bezvládně ležet poslední dva strážci, kteří je hlídali.
Bylo mi jedno, zda patří mezi zrádce nebo ne. Já tam prostě potřeboval být. Z tama jsem slyšel Isaův hlas a výhružky velitele.
Vzpamatoval jsem se až v momentě, když jsem se zastavil uprostřed pokoje. S rychlým a těžkým dechem jsem se díval na všechny přítomné a snažil se dát všechno rychle dohromady.
Král stál v rohu pokoje, obstoupený třemi strážci, kteří evidentně neměli snahu ho chránit.
Rádce na tom byl stejně. Klečel na kolenou a mířily na něj dva meče.
Ale když jsem se podíval na Isaa…
To co ve mně vybuchlo, už se ani vztekem nedalo nazvat. Zuřil jsem tak moc, že se to už nedalo zastavit. Ohnal jsem se mečem po jednom, co se na mě vyhrnul odněkud ze strany a on klesl k zemi, s hlubokou ránou v hrudi.
Slyšel jsem výhružné vrčení, když se ke mně blížili vlci ze dvou stran.
„Zabijte ho!“ křikl na ně velitel, který Isaa držel u země. V ruce měl dýku, jejíž ostří se zařezávalo do Isaova krku.
Ještě jeden rychlý pohled…
Zuřivost ve mně propukla na plno a nezvladatelně se vyhrnula ven. Vzplál jsem modrým plamenem, který obalil mé tělo, a ti co se už dostali ke mně na dosah, odletěli dozadu a dopadli na druhý konec pokoje.
Nevnímal jsem ani to, že za mnou vběhli Yakei a vyhnanci a pustili se do boje.
Nezajímal mě ani král ani rádce…
Upřeně jsem se díval na ruku, která tiskla dýku na hrdlo mému milovanému Isaovi. To jediné jsem teď viděl… Ta ruka se jemně zachvěla, když velitel viděl, co se děje.
Ocitl se v pasti. Věděl, že má na mále a rozhodl se to za každou cenu ukončit.
„Zabte je!“ vykřikl na ostatní, kteří obklíčili krále a rádce a rozmáchl se, aby ukončil život Isaa.
V tu chvíli, snad by nikdo ani mrknout nestihl, jsem skočil. Velitel svůj pohyb nedokončil… Ruka mu zůstala viset ve vzduchu a dýka odražená mou sílou vyletěla ke stropu.
Dopadl jsem na něj a setrvačností jsme se svezli po podlaze až ke stolu, do kterého jsme narazili a zůstali ležet pod ním. Všechny věci, které tam byli, s rachotem padaly na zem kolem nás.
Dýka dopadla kousek od nás a zabodla se do podlahy.
Otřesený velitel se rychle vzpamatoval a skopnul mě ze sebe. Dopadl jsem mezi střepy, a i když jsem měl ruce od nich pořezané a snažil jsem se zvednout, jak nejrychleji jsem mohl, zastavila mě silná bolest v noze.
Jeden ze zrádců se stihl změnit ve vlka a zaútočil na mě svými zuby. Jen periferně jsem zahlédl, jak se ke mně žene další, taky s vyceněnými zuby, ale nestihl jsem ho zastavit. Zahryznul se mi do ruky…
V tu chvíli, ač ochromen bolestí, jsem posbíral všechny své síly. Modrá zář, která po tomhle útoku ustoupila, se kolem mě rozprostřela znovu a ještě intenzívněji.
Vlci stihli jen zakňučet bolestí, když odletěli bokem, jako by je někdo vystřelil z praku.
Na nic jsem nečekal a rychle se zvedl na nohy. Očima jsem hledal toho největšího zrádce.
Hnal se ke králi se svým dlouhým mečem v ruce.
Už jen kousek od něj byl. Rozpřáhl se…
Ozvala se silná rána, když jeho meč narazil na druhý.
Král se jen mírně přikrčil pod sílou toho úderu, ale vzápětí velitele odrazil. Stáli naproti sobě a výhružně na sebe vrčeli, rozhodnuti zabít jeden druhého. Síla a odhodlání z nich přímo čišely. Ani jeden se nechtěl vzdát. Bojovali za svůj život. Bojovali za to, kdo bude vládnout téhle zemi.
Náhle jako by se čas zastavil…
Všichni se otočili jejich směrem a zapomněli na svůj vlastní boj.
V tuhle chvíli už neměl nikdo právo do toho zasahovat.
Bylo to kdo z koho. Kdo bude vítěz a kdo poražený…

Ale přece se našel někdo, kdo se tím neřídil.
Jeden ze zrádců se pohnul jejich směrem. Na poslední chvíli jsme ho zaregistrovali a pár z nás se rozběhlo k němu, abychom ho zastavili.

Nesmí do toho zasahovat. Ať už to dopadne jakkoliv, je to teď jen na nich…

Byl jsem u něj první, jen kraťoučký okamžik před Isaem.
Strhnul jsem ho k zemi a chtěl ho uspat jednou pro vždy, když mě Isao strhnul bokem a sám ho jedním tvrdým kopem poslal do bezvědomí.
Dopadl jsem na záda a jen se nechápavě díval kolem sebe.
„Tame!“ sklonil se nade mnou Isao.
Přiklekl si ke mně a jeho ruka, kterou mě pohladil po tváři, se silně třásla.
„Tame!“ promluvil na mě druhý hlas.
Pohlédl jsem tím směrem. Skláněl se nade mnou Yakei a v jeho očích jsem viděl zděšení.
Chtěl jsem jim odpovědět, ale hlas mě zradil. Díval jsem se střídavě z jednoho na druhého a nechápal jsem co se děje. Chtěl jsem jim něco říct, ale jako bych přišel o hlas.
Kolem mne začalo všechno utichat a ztrácelo se mi vše před očima. Cítil jsem něčí ruce na svém břiše, jak mi rychle rozepínají opasek, a slyšel trhání látky mé haleny.
Z posledních sil jsem zvedl hlavu…
Isao klečel v kaluži mé krve, která mi vytékala z boku a nechtěla se zastavit. Tlačil mi na ránu svou vlastní košili, kterou si stihl, kdo ví kdy, sundat.

Kdy? Kdy se to stalo?

„Tame!“ otočil ke mně Isao hlavu a v jeho očích jsem viděl strach.

Proč? Z čeho? Vždyť jsem tady…

„Isao,“ konečně jsem zašeptal ochraptělým hlasem, než všechno kolem mne nadobro utichlo a potemnělo.