SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vyhnanec - 25 - závěr

„Vítej, králi?“ zeptal se Isao. „Jen to?“
Nebyl jsem schopen k němu pozvednout hlavu.
V místnosti zavládlo naprosté ticho.
Stále jsem měl hlavu skloněnou, jen jsem pohled přesunul na Isaovy nohy. Díval jsem se na ty boty, precizně ušité z jemné kůže a s pevnou, leč měkkou podrážkou. Přesně takové, jaké se právě k němu hodí. Vždy našlapoval tak jemně a tiše. Málokdy jsem slyšel jeho kroky. Vždy se zjevil náhle, stejně jako teď.

Není divu. Má to v krvi. Má v krvi být tím nejlepším vůdcem smečky…

Náhle se jedna noha posunula vpřed, ale nedošlápla na podlahu. Na moment se zastavila ve vzduchu, ale pak se vytočila směrem ke dveřím.
Druhá noha ji následovala.
„Jsem rád, že jsi naživu,“ řekl tiše.
Sledoval jsem ty nohy.
Pomalým, zas tím tichým krokem, se vzdalovaly pryč ode mne.

Isao odejde. Už mě nechce… Tak přeci jen... Někoho má.

„Tak je to pravda…“ zašeptal jsem a sevřel jsem halenu na hrudi, jak mě to poznání zabolelo.
Isaův krok se zastavil.
„Co je pravda?“ zeptal se, aniž by se otočil.
Stál jen dva kroky od dveří a čekal na mou odpověď.
„Tak, co je pravda?!“ jeho hlas byl nečekaně silný a chladný.
„Proč jsi sem přišel?“ zvedl jsem konečně hlavu a díval se na jeho záda.
Měl na nich připoutanou pochvu se svým dlouhým mečem. Ani jako král se nevzdal svého meče, který má od momentu, kdy ho byl schopen udržet v ruce. Jeho otec… Vlastně Itachiho otec mu ho ukoval, a on ho od té doby opatroval. Vždy ho všude doprovázel, ať už šel kamkoliv.
„Myslíš tuhle otázku vážně?“ prudce se otočil a jeho pohled se setkal s mým.
Cukl jsem sebou, když jsem viděl, jak se mračí. Zlobil se. Opravdu se zlobil.
Vrátil se pár kroků ke mně.
„Tame,“ podřepl si přede mne. „Pamatuješ, co jsem ti řekl, když jsme se naposled viděli?“
Mlčel jsem. Když jsme se viděli naposled, udála se spousta věcí. Snažil jsem se v hlavě vybavit vše…
„Zopakuj mi ta slova, které jsem ti řekl,“ naklonil se ke mně blíž.
„Tak řekni je!“ křikl na mě, když jsem mlčel.
Náhle mě chytl za paže a vstal i se mnou. Pustil mě a natáhl ruku za sebe. Slyšel jsem ten zvuk, když vytahoval svůj meč z pochvy. Poodstoupil o krok. Hrot meče se dotkl kůže na mém krku.
„Tak zopakuj ta slova, Tame! Chci je slyšet!“
Isao byl naštvaný.
A já…

Mám strach? Ne… Pokud mě chce zabít, tak ať to udělá. Skončí mé trápení a já umřu rukou milovaného muže.

„Tak mluv, Tame!“ přitlačil mírně na meč, až kapka mé krve stekla pod halenu.
„Musím teď odejít, ale přijdu za tebou. Drž se Tame. Neumři mi, prosím,“ odříkával jsem pomalu a tiše slova, která se mi vybavila v hlavě.
Byly to opravdu poslední slova, která jsem od něj slyšel. Pak jsem ho už neviděl.
„Čemu na těch slovech nerozumíš?!“ znovu vztekle zavrčel a jeho ruka udělala prudký pohyb směrem dolů.
Nestačil jsem ani mrknout, když meč rozřízl halenu a ta se svezla z mých ramen na zem.
„Čemu nerozumíš na slovech: Drž se, Tame. Neumři mi, prosím!“ odhodil Isao meč na zem. Popadl mě za ruku a přitáhl si mě blíž. „Podívej se na sebe! Rozhodl ses umřít dobrovolně? Proč si myslíš, že se všichni starali, abys přežil?!“
Jeho hlas byl stále plný zloby. Jednou rukou mě držel za paži a druhou mi přiložil na bok, kde byla vidět ta ošklivá jizva, kterou jsem utržil v boji při záchraně krále.
„Podíval ses na sebe pořádně? Viděl jsi vůbec, jak vypadáš?“ významně si prohlédl mé nahé tělo od hlavy až k patě. „Proč jsi odešel? Proč jsi na mě nečekal? Proč ses rozhodl umřít tady?“ křičel na mě jednu otázku za druhou.
Jen jsem stál a díval se do jeho tváře. Opravdu byla v jeho výrazu zloba… Vztek…
V tu chvíli se mi vybavila tvář Kaidy, když zmlátil Kenjiho za to, že utekl.

Je to, to samé? Opravdu se o mě bál?

„Nemůžu ti stát v cestě, Senichi,“ sklonil jsem hlavu. „Jsi král. Máš se spojit se silnou vlčicí a mít potomka. Vím, že máš už nabídky. Říkali, že máš přijet s ní… Já ti tohle dát nemůžu. Nejsem…“ polkl jsem slova, která jsem chtěl říct.
„Nejsi co?“ silně stiskl můj loket, až to zabolelo.
„Nejsem tě hoden. Myslel jsem, že… Myslel…“ nebyl jsem schopen to ani vyslovit.
„Co jsi myslel?“ nedal se Isao odbýt mými nedopovězenými větami.
„…že mě už nechceš. Že jsem jen někdo, kdo by zavazel. Nepřišla mi od tebe jediná zpráva. Dozvěděl jsem se o tobě jen to, co říkali poslové. Že máš přijet se svou partnerkou. Nedokázal bych tam zůstat a dívat se, jak-“
„Jsi hlupák?!“ vykřikl náhle Isao, až jsem se lekl. „Poslal jsem ti zprávu. Itachi ti měl vyřídit, že-“ náhle se zarazil. „Promiň, Tame,“ řekl po chvilce. „Neuvědomil jsem si, že… Měl jsem zprávu poslat po někom jiném. Zabiju ho!“
I mě to v tu chvíli došlo. Itachi byl ten poslední posel. Tenkrát, když přišel do jídelny, vrátil se zrovna z cesty.
„Jedno je pravda, a to, že nabídky jsem měl a nejspíš stále mít budu. Ale musím ti znovu připomenout to, co jsem říkal: Musím teď odejít, ale přijdu za tebou. Proč jsi věřil jemu a ne mým slovům? Ani netušíš, jak moc jsi mi chyběl. Nebylo chvíle, abych na tebe nemyslel,“ prudce si mě k sobě přitáhl a pevně mě objal. „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale musel jsem dát nejdříve věci do pořádku a mohl jsem odcestovat až teprve, když jsem si byl jistý, že se už nic nestane. Promiň, Tame. Je mi to líto!“
Jeho slova docházela k mým uším a já si začal uvědomovat, co jsem provedl. Nevěřil jsem mu. Místo toho jsem věřil někomu, kdo mi neustále házel klacky pod nohy. Někomu, kdo nás od samého začátku chtěl rozdělit.
Moje ruce se zvedly a také já konečně objal Isaa. Mého muže, na kterého jsem tak dlouho čekal.
„Omlouvám se, že jsem ti nevěřil,“ zabořil jsem hlavu do jeho ramene, a slzy se mi znovu spustily z očí. „Omlouvám se,“ křečovitě jsem sevřel jeho přehoz.
Všechno jsem si konečně naplno uvědomil. Došlo mi, jaký hlupák opravdu jsem. Nevěřil jsem tomu, co mi tenkrát říkal.

Proč jsem si to neopakoval pořád dokola, abych si to připomněl, kdykoliv jsem zapochyboval? Ty slzy v jeho očích, když jsem se tenkrát probral, byly opravdové. Bál se o mně a já se choval jak největší sobec. Potřeboval odejít co nejdříve, aby dal ve své rodné zemi vše do pořádku. Aby pomstil smrt svých rodičů a já zatím…

„Je mi to líto. Miluji tě. Strašně moc. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Myslel jsem, že bez tebe umřu,“ vzlykal jsem do jeho ramene a nedokázal se zastavit.
„Nikdy jsem ti nelhal, Tame. Už tohle nikdy nedělej,“ hladil mě jednou rukou po zádech.
Držel jsem ho v objetí a nechtěl ho pustit, jako bych měl stále strach, že mi znovu odejde.

Ale vždyť on… Musí se vrátit zpátky do své země…

„Přišel jsem si pro tebe. Chtěl jsem tě požádat, abys odešel se mnou. Nepřijel jsem jen za králem. Ale hlavně za tebou, Tame. Nedokážu bez tebe žít. Strašně moc mi chybíš.“
Mírně mě od sebe odstrčil a zadíval se do mé uslzené tváře.
„Když jsem se vrátil a zjistil jsem, že jsi zmizel… Nikdo o tobě nevěděl. Bál jsem se, že tě už nikdy neuvidím. A tohle,“ otřel mi slzy, „už nechci nikdy vidět. Nechci, abys kvůli mně plakal. A proto se tě ptám: Půjdeš se mnou?“
Právě teď mi srdce tlouklo snad nejvíc za poslední dny. Díval jsem se na něj a stále dokola si opakoval jeho poslední slova.

Ano… Ale jsi král. Je vůbec možné, aby někdo takový, žil s někým, jako jsem já?

„Chci s tebou odejít,“ kývl jsem hlavou.
Isao si viditelně oddechl.
„Ale vidím ve tvých očích pochybnosti. Proč?“ nečekaně se zeptal, jako by uměl číst v mé hlavě.
„Jsem muž. Nemůžu ti dát potomka. Co se stane, až mě představíš, jako svého partnera?“
Tuhle moji odpověď zřejmě nečekal, protože se na moment zarazil. Ale pak se narovnal v celé své výšce a jeho hrdost zaplnila celou místnost.
„Je mi jedno, co budou říkat ostatní. A v mém rodě je spousta dalších dobrých a silných vlků, kteří dokážou vést zemi jako králové. Nikde není psáno, že to musí být nutně můj potomek. Prostě se jen přeruší královská linie. Nestalo by se to poprvé.“
S každým slovem vyvracel mé pochybnosti.
„Půjdu s tebou,“ konečně jsem se malinko usmál. „Nedokázal bych bez tebe žít.“
Isao si oddychl a také se usmál. Znovu si mě k sobě přitáhl a pohladil mě po vlasech.
„Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím. Strašně moc jsi mi chyběl.“
Sklonil se ke mně a jeho rty se lehce dotkly mých.
Mravenčení okamžitě projelo mým tělem, jako by se mně zabodávalo tisíce malých jehliček.
Zvedl jsem ruce a chytl jsem Isaa kolem krku.
„A ještě jedna věc… Už nikdy mi neříkej Senichi,“ zašeptal a než jsem stihl přikývnout, políbil mě.
Tiskl jsem se k němu. Vnímal jsem jeho nádechy a tlukot jeho srdce. Jeho pevně stavěné tělo, které se mírně chvělo.
Všechny pochybnosti, které jsem v uplynulých dnech měl, které mě sžíraly a ničily, byly rázem pryč.
Držel jsem se ho, i když se mi ruce třásly. Nedokázal jsem ho pustit, či přerušit polibek.
Miluji tě, lítalo mi neustále dokola v hlavě, zatím co mě jednou rukou pevně držel kolem pasu a druhou hladil po zádech.
„Strašně moc po tobě toužím, Tame,“ zašeptal mi do ucha, když konečně přerušil náš polibek. „Tak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli,“ povolil sevření a jeho ruka sjela níž.
Chtěl jsem mu říct, jak moc i já po něm toužím, když se náhle ozvalo zaklepání na dveře.
„Můžu vstoupit?“ ozval se za nimi Yakeiho hlas.
Isao jen nevrle mlaskl, tiše zavrčel, ale pak mě pustil. Stáhl z postele deku a přehodil ji přese mne.
Zabalil jsem se do ní, abych skryl své vzrušení, které mě za tu chvilku naplno ovládlo.
„Vstup!“ ozval se Isao, když si byl jistý, že nikdo neuvidí nic z mého nahého těla.
Dveře se otevřely a Yakei vešel dovnitř. Než za sebou zavřel, zahlédl jsem, jak venku postává několik strážců ze sněžných vlků.
„Nerad ruším,“ zůstal Yakei stát v uctivé vzdálenosti. „Ale musíš se vrátit, Senichi. Nezapomeň, že se zítra vracíš a dneska máš mít ještě večeři s králem a rádci.“
„Mohlo to chvíli počkat,“ zavrčel Isao, ale pak se otočil ke mně. „Zvládneš cestu do města? Chci, abys šel se mnou hned. Nechci tě už spustit z očí.“
Přikývl jsem, a aniž by musel cokoliv dalšího říct, začal jsem se rozhlížet, kde mám věci na oblečení.
Yakei došel ke krbu a chrstl vodu z kotlíku do ohně, aby ho uhasil.
Jako by tím řekl, že je rozhodnuto.
„Počkám venku, musím mluvit s poslem,“ podíval se na mě Isao, pak na Yakei, jako by mu říkal: Postarej se o něj.
Vyšel ven a hned za sebou zavřel. Slyšel jsem, jak volá něčí jméno a jejich kroky se mírně vzdálily od domku.
„Posla?“ zeptal jsem se Yakei, když mi podával halenu.
Shodil jsem ze sebe deku, kterou on hned vzal a pěkně ji poskládal na prázdnou postel.
„Musí dát zprávu do své země, že se zítra vrací. Měl by sis pospíšit s oblékáním. Opravdu tu cestu zvládneš?“ podíval se na mně podezíravě.
„Zvládnu. Jen nač ten spěch?“
V tu chvíli jsem měl pocit, že mě Yakeiho pohled zabije na místě. Hodil mi kalhoty na hlavu a postavil se přede mnou s rukama zkříženýma na prsou.
„Proč spěch? Měl by sis uvědomit, Tame, jednu věc. Isao se nechtěl vrátit do své země, dokud tě nenajde. A když jsem za ním poslal zprávu, že jsi tady, přerušil jednání s králem a zrušil oběd jen proto, aby sem mohl přijít. Nechtěl slyšet nic o tom, že sám dojdeš do města.“
Sundal jsem si kalhoty z hlavy a začal si je oblékat.
„Omlouvám se, že jsem způsobil tolik potíží,“ neměl jsem ani odvahu se Yakei podívat do očí.
Tolik lidí se o mě staralo a já to přes svůj smutek a stesk neviděl. Nechtěl jsem to vidět. Způsobil jsem problémy i Isaovi, který kvůli mně přerušil své královské povinnosti. Choval jsem se vážně sobecky…
„Naštěstí je váš král shovívavý,“ přerušil mé myšlenky Yakei. „A když se Isao nedal odbýt, jen si povzdechl něco o mládí a zamilovanosti. Navíc, ty a Isao jste byli jedni z těch, co jste se postarali o jeho záchranu. A na to on nezapomněl.“
Popadl jsem onuce a chtěl si je omotat kolem noh, ale Yakei mi je vyrval z ruky a klekl si přede mne. Začal mi omotávat nohy se slovy: „Takhle to bude rychlejší.“
Nazul mi boty, zabalil mě do přehozu, a když mi schovával vlasy pod kapuci, ještě do mě drcnul.
„Jen si na to nezvykej, je to jen proto, že je potřeba co nejdříve být ve městě.“
„Jdeš s námi?“ zeptal jsem se a ještě jednou, naposledy se rozhlédl po domku.
„Vracím se do vesnice na nějakou dobu. Ale pak půjdu zpátky na sever a doufám, že tě tam uvidím a nebudeš blbnout,“ pousmál se Yakei a šel ke dveřím.
Než stihl chytit za kliku, rychle jsem ho došel.
„Děkuji ti za vše,“ pevně jsem ho objal.
Yakei se zarazil a nevěděl, co říct.
„Není za co,“ na moment mě nakonec také objal a pak poplácal po zádech. „O tomhle raději Isaovi neříkej, nerad bych přišel o ruce,“ usmál se a když jsem poodstoupil, konečně otevřel dveře.
Ještě jednou jsem se ohlédl po místě, které mi nejednou poskytlo útočiště a díky kterému jsem byl schopen přežít. V duchu jsem ještě jednou poděkoval Saburu a pak už vykročil ven.
Naposledy…
Vracím se domů…
A doma budu tam, kde je Isao…



Cesta ubíhala poměrně rychle i na to, že jsem se ještě necítil plně při síle. Několikrát jsme si udělali zastávku a Isao mě donutil i něco sníst.
Na moje námitky, že musíme jít, se jen zamračil se slovy: „Král počká.“
Když se před námi objevily první domky, na moment jsem se zastavil. Naposledy, když jsem je takhle viděl, byla tma a spousta z nich hořela. Mírně se mi stáhl žaludek při vzpomínce, co tenkrát doprovázelo můj nečekaný návrat. Moc nechybělo a už bych to nikdy neviděl.
Když jsme procházeli vesnicí, měl jsem zvláštní pocit. Vlci nám uhýbali a spousta z nich sklonila hlavu na známku pokory vůči Isaovi.
Ten se na všechny jen usmíval a s některými, které znal odmalička, se zdravil a prohodil pár slov.
„Uděláme si ještě krátkou přestávku,“ ozval se náhle a dal pokyn, aby se všichni zastavili. „Jen chvilka, chci pozdravit rodiče,“ ukázal k domu, kde vyrůstal. „Jdeš se mnou?“ otočil se na mě.
Podíval jsem se k jejich domku a pak jsem stočil pohled ke svému, kde z komína stoupal úzký proužek dýmu.
„Já se na chvilku zastavím tam,“ mávl jsem rukou za sebe. „ Vyřiď rodičům ode mne pozdrav.“
Isao jen kývnul a pak jsme každý vykročili svým směrem.
Ani jsem se nedivil, když dva strážci šli automaticky za mnou. Zaklepal jsem na dveře, a když jsem vešel, oni zůstali stát venku.

Nevím, jestli si na tohle zvyknu. Snad je nebudu mít pořád za zády.

„Tame!“ vykřikla Sora, když mě viděla a hned vyskočila na nohy.
Právě koupala malou Kinu a po zemi kolem necek bylo plno vody.
„Kde jsi zmizel?“ došla ke mně a objala mě tak, že jsem sotva dýchal.
Ani jsem netušil, že má tolik síly.
„Víš, jaká tu po tobě byla sháňka? Dokonce i Isao tě tu osobně hledal,“ pustila mě a odstoupila o krok, aby si mě mohla prohlédnout.
I přes tu vrstvu oblečení musela poznat, že jsem zhubnul. Vždyť se to odrazilo i v mém obličeji.
Jen zakroutila hlavou a vyčítavě na mě pohlédla.
„Báli jsme se o tebe.“
„Omlouvám se, že jsem vám přidělal starosti,“ shodil jsem kapuci z hlavy a došel ke Kině.
Právě držela mýdlo a sledovala, jak se jí tvoří mýdlové bubliny na rukách.
Přidřepl jsem si k ní a pohladil ji po mokrých vláskách.
„Mám pro tebe úkol, princezno. Postaráš se o bylinky, aby každý, kdo onemocní, měl, co bude potřebovat?“
Podívala se na mě a horlivě začala přikyvovat.
„Tam,“ ukázal jsem na jednu polici, „jsou knihy, kde je všechno napsáno. Máma tě naučí číst, aby ses mohla všechno naučit. Ano?“
„Budu léčitelka jako ty,“ řekla nadšeně a už chtěla vylézt z vody.
„Hezky zůstaň, kde jsi!“ zarazila ji Sora. „Ještě nejsi umytá.“
Zvedl jsem se, abych jí udělal místo a otočil se na Kawu, který stál u okna a díval se ven. Bylo vidět, že se jeho zranění dost vyléčila a on už neměl problém stát na nohách.
„Mám tomu rozumět tak, že odcházíš?“ ukázal rukou ke strážcům, kteří stáli u domku Itachiho rodičů.
„Jdu s Isaem. Nemohl bych být tady sám… bez něj. Přišel jsem se rozloučit a o něco vás požádat.“
Sora i Kawa se na mě otočili.
„Chtěl bych, abyste zůstali tady. Máte tady vše. I dost místa a nemusíš stavět nový dům, Kawo.“
Na moment zavládlo ticho.
Jako by jim až teď došlo, že svůj odchod myslím smrtelně vážně.
„Vážně ti to nebude vadit?“ zeptal se nakonec Kawa.
„Budu rád, když tu zůstanete.“
„Budeš nám chybět,“ Sora se zvedla, došla ke mně a znovu mě objala. „Ale vím, že už budeš v pořádku a musíš nám slíbit, že někdy přijdeš.“
„Ano! Slib nám to, Tame!“ ozvala se Kina. I přesto, že byla ještě celá od mýdla, vyskočila z necek a rozběhla se ke mně. Také ona mě objala svýma mokrýma ručkama a přitiskla se na mě.
„Slibuji, určitě přijdu, a když budete chtít, můžete i vy přijít za námi.“
Zabalil jsem ji do plátna, které přes ni Sora přehodila a zvedl jsem ji do náruče.
„A ty mi slib, že se dobře postaráš o bylinky. Když nebudeš něco vědět, najdeš to v knihách, nebo můžeš poprosit Ichiho. Bude tě učit, ano?“
Kina se mě pevně držela kolem krku a jen horlivě přikyvovala, když jsem s ní procházel pokojem a ukazoval ji, kde co má.
Sora s Kawou nás jen tiše sledovali a usmívali se.
Chtěl jsem jim toho ještě hodně říct, ale zaklepání na dveře mi připomnělo, že čas pokročil.
„A hlavně se sama nikde netoulej, princezno,“ zamával jsem ještě na Kinu, která už zase seděla v neckách a čvachtala vodu všude kolem sebe.
„Vždycky tu budeš mít dveře otevřené, Tame. Kdykoliv tě rádi uvidíme.“
Tahle poslední slova mi ještě zněla v uších, když jsem za sebou naposledy zavřel dveře domku, kde jsem se narodil, kde jsem vyrůstal. V domku, kde jsem se rozloučil se svým otcem, a kde jsem řekl Isaovi, že ho miluji.
Teď mě čeká nový život…
Ale, je ještě jedna věc, kterou musím udělat, než odsud odejdu.


Isao se svým doprovodem už netrpělivě čekali, až se k nim přidám.

Opravdu mě nechce ani na moment spustit z očí.

Netrvalo dlouho, a byli jsme na zámku. Zaváhal jsem, když jsme zamířili rovnou do královského křídla. Ale Isao mě chytil za ruku a nekompromisně mě vedl chodbou.
„Já teď musím jít za králem. Budeš spát v mém pokoji, nechal jsem ti tam donést všechny tvé věci,“ ukázal Isao na dveře.
Vešli jsme dovnitř. Dva strážci zůstali stát přede dveřmi, zatím co ostatní se šli najíst a odpočinout si.

Všechny nás čeká zítra dlouhá cesta…

„Musím se omluvit, ale uvidíme se až večer. Potřebuji s králem ještě něco dojednat,“ začal se Isao svlékat, a když se zbavil posledního kousku oblečení, vešel do koupelny, aby se opláchl a mohl se převléct do přijatelného oblečení, vhodného pro setkání s králem.
Dosedl jsem unaveně na postel a jen se na něj díval.
Tak dlouho jsem ho neviděl a teď jsem se na něj prostě nemohl vynadívat. Opravdu strašně moc mi chyběl.
Svlékl jsem si přehoz, když mi z toho koukání začalo být horko. Sundal jsem si i boty a zůstal jen v haleně a kalhotách.
„Vydrž ještě chvíli, Tame,“ přistoupil ke mně Isao po chvíli, když si oblékal halenu.
Postavil jsem se a začal jsem mu ji šněrovat. Než jsem protáhl tkanici poslední dírkou, políbil jsem ho na krk.
„Jen teď, pak budeme mít pro sebe víc času,“ dodal ještě, když se sklonil a opětoval mi polibek.
Jeho ruce mě na moment pevně objaly, ale pak mě pustil.
„Musím jít, jinak bych se odsud tak rychle nedostal,“ omluvně se na mě usmál a ještě si narychlo pročesal své dlouhé vlasy. „Máš svolení se pohybovat po celém zámku. Ale měl bys raději zůstat tady a odpočinout si. A byl bych rád, kdybych tě nemusel hledat, až se sem vrátím,“ významně pozvedl jedno obočí.
„Budu tady,“ kývnul jsem hlavou a znovu se usadil na posteli.
Isao se na mě ještě jednou usmál a pak už zmizel za dveřmi.

Chvilku jsem se na ně díval, ale pak jsem dolehl na záda a zíral do stropu.
Byl jsem unavený. Ta dobrovolná samota a všechno, co ji provázelo, mě hodně vyčerpala. Zavíraly se mi oči, ale stále jsem měl v hlavě tu jednu věc, kterou jsem chtěl udělat, než odsud odejdu.

Nemůžu teď spát, protože tuhle příležitost už zřejmě mít nebudu.

I přesto, že jsem opravdu byl unavený, nakonec jsem se po chvíli zvedl. Došel jsem ke komodě, na které byly uloženy mé věci. Úplně nahoře ležel meč.
Pohladil jsem ho a pak ho vzal do ruky. Naposledy jsem ho držel, když jsem byl ještě u stráže. Zanechal mi ho otec a já ho vždy opatroval jako největší vzácnost.
Je to vlastně jediná věc, kterou po něm mám a můžu si ji vzít sebou.
Ještě na moment jsem se zamyslel, ale pak pevně rozhodnut to udělat, jsem si ho připnul k pasu.


Jen co jsem vyšel z pokoje a rozešel se po chodbě za svým cílem, ozvaly se za mnou další kroky. Zastavil jsem se a otočil. Strážce, který za mnou šel, se zastavil také.
Už jsem otvíral pusu, že něco řeknu, ale pak jsem jen mávnul rukou.

Teď mám na práci něco jiného, než se dohadovat o tom, aby za mnou nechodil. Nejspíš bych stejně nepochodil. Určitě je to rozkaz Isaa.

Procházel jsem chodbami zcela neomylně. Dobře jsem je znal z dob, kdy jsem tu sloužil. Některá místa mi připomněla to, co se tu naposled stalo. I ten hluboký zásek od meče v jednom ze sloupů, kdy jsem jen díky jednoho z vyhnanců unikl smrti, byl stále viditelný.
Došel jsem k těm vysokým dveřím, oddělující královskou část. Ani jsem nemusel nic říkat. Strážci, kteří tam právě byli, mě pozdravili a otevřeli.

Jako bych já sám byl králem… Opravdu zvláštní pocit…

Se svým stínem v zádech jsem zamířil rovnou na ubikace strážných. Bez jediného zaváhání jsem došel k jedněm dveřím a po krátkém zaklepání jsem je otevřel.
Zůstal jsem stát na prahu a rozhlédl se po pokoji. Dvě postele, skříně a stolek s dvěma židlemi. Typické pro ubytování vlků, kteří tady odpočívali, když měli službu na zámku. Každý měl určený svůj pokoj.
„Kde je?“ zeptal jsem se strážného, který právě vstával z postele, když mě uviděl.
Druhá postel byla prázdná, i když se blížil večer.
Zřejmě má službu.
„Itachi je venku, má se za chvíli vrátit,“ odpověděl a popošel ke mně blíž.
Zkoumavě si mně prohlédl a pak zůstal viset pohledem na mém meči.
„Tame, co chceš udělat?“
Jen jsem stáhl obočí a mírně se zamračil. Rozhodnutí a cesta sem ve mně začínala střádat zlost na Itachiho. A s každou chvílí, kdy jsem se k němu blížil, ještě víc rostla.
„Je na službě?“ neodpověděl jsem na otázku.
„Je na cvičišti s nováčky,“ ukázal rukou za sebe, kde venku pod okny byl slyšet břinkot mečů.
Bez dalšího slova jsem se otočil a rázným krokem zamířil ven.

Už mě nikdo nezastaví. Ani strážce, který za mnou volal, ať se vrátím a nechám to být. Nejspíš už všichni ví, co mezi námi dvěma je.

Jako by všechna únava ze mě najednou opadla. Můj krok byl rychlejší, než když jsme se vraceli do zámku. Jednou rukou jsem svíral jílec meče, který se mi houpal u boku.
A můj vztek stále stoupal.
Dosáhl svého vrcholu, když jsem se zastavil na udusané trávě jen kousek od něj.
Právě sundal k zemi jednoho z nováčků a poučoval ho, jak má správně držet zbraň a nedělat zbytečné pohyby navíc.
Skláněl se nad ním, opíral se o svůj meč, který měl zabodnutý v trávě těsně vedle krku toho nešťastníka. Chtěl mu ještě něco říct, ale zarazil se, když všechno kolem náhle ztichlo a vedle něj se objevil můj stín.
„Říkal jsem si, co to tu smrdí,“ pomalu se narovnával a věnoval mi jeden ze svých zlomyslných úšklebků. Vytáhl meč a celý se ke mně otočil.
V jeho obličeji byly ještě patrny stopy po mém posledním útoku.
Takové malé zadostiučinění prolétlo mým tělem a já se i přes svou zlost nedokázal ubránit malému úsměvu, který však s jeho dalšími slovy zmizel.
„Přišel ses rozloučit s Isaem? Zítra se vrací…“
Sevřel jsem meč, pomalu ho vytáhl z pochvy a namířil jsem ho proti němu.
Nevšímal jsem si toho zašumění mezi strážci a nováčky, kteří stáli poblíž. Měl jsem před sebou jeho… Všechno okolo se mi ztrácelo a já už vnímal jen to, jak ve mně vaří krev. Jakou zlost mám na něj za všechno, co mi kdy udělal. I to, že neuposlechl Isaa jako krále a nepředal mi zprávu.
To všechno, co se pak stalo, nemuselo být.
„Chceš mě zabít?“ nepříjemně se zasmál Itachi a pohledl na mou ruku, ve které jsem držel meč. „Vždyť ho ani nejsi schopný udržet. Co chceš dělat, mastičkáři?“
Opravdu se má ruka třásla. Mé strádání z posledních dní mi vzalo spoustu síly. Jednou bych se mečem ohnal a on by mi ho hned vyrazil.
Ale to, že jsem ho držel v ruce, upevnilo mé odhodlání.
„Nechci pošpinit tenhle meč krví někoho, jako jsi ty,“ zasunul jsem ho nakonec do pochvy a pak ho odepnul a odložil na zem.
Začal jsem si rozvazovat halenu a než jsem si ji přetáhl přes hlavu, už se mi na hlavě objevily vlčí uši.
„Tak takhle… Myslíš si, že něco zmůžeš? Vždyť sotva stojíš,“ posměšně si prohlédl mou vyhublou postavu.
Ale já odmítal dál snášet jeho urážky.

Už nemusím nic skrývat, nemusím se bát ničeho, co by on řekl.

Když Tachi viděl, že jsem rozhodnutý a nehodlám stáhnout ocas a utéct, jeho pohled zvážněl.
„Vypadněte!“ zařval na ty, co tu ještě zůstali.
Jen periferně jsem zahlédl, jak všichni spěšně odcházejí. Věděli, že tohle je mezi námi a nemůžou do toho zasahovat. Dokonce i můj stín, který mě provázel od Isaova pokoje zmizel.
Netrvalo dlouho a na cvičišti zavládlo naprosté ticho. Jen se místy ozvalo zaskřípání, jak někteří otvírali okna, aby se podívali, co se děje.
„Chci to s tebou vyřídit jednou pro vždy. Isao je můj. Nikdy ti nepatřil!“ ani na chvilku jsem ho nepustil z očí.
Kalhoty s tichým zašustěním dopadly na zem a já se začal s vyceněnými zuby hrbit. Cítil jsem, jak se mi různě v těle protahují nebo zkracují kosti, a jak mi tělo pokrývá srst.
„Měl jsi tam venku chcípnout!“ zařval na mě vztekle Itachi, protože i on už ztratil dávno svůj klid.
Zuřil stejně jako já. A stačila k tomu jen chvilka, kdy jsme stáli proti sobě.
„Zradil jsi Isaa,“ můj lidský hlas pomalu přecházel ve vlčí vrčení. „Měl jsi mi předat zprávu. Mám chuť tě za to zabít!“
„Zabiju tě já! Měl jsi někde chcípnout a nevracet se!“ štěkl po mně Itachi a nečekaně proti mně vyskočil.
Jeho šedá srst se v tom přítmí skoro ztrácela, stejně jako má černá.
Jen světlo přicházející od zámku a zář měsíce osvětlovalo celou tuhle scenérii. Jen pozorovatel s dobrýma očima mohl rozeznat, kde právě jsme, když jsme se do sebe pustili.
Vzteklý štěkot a vrčení se rozléhal zahradou a přitáhl pozornost i těch, kteří o ničem nevěděli. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se před vchodem do ubikace strážných zastavili ti, které zaujal náhlý hluk, tak netypický pro tuhle část zámku.
Několikrát jsem musel na poslední chvíli uhnout, když jeho zuby cvakly těsně vedle mého krku. Rychle jsem ho odrazil, když se mu podařilo skočit mi na hřbet. Ale ani jednou jsem se neotočil na záda, abych se vzdal. Vztekle jsem na něho útočil a s každým kousancem, kdy některé zabarvily mou srst do červena, má zlost vzrůstala a s ní i mé odhodlání vrátit mu vše, co se za celou tu dobu ve mně střádalo.
Nehleděl jsem na to, jak silný je. Nehleděl jsem na to, že jsem unavený a šum kolem nás zesiluje. Nehleděl jsem na nic jiného, než na to, že jsem ho chtěl zabít.
Nohy mi na zválené trávě podklouzly, když jsem uskočil do strany před jeho výpadem. Rychle jsem se po něm otočil a jen se díval na jeho do široka otevřenou tlamu a vyceněné zuby, které se ke mně blížily. Z posledních sil jsem se vzepjal a skočil proti němu.
Hlasité a bolestivé zakňučení přehlušilo všechno okolo.
Prudce jsem oddychoval a ve svých čelistech svíral jeho čumák tak silně, že jsem cítil jeho krev, která mi po zubech stékala do tlamy. Trhnutím jsem ho svalil na zem. Dopadl bokem na trávu a ztěžka oddychoval, snažíc se mě odrazit tlapami. Své drápy se mi snažil zarýt do břicha a do boku, ale má hustá srst všechny ty nárazy tlumila, a jemu pomalu ubývaly síly.
Sevřel jsem jeho čumák ještě silněji, až znovu bolestivě zakňučel.
Jeho pohyby pomalu ustávaly, až nakonec zůstal ležet bez hnutí.
Zapřel jsem se o jeho bok předními tlapami, abych se ujistil, že už nezaútočí. Celého jsem ho zalehl, ale čumák jsem stále svíral.
„Měl bych tě zabít,“ vrčel jsem mezi zuby.
Jeho srst vlhla krví a slinami, které stékaly z mé tlamy.
„Udělej to,“ odpověděl i on tichým zavrčením.
Sevřel jsem čelisti k sobě ještě víc, až bylo slyšet, jak jeho zuby k sobě těsně dolehly a zaskřípaly o sebe.


„Přestaňte!“ ozval se náhle silný hlas. „Okamžitě toho nechte!“
Několikeré rychlé kroky se k nám blížily a já i přes své rozčílení v nich rozpoznal jedny, které patřily Isaovi. Tentokrát nenašlapoval tiše, jak měl ve zvyku. Běžel k nám a mluvil na nás, abychom se vzpamatovali a nepokračovali v boji.
V boji, který byl už stejně rozhodnutý.
Dostával jsem křeč, jak jsem přemáhal chuť Itachimu rozdrtit nozdry.
„Tame, přestaň,“ ucítil jsem na svém hřbetě Isaovu teplou ruku.
Já však stále ležel na Itachim s čelistmi těsně sevřenými kolem jeho tlamy a jen poslouchal Isaova slova, kterými se mě snažil uklidnit.
Několik strážců se kolem nás postavilo a čekali na povel krále, aby nás od sebe mohli odtrhnout.
Isao si k nám však přidřepl a sklonil se až k našim hlavám, zatím co já a Itachi jsme se propalovali pohledy plnými vzteku.
„Kdyby to neudělal Tame, udělal bych to já. Myslel jsem, že jsme bratři, že jsem ti to jasně vysvětlil. Nechápu, proč jsi to udělal, Itachi,“ řekl Isao tak tiše, abychom to slyšeli jen my. Pak zvedl ruku a znovu mi ji položil na hřbet. „Pusť ho, Tame, prosím.“
Ne žádost, abych ho pustil, ale to co řekl Itachimu mě konečně probralo.
Měl na něj stejnou zlost, jako já. Jen on to tentokrát dokázal lépe zvládat a kontrolovat.
Můj stisk povolil. Pomalu jsem vstal a couvnul o několik kroků dál od Itachiho. Byl jsem skoro bez síly. Celý ten boj mě naprosto vyčerpal.
Dosedl jsem na zadek a s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem rychle oddechoval. Pozoroval jsem Itachiho, jak se pomalu zvedá a opatrně došlapuje na zadní nohu, která mu krvácela stejně, jako několik dalších ran na těle, včetně jeho čumáku.
Isao se také zvedl a zůstal stát mezi námi.
„Než odejdu, nechci tě už vidět. Ber to jako rozloučení,“ řekl ještě. „Promluvím s králem a Kaidou, aby to, co se tady stalo, brali jen jako naši osobní věc.“
„Jdeme do pokoje. Potřebuješ ošetřit,“ otočil se na mně.
Ještě jednou jsem se podíval na Itachiho a na strážce, kteří stáli kolem, a pak se připojil k Isaovi, který už kráčel do zámku.
Ve vlčím kožichu jsem procházel chodbami až k jeho pokoji. Za mnou zůstávaly stopy od hlíny a kapky krve, která stékala z mých zranění.
Nebylo to nic vážného, jen některé rány bolely, ale cítil jsem se konečně volný.
Tohle jsem potřeboval k tomu, abych za sebou zanechal vše, co mě tak tížilo a já mohl začít nový život.
Tohle byla poslední věc, kterou jsem potřeboval vyřešit. Věděl jsem, že nemůžu Itachiho zabít. Ale přesto jsem mu chtěl jednou pro vždy ukázat, že není radno si se mnou zahrávat.
Už nikdy neohrozí mne nebo Isaa. Už ví, že ať řekne cokoliv, nedosáhne toho, co předtím. Už není nic, čím by mě držel v šachu.
Je konec, Itachi…



„Musel jsem přerušit večeři s králem,“ zavřel za mnou Isao dveře, když jsme vešli do pokoje.
„Promiň, ale musel jsem,“ změnil jsem se do lidské podoby. „Půjdu se králi omluvit.“
Vykročil jsem ke komodě, abych se oblékl, ale Isao mě chytil za ruku a zastavil.
„Nikam nepůjdeš. Vyřídím mu tvou omluvu.“
Isao mě otočil k sobě a začal si mě prohlížet. Obešel mě dvakrát dokola, aby zjistil, jaké zranění jsem v té potyčce utržil.
„Není to nic vážného, ale kdyby tě silněji kousl tady, zůstala by ti tam hluboká jizva,“ dotkl se mého stehna těsně pod zadkem. „Ale počítám, že on jich bude mít daleko víc, podle toho, co jsem viděl,“ zastavil se nakonec přede mnou a usmál se.
Překvapilo mě to, Udiveně jsem na něj hleděl. Myslel jsem, že se bude zlobit a on se místo toho usmívá.
„Chtěl jsem to udělat sám po večeři s králem. Předběhl jsi mě,“ naklonil se ke mně a chtěl mě políbit.
Ale zarazil se, a jen mi po tváři přejel prsty. „Měl by ses umýt, jsi od krve. Zavolám Ichiho, aby tě ošetřil.“
Chtěl jít ke dveřím, ale já ho zastavil.
„Nech Ichiho, ať prvně ošetří Tachiho. Já se aspoň zatím umyju a něco si dokážu ošetřit i sám. Aspoň nebude mít tolik práce.“
„Dobře,“ přikývl Isao. „Ale slib mi, že už zůstaneš tady.“
„Slibuji,“ usmál jsem se na něj a zamířil jsem rovnou do koupelny.
Už jsem neměl žádný důvod tenhle slib porušit.
„Pošlu ti sem někoho, aby donesl teplou vodu a pomohl ti,“ zavolal na mě ještě Isao a pak už jsem slyšel jen klapnutí dveří.
Vešel jsem do koupelny a zastavil se před zrcadlem. V odraze jsem se prohlížel a v duchu si říkal, jaké jsem měl vlastně štěstí. Při dobrém Itachiho zdraví a síle jsem mohl dopadnout daleko hůř.
Ale udělal bych to znovu. Prostě jsem to s ním potřeboval jednou pro vždy ukončit. Ukázat mu, že Isao je opravdu jen můj.


Začal jsem se aspoň trochu omývat studenou vodou, ale za chvíli se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel strážce, který mě měl hlídat a za ním služebná. Donesli mé věci, které zůstaly venku na cvičišti a ve vědru teplou vodu, kterou hned nalili do necek, a já se v nich usadil.
Služebná odešla, jen strážce se mnou zůstal. Chtěl mi pomoct s mytím, ale odmítl jsem to a on nakonec po chvilce marného přemlouvání odešel na chodbu.
Seděl jsem v té teplé vodě a snažil se uvolnit ze všeho napětí, kterého se ve mně za tu krátkou chvíli nastřádalo víc než dost. Voda se mírně zabarvila, když smývala krev z mých ran. Teplá voda postupně jen umocnila mou únavu a některá zranění víc rozbolela.
Nakonec jsem vylezl ven, když se mi i přesto začínaly zavírat oči.
Zabalil jsem se do jemného plátna a usadil se na posteli. Říkal jsem, že si něco ošetřím sám, ale byl jsem tak unavený, že jsem to nakonec vzdal. Jen jsem tiše seděl a čekal na Ichiho.
Když dorazil, měl zas plné ruce všeho možného.
Hned mezi dveřmi mi začal nadávat, jak jsem nezodpovědný, když jsem utekl. Jak moc musel ošetřovat Itachiho a že mu na tváři nejspíš zůstane jizva po mých zubech.
Jen jsem ho odevzdaně poslouchal a čekal, dokončí svou práci.
Než odešel, ještě jsem ho však požádal, aby učil malou Kinu. Byl překvapený, ale potěšilo ho, že se našel ve vesnici někdo takový. Málokdo má pro tohle cit. A já už teď věděl, že Kina je ta pravá a bude z ní jednou dobrá léčitelka.
Rozloučili jsme se, a já konečně zůstal sám. I když jsem měl na stole večeři, nesnědl jsem ani sousto, jak jsem byl unavený. Jen jsem se napil a pak ulehl do postele.
Ležel jsem na zádech a jen se díval do stropu. Po chvíli jsem se přetočil na břicho, protože těch pár drápanců na zádech, přeci jen bolelo. Zakryl jsem se, našel tu nejlepší polohu a pak už jen vytočil hlavu k oknu. Pozoroval jsem měsíc, který už svítil jasněji než před chvílí, kdy jsme se s Itachim rvali.
Sledoval jsem ho, dokud se mi únavou nezavřely oči.


Spal jsem opravdu tvrdě.
Neslyšel jsem ani, kdy se Isao vrátil do pokoje. Ani to, že se svlékl a šel se umýt. Neprobudilo mě ani to, když dolehl na postel, a ta se přitom mírně zhoupla.
Až teprve jeho teplá ruka, kterou mě hladil po zádech, mě probrala.
Pootevřel jsem oči a zamžoural do tmy.
Po chvilce jsem si uvědomil, že se dívám na Isaa. Ležel vedle mě, hladil mě po zádech a pozoroval mně.
„Zlobil se král hodně?“ zeptal jsem se ho ochraptělým hlasem.
„Ne. Říkal sice, že podobnou věc ještě nezažil s žádným králem, ale chápal to. Prý je to něco nového a on má o čem aspoň vyprávět,“ ve tmě se zablýskly jeho krásné zuby, když se usmál.
„To jsem rád. Vážně mě to mrzí,“ zvedl jsem ruku a pohladil Isaa po tváři.
„Nemusí,“ chytl mě za tu ruku a přitiskl si ji na rty. „Aspoň se to vyjasnilo jednou pro vždy.“
Přitáhl se ke mně blíž a políbil mě na rty.
„Víš…“ zašeptal tiše a víc se na mně natiskl. „Chtěl jsem počkat, až se vrátíme, ale nejde to.“
Jeho tělo se mírně chvělo a já zřetelně cítil vzrušení, které ho ovládalo.
„Tak dlouho jsem byl bez tebe a pak… Vidět tě, jak tady ležíš… Strašně moc tě chci, Tame.“
„Já tebe taky,“ usmál jsem se. „Moc jsi mi chyběl.“
„Bolí tě něco? Jestli ano, tak-“
Isao nedopověděl. Přitiskl jsem se na něj a jeho ústa umlčel polibkem.
Chtěl jsem ho tak strašně moc, že nějaká bolest byla teď vedlejší. Už když jsme se vrátili a já se díval, jak se převléká, mě stálo hodně přemáhání. A teď, když jsem cítil, jak moc mě chce, jeho vzrušení přecházelo i na mě. Chtěl jsem ho tak strašně moc, že jsem už ani já nedokázal čekat, až dorazíme do jeho země.
Jeho ruce se rozběhly po mém těle a jeho doteky mě rozpalovaly čím dál víc. Přetočil jsem se na záda a Isao mě celého zalehl. Cítil jsem jeho horkou pokožku a nedokázal jsem se ho nabažit. Líbal jsem ho a musel se dotýkat každého kousku jeho těla.
Bylo to, jako bychom se milovali poprvé.
Prohýbal jsem se proti němu, a když se naše erekce o sebe otřely, celý jsem se roztřásl. Roztáhl jsem nohy a výmluvným pohybem ho vyzval k tomu, aby si mě vzal. Byl jsem nedočkavý…
Mírně se nadzvedl v lokti a jeho ruka putovala po mém břiše dolů. Pohladil můj nabuzený rozkrok, a když opatrně do mě vsunul první prst, jen jsem tiše zasténal.
Byl jsem strašně moc vzrušený. Tak moc jsem ho chtěl v sobě cítit, že jsem nedokázal čekat a snášet pomalé laskání.
„Isao, prosím,“ zasténal jsem, když si mě už dvěma prsty připravoval a já je v sobě nedočkavě svíral.
Skoro jsem na něj v té tmě neviděl. Ale cítil jsem ho každým kouskem svého těla, když se se mnou spojil.
Opatrně se pohnul, když jsem se trochu uvolnil a pustil ho do sebe dál. A když jsem se proti němu prohnul, už neváhal.
Jeho tiché vzdechy doplňovaly mé při každém jeho pohybu. Vycházel jsem mu vstříc a celý rozechvělý prožíval tohle spojení.
Miloval jsem se s ním.
Miloval se se mnou.
Nedokázal jsem zadržet výkřik, když se ten nádherný pocit z vyvrcholení rozprskl po celém mém těle. Jeho ruka zrychlila pohyb na mém penisu, když první dávky mého sperma dokazovaly, jak moc spokojený jsem.
Isao mě po chvíli následoval.
Plnil mě důkazem své lásky, zatím co ten můj se usazoval na mém břiše.
Ještě několikrát se proti mně pohnul, aby bylo všechno dokonalé a pak s rychlým oddechováním na mě dolehl.
Chtěl jsem ho políbit, ale jen zapíral hlavu o mé rameno. Zvedl jsem ruku a zabořil jsem ji do jeho vlasů. Protahoval jsem mezi prsty jednotlivé prameny a pomalu se uklidňoval. Můj dech se tišil a srdce zpomalovalo své jednotlivé údery.
„Promiň, bylo to moc rychlé,“ zvedl Isao nakonec hlavu a políbil mě.
„Bylo to dokonalé,“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři. „Budeme mít dost času se milovat třeba celou noc.“
„V to doufám,“ usmál se i Isao.
Prohnul se v zádech a jeho již ochabující penis ze mě vyklouzl. Jen jsem tiše vydechl a stiskl zuby.
Nechtělo se mi ho pouštět. Takhle, s ním, mi bylo dobře.
On je ta moje druhá polovina, která mi tak scházela, abych se cítil celý.
Isao si lehnul vedle mě a přitáhl si mě do náruče. Přitiskl jsem se k němu a pevně ho objal.
„Už tě nikam nepustím,“ zašeptal a věnoval mi ještě jeden polibek.
Jen jsem se usmál do tmy a zavřel oči.

Ani já tebe, Isao.
Nikdy…

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

S velkou omluvou za zpoždění sem vkládám poslední díl. Já vím, slíbila jsem to dřív, ale jaksi to nevyšlo.... Hat
tak snad se bude líbit i poslední kapitola...

4.5
Průměr: 4.5 (6 hlasů)