SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vzpomínka na Lásku 6

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

SOUHRA

Sango byla celý den, jako v bavlnce. Konan, ji česala vlasy a malovala ji. Měla z ní skvělou společnici. Pein ležel ve své kanceláři v lihu a nevěděl, jestli má být šťastný. Itachi odešel s Kisame na další misi a Sasori s Deidarou chodili každý den do lesa, kde něco údajně tajně nosili. Kakuzu i Hidan si s ní hráli GO! a Sango se šíleně nudila. Jednou večer, se jí zdál zlý sen.

"Co tu děláš, takhle pozdě v noci? Protože, aby ses dostal z vesnice, musíš jít jinudy." řekla. "Jdi domů a spi." odbyl ji a obešel ji. "Proč?" zeptala se. " Proč mi nic neřekneš?" pokračovala a už plakala. Slzy se ji valily z očí. "Proč jsi pořád tak tichý? Proč mi nic neřekneš?" ptala se ho. "Proč bych ti měl něco říkat? Není ti do toho nic." řekl. "Nepleť se do toho, co dělám já!" sjel ji. "Tys mě vždycky nenáviděl, že jo, Sasuke." řekla a pokračovala. Sasuke se zastavil. "Vzpomínáš? Na den, kdy jsme se stali geniny a kdy náš, tří členný tým byl vybrán? Den, kdy jsme já a ty, zde byli sami? Byl si na mě naštvaný." Dívce přejela příšerná vzpomínka, kdy ji Sasuke setřel kvůli tomu, jak nadávala na Naruta. "Nevzpomínám si." zalhal. "To dá rozum, už se to stalo dávno. Ale, toho dne to všechno začalo. Ty a já....ale taky Naruto a Kakashi sensei." říkala a Sasuke ji stále poslouchal. "My čtyři jsme splnili společně mnoho misí, byly těžké a pracné, ale i přes to všechno, to bylo skvělé." přiznala a pořád pokračovala. "Vím o tvém klanu, ale pomsta... neučiní, nikoho šťastným. Ani tebe, ani mě." řekla a odmlčela se. "Jak jsem si myslel.... Já jsem jiný než vy. Pokoušel jsem si myslet, že to je má cesta, dělat věci, tak jak to bylo teď. My čtyři jsme dělali všechno společně, ale i přes to si moje srdce vybralo pomstu." vysvětloval. "Je to můj životní úděl, nemůžu se stát takovým, jako jsi ty, nebo Naruto." "Chceš si tedy zase zvolit, být sám?" zeptala se ho. "Toho dne, jsi mě Sasuke naučil, že samota bolí. Teď tomu rozumím dobře. Mám rodinu, přátele, ale,....když ty budeš pryč....pro mne...to bude stejné, jako být sama." řekla mu a Sasuke se podíval před sebe. "Od této chvíle, se otvírá nová cesta pro nás všechny." řekl jí. Sango, se otočila a viděla, jak Sasuke už pomalu jde. "Já....já...JÁ TĚ MOC, MOC MILUJU!" rozkřikla se. Sasuke se otočil a svaštil obočí. "Já jsem mstitel, já jsem Orochimaru, já jsem nesmrtelný!" začal křičet a měnit se v hada. Jen jeho hlava zůstala. Ten kluk byl moc podobný Itachimu. Vytáhla kunai a sekla ho do obličeje. Stále s ním bojovala, jeho rty a zuby ji chtěly zabít. z ničeho nic se zjevil Itachi. Vyšel ze stínů. Sango, spadla na záda. Klukova hlava byla blízko. Itachi mu skočil do rány. Zaskučel bolestí a odkutálel se, se Sango v náručí, mimo nebezpečí. "Není ti nic?" "Ne, není, Sango." usmál se a začal zuřivě bojovat s tím klukem. Ovšem, itachi slábl, jed v klukových zubech, byl moc silný. Itachi spadl vysílením na zem. Celý se potil, byl studený a bledý. "Itachi!" zakřičela Sango a přiběhla k němu. Začala plakat a držela ho za hlavu. "Sango, Sango, já, já, umírám...." zašeptal a umřel.

Sango, otevřela oči a hlasitě oddychovala. Sedla si a přitiskla si dlaně k obličeji. Z malé skulinky, mezi prsty ji stékaly, po hřbetu ruky, slzy. Sango vzlykala a z jejich vzlyků, bylo nepatrně slyšet jméno. "Itachi, Itachi..." vzlykala a volala ho. Nikdo by to nezaslechl, neměl by. Sango, ani netušila, že se Itachi s Kisame již v noci vrátili, ze své mise.

Itachi otevřel oči, ve svém snu se mu zdálo, že slyší vzlyky a volání. Posadil se a zaposlouchal se. Poškrábal se na hlavě. "Už blbnu, jsem fakt k****n." pomyslel si. "Itachi.." uslyšel znovu a už nebylo pochyb, že se mu to pouze zdá. Někdo ho volal a tím někdo, byla Sango. Itachi se vykopal z přikrývek a vyšel na chodbu, která byla lemovaná hořícími loučemi. Šel pár metrů chodbou, která vypadala naprosto stejně. Zastavil se a dlaň položil na dveře. Byly teplé. "Itachi.." zavolal jeho jméno, opět plačtivý, dívčí hlas. Itachi neváhal dlouho a opřel se do dveří. Otevřel je a pohlédl na postel, kde, seděla Sango, v dlaních, schovaný obličej. Vzlykala a viditelně plakala. "Sango.." zašeptal a přišel k ní. Jedním mávnutím zavřel dveře a přisedl si k ní. "Itachi, Itachi.." vzlykala už hlasitěji. Skočila mu do náruče a vzlykala mu na odhalený hrudník. Byl v rozpacích, ale i přes to ji objal. Rozbušilo se mu srdce, ta holka, ho přiváděla k šílenství. Tiskla ho k sobě a plakala, stále a stále. "Sango, co se stalo. Proč brečíš?" zeptal se. "Já, já, zdál se mi divný sen." řekla. Jen si na to vzpomněla, přejela ji vlna beznaděje a touhy a znovu se rozplakala. "Sen? Kvůli snům se přece nebrečí, co se ti zdálo?" zeptal se. "Já,..ten sen, ten kluk, vypadal jako ty, vyznala jsem mu lásku a,....a....on, byli jsme se a já, viděla jsem....a...bylo to hrozný,.....přišel jsi ty a zachránil jsi mě....a....a..." nedořekla, začala znovu plakat. "A co?" zeptal se, se špetkou vzrušení a touhy vědět, co se s ním stane. "Zemřel jsi.." dokončila šeptem a skoro neslyšně. Itachi nic neřekl. Sango, k němu pohlédla a dívala se mu do očí. "Itachi....." zašeptala. Podíval se na ni a usmál se. "Já...nechci tě ztratit......mám, mám tě.......ráda." dokončila a podívala se svýma zelenýma očima jinam. Itachimu poskočilo srdce a usmál se. Má ho ráda. To ho velice těšilo. Chytil ji za bradu a podíval se jí do očí. Opět se usmál a přibližoval se k jejím ústům.

Naruto se vzbudil na hřbitově, na hrobu svého otce. "Tati, já.." nevěděl, co říct. Protáhl se a zaposlouchal se do ticha, které nesl hřbitov a náhrobky. Naruto se po hřbitovu rozhlédl a něco u hrobu třetího Hokáge uviděl. Malou postavu. Byl to Konohamaru. "Konohamaru.." zašeptal a sklopil hlavu. Nebyl sám, nebyl jediný, kdo neměl žádného příbuzného. Vstal. "mami, tati...já vám slibuju, že na sobě budu pracovat, abyste na mě mohli být hrdí. Už nebudu ten fracek, který dělal samý problémy. Začnu hned a budu se pilně snažit, ať se stanu Hokáge. Slibuju." řekl a vytáhl si z kapsičky na zbraně kunai, kterým si levou dlaň rozřízl. Jeho krev padala na chladný, černý kámen. "Slibuju vám, mami, tati.." zašeptal a otočil se pryč. Šel kolem Konohamaru, který si jej všiml. "Naruto...co tu,....kam jdeš?" zeptal se ho a setřel si slzy. "Trénovat, Konohamaru." řekl Naruto a šel, rázně dál. Konohamaru si povzdechnul. "Naruto, asi ti přeskočilo." pomyslel si.

Naruto šel domů, sedl si ke stolu a s tužkou v ruce vymýšlel, svůj plán, svůj program, podle kterého, bude trénovat a žít, aby zesílil. Hned, jak načmáral pár vět, se zvedl a otevřel dveře ledničky. S povzdechnutím ji zavřel a přešel ke koši, který donesl k ledničce. Opět ji otevřel a celý její obsah do koše naházel. Vzal si jablko a šel spát. Druhý den ráno, přišel do obchodu, kde se rozhodl změnit image a koupil si nové oblečení. Poté, šel do potravin, se zaměřením na zdravou výživu a skoro celý obchod jim vykoupil. Přišel domů a věci pečlivě do ledničky uložil. Porozhlédl se po bytě a zavrtěl hlavou. Takhle nemohl žít. Celý den strávil tím, že měnil veškerý nábytek, který se mu zdál špatný. Vyměnil koberce za menší a udržovanější, umyl podlahu a koupelnu. Koupil si lepší postel a povlečení, stůl a židle, botník a pohovku. Televizi, kterou měl a stejně nepoužíval, prodal. Poličky použil na uskladnění svitků a knih, které našel na půdě domu. Nikdo nic nenamítal a tak je oprášil a vzal si je. Také si koupil posilovací náčiní. (Člověk ani nevěřil, že měl Naruto tolik peněz - spíše dědictví, řekla bych). Po té, co změnil svůj vzhled i byt šel do knihovny, kde dvě hodiny strávil přečítáním různých archívů o svých rodičích. "Takže, oni oba se potkali na zkoušce na jouniny a taky spolu byli v Anbu akademii. To by šlo." zamyslel se. Okamžitě vyskočil a běžel pryč. Vyběhl k veliké, bílé zdi, kde byly pouze jedny, zelené vrata. U nich stál jeden ochránce. "Na." dal mu papír a Naruto zmizel. Šel si to tak ulicí, slunce hřálo a bylo moc pěkné počasí. Uviděl Hinátu, jak si to jde sama, usměvavá, ulicí. Přišel k ní a oslovil ji. "Ahoj, Hinato." Hinata na něj pohlédla a zrudla. Podívala se mu do očí. Jeho oči byly jiné. V jeho krásně modrých očích už nebyla radost a smích, touha být dobrý a pomáhat. Jeho oči byly smutné a odhodlané, pomstít Sakuru, jeho týmovou partnerku, která zemřela před třemi měsíci. Už to nebyl ten Naruto, kterého milovala. "Naruto?"

sango seděla za kamenem, objímala si kolena a vzpomínala, na minulou noc. Itachi ji políbil. "Je to vůbec možné?" zeptala se sama sebe v myšlenkách. Usmála se a přejela si prsty po rtech. "Ne, to nejde!" zavrtěla hlavou. "Jen, kdybych věděla, co po mě strýc chce." dál přemýšlela. "Sango!" uslyšela jeho hlas. "Kde ta holka zase je?" zeptal se sám sebe. "Jsem tady, strýčku." vyskočila zpoza kamene a probodla ho očima. Pein přišel k ní, objal ji kolem ramen a vedl ji dál od pevnosti. "Kam mě to vedeš?" zeptala se ho a podívala se mu do obličeje. "No, už jsi si dost odpočala, dokonce se tak nudíš, že se líbáš s Itachim (Sango zrudla) a tak tě naučím souhře s démonem." "A to jako jak?" "To nech na mě." "Strýčku, jak si zjistil, že jsem se líbala s Itachim?" zeptala se a zkoumala ho pohledem. "No, (pokrčil rameny), to se dá lehce odvodit, ty zmizíš ven, on taky a to na další, zdlouhavou misi. Je pryč, s Kisamem zmizely na dobu neurčitou." řekl a Sango si povzdechla. Cítila, jakoby ji někdo zradil. Potom už nic neřekli, každý byl zabrán do svých myšlenek. Konečně došli na veliký plác, ohraničený kameny, stromy, keři a ostatním, bujným porostem lesa. Na mýtině, jestli se to tak dalo vůbec nazvat, byly zdi, tvořené z dřeva a kmenů, které nanosili Sasori a Deidara. "Aha a co tu mám dělat?" zeptala se Sango a podívala se mu do očí. "Tak, jako první, budeš běhat co nejrychleji dokolečka a budeš mít na sobě tyto závaží." ukázal ji na závaží, které měly napsané na jedné straně dva kilogramy. Sango, šťastná, že se něco nového naučí a že už nebude nuda, si je okamžitě nasadila a usmála se. "Tak, začneme." řekla a rozběhla se.

Celé hloupé a dlouhé dny, Sango stále po tom okruhu běhala. Co nejvíce běhala sprintem. Byla unavená a opravdu vyčerpaná. Pein ji většinou domů nosil na zádech. "Peine, nech ji vydechnout, proč to děláš? Čeho chceš docílit?" zeptala se ho Konan, když shrnula Sango delší, růžové vlasy z umouněného obličeje. "Chci, aby začal ten démon spolupracovat a to docílím tím, když ho naštvu. Nemůže moc dobře lebedit, když je její tělo namáháno, proto bude spolupracovat. JE to jen otázka času." "A to jako chceš dělat jak dlouho? Vždyť ji zničíš." "To mi ale vůbec nevadí, Konan. Mám ji rád, ale za takovou cenu mi nestojí. JE to jen nástroj, který používám." "Oblíbený nástroj." dodal a Konan zavrtěla hlavou. "Jsi někdy odporný, věř, že mi je docela líto, že to neslyší. Já ji mám moc ráda, je to dobrá společnice a hodně se zlepšila, je chytrá a talentovaná." "To ano, proto mi poslouží, teď ji necháme spát." rozhodl a odešli z pokoje.

Sango celé dny pálily ony černé značky, které měla na konečcích prstů, bylo to hodně nepříjemné. Pein se jen usmíval. Byl to náznak toho, že se démon, v jejím těle zlobí. Sango stále slyšela: "Sto kliků, dvěstě dřepů, tisíc úderů levou a pravou! Pohni s tím sprintem!" měla toho dost. Sango litovala, že do toho šla tak rychle, čím dál víc přemýšlela, jaké by bylo krásné, na něj hodit ty šestikilová závaží, které ji nandal před týdnem. Pořád a pořád slyšela jeho rozkazy, které ji udával, až jednoho krásného dne, prostě vybouchla. "sakra, co si to jako myslíš? Dost mi vadí, jak se k tý malý holce chováš!" rozkřičela se, jistě, nebyla to Sango. Celé oči ji hrály černou barvou, žádné bělmo ani zornice, jen černo. Vlasy ji vlály a špičáky se začaly projevovat. Znaky zářily černě a bylo patrné, že se konečně do toho vložila černá, devítiocasá liška. "K jinchuriky se tak chovat nebudeš! Tak fajn, sehraju se s ní, ale věz, líbí se mi tu, a pokud mě ještě jednou zavřeš do tý klece, nepřežiješ!" řekl démon. Sango, zamrkala a podívala se na usmívajícího Peina. "Co je?" zeptala se ho. "Ty, jsi se, no, nic. Konec tréninku. Bude tě učit Kisame." řekl a Sango vyvalila oči. "Cože? Co tak najednou? A moment, jak to, že Kisame, já myslela, že je s Itachim na cestách." "Kisame se vrátil, Itachi prý chtěl být sám." řekl a odcházel. Sango, posmutněla. "To mě nemá rád?" zeptala se sama sebe. Nic nechápala, ale celé dny trénovala s Kisame, který byl výborný učitel. Učily ji veškeré techniky jutsu, které uměl a do toho ji ještě učil mistrovsky zacházet s meči a jinými zbraněmi. Měl z ní vážně, skvělou studentku. Jednoho večera, seděla Sango na stráži a opět se dívala za sluncem. "Ahoj." ozvalo se. Přisedl si k ní Sasori. "Ahoj, bráško." usmál se, nad tím oslovením. "Co ti je?" zeptal se. "Nic, jen přemýšlím, kdy jsem se vlastně narodila." zalhala, ale musela přiznat, že jí to také docela zajímalo. "No, já už ani nevím, Sango, ale myslím, že někdy na jaře." "Proč myslíš?" "Protože, jinak by ti matka nedala jméno Saku.....eh, teda, Sango." řekl a zasmál se nervózně. "Asi máš pravdu." přitákala. "Vážně?" vypískl Sasori. Sango na něj pohlédla a usmála se. "Jo, musela jsem se narodit, když bylo teplo." "Podle čeho, tak soudíš?" "Cítím to."

4.333335
Průměr: 4.3 (3 hlasy)