Wild Brothers

Je mi zima.
Fouká studený podzimní vítr.
Nemám kam jít.
Jsem sám.
Kam se mám ukrýt?
Ach,život je tak krutý. Ještě před dvěma dny bylo vše jinak. Byl jsem doma s rodinou. Pěkně v teple v příjemném prostředí u krbu, zatím co těch můžu hrát piškvorky s potkanama. Jak se mi jenom stýská po mé rodině. Hlavně po bratrovi. Po mým malým bráškovi Enym. Vždycky jsem si sním tak rozuměl. Matka nám dala podobná jména.On je Enryke a já se jmenuji Erik. A co že se vlastně stalo? Zavrhli mě.Protože jsem gay. Copak je to nějaká choroba? Přenosná nemoc? Postižení na zdravý? Nebo snad porucha osobnosti? Když jsem se vracel ze školy, vrátný mi řekl jen,že má zakázáno mě pouštět do domu a na žádné věci včetně oblečení nemám nárok a rodina se mě zříká. Když jsem se ptal na vysvětlení,odpověděl mi jen úšklebek a následné zabouchnutí vrat. Vcelku bych i rád věděl, zda se mě zřekl i Enryke. Ne. Eny by se mě nikdy nezřekl. Na to mě měl až moc rád. Musím přemýšlet nad přítomností a ne se zabývat tím, co bylo. Ale kdo by chtěl umouraného gaye s mastnými vlasy? Nikdy jsem nedělal žádnou práci. Nevím Jak se mám uživit. Teda pár návrhů tu je, ale moc se mi do nich nechte. V jednom časopise jsem četl, že prostit*ti si vydělávají za noc klidně i 20 tisíc. Ano.Holky u nás ve škole taky něco takového říkali. Ale vydělávat si jako prostit*t… docela se mi to příčí. Pak jsou tu ještě další možnosti. Dodělám školu a najdu si nějakou práci, nebo nechám školy a budu zametat chodník. Ta škola je akceptovatelná, ale copak můžu tam jít takhle? A kdo mi ji bude platit? Tak zůstaneme radši u toho chodníku. Našel jsem pár lidí, kteří mě potřebovali pomoct, zaplatili mi a ne zrovna nejhůř, ale nestačí to.Na jídlo a pití sice ano, ale na nové oblečení…ne! Zasloužil jsem si to? Vždyť je mi teprve dvacet let! Proč mě osud tak trestá?!

Takto jsem žil celých pět let. Z ruky do hub*. Ale pak se objevil on.
"Hej! Vstávej!"
"Huh? Jo už jdu. Nekopej do mě!" zabručel jsem a odsunul se kousek dál.
"Podívej se na mě!" rozkázal mi a já se mu podíval do tváře. Na chvíli se mi zatočila hlava a hned na to jsem se začal utápět v jeho očích.
"Co chceš?" zeptal jsem se ho, poté co jsem se odtrhl od jeho očí.
"Mám pro tebe nabídku." řekl přísným autoritativním hlasem.
"Jakou?"
"Chceš byt? Chceš práci? Chceš peníze?"
"Kdo by nechtěl." Ušklíbl jsem se.
"Pracuj u mě."
"Beru!" zbrkle jsem se k němu otočil s nadějí v očích. Připadal jsem si jako malé dítě, co má to dlouhé době slavit Vánoce. Nasedl jsem k němu do auta. Už je to dobrých pět let co jsem seděl v tak drahém autě.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě pořád tím samým tónem.
"Rik."
"Rik? Zvláštní… Já jsem Daniel."
"Dobrá. Kam to vlastně jedeme?"
"Ke mně na panství."
"Na panství?"
"Ano. Jsem velmi bohatý. Copak ty mě neznáš? Myslel jsem, že když na novinách spíš, tak je i čteš."¨
"Ne. Není čas. Večer se mi nechce a přes den makám."
"Pche. Tomu co děláš říkáš makání? Když makáš tak máš i nějaký úspěch."
"Ale já mám úspěch."
"Nepovídej. Jaký?"
"Žiju."
"To ti na životě tak záleží?"
"Ne spíš tak na životě tak jak na jedné osobě." skopil jsem zrak.
"Takže nějaká holka.Byl by si dobrý námět na sepsání knihy." zamyslel se.
"Není to holka." svaštil jsem obočí. Hned poté, co jsem to řekl, zablištily se v Danielových očích hvězdičky.
"Ještě lepší."
"Neměl by jste se dívat spíše na cestu?" upozornil jsem ho.
"Myslíš,že neumím řídit?"
"Nevím. Neznám vás."
"Učil mě řídit můj bratr. Ani bych se nedivil, kdyby ho máma porozila s volantem v rukách."
"Vážně? Já jsem učil svého bratra jezdit a taky jsem nebyl nejhorší."
"Tak se předveď."
"A..ale už je to dlouho a…"
"Nevymlouvej se a přesedni si."
"Dobře."
"Vlastně… víš jak se řídí taková luxusní auta?"
"Jezdil jsem jen s takovými auty." Usmál jsem se a dle navigování jsem bezpečně přijel před jeho panství.
"Přivítej svůj nový domov."
"Wow! Nádhera. Taky jsem to kdysi všechno měl."
"Vážně?"
"Ano. Ale je to dávno."
"Vítejte pane." Přivítal ho zdvořile vrátný.
"Děkuji Petře. Tak Riku. Pojď za mnou. Dovedu tě do tvého pokoje." Prošli jsme celou budovou a konečně jsem narazili na můj nový pokoj.
"Ty vo*e! To je všechno moje?"
"Ano."
"A co já vlastně budu dělat?"
"To se ještě uvidí. Nejdřív se běž umýt a oholit. tam je koupelna." Ukázal a já si do ní okamžitě vlezl. Napustil jsem si vanu a položil jsem se do ní. Konečně teplo! Konečně voda! Konečně žiletka a mýdlo! Dal jsem se do kupy a spokojeně vrněl ve vodě až do té doby, než byla voda kompletně studená. Osušil jsem se, navlékl si župan a skočil do obrovské postele. Zanedlouho se otevřeli dveře a v nich stál Dan.
"Tak co? jak si ..huh? Ty jo. Ty…vypadáš… kolik ti vlastně je?"
"Dvacet pět."
"Jsi mladý, ale já jsem mladší." v tu chvíli vypadal jako hráč pokru, který má v rukou nějaký triumf.
"Mohu se zeptat, kolik vám je let?"
"A dokonce si i způsobilý. Mě je dvacet let. Mimochodem, už jsem se rozhodl."
"Čemu?"
"Co budeš dělat."
"A?"
"Budeš můj milenec." V tu chvíli jsem se cítil jako duhová královna. Začal jsem měnit barvy od červené až po bílou. Pak jsem se rozhodl mé srdce opět nastartovat a donutil poslouchat mé hlasivky.
"C..cože?"
"Jsi krásný. Věděl jsem proč tě mám vytáhnout z toho smetí." Odhrnul mi pramínek vlasů který mi zasahoval do tváře políbil mě. Podivně mi zamrazilo v zádech.
"Danieli…"
"Ano?"
"Proč zrovna já?"
"Od prvního pohledu jsi mi sympatický. Teď když tě vidím v celé tvé kráse... líbíš se mi. Hlavně tvé chování. Máš skvělý charakter. Rozhodl jsem se, že o tobě napíšu knihu."
"Ty jsi spisovatel?"
"No… nejde přesně říct co dělám, ale myslíš, že kdybych byl jen obyčejný spisovatel, měl bych tolik peněz?"
"Ne."
"No vidíš. Ale částečně máš pravdu. Sem tam vydám nějakou tu knihu. Jinak jsem majitel společnosti Hachi a také ředitel modelingové agentury."
"Wow.Jinak, neříkal jsi něco o výplatě?"
"Ano, máš pravdu. Za každou noc dostaneš 50 000,- Kč. Souhlasíš?"
"COŽE?!" málem jsem se praštil hlavou do stropu.
"Zdá se ti to málo? Chceš víc?" povytáhl obočí nahoru.
"Ne! To ne. Jsem rád, že mám vůbec střechu nad hlavou a ještě k tomu takový luxus a placený sex… co víc si může člověk přát."
"Máš pravdu. Samozřejmě když mi dovolíš sepsat o tobě tu knihu, mohl bys dostat taky nějakou odměnu. Ale to záleží na tom, jak se zalíbí ostatním. Chápeš?"
"Ano."
"Fajn. Dneska tě ještě nechám odpočívat, ale mám podmínku."
"Jakou?"
"Necháš mě tu být s tebou."
"Žádný problém. Stejně je to tvůj dům." Řekl jsem. Najednou se mi nad hlavu rozsvítila žárovička a já dostal nápad.
"Nepůjdeš se okoupat?" zeptal jsem se ho.
"No mohl bych." Řekl a odešel do koupelny. Počkal jsem si tak pět minut a pak vešel nahý dovnitř. Už ve dveřích jsem se ale zadrhnul. On… onan*val!
"Huh? Riku! Co tu děláš?"
"Jdu si vyčistit zuby." Vymluvil jsem se a nakráčel před umyvadlo. V odraze v zrcadlu jsem viděl jeho dokonalé tělo. Jen ta blbá pěna tam zavazela. Vyčistil jsem si teda zuby a chystal se odejít.
"Nechceš mi umýt záda?" zeptal se mě najednou Dan.
"Jak chceš." Pokrčil jsem rameny.
"To se takto producíruješ vždycky?"
"No vždycky jsem rád spával jen tak."
"Neprovokuj mě." Zaskřípal zuby. Chopil jsem se houby a začal mu mydlit záda.
"Proč si do té vany rovnou nevlezeš? To se budeš motat okolo ní?" zeptal se a já si vlezl do té příjemně teplé vody. Dneska už po druhé. Sedl jsem si za něj a sjížděl mokrou houbou po jeho vypracovaných pažích. Určitě chodí do fines centra. Přejel jsem mu po boku až na stehno a těsně kolem třísel jsem ho pořád umýval. Nespokojeně zamručel ale já ho provokoval dál.
"Přestaň." Zaskučel a vylezl z vody ven. Já za ním. Vzal jsem ručník a začal jsem ho utírat. To velmi citlivé místo jsem si nechal až na konec. Už jen když jsem přes něj jemně přejel, vztyčil se a ztvrdl. Najedou jsem se, ani nevím jak, ocitl v posteli.
"Já tě varoval." Řekl a začal mě líbat. A že to teda umí. Rukou mě hladil po boku až přejel přes stehna, které mi roztáhl. Já ho mezi tím prsty hladil po zádech. Bylo to tak příjemné! Po pěti letech! Umíte si představit život bez sexu? Je to hrůza! Asi nikdy nepochpím jeptišky.
Převalil jsem si ho pod sebe a začal ho vášnivě líbat. Přesouval jsem se od jeho úst až ke krku a k uchu. Potom jsem ho trošku kousl do ouška a sjížděl po krku a po hrudi čím dál tím níž. Přejel jsem jazykem jeho pen*s od kořenu až po žalud. Spokojeně zasténal. Chvíli jsem ho jen tak dráždil a pak jsem ho vzal do úst. Zasténal blahem a já začal pomalu přidávat na tempu. Když už byl těsně před vyvrcholením, přestal jsem a lehl si zády k němu. Zavřel oči a čekal do bude. Najednou mi přistala pevná dlaň za zadku až jsem vyjekl.
"Ty vrahu! Copak to tě dma neučili slušnými chování? Tomu se říká týrání abys věděl!" pousmál jsem se.
"Promiň mi to Dane, ale cítím se dost unavený." Řekl jsem hraně a zavřel oči a usínal. Do zad mě ještě chvíli probodával Danův pohled. Dal bych všechno abych mohl vidět teď jeho výraz na tváři. Přitulil se ke mně a spal jako zabitý.

Vrrr. Teplíčko, peřina, měkká postel… moment?! Kde to vlastně jsem? Aha! Už vím! U Dana doma. Tedy vlastně také u mne doma.
"Už jsi vzhůru? To je dobře. Dneska mám volno tak ti zajdeme nakoupit nějaké oblečení."
"Vážně?"
"Jasně že jo. A mimochodem, za ten včerejšek nic nedostaneš." Ušklíbl se.
"To nevadí. To byla stejně jenom předehra."
"Jo takhle. Ale bylo to teda hodně krutý." nasadil výraz ublíženého štěněte
"Bylo, ale chci aby ses měl na co těšit." Dal jsem mu kravatu přes oči a políbil ho.
"Nejsi hloupý."
"No ještě abych byl," usmál jsem se "Je zvláštní že si člověk jako ty najde čas."
"Jak to myslíš člověk jako já?"
"Jako člověk s tolika zaměstnáními."
"Aha. A já už přemýšlel nad tím, za co mě máš."

Ve městě jsme prošmejdili snad všechny obchody a nakoupili jsme toho hromadu a to doslova. Daniel musel dokonce zavolat druhou limuzínu, aby
jsme to všechno vůbec odvezli.
Potom jsme si spolu zašli na oběd.
"Riku?"
"Ano?"
"Můžu se tě zeptat na informace do té knížky? Víš já potom asi nebudu mít čas a…"
"Jasně já tě chápu."
"Takže. Jak se jmenuješ?" zeptal se a vytáhl si notýsek, do kterého si vše zapisoval.
"Erik Manuel." Odpověděl jsem a Dan se zakuckal.
"Promiň jak že?"
"Erik Manuel."
"Erik… aha. Pověz mi, jaké bylo tvé dětství."
"Vyrůstal jsem v bohaté rodině, Hlavní oporou mi byl můj malý bráška Enryke. Měl jsem ho opravdu rád, ale zradil mě. Celá rodina mě zradila. Zavrhli mě, protože jsem gay. Jednou jsem šel ze školy domů a pak se dozvěděl, že už vlastně žádný domov nemám. Byl jsem pěl let na ulici a vydělával si odklízením sněhu, vytíráním chodeb v panelákách a tak dále. Pak jsi se objevil ty."
"Eriku, to jsi opravdu ty?" tázavě se na mě podíval a mě to konečně došlo.
"Erny?! Jak si jenom mohl! Ty hajzl*! To ti nikdy nezapomenu!!!"

TAK DĚTI A TEĎ PŘÍJDOU DVA "KONCE"

1
"Riku! Uklidni se!" vzal mě za paži a přitiskl k židli "bylo to úplně jinak!"
"Cože?"
"Ano. Když jsem přišel domů, hledal jsem tě…
...
"Eriku! Eriku kde jsi?! No tak vylez! Potřebuju si s tebou promluvit! Je to vážný! Huh? Tino?" uviděl plačící služku, která Erika tajně milovala.
"Pan Erik (vzlyk)je (vzlyk)"
"No tak ženská, vymákčni se!"
"Je pryč!"
"C..cože?" stál strnule a následně se rozeběhl do otcvi kanceláře. Rozrazil dveře.
"Kde je Erik?!"
"Synu, nemohl by ses chovat více s úctou ke svému otci?"
"Odpověz!"
"Je pryč."
"Kde?!"
"U babičky."
"Cože?"
"Nechtěl tady bydlet. Přestěhoval se k babičce." Odpověděl a zapálil si doutník. Enryke odešel se slzami v očích do Rikova pokoje a propadl v pláč. Teprve potom si uvědomil, že tu má jeho bratr všechny věci. Znovu se vydal za otcem.
"Blbost! Erik babičku nenávidí a nevidím důvod, proč by se měl stěhovat. Byl tu šťastný! Kde je?"
"Neříkal jsem že šel dobrovolně." Řekl klidně a vydechl namodralý obláček dýmu, který se ještě chvíli vznášel nad jeho stolem.
"Není u babičky. Má věci v pokoji!"
"Prostě je pryč! Neotravuj mě s tím hloupým buzeran*em!"
"Buzeran*em? On je gay?"
"A co jsi čekal? Od takového hň*pa!"
"Vyhodil jsi ho! Vyhodil jsi ho protože ti dělal špatnou reklamu.."
"Přesně tak."
"CO JSI TO ZA OTCE?!"
"Nech toho. Aspoň ty bys měl mít víc rozumu! Přece jenom jsi po mě!"
"Ne! V žádném případně nejsem takový haj*l jako ty!"
"COŽE? JÁ TĚ! JÁ TĚ…" svalil se k zemi.
"Otče?!" klekl si k němu. Bylo pozdě. Dostal infarkt. Byl mrtvý.

"Celých pět jsem po tobě pátral. Zjistil jsem mnoho dalších věcí. Jako například, že jsme nevlastní bratři. Tvoje matka byla chudá žena a otcovi se jí brzo omrzelo. Našel si milenku a když tvoje matka zemřela po porodu, jeho milenka, moje matka, se stala jeho ženou a vydávala se za tvou matku. Celých pět let jsem tě nepřestával hledat."
"Aha."
"Co? Víc na to neřekneš?"
"Ne. Mám jen jednu otázku. Co bys mi řekl, kdybys věděl, že ten chcíp*k na ulici jsem já?"
"Řekl bych ti.. že tě miluji." naklonil se ke mě a spojil naše rty v dlouhý, ale velice jemný polibek

2
"Eriku, počkej!" vyrazil za mnou ale příliš pozdě. To už jsem byl venku z restaurace. Se slzami v očích jsem bloudil městem a stále se za sebe ohlížel.
"Hej! Dávej pozor!"
"Oh. Promiňte."
"Počkejte. Co je vám? Nechcete kapesník?"
"Ne, to je dobré."
"Vážně?"
"Vlastně ne. Všechno je špatně." Vzal jsem si kapesník a vysmrkal jsem se do něj.
"Neznáme se z někama?"
"Maty?" zamrkal jsem překvapeně.
"Eriku!" objal mě a já si okamžitě vybavil tu známou vůni po růžích, kvůli které jsem stratil domov.
"Co tady děláš? Kde jsi byl v posledních pěti letech?"
"Otec mě vyhodil. Byl jsem na ulici. Nejsem na to moc pyšný."
"Nekecej! Jakto?"
"Zjistil že spolu chodíme. Nechtěl mít se mnou už nic společného."
"Promiň mi to. Proč si nepřišel?"
"Myslel jsem, že jsi na mě zapomněl a našel sis jiného."
"Jiného muže než tebe? Blázníš? Dal jsem ti celé své srdce a ty jsi jednoho dne zmizel. Vždycky jsem tě miloval. Vlastně… i teď tě stále tolik miluji." Zčervenal. Chvíli jsem tam jen tak potichu stáli. Pak jsem to ale nevydržel a políbil jsem ho. Zůstal jsem a Matym. Enrykeho jsem už nikdy v životě neviděl. V televizi bylo, že se pohřešuje, ale co je mi do člověka který mě zradil?