Yasuo Sora 12

Podívala jsem se do rozvrhu. Hmm ještě jedna hodina.
„Tak to byl náš profesor filozofie a společenských věd,“řekl někdo za mnou a já se otočila na smějícího Alana.
„Byl docela milý,“ přisvědčila jsem.
„Jo to on je milý, ale přísný,“huhlal si pod fousy ten kluk, co vypadal jak voják. Vysoký, ramenatý prostě voják.
„Kdyby sis odpustil ty věčné poznámky…“oponovala mu Al.
„Á jaká to romantická idilka,“přidal se Jerome. A zvláště zdůraznil to „romantická“ načež se všichni rozesmáli. Potom se ti dva, o kterých byla řeč, začali na novo popichovat a zábava pokračovala. Srdečně jsem se smála s nimi a u srdce mě konečně zahřál pocit, že někam patřím. Někam patřím, pomyslela jsem si a podívala se po třídě. Na všech tváří bylo srdečné veselí žádné předstírání, žádné klamy. Ti lidé tady byli samy sebou, uvědomila jsem si. Skoro jako by byli jedna velká rozhádaná rodina.

„Ehm hodina už začala,“ vyrušil nás někdo. Všichni se jako na povel otočili ke dveřím, v nichž stála ta nejšarmantnější žena, se kterou jsem se dosud měla tu čest seznámit. Měla nazrzlé vlasy sahající v spletitých loknách až pod lopatky. Na sobě měla elegantní hnědý svetřík, který jí dokonale ladil s barvou zelenohnědých očí. V rukou si nesla nějaké tlusté šanony a hrneček s čajem, který příjemně voněl bylinkami.
„Tak radovánek bylo až až,“řekla rozhodně žena. Působila sice na oko tvrdě, ale ten její úsměv prozrazoval, že se vlastně docela baví. Všichni kluci najednou ztichli jako pěna a nasadili výraz: bohyně je tady. Žena si odkašlala a podívala se do šanonů. „Takže na dnešek jsem vám slíbila, že si dáme malí testík…“
„Ale Sora by byla znevýhodněná,“oponoval jí diplomaticky Alan s uličnickým úsměvem: já muzikant. Zkoumavě jsem se na něj podívala a zapřemýšlela, kdo mu to nakukal, protože tohle moudro určitě sám ze své hlavy nevydoloval.
„Á vlastně, Adam mi říkal o nové studentce,“vzpomněla si a svůj ostříží zrak upřela přímo na mě. Chvilku si mě měřila pohledem a pak se přívětivě usmála jako by se nic nestalo.

„Těší mě, ty musíš být slečna Yasuo Sora, jsem Georgina Clarke vedoucí tohoto zaměření,“představila se s úsměvem a v přátelském gestu ke mně natáhla ruku. Váhavě jsem ji stiskla a odtáhla se. „Nemusíš se obávat,“ řekla klidně jako by mi četla myšlenky. „A co se týče toho testu,“obrátila se zase spět k ostatním. „Tak ten si dneska napíšeme,“řekla rozhodně a nechala poslat prázdné papíry. S bručením si každý vzal něco pod papír a čekal na otázky. Jenom já jsem tam uprostřed seděla jak pecka. Když si Georgina po nadiktování otázek všimla mého bezradného výrazu, pokynula mi, ať si k ní přisednu blíž. „To co teď píšou je sociologie,“vysvětlila mi. „Píšou o postavení rodiny a státu. Takovou hierarchii nic složitého,“řekla s úsměvem a pro ostatní zdůraznila to „nic složitého.“ „Pro rodného brita, ale pro někoho s tvou národností by to bylo asi obtížné,“dodala chápavě. „Nějaký čas jsem jako studentka jezdila na výměnné pobyty, párkrát se mi poštěstilo zajet si i do Číny a skoro až za hranice do Japonska,“svěřila se s nadšením. „Ale společenské postavení v Evropě a u vás… to je nepředstavitelné,“dodala fascinovaným hlasem.
„Ano je to rozdíl,“přisvědčila jsem.
„Vaše společenské postavení… a co teprve hierarchie. Už jen rodinné vztahy… někdy mi o tom systému musíš povykládat.“Upřímně připadalo mi, že s mladé šarmantní ženy se teď na mě dívala pětiletá holčička s štěněčím pohledem. Takže jsem jí odkývala skoro všechno.
„Hai Sensei,“odpověděla jsem automaticky a malinko se zarděla, když jsem si uvědomila svou nedbalost.
„Arigato!“odpověděla mi nadšeně.

„Ehm my už to máme,“ozval se Alan za všechny, které už asi omrzelo nečinné poslouchání.
„Dobře dejte mi ty testy sem,“zabručela neochotně, když nás Alan vyrušil. Chtěla jsem se zpátky odsunout na své místo, ale její ruka na mém rukávu mě zadržela. „Jen poslední otázku slíbila. Jak jsem řekla, celkově Asii jsem navštívila jen párkrát ale například vaše postavení v rodině jak se to rozlišuje?“zeptala se. No tahle otázka byla hodně na tělo, ale pokusila jsem se jí to aspoň trochu nastínit.
„Je to hodně složité,“začala jsem nejistě. „U vás jak jsem pozorovala, jste si skoro všichni rovni, ale v Japonsku tohle neexistuje. Už jenom postavení v rodině by se dalo přirovnat k takovému malému království. Jde hlavně o úctu. V čele rodiny stojí monarcha pak jeho přímí nejstarší potomci a nejbližší příbuzní…“vysvětlila jsem polopatě.
„Máte asi hodně složitý systém,“zapřemýšlela. Upřímně mě bylo jako bych spolkla citrón, ale milý úsměv značky: měsíček na hnoji to dokonale skryl. Považovala jsem evropany za inteligentní lidi, ale snažit se pochopit náš společenský systém to by bylo pro ně něco jako hledat jehlu v kupce sena.
„To ano,“souhlasila jsem.
„No nechtěl bych být šikmooký,“utrousil Neo načež schytal zezadu pohlavek od Alyss.
„Hej za co…“ptal se dotčeně zatím, co si třel bolavé temeno.
„Za to, že meleš kraviny a urážíš Soru,“dodala přísně a zase ho začala pohlavkovat a urážet takovými sprostými výrazy, že jsem byla ráda za svou jazykovou bariéru. Ono člověk nemusí rozumět všemu.
„Někdy mám tokavý dojem, že lidé bez rozdílu národnosti jsou všude stejní,“postěžoval si Jerome, který se znenadání zjevil vedle mě, až jsem se ho lekla. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“omluvil se. I když mě docela polekal, byl docela milí. Tak nějak zvláštně charismatický. Trochu mě svou vysokou postavou a tmavými dlouhými vlasy připomínal Lorena. Ale atmosféra, kterou vytvářel, byla naprosto odlišná. S Lorena jsem vždy cítila přátelství, potlačenou nejistotu, která se skrývala za dobrosrdečnou tváří, skrytý obdiv a dvorné souznění ohledně utrpení ve vyšší vrstvě, která nebyla nikomu z nás moc po chuti. S Jeroma však sálala, jistota, elegance, hluboké přátelství které choval k umíněnému Nicholasovi a až někde v zadu jistý projev respektu a uznání, které se mísilo s jeho přirozenou přitažlivostí.
Tohle byla poslední hodina. Potřebné papíry od učitelů jsem odevzdala v kanceláři. Sekretářka se mě naposledy pokusila domluvit, že humánní zaměření není nic pro lidi s mým postavením, ale mě to bylo jedno. Vzala jsem si od ní klíčky od mojí budoucí skříňky a nechala si vytisknout detailní plán s popiskami budovy plus rozvrh. Když jsem všechno měla v pořádku, ze vší slušností jsem se odporoučela na parkoviště, kde už čekal Pan Ho. Jeho tiché mlčení a chápavé pohledy jindy přátelský úsměv mi byli jako léčivý balzám na mou bolavou hlavu.

„Přejete si nachystat lázeň?“zeptala se mě Asuka čekající před domem Williamsových.
„Radši bych se odebrala do horkých pramenů, pokud to bude možné,“požádala jsem jí.
„Jak si přejete,“mírně se uklonila a už spěchala do zahrady. Šla jsem pomalu za ní v doprovodu pana Ho. Prošli jsme tiše hlavní chodbou a dveřmi které vedli přímo do zahrady. Kde byl doslova božský klid. Venku foukal chladný večerní větřík, který mě do své náruče přijal jako starý přítel. Milovala jsem tento pocit, kdy jsem byla odproštěna od všech bezduchých lidských starostí. Ten pocit kdy jsem se cítila volná - svobodná.
Horké jezírko jak jsem tomu místu začala říkat od plesu, se nacházelo v ústraní zahrady. Nikdo tam nechodil, protože zahrada byla rozlehlá sama o sobě, takže bez postraních úmyslů nebylo možné, aby sem někdo „jen tak náhodou“ zavítal. Ale i přes to že se jezírko nacházelo na samém konci zahrady, cesta k němu byla příjemná. Kolem úzké cestičky vydlážděné bílými oblázky se rozprostíraly bohaté záhony levandule. Měla jsem ráda tuto vůni. Dopomáhala mi utřídit si myšlenky.
Horká voda v jezírku byla jako zkapalněné blaho, pro tělo i pro duši. Vůbec jsem netoužila vylézt ven, ale jak říkával můj dědeček: před povinnostmi neutečeš. Proto jsem se zhruba po hodině a půl donutila vylézt a obléct si nachystané šaty, které mi Asuka připravila. Dala bych přednost spíš kalhotám a nátělníku, ale jelikož se mi nechtělo pobíhat po celém Williemsovém panství jen v dlouhé osušce která zakrývala to nejnutnější, musela jsem se chtě nechtě spokojit s šaty. Byli tmavě zelené barvy ze sametu dosahující do půlky stehen, střih byl jednoduchý, prostý a přitom elegantní. K tomu černé balerýnky. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a zamířila jsem do sídla Williamsových. Všichni už vzorně seděli na svých místech. Jako slepice na bidýlku.

„Dobrý večer slečno Soro,“popřál mi s vřelým úsměvem Carl.
„Dobrý večer,“odvětila jsem mu a zaujala své místo vedle Lorena.
„Jak probíhal první den ve škole?“zeptal se zdvořile Carl.
„Šlo to vcelku dobře,“ujistila jsem ho výmluvně a snažila se přitom ignorovat Lucasovi uštěpačné úsměvy, kterému hned zmizly jen, co jsem pod stolem našla jeho holeň a uštědřila mu výchovný kopanec.
„Au,“ zaječel jako holka. No nemáš se na mě pošklebovat, pomyslela jsem si.
„Co humanisté?“zeptá se Loren, načeš si za tuhle otázku, vyslouží pochvalný úsměv od Carla.
„Nejsou špatní. Jejich přístup na věc je zajímavý. Jednají spolu jako rovný s rovným, takže učitel je tam jenom něco jako poradce.“
„Zajímavé,“přitaká Carl. Zbytek večeře pokračoval v poklidu až na občasné Lucasovi otázky typu: A je to vůbec humánní být humanista? A tak podobně. To chce klid na nohy v teple, přesvědčovala jsem se.
Loren na mě vrhl tázavý pohled, ale odpověděla jsem mu jen lehkým zakýváním hlavy ze strany na stranu. Mlčky jsem co nejrychleji dojedla a omluvila se.

Musela jsem ještě zpracovat úkol pro Adama. Opravdu zvláštní jmenovat svého učitele křestním jménem. V Japonsku by to bylo naprosto nepřístojné. Sedla jsem si k počítači a vyhledávala. V mysli mi však tkvělo jen jedno jméno. Honoré De Balzac.

Nejslavnější lidé své doby bývají nuceni žít v ústraní. Jsou jak ptáci v lese, zpívají, oblažují přírodu a nikdo je nevidí.

Život má takovou cenu, jakou mu člověk přikládá.

Když se člověk přizná ke své slabosti, stává se velkým.

Hloupost je dvojí: mlčenlivá a upovídaná.

Lidé seskupení do davu jsou totiž ještě většími pokrytci, než když jsou z nějakých osobních důvodů nuceni hrát komedii. Proto stráví člověk valnou část svého života tím, že pleje, co si nechal v mládí ve vlastním srdci vybujet. Této operaci se říká nabývat zkušenosti.

Dopsala jsem svou práci a šla si lehnout dnešek, byl velice únavný. Když už jsem se chtěla začít převlékat, ozvalo se tiché zaklepání.
„Mohu vstoupit?“ozval se tichý hluboký hlas, který mi vykouzlil na tváři letmý úsměv.
„Ano,“hlesla jsem a usadila se na postel.
S tichostí, kterou jsem tiše obdivovala, vstoupil. „Promiň mi za mé neomalené chování, ale musel jsem se jít omluvit za svého bratra,“řekl věcně, „a také se zeptat na bližší podrobnosti. Jací jsou humanisté?“zajímal se s neskrývanou zvědavostí. „Po škole kolují různé zvěsti ohledně zpochybnění humanistické vedoucí učitelky…“začal nejistě. Měl starost, ale zbytečnou. Kývla jsem mu, aby se posadil na křeslo naproti mé postele. Když tak učinil, začala jsem mu popisovat dnešní strávený den. Seděl klidně a pozorně naslouchal mému vyprávění.
„Jsem rád, že to tak dopadlo. Popravdě humanisté se dost liší od ostatních. Teď už chápu proč,“přisvědčil. Vypadalo to jako by si oddechl. To měl opravdu takovou starost? „Nevěděl jsem, jak Lucas bude reagovat, kdyby sis vybrala ekologii či ekonomiku…“
„Proč se o něho pořád zajímáš?“přerušila jsem ho.
„Je to můj bratr,“odpověděl se samozřejmostí.
„Ale on tě nesnáší?“opáčila jsem, „nemá tě rád za to, že vás má Carl rád oba stejně, vždyť ti dělá samé naschvály?“
„Je to můj bratr,“stál si za svým. Ach nedokážu pochopit tuto zabedněnou oddanost, přiznala jsem si. Mile se usmál. „I přes to jak se Lucas chová, je to můj bratr. Moji vlastní rodiče zemřeli už před mnoha lety, vlastně krátce po narození, byla to autonehoda. Carl byl otcův blízký přítel a tak se mě ujal jako malé novorozeně, ale o rok později se narodil Lucas. Vždy jsem ho bral jako vlastního bratra a on mě také, ale na oslavě osmých narozenin se nedopatřením dozvěděl, že jsem adoptovaný, tudíž nejsem jeho bratr. Mě o tom řekl Carl, když mi bylo pět, ale nic to pro mě neznamenalo a do teď neznamená. On je můj otec, to on mě vychoval. Ale Lucas to takto nebral. Vzal to jako osobní zradu, proto se odcizil mě tak i otci a otce to dosud mrzí.“
„Takže to všechno děláš pro úctu Carla.“ Nepatrně přikývnul. Hlavu jsem si složila do dlaní.
„Proč to Lucas dělá?“
„Protože se mu líbíš...“zašeptal.