SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




You will Forget 1

CO SE TO DĚJE...

Někteří říkají, že trpím ztrátou paměti. Do domova jsem přišla před deseti lety, bylo mi tedy sedm a já musím uznat, že si na to vůbec nepamatuju. Pamatuji se ale jen na roky po třináctém věku. Nevím, proč se to stalo, asi proto, že jsem tak onemocněla.

Byla jsem normální děvče. Černé vlasy, šedé uhrančivé oči. Normální rty, rovný nos, obyčejná postava, trochu širší boky, ale jinak prostě normální. U mě jsou nejlepší ty oči, nebo sem měla říct, byly?

Do domova v údolí hor, mezi zemí Ohně a zemí Půdy. Je tam malá vesnice, která se živí dolováním drahých kovů, ale nikdy toho moc nevydělali. Tady bydlím, v sirotčinci v údolí.

Je tu pár obyčejných dětí, někteří jsou trochu zvláštní, jako já, ale jiní jsou prostě normálně hloupí.

Jak jsem už načala, byla jsem vážně obyčejná holka, dlouhé vlasy ve dvou copcích, byla jsem prostě obyčejná. Hodně dlouho jsem si lámala hlavu, proč mě mí rodiče opustili, nebo na co vlastně umřeli.

Ve třinácti jsem těžce onemocněla. Přestala jsem vidět a sužovaly mě časté horečky. Po pár týdnech, kdy si se mnou nevěděli lékaři rady jsem se zázračně uzdravila a začala jsem znovu vidět, ale…..

Sice jsem znovu viděla, ale trochu jinak. Moje vidění, jakoby bylo ostřejší, než kdy dřív, byla jsem pozornější a začala jsem trochu době slyšet, trochu hodně dobře. Když jsem se na někoho podívala, často jsem se přistihla, jak ho chci zneškodnit a jak uvažuji, nad jeho dalším pohybem. Jednou jsem se podívala do zrcadla a zhrozila jsem se. Mé oči již nebyly šedé, byly žluté.

Děti se mi začaly vyhýbat a já se stala neviditelnou.

Začala jsem si uvědomovat, že jsem zapomněla na svůj život, jen tak, ze dne na den. Nepamatovala jsem si jména a byla mi to jedno, nepovažovala jsem za důležité si je pamatovat. Moji jediní kamarádi byli dva kluci, starší než já. Jmenovali se Hošimaru a Fugisu. Byli to ti kluci, kteří šikanovali ostatní, ale mě nechávali na pokoji, spíše ke mně zhlíželi. Vyžadovali, abych jim zpívala, a i když jsem měla za to, že můj zpěv zní jako stádo opic, jim se líbil.

Zlom mého příšerně nudného života skončil před mými 17ti narozeninami. Začalo to tím, že do dětského domova, přišel nový kluk, starší, než ostatní, celý vypadal, zvláštně a jeho oči, byly naprosto jiné, odráželo se v nich zlo…

"Děti, prosím, utište se!" volala vychovatelka při večeři. Tenhle čas, tohle místo. Připomínalo mi to jako v prasečinci. Jak se tam hladová prasata perou o trochu žrádla.
Seděla jsem u prostředního stolu mezi nejstaršími. Hošimaru a Fugisu seděli vedle mě a pohlédli na toho nováčka. Tím, že jsem se přátelila s těma dvěma, sem se stala něčím, jako královnou domova, všechno šlo přese mne. Ne, že bych o to stála, ale tohle bylo lepší, než ponižování.
Ten kluk měl kulaté brýle, světlé triko a ještě nějaké fialové tilko. Měl šedší dlouhé vlasy zauzlované v culíku.
"Toto je Kabuto." Představila ho vychovatelka a vysmrkala se do plátěného, špinavého kapesníku.
"Buďte na něj hodní, je tu nový, nemá kam jít." Řekla a ukázala na "můj" stůl.
"Sedni si tam." Slyšela jsem, jak říká.
Od doby, co jsem se tak změnila, jsem si ostříhala vlasy. V zadu jsem to měla krátké, vždycky jsem to prohrábla a vylo. Ofinu jsem si nechala delší, vypadalo to dobře a děsivě, tím jsem přidala na své autoritě. Podíval se na mě. Zadívala jsem se do jídla.
"Proklepněte ho, kluci." Řekla jsem.
Podívali se na mě, hůlky v puse. Prohrábla jsem jídlo, stále dívajíc se na maso, obalené rýží se zeleninou.
"Mám z něj mrazení v zádech." Řekla jsem a vzala jsem si sousto. Kabuto přišel k nám a představil se.
Díval se na ty dva a mě nevěnoval pozornost. Zvláštní bylo, že jsem já jediná seděla a oni tři stáli. To bylo znamení, že to já určuji, kdo tu bude sedět.
Dokousala jsem sousto a podívala jsem se na něj. Zmátl mě jeho pohled, jeho oči. Jakoby říkaly, "bude zle".
"Přisedni si." Řekla jsem a on se na mě podíval. Raději jsem sklopila oči. Kluci si sedli a on přisedl se svou miskou jídla.
"Tady to chodí podle těchto dvou mladých pánů. Poslouchej je a nebudeš mít problém." Řekla jsem a koukla se na kluky. Věděli, co to znamená.
"Seiren." Řekl Hošimaru a podíval se na mě.
Kývla jsem na souhlas a otočila se. Kluci odešli s Kabutem pryč a já jsem se vydala do svého pokoje, který jsem si vydobyla, jako hlava děcáku to bylo jasné.
Šla jsem spát a doufala jsem, že kluci zvládli svou práci na jedničku.
×××
"Vstávej." Ozvalo se mi u ucha.
Otevřela jsem oči a zamžourala.
Moje oči měly další významnou schopnost, viděla jsem ve tmě, ne jako kočka, prostě jsem jen poznávala obrysy.
Viděla jsem obrys kulatých brýlí a dlouhých vlasů.
"Kabuto?" zašeptala jsem a zavřela jsem oči.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
Rozsvítil baterku a podíval se na mě.
"Vstaň a obleč se, odcházíme." Řekl a to mě vzpružilo.
"A to jako kam?" vyjekla jsem a podívala jsem se na něj. Naštěstí byl tak povrchní, že se mi nedíval do očí.
"Řekl jsem, ať se oblékneš a okamžitě jdeš dolů. Odcházíme, nemám čas se tu s tebou vybavovat, ty škvrně." Řekl a odešel.
"Coto?" zašeptala jsem. Moje intuice mi říkala, že bych měla udělat, co říká. Oblékla jsem si jeansy a černý triko. Nazula jsem si boty a mikinu. Prohrábla jsem si vlasy a šla jsem ven.
Byly tam všechny děcka z domova. Mluvily přes sebe a já neslyšela vůbec nic.
Konečně se objevil Kabuto.
"Tak, děcka, půjdeme do Orochimarova doupěte. Budete součástí práce, na které pro něj dělám, tak se hněte, je to daleko!" křikl na nás.
"Počkej ty hňupe!" vykřikla jsem. Děti se utišily a všechny sena mě podívaly.
"Co si to jako dovoluješ? Jsi tady nový a co to jako znamená? A kde jsou Hošimaru a Fugisu!"
"Ti týpci? Tak ti jsou mrtví." Řekl a hodil mi něco lesklého, co měl v ruce.
Chytila jsem to a podívala jsem se na to.
Byl to stříbrný řetízek se žlutým kamenem. Nevím, proč, bylo mi jich líto. Ukápla mi slza, cítila jsem nenávist, nenávist k němu.
"Hněte se!" vykřikl a nikdo nenamítal, přece nás už nikdo neměl bránit a on byl tak silný.
Když jsme byli na kopci, udělal Kabuto znamení ruky, o kterých jsem slyšela v hostinci, kde byli vždy nějací cestovatelé.
Podívala jsem se za nás a náhle jsem si uvědomila, že dětský domov je v plamenech.
"Ty hajzle." Zašeptala jsem a šla za ním.
Děti se bály, narážely do kamenů, zakopávaly o kořeny. Ty hory byly vysoké, byly příkré, byly nebezpečné.
Nebyl to můj styl, ale měla jsem pocit, že ty děti jsou právě moje. Myslela jsem si, že je na mě je ochránit, ale jak je mám chránit, když nic neumím?
Bez jídla, bez vody, bez možnosti si odpočinout. Stále jsme šli za nosem, stále jsme někde šlapaly. Děti si stěžovaly, křičely bolestí z odřených kolenou, z prošlapaných bot.
Byli špinaví, zapáchali, byli na pokraji zhroucení.
Ti starší nesli na zádech ty malé, které již nemohly.
Za několika dní jsme konečně zastavili. Byli jsme v lesích, někde poblíž hučel vodopád a kolem švitořili ptáci.
"Jsme tady, jdeme, buďte zticha a držte se pohromadě, jinak vás zabiju." Řekl bez špetky citu v hlase a vydal se do nějaké spodní jeskyně, jejíž vchod mi byl skrytý.
Konečně jsem viděla, kde to bylo, připadalo mi to, jakobych viděla nějakou slepou jeskyni, ale tady, když Kabuto zmáčkl jistou část slizké stěny, se otevřela tajná chodba a my se dostali do krychlové chodby. Všechny stěny vypadaly, jakoby je tam někdo vydoloval a potom zadělal omítkou a kameny, byly tam jisté vlnky, ornamenty a nad hlavami svítily louče.
"Kde to jsme?" pípla malá holčička.
Kabuto se otočil a hodil po ní cosi.
Podívala jsem se na tu holčičku a málem se mi zatmělo před očima. V krku měla tři jehlice. Tiše lapala po dechu, ještě byla překvapená, tím útokem.
"Proboha." Zašeptala jsem neslyšně a chytila jsem jí, když padala.
Podívala se mi do očí a ty její se otřásly hrůzou, když viděly moje. Její ruka mi svírala zápěstí a já jsem jen cítila, jak umírala.
Její rty se přestaly pohybovat v marném pokusu o získání alespoň trochy vzduchu.
Ta holčička už byla mrtvá. Za krkem, kde jsem jí držela, jsem ucítila teplou, lepkavou věc. Podívala jsem se na to a sykla.
Byla to její krev, temně rudá krev.
"Za to mi zaplatíš." Pomyslela jsem jí a položila jsem ji na chodbu. Postavila jsem se a probodávala jsem ho pohledy. Znovu se mi nepodíval do očí, jakoby se bál.
"Já říkal, buďte zticha!" řekl posměšně a začal nás rozřazovat do cel.
Šla jsem s ním jako poslední.
"Budeš mít sama celu, abys měla o čem přemýšlet, ty královno." Řekl a vedl mě. Podívala jsem se do jedné z chodeb, které se táhly snad do nekonečna.
Uviděla jsem tam červené oči a obrys něčího mužského těla.
"Copak, tady žije ještě někdo?" pomyslela jsem si.
Zavedl mě do pokoje a strčil mě na postel, zapálil svíčku a odešel ke dveřím.
"Těším se na den, kdy budeš mým pokusným králíkem." Řekl a s tím odešel.
Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Nepočítala jsem minuty, hodiny, dny nebo týdny. Stále mi vrtal hlavou ten muž, co byl v té tmě, ten s rudýma očima. Zajímalo mě, jestli je měl tak pořád. Rudé oči, ty rudé oči.
Vypadaly zajímavě a uhrančivě, chtěla jsem se o nich dozvědět víc. O jejich zrodu, tajemství, možná ten člověk věděl, proč se tohle stalo mně.
Třeba se mu stalo něco podobného. Nevím proč, ale celou dobu, co jsem tam byla se mi zdála noční můra. Byla o té holčičce, co mi zemřela v rukou. Nechápala jsem, proč se mi o ní zdá, nebyla pro mě nijak výmečná. Raději bych byla, kdyby se mi zdálo o mých dvou mrtvých přátelích, jejichž jména jsem zapomněla.
Už jsem je zapomněla, mou mysl zaměstnávalo tajemství červených očí a ta noční můra. Ty dívčiny oči, dívala se na mě, jakobych byla zrůda.
Náhle se dveře otevřely a mě obklopilo světlo loučí z tiché chodby. Uviděla jsem Kabuta a jeho šklebící se obličej. "Je čas." Řekl mi a já jsem ho probodla pohledem.

Dodatek autora:: 

(Tuto povídku jsem psala a píšu pro mou kamarádku do jejího blogu. Proto je zcela možné, že jste jí někteří již viděli. Ale rozhodně není zkopčená. Mám jí doma na PC! Díky za pozornost)

5
Průměr: 5 (1 hlas)