Yuki-Onna (Vánoční speciál)

Zatímco jsem se vezl ke svému venkovskému sídlu, které jsem před necelým měsícem koupil, přemýšlel jsem, co tam vlastně budu dělat. Nechal jsem si tam zavést wi-fi a satelitní televizi, což byly jediné dvě věci, které mi tam ke spokojenosti chyběly. Přes internet jsem mohl vyřizovat firemní poštu i zúčasnit se video konferencí. Kdybych toho měl dost, stačilo by si udělat pár koleček kolem domu, který byl obklopen přírodou se vším všudy.
Sice to byla z Tokia pěkná řádka vzdušných kilometrů, ale to mi nevadilo. Doktor mi po sundání sádry z nohy doporučil klid, tak jsem se poohlédl po nějakém stavení na venkově. Měl jsem veliké štěstí, protože tenhle dům, který stojí nedaleko hory Kamuinupuri na ostrově Hokkaidó, byl zrovna dán do prodeje a já hned věděl, že je to to, co chci. Starý majitel zemřel na začátku loňské zimy a ve své závěti, kterou sepsal před několika roky, svolil s prodejem domu, avšak pod podmínkou, že jeden pokoj zůstane úplně netknutý.
Nad tím dodatkem jsem mávl rukou, ale když jsem měl možnost vidět fotky, rozhodl jsem se pokoj zachovat v původním stavu. Celé mé stěhování trvalo asi dva týdny. Všechno jsem pečlivě naplánoval, vybral správné firmy na stěhování a tak dále. Těšil jsem se jako malé dítě a občas se sám sebe ptal, jak dlouho mi to vydrží. Autobus konečně zastavil a já vystoupil.
Prohrábl jsem si k ramenům dlouhé černé a uhlazené vlasy a urovnal si obdélníkové brýle.
Pomalu jsem vykročil. Od zastávky k domu to bylo pořád přes padesát metrů, takže jsem nikam nepospíchal. Za teplou bundu s kapucí jsem byl rád, třebaže byl začátek jara a většina sněhu už zmizela, pořád bylo dost chladno. Pod podrážkami vysokých bot mi křupala jinovatka a od úst stoupala pára. Už abych byl v teple.
K domu vedla léty vyšlapaná cesta a úplně u domu byla kamenná cestička. Na chvíli jsem se zastavil a znovu si ho prohlížel. Dům to nebyl kdoví jak veliký, žít v něm mohly maximálně tři osoby. Měl jen jedno patro a podkroví, kde byl jeden menší pokoj. Dole byla ložnice s obývacím pokojem, malá předsíň, kuchyňka s jídelním koutem, tradiční dřevěná koupelna, toaleta a malá komora. Místnůstka v podkroví byla zrovna ten pokoj zmíněný v závěti.

Vstoupil jsem do domu.
„Konečně!“ Radostně jsem zvolal. Sundal jsem si boty, kabát pověsil v předsíní na věšák přidělaný na stěně a hůl odložil do stojanu na deštníky. V ložnici jsem se převlékl a hodil na sebe obyčejnou bílou košili a tmavé kalhoty. V kuchyni, která je nalevo od vchodu, jsem zkontroloval stav ledničky. Byl jsem rád, že jsem ji nechal dopředu naplnit. Vzal jsem si pivo v plechovce a instantní rámen, do rychlovarné konvice jsem nalil vodu a pustil ji. Na vyvařování jsem neměl nejmenší náladu. Vrátil jsem se do obývacího pokoje. Ten byl součástí veliké místnosti, která byla pomocí jednoduché přepážky rozdělena na ložnici a obývací pokoj. Sedl jsem si na gauč, zalil rámen vodou, počkal a pak se pustil do jídla.
Když jsem se trochu zahřál, udělal jsem menší průzkum podkrovního pokoje. Schody na půdu byly naproti vchodovým dveřím a vedle nich stálo několik skříní. Vylezl jsem nahoru a nadzvedl poklop. Snesl se na mě prach. Rozhlédl jsem se. Ze všech pokojů se mi tenhle líbil ze všech nejvíc. Z podivného důvodu byl prostor pro postel zvednut ze země o dobrých třicet čísel. Přišlo mi to jako spojení východního a západního stylu.
Vedle postele stálo staré houpací křeslo a za ním police. Na ní byly ručně vyřezávané figurky ze dřeva. V rohu stála šatní skříň a vedle ní menší šuplíky. Pod křeslem byl kulatý hnědý koberec a to bylo všechno. Místnost byla malá, ale zvláštním způsobem útulná. Někdy mě napadlo, kdo tu s ním asi mohl bydlet. Slyšel jsem, že neměl žádné příbuzné jakékoliv vzdálenosti. Posadil jsem se do křesla a zahleděl se do stropu. Začal jsem se jemně houpat.
Nejsem žádná stará vykopávka, mám sladkých pětadvacet, post ředitele významné firmy a celý život před sebou. Ohlédl jsem se na postel. Dovedl jsem si představit scénku ze starých pohádek, kdy dědeček sedí v houpacím křesle a malé ratolesti sedí okolo a poslouchají jeho příběhy. Zívl jsem si a pak ještě jednou a pak … jsem usnul.

***

„Dědečku!“
Náhlý křik mě vzbudil. Trhl jsem sebou a chytal se zad. Krk na tom byl stejně, úplně ztuhlý.
„Co se …?“ Zvedal jsem se jako nemohoucí, všechno mě bolelo a sotva jsem se mohl narovnat. K tomu se pořád okolo domu ozýval ten jekot. Vylezl jsem po malých schůdkách ke střešnímu oknu a zakřičel: „Kdo tu tak řve?!?“ Můj první den a hned mi ho někdo musí zkazit.
Okno bylo umístěné na boku domu, který měl ze všech stran zkosenou střechu. Chvilku bylo ticho, pak jsem zaslechl kroky a nakonec zpoza rohu vyběhla postava. Byla oděná celá v bílém kimonu se světle modrým páskem obi. Měla dlouhé bílé vlasy, těsně nad rameny svázané do culíku červenou mašlí, která měla stejnou barvu jako její oči. Pod oknem se zastavila.
'To je … dívka?' Vztek mě už před chvíli opustil, místo něj se vecpalo překvapení a zvědavost.
„Kde být děda?“ zeptala se mě.
„Eh?“ Její způsob mluvy mě překvapil.
„Kde být děda?“ zeptala se mě znovu.
'Asi jí to nikdo neřekl. Zdá se, že je mentálně zaostalá.'
„Muž, který tady žil, tu … už nežije. Minulou zimu … odešel.“ Snažil jsem se volit „jemná“ slova, aby ji to příliš nerozrušilo. Zatvářila se velmi překvapeně. Zatnula pěsti a vykřikla:
„Muž lhát! Děda slíbit Shirovi, že počká! Děda přijde! Shiro bude čekat!“
Otočila se a utekla za roh.
„Hej, počkej!“ Víc jsem se vyklonil a málem vypadl z okna.
„Sakra!“ nadával jsem, když jsem mířil do své ložnice, kde jsem měl i provizorní pracovnu. Přešel jsem obývací část a sedl si rovnou ke stolu. Ve spěchu jsem si ani neuvědomil, jak moc jsem začal kulhat.
„Ach jo!“

To se mi zásadně stává, když jsem naštvaný.
Zapnul jsem notebook a začal hledat internetovou stránku místního plátku. Její křik mě ubezpečoval, že ještě neodešla. 'Zatracená holka.'
Konečně jsem našel stránku s oznámením úmrtí a vytiskl si ji. Když jsem se zahleděl na fotku toho starého muže, dokázal jsem se trochu uklidnit. Muž měl dobráckou tvář a veselé oči. Úplně jako děda, kterého jsem si včera večer představoval.
Zvedl jsem a a musel jsem se chytat židle. Kulhavá noha mě z toho kulhání rozbolela. Sotva jsme na ni mohl došlápnout, takže cesta k domovním dveřím trvala celou věčnost. Hodil jsem na sebe kabát a vykulhal ven. Hůl jsem křečovitě tiskl v dlani. 'Kam zmizela?' Rozhlédl jsem se. Její křik vycházel z druhé strany.
„Dědo! Dědečku! Shiro je tady!“ křičela směrem k lesu.
Přikulhal jsem jí za záda.
„Tvůj děda se nevrátí.“ Strkal jsem jí papír. Vzala si ho a přečetla. „Bylo mi řečeno, že nemá žádné příbuzné. Je mi divné, že … “
Najednou roztrhla papír a vztekle křikla: „Shiro čekat!!“ Otočila se a utíkala.
„Neblbni! Vždyť … “ Nedořekl jsem, jak jsem za ní vykročil, špatně jsem došlápl a svalil se na zem jak pytel brambor. Ke vší té smůle to muselo být zrovna tou kulhavou. Zařval jsem bolestí, zatnul nehty do promrzlé země a snažil se vstát.
Shira už u mě stála a tvářila se velmi ustaraně. Posadil jsem se a začal si bolavé místo mnout.
„Mladý pán být zraněn. Být to vina Shira.“
„Je to jen namožený kotník.“ Rychle jsem zlehčoval vážnost zranění. S její mentalitou by se dokázala udat na policii.

„Shiro uzdravit.“
Než jsem se nadál, držela mě v náručí.
„P-P-Počkej!“ Vzpouzel jsem se. „Pusť mě! Jsem těžký!“
„Nebýt těžký, jen moc hýbat! Být lehký jako první vločka.“ odpověděla mi s upřímným úsměvem. Zarazilo mě to, ale myslím, že jsem v tu chvíli poznal, že je něco špatně, jen jsem nemohl přijít na to co.
Odnesla mě do obývacího pokoje, sundala mi boty a odnesla je do předsíně. Všiml jsem si, že je bosá. Zatřásla mnou zima. Mám tu čest znát pár otužilců, ale i těm by z tohohle přejel mráz po zádech. Shira se vrátila. Sedla si přede mě, sundala mi ponožku a vyhrnula nohavici nad koleno. Ani jsem nestihl protestovat. Její prsty jemně přejížděly po kůži. Pozoroval jsem ji, byla úchvatná. Kotník by mě měl bolet, ale jakmile se ho dotkla, bolest začala ustupovat. Ani kouzelný proutek by nebyl tak rychlý.
Zamručela a posunula prsty víc nahoru. Přejížděla po lýtku a prohmatávala ho. To už jsem cítil problémy.
„To … je … “
„Mladý pán být dřív zraněný.“ přerušila mě.
„Eh?“
„Dlouho léčit, ale pořád bolet.“
„Wau … to jsi poznala podle hmatu?“ Slyšel a četl jsem o lidech, kteří dokázali pomocí hmatu poznat zranění a určit jeho rozsáhlost, ale tohle bylo poprvé, kdy jsem někoho takového poznal.
„Mladý pán mluvit legračně.“ zasmála se.
To jsem se urazil a založil ruce.
„A to jak?“
'To ty mluvíš divně.' pomyslel jsem si v tichosti.
„Ty mluvit o Shirovi jako o dívce, ale Shiro být chlapec.“
Upadla mi čelist, jak jsem si začínal dávat dvě a dvě dohromady.
A aby vše řádně demonstroval, postavil se a rychlými pohyby rozdělal kimono, takže nic nezakrývalo. O vteřinu později jsem se prudce postavil a začal křičet: „Aaarg! Ty seš kluk? Proč na sobě nosíš ženský šaty!?! Proč máš dlouhý vlasy?!? Proč nenosíš spodní prádlo?!!“ Do mozku mi z pravé nohy vlítla prudká bolest. Svalil jsem se zpátky do křesla a křečovitě ji svíral.
„Mladý pán dělá hlouposti!“
Klekl si a natáhl ke mně ruce.
Zařval jsem: „Nesahej na mě!“ Prudce jsem oddechoval a zíral mu přímo do jeho červených očích.

'Tohle je šílený! Vždyť vypadá jak hlavní bishonen ze shojo mangy.' Jedna myšlenka začala plout za druhou a na povrch se vydralo několik novinových titulků.
„Bishonen utekl z mangy!“
„Pohřešovaný bishonen!“
„Hlavní mužská postava z mangy XX viděna na útěku!“
„Ranní vydání!! … Večerní vydání!! … Speciální vydání!!“
Zakroutil jsem hlavou.
'Nemožný! To je hloupost!'
Vydechl jsem a otevřel oči. Shiro mi znovu masíroval nohu. Škubl jsem sebou. Podíval se na mě.
„Proč pán tak křičet?“
Uhnul jsem pohledem a chytil se za kořen nosu.
„M-Myslel jsem si, že jsi … dívka.“
„Proč?“
Zatnul jsem zuby a na čele mi naběhla žíla.
„Protože máš dívčí kimono, dlouhé vlasy a … vůbec vypadáš jako dívka.“
„Kimono dostat Shiro od sestřiček.“ Postavil se. Počkal jsem, až si pořádně uváže kimono, a až pak jsem se na něj otočil. Začal bych se vyptávat, kdyby mi nezakručelo v žaludku.
„Shiro udělá jídlo.“ Vyběhl z místnosti a zamířil si to ke schodům.
„Ten pokoj … ?“
„Být Shirův pokoj. Bydlet tu s dědou.“

Slyšel jsem otevírání zásuvek a skřípot pantů.
'Tak to on tam bydlel.' Poškrábal jsem se ve vlasech.
Seběhl dolů a zmizel v kuchyni. Zahlédl jsem jen jeho dlouhé vlasy. Najednou ve mně hrklo.
'Ví vůbec, jak se používají elektrické spotřebiče?'
Na základní škole jsem u holek viděl mangy, kde se náhle objevovali tvorové z jiných světů a nic, co by bylo na elektřinu, nezůstalo po jejich pokusech v jednom kuse.
Opatrně jsem tam nakoukl, jelikož jsem žádné hlasité zvuky neslyšel. Shiro stál u lednice a obsluhoval ji, jako by ji znal. Ulevilo se mi. Žádná válka s modernou se nekoná. Přešel jsem k jídelnímu baru a sedl si na židli. Za mnou byl ještě normální a větší jídelní kout. Kuchyň byla celkem prostorná a laděná do černočervené.
Shiro si pobrukoval nějakou melodii a tvářil se spokojeně. S překvapením jsem zjišťoval, že přesně ví, kde co má. Vybavení domu jsem nechal tak, jak bylo. Nic tu nebylo kdoví jak staré.
Se zájmem jsem ho pozoroval. 'Mentálně asi bude trochu zaostalý, to, jak mluví je toho důkazem. A kdo jsou ty jeho „sestřičky“? Kde vlastně žije? A kdo to vlastně je? A jak to, že je tak bledý? Má snad i bílou pokožku?' S bílým kimonem to nebylo vidět, ale teď měl na sobě modré tepláky s proužkem a zelené triko s velikou kopretinou na přední straně.
Proud myšlenek přerušil Shiro a jeho voňavé a křupavé tousty.
'To může počkat po jídle.'

***

„Děda odejít na dobré místo?“ zeptal se mě, když jsem mu podával talíř s drobky.
„Ah.“
„Být tam hodně trávy?“
„Jo, obrovské zelené pláně.“
„A květiny?“
„Jsou tam všechny květiny světa.“
Podíval jsem se na něj, myslel jsem si, že bude smutný, ale on se usmíval.
„Shiro být rád. Děda být na krásném místě. Shiro přestat hledat. Nedělat dědovi starosti. Shiro být silný.“ Pokyvoval přitom hlavou.
Nad jeho gramatikou jsem se musel ušklíbnout.
„Být Shiro tady?“ Díval se na mě a ukazoval prstem na zem.
'No … můžu ho vyhodit.' Zaklonil jsem hlavu a poposadil si brýle. 'Ale tenhle kluk asi nemá kam jít. Kdo ví, co by se mu venku mohlo stát.' Novinové titulky jsem už rovnou blokoval.
„Dobře, můžeš tu zůstat.“
„Juchů!“ Radostí vyskočil do vzduchu a hned na to se mi pověsil kolem krku. „Mladý pán být dobrý pán!“
Lehce jsem ho od sebe odstrčil.
„Není to 'mladý pán', jmenuji se Yuuma, Yuuma Itsuki.“
„Itsuki být dobrý a mladý pán.“
Zatímco se křenil, plánoval jsem jeho vzdělávací hodiny. A to jsem si ani ne před čtyřiadvaceti hodinami dělal starosti, co budu dělat s volným časem.

***

Než jsem se nadál, uběhl měsíc. V jeho učení jsem se nejdřív zaměřil na mluvené slovo. Výslovnost měl dobrou a učil se rychle. Jediné, čeho jsem ho nezbavil, bylo používání třetí osoby místo osoby první. V hodinách mu to celkem šlo, ale jakmile se přestal soustředit, sklouzl do starého stylu. Když jsem ho tak pozoroval, vypadal celkem roztomile. Staral se o celou domácnost a každý večer mi masíroval zraněnou nohu. Během dne jsem pak díky jeho péči vůbec nepotřeboval hůl. Kulhání taky přestalo a vůbec jsem se po jeho dotyku cítil lépe. Říkal jsem si, že vážně musí mýt ty „zázračné“ ruce.

„Dobré ráno, Itsuki!“ Každé ráno mě budil svým zářivým úsměvem. Dokázal bych to ocenit, kdyby to jeho „dobré ráno“ nebylo v šest hodin. Zívl jsem a znovu si položil onu otázku: 'Jak může vstávat tak brzo?' Bylo to pro mě záhadou. Hodil jsem na sebe župan a odšoural se do koupelny. Tam jsem ze sebe udělal člověka a šel se nasnídat.
Na stole už čekala polévka misoshiru ze sojové pasty a rybího vývaru. Tentokrát do ní přidal i mořské řasy, jarní cibulku a zahlédl jsem tam i výborné tofu. Nasál jsem vůni čerstvě osmaženého lososa, nakládané zeleniny a na tenko nakrájené nakládané okurky. Když mi podal misku s nadýchanou rýží, polykal jsem sliny. Vše jsem zapíjel čajem sencha.
Měl jsem už tisíce snídaní, ale ty od Shira mi prostě chutnaly ze všeho nejvíc. Znovu jsem se nad ním zamyslel. Věděl jsem o něm jen málo.
Dřív tu žil s původním majitelem od jara až do konce podzimu. Pak odcházel do hor za „sestřičkami“ a pak se s novým jarem zase vracel. Když jsem se ho ptal na rodiče, jen kroutil hlavou. Vůbec nevěděl, kdo je to otec. Prý všechny sestřičky měly jednu matku a ta matka byla i Shirovou matkou. Byla tu spousta nezodpovězených otázek a záhadných záhad.
Tušil jsem, že Shiro nelže, ale … .
Hodil jsem to za hlavu, možná má jen něco pomotané, nebo si plete vzpomínky, či … Razantně jsem spolkl poslední sousto rýže a usilovně se snažil vše vypustit z hlavy.
„Být … Dít se něco špatného, mladý pane Itsuki?“
Jeho gramatika stále potřebuje vylepšit.
„Ale nic. Vůbec nic.“
„Muset to být něco ošklivého, Itsuki dělat … dělal obličeje.“
„V-Vážně?“ Hrklo ve mně, jestli to dělám i před svými kolegy. Musím to nenápadně zjistit.

Díval jsem se, jak myje nádobí a znovu si pobrukuje tu zvláštní melodii, která mi připomínala smutnou ukolébavku. Už několikrát jsem se přistihl, že se ji snažím napodobit, ale nikdy mi to nešlo. Zvedl jsem se a šel mu s tím pomoct. Vzal jsem utěrku, první talíř a …
„Třísk!“ Talíř políbil matičku zemi a radostí se rozpadl na několik velikých kusů.
Koukal jsem na to jak na zjevení a připadal si jako malý kluk chycený při činu. Shirův pohled kmital mezi mnou a talířem. Usmál se.
„Itsuki dobře ovládá jazyk, ale jeho ruce trochu stávkují.“ Sklonil se a začal sbírat střepy. Tvářil jsem se uraženě a podal lopatku, když jsem se sehnul, najednou mi to docvaklo.
„Tys řekl dobře sestavenou větu.“
„Shiro řekl … ?“ Zamyslel se.
„Ne, nesnaž se na to vzpomenout. Nech to být!“ Smetl jsem malé střepy a vyhodil je do odpadkového koše. „Čím víc na to budeš myslet, tím spíš to popleteš.“
Přikývl.
Než jsme domyli nádobí, rozbil jsem ještě dva talíře. On se jen smál a já se nafukoval jako balón.

Zrovna jsem se podíval na hodinky, které ukazovaly chvíli po půl deváté, když někdo přišel. Shiro zrovna přemýšlel, co udělá k obědu, tak jsem šel otevřít.
„Kurosawo-kun? Co tu děláš?“ zeptal jsem se svého hnědovlasého kolegy ve světle šedém obleku.
„Jsou tu papíry, které musíte osobně vidět a podepsat, Yuuma-san.“
Odvedl jsem ho do obývacího pokoje a křikl na Shira: „Mám hosta, připrav nám čaj, jo?“
„Dobře.“
Kurosawa z aktovky vytáhl menší štos papírů a rozložil je na konferenčním stolku.
„Máte tu služku? Myslel jsem si, že chcete mít od lidí na chvilku pokoj.“ Usmál se. Dobře se známe a za svoji krátkou kariéru v mojí firmě udělal pořádný kus práce.
„Dá se to tak říct.“ Záhadně jsem se usmál a vzal si první papír. Šlo hlavně o uzavření nových smluv s dodavateli.
Shiro vstoupil do místnosti, postavil na stůl dva šálky teplého čaje a zase odešel. Kurosawa se za ním díval a jen občas mrkl.
„Yuumo-san, tvá snoubenka Kawaguchi-san tě zaškrtí, jestli zjistí, že tu žiješ s takovou krásnou služkou.“ šeptal mi, jako by se bál, že ho někdo uslyší.
Usrkl jsem čaje a usmál se.
„S tím si starosti dělat nemusíš. Má snoubenka mě nezabije.“ Znovu jsem usrkl a pobaveně pokračoval: „Je to kluk.“
„Aa~h.“ Úlevně si oddechl, než se na mě vyděšeně podíval.
„To je kluk?!“
„Muž mluví hlouposti!“ zakřičel Shiro z kuchyně.
„Je to vážně kluk a pomáhá mi tu s domácností. Být mytí nádobí na mně, už mám koupený kdoví kolikátý servis.“

Pohroužil jsem se do papírů a i on to nakonec pustil z hlavy. Než jsme se nadáli, byl oběd. Toho jsme si navíc všimli, až když na nás Shiro zavolal. Poctil nás sójovou omáčkou s nudlemi, maki-sushi, zeleninovým salátem a jako malý zákusek podával wasabi oříšky. Nemůžu si pomoci, ale ať už Shiro připraví cokoliv, vždy mi to chutná víc než normálně. To bude asi tím venkovským vzduchem. Je krásně provoněný, svěží a čerstvý.
'Sem budu muset jezdit častěji.'
„Málem bych zapomněl, Yuuma-san.“ řekl můj společník. „Tvá snoubenka i její bratr sem za tebou chtějí dneska přijet.“
„Cože?“
„Nezníte nějak nadšeně.“
„Aby ne.“ Povzdechl jsem si. „Sdílím s jejím bratrem vzájemnou nesnášenlivost.“
„Uvidíte, že jen co bude po svatbě, lépe se poznáte.“
'To bych neřekl.' Zamračil jsem se a tvářil se mrzutě. Najednou jsem si uvědomil, že nás Shiro tiše pozoruje. Podle pohledu v jeho očí jsem věděl, že přemýšlí. Určitě o tom, kam si Kurosawu zařadit a ty ostatní taky. Radši jsem mu to vysvětlil.
„Kawaguchi Inoue-san je moje snoubenka a příští rok na jaře se chceme brát. Má staršího bratra Kawaguchi Kichira-san, se kterým si moc nerozumím. Přijdou nás dneska navštívit.“
Shiro spolk sousto a přikývl.
„Shiro rozumí.“
Vycítil jsem, že můj kolega chce něco říct, tak jsem ho jemně nakopl do lýtka a hodil po něm významný pohled.

***

„Jídlo to bylo výborný, ale … “
„Já vím, máš spoustu otázek.“ Obul jsem se a navlékl si kabát. „Doprovodím Kurosawu-kun k autu.“ zavolal jsem do domu.
Jeho auto parkovalo asi sedm metrů od domu.
„Je tu se mnou cirka měsíc. Dřív tu žil s tím starým mužem, ale ten zemřel a nikdo mu to neřekl. Takže přišel, tak jako vždycky, ale už tu našel jen mě. Tak jsem si řekl proč ne, může se tu starat o dům a já budu mít víc času na práci i relaxaci.“
„Jste si jistý, že je to bezpečné. Připadá mi trochu … “ Rukou naznačil malý kruh u ucha.
„Já vím, jeho mluva i mentalita nebudou na nejlepší úrovni, ale není to žádný šílenec ani blázen.“ Razantně jsem zamával rukou. „Učím ho správně mluvit i psát, dělá veliké pokroky a je chytrý. Rozhodně to má v hlavě v pořádku.“
„No, doufám, že máte pravdu.“
Nasedl do auta a odjel.
'Vlastně … za celý ten měsíc jsem Inoue-san nezavolal.' Uvědomil jsem si svoji chybu. 'Určitě na mě bude naštvaná.' Povzdechl jsem si.

Vrátil jsem se, Shiro zrovna domyl nádobí a chystal se ho utřít.
„Ukaž.“ Sebral jsem mu utěrku i talíř.
Když jsem skončil, všiml jsem si jeho významného pohledu.
„Shiro není jediný, kdo se lepší.“ S chichotáním utekl do svého pokoje.
Nejdřív jsem tam jen tak stál a nechápal, co mi vlastně řekl.
'Že by vážně... ?'
Vzal jsem do ruky talíř.
„Hej! To mělo být jako co?“ křičel jsem.

*Při natáčení této scény nebyl žádný talíř zraněn.*

'Nenávidím filmové titulky … '
Zavřel jsem dvířka skřínky a povzdechl si. Dlouho jsem Inoue neviděl, ale na její návštěvu jsem se vůbec netěšil. Krásně jsem si zvykl na klid a pohodu a … Shirův úsměv. Zatřepal jsem hlavou.
'Co mi to sakra projelo hlavou?' Promnul jsem si kořen nosu. 'Ta návštěva nakonec nebude zas tak špatný nápad.'

***

Mladá žena s krátkými hnědými vlasy seděla na sedadle pro spolujezdce a kouřila cigaretu. Vypadala zamračeně a o něčem musela přemýšlet.
„To jsi na svého zajíčka pořád tak naštvaná?“ řekl řidič s krátkými černými vlasy pobaveně.
„Doufám, že se nebudeš chovat dětinsky. Ber to konečně jako fakt, že se tvá mladší sestřička vdává.“ řekla úsečně a vyfoukla z úst kouř.
„Jasně, jasně, nechám ho být a nebudu ho ohledně té autonehody popichovat. Stejně není můj typ.“
„Jsi s tím odporný.“
„A proč bych se měl vázat a koukat skrz trubku, když je toho kolem tolik k vidění.“
Žena si odfrkla. Pozorovala stromy snad celou věčnost, byť to ve skutečnosti bylo jen deset minut. Auto na nerovné cestě poskakovalo.
„Tohle už není venkov, ale zapadákov.“ nadával její starší bratr.
Konečně po dalších deseti minutách měli můj nový dům na dohled.
„Konečně!“ Ulevili si oba ve stejnou chvíli.
Zaparkoval na nejpevněji se tvářícím místě a vystoupili. Její podpatky se zabořily do hlíny a lehce to začvachtalo.
„Hnus.“
Klátivým krokem se vydala k domu.

„Shiro, můžeš otevřít!“ zavolal jsem na něj, když jsem si jich všiml z okna. Zvedl jsem se, ale nohy mě nechtěly poslouchat.
„Vítejte!“
'Musel jsem si je nějak přesedět nebo co.' Dokulhal jsem se tedy k oknu a vykoukl. Uviděl jsem scénku jako vystřiženou ze shonen-ai mangy. Sourozenci Kawaguchi stáli tiše a ani se nehnuli. Před nimi stál usměvavý Shiro v …
„Aaah!“ Podjely mi ruce a já jen tak tak nepotkal stěnu svého domu zblízka.
„Shiro, co to máš na sobě?“
Vzduchem se zavlnily krajky a zvednutý okraj krátké černé sukně s ještě kratší zástěrkou.
„Shiro se dobře oblékl.“ řekl a usmál se na mě. Veliká mašle na zádech poskočila. Nevím, jak to udělal, ale vlasy si svázal do drdolu a nechal z něj koukat jen několik pramenů stočených do spirál.
Hodil jsem pohledem na ně a začal v sobě dusit smích. Ztuhli jako sochy a tvářili se naprosto zděšeně. Třásl jsem se a dusil se, ale smích stejně prošel.
„Inoue-san! Kawaguchi-san! Pojďte dovnitř, já vám to vysvětlím!“
Smíchy jsem se rozkašlal.
„D-Dobře.“ vykoktali ze sebe. Kawaguchi pořád Shira neuvěřitelně pozoroval. Ten se mezitím nafoukl, uražen, že se mladý pán Itsuki směje jeho snaze.

Sedli si do obývacího pokoje. Shiro jim hned podal čaj.
„Shiro, proč to máš na sobě?“ zeptal jsem se a snažil se moc nesmát.
„Protože Kurosawa-san říkal, že Shiro být služkou. Shiro se chtěl dobře obléci, když má mladý pán Itsuki návštěvu. Nebo snoubenka není důležitá?“
„Ale ne, Inoue-san je velmi důležitá. Ale kdes to sebral?“
„Tyhle šaty zůstaly po dědovi.“
„Dě... dovi?“ Radši jsem si lokl čaje.
„Děda jednou vyprávěl, že prohrál sázku s přáteli a musel nosit tyhle šaty. Prý bylo hodně legrace.“
„To si dovedu představit.“ Běhal mi mráz po zádech. Součástí uniformy byly ještě bílé nadkolenky a bílá čelenka. Od pasu se táhl korzet a končil pod … ani jsem na to nechtěl myslet.
„Ale sluší mu to, ne?“ řekl Kichiro.
„Shiro se také líbí.“
Nevěděl jsem, co mám dělat. Shiro byl nadšený z toho, že mu to sluší, Kichiro ho okukoval, což jsem v podstatě dělal taky a Inoue radši dělala, že je plně zaměstnána pitím čaje. Její pohoršení z ní však teklo proudem.
'Tohle není dobrý začátek.'
Inoue se se Shirem vypořádala tak, že ho kompletně ignorovala a mluvila s ním úsečně. Zato Kichiro hýřil vtipy a Shiro se každou chvíli smál.
„Co ten praštěný kluk má znamenat?“ zeptala se, když odešel do kuchyně připravit večeři.
„Stará se mi o domácnost, dřív navštěvoval toho starého muže, co tu bydlel.“
„Co o něm vlastně víš? Chová se divně.“
„Shiro se divně nechová. Jeho způsoby jsou sice trochu zvláštní a že nepozná rozdíl mezi normálním oblekem a tím … hle, není jeho vina. Jako kdybys to ty dokázala jako dítě rozeznat.“ Neodpustil jsem si jedovatou poznámku na konci.
„Vyhoď ho.“
„Cože?!“
„Řekla jsem, abys ho vyhodil. Nechci, aby se okolo tebe ten bláznivý kluk motal.“
Kichirovo protáhlé „Oooooh.“ jsem přeslechl. Neodpověděl jsem, Shiro nás volal k večeři.

Navzdory výborné chuti jsem si jídlo nemohl vychutnat. Na jazyku jsem měl pořád hořkou pachuť. Kichiro si povídal se Shirem. Poprvé v životě jsem byl za jeho přítomnost rád, díky němu si nevšiml mé nálady pod psa.

Kichiro si pak odskočil na záchod a já se s Inoue vrátil do obývacího pokoje. I kdybych přitopil, s teplotou v místnosti by to ani nehnulo.
„Vyhazovat ho nebudu a už se o tom nechci dál bavit.“
„To ti snad poskytuje speciální servis?“ řekla opovrhovaně.
Zaskřípal jsem zuby. Pokud by proti-homosexuální tažení mělo mít svoji modlu, byla by to Inoue. Jediný důvod, který ji bránil v tom je nezabít, byl ten, že je považovala za odpad.
„Za co ho máš? Shiro je jako malé dítě, je naivní a přátelský. Nezná touhu ani chtíč a už vůbec ne lakomost. Je čistý jako čerstvě napadlý sníh.“
„Co o něm vlastně víš? Bydliště? Věk? Datum narození? Národnost?“ Bombardovala mě otázkami.
Opřel jsem se do křesla. Na tyhle otázky bych sám rád věděl odpověď.
„Nechceš mi tím tichem doufám naznačit, že o něm vůbec nic nevíš. Že sis ho vůbec neprověřil.“ Její hlas by mohl hladce řezat kámen.
„A … “ Větu jsem nedokončil, neboť do pokoje vtrhl vyděšený Shiro a schoval se za mě.

„C-Co se děje?“ Cítil jsem, jak se třese. Třeštil oči a zatínal mi nehty do masa.
Do pokoje vkulhal Kichiro, krvácel z hlavy a v ruce držel špinavé sako.
„Bratře!“ zakřičela Inoue a vrhla se k němu.
„To nic není, vážně.“ Snažil se ji uklidnit.
„Jak 'To nic není.'? Vždyť jsi celý od krve! Kde je první pomoc!“
„V... V koupelně!“

***

„Auč!“
„Drž pořádně!“ okřikla ho jeho sestra a aplikovala dezinfekci.
Ošetřování se ujala Inoue a já jí to nehodlal rozmlouvat. Obvázala mu ránu obvazem a razantně utáhla. Pacient sebou zaškubal.
Seděl jsem v křesle a Shiro stál za mnou. Nejraději bych ho držel za ruku, ale prostě jsem nemohl.
„Co ti ten bastard udělal?!“ vyjela po Shirovi Inoue.
„Byla to jen menší nehoda.“ uklidňoval ji její bratr.
Dal bych milión za to, že se Shiro zase roztřásl.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se klidným, vyrovnaným hlasem vyjednavače.
„No, … “ Kichiro se podrbal vzadu na temeni.
„... je to trochu trapné, ale … Rozhodl jsem se udělat si menší procházku po venku a narazil tam na Shira. Když jsem viděl, že má pořád tu uniformu, hrklo ve mně. Já osobně bych už umrzl. Tak jsem k němu šel a přehodil přes něj sako. Jenže, jenže mi nějak podklouzly nohy a spadl jsem na něj.“ Tvářil se provinile.
Podíval jsem se nahoru na Shira a ten jemně přikývl.
„Shiro musel jednat čistě v sebeobraně. Muselo ho to vyděsit.“
„A to musí všechny okolo sebe zabít?“
„Ale sestři, nerozčiluj se tolik. Není to nic vážného. Byla to moje chyba, měl jsem si dávat větší pozor.“
Začínal jsem Kichira vidět v jiném světle. Dřív mi připadal jako samolibý a arogantní zmetek, ale jako by se změnil v milého a pozorného muže.
'Musel jsem si o něm udělat špatný obrázek.'
„Jdeme do nemocnice!“ rozhodla Inoue a nikdo jí to nerozmlouval. Její bratr na mě povzbudivě zamával.

Chvíli jsem sledoval jejich auto, jak mizí v dáli a pak se vrátil do domu. Cítil jsem se mizerně. Po delší době vidím svoji snoubenku a takhle se s ní pohádám. Musel jsem jí však dát za pravdu, o Shirovi jsem nevěděl zhola nic a ta troška vědomostí vypadala spíš jako metafora neznalosti. Opatrně jsem nakoukl do kuchyně. Shiro stál u dřezu a myl zbývající nádobí. Bylo mi ho líto. Nevěřil jsem tomu, že by Kichirovi vědomě ublížil, ale jeho reakce byla vskutku přehnaná.
'Počkat!' Rychle jsem se schoval za roh. 'Co když byl Shiro kdysi znásilněn mužem! To by vysvětlovalo jeho reakci.' Nálada se mi hned zvedla a chtěl jsem ho potěšit. Když jsem však vykoukl zpoza rohu, ohýbal se nad skříňkou pod umyvadlem a sukně se mu vyhrnula až k pasu. Zalítl jsem za roh a srdce mi bušilo o závod.
Začínám chápat, proč se po něm otáčejí i chlapi. Popotáhl jsem.
„Eh? Co … ?“
Z nosu mi kapala krev. Rychle jsem běžel do koupelny.
'To musí být z toho, jak jsem napůl vyletěl z okna.'
Pořádně jsem si opláchl obličej studenou vodou a pak to udělal pro jistotu ještě jednou.
Vyšel jsem z malé místnosti a zhluboka si povzdechl.
„Ah … “ Shiro stál přede mnou a vypadal jako malé a vyděšené zvířátko.
„Mám mladému pánovi Itsukimu připravit koupel?“
„Ah... ano, ano, to je dobrý nápad.“
Uklonil se odběhl na druhý konec chodby. Koupelna vlastně byla místnost s obrovskou kádí a ohřevem vody pomocí kamen pod ní. Takové vany mají většinou v relaxačních střediscích.
Znovu jsem si vzdychl. 'Tohle bude náročný večer.'

***

„Aaah!“ Slastně jsem vzdychl, když jsem ztuhlé svaly potěšil teplou vodou. „To je pohoda!“
„Je teplota vody dobrá?“ zavolal Shiro za stěnou koupelny.
„Vynikající!“
V Shirově hlase jsem zaslechl náznak radosti.
„Hej…“
„Ano?“
„Pojď taky.“
„Ale kdo pak bude udržovat teplotu vody?“
„Vydrží dost dlouho na to, abychom se vykoupali.“
Z druhé strany se nic neozývalo. Snažil jsem se zjistit, jestli tam ještě pořád je, nebo není.
'Hmmm?'
Shiro zaťukal na dveře. „Mohu?“
„Jen pojď.“
Dveře se odsunuly a já zas jednou ztuhl. Když jsem si myslel, že jsem si na jeho světlou pokožku zvykl, znovu mě šokovala. Vidět ho jen tak, bez ničeho... to prostě bylo šokující. Přešel k sedátku a začal si omývat tělo. Pozoroval jsem ho a snažil se na něj příliš nezírat. Trochu mě překvapovalo, že skrz kůži neprosvítají vnitřní orgány.
Zvedl se. Rychle jsem stočil pohled jinam. Hladina se zavlnila a zvedla.
Bylo ticho.
'Bezva. Je tady, tak snad něco udělám.'
Seděl naproti mně a měl svěšenou hlavu.
'Sakra! Co je s touhle atmosférou!'
Víc se sklonil.
'Něco! Cokoliv!'
Víc se potopil.

Přiskočil jsem k němu a objal ho. Vykřikl, ale já ho nepustil.
„Neudělal jsi nic špatného. Byla to nehoda! Já ti to nezazlívám! Inoue byla jen vyděšená, je to její bratr. Kdybych viděl … viděl třeba tebe od krve, byl bych taky šílený strachy!“
Jeho dech zpomalil.
„Promiň.“ Odtáhl jsem se a sklonil hlavu. „Jestli mě chceš praštit, tak mě prašť! Máš na to právo. Vyděsil jsem tě.“
„Shiro nechce udeřit mladého pána Itsukiho.“
„Vyděsil jsem tě.“
„Nnn... “ Zakroutil hlavou. „Shiro není vystrašený.“
Usmál se. Shiro se usmál. Ze všech úsměvů, které kdy měl, byl tenhle ten nejkrásnější. Zatočila se mi hlava.
'To... to musí být z té vody.' Sedl jsem si na dřevěnou lavičku po boku vany a přehodil přes okraj ruce.
Pozoroval mě, cítil jsem na sobě jeho zkoumavý pohled.
„Může Shiro?“ ptal se nejistě.
„To víš, že můžeš.“ Nezáleželo na tom, co chce, hlavně když bude šťastný. Přisedl si hned vedle mě. Cukl jsem sebou. Položil mi hlavu na rameno.
'Sakraaa~~~!'
Snažil jsem se oči zabavit sledováním spár mezi prkny a vzorku dřeva, ale pořád mi končily u Shira.

„Hej, Shiro, měli bychom vylézt, voda už chladne ...“ Podíval jsem se mu do tváře a ztuhl šokem.
Asi potřebuji psychiatra.
'On usnul!!'
Shiro vážně spal a vypadal tak krásně.
'Co mám dělat? Nemůžu ho vzbudit … Budu muset. … Nemůžu! … Ale musím!' Neměl jsem na to však dost sil a voda stále chladla...

***

„He... He~~ pčí~~k!!“ Dům se otřásl v základech. Klepal jsem se pod dekou a Shiro okolo mě kmital rychleji než oscilující osciloskop.
„Tohle je Shirova vina!“
„Nemůžeš za to, že jsem ve vaně usnul.“
Nejděsivější však na tom bylo, že mě Shiro … nahatého!!! … přenesl do postele, utřel a oblékl. Jestli jsem mu způsobil trauma, do smrti smrťoucí si to neodpustím.
'Proč na něj vlastně tak myslím? Proč si dělám takové starosti?'
Bolela mě hlava a měl jsem teplotu. Shiro přes mě přehodil další deku.
„Nedělej si starosti, jen jsem trochu nastydl.“
Svůj ukázkový kašel jsem proklínal. Potil jsem se jak dveře od chlíva a vůbec mi bylo mizerně.

***

Zavrtěl jsem se v posteli. Bylo mi příjemně teplo, jako bych se válel na hebkém mráčku a plul pod sluncem.
„Aah.“ Otevřel jsem oči, mráček se sice rozplynul ve strop, ale krásný pocit zůstal. Něco se vedle mě pohnulo, ohlédl jsem se a zařval:
„S-s-s-s-s-shiro!“ Do rukou jsem dostal tik. „Co tu děláš?“
„Mladý pán Itsuki žije!“ Objal mě kolem krku a já si všiml, že jsme oba nahatí.
„Jsem v pořádku. Můžeš mi vysvětlil, co se stalo?“
'Nedívej se dolů! Nedívej se dolů! Koukej nahoru! Koukej nahoru! Sakra nekoukej dolůů!'
Pozdě!
Pustil mě a sedl si.
„Mladému pánovi být veliká zima. Když je lidem veliká zima, lidé umírají. Shiro nechce, aby pán umřel.“
Donutil jsem se zvednout hlavu.
„Jen jsem hodně nastydl. To je všechno, to se občas stává. A jak jsi na to přišel?“ Rozhodil jsem rukama v bezmocném gestu.
„Sestřičky říkaly, že lidé potřebují teplo. Když je jeden člověk studený, může ho druhý člověk zahřát. Shiro chtěl vzít zimu, ale nevěděl, jestli to dokáže.“ Usmál se. „Shiro je rád, že se mu to povedlo.“
„Ano, Shiro je moc šikovný.“ Natáhl jsem ruku a rozčepýřil mu vlasy. Smál se. Přitlačil jsem a Shiro se mi vrhl kolem pasu.
'Sakraaa!'
„Ah!“ řekl.
'Co má to významné „Ah“ znamenat?' Obával jsem se nejhoršího.
Zvedl se a řekl: „Volal Kawaguchi-san.“
„Opravdu?“
Se zamručením přikývl a pokračoval …

***

Shiro domyl nádobí po své malé snídani, když se rozdrnčel můj telefon. Běžel k němu, ale v první chvíli nevěděl, co dělat. Na displeji svítilo jméno „Kawaguchi-san“. Nakonec se rozhodl hovor přijmout.
„Um, haló?“
„Yuuma-san, neruším tě při něčem?“
„Mladý pán Itsuki teď spí, je nemocný. Je mu veliká zima.“
„On nastydl? Oj, oj...“
„Má Shiro něco vyřídit?“
„Jo, chci ten trapný včerejšek odčinit a tak mě napadlo, že když … nic moc nevíš o okolní módě a trendech, ale obleček to byl opravdu krásný, že bychom si společně, jako my tři, zajeli do města Sapporo. Můžeme si tam zarezervovat hotel, najíst se a užít si pořádnou pánskou jízdu.“
„Dobře, Shiro vyřídí.“
Shiro poté vlezl ke mně do postele, aby mě ještě zahřál.

***

Jeli jsme do Sappora až za další dva dny. Shiro si na sebe vzal světlezelené kalhoty a své oblíbené triko s kopretinou. Podařilo se mi ho přemluvit, aby si obul zori, tradiční japonské sandály. Jinak by šel naboso. Já se omezil na něco trošku formálnějšího, oblek, ale bez kravaty a košili jsem neměl zapnutou až nahoru. Vedle Shira jsem si připadal trochu divně.
Svoji asi vůbec první cestu autem zvládl celkem dobře. Procvičovali jsme si gramatiku a Kichiro přidal několik neslušných říkanek, které se však příliš dobře pamatovaly. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a teplota se konečně začala blížit jaru.
„A jsme tady.“ řekl konečně Kichiro, když jsme minuli značku oznamující začátek městského území.
Shiro byl nadšený a smál se. Dřív jsem Sapporo už navštívil, ale čistě kvůli pracovním záležitostem. Rád jsem znovu přičichl k té tradiční a starobylé atmosféře města.
Nejdřív jsme se zašli najíst do malého rychlého občerstvení. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem měl hamburger nebo hranolky. Shiro chudák při tom dopadl jako klaun, byl celý červený a bílý. Hodně jsme se tomu nasmáli. Nejradši však zobal hranolky a já se občas marně snažil napíchnout vypečenou kroketu, které mi po talíři utíkaly sem a tam.
Následně jsme zašli do obchodního domu a šli hned do oblečení. Společně jsme se ujali Shirova vzdělání v oblasti oděvního průmyslu, druhů oblečení, základní rozdělení na formální a neformální typ a samozřejmě ženské a mužské oblečení. Nejvíc ho však fascinovala dětská móda, což se s jeho povahou dalo předpokládat. Zásadně šel po studených barvách. Což by samozřejmě také nebyl problém, kdyby to nebylo v dívčím oddělení. Ženy se po nás divně koukaly a já jim to s největší láskou oplácel pohledem 'Nějaký problém?!'.
Hned jsme měli pokoj. Nejvíc mě však dorazil, když vyšel ze zkušební kabinky a okomentoval tmavě modré triko s jednoduchým obrázkem sněhuláka.
„Než se Shiro narodil, udělaly sestřičky s matkou sněhuláka.“
'Takže se narodil během zimy.' Udělal jsem si poznámku.

„Tohle být sněhulák pro sestřičky, ale protože Shiro je Shiro, byla mrkev tady dole.“ Ukázal na spodní kouli. Děti, které pochopily vtip, se začaly chichotat a ženská část na nás zase divně koukala. Kichiro se dusil smíchy, Shiro sice nechápal plně význam svých slov, ale stejně se křenil. Po zaplacení si triko hned oblékl a vypadal opravdu šťastně.
Z patra jsme se ještě nehnuli, protože jsme šli okolo oddělení s hračkami. Netušil jsem, že oči mohou někdy tak svítit. Začínal jsem si připadat jako vědec, pozorující nový živočišný druh. Shirova zvědavost neznala mezí.
„Krásné! Bílý medvěd!“ Radoval se a objímal velikého plyšového medvěda s vyztuženou kostrou. Dalo se na něm sedět, byl měkoučký a příjemný na dotek. Shiro si na něj vylezl, složil chodidla k sobě a začal se jemně houpat dopředu a dozadu.
„Promiňte, ale rušíte ostatní zákazníky.“
Kichiro si vzal paní prodavačku stranou. Zaslechl jsem slova „izolovaná komunita“, „první návštěva“ a „náhrada škody“. Zase používal své pověstné kouzlo na ženy. Zazubil jsem se a podíval se na cenu médi. To už jsem se tolik nesmál. Cenovka měla překvapivé množství cifer.

Shiro seskočil a řekl: „Bílého medvídka necháme tady.“
„Ale proč? Copak se ti nelíbí?“
„Medvídek je moc krásný. Připomíná Shirovi domov. Mladý pán Itsuki však nevypadá šťastně. Shiro nechce nešťastného mladého pána Itsukiho.“
„Ale ne to mi jen trochu louplo v zádech.“ Snažil jsem se z toho vykličkovat.
„Mladý pán lže, Shiro ví, že to je hodně peněz.“
'Ach. ... Je až moc učenlivý.'
„To máš pravdu, peněz je to hodně, ale ... “
'Co bych měl říct? ... Hezky to prosvětlí tvoji komůrku. ... Může být vánoční výzdobou. ... Dá se z něj udělat podnožka. ... '
„... Já bych rád viděl tvůj úsměv.“ řekl jsem tiše, ale slova na mě dopadla jako blesk.
'Cože!!!' Zhrozil jsem se.
Shiro na mě nejdřív překvapeně koukal a pak mě objal kolem krku.
„Shiro má mladého pána Itsukiho moc, moc, moc rád!“ křičel na celý obchoďák. V rukou mi škubalo a krve by se ve mně nikdo nedořezal. Když však Shiro skákal radostí do vzduchu, byl mi celý svět ukradený.

Trajdit po městě s obrovským ledním medvědem na zádech, kterého jsme přivázali pomocí popruhu látky, přinášelo hodně pozornosti. Shiro si však žádného pohledu nevšímal a sem tam pohladil medvěda po tlapě, které mu spočívaly na ramenou. Když jsme šli okolo banky, rozhodli jsme se s Kichirem se tam zastavit, jen zkontrolovat několik maličkostí. Shiro kvůli medvědovi musel zůstat venku, ale to mu nevadilo.
Přešel k výloze s keramikou hned vedle banky. Díval se a pozorně zkoumal každý kousek. Bohužel idylka netrvala dlouho. K Shirovi si to zamířila skupinka tradičních potížistů. Jeden z nich vrazil do medvěda ramenem.
„Au! Au! Moje rameno! Budu muset do nemocnice!“
„Hej, ty spratku! To se neumíš ani omluvit?! Ha!“
Shiro na ně nechápavě koukal, nakonec se uklonil.
„Shiro se omlouvá.“
„Ta tvoje blbá omluva našemu kamarádovy rameno neuzdraví! Koukej vysolit prachy na nemocnici!“ utrhl se hrubě druhý z party na Shira.
„Když to je Shirova vina, Shiro muže uzdraví.“ řekl jim s úsměvem a přikročil k zraněnému hrubiánovi. Přes bundu mu prohmatal rameno. Trochu se mračil a pak divil.
„Pánovo rameno je v pořádku.“ Jemně do něj pleskl.
Muž zařval a svíjel se v bolestech.

„Hej! Co si jako myslíš!?!“ Potížista s čepicí do Shira strčil. Zavrávoral.
„Ale jeho rameno je ... “
„Chceš říct, že náš kámoš je lhář! Ha!!“ Udeřil ho pěstí do obličeje. Shiro upadl a praštil se hlavou do stěny.
„Ale...“
„Koukej nám dát prašule!!“
„Shiro vám nic nedá, lžete!“
„Hej.“ Podíval se po svém kumpánovi. Ten mu podal sprej. Zamíchal ho a stříkl obsah na sněhuláka. Červená skvrna úplně zakryla obrázek a barva začala po triku stékat jako rudé slzy.
„Tak jestli nechceš, aby ten plyšák skončil stejně, koukej nám dát ty prachy!!“ Zatřásl s ním. Shiro ho chytil za ruku, kterou ho držel a zakřičel:
„Proč jsi zabil moji sestřičku! Takhle se nemůže narodit!“ Sevřel mu zápěstí, odstrčil ho a zvedl se. Muži ucouvli. Shiro zatínal pěsti a vrčel.
„Hej ... “ Nedořekl, protože ho něčí pěst náhle udeřila do tváře. Ta pěst patřila Kichirimu.
„Shiro!“ křičel jsem a běžel k němu. Třásl se a pak propukl v pláč.
„Zabil sestřičku! Takhle se nemůže narodit!!“
Objal jsem ho a začal utišovat. Kichiro přitiskl toho udeřeného ke stěně a zkroutil mu ruku za záda.
„Mám sví práva!“
„Ano, já vím, znám několik dobrých právníků, kteří ti to rádi připomenou.“ řekl mu výhružně a vytočil správné číslo na mobilu. „Haló, policie? Chci nahlásit výtržnost.“
Kývl na mě, abych Shira odvedl do hotelu.

***

V pokoji jsem mu pomohl z obarveného trika a vlastní košili hodil do špíny, protože jsem na ni obtiskl čerstvou skvrnu. Zatímco se koupal, zavolal jsem do čistírny oděvů, kterou mi recepční doporučila. Hovor jsem zakončil s úsměvem. Divil jsem se však sám sobě, vlastní proces čištění bude stát minimálně třikrát tolik co triko. Mohl jsem prostě koupit nové a říct, že skvrna je pryč. Vůči Shirovi to však bylo nefér. Taky jsem mohl říct, že koupíme nové, ale Shiro mi připadal vůči tomuhle tričku citově svázán.
Přišlo mi to jako u malého dítěte, které se nechce vzdát starého a zničeného plyšáka, se kterým však prožilo vše dobré i zlé, protože ho dostal od někoho, koho měl moc rád. Je to jako vyhazovat kus sám sebe. Shiro vyšel z koupelny. Ručníkem si sušil vlasy a druhý měl ovázaný kolem pasu. Na hrudi měl pořád světlou červenou skvrnu, jak se barva propila. Dostal jsem chuť na grilovaného chuligána s pořádnou porcí kečupu a horčice.
Shiro začal mít zase na krajíčku. Rychle jsem ho objal a tiše mu broukal do ucha: „To je v pořádku.“ Uklidnilo ho to.
„Všechno bude v pořádku. Ano?“ Povzbudivě jsem se na něj usmíval. Oblékl se do modrého pyžama se sněhovými vločkami. Až na jeho úsměv bylo u něj všechno jako zima. Sedli jsme si na postel. Shima, jak ledního medvěda pojmenoval, stál na boku Shirovy postele. Smutně ho hladil po hlavě.
Vůbec jsem netušil co říct. Připadal jsem si najednou tak zbytečný.
„Shirovi je to líto.“
„Shiro nic špatného neprovedl.“ Rychle jsem zareagoval a sklouzl do jeho stylu mluvy. Smutně se usmál.
„Shiro neměl opouštět jezero a lesy, měl počkat na sestřičky, až se probudí. Všechno je Shirova vina.“

„Nic není tvoje vina. Stalo se spoustu dobrých věcí.“ snažil jsem se ho pozitivně naladit. „Třeba, třeba ... moje noha!“ Zoufala jsem se za ni chytil. „Po operaci jsem kulhal jak mrzák, ale teď bych mohl skákat jak srnka. A to všechno díky tobě!“
Usmál se, zvedl se, vyhrnul mi nohavici a začal mi přejíždět prsty po lýtku. Na jeho léčbu jsem si pořád nemohl pořádně zvyknout.
„Když není bolest, je vše v pořádku, ale proč on křičel bolestí, když vše bylo v pořádku?“
„To byli zlí lidé.“
„Zlí?“ Sedl si zpátky.
„Oni do lidí naschvál vrážejí a pak z nich vymáhají peníze. Vybírají si ty, kteří jim nemohou odporovat.“
„Pokud oni byli ti zlý, proč ostatní lidé nepomohli?“
Posmutněl jsem.
„Protože se jich báli, nebo si říkali: 'To není moje starost.'. Lidé jsou už občas takoví.“ Položil jsem mu ruku na rameno a přitiskl ho k sobě.

***

Tiše jsem opustil pokoj, sice ještě nebylo ani sedm večer, ale Shiro už spal. Musel být víc unavený, než dával na sobě znát. Zaťukal jsem na vedlejší dveře. Kichiro mi během chvilky otevřel.
„Už je to s ním lepší.“ řekl jsem bez zaváhání. Pustil mě dovnitř.
Sedli jsme si k malému stolku a Kichiro mi nabídl trochu whisky. Nepohrdl jsem. Měl jsem pocit, že potřebuji pořádně opít.
„Ten bastard se hned sesypal a vyklopil i věci, které mě vůbec nezajímaly.“ Pobaveně si odfrkl.
„Nechal jsem si naschvál udělat lékařskou zprávu.“
„A proč jako?“
„Abych zjistil, zda jsou mé pěsti pořád v dobré kondici.“ Vítězoslavně se na mě usmál a já smíchy prskal whisky všude kolem.
„Ale víš, co mě na té zprávě zaráží?“
Nadzvedl jsem obočí.
„Sám se podívej.“
Vzal jsem si nabídnutý papír, upil whisky a četl. První část vypadala normálně, jen poslední odstavec byl skutečně zarážející. Radši jsem si ho přečetl dvakrát.
„Jeho levé zápěstí ... bylo omrzlé?“
„Jen lehce.“
„To je pitomost. To se v tomhle ročním období nemůže tady v Sapporu stát!“ Protestoval jsem.
„To mi nevykládej. Doktor si trvá na svém a sám říká, že je to šílené. K podchlazení došlo prudce a trvalo nejvýše pár vteřin.“
„Ale jak ... ?“
Jen pokrčil rameny.
Zamručel jsem.

***

Druhý den jsme odnesli triko do čistírny. Hotové bude až večer, ale bude mu věnována speciální péče.
'Za ten příplatek aby ne.' Pomyslel jsem si ironicky.
Den jsme strávili v dobré náladě. Shiro se zase smál. Navštívili jsme park, dali si zmrzlinu, udělali několik skupinových fotek a jinak celý den zaháleli. Navštívili jsme několik známých chrámů a historických památek. Zaskočili jsme si i na karaoke.
Chudák Shiro přitahoval pozornost všech lidí okolo. Několik návštěvníků ho dostrkalo k mikrofonu. Osobně jsem ho svým úsměvem podpořil. Z nabídky písniček si vybral tu se jménem „Ledová láska“. Neznám skupinu, která to nazpívala, ale Shiro je musel naprosto překonat. Píseň vyprávěla příběh o muži, který se zamiloval do sněžné ženy. Nemohli však spolu žít kvůli její dlouhověkosti. Píseň končí větou, která napovídá tragickému konci.

„Na věčnost, navěky tu budu pro tebe.“

Když Shiro skončil, rychle jsem si utíral slzy. Do klubu přišlo i několik otravných chlápků, kteří na Shira doráželi. Spolu s Kichirem jsme je od Shira odehnali. Den skončil, aniž bychom si toho vůbec všimli. Bylo načase vyzvednout triko.
Skvrna skutečně zmizela, ale látka pod ní byla prakticky vybělená. Majitelka se tvářila trochu rozpačitě, ale Shiro se usmíval. Druhé dýško je prostě neminulo.

***

„Uaaah!“ Zíval jsem na celé kolo. Od našeho výletu uběhl už celý měsíc. Před týdnem jsem se naopak vrátil do Tokia a Shiro jel se mnou. Lední medvěd zase stál u boku jeho postele v pokoji pro hosty. Shiro byl nejdřív ve městě trochu nervózní. Byla tu spousta lidí. Nakupovat jsme chodili spolu a já ho provázel městem. Léto bylo v nejlepší části pražení. Teplota rostla a vzduch se stával nesnesitelným.
Shirovi to však asi nevadilo. S Inoue jsem se udobřil. Samozřejmě mu ani trochu neodpustila, ale dokázala jeho existenci skousnout.
„Dneska přijdu později. Tak na mě s večeří nečekej.“ řekl jsem, když jsem odcházel. Shiro mě každý den vyprovázel a večer mi masíroval nohu. Už jsem to vlastně nepotřeboval, ale líbilo se mi to. Ten divný pocit jsem se naučil trochu ovládat, ale stejně jsem se mu neubránil. Díky Shirovi jsem dokázal relaxovat a odpočinout si.

***

„Uf. Konečně je po schůzi.“ Setřel jsem si pot. Bylo už po desáté hodině večer.
'Radši rychle půjdu domů, už se na něj moc těším.'
Před dveřmi své kanceláře jsem se zarazil.
'Těším se? … No, nemůžu říct, že bych ho nesnášel, nebo tak … '
Unaveně jsem si povzdechl.
'Musím být unavený.'

***

„Shiro, jsem doma.“
„V-Vítej zpátky.“[i]
[i]„Děje se něco? Vypadáš bledě.“ sundal jsem si boty.
„N-Ne, Shirovi nic není.“
Vážně s ním něco nebylo v pořádku. Nikdy se nechoval tak nervózně.
„Hej, tvoje ruka! Co se stalo?“
Na levém zápěstí měl obvaz.
„Ah... tohle. Shiro se jen uhodil. Nic víc.“
Usmál se a utekl mi do kuchyně.
'Hmmm.'
Večeře proběhla normálně. Shiro mluvil a mluvil. Během dne udělal spoustu věcí a něco nového zase objevil. Já mu zase vyprávěl o své práci.

Večer jsem však usínal s neurčitým pocitem.
'Něco bylo špatně, ale co? Tají mi něco? Ale co? A proč? Co mi tak může tajit?'
Měl jsem velmi neklidné spaní, zdálo se mi o sněhu, vánici, hoře a zvláštní ženě s bílou pokožkou a sněhově bílými vlasy. Když jsem se probudil, byl jsem celý zpocený.
'Co to bylo sakra za sen?'

Uplynulo několik týdnů. Shirovo chování bylo trochu zvláštní. Dokonce mu upadl talíř, to se mu nikdy předtím nestalo. Jeho úsměv také posmutněl.
'Dneska si s ním musím pořádně promluvit.' řekl jsem si, když už to trvalo víc jak měsíc.

Zrovna jsem se vracel z obchodní schůzky v Inouině firmě, kde pracoval i její bratr. Zrovna jsem šel okolo jeho kanceláře, když jsem zaslechl slova, která mě probodla jako meč.
„Měls pravdu, ten retard je fakt kus!“
'Eh?!' Zastavil jsem se.
„Cože?! Tys to fakt nafotil?“
'Kawaguchi-san?'
„Vždyť jsi to po mně chtěl! Podívej na ten zadek! A co tahle fotka! Když jsem ho viděl svlíknutýho, chtěl jsem mu roztrhnout zadek, až by řval jak podsvinče při porážce! Nemohl jsem prostě dát prst ze spouště!“
Zatnul jsem zuby. Vztek se ve mně vařil.
„Kdybys ho viděl, jak nadšeně s tím souhlasil. Obzvlášť, když jsem mu řekl, že Yuuma-san bude radostí bez sebe! Vážně to v tý hlavě nemůže mít v pořádku! Když jsme mu řekl pravdu, tak jsme se trochu porvali, ale ten kluk nemá sílu, je jak ženská!“
Už jsem to nevydržel a rozrazil dveře.
„Yuuma-san!“ křičel Kichiro.
Plnou rychlostí jsem fotografovi napálil pěstí, dřív než stačil doříct „Ku*va!“ Pohled mi sjel na fotky na stole. Shiro na nich byl zrovna polonahý a pózoval společně s ledním medvědem. Popadl jsem hromádku a na Kiricha jsem vrhl vražedný pohled. Něco za mnou křičel, ale já ho ignoroval.
Doběhl jsem a napůl dokulhal k autu a jel okamžitě domů.
'Shiro! Tak proto se tvé chování tak změnilo. Ten hajzl tě musel nějak vydírat!'

Otevřít dveře mi snad trvalo celou věčnost.
„Shiro!“ křičel jsem, ale nikdo neodpovídal.
„Shiro! Shiro!“
Prohledal jsem celý byt, ale nikde nebyl k nalezení. Koukl jsem se i pod postel a dokonce i do spíže, ale nikde prostě nebyl.
„Mobil!“ Vytočil jsem jeho číslo. Mobil jsem mu pořídil hned druhý den po našem příjezdu, aby mě v případě nouze mohl kontaktovat. Zaslechl jsem vyzvánění, šlo z jeho pokoje. Znovu jsem tam vběhl, ale mobil ležel na nočním stolku.
Zavěsil jsem.
„Zpráva?“
Na displeji mi svítila nevyzvednutá zpráva. Rychle jsem ji otevřel. Byla od Shira.

„Je mi to líto. Sbohem.“

Byla jediná slova zprávy.

Čas … 18:05 … To jsem byl ještě na schůzi a když skončila, nezkontroloval jsem si ho.

Někdo zazvonil.

Pořád zvonil.

Zvedl jsem se a přešel ke dveřím. Stiskl jsem červené tlačítko na digitálním zámku a spojil hovor.
„Kdo je to?“
„Než mě vykopneš, vyslechni mě!!“
'Kawaguchi-san … '
Vrčel jsem a mračil se na jeho obličej na malém displeji.
„Co chceš?“
„Chci ti něco vysvětlit!“
Nechal jsem ho za dveřmi stát několik minut, než jsem ho pustil dovnitř.
„Řekneš mi to v autě.“
Nasedli jsme. Ty zatracený fotky jsem vzal sebou.
„Buď stručný, nemám na tebe celou noc.“
Vyjeli jsme.
„Začnu od začátku. Když jsem Shira poprvé uviděl, chtěl jsem ho donutit křičet, plazit se přede mnou a škemrat. Prostě z něho udělat svého otroka.“
Sevřel jsem volant a prudčeji zastavil na červenou.
„Ale to už je minulost! Tu ránu kamenem jsem si zasloužil, protože jsem ho začal osahávat.
Ale už to nechci. Nechci mu ublížit. Ty dva dny mi otevřely oči. Když jsem si uvědomil, co všechno jsem mu chtěl udělat. Začínal jsem se nenávidět. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem chtěl dělat!“
„A co tohle!“ Prstem jsem ukázal na fotky na zadním sedadle. Strčil jsem je do papírové obálky, aby nebyly vidět.
„To bylo předtím! Chtěl jsem prostě několik jeho sexy fotek! Po tom výletu jsem to odvolal, ale ten fotograf to stejně nafotil. Vážně jsem o tom nevěděl.“
Podíval jsem se po něm. Začínal jsem jeho slovům věřit. Očima jsem pořád prohledával své okolí, zda neuvidím bělovlasého kluka. Několik hodin jsme nepromluvili ani slovo. Blížila se už třetí ranní hodina, když jsem musel zajet natankovat. Projel jsem snad celé město, ale Shiro nebyl nikde k nalezení.

Nezbylo mi než jet domů, vyspat se a pustit se do nového hledání později.
Ráno jsem se vzbudil okolo desáté hodiny. Byl jsem nevyspaný, podrážděný a cítil jsem se mizerně. Noc mi navíc znepříjemnil ponurý sen plný šedého sněhu. Slyšel jsem dětský pláč, vytí vlků i větru a mnoho ženských hlasů zpívajících zvláštní píseň. Slovům jsem nerozuměl, ale cítil jsem zimu, zimu, která mě sžírala zevnitř. Nejstrašnější však byl závěr snu. Kráčel jsem skrz pláň až jsem vstoupil na led velikého jezera. Podíval jsem se dolů a pod ledem spatřil Shirovu tvář.

Zamyšleně jsem si čistil zuby. Ten sen byl varováním a také se mi i snažil něco říct. Jedno jsem však už věděl jistě. Miluji Shira. Mohl jsem si nalhávat cokoliv jsem chtěl. Pravdu jsem už věděl několik měsíců, ale nikdy jsem si ji nechtěl připustit.
'Shiro … Kde jsi?'
Vzal jsem jednu z nejnevinnějších Shirových fotek, kde seděl na velikém ledním medvědovi a šel jsem na policejní stanici. Policie mi svoji spolupráci přislíbila a já si tak mohl trochu vydechnout. Dalších několik hodin jsem strávil vylepováním plakátů. Zrovna když jsem přidělal poslední, potkal jsem Inoue.
„Itsuki-san! Co tu děláš?“
V duchu jsem otráveně zavrčel. Tuhle ženskou jsem teď fakt vidět nepotřeboval.
„Vyvěšuji plakáty.“ odpověděl jsem stroze. První podzimní vítr si pohrával s plakátem. Shirův úsměv byl pořád tak vřelý.
„K čemu? Ten kluk tě jen využíval! Je dobře, že se po něm slehla zem. Měla jsem chuť na něj podat trestní oznámení za ublížení na zdraví.“ Nasála cigaretový kouř a po chvilce ho vypustila. „Za půl roku máme svatbu. Přestaň na toho kluka myslet. Není důležitý.“
S každým dalším slovem jsem ji chtěl uškrtit, zakroutit jí krkem, naordinovat kyslíkovou dietu a roztřískat tu její gramofonovou troubu. No, bylo krásné si to představovat. Hned jsem se cítil líp.
„Víš, Inoue-san, je tu něco, co ti chci říct.“
„Copak?“
„Vlastně nejen tobě, ale mnoha dalším lidem. Můžeš ještě chvíli počkat? Musím před tím něco zařídit.“
„Ale samozřejmě, Itsuki-san.“ řekla celkem suše.
'Shiro … '

***

Mé přípravy mi zabraly víc měsíc, ale stálo to za to. Kichiro mi s tím pomáhal. Také se vypořádal s tím fotografem. Před celým focením mu jasně řekl, že to odvolává. Měl dost velký vliv, takže jeho pohrůžky zabraly a on nám musel předat veškerý nafocený materiál i negativy. Všechno jsem to pečlivě spálil, nechal jsem si jen jednu fotku. Seděl jsem ve svém bytě a už ji několik hodin pozoroval. Jeho tvář moji mysl neopouštěla, všechno, co jsem s ním zažil, se vracelo.

Den D nadešel. Měl jsem před sebou vážné rozhodnutí. Obloha byla šedivá, zima byla blízko. 'Možná blíž, než si myslíme.' Jak zvláštní věta.
Nasedl jsem do auta a vyrazil do firmy. Všichni se scházeli do zasedací místnosti s výhledem na město a s dlouhým stolem.
Pohlédl jsem jim zběžně do tváří. Inoue měla tak jako vždycky kamennou tvář. Kichiro se trochu ošíval. Pán a paní Kawaguchi byli také přítomni. Pozval bych i své rodiče, ale nechce se mi je tahat z hrobů. Byl tu i můj zástupce Yamauchi. Všichni herci byli na svých místech, já byl režisér, scenárista i hlavní hrdina. Stál jsem v čele stolu a tiše si je prohlížel.
„Nejdřív bych vám všem rád poděkoval za to, že jste přišli.“ Udělal jsem malou pauzu a odkašlal si. „Je tu jedna věc, kterou vám chci říct. Je to skoro maličkost, ale jak jste si možná sami na své cestě životem všimli, maličkosti mohou skrývat ty největší a nejhlubší emoce. Stejně tak jako mohou mít nevídaný význam.“
Těmi slovy jsem na sebe upoutal plnou pozornost. Kichiro si lehce povzdechl, věděl, co bude následovat.

„V případě mojí maličkosti se jedná o jisté slovo.“
Udělal jsem znovu dramatickou pauzu.
„Sbohem.“
Nikdo nic neřekl. Všichni mlčeli. Jen Kichiro pátravě přejížděl pohledem sem a tam.
„Cože?“ zeptala se zmatená Inoue.
„Sbohem.“ zopakoval jsem své slovo.
„Co to má znamenat?!“ zeptala se rozhořčeně paní Kawaguchiová.
„Přesně to, co jsem řekl. S vámi všemi se loučím.“
„Chceme vědět, co to má znamenat!!“ rozkřičel se tentokrát pan Kawaguchi.
„Chápu, že ve vaší situaci musí být těžké pochopit tak jednoduché slovíčko, takže vám to vysvětlím.“ Trošku jsem se vypjal.
„Tímto okamžikem ruším zasnoubení s vaší dcerou, pane Kawaguchi.“
„Cože!!?!“ zařvala Inoue a zvedla se tak prudce, že židle spadla s rachotem na zem. Mě to však z míry nijak nevyvedlo. „Už jsem všude naše zasnoubení rozhlásila, řekla jsem to našim přátelům, co si o nás pomyslí?!“ Rozlobeně rozhazovala rukama. Kichiro židli zvedl.
„To opravdu netuším, do hlav jim nevidím.“ řekl jsem se sladkým úsměvem. „Navíc není důvodu, proč se kvůli takové prkotině rozčilovat.“
„Není důvod!?“ Tentokrát se zvedl její otec. „Vy jste se dočista pomátl!“
„Ale vůbec ne, pane Kawaguchi. Právě naopak, procitl jsem z jednoho ošklivého snu. Nic víc.“
„Ten kluk … “ Inoue zatnula pěsti. „Ten praštěný kluk v tom má prsty, co? Vyhrožoval ti? Vydíral tě? Ten kluk tě jen sprostě využíval! Dala jsem si ho prověřit! Nikdy se žádný kluk s bílými vlasy v Japonsku nenarodil! Nikde o něm nejsou záznamy!“

Odkašlal jsem si a přerušil tím rozhněvané pokřikování a hlasy.
„Hněv ani zloba nic nevyřeší.“
To je trošku uklidnilo. Inoue si znovu sedla.
Znovu jsem pokračoval: „Máš pravdu, že je to částečně Shirova práce. Nejde však o práci jeho prstů, … byť to bych lhal, ale … “ Významně jsem se podíval Inoue do očí.
„Všechnu tu práci, kterou očividně tak opovrhuješ, udělalo jeho srdce, které je čisté jako panick … eh, panenský sníh!“ Začínal jsem se tím vzrušením zadrhávat v řeči.
„Obtočil si tě kolem prstu!“
„Ano, přesně tak. Ne však proto, aby mě využil, jeho úmysly neměly žádné postranní cíle.“
„O co mu tedy šlo?“
„To sám netuším, avšak … v jeho přítomnosti jsem se cítil volný. Začátek byl trochu hektický, ale po čase jsem se ho naučil znát, naučil jsem se mu naslouchat a mnohému se od něj naučil.“
Vydechl jsem a zhluboka se nadechl.
„Miluji ho.“
Kichiro se přikrčil, zacpal si uši a začal se modlit. Inoue se znovu prudce postavila a její hlas nabíral na výškách. Čekal jsem až jí dojde pára a ostatní stáli, jako by je zrovna opařila.
„Nezáleží na tom, co řekneš nebo uděláš. Už jsem se rozhodl.“
„To chcete zahodit svoji kariéru? Svůj život?“ ptal se roztřeseným hlasem pan Kawaguchi. Paní Kawaguchi si musela vytáhnout kapesník a setřít si pot z čela. Nebyla schopna slova.
„Klidně, pokud tím získám pravé štěstí, tak zahodím i vlastní život.“
„To je absurdní!“

„Pokud není mé štěstí v tomto životě, půjdu ho hledat do dalšího.“ řekl jsem pevně.
„Inoue-san! Řekni!“ Zabránil jsem ji v řevu. „O čem jsme se kdy bavili?“
„No, o firmách …“
„A?“ Probodával jsem ji očima.
„ … a o práci.“
Zařval jsem: „Firma a práce! Mám toho dost! Ptala ses mě někdy na to, jaký jsem měl den? Co jsem měl k obědu? Ne! Nikdy ses mě na to nezeptala! Tenhle vztah! Byl už od začátku mrtvý!“
Inoue si sedla, byť spíše se na židli sesunula.
„Bratře! Ty nic neřekneš?“
Kichiro jen pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Kousla se do rtu.
„To je vše, co jsem vám chtěl říct. Mým právoplatným nástupcem na postu ředitele se již stal Yamauchi.“ Kýval jsem na něj. O všem už dávno věděl, takže si zachoval chladnou tvář. Snažil se mi to také rozmluvit, ale neuspěl. Teď tu jen přihlížel mému vystoupení.
„Již jsem vám všem řekl své sbohem. A pokud je má vize mé budoucnosti pravdivá, už se nikdy neuvidíme. Sbohem.“
Odcházel jsem ke dveřím. Inoue znovu zakřičela: „Tímhle to nekončí!“ Pohlédl jsem do její tváře zkřivené hněvem a vztekem. Mile jsem se usmál a odpověděl: „Ano, máš pravdu, Inoue-san, toto je teprve začátek. Ten skutečný začátek.“
Dokud jsem plně nezavřel obě křídla dveří, nespustil jsem z ní oči.

***

Pořádně jsem si už po asi čtvrté zkontroloval krosnu a stan. Vše na cestu bylo připraveno.
'Shiro … Nevím, zda cítíš to samé co já, ale … '
Hodil jsem si krosnu na záda a zamířil si to k hoře Kamuinupuri, k místu kde jsme se poprvé setkali.

***

Zima do hor přichází dřív. Otevřel jsem dveře svého letního domku a zjistil, že dopis, který jsem tam nechal pro Shira, zůstal na stejném místě. Vylezl jsem po schodech do jeho pokoje. Byl uklizený a bez Shira úplně pustý. Kouzlo jeho malebnosti mohlo působit jen na ty, kteří Shira nepotkali a nepoznali.
Zavřel jsem dveře a klíče schoval pod rohožku. Tenhle dům mi už nepatřil. Přepsal jsem ho na Kichira, protože jsem věděl, že se sem už nikdy nevrátím. Zadíval jsem se na vrchol hory.
'Shiro .. najdu tě!'
Vzpomněl jsem si na příběh, který jsem vyslechl ve vesnici.

***

„Chlapec s bílými vlasy?“ zeptal se děda a napil se čaje. Seděli jsme společně v místní restauraci.
„Ano. Tady je jeho fotka.“ Jen co se na ni podíval, zhrozil se a začal se dávit čajem.
„Co se stalo? Poznal jste ho?!“ Tohle mohla být moje jediná stopa.
„Ne, ne. Nikdy jsem toho chlapce neviděl. Myslel jsem si však … “ Zakroutil hlavou.
„Prosím, řekněte mi to!“
„Dobře. Yuki-onna, myslel jsem si, že jsem viděl sněžnou ženu.“
„Sněžná žena?“
„Ano, můj děda mi kdysi vyprávěl příběh, který mu zase vyprávěl jeho děda, který to zas měl od svého dědy.“
'Bože, ať jeho rod nemá příliš hluboké kořeny!'
„Víte, vedle hory je průzračně čisté jezero.“
„Myslíte Mashuu?“
„Ano, přesně to. Podle příběhu v něm spí Yuki-onny. Ty se vždy objevují s prvním sněhem a žijí v nejhlubší části lesa. Když napadne druhý sníh, narodí se nové Yuki-onny. V tu dobu se tam nesmí chodit. Kdokoliv vstoupí na jejich území, toho zmrazí a hodí na dno jezera. Mnoho lidí se už nikdy nevrátilo. Protože jsou Yuki-onny čisté jako první sníh, tak během svého spánku udržují vodu v křišťálově čistém stavu. Aspoň tak se to říká.“
„To je … fascinující.“
„Nejen to, ale i děsivé. Nejnebezpečnější je jejich matka. Její kvílení přivolává ty největší sněžné bouře, jaké si nedovedete ani představit.“
„Matka … dává zrození novým Yuki-onnám, že?“
„Ano, přesně tak. Prý postaví sněžnou sochu malé holčičky a při prvním měsíčním svitu se z ní zrodí nová Yuki-onna.“
'Matka … sestřičky … sněhulák … omrzliny … Všechno začíná dávat smysl.' Zatřáslo mnou vzrušení i strach.
„Moc vám děkuji, velmi jste mi pomohl.“ Potřásl jsem si s ním ruku a zaplatil i jeho účet.
„Počkat! Vy chcete jít do hor? Teď?“
„Někdo tam na mě čeká.“
„Nebuďte bláhový! Čekat na vás bude jen smrt!“
Jeho volání se ztrácelo ve volání větru.

***

Sníh, který začínal padat čím dál tím víc, mi zalepoval oči. Nohy mi ztěžkly a prsty jsem už vůbec necítil.
'Shiro … '
Les byl hluboký a ani sova nezahoukala. Hvězdy zakrývaly mraky, v cestě mi pomáhala jen dobrá baterka. Konečně jsem se dostal na bok hory a mohl tak vidět aspoň kus jezera.
'Shiro … '
Sníh pod nohami mi povolil a já se vydal na dlouhou cestu dolů. Snažil jsem se všemožně vyhnout jakémukoliv blízkému setkání s okolním terénem, ale i tak jsem skončil v kotrmelcích. Nakonec jsem spadl z převisu. Sníh mě naštěstí částečně ochránil před zlomeninami. Baterku jsem už dávno ztratil, tělo mě neposlouchalo, ale musel jsem jít dál. Sněhová bouře byla naštěstí jen na druhé straně hory.
'Mé tělo … neposlouchá.'
'Hni se!'
'Hni se!'
S roztřesenou rukou jsem sáhl do kapsy a vytáhl Shirovo tričko se sněhulákem. Tlačil jsem si ho ke hrudi. Zatnul jsem drkotající zuby a pomalu se zvedl. Musel jsem jít dál, musel jsem.
'Shiro … '
Cesta šla pomalu, nevím kolik bylo hodin, ani zda už nebylo nad ránem. Na ničem nezáleželo, musel jsem ho najít!
Zpěv.
Slyšel jsem ženský zpěv.
'Yuki-onny!'
Kde jsou ony, bude i Shiro.
Šlo to od jezera.
Nedokázal jsem se přinutit k běhu.
Mohl jsem jen jít.
Blíž.
Blíž.
Pořád blíž.
Pořád za zpěvem.
Křik.
„Kdo jsi?!“
„Kde je Shiro?“ Můj hlas byl slabý.
„Ty jsi … Ty jsi ten člověk, který chtěl zabít mého syna!“
„Ne...“
Sněžná žena byla vysoká, vyšší než já. Její tvář měla vrásky, její kimono vlálo ve větru a z rukávů visely dlouhé rampouchy.
„Ty jsi ten člověk, který nese srdce, které zabíjí mého syna.“
„Proč?“
Zavládlo ticho. Její děti se za matkou skrývaly, jen občas ustrašeně vykoukly.
„Tvé srdce byl ho zabilo. Teplo tvého srdce by ho zabilo.“
'Lidská … láska … ?'

„Kde je? Musím ho vidět!“ Udělal jsem krok dopředu, ale vůbec jsem nic necítil.
„Nikdy! Nedovolila jsem to předtím, nedovolím to ani teď!“
Zavolala sněžnou bouři.
„Předtím? To vy! To vy jste zabila toho dědu?!“
„Ano, vzala jsem mu život. Když se blížil začátek našeho času, když se Shiro vrátil k jezeru, aby načerpal novou sílu, zmrazila jsem jeho život!“
Po její tváři stekla slza.
„Nikomu nedovolím, aby mi vzal mého jediného syna!“
Její slzy byly skutečné. Opravdu svého syna milovala.
„Nedovolím, abys vzal jeho úsměv! To lidé ho odhodili v horách, to my ho našli, to my ho vychovali, my ho nikomu nedáme!“
„Nerozumím!“ křičel jsem do větru.
„Když jsem tvořila sochu …“ trochu se uklidnila, „použila jsem sníh, kde bylo lidské dítě. To dítě už bylo dávno mrtvé. Když na mé nové dítě dopadlo měsíční světlo, narodil se … Shiro.“ Z očí jí tekly slzy proudem. „Byl tak maličký.“ Zvedla třesoucí se ruce, jako by něco držela.
„Bála jsem se ho dotknout.“
Usmála se.
„Smál se. Smál se na nás. Nemohli jsme ho opustit.“
Rozuměl jsem jejím slovům. Ten úsměv jsem dobře znal. Úsměv, který hřál víc než slunce, který přinášel něhu.
Podívala se na mě a zamračila se. Její tvář byla opět ledově chladná.
„Nedovolím ti-“
„Nevezmu ho!“ Přerušil jsem ji. „Nepřišel jsem ho vzít!“ Můj hlas překročil své hranice a zlomil se.
„Nepřišel jsem ho vzít!“ Tichá slova jsem pronášel.
Shodil jsem ze zad krosnu.
„Nepřišel jsem ho vzít!“
Shodil jsem ze sebe kabát.
„Nepřišel jsem ho vzít!“
Sevřel jsem triko se sněhulákem.
Hnán jen vlastním odhodláním jsem se rozběhl.
Kousek.
Už jen kousek ke Shirovi.
„Přišel jsem za ním!“
„Přišel jsem k němu, … protože s ním chci žít!“
„Věčně!“
Ledová voda se nade mnou zavřela a mé tělo pohltila tma. Život ze mě utíkal a nešlo ho polapit. Bylo mi to jedno. V tomhle jezeře … Budu se Shirem … napořád.
Než jsem naposledy zavřel oči, něco bílého se kolem mě mihlo.

***

Sněžná žena seděla na okraji jezera. Přišla nová zima a s ní i nová energie.
„Matko!“ S křikem k ní běžela jedna z jejích dcer.
„Už zase … “ Zezadu ji udeřila sněhová koule a ona zabořila obličej do sněhu. Když se zvedala, zatínala pěsti.
„Tohle znamená válku!“
Utíkala zpátky se zvednutýma rukama a pěstí hrozila dvěma postavám v bílém kimonu.
Matka se usmála.
Její děti byly šťastné.

---

Postavy:
Yuuma Itsuki (Yuuma = 優 真 -Pravá jemnost-, Itsuki = 樹 -Strom-) - Hlavní hrdina příběhu. Vlastník veliké firmy.
Shiro (Shiroi = 白い -Bílá barva-) - Záhadný mladík s bílými vlasy.
Kurosawa Kyo (Kurosawa = 黒沢 -tradiční jap příjmení-, Kyo -M/Ž jméno, několik významů-) - Itsukiho spolupracovník.
Kawaguchi Inoue (Kawaguchi = 川口 -tradiční jap. příjmení-, Inoue = 井上 -běžné jméno-) - Itsukiho snoubenka.
Kawaguchi Kichiro (Kichirou = 吉郎 -Syn velkého štěstí-) Inouenin bratr.
Yamauchi (Yamauchi = 山内 -další oblíbené příjmení-) - Itsukiho zástupce.
Yuki-onna (雪女) – Sněžné žena.