Za portálem

Já a moje rodina žijeme v Šedém světě. Ne, nedělám si srandu, opravdu se tak jmenuje. Vše je šedé, dokonce i lidi a rostliny. Proto moje rodina vyčnívá. Rodiče pocházejí ze světa za portálem, který je tvořen studánkou se zářivě modrou vodou. Přišli sem, když čekali mého bratra. Je o dva roky starší, teď mu je šestnáct. Proto jsme jiní. Všichni lidé mají buď šedé, černé, nebo bílé vlasy, stejně tak oblečení a jejich kůže je mrtvolně bledá. Já mám na rozdíl od nich zářivě rudé vlasy, stejně jak táta. Máma je má čistě blonďaté a brácha černé. Celkem by zapadl, kdyby neměl po mámě tak jasně modré oči. Já a táta je máme zelené. Dokonce i koupené šedivé oblečení na nás změní barvu.
Jednou jsem se zeptala, jestli můžu jít za portál. Máma s tátou mi to přísně zakázali. Na otázku, co je za portálem, mlčeli.
„Co tam je, když tam nemůžeme jít?" zamumlala jsem si pro sebe venku na šedé zahradě.
„O to by ses neměla zajímat." odvětil poklidně bratr. Jeho jméno je Lukas, v Šedém světě nezvyklé. Většinou se tu používá Adam, Henry, Petr, Bohumil a podobně. Mé je Magnolie, stejně tak je rozdílné od ostatních, jako je třeba Eva, Ludmila, Barbora. Jsou to jména ze světa za portálem.
„Ty mlč. Nikdy jsi tam nebyl, jen věříš rodičům." zavrčela jsem na něj.
„Lepší než doufat v něco, co ani nemusí existovat." poznamenal jízlivě a prohrábl si černé vlasy.
„Existuje, proč by tu jinak byla ta studánka? A jestli se v tom chceš přesvědčit, můžeš do ní skočit. Když tomu tak nevěříš, nemělo by se teda nic stát."
„Jen blázen by do ní skočil."
Usmála jsem se. „Přece jenom jsi na pochybách. No dobře, to nevadí. Já do jí skočím a uvidíme."
„Zbláznila jsi se? Co když to rodiče zjistí? Budeme mít malér!" vyštěkl na mě a zamračil se.
Ukázala jsem na něj a mrkla. „Neboj, postarám se o to, aby to nezjistili. Stejně jsou celý den pryč. Platí?" zeptala jsem se a podala mu nataženou ruku.
Na chvíli zaváhal, ale pak si se mnou plácl. „Platí."
A tak jsme se vydali ke studánce. Její voda jako vždy jasně zářila do šedivého okolí. Pamatuji si, že už od malička jsem jí chodila pozorovat. Přiblížila jsem se k ní a pročísla jí prsty. Měla jsem pocit, jako by mnou projela elektřina. Opatrně jsem si vylezla na okraj.
„Buď opatrná, Magi." poznamenal Lukas.
Otočila jsem na něj hlavu. „Jo, jo. Já vím. Když v ní zmizím, ty jdeš za mnou. Je ti to jasný? Přece nemůžeš nechat jít svou malou sestřičku samotnou. To bys měl ještě větší průšvih."
„Neboj."
„Dobře." řekla jsem a skočila do modré vody. Čekala jsem, že mě zasáhne ledová voda, ale nic se nestalo, ani pocit elektřiny. Jen jsem kolem cítila poryvy větru a hodně světla. Pomalu jsem se opovážila otevřít oči. Byl to pro mě šok. Všude kolem zářili barvy, chvíli mi trvalo, než si na to mé oči zvykly, ale pak jsem poznala, kde stojím a taky jsem hned věděla, jak se tenhle svět jmenuje: Rainbow. Byla tu dlouhá zelená louka s vysokou trávou kterou bičoval vítr, a na ní dočista stejná studánka jako u nás. Nebe bylo jasně modré a slunce žlutě žhavé. V dálce jsem viděla město všech barev a na opačné straně louky se prohánělo stádo koní. Když jsem se na ně chvíli dívala, zjistila jsem, že neběží po louce, ale nad loukou, mají modrou, růžovou, zlatou, zelenou a oranžovou barvu a křídla s peřím. Pegasové.
„Krása." ozvalo se vedle mně znenadání a já sebou trhla.
„Luku, takhle mě neděs!" zamračila jsem se a on se usmál. Odvrátila jsem zrak zpátky k Pegasům. „Myslíš, že by nás svezli?"
„Můžeme to zkusit." nabídl. Dal si do pusy dva prsty a zapískal. Pegasové zamávali křídly a svezli se na louku, kde se zastavili. Když se jejich pozornost zaměřila na nás, Lukas zase zapískal a zvědaví Pegasové se k nám váhavě vydali. Nechali jsme je, ať si nás obhlídnou a očuchají. Jakmile se k nám začali lísat, opatrně, tak aby se nevyplašili, jsme na ně naskočili. Já na světle modrého a Lukas na zlatého. Můj modrý se jmenoval Diamant. Nevadilo mu to, a ani tomu Lukasovému, který se prý jmenoval Zlaťák, ne.
Po chvíli se zase Pegasové dali do pohybu a my si to užívali na jejich hřebech. Cestou jsme viděli víly a lesní skřety. Spoustu lesní zvěře a barevných rostlin se zářivými květy. Z Pegasů jsme seskočili kousek od barevného města, kam jsme měli naplánováno jít. Už z dálky jsme viděli spoustu lidí s barevnými vlasy, šílenými účesy a kostýmy. Musela jsem se smát, a Lukas na tom byl podobně. Konečně doma, konečně jsme věděli odkud rodiče pochází a proč mají ten strašný vkus.
V jedné části města byla veliká duhová lízátka, jinou část města tvořily balónky nebo kusy látky. Zabloudili jsme i do čtvrti, kde byly domy ze zrcadel, takže jsem se vždy vyděsila, když jsme zahnuli za roh a tam na mě vybafl můj odraz. Dvakrát jsem zahlédla, jak nad městem proletěl oranžovo-rudý drak, ale lidem to bylo zcela jedno, a tak jsem usoudila že to tu je na denním pořádku. Jednou jsme narazili na kouzelníka, který vytahoval králíka z klobouku, nebo přeměnil žábu na sličnou dámu. Nebo jsme viděli muže, který chodil ve vzduchu. Někteří lidé měli křídla, nebo rohy. Viděli jsme motýlí lidi, nebo kentaury. Jeden mě i svezl, když jsem ho poprosila. Lukas nechtěl, prý nebude jezdit na zadku nějakého chlapa. Musela jsem se tomu smát.
Na kraji gumové ulice - celá ulice byla z gumy a pružila - jsme narazili na obchod se zvířaty. Mysleli jsme, že budou obyčejní, kdo by čekal dvoumetrovou chiméru, nebo mini draka? Byla tam i kočka se třemi ocasy, jiná měla zase rohy. Ještěrka, která měla metr, tři hlavy a z každé tlamy jí vytékalo (lezlo) něco jiného. Z jedné voda, z další láva a ze třetí smrdutý vítr... nebo to byl možná její opravdový dech, ale já umírala. Byla tam rybička, která chodila po pevnině a měla ruce a nohy, nebo králík s žábrami v akváriu.
Ale nejvíc mě zachvátil rudý fénix. Peří mu tvořily plameny, oči měl jako uhlíky, ale byl nádherný. Byl volně vypuštěn v obchodu a létal nám nad hlavami. Jeho křídla byla zespodu žlutá jako slunce. Na dotek hřál, ale nepálil. Jako malé osobní topení. Musela jsem se s ním mazlit.
„Nemůžu si ho vzít?" zeptala jsem se Lukase.
„Zbláznila jsi se? Ty tohle chceš utajit před rodiči a přitom si vzít domů třiceti centimetrového fénixe? Ani náhodou!"
Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně jsem na něj vyplázla jazyk.
„Navíc bychom už měli jít, Magi. Jsme tu už dlouho." poznamenal.
„Dobře." odpověděla jsem sklíčeně a pohladila fénixe. „Zase se uvidíme, Flame."
„Flame?" pozvedl na mě obočí Lukas.
„Tak jsem ho pojmenovala." Na to jen pokrčil rameny a my vyšli z obchodu. Cestou z města jsme zase potkali kentaury a já se s nimi zakecala. Poprosila jsem je, jestli nás nemůžou odvést na tu louku. Radši jsem nezmiňovala studánku, pro jistotu. S radostí to přijali a Lukas s jasnou nevolí nasedl na jednoho kentaura, který se smál jeho nemotornosti při nalézání na hřbet. Pak nás společně zavezli na louku, ale jednou jsme si udělali přestávku, když jsem uviděla lesní víly a chtěla s nimi mluvit. Byly hrozně fajn, ale pak jsme už vážně museli jet. Na kraji louky nás kentauři vysadili, že dál je to území jiného kmene, a my jsme se s poděkováním rozloučili.
Když jsme šli loukou vysokou trávou, všimli jsme si, že se Pegasové zase vrátili na své původní místo. Zavolala jsem na Diamanta, který na to zareagoval zvednutím hlavy. Když si mě všiml, zařehtal a já mu to oplatila zamáváním. Pak jsme už došli ke studánce. Už se stmívalo a modrá voda do okolí svítila.
„Musíme se sem někdy vrátit." poznamenala jsem při pohledu na vodu. „Bylo to tu super, a navíc jsme neviděli ani polovinu."
„To proto, že si všude zastavovala a byla vším fascinovaná. Ale jo, musíme." přitakal Lukas a usmál se.
„Stejně nechápu, proč rodiče nechtěli aby jsme sem šli, vždyť je to skvělé!" poznamenala jsem.
„Já vím, taky to nechápu. Ale jednou to určitě zjistíme."
Na to jsem se musela usmát.
„Co je?" zamračil se na mě Lukas.
„Nic, jen že jsi sem původně ani nechtěl jít."
„To by byla chyba."
„Já vím." Podívala jsem se na obzor. Slunce už téměř zapadlo a na nebi se objevovaly první hvězdy. „Vážně už musíme jít." Lukas přikývl. Společně jsme si stoupli na kraj studánky. „Na teď." řekla jsem.
„Dobře."
Já se vrátím, řekla jsem si v duchu. „Takže, raz, dva, tři, teď!" Společně jsme skočili a jasné světlo zmizelo. Když jsme zase otevřeli oči, stáli jsme v Šedivém světe. Byl to takový rozdíl. Kolem už byla skoro tma.
„Honem." zavolal na mě Lukas a společně jsem se rozeběhli domů. Do domu jsme dorazili těsně před rodiči.
„Kde jste byli dnes?" zeptala se máma a sundala si rudý kabát, který se hned změnil na šedý.
„Kousek za vesnicí." odpověděla jsem bez zaváhání.
„Tak daleko?" podivila se. Vesnice je od nás vzdálená něco kolem dvou hodin, moc často tam ani nechodíme.
Podívali jsme se s Lukasem na sebe a usmáli se. Kdyby jen věděli, že jsme byli ještě dál. S úsměvem jsem se obrátila na mámu. „Jo. A co jste dnes dělali vy?"