Zakázaná láska

Vzduchem se nesla ozvěna, jak kostelní hodiny odbíjely osmou večerní. Byl pozdní podzim, skoro se schylovalo k zimě. Obloha i přesto byla jasná a slunce se právě přehupovalo za horizont. Vzduch, ale protínal studený vítr, sobecky vrážející do všeho, co se mu připletlo do cesty. Nebezpečně fičel, jako by chtěl varovat každého, kdo by se mu odvážil postavit. Troufale shazoval poslední listí ze stromů, které se pak spirálovitě snášelo k zemi, kde se usadilo mezi ostatní listy, které tam již pár dní odpočívaly.

Klapot hodin pomalu utichl. Teď se na rozlehlé louce obklopené vysokými stromy mísil jen hukot větru, svištění kunaí a rychlé oddechování dvou chlapů. Stáli naproti sobě, oba v ruce svírali kunai. Byli tolik podobní a přesto tolik rozdílní. Vyšší z nich měl na tváři vrásku táhnoucí těsně pod očima. Měl delší havraní vlasy stažené do ohonu. Temné oči a štíhlou postavu. Druhý chlapec na první pohled mladší z nich měl stejné oči, avšak jeho vlasy byly kratší a na temeni hlavy lehce odstávaly. Tvář mu nehyzdila žádná jizva ani vráska. Měl sametově alabastrovou pleť a byl ještě drobnější než jeho protivník.

Vzduchem znenadání prolétla kunai, která by bývala zasáhla vyššího z chlapců, kdyby neměl tak dobré smysly a nestihl včas uskočit. Dopadl zpátky na zem, opíral se o ní rukou a do očí se mu vkradlo pár volných pramínků vlasů.

"Sasuke." Jeho hlas protnul již tolik stereotypní zvuk, který se krajinou rozprostíral. Jeden by řekl, že to starší z Uchihů pronesl bez jakéhokoliv tónu, ale oslovenému došlo, že se zatím skrývá překvapení smísené s dotčením.

"Měl bys dávat větší pozor nebo tě porazí mladší bráška." Zasmál se mladší Uchiha a v očích se mu zajiskřilo. Najednou sebou prudce trhnul a provedl úskok doprava. Těsně kolem hlavy mu proletěla kunai vržená Itachim, starším bratrem. Ztěžka vydechl a zalapal po dechu. Byl trochu vyděšený, ale tělem se mu rozlévaly vlny adrenalinu. Někdo by si mohl myslet, že muži stojící proti sobě se nenávidí, že bojují na život a na smrt, že touží jen po tom jeden druhého porazit. Ale ten kdo by je pozoroval delší dobu, by zjistil, že jejich pohyby jsou naprosto propočítané tak, aby ten druhý měl možnost se jim vyhnout. Každá kunai, každý shuriken, který prosvištěl vzduchem, měl už dopředu předepsané místo dopadu. Vždy se o kousek vyhnul protivníkovi, na kterého byl hozen.

Sasuke uznale pokýval hlavou a postavil se přímo Itachimu. Během okamžiku se ocitl vedle něj a podnikl proti němu výpad pravačkou. Itachi, ale bez sebemenší námahy uhnul, sklonil se a podkopl mladšímu Uchihovi nohy. Ten zavrávoral a s drobným heknutím dopadl na tvrdou zem, kterou, ale pokrývala po kotníky sahající tráva, která dopad trochu zmírnila. Než se stačil zorientovat, Itachi si na něj obkročmo sedl.

Každý by si teď pomyslel, že po tom všem co se celý podvečer na louce odehrávalo, ho starší bratr přinejmenším udeří. Jenže to se nestalo. Jeho ruka se sice pohnula kupředu. Dokonce zamířila k obličeji Sasukeho. Jenže když byla jen pár milimetrů od tváře, zpomalila. Jeho prsty se jemně dotkly tváře mladšího bratra. Ukazováček pravé ruky si pomalu prorážel cestu od spánku až ke rtům, po kterých zlehka přejel. Itachi si Sasukeho prohlížel, sledoval každé místo, kterého se jeho prsty dotkly. Nakonec se k Sasukemu bezděčně sklonil a svými rty se otřel o ty jeho. Býval by donutil mladšího brášku spolupracovat, kdyby ho včas nepřerušil. Jemně se vzepřel o jeho hruď a zadíval se mu do očí.

"Itachi... Jsme daleko od vesnice, ale stejně jsme tu uprostřed louky příliš na očích." Vydechl mladší Uchiha, přesto ale Itachiho skenoval toužebným pohledem. Itachi se rozhlédl, už chtěl odporovat, když mu došlo, že mladší bráška má pravdu. Pomalu se k němu sklonil a zašeptal mu do ucha.

"Dobře... Budeme pokračovat támhle." Hlavou kývl ke stromu tyčícímu se na kraji louky, ale ještě před tím Sasukemu skousnul ušní lalůček. Tomu se z úst vydralo potlačované zasténání. Popravdě vůbec nevěděl co mu Itachi říkal. Natolik ho ta malá nezbednost vzrušila. Oba chlapci tedy vstali, posbírali si své věci a ruku v ruce, jako by o nic nešlo, se vydali k vysoké již napůl opadané sakuře. Itachi k ní došel o pouhý krok rychleji, posadil se a zády se o ní opřel, aniž by Sasukeho varoval strhl si ho k sobě na klín.

Mladší Uchiha seděl zády k Itachimu, ruce opřené o jeho nohy, stejně tak jako se opíral trupem o jeho hruď. Starší z bratrů bezmyšlenkovitě přejížděl tomu mladšímu po hrudi. Zezadu ho objímal. Občas sjel rukou níž, aby mohl pohladit tu Sasukeho. Po chvíli si Sasuke přitáhl dlaň staršího bratra a vzal jí do té své. Pár okamžiků si jí prohlížel, dokud si nepropletl prsty s jeho. Itachi se k Sasukemu bezděčně přivinul a rty začal ochutnávat jemnou kůži na jeho krku. Byla lehce slaná, od toho jak se oba chlapci zpotili, když spolu trénovali. To ale Itachiho nemohlo odradit. Dál mapoval šíji mladšího bratra a zasypával jí polibky, které připomínaly dotek motýlích křídel.

Sasuke zamyšleně sledoval jejich spojené dlaně a druhou rukou přejížděl Itachimu po noze. Když se ani po nějaké chvíle nedostavilo ze Sasukeho úst žádné zasténání, kterým by oceňoval snahu staršího Uchihy, přestal. Volnou rukou, kterou doteď doprovázel polibky, kterými zasypával Sasukeho zadní stranu krku, ho objal. Pevně. Starostlivě. Jako by ho chtěl už navždycky chránit.

"Přemýšlíš nad tím?" Optal se a opřel se bradou o Sasukeho rameno. Ten jen mlčky přikývl. Ještě hodnou chvilku nenarušovalo ticho nic jiného než dech dvou chlapců. Dokud mladší z Uchihů nepromluvil.

"Nikdy nás nepochopí že? Nikdy nepochopí, co k sobě cítíme?" Vydechl tónem plným zoufalství. Itachi mlčel. Až po pár okamžicích hlesl.

"Nepochopí. Za to, co k sobě cítíme, by nás odsoudili a zavrhli."

"Co je na naší lásce tak jiného? Cítíme k sobě to co jiní zamilovaní lidé. Tak proč?" Sykl Sasuke. Prudce zamrkal. Ať chtěl nebo ne, do očí se mu draly slzy.

"Sasuke... Pár jiných "věcí" tu je. Dost podstatných věcí, které nám zrovna do karet nehrají. Víš, že když by se to dozvěděli, pokusili by se nás rozdělit. Dostat nás od sebe. A to nedovolím. Radši svou lásku budu tajit, než o ní přijít." Když tyto slova Itachi vyřkl, Sasuke už se pláči nebránil. Po tváři se mu rozkutálely slané kapky, které jako vodopád dopadaly na jeho hruď, která se mu trhavým pohybem začala zvedat a opět klesat.

"Víš, že tě budu vždycky milovat." Zašeptal mu Itachi do ucha. Poté volnou rukou uchopil jeho bradu a natočil si ho tak, aby si od něj mohl ukrást jeden z nespočetně polibků. Jemně se třel o jeho rty, dokud mu Sasuke neodemkl svá ústa a tím mu dovolil prozkoumat každičkou skulinku. Jejich jazyky nebojovaly. Hrály si. Třely se o sebe, hladily se...

"Já tě taky... Miluju tě..." Vydechl mladší Uchiha do úst toho staršího, když se kousek odtáhl, aby nabral dech. Poté se opět vrátil do té tolik vášnivé činnosti. Ještě úctyhodnou chvíli si chlapci užívali vzájemné doteky, dokud se na obloze neobjevily hvězdy a vzduch se neochladil natolik, že je donutil zvednout se ze země. Ruku v ruce kráčeli zpátky do vesnice. Nikdo je nemohl vidět, byla tma. A i kdyby... Vymluvili by se... Těsně před bránou však jejich sevření povolilo, až se jejich dlaně nakonec od sebe odpoutaly úplně. Však stále blízko sebe došli až do sídla Uchihů. Malým, skoro nepozorovatelným polibkem zapečetili svoje rozloučení, po němž se vydal každý do svého pokoje.

"Nikdy nedovolím, aby mi tě vzali. I kdyby nás to mělo stát život." Šeptl Itachi do ticha, když se ukládal ke spánku. Sasukemu hlavou prolétla tatáž myšlenka. Po níž zavřel oči a oddal se říši snů, vzpomínaje na dnešní "trénink".