Zapomněl si (5.část)

NARUTO
Když jsem zavřel dveře, mráz ustal a v místnosti se zase udělalo teplo. Ještě chvíli sem byl opřen o to chladné dřevo, než se mi povedlo ovládnout červený obličej. Poodešel jsem od nich tak, abych opět zaznamenal příjemnou pokojovou teplotu.
Vrátí se, to mi dal jasně najevo. Kdy? No, tak to je ve hvězdách. Štval mě, když...no když takhle odcházel! Ale došel jsem k závěru, že je to Sasukeho přirozenost, a nechal jsem to plavat. Ani nevím proč, ale šel jsem zpět do jeho postele. Lehl jsem si a zachumlal jsem do peřin. Dokonce se mi povedlo zase usnout. Po hodině, kdy mě vzbudil rachot s ulice, mi došlo, že sem vlastně splnil Sasukeho přání. Nafoukl jsem své růžové tváře a vstal. Najedl sem se, pořádně samozřejmě, a teple se oblékl. Výhled z okna mi připomínal, že už dávno nejsou třiceti stupňové pařáky, a tak sem se na to řádně připravil.

Venku byla pekelná zima, to vám teda povím. Vítr mi šlehal do očí společně se sněhovými vločkami. Trochu mi zatemnili výhled a tak jsem šel chvilkami poslepu. Ještě že Listovou znám na s paměť. Díval jsem se na kolemjdoucí a zdravil skoro každého z vesnice. Do hlavy mi stoupalo mnoho myšlenek. Samo sebou, že většina patřila Sasukemu.
Vůbec jsem netušil, co s námi v této fázi bude, jestli vůbec něco...nevím, co bych dělal, kdyby řekl, že tohle nemá cenu...kdyby jen tak zjistil, že mě nemiluje, že si jen něco namlouvá...nebo, že ho přestanu přitahovat fyzicky? Nevím. Zatím mám navrch, to je očividné ani takový id**t jako já si toho nemohl nevšimnout. To je špatný, moje hlava s toho začíná dělat hru, ale já nechci využívat jeho slabiny, nechci hrát nějakou pitomou hru, kdo koho dřív znásilní...Nechci!
Pohlédl jsem nad sebe na tu bělomodrou oblohu a nedokázal od ní odtrhnout své zraky. Chtěl jsem na ní sedět, nad všemi svými problémy...dívat se na ně z výšky, a možná bych zahlédl nějaké řešení. Stačilo by jen jedno. Usmál jsem se té myšlence...ten druhý Sasuke ne-Sasuke by semnou určitě souhlasil. Naše společné chvíle sem měl ještě živě ve své paměti.

****
Naše pikniky byly vždycky úžasné. Povídali jsme si o všem možném, jedli jsme samé dobroty a hráli různé hry. Tu jednu sem měl nejradši, no, i když jsme to oba jako hru nebrali. Kdo by taky bral.
„Sasuke?“ řekl jsem a opustil jeho už dost napuchlé rty.
„Ano?“ řekl a s nesouhlasem v očích se vzdálil také.
„No, víš, já sem se chtěl na něco zeptat.“
„Tak se ptej.“
„Máš mě rád, Sasuke?“ řekl jsem a čekal na jeho odpověď. Pak mi ale došlo, na co se to ptám. „Promiň, začínám mít otázky jako nějaká ženská...promiň, nemusíš...“
„Hrozně moc, Naruto.“ řekl najednou a úplně mě tím rozhodil.
„Myslíš to vážně?“
„To už je druhá otázka ne?“ řekl a usmál se na mě.
„No, jo…vlastně.“ řekl jsem a zasmál se. Miloval jsem jeho úsměv.
****

Přišlo mi to všechno jako včera, kdy mi Sasuke jen tak vyznával své pravé city. Neměl žádné zábrany, byl naprosto pravdomluvný a čestný. Řekl mi, že mě má moc rád...a já ho miloval. Stále ho miluju a on...nemá mě ani rád...tenhle Sasuke je jiný ale je můj. Sobecký, arogantní parch**t...!! Ale je můj, on je ten, kterého z duše miluju! Jsem hlupák a možná proto sem se zamiloval do něčeho tak zkaženého, protože mé srdce nechce pořád věřit tomu, že je Sasuke jen čisté zlo. Jak to ostatně všichni okolo mě tvrdí.
Sníh stále padal, ale už neměl takovou sílu. Já v něm pořád stál a hleděl na bílou krajinu kolem sebe. Měl jsem pocit, že mě sledují černé oči, ale když sem se ohlédl, nikdo za mnou nebyl. Možná se mi jen něco zdálo, anebo si mě Sasuke hlídá. Po pár minutách sem se přestal otáčet a nechal to být.
Začal jsem z nudy chytat sníh do rukou, abych svému horkému tělu připomněl, co je za roční období. Myšlenky na Sasukeho mě vždycky rozpálily tak moc, to počasí mě prostě muselo zchladit.

SASUKE
Listová byla ponořena do bílé barvy. Ten hloupej sníh byl všude a teď i v mých botách. Studilo to a bylo to dost nepříjemné...pořád sem se ale nehodlal vrátit. Zase by mě popadl amok a něco bych mu udělal, už tak sem dost nesnesitelněj... Co? Co to sakra kecám? Odkdy mi na tom vlastně záleží? Ne! Tohle jsou špatné myšlenky, moc špatné!
Pohlédl sem nad sebe. Modrá obloha...hmm...připomínalo mi to jeho oči. Zase blbnu! Už radši mlč, Sasuke! Plácáš hovadiny! Jestli to takhle půjde dál tak s tebe do hodiny bude prvotřídní romantik! A potom samo sebou netoužíme, ne?
Sklopil jsem hlavu ke svým namrzlým nohám a chvíli sledoval bílé stopy. Bylo jich tu spousta, jako kdyby někde měli výprodej a lidi se tam nahrnuli po stovkách. Obchodní domy, jak já je nesnáším...nechodil bych tam, kdyby...
„Copak si zapomněl, Sasuke?“ ozvala se mi v hlavě myšlenka. Chytil jsem se za ni a matně si na něco vzpomínal...byli jsme tu...hodně krát...a spolu.

****
Prošel jsem skleněnými dveřmi a rozhlížel se kolem. Vše tu měli označené cenou a pojmenované. Naruto říkal, že sem jdeme pro něco k snědku. Ale asi tu mají mnohem víc.
„Sasuke, kde se loudáš?“ houkl na mě můj kamarád a já se omluvně usmál.
„Promiň.“ řekl jsem a doběhl ho. Poslední dobou se mi Naruto zdál takový skleslí. Něco ho trápilo a já za boha nevěděl co. A k tomu všemu sem si začal uvědomovat, jak moc mu to v tomhle světle sluší.
„Sasuke, probuď se!“ řekl mi a chytl mě za ruku.
„Promiň. Co si říkal?“ zatím sem mu o téhle své slabosti nic neřekl. Neměl jsem odvahu.
„Ptám se, jestli si dáš vanilkovou?“
„Vanilkouvou co?“
„Zmrzlinu přeci.“
„Zmrzlinu?“
„To je tvoje oblíbená slabost.“ řekl a překvapeně mě sjel očima.
„Oblíbená slabo…….?“
„Copak si zapomněl, Sasuke?“ řekl a pak se zasekl s tím nejhorším obličejem, jaký sem u něj dosud viděl. Tvářil se jako by mu někdo zarazil kůl do zad. Nikdo ale kolem nás nestál by ani mu s hrudi nic nečouhalo. To mě přesvědčilo o tom, že za jeho bolest můžu já. Chtěl jsem ho obejmout nebo něco říct ale já sem zkrátka neměl odvahu.
****

Tahle vzpomínka, že je moje? Praštil jsem se pěstí do zmrzlého čela. Ne, to nejsou přece moje myšlenky, nejsou to moje pocity! Prostě...nemůžou být. Nebo si jen něco namlouvám, hraju tu svojí vlastní hru, ve který nemůžu být vítězem? Proč se vlastně takhle chovám?
Začala být až moc velká zima. Rozhodl jsem se rozhýbat své napolo zasněžené nohy. Udělal jsem pár nesmělých kroků, než sem se normálně rozešel. Byla to těžká chůze, moc těžká. Moje myšlenky směřovaly do jediného domu v Konoze. K jednomu člověku...jménem Naruto. To bylo samo osobě velmi špatné znamení...pro mě tedy ano. Znamenalo, to, že jestli povolím, prohraju nad ním. Prohraju nad vlastními city, které se snažím ignorovat a ne dát tak na sobě znát, že i já mám svou slabinu. Já Sasuke Uchiha, který si o sobě vždycky moc myslel, ale právem. Jsem jeden z nejlepších a v budoucnu budu ještě lepší. To, co mě děsí je fakt, že on taky. Mohl by mě kdykoliv zabít, může to udělat i teď...sílu na to má. Může mě zabít, ale on to prostě neudělá.
„Miluju tě, Sasuke Uchiho.“ ta věta mě dostala s transu. Ta věta mi pomohla si vzpomenout. Ta věta mi vrátila to nejcennější...už jsem nebyl ten, kdo si nevzpomíná, a kdo je nadmíru milý. Až se mi to slovo hnusí...
Ty si mě takového miloval, Naruto. Milého, dobromyslného, spravedlivého...láskyplného. Nenávidím tě za to! Za to, že si miloval jeho místo mě! Ale já se tomu nedivím, kdo by miloval někoho jako já. Někoho, kdo ti ubližoval,ale já se s tím nedokážu smířit. Miloval si jeho a miluješ jeho. Mě n...mě ne...mě...Rozešel jsem se zpět k tobě, i přesto, že tohle vím.