Zatím nepojmenováno : 02.kapitola

Smrt na střední

O pět minut později bouchání přestalo. Ozval se křik, z něhož tuhla krev, a nastalo ticho. Ředitelka stále seděla ve svém křesle. Dívala se z okna, kde právě na školním dvoře probíhala jatka. Náhle z protější budovy vyběhla skupinka čtyř studentů. Oblečení měli od krve, ale bylo vidět, že se nebojí.
Vedla je vyšší dívka s blonďatými vlasy. V ruce držela dřevěný kendo meč a hodnotila situaci. Za ní byli dvě dívky. Jedna měla také kendo meč a druhá byla neozbrojená. Poslední ve skupině byl kluk. Držel basebalovou pálku.
Zapraskání dřeva za zády ředitelky vyrušilo její zkoumavý pohled a otočila se za zvukem. Dveře podlehly náporu a do ředitelny vtrhli tři zkrvavení studenti. Dva byli v celku stejní jako za živa. Třetí nemněl levou ruku a z pravé mu tekla velmi rychle krev. Dveře povolili tak náhle, že zombie doběhli až do středu pracovny. Na okamžik se zastavili a zavětřili. Rozhlédli se a vrhli se směrem ke stolu. První se pokusil vyskočit na stůl. Ovšem díky své síle se praštil o lustry a spadl na zem. Rána ho na chvíli dezorientovala a tak se zmateně rozhlížel. Druhý a třetí zombík stůl obešli a vrhli se na ředitelku.
Ředitelka se pokusila o chabou obranu, avšak nepočítala s apetitem zombí, neboli druhý se automaticky zakousl do jejího zápěstí a utrhnul jí levou ruku od lokte dál. Třetí se hned vrhnul na hrdlu, které prokousl a vlna krve ho automaticky ještě více zbarvila do ruda.
První zombík se pokusil vstát, ale předním se objevila modrá koule, v níž se zhmotnil meč a zombíkovi rozpůlil hlavu vedví. Za mečem pokračoval Oliver. Zvedl ruku a vyslal z ruky blesk, s jehož pomocí zabil oba dva zombíky, kteří v tuto chvíli hodovali na těle ředitelky. Přešel pracovnu, zvedl dveře a vrazil je zpátky do futer. Za ním se z portálu vynořil Artemis, oblečený v černém hávu.
„Nezapomeň na ředitelku. Máme podle stavu jejího těla asi tak půl minuty, než se probudí.“ Pronesl tiše s očima upřenýma na Olivera.
„Jak jinak. Teoretik. Jsme konečně zpátky a ty udílíš rozkazy. To udělej sám. Já jsem zabil ty tři, co se sem dostaly.“ Přičemž se otočil na Artemise a při pohledu na něj se zasmál. „Prošli jsme celým výcvikem a ty se třeseš strachy. Je tohle normální?“
„Víš, že nejsme jako ty. Výcvik, výcvik. Neznáš nic jinýho. Hlavně, že všechno víš. Taktika ti nic neříká a magie taky nic. Hlavně, že jsme tam, kde jsme se měli objevit.“ Dodal s úsměvem. Otočil se na ředitelku, oči se mu zbarvily do ruda a tělo ředitelky se vypařilo s výbuchem. Výbuchl se pokusil zničit celou pracovnu včetně Artemise a Olivera, ale v tom mu zabránil Artemisův štít, který výbuch pohltil. Z celého výbuchu zbyla polovina, takže akorát vyrazila zeď směřující na školní dvůr.
„Tak spokojený? Víš, že smrt rád nemám. A tyhle popravy ještě více. Nezapomeň, na čem jsme se dohodli, když jsme opouštěli svět!“ Jeho oči přestaly rudě žhnout a zbarvili se zpět na hnědo. Následně se zahleděl skrz prach na dvůr, kde zrovna bojovala skupinka čtyř studentů se zombíkama.
„Hele, Lucka, Itharis, Kačka a Karlos. A snaží se bojo…“ Větu ani nedořekl, když kolem něj proběhl Oliver a vyskočil dírou po výbuchu ze třetího patra. Cestou zařval a v ruce se mu opět blýskal jeho meč. Všichni zombíci vzhlédli nahoru, na opovážlivce, který si dovolil rušit jejich hostinu. Skupinka naopak na zachránce, který jim dá nejspíše možnost utéct výměnou za svůj život.
Kdo to asi je? Pomyslela si Itharis a otočila se, s tím, že odvede skupinu z bezradného boje. Do cesty se jí však postavil obrovský zombík školník. Než stačila cokoliv udělat, stiskl jí krku a zvednu ji do výše. Když jí zvedl do výše deseti centimetrů, jeho ruka se náhle vypařila a ona upadla vedle postavy v černém hávu.
Ve chvíli, kdy kolem Artemise proběhl Oliver, znovu aktivoval svou magickou moc a pomocí magie zbrzdil Oliverův pád. Následně se teleportoval pomocí časoprostorového kouzla vedle Itharis a nechal zombíkovu-školníkovu ruku zestárnout tak, aby se rozpadla na prach. Ponořil se ještě více do magického proudu a naplnil své vražedné kouzlo magií tak, že stočil samotná magický tok. Začal žhnout temně krvavou barvou a vyslal své kouzlo. To zabilo všechny zombíky na území školy. Otočil se a vyšel pomalím krokem k Oliverovi.
„Debile. Kdybych tě nezachytil, tak seš zase mrtvej. Asi tě to baví co?“
„Docela jo.“ Odpověděl Oliver se smíchem. „Čau lidi. Jak je?“ Tuto otázku radši položil celé skupině, i když se díval na Lucku.
„Celá škola je čistá. Ale zdá se, že jsme jediný přeživší. Žilo by jich více, kdyby si ten portál nezvrtal. Teď se musíme někde schovat. Ovládání proudu je dost náročné. Zvláště tady na zemi, kde je tok energie potlačen.“
„Jo, máš pravdu. Kam půjdeme? Potřebujeme opevněné místo. Teď bude všechno na mě a víš, že nejsme tak mocný jako ty a hlavně tok skoro necítím. Tak kam chceš jít Artemisi? K tobě domů?“
„Jo, to by šlo. Barák má vysoký zdi a je na kopci, z jedný strany je i docela slušnej sráz.“ Pak se otočil na skupinku a dodal. „Vy tam, pojďte.“
„Olivere, zakřivím prostor od brány domů, ale až tam budeme, víš, co máš dělat.“
„Jako vždy. Hej, vy tam! Jestli chcete jít, tak pojďte hned. Nemáme moc času. Smrdí to tady krví a náma. Musíme rychle pryč. První pravidlo je, že nás budete poslouchat. Jasný?“ Skupinka nevěřícně pokývala hlavou a vyšla vpřed. Artemis došel k bráně a položil na ni ruku.
„Možná bylo lepší jít pěšky. Budeš muset ten barák ubránit alespoň týden.“
„Dobrý. Obranu zvládnu. Jen doufám, že se neobjeví třetí prapor. To bych tě musel zbudit.“
„To raději nezkoušej.“ Pohlédl na skupinku kolem něj. „Ještě poslední věc, než začneme. Zkus je vyzkoušet, jestli mají talent a jestli ano, tak je nauč základy. Tak začínáme. Poběžíte za Oliverem. Bude to asi kilometr. Nikdo se nezastavujte a o mě se nestarejte.“ Artemis si sedl do tureckého sedu a začal se soustředit.
„Ale jak může běžet, když…“
„Pamatuj na to, co říkal! O něj se nestarejte. Bude tam dříve než my. Nespíše vyběhneme hned, jak se otevře brána. Připravte se. Za chvilku to bude.“ Postavil se čelem k bráně a čekal.
O půl minuty se brána otevřela. Za ní, ale neležela silnice, ale jakási cesta ze stříbrných kostek, které svítili a osvětlovali tím tak celou cestu. Kolem cesty se vznášela jen tmavě modrá mlha. Oliver vyběhl. Zbytek skupiny stál a nevěřícně se díval za bránu. Kolem Artemis začali lítat v kruhu jiskry. Ty vylítli a zasáhli stojící skupinku.
„Na co čekáte?“ Obořil se na ně Artemis. „Utíkejte!“Skupinka se dala do běhu. Artemis ještě vyslal pár jisker, aby kolem nich kroužila.
Všichni běželi, jak jen mohli. Na konec cesty doběhli za šest minut. Vynořili se na za brankou Artemisova domu, který byl od školy asi třicet kilometrů.
Celý pozemek byl obehnán dvou metrovou cihelnou zdí. Branka byla zasazena do zdi. Zdobil jí krásný oblouk. Celá byla ze železa vytepanými složitými vzory. Uprostřed byla hlava tygra s vyceněnými zuby.
„Co tady děláte? Zvláště ty Olivere!“ Promluvil na ně muž, který měřil alespoň dva metry. Oblečen byl v tmavomodrém obleku a zrovna se chystal nasednout do auta.
„To je na dlouho. Řeknu to zrychleně. Tento svět se mění. A je jen na vás, zda chcete žít, nebo zemřít.“ Za Oliverem se zavřela branka a tím i cesta ze školy. V poslední chvíli skrz branku proklouzl dopis. Itharis se sehnula a zvedla ho.
„Pro živé. Divný nadpis pro dopis.“
„To je pro nás ty huso! Otevři to a přečti to.“ Houkl na ni Oliver a položil ruku na branku. „Já zatím oplotím tenhle ementál. Hned jak to udělám, tak omdlím asi na deset minut.“ Trvalo pár vteřin, než upadl v mdlobách na zem. Ještě než dopadl na zem, kolem celého pozemku se rozvířila stěna z barev a tím se spustilo ochranné kouzlo. Barvy se shlukly do sebe a vytvořili kolem celého pozemku vír ze čtyř barev. Tmavě modré, světlo modré, červené a hnědé.
Lucka se pokusila Olivera v pádu zachytit, ale při pokusu o to zakopla a spadla na Olivera, který již dopadl na zem.
„Cos to, proboha…“ Muž v obleku, Artemisův otec, se rozeběhl k domu a otevřel dveře. Při běhu ještě vykřikl na skupinku, aby Olivera odnesli do baráku. Zdeněk přistoupil k Oliverovi, vzal ho do náruče a přenesl ho do baráku.
Za hlavními dveřmi byla předsíň. Zul se a postupoval dalšími dveřmi do chodby. Chodbou prošel rovně a vešel do obývacího pokoje, kde Olivera položil na sedačku. Za ním přišel zbytek skupiny.
„Co dál? Nevíme pořádně ani co se stalo a hlavně jak jsme se sem dostali.“ Postěžovala si Lucka.
„Jak jste se sem dostali, to vám velmi rád řeknu.“ Zasmál se Artemisův otec. „Běželi jste tak rychle, že jste vyrazili branku. Ale to je teď jedno. Spíš bych radši slyšel, proč jste tady a ne ve škole a taky kde je můj syn. Ale rychle. Za dvacet minut musím vyrazit do práce.“
„Artemis, chci říct Albert, měl být hned za námi. Možná ten dopis co sem vypadl, nám něco řekne. Už jsme se ho pokoušela otevřít, ale nejde to. Vypadá to jako normální dopis, ale normální rozhodně není.“
„Ukaž mi ho. Já se mu podívám na zoubek.“ A zvedl ruku směrem k Itharis. Ta mu dala dopis do ruky, který se následně pokusil otevřít. Po půl minutě odešel do kuchyně a vytáhl nůž. Ani tím to nešlo. Vrátil se do obývacího pokoje.
„Sakra“ Ulevil si. „Co je to za papír? Doufám, že někdy zjistí, jak to otevřít.“
„Třeba je začarovanej. To co jsem viděla posledních patnáct minut, mě přesvědčilo, že vše je možné.“ Okomentovala suše Itharis Artemisova otce.
„Třeba Oliver to dokáže otevřít.“ Hlesla Lucka. Seděla vedle něj, hlavu položenou na klíně a láskyplně ho hladila po vlasech.
„Asi budeme muset počkat.“ Shrnul to Artemisův otec.
„Asi jo. Prosím vás, jak se vůbec jmenujete? Ani nevím, jak vás oslovovat.“
„Jmenuji se Albert Rafr. Stejně jako můj syn. Chcete někdo něco k pití?“ Souhlasné mručení všech okolo dalo jasnou představu, že si nepřejí být rušeni a tak Albert odešel do kuchyně pro pití. Skupinka zatím čekala na probuzení Olivera a následného vysvětlení, co se stalo.
Po osmi minutách se Oliver probral. Všichni zúčastněni na něj hleděli posazení v kruhu.
„Doufám, že jste Artemise dali do postele. Bude teď asi tak týden spát.“ Podivný pohled všech, však Olivera probral dokonale. „Děje se snad něco?“
„Artemis neprošel. Jen se objevil tenhle dopis a nic víc.“ Albert mu podal dopis a Oliver ho hned otevřel.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Albert.
„Jednoduchá magická pečeť.“ Odvětil Oliver a začal číst. Vzkaz vyl krátký, takže Oliver zbledl hodně rychle.
„To je špatný. Potlačený tok mu nedovolil udržet průchod dostatečně dlouho a tak pro sebe zakončil svou cestu u mě v bytě. Píše, že se máte připravit na válku a já vás mám naučit co nejvíc. Až ho uvidím, tak ho asi zabiju. No nic. Dál píše jak zrušit jeho upravenej maják. Zajímavý. Zjistil, jak zrušit potlačení magie na určitým místě. Poslední informace je, že Evropa padla. Dnes si dám volno a zítra odjedu pro nějaký jídlo, abychom měli co jíst. Je tady ještě jeden list pro Vás pane Tafr.“ Vzal druhý list papíru a podal ho Albertovi. Vstal a vyšel z místnosti. Albert zatím četl dopis a sedl si na gauč, kde před tím ležel Oliver.
Po deseti minutách se Oliver vrátil a byl bílí zase jak smrt.
„Tak tok jsem na pozemku upustil. Ale ne moc, aby to sem nepřitáhlo nějakýho generála. Taky jsem našel magickou zprávu, která přišla s tím dopisem, kde bylo řečený, že žádný zombík tipu Démon tady není, ale prej na každou zemi byl přidělen jeden generál. To je špatný. Sice ovládám magii jako mistr meče a generála bych porazit dokázal. Sice by mě to stálo život, ale dokázal bych to.“
„Takže co teď?“ zeptala se Kačka.
„Nic. Všechno je to blbost. Jedu do práce a Artemisovi řekněte, že ať je v deset doma.“ Vstal a odešel. Za okamžik byla slyšet rána a celý dům se otřásl v základech.
„Doufám, že se nepokusil projít tím polem. Abych připravil bariéru na uvolnění toku, tak jsem ji musel zdvojit a tím jsem ji i obrátil proti nám. Nikdo tam hlavně zatím nechoďtě.“ Vstal a udělal dva kroky. Pak omdlel.
Skupina se zhrozila a seběhla se k němu.
„Jestli upravoval bariéru, nebo co, tak asi zase omdlel. Od toho výbuchu v ředitelně a těch zombíků, nebo kdo to je, tak je všechno hlavou vzhůru. Karlosi, prosím, odneseš ho k Artemisovi do postele? Pak se vrať a dohodneme se, co uděláme.“
„Jasně.“ Vstal, vzal Olivera znovu do náruče a odnesl ho k Artemisovi do pokoje. Celá skupinka zatím čekala, dokud se nevrátí. Když se vrátil, sedl si vedle Kačky a Lucka začala.
„Co teda budeme dělat? Nikdo nic neví a Oliver zase omdlel. Zdá se, že bysme nemněli opouštět barák. Asi bych zkontrolovala zásoby jídla. A pak si dali odpočinek. Těch deset minut ve škole a běh mě vyčerpal. Taky by měl někdo hlídat u Olivera, kdyby se probudil.“
„Dobře. Já budu hlídat Olivera. Kačko ty a Karlosi se podívejte po jídle a něco uvařte. Mám hlad. Itharis zatím prozkoumá barák, jestli je tady něco na ochranu. Nevím co, použil na naši ochranu, ale radši bych byla připravená. Zvláště, když Oliver mluvil o nějaké válce.“ Shrnula to Lucka. Nikomu nebylo moc do řeči. Všichni byli zmatení ze školy a z toho divného průchodu.
„Dobře.“ Karlos s Kačkou vstal a odešli do kuchyně. Lucka šla nahoru a Itharis odešla do suterénu, kde je podzemní garáž a dílna.

„Ty kačko, co si o tom myslíš? Jsem celej z toho zmatenej. Magie a tak. Přece nejsme v Harry Potterovi. Kouzla neexistujou.“ Začal rozhovor Karlos.
„Hele, sama nevím. Nevím o nic víc, než ty, ale je to divný. Ze školy sem to je přes třicet kilometrů, ale dostali jsme se sem za pět, šest minut. A ten výbuch a ta teleportace Artemise ve škole nebo co. Mám v tom pěknej zmatek.“ Stěžovala si Kačka.
„Hele, kolik je vlastně hodin? Podívej se ven. Už skoro zapadá slunce.“
„To není možný! Vždyť je devět hodin.“ Podívala se na své hodinky a nevěřícně se na ně dívala. Bylo devět hodin večer. „T-to není možný. Ty hodinky musej být rozbytý. Běž to hned říct Itharis a pak Lucce.“ Karlos vstal a odešel. Kačka se ještě chvíli přehrabovala v lince a pak šla za Itharis do sklepa.
Nebyl to sklep, ale jen půl patra dolů.