SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zatím nepojmenováno : 01.kapitola

Když cikády pláčou

„Čau Olivere, jak se daří?“ pronesla tiše postava za osmnáctiletým chlapcem stojícím na požárním schodišti ve škole.
„Čau Artemisi. Ale znáš to. Konec školy a tak všichni magořej. Co ty? Co Itharis?“ pronesl s jakým si nezájmem, jen aby hovor nestál.
„Jako vždy. Nuda a Itharis mě asi nenávidí. Myslí jen na ty vydlabance z fotbalovýho týmu. Slyšel jsem, že ti dala Lucka zase košem.“
A už je to tady zase. Proč se nestaraj sami o sebe. Oliver se podíval na školní chodbu, jestli neuvidí učitelku, a když ji nikde nezahlédl tak vytáhl krabičku žlutých velbloudů a vzal si cigaretu. Pak ji položil na zábradlí a posunkem naznačil Artemisovi, že si může nabídnout.
„Ale jo dám si. Díky. Jen doufám, že nás zase nechytne nějaká učitelka. Trojku z chování by doma asi už nerozdejchali.“ Říká Artemis, když si vytahuje cigaretu z krabičky. Pak zaloví v kapse a vytáhne zapalovač. Připálí si a nabídne ho Oliverovi.
„Díky. Zase ho nemůžu najít. Klasika.“ Připálí si a s povzdechem vypustí kouř.
„No co ta Lucka? Kvůli čemu jste se zase pohádali?“
„Ale znáš to. Ženská. Asi má zase krámy. Za pár dní zase přileze.“ Prohlásil bezduše a popotáhl z cigarety. Rychlé kroky za nimi nesly s sebou ozvěnu velkého problému. Artemis se otočil a viděl to nejhorší, co mohl.
„Tak pánové. Dvojka z chování vám zdá se nestačila.“ Řekla postarší dáma v béžovém saku. Ředitelka! „Tak prosím za mnou. A hned.“
„Ježiš. Klídek. Když už k vám, tak to aspoň dokouříme ne? To by bylo neekologický, kdybychom zahazovali tolik tabáku. Vemte si ty chudý černochy, co makaj na plantážích, aby měli co jíst.“ Prohlásil Oliver a otočil se zády k ředitelce. „A mimo to, měla byste taky kouřit. Nebyla byste tak nervní, alespoň svýho manžela.“ Popotáhl z cigarety a zamyšleně začal studovat protější stěnu.
„P-Prosím? Co jste to říkal? To přesahuje všechny meze. A Artemis se zase jen směje. Vy dva pánové to už přeháníte. Okamžitě Pojďte za mnou.“
„Ani né. Díky. Ty vaše kecy jako vždycky už znám nazpaměť.“ Řekl suše Artemis a taky se otočil k ředitelce zády a začal ji plně ignorovat. „Ty Olivere. Co se jde dneska za raid? BWD nebo Al´Akir?“
„Ani nevím. Asi Al´Akir. BWD je skoro celý dole.“
„Tak pánové. Okamžitě za mnou. S cigaretou nebo bez ní. Je mi to jedno, ale okamžitě!“ Poslední slovo zařvala s takovou silou, že jí vylétly sliny z pusy a přistály na temeni Olivera a Artemise.
„Když toho tolik naděláte tak s radostí. Ale prosím, již na nás neslintejte. Je to pěknej hnus, stačí, že s váma musím sdílet vzduch.“ Přičemž se otočil a vrazil nejkratší cestou do ředitelny. Artemis ho následoval a ředitelka ještě chvíli stála zaražená z toho, co řekl a pak vyrazila svižným krokem za nimi.

Když dorazili do ředitelny, Oliver típl cigaretu o ředitelčin dubový stůl a vajgl hodil na zem pod sebe. Artemis zase hodil doutnajícího vajgla ředitelce do kafe, které stálo na stole. Sedli si naproti ředitelce, která zvedla telefon a vytočila číslo na Oliverovi rodiče.
„Tvoje číslo znám už na zpaměť.“ Řekla s úsměvem směrem k Oliverovi.
„Dobrý den paní Smyčcová, omlouvám se, že ruším, ale váš syn opět kouřil ve školní budově a dostali jsme informaci, že vyvedli ještě jeden problém. Mohla bych vás požádat, zda byste mohla přijít do školy prosím?“ Chvilka odmlky napovídala, že Oliverova matka byla opět v náladě a tak bude zase veselo.
„Jistě, chápu vás. Mockrát vám děkuji. Mohla byste prosím také kontaktovat Artemisovi rodiče? Bohužel nemám s nimi žádný kontakt. Děkuji a těším se na naše setkání.“Zavěsila telefon a upřela nenávistný pohled na Olivera, jež si právě připaloval další cigaretu. „Pane Smyčec vaše chování je tak hrozné, že na něj není ani známka. Řekněte mi, proč to děláte? Máte snad nedostatek pozornosti? A ty Artemisi, proč se k němu stále přidáváš? Víte chlapci,“ sedla si na stůl a upřela na oba dva svůj zrak.
„Olivere, dej mi cajgo. Já je mám v baťohu a tam si asi teď dojít nebudu moct.“
„Tohle nemá cenu. Ty si dojdi pro ty cigarety, protože vedle toho co jste zase způsobili je tohle maličkost. Jenom Olivere, prosím, otevři okno, ať mi to tady tolik nesmrdí.“
„Fajn, tak za chvíli sem tady.“ Vstal, otočil se a odešel. Oliver vstal taky a otevřel okno. Ředitelka si zatím sedla do svého velkého křesla, jež se spíše hodilo pro nějakého starého bohatého ředitele, a vytáhla z jednoho šuplíku vonnou tyčinku.
„Pane Smyčec, půjčil byste mi prosím zapalovač?“ přičemž natahovala ruku k Oliverovi.
„Jasně.“ Vytáhl z kapsy zapalovač a podal ho ředitelce. Ta ho položila před sebe a zaštrachala znova v šuplíku. Vytáhla asi třicet centimetrů dlouhé dřevo, do něhož zabodla vonnou tyčinku a zapálila ji. Oliver si zatím sdl zpět na své místo a sledoval počínání ředitelky.
„Děkuji.“ Řekla s úsměvem a podala Oliverovi jeho zapalovač.
Seděli asi deset minut beze slova, než přišel Artemis. Ten vešel do ředitelny velmi tiše s baťohem na zádech. Nesl ještě druhý baťoh, který podal Oliverovi.
„Pozdravuje tě Hrůza. Že prej jestli ještě jednou mu vezmeš nějakej nesmysl z kabinetu, tak tě osobně přerazí. Co si mu vzal tentokrát?“ Oliver se zasmál a pokrčil ramenama.
„Nic. Možná trochu kyseliny sírový. Ale ta byla asi jen čtyř procentní. Jak jsme lili ten humus včera do mejdla na holičích záchodech.“ Když to dořekl, ředitelka zvedla telefon a vytočila číslo.
„Dobrý den pane školník. Prosím zkontrolujte mýdlo na všech dámských záchodech. Včetně těch učitelských. Děkuji.“ Zasmála se a upřela zrak na Olivera, jako by z něj chtěla vytáhnout znova nějakou rošťárnu.
„Ze mě nic nedostanete, ale musím říct, že pohled docela dobrej. Z jalový krávy byste tele dostala, ale já jsem jinej.“
„To možná ano, ale vtip s mýdlem jsem odhalila. Třeba řeknete ještě něco.“
„To si nemyslím. Stejně za chvíli tady začne cirkus, takže nemá cenu tady řešit tyhle blbosti.“
„Cirkus? Tím myslíte, až přijdou vaši rodiče? To máte pravdu, začne. A musím říct, že se těším na tvé rodiče, Arte-“ V tom někdo vrazil do ředitelny a skácel se na zem s tváří směrem k zemi. Měl na sobě dlouhý hnědý háv, který byl potrhaný.
„Pomoc.“ Vydechl s velkou námahou. Artemis s Oliverem vyskočili ze židle a pomohli neznámému muži si sednout.
„Zavřete dveře. Musíte je zabarikádovat a udržet, dokud nenasbírám dostatek síly k otevření dalšího portálu.“ Ředitelka vstala a chtěla podat ruku neznámému, avšak ten zavrtěním hlavy dal jasně najevo, že se nikoho dotýkat nebude. Proto alespoň zaujala reprezentační postoj a spustila.
„Vážený pane, nevím, kdo jste, ale takovéto chování je zcela nepřípustné. Doufám, že nám alespoň objasníte situaci, do té doby pro vás nic neuděláme. Doufám, že je to zcela jasné. A také bych byla ráda, kdybyste přestal říkat nesmysly.“
„První dveře, Pak vše klidně vysvětlím.“ Oliver se v tu ránu vrhl na dveře a s velkou ránou je zavřel. Následně se pokusil převrhnout ředitelčin stůl, avšak v tom mu zabránil Artemis, který ho chytnul zezadu a vyzdvihl ho do výše, aby mu neodporoval.
„Lidi, nechte ho. Pouze se snaží zachránit si život. Co je na tom špatné? Doporučoval bych vám ten stůl tam dát.“ Cizí muž se chystal pokračovat, avšak zvonění telefonu ho zastavilo.
„Omlouvám se. Musím to zvednout.“ Zvedla telefon a přiložila ho k uchu. „Prosím? Ředitel…“ chvilka ticha ukazovala, že jde o důležitou zprávu, neboť se ani nestihla představit. „Samozřejmě. Hned se budeme evakuovat. Nashledanou.“ Přísně se podívala na Olivera, který teď seděl na zemi a byl silně otřesen, jak kdyby zažil nějakou hrůzu. „Otevřete ty dveře. Ministerský předseda vyhlásil stanné právo a nařídil evakuaci celého ostrova. Oba dva běžte ke své třídě a zůstaňte s ní.“
„Ano paní ředitelko.“ Pronesl Oliver tiše a zvedl se. Muž se obrátil na Olivera.
„Máš v sobě potenciál. Pojď se mnou a pomoz mi.“ Otevřeným oknem do ředitelny začal proikat řev ze dvora školy. Ředitelka přiběhla k oknu a zbledla. Nevěřícně se koukala z okna.
„T-to není možné! Co se to děje?“ vykoktala a svalila se do svého křesla.
„Je to tady. Musím jít. Kdo chce, může jít se mnou.“ Zvedl prst a rozřízl vzduch. Podél jeho řezu prstem se začala objevovat jakási modrá záře. Ta se rozšířila a zvětšila do velikosti, že by dokázala obklopit celého muže. Ten však pohlédl na Olivera a nabídl mu cestu.
„Pojď, chlapče. Tohle ti zachrání tvůj život a možná i celý tento svět.“ Oliver vstal a vstoupil do modré záře. Muž ještě dodal „Ty můžeš jít také.“ Načeš se otočil a stoupil do světla, které se hned začalo zmenšovat. Artemis po něm skočil a prolétl přímo do záře. Ta za chvilku zmizela a pracovna lehce potemněla.
Ozvalo se klepání na dveře. Následně se klepání z intenzívnělo a pomalu přešlo v bouchání. Ředitelka seděla v křesle a nebyla schopná čehokoliv. Dveře se zasekly od toho, jak s nimi Oliver praštil.
Kam vlastně zmizeli? To celé si mi zdá. Spolužáci okusují ostatní spolužáky. Zombie neexistují! Pomyslela si a vstala. Zašlápla vonnou tyčinku, která propalovala díru do koberce a otočila se k oknu. Nikdo však nemůže popřít to, co vidí na vlastní oči.

Dodatek autora:: 

V tomto díle jsou postavy postaveny na základě reálných lidí. Jsou to lidé blízcí i vzdálení, však můj život vysoce zasáhly.
Jednou z postav jsem i já. Doufám, že se vám toto dílo bude líbit a doufám, že jednou nebude pouze na stránkách Anime-Manga, ale i v knižní podobě.

5
Průměr: 5 (8 hlasů)