Zbrocené ostří (09.)

rekapitulace:

Poté co si Sayumi vybavila část vzpomínek ze své kruté a smutné minulosti, ocitlo se před ní nové rozhodnutí, které mělo nasměrovat její cestu životem dál. Otázku na tak závažnou věc jí položil sám muž, který jí byl vždy jako jediný oporou.
Když jí Saizo seznámil se skutečností její nastávající změny v případě, že se rozhodne kráčet dál cestou pomsty, Sayumi musí začít znovu zvažovat své úmysly. Aby tomu nestačilo, jeho chování ji přivedlo do rozpaků víc než jindy.
Teď, když ji zanechal v krčmě samotnou o svých myšlenkách je jen na naší bývalé Oiran, jak se rozhodne a posléze zachová.
Nicméně, co když se přihodí něco dalšího, neplánovaného, co ji donutí svá rozhodnutí znova zvážit a přehodnotit?
Co se teď může stát?

**********************************************************************************************

„Děkujeme za večeři, tady… Platím za oba.“
Z nenadání se zvedl od stolu. Viděla jsem, jak se ode mne vzdaluje, když se najednou ještě nečekaně zastavil, jen pootočil mírně hlavu směrem ke mně.
„Sayumi, jdi brzy spát. Na zítřek bys měla být dost odpočatá a připravená.“
Pak už jsem hleděla pouze na jeho záda a siluetu, jak se ode mě stále víc vzdaluje. Z chvilkového zamyšlení při pohrávání si mezi prsty se sklenicí mi vytrhl číšník.
„Dáte si ještě něco, paní?“
„Tak připravená, mhm… Zítra možná přijdu o život, a on mě tu jen tak nechá, jako by se nic nedělo, zbabělec!“
Ani jsem si neuvědomila, že mé myšlenky unikají nahlas ven.
„Eh, co jste to říkala, paní?“
„Ah! Ale nic. Omlouvám se. Dejte mi sem ještě dvě Saké, prosím.“
„Jistě, jak si přejete. A mladá paní, odpusťte, že se ptám, ale máte čím zaplatit?“
„Hm?! To myslíš vážně!? Jistě že mám! On mě pouze pozval na večeři. Na mou poslední večeři…“
„Eh? Paní, chováte se divně…“
„Prostě mi přineste to pití. Pokud se vám to nelíbí, mohu jít jinam!“
„Jistě že ne, mladá paní. Hned vám ho přinesu.“
Cítila jsem takovou zlost. Ta hořkost v krku nešla ani zapít, přestože jsem doufala, že pití mi donutí zapomenout. To jeho dnešní chování mě naprosto vyvedlo z míry. Ano, zesílila jsem, zvládla bych i víc nebezpečných nepřátel naráz, ale on mi dostal několika slovy a tím jeho bezcitným pohledem, spalující mě uvnitř na kolena.
**********************************************************************************************
Bylo už po půlnoci a já se odhodlala vzdát svůj boj se vztekem a jít si lehnout. Vykymácela jsem se ven z krčmy a toulavou chůzí šla spát. Byli jsme toho dne ubytovaní v jedné noclehárně poměrně vzdálené od krčmy. Sice to bylo neobvyklé a často jsme pobývali jen venku, ale nějak jsem se dnes tomu zpříjemnění pohodlí nebránila. Od doby, co jsem s ním byla na cestách, si mě žádný muž nedovolil obtěžovat, a když už se tak stalo, vždy mě ochránil, nikdy nikoho nenechal na mě byť jen vztáhnout dlaň. Možná to bylo i tím oděvem, který už nebyl tak výstřední a lákavý jako ta kimona, která jsem tenkrát nosila. Možná i tím, že jsem zesílila. V jedné věci měl skutečně pravdu, už delší dobu si nejsem jistá, jestli jsem stále tou samou osobou jako dřív, jestli se vůbec chci ještě víc změnit. Od doby, co jsem přišla do Okinawy mě má Okasan učila pouze jak být vlídná k mužům. Jak nosit ty nejpůvabnější šaty a hlavně postarat se o to, aby byli muži v naší přítomnosti vždy ne méně, než spokojeni, ať to bylo z pohledu zábavy, nebo intimity. Potlačit své pravé city a ukázat jen vlídný úsměv, byť falešný, bylo naším předpokladem. Učili mě být vším, jen ne mít vlastní vůli. Po tak dlouhé době člověk snadno zapomene na to, jaké to bylo kdysi, když vás nikdo neomezoval a nenutil vás dělat věci proti vaší vůli. Jaké to bylo být sám sebou.
Ta dětská léta, léta štěstí a volnosti mi skončila dřív, než jiným dívkám. Uzavřela se za mnou jako neprodyšná brána z tvrzené oceli, potřísněná krví všech, kteří mi byli blízcí. Zbyla jsem jen já, uprostřed cesty stojící, bez známky hlasu. Naprosto opuštěná. I přes to množství lidí, kterými jsem se u Okasan obklopovala mé srdce stále pociťovalo nesmírnou samotu a trýzeň.
Až jednoho dne, když jsem už ani nedoufala, že by se něco takového mohlo stát, přišel za mnou houpavým a sebejistým krokem, jako můj zachránce. Jeho stín se lámal s tím mým a já viděla, že už tu nejsem tak sama jako předtím. Stáli jsme tu teď dva, on a já na té vyprahlé a opuštěné cestě, která neměla konce. Přesto jak potemnělý byl jeho stín, jak lhostejný měl hlas a nevraživý pohled, i přes to všechno z něj vyzařovalo jemné světlo, které mi svítilo na cestu. Věděla jsem, že se ho musím chytit a nepustit se. Protože to on se stal mým světlem v té temnotě, která mě den za dnem stále víc zahalovala. Stal se tím, koho bych chtěla následovat až na kraj světa. Tím, pro koho bych s radostí obětovala svůj život. To s ním se totiž opět cítím zas volná, svobodná, s možností cítit. Nevadí mi že jsem ty předražené parfémy, šaty s doplňky a hodinové účesy s měkkou postelí vyměnila za klid na duši a byť jen malinkou zas ožívající radost v srdci. Kdyby jen věděl, kam mé srdce směřuje, ale lepší bude, když se to nikdy nedozví. Nechci riskovat ztrátu tohoto cenného přátelství, ať je to vztah jako mezi mistrem a jeho učedníkem. Stále ho chci následovat, stále chci sílit, abych mu mohla být blíž.

Houpavá a vratká chůze mi opět po chvíli připomněla mou podnapilost a vrátila mě zpět do přítomnosti.
„Už jsem skoro tam… Eh, je mi špatně, všechno se tak houpe… Asi sem toho vypila moc. Ah, co to? Au!!“
Nějak jsem v podnapilém stavu při tom zamyšlení ztratila správný směr a zakopla se o nemalý pařez.
„Uh, to bolí, co to tady dělá, doháje…“
Chvíli jsem si mnula kotník a přemýšlela, co tu vlastně dělám. Pozorovala jsem na sobě, jak ten alkohol mění mou povahu, byla jsem teď mnohem ráznější, i můj slovník, ale hlavně co jsem měla na srdci to bylo v onu chvíli i na jazyku. Pohled na bolavou nohu mi záhy zakryl něčí stín.
„Říkal jsem ti, ať jdeš brzo spát, a ty se opíjíš. Myslel jsem, že ses změnila, že chceš být silná, ale tohle je jen projev té nejpodřadnější slabosti.“
Nešlo si nevšimnout, jak se na mě dívá i přes svou kápi tím svým spalujícím pohledem. Přišlo mi, že se v jeho pohledu odráželo i nemalé zklamání. Tělo mi přelil stud před ním, a tak jsem svůj pohled upřela na zem.
„Co tu děláš Saizo… Nech mě na pokoji, já dojdu po svých!“
Snažila jsem se natruc zvednout, ale moc se to zrovna nedařilo.
„Kruci…“

Bez optání mě vzal do náručí a nesl směrem k noclehárně. Nedalo se nikam utéct, a jak mě nesl, cítila jsem z něj stále víc nepříjemnou auru. V duchu jsem byla ráda, že mi alespoň přes vlasy nemůže pohlédnout do tváře. Jinak by viděl můj posmutnělý výraz jak se přemáhá, aby neuronil ani slzičku. Emoce mě ale začínali přemáhat.
„Je to všechno tvoje vina, Saizo… Proč se ke mně tak chováš?! Proč? Vždycky jsem tě uznávala, už od první chvíle, co jsme se potkali, co jsem tě spatřila. Byl jsi mým hrdinou, vzhlížela jsem k tobě.“
I přesto, co jsem mu zrovna řekla, nebylo z jeho chování ani známky jakékoliv reakce. Jako by se má slova k němu nedonesla. Stále mě jen dál nesl, ani na mě nepohlédl. Nic neříkal, jen mlčky šel dál se mnou v náručí, s pohledem upřeným před sebe. Měl ten kamenný výraz, ze kterého se nedalo naprosto nic vyčíst. Zlost, smutek, lhostejnost, nic. To ve mně vzbuzovalo ještě větší vztek, protože jsem nevěděla jak mu dát najevo co cítím, jak moc bych si přála, aby se ke mně nechoval jako k ostatním, tak kamenně. Aby mi alespoň trochu věřil, po tak dlouhé době, kterou jsme spolu už strávili.
„Tenkrát ses na mě díval jinak, než teď. Byla jsem ta malá nevinná dívka, ještě neposkvrněná. Eh… Jistě. Mohlo mě to napadnout, vždyť teď jsem už jenom obyčejná lehká žena, nemám pravdu?!“

Z ničeho nic se zastavil, postavil mě před sebe na zem a hluboce mi pohlédl do očí. Nešlo přehlédnout jeho rozhněvaný pohled. Pak se stalo něco nečekaného.
Než mé zpomalené reakce stihli cokoliv zaznamenat, spatřila jsem už pouze závan od jeho dlaně, a těžký dopad na zem s nastupující bolestí na levé líci.
Pohlédla jsem ze země na něj, a snad poprvé v životě bylo v jeho očích něco jiného než doposud. Možná to bylo i opovržení, ale bylo to jiné. Díval se na mě beze známky čehokoliv. Po několika vteřinách se ke mně náhle sehnul, chytil pod krkem a přitiskl víc k zemi. Stiskl mě tak pevně, že jsem se téměř nemohla ani nadechnout. Pak svůj stisk ale uvolnil.
„Co si o mně vlastně myslíš?!“
Nedal mi jinou možnost, než mu hledět přímo do očí, bez možnosti uhnutí. V téhle chvíli už ale muselo být vidět, jak se cítím. Můj žalostný hlas i pohled mu to museli sdělit místo mě.
„Já…“
„Máš pocit, že tebou opovrhuji?“
„Ano, mám!“
„Tak proč jsi se mnou? Dávno bys nemusela být, můžeš kdykoliv odejít, nikdo tě u mě nedrží! Už dávno jsi schopná se o sebe postarat.“
Možná to množství alkoholu ve mně podpořilo silnější nárůst vzteku a postrčilo mě kupředu. A možná to mělo na svědomí, jak moc jsem se přestala ovládat a dokázala ze sebe uvolnit i své pocity.
„Od doby, co jsem s tebou, chováš se všelijak, nejvíc v poslední době. Dřív… Na začátku naší cesty jsi byl stále ke mně chladný, ale v poslední době se chováš ke mně zvláštně. Když ses ke mně choval pořád stejně chladně bolelo to, ale časem jsem si zvykla. Tohle jsou ale mnohem horší muka. Jednou jsi chladný jako vždy a pak náhle změníš svůj přístup. Bavíš se semnou jinak, chováš se ke mně jinak. Nedokážu nikdy rozpoznat proč, ani co je to za přístup, nebo z jakého důvodu. Když to vypadá, že mám konečně blízko k tvému srdci, zas otočíš a jsi opět ten kamenný SAIZO! Strašně to bolí!! Trápíš mě… Jen bych si přála, abychom mohli být přáteli, abys mi věřil, jako já tobě…“
Čekala jsem nějakou jeho reakci. Místo toho se na mě stále jen díval, snad trochu víc zamyšleným pohledem, ale beze známky čehokoli.
„Tohle není odpověď na mou otázku. Ptám se proč jsi se mnou?!“

Opět mi jeho ruce sevřeli hrdlo víc, až to bolelo. Nedokázala jsem uvěřit tomu, co jsem mu řekla. Konečně jsem dokázala dát najevo své city, ale ty jeho byly nyní velmi zlostné, možná to bylo zklamání. Ne, možná ne. Bylo to pro mě víc, než jen zklamání. Bolest z jeho stisku, který už nejspíš neovládal se ale stále zvyšovala.
„Nech toho, to bolí!“
„Nenechám, dokud mi neodpovíš!“
„Co se tím změní, že ti to řeknu… Pořád se budeš ke mně chovat jako k někomu, kdo tě obtěžuje…“
„Odpověz mi, nebo se neovládnu. Nebo bych si snad měl myslet, že jsi na mě nasazená, jako špeh? Tak řekni, proč jsi se mnou, nebo tě zabiju.“
Jeho hlas byl tak klidný a vážný, ale přesto v něm byla cítit nervozita. I když jsem si to nechtěla připustit, musela vzít v úvahu, že by to byl skutečně schopný udělat. Rozhodně, to jediné čeho jsem nechtěla dosáhnout bylo, aby si ještě myslel, že jsem jeho nepřítel. Donutil mě, donutil, přestože to bylo násilím.
„Nenuť mě to říct… Prosím tě o to.“
„Tvá poslední šance pominula. Zvolila sis sama…“
Ještě než stihl něco udělat řekla jsem to. Uvnitř jsem ho za to nesnášela, protože tím ohrozil naše přátelství. To jediné na čem mi ještě záleželo. Víc než na mě samotné.
„To protože… P--Protože tě mám ráda!!“
Cítila jsem, jak mírně uvolnil své sevření, a nečinně na mě pohlížel. Nedokázala jsem se už dál držet zpět, musela sem mu říct všechno. Nešlo na něj v danou chvíli pohlédnout. Můj sklopený pohled dolů mluvil za vše. Kapky slz jen jemně cinkaly na zem a vsakovaly se do měkké půdy.

„Od první chvíle, co jsme se poznali, i když jsem vyrůstala jako kurtizána a byla nucená prožívat noci s různými muži. I tenkrát, když jsem strávila svou první noc s mužem… Vždy patřila má mysl i duše jen tobě. Nikdy jsem nebyla jejich! Mé tělo si vzít mohli, mohli mne roztrhat na kousíčky, ale moje city, mou duši, mě samotnou nikdy nemohli mít, krom tebe. Vždy jsem patřila jen tobě… Je mi jedno, co se semnou stane. Použiješ li mě jako svůj štít v boji, zbraň, nebo jako svou služku. Nevadí mi to, dokud budu moct být při tobě. Nikdo jiný než ty mi na tomto světě nezůstal, a tak mé oči mohou vidět pouze tebe. Na počátku, když jsem s tebou odešla, po těch letech jsem na tebe téměř zapomněla, i když uvnitř jsem tě stále chovala v srdci. Když jsem s tebou odešla byl jsi tak chladný oproti našemu prvnímu setkání, co jsem tě spatřila jako malá poprvé. Svým přístupem jsi docílil, že sem k tobě necítila tu lásku jako dřív, potlačil jsi ji ve mně svou lhostejností. Přesto všechno jsem tě stále brala za nejlepšího přítele a cítila se s tebou šťastná a svobodná. Pak ses ale začal chovat jinak, byl jsi ke mně ještě víc odměřený než kdy dřív a zároveň místy neobvykle blízko mě. Opět jsi probudil mou skrytou lásku k tobě a o to víc mě tvůj přístup ničí. Odpusť mi, že se nedokážu od tebe odloučit, ale skutečně jsi jediný, kdo dokáže rozehřát mé srdce, i když já to tvé nejspíš ne. Ale jsem s tím už smířená a proto chci zůstat nadále s tebou. Pochopila jsem, že nemohu žádat víc, než už od tebe dostávám. I to je mnoho od člověka, který žil po většinu života sám a nemohl nikomu věřit. Vpustil jsi mě do svého srdce svým vlastním způsobem a já to přijala. Nechci ani nehodlám opustit tě. To světlo, které mi dáváš po celou dobu, co jsem s tebou.“
Pousmála jsem se, i když to byl falešný úsměv, byl to jediný způsob jak potlačit svůj žal a slzy naplněné smutkem. Zároveň jsem ale byla šťastná, že už nemusím dál tajit to co cítím, přestože mé srdce stále plakalo. Nemohla jsem si vzít celou jeho lásku, tak jsem se snažila spokojit alespoň s tím málem, co nabídl jeho potemnělý stín a světlo, které mi ukazovalo směr.

Jeho ruce uvolnili své sevření a mírně se ode mě odklonil. Nečinně nade mnou klečel a já jen vyděšeně čekala, co bude dál. Uvnitř mě přepadl nesmírný strach z toho, že to teď všechno skončí a opustí mě. Že to světlo, které mě drželo při životě náhle vyhasne.
„Tak je to tedy…“
„Prosím, řekni něco, cokoliv… Nesnesu, když se na mě tak díváš… Nechtěla jsem, ale donutil jsi mě to říct!! Můžeš mě teď nenávidět ještě víc, ale něco řekni prosím…“
„Nenávidět? Opravdu si to myslíš? Pokud si myslíš, že tě nenávidím, pak už naše cesty nemohou jít stejným směrem.“
„Tak co ke mně cítíš? Zítra nebo v následujících dnech možná už nebudu po tvém boku a opustím tě, protože zemřu. Žádám tě, ber to jako mou poslední prosbu, odpověz mi.“
„Hm… Jsi stále stejná, jako když si byla malé děcko, pořád tak naivní a nevinná…“
Mé oči zahlédli v ten okamžik jen mírný úšklebek na jeho rtech, ale to bylo to poslední.
„Saizo… Ah…! Saizo, cos to udě—lal…“
Pak už jsem ucítila jen tupou bolest v zátylku a upadla do bezvědomí.

Možná to byl jen sen, a možná ne, ale jako bych zaslechla zvláštní slova, vycházející z jeho úst.
„Ty jsi ta, na koho jsem čekal celý život. Konečně jsem tě našel…“
Nic takového by ale on ze svých úst nikdy nevypustil. Zcela jistě to byl jen klam v mých uších i očích, nejspíš jen krásný sen. Protože kdyby řekl něco takového, nebyl by tím, koho znám, nebyl by to můj Saizo. Jen blázen by mohl milovat někoho, kdo rozdával své tělo tolika jiným mužům, přestože to bylo proti její vůli.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.