Zbrocené ostří (12.)

rekapitulace:

Po nečekaném napadení se Sayumi stala nechtěnou obětí osobního sporu mezi Saizem a jeho pronásledovateli.
Útok, který byl na ně podniknutý jedním z nejlépe vycvičených ninjů, zasáhl jako první zrovna Sayumi paralyzujícím jedem zasazeným do jejího těla.
Při pádu z útesu, když už si myslela, že je konec všeho, zachránili ji dvě silné ruce patřící jejímu ochránci. Přesto jak byla bezmocná a přála si, aby ji opustil, Saizo se rozhodl zachránit je oba navzdory vysokému znevýhodnění. Útočník zneužil Sayuminina ochromení a vztahu mezi nimi k tomu, aby snížil šance Saizovi. Bohužel se tak stalo a nastali problémy. Saizo se však rozhodl bránit Sayumi vlastním tělem i za cenu svého života. Proto také utrpěl nemalé zranění, díky němuž prohra převyšovala výhru. Avšak osud tomu chtěl, aby se cesta těchto dvou lidí pokračovala dál, cesta dvou tak moc odlišných osob a zároveň podobných si až příliš. Sice nikdo neví, kolik společné cesty je ještě čeká, ale zatím nenastal ten pravý čas na rozloučenou.

**********************************************************************************************

Myslela jsem, že upadl do komatu, ale místo toho jsem pohlížela na plně odhodlaného muže se stále stejným úsměvem. Nečekaně rychle se zvedl, vytasil svůj meč a otočil se i s nepřítelovo zbraní ve svém těle přímo proti němu. Byly to sekundy, ba míň. Nevidět to z blízka, nevěřila bych tomu, že je to vůbec možné. Bleskovým chvatem při otočce vytrhl útočníkův meč z dlaně, otočil se proti němu a poté co ho silně přidržel svou levou rukou, téměř neviditelným chvatem díky své rychlosti zabodl svůj meč přímo do něj.
**********************************************************************************************
S vážným pohledem zhlédl svou oběť soupeře a s posměšným úšklebkem mu sdělil svá poslední slova.
„Ne nadarmo se mi říká „Mstitel ve stínu“ ubožáku. Měli tě pořádně obeznámit, proti komu se stavíš dřív, než tě za mnou poslali. Teď už to bude v pořádku Sayu---mi…“
Vzhlížela jsem k němu ze země a nechápavě na něj intenzivně hleděla. Otočil se na mě, ale jeho pohled už byl jiný. Opět už žádný úsměv, jeho výraz byl vážný jako nikdy předtím. Nic neřekl, sklonil se ke mně, vzal do náručí a odnesl pryč z místa boje. Po cestě se mnou v náručí, i přesto jak byl zraněný ani nepromluvil. Jen šel stále dál přímým, i když pomalejším krokem.

Po chvíli už ale bylo poznat, že se zranění na jeho těle začínají výrazně projevovat. Dodnes si neumím vysvětlit, kde vzal tolik síly, aby se mu dokázalo vrátit do těla takové množství energie najednou. Ale byla mi jasná jedna věc, a to že on byl vždy pravým mužem, který by šel i do pekla kdyby musel, jen aby vykonal svůj úkol a dosáhl svého cíle. Já byla oproti němu vždy příliš slabá, navzdory tomu jak moc jsem se mohla snažit, nemohla jsem se mu rovnat. A proto se pomyslně stal mou oporou.
„Saizo, prosím… Jsi zraněný, měli bychom zastavit. Neměl bys mě sebou nést. Nechat mě tady, by byl ten nejrozumnější nápad. Nepřeji si, abychom díky mě trpěli oba dva.“
„Teď se tu nemůžeme zdržovat, nebo nás za chvíli vystopují. Nevíme, jestli s ním byl ještě někdo. Kdyby ano, brzo by nás dohnali. Nenechám tě tady, neodpustil bych si, kdyby kvůli mně někdo jako ty zemřel, nebo kdokoliv jiný.“
„Někdo jako já…“
Zapřemýšlela jsem se nahlas.
Chvíli na to jsme došli k řece.

Na nebi už svítily hvězdy a kolem byla pustá tma. Obklopoval nás jen temný les s doprovodem hlasů nočního ptactva.
Mezitím už se mé tělo začínalo postupně dávat dohromady a paralyzující účinky z té látky přestávali působit. Nedokázala jsem však pochopit, jak dokáže snést taková zranění a stále stát na nohou. Po nějaké době jsme zastavili u řeky na malém kousku louky. Všude kolem byl hustý porost a v pozadí zněl jen jemný šustot listí, o které se opíral jemný vánek. Posadil mě z posledních sil na zem kus od vody a zvedl se. Pozorovala jsem ho, jak došel těžkým krokem k řece, kde si klekl, utrhl kus látky ze svých šatů a namočil je do řeky. Chvíli ho jen nechal prolévat studenou vodou a pak si s ním otíral svá zranění. Když skončil, utrhl si poblíž vody jakousi rostlinu, jemně ji namočil a vzápětí je silně vtíral do svých ran. Muselo se jednat o nějakou léčivou bylinu, přeci jen byl velmi znalý v tomto směru. V hlouby své duše jsem si přála tam s ním být, abych mu Já mohla ošetřit jeho zranění, ale zbytky paralyzujících účinků mne stále oslabovaly. Má pevná vůle a odhodlání však nakonec přemohly tu bolest a vzepřely se tomu svázání.
V té chvíli se mi konečně podařilo postavit se na nohy, i když nepříliš pevně..
„Prosím nech mi ti pomoct, Saizo.“
Došla jsem k němu a sáhla mu na rameno, ale jeho přístup ke mně se okamžitě změnil. Nedokázala jsem si však vysvětlit z jakého důvodu.
„Nesahej na mě!“
„Saizo…?“
V jeho očích byla z profilu vidět nenávist a nesmírná zloba.
Pochopila jsem, že o mou přítomnost zrovna nestojí, zas jsem byla jen na obtíž. Stáhla jsem pomalým pohybem svou dlaň od něj a odvrátila pohled do strany. Bylo mi smutno z toho všeho, co se stalo. Nejvíc mi však trápil jeho odvrácený přístup vůči mně. Kdo ví, možná si všiml mého výrazu, který nešel tentokrát zakrýt.
„Hmmmm… Odpust, jen… je to v pořádku, nic to není. Jdi si prosím odpočinout, ať se příliš nevyčerpáš, Sayumi.“
Jeho tak náhlé a kruté zachování, a pak zas naprosto jiný přístup mě srazily k zemi. Nebyla jsem schopná promluvit, ale pak mi došlo, že se konečně jednou musím vzepřít, ať se mu to líbí nebo ne.
„Ale já už nejsem žádné malé dítě! Podívej se na mě, slyšíš?! Tak se podívej! Chci ti jen ošetřit ta zranění, nic víc…“
Má ruka, aniž bych si to uvědomovala, ho v ten moment opět pevně svírala za rameno. S jistým rozhodnutím jsem stála u něj a čekala. Co ale následovalo, se nedalo odhadnout. Bála jsem se, že mi možná i ublíží, protože byl velice vyveden z míry, nebyl ani trochu klidný. V duchu jsem začínala litovat těch slov, která jsem mu zrovna sdělila. Má sebejistota se nápadně rychle při pohledu do jeho očí vytrácela.
Jeho ostrý pohled mě v jistou chvíli až vystrašil, ale to co následovalo, bylo mnohem rozpačitější. V mžiku mě popadl kolem pasu, srazil k zemi a svírajíc mé ruce, velmi z blízka na mne pohlédl.
„Proč se to stalo? Osud tomu opravdu tak chtěl, abych tě poznal? Oslabuješ mě, skutečně…“
Ta slova, která zrovna řekl, zranili mé city tak hluboce… Vnuknul mi pocit beznaděje a nicotnosti. Od každého na světě bych snesla tato slova, ale on byl jediným, od koho jsem si nikdy nic podobného nepřála slyšet. Právě proto jsem učinila vše, co bylo v mých silách z úkolů, které mi vždy naložil. Jen abych v jeho očích přestala být těmi těžkými okovy, jen aby na mě hleděl jinak, než druzí. Jinak než jako na zbytečnost, která jen překáží, ale nemůžete se jí zbavit z vlastního pocitu výčitek. A tak ji stále nosíte všude sebou, i když víte, že vás to jen zpomaluje.

I přes tu snahu nedat nic najevo mi začali ztékat slzy po tvářích.
On se na mě ale stále jen zuřivě díval, a pak… Aniž bych to zaregistrovala, mě políbil. Byl to dlouhý polibek, jako kdyby to bylo tím posledním na rozloučenou. Byl zároveň tak něžný a procítěný, ale ten chlad v něm stále převládal. Nechala jsem se unášet jeho něžností a přestala se vzpírat.

Pak se ale odklonil a s přivírajícíma očima na mě ještě pohlédl.
„Skutečně jsi mou slabinou. Heh… měl pravdu, odhalil mé—tajemství…“
Jakmile z jeho úst vyšla tato poslední slova ihned na to zavřel své oči a svalil se mi do klína.
„Saizo… Saizo?!! Vzbuď se, slyšíš! Ne!!“
Musela jsem okamžitě jednat. Použila jsem všechno, co jsem se za celou dobu strávenou s ním naučila. Stále to ale nestačilo. Jeho zranění byla moc vážná na obyčejné ošetření. Přemýšlela jsem a ponořila se hluboko do své mysli. Tam jsem objevila jednu kdysi zapomenutou vzpomínku ze svého dětství, ještě když má rodina a vesničané byly naživu.
Jako maličkou mě má matka učila rozpoznávat léčivé byliny a různé léčivé směsi. Dost jsem v tom vynikala, ale vše jsem zapomněla. Až nyní v takovéto úzkosti, kdy se mi svíralo srdce v hrudi strachem, začínali se mi vracet útržky dalších vzpomínek.
Byla to teď jedinečná příležitost toho využít. Ihned jsem se šla po nich podívat. Naštěstí bylo k nalezení vše potřebné v dobré blízkosti a jeho rány tak mohly být řádně ošetřeny. On byl ten, komu patřil můj život, bezprostředně. Už po třetí mi ho zachránil a ani nemusel, protože si nezasloužím takovou oběť. Znovu se pro mě obětoval a já se rozhodla, že mu to musím alespoň jednou řádně oplatit. Co víc bych mohla nyní udělat, než se mu pokusit zachránit život…

Noc byla dlouhá, ale nešlo po takovém zážitku usnout. Mé oči se nedokázali zavřít, tiše jen sledovali noční oblohu a hvězdy, které tvořily třpyt svým leskem na hladině řeky. Až nakonec, po několika hodinách, konečně nechali mé tělo odpočívat a uložili mě do spánku.
„Sayumi…“
Ten hluboký, ale tak tichý hlas… Jako by to byl někdo mi blízký. Jak krásný sen se mi zdál. Nebo to nebyl sen? Nakonec jsem otevřela své oči a pohlédla před sebe.
„Eh?! Saizo?! Ty jsi vzhůru!“
Byla jsem tak šťastná, že se na mě opět dívá. Už mi ani nevadil ten jeho potemnělý a vážný pohled. Chtěla jsem však zachovat klid.
„Asi jsem usnula… Odpust… Jsem opravdu šťastná, že už je ti líp. Myslím, že půjdu nasbírat ještě nějaké byliny, aby ses mohl víc zotavit. Mě už je téměř dobře, konečně mě zas plně poslouchají nohy a zbytek mého těla. Brzy budu zpátky.“
Ještě jsem se krátce zamyslela a dala mu slib, který jsem hodlal dodržet i za cenu svého života.
„Napříště slibuji, že už nebudu na obtíž.“
Chtěla jsem co nejrychleji odejít z jeho dosahu, jen aby na mě nemusel pohlížet tak tázavě jak to zrovna činil. Při pohledu na něj jsem se cítila tak nesvá, začínalo se mi chvět celé tělo nervozitou. Díval se teď na mě bez zahalení, jen tak s naprostým klidem, ale přesto moc upjatě.
„Sayumi…“
Zadržel mou ruku při snaze odejít a stáhl si mě zpět k sobě.
„Ah!“
Mírně jsem vzdechla. Nečekala jsem, že něco takového udělá a hlavně z jakého důvodu to udělá.
„Sayumi… Nechoď nikam. Ta rána už bude v pořádku, hodně jsi mi pomohla. Mám víc síly, než bych potřeboval. Cítím, že teď potřebuji něco jiného.“
Sledoval mě tak upjatě, nespustil ze mě pohled ani ne sekundu. Nervozita se v mém těle rozlévala stále víc.
„Ty tvé oči… Jsou jiné než jindy. Já… neměla bych tu jen tak sedět. Chci ti pomoct.“
„Ty tu jen tak nesedíš. Zrovna teď… zrovna teď mě léčíš už jen tím, že tu jsi se mnou.“
Hlavou se mi prohánělo tolika otázek, a co ta jeho náhlá změna…? Cítila jsem, jak mi začíná vřít krev v těle nervozitou a má tvář se zahřívá. Upnula jsem se na myšlenku, že se musím co nejrychleji dostat od něj, než prozradím své pocity.
„Myslím, že bylinný čaj, který mám pro tebe přichystaný, ti pomůže víc než má přítomnost.“
Byla jsem tak nesvá z jeho neobvyklých slov, jako by to byl někdo jiný. Záměrně jsem se mu vysmekla a šla slít čaj. Po celou dobu jsem k němu byla zády, neschopná na něj byť jen pohlédnout, nebo i promluvit. Přemýšlela jsem, kdo to tam v zadu vlastně je. To přeci nemohl být on, nikdy nebyl takový, vždy byl ke mně tak odměřený a nijak nevyžadoval mou přítomnost. Spíš mi dával najevo, jak moc na obtíž jsem a teď je z něj někdo naprosto jiný, ale proč?
Otázky bez odpovědí mi prolétávali hlavou v takové míře, aniž bych si mezitím všimla co Saizo dělá, zatím co já bloumám ve svých myšlenkách. Otočila jsem se a šokem málem upustila bambusový šálek s čajem. Seděl tam podepřený levou rukou, s pokrčenou nohou a s mírně zakloněnou hlavou hleděl na oblohu. Jeho svršek mu vysel napůl spadlý od jeho zranění a odkrýval tak část jeho vypracovaného těla. Samotnou mě překvapilo, jak nad ním najednou smýšlím. Takhle jsem se na něj nikdy dřív nedívala, byl to zvláštní pocit. Pak mě ale ze zasněného pohledu vytrhl jeho hluboký hlas.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.