Zbrocené ostří (17.)

rekapitulace:

Poté co vše dopadlo tak tak na vlásku, a Sayumi přežila, zdá se, že se vše vrací do normálu. Ovšem, zdání klame.
Věci jsou nyní mnohem komplikovanější, než předtím, hlavně poté, co byla Sayuminino odhodlání a vytrvalost zlomeno pod silou samotné Okasan.
Jaký spád nabere následující situace, a co se vlastně stalo se Sayumi?
**********************************************************************************************

Další dny plynuly a já si postupně navracela svou původní sílu. Stále jsem však nebyla dostatečně silná. Má mysl se teď upnula jen na jediné. Nalézt Danza a zjistit pravdu o zbytku mé zahalené minulosti. Abych se k němu ale vůbec dokázala přiblížit, potřebovala jsem zesílit. Trénovala jsem po celé dny a noci. Občas mi pomáhal i sám Saizo. Ale vždy když se ke mě pokusil přiblížit na dotek, mé tělo se automaticky vyhnulo. Jako bych se zatvrdila vůči všem dotekům od kohokoliv, ba i od něj.
**********************************************************************************************

Den před odchodem jsem při soumraku seděla na posteli a rozčesávala si své vlasy. Zahlédla jsem jakýsi záblesk na obloze, jakoby padající hvězda, ale ještě nebyla naprostá tma, aby se to dalo přesně poznat. Přišla jsem až k oknu a zahleděla se z něj ven. Zaslechla jsem, jak se dveře od pokoje otevírají. Vešel dovnitř, aniž by něco řekl a došel ke mně blíž. Neohlédla jsem se, stále jsem směrovala svůj pohled na stmívající se oblohu. Když se jeho kroky zastavili těsně za mými zády, ucítila jsem jeho hřejivý dech zezadu na krku.

„Něco tě zneklidňuje, už delší dobu to na tobě sleduji.“
Neklid mnou teď začal otřásat po celém těle.
„Mýlíš se, jen nemohu spát. Cítím se dnes nějak zvláštně… Přeci jen bude lepší, když si půjdu lehnout. Dobrou noc.“
Chtěla jsem se už vymanit z jeho obklíčení a odtáhnout na bok abych mohla odejít, ale jeho ruce mě zastavili. Pevně, i když s citem mě uchopil kolem pasu.
„Když je to tak, proč se potom celá chvěješ? Pokud je to mnou, řekni to a neskrývej přede mnou pravdu.“
„Ne! Tak to není, opravdu.“
Chtěla jsem mu dokázat pravdu mírným úsměvem, ale když jsem se na něj otáčela, přitiskl mě silou k oknu tak zblízka, že jsem mohla spatřit jeho rozhněvaný výraz.
„Lžeš! Zahráváš si se mnou?! Tak řekni pravdu!“
„Já nemůžu… Prosím pusť mě.“
„Dokud mi to neřekneš, nehneš se odsud.“
Srdce se mi rozbušilo tak silně, že se dalo slyšet i na dálku. Nechtěla jsem mu ale dát najevo svůj odpor a strach, jenže mé tělo si dělalo co chtělo.
„Cítím tvůj strach, chci znát důvod… Pověz.“
„Já nemohu.“
Pohlédla jsem na něj žalostně v naději, že mne nechá být.
„Když je tomu tak,… hm… dobrá. Splním tvé přání, už mě víckrát neuvidíš. Už víckrát neucítíš mé doteky. Odcházím.“
„Ne!“
Bezmyšlenkovitě jsem uvolnila své emoce na povrch. I v tom šeru nešel přehlédnout jeho zvážnělý a rozhněvaný výraz ve tváři.
„Tak mi řekni, proč jsem ti tak odporný, proč najednou nemůžeš vystát, když se tě chci dotknout?“
„Ty za to nemůžeš! To já… Od té chvíle cos mě zachránil, ti nedokážu pohlédnout od očí. Nesnesu ničí doteky, není to jen tebou. Vadí mi naprosto každý, jen já sama jsem jediná, kdo se mě smí dotýkat. Ti muži… I přesto, kolik mužů jsem už v životě měla, přes to všechno, ten který mě mučil před smrtí, zanechal uvnitř mě strach a bolest. Sama to nedokážu ovládnout. Cítím, jak se mé srdce uzavírá před vším, dokonce i před tebou! Už zas tě musím žádat o laskavost, ale tentokrát je to už naposledy, slibuji. Prosím pomoz mi! Jen ty můžeš… můžeš mě zachránit ještě dřív, než se sama zničím a zůstane jen prázdnota. Nechci tak dopadnout, ale cítím, jak se každou vteřinou měním v někoho cizího. Zachráníš mě jen tak, že mi vezmeš život… Pro mě už je pozdě, cokoliv jiného dělat.“
S poslední větou se můj pohled upřel k zemi. Musel poznat, že jsem si to přála ze všeho nejvíc, ale taky musel vidět, že část mě uvnitř, i když ta menší, stále bojuje o přežití.
„Sayumi…“
Cítila jsem, jak své sevření mírně uvolnil a hluboce mi pohlédl do očí. Tentokrát jsem mu jeho pohled opětovala s naprostou upřímností. Musel tam vidět, jak moc si přeji ukončit to trápení. Že jsem už přestala věřit v naději a doufat v pošetilé sny.
„Skutečně to po mě žádáš? Chceš, abych si vzal tvůj život?“
Jeho pohled byl tak vážný a chladný, jako ještě nikdy dřív.
„Ano, přeji si to z hloubi svého srdce. Udělej to prosím, vezmi si můj život, je jen tvůj.“
„Mmm… Vidím, že tu jiná možnost už není. Udělám tedy, co po mě žádáš, připrav se…“
Odtáhl se ode mě a vytasil svou katanu. Přestože jsem tomu prvních pár vteřin nedokázala uvěřit, že by tak snadno a rychle vyslechl mé přání, nakonec jsem zavřela své oči a očekávala poslední závan od jeho ostří.
Slyšela jsem, jak se napřáhl. Má mysl patřila jen jemu, když se zvuk ostří náhle zastavil a jediné co protnul, byl šat na mé hrudi. Otevřela jsem oči a viděla, jak se mi oděv rozjel od krku do stran a spadl po ramena až k loktům. Nechápavě jsem na něj pohlédla.
„Svůj slib dodržím. Jenže po svém. Vezmu si tvůj život, ale jinak než si přeješ. Uzdravím tvé zkřehlé srdce, dám ti zas sílu, jakou jsi měla dřív.“
Hned na to mě objal ještě těsněji. Má kolena se pod tím nátlakem nervozity podlomila a já se svezla v závoji jeho objetí až na zem.

Ta dloubavá otázka, která se skrývala na jazyku, nakonec musela uniknout z mých úst. Pramínky slz přitom doprovázely má slova s vyděšeným pohledem.
„Co to děláš… Saizo…“
„Zbavím tě tvé bolesti… Každou zraněnou část na tvém těle postupně zbavím trápení a bolesti, a pak uzdravím i tvé srdce. Nedopustím, abys mi vyhasla. Raději bych ti dal svou životní energii, než aby ses mi rozplynula před očima. Pokud chceš zachránit, jsem skutečně jediný, kdo to může udělat, jak sama říkáš.“
Tento pocit byl pro mě naprosto neznámý. Celé mé tělo se začalo třást, jako bych měla nesmírnou zimnici, on však vytrvale pokračoval dál.
Stáhl mi oděv až k pasu a jemně se dotýkal mých téměř zhojených ran.
„Každé místo, kde tě poskvrnili… Ze všech smažu tu bolest, kterou sis musela projít a nahradím ji sebou. Mou láskou k tobě.“
„Ne, prosím přestaň..“
„Nemusíš se dál trápit výčitkami. Tohle je jen lidská schránka, která stejně jednou zchřadne, ale tvá podstata, tvé skutečné já zůstane stále stejné. Nedovolím, aby se tvá duše zničila. Nech mě utěšit tvou bolest nejen na těle.“
„Saizo…“
Poddala jsem se nakonec jeho slovům, chtěla jsem mu věřit.
„Přesto jak jsi problémová a děláš spousty chyb, nemůžu si pomoct. Potřebuji tě.“

Dotýkal se mě na všech místech, kde mi bylo ublíženo, ale ne jen tam. Skutečně se jeho něha dokázala probojovat až k mému otupělému srdci. Po chvilce jsem s každým jeho polibkem začínala cítit silné mravenčení, které se nadále stupňovalo, až ve mně vyvolávalo slastné povzdechy.
Jako by to sám poznal, povolil mé ruce a nechal, ať se sama rozhodnu co bude dál.
Krátce jsem na něj pohlédla, a nakonec se k němu sama přitáhla.
„Chci ti věřit, přesto sama sebe stále nemohu vystát. Nenávidím se, ale ty jsi moje spása.“
Nic neříkal, jen se opět začal soustředit na mé zjizvené tělo.

I přes tu bolest a nepříjemné pocity při každém jeho dalším doteku, jsem se pokusila vnímat i to, co bylo hluboko ukryté v pozadí, tu rozkoš.
Když se mu podařilo rozptýlit mou nervozitu a netykavost na vrchní části těla, pomalu se přesunul dolů.
Klekl si na kolena a rozvázal mi můj pásek, aby uvolnil oděv. Zlehka ho roztáhl od sebe a pohlédl na zbytek mého těla.
Všimla jsem si, jak se pozastavil nad tou řeznou ránou z vnitřní strany stehna. Málem jsem díky ní vykrvácela. Hned na to mi přes ni přejel dlaní tak jemně, jak to jen šlo. Jeho ruce mi pomalými pohyby cestovali po celých nohou ke kotníkům a zas výš. Pak ale změnil nečekaně směr a zajel víc na střed. Mé tělo se v onen moment otřáslo strachy. Všiml si toho a zastavil se. Pohlížel na mě s velmi zamračeným ale zároveň ostrým pohledem. Po chvilce se ale odklonil a svlékl ze sebe svůj oděv. Pozorovala jsem jeho vypracované tělo s údivem. Ani on nebyl bez jizev. Odraz nočního svitu se lámal o jeho hruď, díky kterému se projevila spousta starých ran v podobě jizev. Jedna, ta největší byla pod jeho levým prsem. Téměř to vypadalo na smrtelné zranění.

Neovládla jsem se a stáhla své ruce na jeho tělo. Prsty mi procházeli po jeho svalnaté konstrukci a zastavovali se na zjizvených místech. Mé bloudění po jeho těle skončilo na té největší jizvě blízko srdce. Můj pohled se od toho místa nemohl odtrhnout. Došlo mi, že naše těla skutečně nejsou vším, je to jen fyzická schránka. To co je důležité je uvnitř nás. I přes to množství zranění zůstává pořád stejný. Bylo zvláštní, že když jsme spolu strávili tu první noc předtím, nevšimla jsem si tolika jeho ran, až nyní. Ale předtím to bylo něco jiného, a já v té době byla upřená na strach a nejistotu vůči jeho lásce ke mně.
Než jsem se ho však stihla na cokoliv zeptat, položil své tělo na to mé. Cítila jsem, jak naše těla splynula v jedno. Po zbytek noci se mi věnoval, aniž by mě nechal odpočinout. Stále bez přestání mě nutil zvykat si na jeho doteky, jak na povrchu mého těla, tak i uvnitř mě.

Nevím kolik času uplynulo. Jediné co se dalo pamatovat, že když jsem zavřela svá víčka i s ním, už bylo téměř ráno. Tak moc dokázal během jediné noci mé tělo přimět, aby si na něj zvyklo, že se ho už nechtělo ani pustit. Zpočátku to byl on, kdo mě pevně svíral v objetí, ale teď jsem to byla už i já. I ve spánku mě jeho ruce silně objímali a nehodlali nechat odejít. Připadalo mi to, jako by se snad bál, že by mne mohl opět ztratit. Ta myšlenka mi nevědomky vykouzlila na rtech jemný úsměv naplnění skutečnou radostí. Uvnitř mi vše hřálo, a já cítila po velmi dlouhé době náznak skutečného štěstí. Ještě na chvilku jsem si přála zavřít oči. To pro případ, že by to byl jen sen, abych si ho tak mohla alespoň o něco méně prodloužit.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.