Zbrocené ostří (22.)

rekapitulace:
Cesty našich hlavních postav, plné utrpení a krutostí konečně docházejí svého cíle.
Finální střetnutí se svými nepřáteli, které jim po tak dlouhou dobu byly noční můrou.
Rozhodující bitva určí, kam se uhnou směry naší Sayumi a Saiza, zda bude jejich cesta nadále společná, nebo se na věky rozdělí.

**********************************************************************************************

Nejspíš věřil, že za ta léta, co by jako můj mistr získal u mě jisté odpuštění, nebo snad větší důvěru. Anebo si přál zemřít rukou svého žáka.
„Možná to myslíš vážně, ale mé nynější „Já“ vidí, že ať tvé úmysly byly nebo jsou jakkoliv lákavé a dobré, stal se z tebe za ta léta krutý a nemilosrdný netvor. Sešel jsi ze správné cesty a tvé kroky životem zabloudili do hluboké temnoty, ale tam já nepatřím. Mé oči stále hledají jakýkoliv náznak světla. Možná jsem stejná jak říkáš, ale v jednom jsme hodně rozdílní. Já se smrti už nebojím, ale ty ano. Kdyby tomu tak nebylo, nestalo by se z tebe to, čím jsi dnes. Přijal bys svůj osud, než abys přijal nabídku od samotného ďábla. Nezasloužíš si nic víc, než bez slitování zemřít!“
**********************************************************************************************
Podařilo se mi ve stejné chvíli, kdy jsem mu řekla svůj názor, uvolnit ze sevření svou levou paži, díky které jsem získala poslední šanci. Hbitě jsem si vytáhla svou dýku, která byla ukrytá na skrytém opasku levého stehna. S mírným nápřahem, ale co největší silou jsem svou dýku vrazila co nejpřesnějším úderem přímo pod Danzova žebra. Můj cíl měl být přímo na místě jeho zatím stále bijícího srdce. Zásah se ovšem nezdařil, ale alespoň ho dokázal vážně zranit. Přeci jen jsem byla z jisté části už pod větším vlivem dávky jedu a má přesnost se tak vymykala cílům.
Podařilo se mi ale Danza zranit natolik, že nebyl problém se mu vymanit následně z jeho sevření celá. Při snaze zachytit mě na poslední chvíli, všimla jsem si, jak ostří jeho zbraně projelo tak blízko mého těla, že zachytilo část mých vlasů. Stuha, kterou jsem v nich měla z nich rázem odvlála, a já pohlédla na své vlasy, jak volně vlají ve větru.

„Ty mrcho!“
Očividně nepočítal s mou nápaditostí, a hlavně netušil o této velmi dobře schované zbrani. I když jsem ho nedokázala zabít, alespoň byly teď naše síly vyrovnané. Stáli jsme tam proti sobě v bezpečné vzdálenosti s kulhavými pohyby. Bylo poznat, že už se vše chýlí ke konci a je pouze otázkou času, kdy to jeden z nás nezvládne.
Kdo bude tím silnějším a vydrží do konce? Tak moc jsem si přála, abych to byla já. Přestože jsem věděla, že nejspíš oba zemřeme buď následkem silného krvácení, nebo otravou… I tak jsem moc toužila být tou, která pohlédne svému životnímu nepříteli do tváře ve chvíli, kdy bude umírat a budu se moct dívat na jeho poslední bolestné okamžiky. Strach uvnitř mé mysli však začínal naplňovat mé obavy, že to nedokážu. Avšak uspokojovalo mě, že i přes tak mizerný zásah se mi podařilo zasáhnout jeho životně důležité orgány. Dýka jejíž hrot zajel jak po másle do jeho těla, dokázala jedním tahem přetnout niť jeho života.

Pak se ale stalo něco, co jsem skutečně neočekávala, že se ještě může stát. Pohlédl na mě svým zlostným pohledem a naposledy jsme spolu vyměnili pár vět.

„Phe… Jak vidím, dnes se odsud nejspíš nedostane živ ani jeden z nás dvou. Měl jsem tě zabít už tenkrát. Teď už na tom ale nezáleží. Dostalas mě, ty malá couro! To co jsem ti nabízel, jsem ale myslel vážně,… škoda.“
I přes zřejmý pohled jeho silného krvácení z místa zasažení, měl stále dostatek síly vrhnout se proti mně do útoku. Musela jsem se mu vzepřít, i když už to bylo pro mé tělo téměř nemožné. Nakonec, těsně než se jeho meč stihl dotknout mého těla a zasáhnout mě, ze všech sil jsem uhnula a odrazila jeho úder svou katanou. Ještě jsme si stihli vyměnit pár úderů, odrážející se o meč toho druhého.
Byl to moment, kdy se Saizo se svým bratrem dostali při boji blízko nás a já se nyní ocitla mezi Danzem a dvěma bratry, proti sobě svádějící meče. Chtěla jsem to už ukončit při pohledu na Saiza, kterému už také docházeli síly.

Moc dobře jsem věděla, že každý vymožený pohyb navíc, mi mnohem rychleji ubírá můj zbývající čas, ale tohle jsem musela dokončit. Náhle se začali snášek kapky deště z oblohy a já cítila, jak se odrážejí o listí stromů a dopadají na mé tělo. Byli tak chladné a zároveň tak osvěžující.
Prudce jsem se otočila, a vrhla po Danzovi své kunaie. Síly mi však zbývalo ještě míň než předtím, a k tomu jsem opět minula, až na jeden. Trefil ho do levé paže. Danzo byl už také na pokraji svých sil, ale zneužil nečekaně pozice, ve které jsme se všichni nacházeli.
„Opravdu je škoda, že ses nenechala přesvědčit. Teď už na tom nezáleží, ale mám pro tebe poslední dar na rozloučenou. To abys na mě nikdy nezapomněla. Stejně si musíš vybrat, ať chceš nebo ne. Heh…“
Nechápavě jsem na něj pohlédla. Stál proti mně a já byla uprostřed obou bitev. Saizo teď byl o malý kus za mnou.

Jen co to dořekl, sundal si klobouk, napřáhl svůj meč a vší silou ho hodil směrem přímo mezi Saiza s Takahirem, kteří spolu bojovali, aniž by si v zápalu svého boje nevšimli nás dvou poblíž nich.
Jakmile Danzo odhodil svůj meč, padl na kolena a s vítězným úsměvem na mě ponechal svůj chladný pohled.
Při pohledu na směr letícího meče se mi v očích zrodil nesmírný strach. Přestože mé myšlenky byly rozvrácené, mé srdce promluvilo za mě a rozhodlo se stát po boku své lásky. Byla jsem příliš vyčerpaná ten směřující meč přímo k Saizovi jakkoliv odrazit. Snaha přerušit ten směr jinou zbraní byla nemyslitelná. Obraz před očima se mi začínal chvílemi rozlévat, a to byla velmi špatná známka. Nebyla tu jiná možnost, než jediná věc, kterou šlo ještě vykonat. Byla to skutečně nucená volba. Ale už ve chvíli, kdy bylo poznat co se má stát, jsem byla rozhodnuta o svém osudu. Strhla jsem svůj zrak na Saiza a naposledy se na něj podívala. Ve stejný okamžik i on pohlédl stejným směrem, protože zahlédl meč letící přímo na něj. Ale víc než ten meč se uchýlil jeho pohled na mou postavu v těsném zákrytu té zbraně, která se nevyhnutelně přibližovala. Moc dobře věděl, že nestihne uhnout, a taky musel moc dobře pochopit, co se chystám udělat. Možná proto se víc soustředil ty poslední vteřiny na mou tvář, víc než na to ostří. To co se mělo stát, bylo nevyhnutelné.

Celý ten zlomek sekundy jsem se nemohla zbavit myšlenky, že to nesmím dopustit. Konečně jsem pochopila, co je mým osudem. Jen jsem musela být rychlejší, a proto jsem do toho dala poslední zbytek síly, která mi zbyla.
„Ah!!“
Výrazné a však krátké zasténání, jako když vámi projde obrovská jehla napříč celým tělem. To jediné jsem vyřkla ze svých úst.
Ten pocit pohodlí na konci byl uklidňující. Cítila jsem, jak se mé tělo opírá do měkkého. Silou vůle jsem zaťala ruce v pěst, abych si naposled pomuchlala tu hedvábnou látku, kterou na sobě vždy Saizo nosil. Chtěla jsem cítit, ještě alespoň pár vteřin… Pravdou však bylo, že to bylo už tak velmi náročné, a můj cit v dlaních stejně jako zrak se rychle vytrácel.
Pohlédla jsem do očí tomu, koho jsem milovala přeci jen víc, než cokoliv jiného. Tomu, pro koho bych s radostí obětovala svůj život, a nakonec se tak i stalo.

„Sayumi…“
Bylo mi líto, že se na mě musí dívat v takové situaci. Ale byla jsem zároveň šťastná, že mu mohu ještě jednou pohlédnout do očí.
„Sayumi…!“
Znova opakoval mé jméno, ale výrazněji. Celý boj se náhle zastavil a já pohlížela do očí své životní lásce, svému zachránci.
Pohlédl na mě a to, co nás drželo kus od sebe. Ten meč, který byl určený jemu… Ten, který teď protínal mé tělo, a špička jeho ostří zbroceného mou vlastní krví se zastavila jen pár centimetrů od jeho srdce. Bylo vidět, jak po čepeli pomalým proudem ztéká má krev a odkapává na zem. Opatrně mi sáhl na záda a vytáhl ji z mého těla. V tu ráno, jako bych ucítila, jak ze mě odchází všechen život. Držel tu vražednou čepel ve své ruce potřísněnou mou krví a stále se na mě stále upřeně díval. Naše pohledy se propojily hluboko do našich srdcí, aniž by záleželo na vzdálenosti, která nás od sebe oddělovala.
Jeho ústa se pootevřela, jako by snad chtěl něco říct. Jeho oči plné zloby se náhle změnili a já s lítostí pozorovala, jak se mění v potok plný žalu.
„Saizo… Odpusť. Odpusť mi vše, co jsem ti způsobila. Hrozně mě to mrzí, alespoň takhle jsem ti mohla oplatit tvou lásku. Odpusť prosím…“
Víc už mi mé tělo nedovolilo říct. Síly mne naprosto opustili a přes sebevětší vůli jsem nakonec své sevření rukou uvolnila z jeho hedvábného šatu. Oddalovala jsem se od něj při dopadu na zem tak rychle, on ale vypadal jak anděl, který nade mnou stojí a přináší mi klid. Při dopadu jsem míjela tu smrtelnou čepel, kterou stále svíral v dlani, ze které mu odkapávali kapky mé krve.

Když viděl jak dopadám, odhodil ji bezmyšlenkovitě pryč. Ucítila jsem, jak mne pevně sevřel ve svém náručí a jeho teplo proniká do mého těla.

To byly ty poslední okamžiky, kdy jsem ještě mohla cítit jeho vůni a doteky na mém těle.
„Miluji tě… Už od první chvíle, kdy jsem tě spatřila jako dítě, jsem tě milovala--- Saizo…“
S poslední větou, kterou jsem ze sebe vydala, se mi zrak zahalil mlživým závojem a já se poddala svému osudu s doprovodem slz, které mi ztékali po tváři.

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.