Zbrocené ostří (24.)

rekapitulace:
Konečná situace nabrala jiný směr, a vše se naprosto nevyzpytatelně zvrátilo v něco naprosto jiného.
Je ještě nějaká možnost na záchranu?

**********************************************************************************************

Chvíli jsem se jen dívala, než mi začalo docházet, co se vlastně děje. Ta otázka tížila mé svědomí, a proto jsem ji nakonec se strachem v hlase vyřkla.
„Já jsem mrtvá??“
**********************************************************************************************
Ale na mou otázku se nedostávalo odpovědi. Oba na mě jen smutně hleděli, aniž by cokoliv řekli.
„Oba už dávno nejste mezi živými, tak jak jinak bych vás mohla vidět a dotýkat se vás… Tak odpovězte mi, zemřela jsem?“
Stále jen mlčeli, než konečně otec promluvil.
„Od teď už budeš mít klid. Už tě nebude nic trápit.“
„Tak je to tedy pravda. Netušila jsem, že nebe bude vypadat takhle. Jsem ale šťastná, že ho to ostří nezasáhlo. Tak moc jsem ho milovala. Zas bych si přála být s ním, jenže vím, že už to nejde. Ale přesto na něj budu čekat.“
Všimla jsem si, jak se na mě matka mírně pousmála a pak mi odpověděla.
„Však taky zas budeš. Už na tebe čeká, a docela dlouho.“
„Co to povídáš?! On je taky mrtvý?!“
Stále se na mě usmívala, jako by mi tím chtěla říct, že se nemám čeho bát.
„Prosím, povězte mi, kde je?! Chci ho vidět!“
Místo odpovědi od nich, jsem se jí však dočkala od někoho dalšího, kdo vyšel z mlhy až ke mně.

„Brzo ho uvidíš, ale abyste se mohli spolu znova setkat, musíš se nejdřív vrátit.“
„Yamato!“
Stál tam přede mnou vedle mých zesnulých rodičů a přitom všichni vypadali, jako by se jim nikdy nic nestalo.
„Musíš se odloučit od nás a chtít se vrátit, jinak ho už neuvidíš, Sayumi.“
„Ale jak?! Vždyť už mé tělo není.“
Matka mi ale zaskočila nečekanou odpovědí.
„Pleteš se, dcerko moje. Ze všech sil teď bojuje o tvůj život.“
„Tohle tedy není nebe?“
Yamato přistoupil blíž ke mně a přitáhl si mě blíž k sobě, protože byl stále malý jako tehdy, když jsme byli děti.
„Není. Ale ty už musíš jít. Pamatuj… Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu…“
Pohlédla jsem na něj a viděla jen poslední úsměv vyčarovaný na jeho dětském obličeji, přesto tak plný něhy a lásky.
Stihl mi dát ještě poslední polibek na tvář a poté se přede mnou všichni tři začali rozplývat do vytracena.

Ještě chvíli jsem viděla nic než jen mlžný závoj, ale pak se náhle rozjasnilo přede mnou světlo, které až štípalo do očí. Sama nevím proč, ale toužila jsem tak moc jít za tím světlem, nedbaje té velké bolesti v očích. Musela jsem vědět, co tam na mě čeká, a byla to dobrá volba. Sice bolestivá ale dobrá.
Zas jsem slyšela něčí hlas. Ale tento byl jiný, nepatřil ani rodičům, ani Yamatovi. Přesto jsem měla pocit, že ho znám a velmi dobře, jen jsem si nemohla vybavit, komu patří. Jako by se mé vzpomínky na čas zahalily. Jakoby se každou další chvílí, kterou jsem na onom místě ztrácela má paměť a vzpomínky na vše z mého života. Postupně se vše začínalo vytrácet do ztracena. Ten hlas byl ale tak silný, stále se stupňoval a já cítila touhu po poznání, komu patří.
Stále jsem však nemohla nikoho spatřit ani v dálce, když najednou ten hlas byl za mými zády. Tak blízko, jak jen to bylo možné. V ten okamžik se mi vše opět vybavilo a já poznala, komu patří. Vybavili se mi i jeho doteky a jeho vůně. Musela jsem se otočit, abych se ujistila, že je to on.
S nadšením jsem se otočila s nataženou rukou před sebe a vyřkla jeho jméno.
„Saizo!!“
To co jsem ale spatřila, byla čirá tma, nic víc, než jen tma. Ten hlas ale nepřestával. Byl zas v povzdálí a zároveň tak blízko. Mluvil na mě.
„Sayumi… Sayumi, podívej se na mě. Slyšíš? Sayumi otevři oči…“
Tak moc jsem ho chtěla zas vidět, tak proč to nešlo? Byla jsem snad vězněm ve vlastním těle? Stále na mě mluvil, chtěl abych se na něj podívala, chtěl abych vstala. A já si to přála také čím dál víc.
Už ne jen slova, teď jsem cítila už i jeho doteky na svých dlaních. Tak něžně se mě dotýkal. Z očí mi začali ztékat slzy a já si nepřála nic víc, než mu ještě byť jen jedinkrát moct pohlédnout do tváře.
„Já chci, opravdu chci, ale nejde to. Tak se snažím na tebe zas pohlédnout, ale nejde to. Nevidíš mě ani neslyšíš, ale já tebe ano. Tak moc tě chci vidět!“
Pak jsem ale ucítila, jak mne někdo drží ze zadu za rameno a dýchá mi na krk.
„Pojď se mnou. Vrať se zpátky ke mně. Otevři oči a podívej se na mě.“
„Saizo!“

Tentokrát už bez váhání jsem se prudce otočila a pohlédla směrem, odkud vycházel ten hlas.
Před očima jsem měla opět tu neprůhlednou mlhu, která clonila mému výhledu. V té mlze ale stál obrys jeho postavy s nataženou dlaní, čekající až se ho chytím. Neváhala jsem a rozeběhla se k němu. Pevně jsem se přilnula k ruce, která mi nabízela oporu a opřela se o něj. V ten moment vše kolem mne zmizelo a já začínala opět cítit své tělo. I on zas zmizel, ale jeho hlas tu byl stále.
„Sayumi, prosím, pohlédni na mě.“
„Sai---zo…?“

Tentokrát jsem své oči mohla otevřít a pohlédnout před sebe. Prvních pár vteřin bylo vše kolem mne rozmazané, ale po malé chvíli se můj zrak začínal zaostřovat. Jediné na co jsem se okamžitě upnula svým pohledem, byla jeho tvář.
Dalo se z ní vyčíst, jak moc byl ustaraný a kolik nocí probdil nade mnou.
Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale stále jsem byla příliš slabá. Sotva jsem na něj dokázala hledět. Ze všech sil, které mi zbývali, velmi pomalým pohybem jsem natáhla svou pravou dlaň a přilnula ji na jeho ustaranou tvář. Mírně jsem se pousmála a než jsem se nechala doprovodit do světa snů, stihla jsem mu říct to nejdůležitější.
„Jsem tak šťastná… Jsi jako anděl…“

Pár dní uplynulo od mého návratu mezi živé. A zatímco jsem se zotavovala a dostávala pomalu opět chuť do života, uvědomovala jsem si, že jsme opět v tom nádherném domě, ve kterém jsme pobývali, než se to všechno odehrálo. Tentokrát byl ten dům ale plný lidí. Vše bylo čisté a zušlechtěné, jako by to tu nikdy předtím nebylo opuštěné. I zahrada při výhledu z okna vypadala nádherně, jak nějaký ráj.
Den co den za mnou chodil a trávil se mnou dlouhé chvíle povídáním. Vyprávěl mi i o svých rodičích a všem, co se v jeho životě odehrálo. Rozhodl se, konečně mi své srdce úplně otevřít. Po tom všem jsem pochopila důvod jeho činů i to, proč mi stále celou tu dobu nemohl říct vše.
Cítila jsem, že jeho láska je upřímná a proto jsem mu otevřela i já své srdce dokořán. Věnovala jsem mu ho na dlani s takovou radostí, jako by to bylo mým životním snem.

Po pár měsících, když už jsem dokázala sama chodit, vyšla jsem si na procházku zahradou, pokochat se tou krásou. Už jsem nechtěla nikdy víc nikomu ubližovat, přála jsem si jen klid beze zbraní a lží. Celou svou duší jsem prahla po jediném. Moct zůstat po zbytek života po boku jediné osoby, na které mi záleželo víc, než na čemkoliv jiném. Po boku toho, kdo mi už mnohokrát zachránil můj nicotný život bez naděje. To vše už se ale změnilo. Dal mi naději a víru v něco lepšího, než jen úmorné čekání na smrt. Dal mi to, co mi vzali už jako dítěti, to co jsem nikdy neměla možnost poznat. Dal mi lásku a důvěru.
Stála jsem na tom samém místě. Na tom překrásném malém mostě, pod kterým se třpytila hladina jezírka plného krásných, vodních květin. Plná myšlenek nad neznámou budoucností jsem náhle ucítila, jak se něčí ruka jemně dotýká konečku mých prstů. Dech té osoby se mi opřel do šíje a já se z toho celá zachvěla. Byl to velmi podobný pocit jako tenkrát, ale přesto naprosto jiný. Teď jsem se už nebála, necítila jsem odpor, naopak. S očekávaným pohledem na něj a jemným úsměvem jsem mu pohlédla zblízka do očí.
Bylo to jako hypnóza. Nedokázala jsem z něj svůj pohled odtrhnout. Pořád jsem uvnitř sebe měla strach, že je to celé jen nádherný sen, vysněný, ale nesplnitelný.
V jeho očích se mi ztrácel pojem o čase, a tak ani nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli a hleděli si navzájem do očí. Jedno vím ale jistě. Že nic víc bych si už ani nemohla přát, přesto měl stále to nadání mně vždy něčím překvapovat. Ještě chvíli jsem tak chtěla zůstat a proto jsem se uchýlila do jeho náručí s opřenou hlavou o jeho hruď, abych mohla poslouchat tlukot jeho silného srdce, plného života. On mne ale po krátké chvíli od sebe odtáhl a já zas viděla ten jeho ustaraný výraz.
Nechápala jsem proč se tak dívá, jakoby ho snad něco tížilo a bál se mi to říct. Chtěla jsem to vědět a s pohledem na něj jsem čekala co mi chce říct. Ale uvnitř jsem se s každou další vteřinou beze slov bála čím dál víc.
„Sayumi…“

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.