SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Zero, miluji tě....

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Musím za ním jít. Je v pokoji pořád sám. Musí mít hlad, ale normální jídlo asi chtít nebude. Už jsem se rozhodla, pudu tam. Proč? Protože ho miluji. Musím zapomenout ten pocit, že Kanamemu něco dlužim, nic mu nedlužim po těch deseti letech jsem mu vše zplatila. Doufám.

"Zero? Jsi tam? Mohu vztoupit?"

"Jdi prič, Yuuki, nestojím o tebe, vypadni, nebo to dotebe našiju přes ty dveře, a jak víš, nejsi člověk, tudíž tě to zabije. Ty zrůdo!"

Jeho slova zněla tvrdě, ale já moc dobře vím, že to nemyslí až tak vážně. Znám ho už několik let, a Zero je dobrý lhář, ale ne pro mě. Znovu už jsem neklepala. Neohroženě jsem zmáčkla kliku a pomalu vstoupila dovnitř. Je tu tma. Vidím jen záblesky Zerových očí a zbraně, která míří přímo na mě. Zero sedí pod oknem a drží si volnou rukou obličej, tak jako vždy, když je nervézní.

"Varoval jsem tě, budu tě muset zabít."

Jeho zuby se při těch slovech zablýskli. Věděla jsem, že měl namysli pistolí, ale já si teď jeho zubů všímala víc než čehokoli jiného. Chci aby mi je zabodl do krku a upokojil se, protože jsem věděla, že mu to pomůže a on se nestane zrůdou. Protože já jsem jeho čistokrevná dárkyně!

"Zero, nechci ti ublížit."
"Jak bys mohla?"
"Potřebuješ mě, Zero. Jsem tvá přítelkyně. Slíbyla jsem ti, že tě v tom nenecám. Pamatuješ?"
"Jo ale to jsi ještě nebyla zrůda. Odporná krvežíznivá zrůda!"

Mluvyl velice hrubým tónem, který mi vehnal slzi do očí. Jakmile uviděl, jak se mi jedna slza zatřpitila na tváři, tak sebou neznatelně trhl, ale já nejsem člověk, a tudíž pro mě není nic neznatelně. to je důkaz, že ke mě stále něco cítí. Ještě na mě nezanevřel! Už jsem to nevidržela a objala ho.

"Y..Yuuki?"

Využila jsem jeho překvapení a začala.

"Mám tě ráda, ne miluji tě, Zero. Neodháněj mě pryč. Napij se ze mě. Dělej!"

Slzy se mi řinuli z očí a kapali mu na tričko, ovšen jen do té doby, než si uvědomil, co se děje.

"Jdi ode mne ty zrůdo. Já o tebe nestojím vypadni a nedotýkej se mě."
"Zero já nikam nepůjdu."
"Buďto vypadneš, nebo tady zemřeš, Yuuki."
"Nezabiješ mě, a jestli jo, tím líp. Nemohla bych žít bez tebe."
"Říkáš si o to!"

Poodstoupil ode mne a namířil pistoli.

"Zbohem!"

Vyslovil a zmáčkl spoušť. Jestě jsem slyšela ránu a pak už nic. Oči jsem měla zavřené. Ovšem, že by byla smrt tak jednoduchá? Jestli jo, tak proč jsem se tak dlouho trápila životem? Ne tohle není smrt, nemůže být. Otevřela jsem oči, a to mi mou doměnku potvrdilo. Zero stál předemnou a ruku se zbraní měl svěsenou. Druhou se držel za opbličej a těsně vedle mě se ve zdi rýsovala díra po střele.

"Říkala jsem ti to. Ty mě taky miluješ, vím? Proto mě nedokážeš zabít."
"Neni to tak, nemiluju tě, já tě nenávidím!"
"Ne."

Řekla jsem jen a znovu k němu přistoupila. Byl nesvůj a jen mě pozoroval. Vzala jsem jeho obličej do dlaní a hluboce se na něj zadívala.

"Nech mě tě milovat Zero. Neodháněj mě. Já za to nemohu kdo jsem, ale každopádně to jsem furt já, ta stará Yuuki, ať s tesákama, nebo bez."

Již jsem nečekala až odpoví a jemě se dotkla jeho rtů svými. Okamžitě mu zčervenali oči. Jeho žízeň byla zjevná. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu a nechala jeho zuby konat svou práci. Nepil tak dlouho, jako to dělal dřív. Spíš jen doplnil nezbytně nutné množství krve. Aniž bych si to uvědomila, tak najednou nepil, ale něžně líbal můj krk.

"Miluji tě, Zero."

Doplnila jsem slovy to, co nebylo nutné doplňovat. Opravdun ho miluji a doufám, že jednou svůj přístup k upírům jako já a on změní.

Dodatek autora:: 

Toto je má první publikovaná povídka. Je velice krátká, byl to jen takový momentální popud, tak doufám, že se bude aspoň někomu líbyt, proto pište komenty, ať vím, jak jsem na tom.

4.25
Průměr: 4.3 (24 hlasy)