Zesnulým vstup zakázán - part 6 - end

Tsuji vztekle třískl do stolu. Bouchl si ještě jednou. Lekl jsem se i při třetím úderu pěsti o dřevenou desku. Během pár vteřin jsem si svou databázi sprostých slovíček rozšířil minimálně o pět nových.

„Nemohl by mi tohle udělat,“ opakoval pořád dokola a přecházel po bytě z jedné místnosti do druhé. „Jaký by měl důvod mi lhát? Nic z toho přece nemá. Pomohl mi znovu vstát, potřeboval jsem ho!“

„Pomohl ti hlavně napřed padnout,“ špitl jsem.

„Nevěřím ti! Něco jsi na mě ušil. To všechno se mi zdálo. Masahiro je můj přítel… miluji ho… nemohl… nemohl…“

„Bojíš se ho na to zeptat? Tak mu zavolej, hned!“

Tsuji vytočil jeho číslo. Masahiro to zvedl po prvním zazvonění.

„Tsuji, měl jsem o tebe starost… už jsi zpátky?“ ozvalo se na druhé straně.

„Masahiro, potřebuji si s tebou promluvit. Mohl bys ke mně přijet?“ zeptal se Tsuji.

„Sedím zrovna v Kaitono baru. Můžeme si pohovořit tady? Zvu tě na panáka.“

„Jasně, za 20 minut budu tam.“

Tsuji zavěsil a podíval se na mě.

„Chci s ním mluvit sám. Sám, posloucháš mě!“

Zamračil jsem se. Nelíbí se mi to. Dávat si schůzku někde venku. V noci. Mám takové divné tušení, šimrání v břiše. To, že Tsuji hrábl někam do skříně mezi ponožky a vytáhl malý revolver, mě ještě víc utvrdilo v tom, že se něco musí stát. Nesmí mě jen tak odkopnout! Ne zrovna v téhle chvíli.

„Nic neříkej,“ utnul mě, když jsem otevíral pusu, abych řekl svoje. „Zůstaneš tady!“

A s těmi slovy mi zabouchl dveře před nosem. Tohle mi nemůže udělat. Nemůžu tu zůstat uvězněný. Sakra.

Ta bílá akita se zjevila uprostřed kuchyně jako duch. Hmm, zapomněl jsem, je to duch. Roka.

„Co na mě tak koukáš,“ a položím mu ruku mezi uši. „Jsem to zase podělal.“

„Dnes je ta pravá chvíle všechno napravit.“

„Myslíš?“

„Měl by jsi tam být s ním. Přece ho máš za úkol chránit. A ty sám by jsi měl otevřít oči.“

„Otevřít oči?“

Stál jsem uprostřed temné uličky. Zadní vchod do nějakého baru, ozývala se odtama hlasitá hudba a venku byli do komínku naskládané bedny od alkoholu.

Postavu opírající se o zeď jsem zpozoroval až v momentě, kdy se pohnula. I když sem dopadal proužek světla z pouliční lampy, ta postava jakoby k sobě stáhla všechny stíny z okolí, zahalila se do nich jak do černého pláště a pomalu mířila ke mně. Neviděl jsem ji do tváře, ale cítil jsem, jak mi vstávají chloupky na krku.

„Copak jste zajímavého v Nakanuta-ku zjistili? Něco zajímavého, že?“ line se tmou tichý hlas. „Co jsi zač? Proč jsi tady? Proč jsi s ním, když je to tvůj vrah?“

„Co jsi zač ty? Proč jsi to Tsujimu udělal? Nikdy jeho duši nedostaneš!“ křiknu směrem k přibližujícím se stínům.

„Co jsi ochoten pro něj udělat, Kuroshi?“ je najednou u mě, šeptá mi do vlasů a drží mi hlaveň pistole na krku. „Myslíš, že nemůžeš podruhé umřít?“

Cítím, jak se propadám do temnoty. Nemůžu unést pohled na jeho pravou tvář, zkřivenou ďábelským úšklebkem. Obklopuje ho černá aura, pohlcující veškerou naději, všechno to dobré a pozitivního kolem mě. Najednou je mi všechno fuk, jestli tu někdo umře, protože je vše ztraceno, žádný šťastný konec na mé pouti nečeká. Připadám si jak bezduchá loutka, se kterou cloumá démon a nemůže se nabažit všech těch krásných chvilek, které jsem v sobě nashromáždil a on si teď jednu po druhé bere.

„Kuroshi!“ slyším vzdálený hlas. Známý hlas. „Kuroshi!“

Otočím těžce hlavu po zvuku. Má zase tak smutné čokoládové oči. Usměji se. Pro něj mám vždy úsměv. On nesmí být nikdy smutný. Pro něj, ať už je jakýkoliv, zažehnu ten plamínek světla a nechám ho svítit tak dlouho, dokud bude potřeba.

„Pořád je mezi vámi to hloupé pouto!“ zavrčí stín a odhodí mě na zem.

Nemůžu se pohnout. Vyčerpal ze mne veškerou sílu, že nepohnu ani rty, abych Tsujiho varoval, že jeho přítel není ten, za koho se celou dobu vydával.

„Masahiro, co to má znamenat?“ vykročí směrem k nám rázným krokem Tsuji. „Neříkej mi, že toho kluka taky vidíš?“

„Vidím?“ vztekle si odplivne. „Celou dobu jsem ho viděl. Ve tvém bytě, když jsem tě líbal, když jsem si tě bral. Musel jsem snášet jeho přítomnost. Cítil jsem z tebe jeho pach. Jak i přesto, že jsi semnou, myslíš na něj! Jak se miluješ s ním! Jak přicházím o tvou duši, kterou jsem měl na dosah, tak blízko!“

„Nechoď k němu,“ zašeptám a snažím se zvednout.

„O čem to mluvíš, Masahiro? Kuroshi, jsi v pořádku?“ otočí se ke mě Tsuji. „Co jsi mu udělal?“

„Jen jsem si vzal vše, co mělo patřit mě. Tvoje pocity jsou jenom moje, neměl jsi se o ně s nikým dělit! Tenhle ubohý tvoreček má tak čistou duši, bude se krásně vyjímat v mé sbírce,“ ušklíbne se blonďák a namíří na mě zbraň.

„Nechápu to,“ zavrtí hlavou Tsuji. „Nemiř na něj tou zbraní, je to duch. Nemůžeš mu nic udělat.“

„Opravdu? Jsi si tím jistý? A co ty?“

V ten moment se objeví zbraň i v ruce Tsujiho. Ti dva, ještě před chvílí milenci, na sebe míří revolvery a já nejsem schopen nic udělat.

„O co tady k čertu jde, Masahiro!?“ štěkne Tsuji.

„O něj,“ máchne zbraní na mě. „A o tebe,“ namíří zpět na Tsujiho. „Rok se snažím dostat tě až na úplné dno propasti temnoty, abys pak po kolenou za mnou doplazil a škemral o rychlou smrt. … a místo toho tě vezme pod křídla nějaká mrzká duše, která ani neví, kam patří!“

„Patřím k němu. Jsem tu pro něj,“ sevřu ruce v pěst. „Abych ho ochránil. Před tebou. Před ďáblem,“ zvednu se na koleno.

„Plané řeči,“ odfrkne démon, který vzal na sebe podobu krásného blonďatého muže jménem Masahiro. „Už ho nic nezachrání.“

Zazněly dva výstřely. Rozlehly se temnou tichou uličkou a vyplašily hejno spících holubů. Chtěl jsem ten výstřel zastavit, přísahám, že jsem byl rychlý. Nevím, kde jsem vzal tu sílu se zvednout a skočit té střele do cesty. Tsuji mě v mém letu chytil za ruku, přitiskl k sobě a schoval mě do své náruče. Je otočený zády k Masahirovi a v pravé ruce stále svírá zbraň, z jejíž hlavně se vznáší tenký proužek kouře.

„Tak to jsem opravdu nečekal,“ ušklíbne se Masahiro a chytne se na prsou, kde se mu košile zbarvuje do červena. „Nevýhodou lidské schránky je, že jsou smrtelné…“

Zvedne ruku s pistolí směrem k nám, ale jeho stisk už není pevný, třese se a pak se najednou blonďák zhroutí na zem s úsměvem na tváři.

Zvuk zbraně, kterou Tsuji upustil na zem, mě vystrašila.

„Jsi v pořádku, Kuroshi?“ zašeptá Tsuji a odhrne mi prsty vlasy z čela. „Proč jsi sem přišel?“

„Já tě chtěl ochránit před ním,“ vzlykám. „Tsuji, proč jsi mě zachytil? Já jsem přece duch, mě nemůže nic ublížit.“

„V tu chvíli mi to nějak nedošlo,“ usměje se na omluvu. „Nechtěl jsem tě podruhé ztratit.“

Pustil mě ze svého sevření a klesl na kolena.

„Tsuji!“ vyhrknu a kleknu si naproti něj.

Chci se dotknout té skvrny na jeho hrudníku, chci na něj položit své ruce a zastavit krvácení. Svezl se mi bezvládně do náruče.

„Tsuji…“

Zachytí mou ruku a pevně ji stiskne. Usmívá se. Pouze na mě. Jeho oči jsou čokoládově hnědé, smířené s osudem a odráží světlo pouliční lampy. Nemůžu uvěřit tomu, že sundávám kabát a přehazuji ho přes Tsujiho.

„Eh, zapomněl jsem, co sis oblékl na rande…vypadáš hrozně, příště si tohle na rande neber,“ zašeptá. „Jsem rád, že jsi se vrátil kvůli mně a pomohl mi najít pravdu. Rád jsem tě poznal, Kuroshi. Jen škoda, že při takové příležitosti…“

„Tsuji… nesmíš umřít. Tohle mi nedělej…“

Chytil mě za tričko a přitáhl k sobě. Jeho rty chutnají sladce, chutnají po krvi, která mu vytéká koutkem úst. Nemůžu dopustit, aby tenhle člověk, který kvůli mně tolik trpěl, umřel. Nenechám ho odejít. Nikdo mi ho nevezme. Ta touha žít ve mně narůstá, rozlévá se po těle jako oheň, chci mu předat všechnu sílu, co mám. Co mi démon nestačil sebrat. Ta moc, kterou v sobě schovávám, se dere na povrch. Na povrch v podobě velkých průsvitných křídel. Přišel jsem na tento svět právě kvůli tomuto okamžiku. Abych všechno změnil. Aby všichni dostali druhou šanci. Zahalím naše objímající se těla propojená v posledním polibku do křídel, jako housenka schovávající se do bílých hedvábných vláken, aby se uchránila před vnějším světem a přečkala všechny útrapy a pak se z ní vylíhnul nádherný motýl, s novým začátkem, novým životem, novými sny a touhami.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Zaparkoval jsem kolo před květinářstvím. Rozdávám úsměvy na všechny strany.

„Kuroshi, záříš jak sluníčko,“ směje se paní Maya a skropí své květiny v květináčích vodou z konve. „Snad nemáš rande?“

„Zdravím paní Mayo,“ zamávám ji na pozdrav. „Jde to na mě tak poznat?“

„Moc ti to přeji, Kuroshi. Kdo je ta šťastlivá dívka, jestli to není tajemství?“

„Shiel,“ rozplývám se nad jejím jménem. „Nejkrásnější holka na škole.“

„Tak to bys jí měl vybrat ty nejhezčí květiny.“

Poletuji mezi nádobami s květinami jako motýl, očichávám každý květ, beru jednu po druhé, až jich mám plnou náruč. Všechny jsou krásné a netuším, jaké má Shiel ráda. Ale tyhle kvítky mě nějakým způsobem zaujaly. Měl jsem pocit, že jsou to ty pravé.

„Moc ti to Kuroshi sluší, je z tebe fešák. Být mladší…,“ pomrkává po mě paní Maya.

Zastavím se před velkou zrcadlovou stěnu, která opticky zvětšuje plochu obchodu. Kamarád Roy, který se učí na kadeřníka, se na mě včera večer vyřádil, dobrovolně jsem mu dělal pokusného králíka a nechal mu volnou ruku a dal jsem se ostříhat. Nikdy jsem se o vlasy nestaral, jen je stáhl do culíku, když už jsem nevěděl, co s nimi. Roy je sestříhal do nepravidelného tvaru, na pravé straně jsem je měl kratší, než na levé, tam mi plavé vlasy sahaly skoro na rameno. Konečky podbarvil úplně tmavě černou, takže tam byl velký barevný rozdíl, ale moc se mi to líbilo. Chtěl mi pomoct vybrat i oblečení na rande, ale raději jsem odmítl. Trochu mi přišlo, že je gay a rychle jsem pak utekl. Nechal jsem u něj i tašku s oblečením, co mi vnucoval. Pak jsem doma stál před svou oblečením napěchovanou skříní a nemohl jsem si nic vybrat. Proto ke svému perfektnímu účesu lamače dívčích srdcí mám na sobě jen obyčejné bílé tričko s graffity na zádech a kraťasy těsně nad kolena. Helmu jsem pro dnešek nechal doma, vyměnil jsem ji za černou širokou šiltovku.

Mám plnou náruč květin a paní Maya se pořád usmívá.

„Nějak na své dívce šetříš. Jak tě napadly kopretiny… jsou takové…“ hledá ta správná slova Maya.

„Obyčejné, bez vůně a tak nějak se nepřetvařují?“ doplním ji.

Maya udiveně pozvedne obočí a zakroutí hlavou, kde jsem na takovou blbost přišel. Taky mě ta odpověď zarazila. Prohlížím si ty jemné stejnoměrné jednoduché okvětní bílé lístky s drobným žlutým středem. Proč jsem vybral takové „ubohé“ kytky, kterých je plná každá louka v okolí?

„S takovou můžeš svou dívku pozvat do kina, nebo do cukrárny… nebo na oběd?“

„Jasně, něco vymyslím. Splním ji všechno, co ji na očích uvidím,“ uculuji se.

Maya mi kytku převáže jen provázkem, aby kytice držela pohromadě. Položím kytici na řidítka a šlápnu do pedálů. Zdravím každého na potkání, slunce se opírá do oken okolních domů, nebe je bez mráčků a nic nemůže pokazit tento výjimečný den.

Zastavil jsem se ještě v pekařství a koupil pár zákusků. Krabička se mi houpe na ruce a dávám si pozor, abych s ní moc neházel a nedovezl z nich namixovaný mišmaš.

Mrknu na hodinky. Jedu přesně na čas. Máme sraz pod hodinami, které jsou dominantou jednoho starožitnictví na rohu hlavní křižovatky. Soustředím se jen na cestu, snažím se vyhýbat kanálům na silnici a mírně přibržďuji, protože silnice je z kopce a ústí přímo v křižovatce.

Vidím ji už z dálky. Moje školní láska, která konečně podlehla mému kouzlu a svolila k dnešnímu rande. Medové vlasy má rozpuštěné a vítr si s nimi lehce hraje. Zahlídne mě a zvedne ruku na pozdrav. Šaty na ramínkách, těsně obepínají její štíhlou postavu a je děsně sexy. Mám oči jen pro ni. Zamávám ji…. Dnes mám rande, s nejkrásnějším stvořením pod sluncem.

Tu červenou na semaforu jsem zahlídl koutkem oka. Brzdil jsem oběma brzdami a ještě očima jsem se zapíral o asfalt, abych to ubrzdil. Sledoval jsem to přibližující se auto jak ve zpomaleném filmu, na pár vteřin se setkaly naše pohledy, jeho pronikavé čokoládové oči, které se mi vpily do paměti.

Strhl jsem kolo do smyku, cítil jsem, jak drhnu svou kůži o hrubý asfalt, sykal jsem bolestí, ale i přesto sledoval to auto, které se mi snažilo vyhnout a napálilo to přímo do sloupku s hodinami. Konečně se moje tělo zastavilo. Z ramene a lokte mi tekla krev, červená čára značila mou cestu po silnici. Pokusil jsem se vstát. Vzal jsem do ruky aspoň kytici kopretin, zákusky byly roztroušeny po celé cestě, tak akorát jako zpestření jídelníčku pro hmyzáky. Snažil jsem se zvednout taky kolo, s viditelnou osmicí na předním kole.

Nevnímal jsem ten klakson, drnčící na celou ulici, pískání brzd a vyděšené pohledy chodců, stojících na chodníku, mezi nimi mou holku Shiel, v rozevlátých šatech, volající moje jméno a natahující bezradně svou ruku ve snaze zabrzdit přibližující dodávku. Měl jsem oči jen pro muže, v dlouhém černém kabátě, což mě v prvním momentě udivilo, protože slunce pálilo jako v létě, řítícího se na mě, s tak vážným výrazem ve svých tmavě hnědých očích, až mě to podivně píchlo u srdce. Moje mysl se snažila přebrat ten pocit, divně šimrající kolem žaludku, jako bych na něco zapomněl, zapnutou žehličku, zapomenutý úkol, musel bych se vrátit zpět na to místo, abych si vzpomněl, ale neměl jsem vůbec páru, kde se to místo nachází, abych si to zapomenuté vybavil.

Čekal jsem pěst mezi oči za to, že si kvůli mně rozmlátil luxusní zahraniční auto o betonový sloupek. Vrazil do mě jako rozjetý vlak, všiml jsem si pod bílou košilí vypracovaného svalstva, které mě podivným způsobem donutilo zírat pouze na něj. Vyrazil mi ty kytky z ruky, velkým obloukem vyletěly do vzduchu, pozoroval jsem jejich salta nedoprovázená obdivným potleskem a sám jsem letěl několik metrů, sražen tím nárazem jeho svalnatých ramenou, až jsem dopadl k nohám své holky na chodník. Při tom jsem nespouštěl z dohledu letící květiny, které se ve vzduchu rozpadly na jednotlivé stonky. Ta dodávka smetla toho vysokého muže, s uhlazenými černými vlasy, který se ocitl na místě, kde jsem před pár minutami stál a odhodila ho mezi brzdící auta, ve zmatku hrozící hromadné dopravní nehody. Zůstal tam ležet, v podivně skroucené poloze zahalen do černého dlouhého pláště, tenké zelené stvoly zakončené bílými květy na něj dopadaly, jeden po druhém, jakoby se vyvalil uprostřed zelené louky plné kopretin. Čokoládové oči se praly s naléhavostí udržet víčka otevřená, pátrající po okolí, aby zahlédly něco, co by je mohlo spokojeně zavřít.

Všiml jsem si toho brýlatého kluka, co právě procházel kolem. Byl o ročník výš, pracoval v knihovně a prohodil jsem s ním vždy pár slov, na jmenovce připíchnuté na jeho hrudníku bylo vždy jméno Itou. Vždycky se mi líbil, byl takový…takový důvěryhodný, dalo se na něj spolehnout.

„Prosím, postarej se o mou holku…já musím…. Musím za ním,“ vyhrkl jsem na něj.

Chytl jsem ho za paži a přetáhl ho k vyděšené Shiel. Měla ještě stále ruku přes ústa, aby zadržela výkřik překvapení a strachu. Byla tak nádherná, chtěl jsem ji obejmout a utěšit ji sám, ale táhlo mě to tam, doprostřed ulice, plné zmatku, kvičících brzd a ležícího těla, stále čekající… na mě.

Poklekl jsem k němu. Chtěl jsem se ho dotknout, chytit ho aspoň za ruku, zadržet tu krev, která v tenkém pramínku kopírovala jeho lícní kost a vpíjela se do asfaltu. Přes obličej mu vysela polámaná kopretina a zbytek kytek ležel kolem něj.

„Pane, já… děkuji…. Jste v pořádku?“ koktal jsem.

Položil mi dlaň na tvář a utřel slzy, které jsem ani nevnímal a které se mi kutálely po bledé tváři. Zavřel jsem oči a vstřebával to podivně hřející teplo, vyzařující jeho dlaň. Jakoby jeho ruka byla šanta, otíral jsem se o tu kůži jako kočka, zmocňovala se mě závrať a pak jsem vyděšeně otevřel oči a hledal v těch jeho čokoládových pralinkách odpověď na zmatené otázky svého nezvykle reagujícího těla.

„Ty kytky…jsou pro mě? Miluji je…,“ slyším jeho šepot.

Nahnu se blíž, aby mi neuniklo ani slovo. Mezi naše rty by se nevešel ani list papíru. Tak blízko, skoro se dotýkají.

„Nemusíš se bát, já jsem… jsem šťastný…jsem doktor,“ drmolí dál své nesmysly.

„Pane…,“ chci mu toho tolik říct, zavalit ho omluvami, nespočetněkrát mu poděkovat za záchranu života.

„Tsuji..,“ zašeptá a vjede mi rukou do vlasů. „Neznáme se?“

Srdce mi divoce buší. Proč nechci dopustit, aby se tomu cizímu chlápkovi něco stalo?

„Chlapče, ustup,“ chytne mě někdo za paži a odtáhne mě pryč.

Nepřítomným pohledem sleduji dění kolem sebe. Ten frmol, pobíhající lidičky kolem ležícího muže, jenž mi zaplnil hlavu pocity, které jsem nedokázal definovat. Co je to? Když ho naložili na nosítka a vjeli s ním do sanitky, jako by mě někdo polil kýblem studené vody. Vykročil jsem k rychlovce, zastavil rozhodně rukou zavírající se zadní dveře a zakřičel:

„Kuroshi, jmenuji se Kuroshi!“

„Kuroshi,“ opakoval ten muž a usmál se. Pak zavřel oči, jakoby čekal jen na to jméno a omdlel.

Natáhl jsem k němu ruku, chtěl jsem ho ještě jednou cítit na svých polštářcích prstů, ale doktor od záchranky mi přibouchl dveře před nosem a sanitka se ze zapnutou sirénou rozjela.

„Chlapče, není ti nic?“ třese semnou saniťák z druhé přivolané sanitky. „Můžu se na tebe podívat, krvácíš…chtělo by to ošetřit.“

„Já.. jsem v pohodě…musím za ním,“ zakoktám a zamířím ke svému kolu, ležící ještě zkroucené uprostřed silnice.

„Chlapče, počkej…!“

Mám dost nepřítomný pohled. Říkající čitelně: Nedotýkat se!

Šlápnu do pedálu. Přední kolo naříká pod nepřehlédnutelnou osmicí, ale je mi to jedno. Já musím. Za ním. Jmenuje se Tsuji. Něco hodně blízko srdci… ne, přímo srdce mi přikazuje, že ho nesmím spustit z očí… už nikdy.

Jmenuji se Hateru Kuroshi a přesně za 42 dní mi bude 17 let.

Měl jsem rande s vysněnou dívkou Shiel.

Místo toho mě zachránil od jisté smrti neznámý chlapík, s elektrizujícím jménem Tsuji, který mi věnoval ten nejhezčí úsměv, jaký jsem mohl za svůj krátký život poznatl. Věděl jsem, že ty květiny jsou pro něj. Byl pro ně stvořený.

Je pátek, 13-tého června, odpoledne.

Den, kdy jsem se zamiloval.