Zhrzený láskou 04

Než jsem odešel tak mě jemné políbil na rty. Poté jsem odešel. Jak jsem od něj odcházel tak jsem si uvědomil, co tím myslel a byl jsem z toho rudý v obličeji. Těšil jsem se na to, ale zároveň jsem se bál toho, že přijde na to, že nejsem panic. Přišel jsem do pokoje a hned jak jsem zahlídl Sakea tak jsem mu pověděl, že už jsem si zařídil, kde zítra budu, abych je nerušil:,,Jsem rád, že jsi někoho našel a můžu se zeptat, kdo to je?‘‘
Řekl jsem mu:,, Zítra mim v plánu, že budu u Takea.‘‘ S tou odpovědi se zdál spokojený.
Řekl mi:,,Užij si to u něj. Později mi řekneš, jak jste si to užili.‘‘ Při tom na mě mrkl.
Jen mi to popřál, tak jsem ztuhl, protože jsem věděl, co tím myslel. Poté jsme od tohoto tématu odešli. Sakeo se rozhodl, že se bude učit na zítřejší předměty a já zas budu uklízet svou část pokoje. Po úklidu, který mi trval dobrých 15 minut, mě napadlo, že si odpočinu tím, že si půjdu zaběhat.
Při něm jsem narazil na kluka, který seděl na lavičce a četl si knihu. Při pozorování, jak je do ní zabraný jsem přišel k němu o něco blíže a podíval jsem se na její obal. Tu knihu jsem už znal. Tím pádem jsem věděl o jejím obsahu. Myslel jsem, že si mě nevšiml. Byl to úplný opak. Všiml si mě a zeptal se:,,Potřebuješ něco ode mě nebo tě zaujala kniha, kterou právě čtu?‘‘
Na to jsem mu odpověděl:,,Nic konkrétního od tebe nepotřebuji, jen mě překvapilo, jak jsi byl do ní zabrán. Po prohlídnutí obalu jsem zjistil, že onu knihu znám, ale můžu říci také, že jsem jí četl. Hodně se mi líbila.‘‘ Mezitím se Sakeo naučil to, co potřeboval a v ten okamžik přišla Sakura.

A začala se bavit:,,Ahoj Sakeo jak se máš a co děláš?‘‘
,,Zdravím tě Sakuro, jen jsi přišla tak se mi vylepšila nálada na 100%. Než jsi přišla tak jsem se učil. Ty víš asi proč ne?‘‘ ,,To já moc dobře vím, a proto se na zítřek těším. Nebude to vadit Hitorikovi?‘‘
,,Ptal jsem se a vůbec mu to nevadí a ještě nás v tom podporuje. Chtěla bys asi vědět proč, nemám pravdu. Je to tím, že je to můj kamarád.‘‘
,, Opravdu, to se divím. To bych do něj neřekla.‘‘
,,Celkem se divím, že jsi ho tak špatně odhadla. On takový není. Je úplně jiný než si myslíš. Tak ti tedy povím jaký je. Je hodný, milí a přátelský. Kdyby to věděl, co si o něm myslíš, asi by mu to neudělalo radost.‘‘
,, Podle toho jak jsi mi ho popsal, si to už o něm nemyslím. Také si myslím, že by se mu to nebylo proti mysli, kdyby to věděl, co jsem si o jeho maličkosti myslela.‘‘
,,Navrhuji, abychom se radši o něm nebavili. Určitě by to nepřekousl.‘‘
,,Jak myslíš, nechám ho být a navrhni, o čem jiném se budeme bavit, miláčku?‘‘
,, Jeden nápad by byl. Třeba o zítřku. Co na to říkáš?‘‘
,,Tak teda tohle téma beru. V kolik hodin mám přijít?‘‘
,,Přijď kolem 6. hod, to už nebude můj kamarád v pokoji. Zaklepeš a otevřu ti. Budu na tebe čekat.‘‘ Dal jí něžný polibek do vlasů. Při tom se na něj láskyplně usmívala.

Povídali jsme si v jaké části knížky je a poté se mou rozloučil. Jen odešel tak jsem se vrátil k běhání. Doběhl jsem poslední kolečko a z toho jak už jsem nemohl mě nohy táhly na kolej. U ní jsem se zastavil a odpočíval. Při tom mi už byla pěkná zima a kvůli tomu jsem se rozhodl jít dovnitř. Ve vnitřku bylo krásné teplo. Teprve dnešním dnem jsem si uvědomil, že to bylo t vždy, kdy jsem v ní byl. Došel jsem k pokoji a uslyšel jsem z něho hlasy, které patřili Sakeovi a Sakuře. Nechtěl jsem poslouchat, ale zvědavost mi nedala tak jsem přiložil ucho ke dveřím a poslouchal. Slyšel jsem, jak se o mně bavili. To, co jsem vyposlechl, mi udělalo radost, ale i smutek. Proto mi bylo líto, že tam nejsem. Odešel jsem od nich a pomalu jsem se jako šnek sunul ke klubovně. V jejím vnitřku nikdo právě nebyl. Udělalo mi to maličko radost, že mě nikdo neuvidí v tomto stavu. Nebyl jsem si jistý, jestli se rozpláču nebo ne. Nakonec mi to na mě přišlo a začali mi téct slzy jak hrachy. Jak jsem byl zabrán do sebe a nevnímal okolí tak jsem si nevšiml, že je někdo v místnosti se mnou. Všiml si mé uplakané tváře a přišel ke mně. Položil mojí hlavu na svou hruď a řekl.: To bude dobrý, jestli potřebuješ se s tím někomu svěřit tak jsem ti k dispozici. Nemusíš mi o tom říkat, pokud nechceš. Pomohu ti, jestli chceš.

Nechci vidět tvou ztrápenou tvář. Po uslyšení hlasu, který mě uklidňoval, jsem zvedl hlavu, abych se podíval na vlastníka toho hlasu. Jen jsem zjistil, kdo to je, tak jsem překvapením ztuhl. Chcete asi vědět, kdo to byl. Tak vám to tedy povím, i když se mi do toho moc nechce. Ten dotyčný byl kluk, o kterém jsem vám už vyprávěl na začátku povídky. Možná už si to nepamatujete, proto vám to připomenu. Je to ten kluk, který mě odmítl a ještě k tomu jsem od něj byl zmlácen kvůli tomu. Zdálo se, že mě nepoznal, jinak by určitě reagoval jinak. Udělal jsem obličej, typu neznám tě představil by ses mi. Představil se mi:,,Ahoj se mi asi neznáme, jsem Daiki. Těšíme mě. A ty?‘‘ V ten moment jsem měl takový strach, který jsem hodně dlouho neměl.
Snažil jsem se to zamaskovat, ale nepodařilo se to. Poznal to na mně. V ten okamžik jsem neřekl ani a. Díval jsem se na něj překvapeně, ale bylo vidět, že čeká na to, až promluvím. Takhle jsme se na sebe dívali celkem dlouhou dobu. Nakonec jsem sebral odvahu a řekl mu:,,Jak je vidět tak si mě nepamatuješ, nemohu se tomu ani divit po tolika letech. Tak se ti připomenu. Jsem Hitori a pocházím ze stejné vesnice jako ty. Hodně jsem se změnil, jak můžeš sám vidět.‘‘ Pověděl jsem to celkem arogantně, protože mi to přišlo to nejlepší, co mohu udělat.

Dopověděl jsem to a očekával jsem odezvu. Stalo se něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Klekl si přede mě a začal: ,,To si opravdu ty? Za to, co jsem ti udělal, se chci omluvit. Hledal jsem tě po celé vesnici, ale nepodařilo se mi tě najít. Jsem moc šťastný, že se mi tě konečně podařilo najít. Překvapilo mě jen fakt, že jsi na samé škole jako já. Zeptám se jen jednou, odpustíš mi nebo ne. Je mi jasný, že to nebude jednoduché mi to odpustit.‘‘ Poznal jsem v jeho očích, že tu omluvu myslel smrtelně vážně.
Nebyl jsem, ještě připravený mu to odpust, protože mě to ještě bolí. Tak jsem na něj vyhrkl: Abych ti pravdu řekl, nejsem ještě připravený ti odpustit. Nejsem si jistý, ale možná v budoucnu by se to mohlo změnit. Bylo jasné, že z toho nebude zrovna jásat, ale nedalo se nic dělat. Trochu mi ho začalo být líto, ale to jsem radši tuhle myšlenku zapudil. Neustoupil jsem a myslím, že to bylo dobře. Vzpomněl jsem si, že se mě na něco ptal a já mu neodpověděl. Na to mi řekl: ,,Mohl jsem to čekat a mrzí mě, že jsi na to nezapomněl. Vidím, že se s tím nedá s tvé strany nic dělat. Doufám, že se ti podaří vyřešit tvůj problém. Abych tě nerušil svou přítomnosti, tak radši jdu. Pá.‘‘ Odešel a já se konečně mohl uvolnit.

Chvíli jsem se uklidňoval, až se mi podařilo dostat se do původního stavu. Byl jsem na chodbě a kráčel jsem si přitom cestu do pokoje. Potkal jsem jednu holku, která je ve stejné třídě jako já. Jen uviděla, jak vypadám tak se zeptala: ,,Copak se stalo? Potřebuješ utěšit? Jestli jo, tak řekni, udělám si na tebe čas.‘‘
,, Jestli máš na mě čas, přijď do mého pokoje a utěšíš mě tím nejlepším způsobem, co na mě zabírá.‘‘
,, Hned tam za tebou přijdu. Jenom si do pokoje musím dojít pro ochranu.‘‘
,,Tak fajn budu na tebe čekat. Doufám, že ti to nebude trvat dlouho. Zatím pá.‘‘ Odešla, jen to řekla. Za deset minut poté:,, Už jsem tady. Půjdeme na to hned nebo si budeme nejdřív povídat?‘‘
,,Myslel jsem, že ti to bylo jasný, že jsem tě nezval na to, abych si s tebou klábosil ale na to druhý!‘‘
,, Tak jdeme tedy na to. Když jinak nedáš.‘‘ Lehla si na postel a vábila mě, ať jdu k ní.
Byla to taková malá předehra. Poznal jsem, co po mně tím žádá a pomalým krokem jsem se blížil k ní. Byl jsem nad ní a pomalým tempem jsem spojil její rty s mými. Poté jsem jí hladově líbal jako by to byl poslední doušek pití, které pro mě je. Při tom jsem ji hladil po hrudi až po paty. Vzrušovalo to nejen ji, ale i mě. Nepřestával jsem a pokračoval dál. Jen jsem na chvilinku přestal a přesunul ruce na prsa. Počal jsem dráždit bradavky. Uviděl jsem, jak ztvrdly tak jsem se přesunul ke klínu. Vypadala už připraveně na mě. Vnikl jsem pomalu do ní a chvíli jsem čekal, až si na mě zvykne. Po poznání, že si už zvykla, jsem začal přirážet. Zrychloval jsem tempo, až jsem na konec vyvrcholil o něco dřív než ona. Doufal jsem, že si toho nevšimla, když nic neřekla tak jsem se uklidnil. Odpočívali jsme. Jen jsem si pořádně odpočinul, odešel jsem se vysprchovat.

Dočetl jsem knihu, kterou jsem právě četl. Dal jsem ji zpátky do knihovny. Napadlo mě jít zpátky do pokoje. Vešel jsem dovnitř. Byl v něm Sakeo, ale sám. Nebavil jsem se s ním a bolel mě pohled na něj. Musel jsem odejít kvůli tomu z pokoje a šel jsem si zaběhat. Při něm jsem radši nad ničím nepřemýšlel. Jak jsem běhal tak jsem se dostatečně unavil a nemyslel jsem na nic. Bylo mi o něco lépe. Tak jsem konečně s klidem mohl do pokoje. Jen jsem do něj vešel, poznal jsem, že v něm bylo ticho, tím pádem v něm nikdo není. V tu chvíli to bylo, pro mě to nejlepší, si myslel. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli je to nejlepší, že se s ním nebavím jenom kvůli tomu. Měl jsem kvůli tomu špatný pocit. Nakonec jsem zůstal v pokoji. Dělal jsem si úkoly do školy. Hotovou už jsem měl polovinu úkolů, když přišel Sakeo. Viděl jsem, že má zrovna dobrou náladu a to mi moc nepomohlo. Chvěl jsem na něj začít mluvit, ale hned mě přerušil.
A začal:,,Nejdřív budu mluvit já potom ty. Chci se tě zeptat, proč se mnou od večera nebavíš? Udělal jsem něco nebo řekl jsem něco špatného? Teď teprve můžeš mluvit.‘‘ Slyšel jsem v jeho hlase zlobu ani se mu nemůžu divit, když neví, proč se mu vyhýbám. Na to jsem mu pověděl:,,Promiň, že jsem se s tebou nebavil, ale nechtěně jsem zaslechl, jak se o mně bavíte.

To mě celkem vzalo. Tak jsem se šel uklidnit do klubovny. V něm jsem později uviděl moji první neopětovanou lásku, která mě uklidňovala. Nejdřív mě nepoznal a poté očekával, že mu odpustím to, co se mezi námi stalo. To se šeredně zmýlil, to jsem neudělal.‘‘
,,To se ti ani nedivím, že jsi mu to neodpustil. Jsem rád, že se znova bavíme spolu. Bylo by mi líto, kdyby ne. Koukám, že je čas jít spát jinak nebudu na zítřek vyspalí. Dobrou noc ti přeji.‘‘
,,To já taky bych měl jít spát. To máš pravdu, zítra by Takeo z toho neměl radost, kdybych mu usnul brzo. Dobrou.‘‘ Oba jsme šli potom spát.
Ani ne po pár minutách jsem usnul. Zdál se mi krásný sen o mně a králi. Ráno jen jsem otevřel oči, uviděl jsem Sakea, který byl už oblečený do školní uniformy. Já stále v pyžamu zamuchlaný v postýlce. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem vylezl. Udělal jsem všechno proto, abych už byl hotový a mohl také jít do školy. Po proběhnutí toho jsem vyrazil na moji hodinu, která zrovna byla, tělocvik. Přišel jsem na něj o pár minut později. Omluvil jsem se učiteli za zpoždění. Přijal ji a pokračoval dál v hodině. Jedinou věc jsem, ale zapomněl dodat a to, že mi dal za trest uklidit v tělocvičně. Při něm se nic zajímavého nedělo. Po ukončení hodiny jsem začal uklízet. Už jsem to skoro měl, když do ní vešly dvě osoby, byl to jeden učitel a student. Nejdříve se porozhlédli, jestli někdo v ní není. Poznali, že ne a tak se políbili. Mezitím jsem rovnal žíněnky, tak jsem si jich nevšiml, když jsem si jejich přítomnosti všiml, schoval jsem se, aby mě neviděli. Oddechl jsem si, když si mě nevšimli. Nechtěl jsem je pozorovat, ale nedalo mi to. Svým způsobem mi to nedalo se nepodívat. Celou tu dobu se jen líbali a nic víc. Celkem jsem byl tímto poznáním zklamaný. Očekával jsem víc. Zazvonilo na konec přestávky a jeden od druhého se odlepili, ale bylo vidět, že nechtějí od sebe. Ani se jim nedivím. Pospíchali do svých tříd. Jen odešli, tak jsem konečně mohl ze svého úkrytu ven a také jít na svou nynější hodinu. Přišel jsem kvůli tomu s pěti minutovým zpožděním.

Měl jsem jediné štěstí, že nebyl učitel na hodině. Sedl jsem si a přišel zrovna ten učitel, kterého jsem viděl se líbat se studentem této školy. Překvapil mě, ale radši jsem neřekl ani slovo. Neměl jsem v úmyslu mu udělat průšvih. Jen jsme si mohli sednout, tak jsem začal přemýšlet, jestli jej mám upozornit na to, aby tam příště nechodili nebo ne. Nakonec jsem byl tak hodný a po hodině jsem šel za ním a pověděl mu, že o tom vím. Rozčílil se a pěkně potichu mi do ucha řekl: ,,Kvůli tomu, že jsi zrovna byl na špatném místě, ve špatnou chvíli nemůžeš. Když jsem byl zrovna v intimní chvíli se svým miláčkem, na to mě chceš upozornit nebo mě tím chceš vydírat?!‘‘
Abych ho uklidnil tak jsem mu pověděl: ,,Pane učiteli, jen jsem to myslel pro vaše dobro, nebudu to nikomu říkat, nechci Vás vydírat, to jste mě špatně pochopil.‘‘ Podíval jsem se na něj, jestli mi věří, ale z jeho pohledu jsem to nedalo vyčíst.
Řekl jen: ,,Tak ti budu věřit. Jsem rád, že to nechceš nikomu říci. Očekával jsem, že mě chceš vydírat, ale ty se zdáš být hodný kluk. Za to ti něco dám. Co to bude, jestli se můžu zeptat? Přijď za mnou po další hodině do kabinetu a tam se na tom dohodneme.‘‘ Pověděl to se spokojeným výrazem, že jsem z toho byl celý vedle.

Ještě k tomu si mě pozval do svého kabinetu, byl jsem tím překvapen, protože mi pověděli jiní studenti, že to u něj není zvykem si je tam zvát. Nic jsem nenamítal a prozatím se s ním, rozloučil a šel na další hodinu. Tato hodina mi celkem utekla ani jsem nevěděl jak. Jen zazvonilo, tak jsem šel k němu do kabinetu. Zaklepal jsem na dveře a očekával jsem, až mi otevře. Otevřel a hned u mě pověděl: Pojď dál a nejdříve si sundej boty. Jen vejdeš, zavři za sebou, ať nás nikdo neruší. Posaď se, kam chceš a začneme mluvit o tom, kvůli čemu jsi, byl jsem pozván. Tak začnu. Jsem rád, že jsi přišel, abych pravdu řekl, nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš nebo ne. Tou poslední větou mě celkem překvapil. Neočekával jsem, že mi tak nevěří, ale to jsem měl spíš očekávat.
No pověděl jsem mu na to toto:,, Jak vidíte, přišel jsem, jak jste mi řekl. Popřemýšlel jsem, co byste mi mohl dát jako dárek.‘‘
Nenechal mě ani domluvit a řekl:,, Záleží jen na tobě, co budeš chtít. Splním ti jen to, co budu v mé moci nic víc, nic míň.‘‘ ,,Když to říkáte tak, byste mi mohl získat informace o všech aktivitách mého přítele Takea. Dáte mi je nebo ne?‘‘ Díval jsem se na něj a čekal jsem, co mi na to řekne.
Na konec řekl:,, Divím se, že chceš jen toto a že znáš naší slavnou hvězdu, když je to jen tohle tak to nebude problém sehnat, budeš to mít tady u mě zítra odpoledne. Stav se pro to tady u mě.‘‘ Dohodli jsme se, v kolik hodin mám přijít, aby tady byl.

Rozloučili jsme se a pospíchal jsem, protože bylo na čase jít na další hodinu. Přišel jsem a učitel už byl ve třídě. Zeptal se mě, kde jsem byl, že jsem kvůli tomu přišel pozdě. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.:,,Omlouvám se, že jsem přišel na vaši hodinu později pan učitel Thomas, kterého jsme měli předešlou hodinu, se mnou řešil dnešní látku, kterou jsem nechápal, tak proto jsem je zdržel.’’
,, Pokusím se ho najít a zeptám se ho, jestli to, co jsi mi řekl, bylo pravda nebo ne. Omluvu přijímám a běž si sednout.‘‘Sedl jsem si na své místo jen jsem dosedl, pokračoval v tom, o čem mluvil předtím a já jsem vůbec neposlouchal.
Proč bych taky poslouchal, opakoval to samé, co jsme probírali minulou hodinu s ním. Díky tomu, že jsem předcházející hodinu poslouchal, jsem to uměl. Po výkladu začal zkoušet. Vyzkoušel 3 lidi, celkem je dost trápil, ale nedostal z nich ani jednu správnou odpověď. Posadil je s pětkou. Po nich vytasil ke zkoušení mě. Ptal se na všechny otázky, které použil na ostatní. Zodpověděl jsem mu na ně a nejen to ještě k tomu správně. Byl překvapen, ale jinak nic nenamítal a poslal mě s jedničkou na své místo.